Aktuality                       Starší příběhy a popisy najdete v sekci Starší "aktuality"
 



12.5.2021

Krásného počasí je nutno využít,

a tak mé kroky vedly do Jeseníků.
První zastávkou byla Slezská Harta, kde již několik let fotím ledňáčky, volavky a jiné vodní ptactvo. Bohužel poslední dva roky je Harta hodně naplněna a tak vhodná místa pro tyto ptáky jsou silně omezena. Být o metr, metr a půl míň vody, je to o něčem úplně jiném. Škoda.
Vím, kde mají ledňáčci noru, žádný není v dohledu a tak se rychle maskuji na protějším břehu a čekám. A po pár minutách s pískáním proletí ledňáček okolo kamsi za zákrut potoka, nory si nevšimne. Ale já si počkám. Netrvalo dlouho a z nory vyletěla samička, sedla na kus větve opodál a vyhlížela samečka pro vystřídání na hnízdě. Natahovala se na všechny strany a když se nedostavil, zalétla zpět do hnízda. To znamená, že ještě sedí. Třeba budu mít příště štěstí na krmení či právě vylétlé mladé.



Další ráno jsem se vydal do oblasti Skalního potoka v Jeseníkách. Mimochodem nádherné místo, ale to se opakuji. Mým cílem je cokoliv, co živého uvidím. A hned zpočátku jsem za skalním ostrohem překvapil kamzici s úplně malým prckem. Chvíli jsme na sebe koukali přes hranu skály, pak se mi ukázala celá a pomalu odešla i s prckem. Bohužel nebyly dobré podmínky na focení, tak jen dokumentačně. Ale opravdu byla úplně v klidu a já se ještě schoval za skalou, aby měla pocit bezpečí.



Stoupám ještě výš pod skály, vím, že vysoko na nich bývají hnízda větších ptáků, snad bude troška štěstí k focení. Pak zase zahlédnu kamzíky, tentokrát vylehávají na jednom skalním ostrohu, ale skrz větve stromů jsou nefotitelní. Pak se pomalu neochotně zvednou a mizí mi za vrškem skal.
Pak zahlédnu ptačím trusem pocákanou skálu .... a pár metrů nahoře je hnízdo! Podívám se skrz teleobjektiv a poznávám krkavce. Žádní drobci to už nejsou, ale stejně natahují hlavičky a otvírají zobáky, aby přinutili rodiče shánět něco na zub. Teda na zobák. Problém je s focením, zase překáží větve. Jediná vhodná pozice je na velkém placatém kameni uprostřed jakéhosi prostranství. Takže je na mě dobře vidět, ale maskovací síť odvede svou práci. Je hodně silný vítr, úplně to se mnou cloumá a špatně se udrží foťák v klidu. Několikrát se opřel vítr do maskovačky a musel jsem se zuby nehty držet, abych nespadl. Nic moc focení. Pár fotem mám, těch pět krkavčích mladých mi udělalo radost. Ale neřekl bych, jak špatně se fotí černí krkavci proti nasvícené světlé skále. Bohužel krmení se nekonalo, nevadí.



Pak už jen balím a vracím se kolem potoka k silnici. Krásný den, hodně zážitků a fajn únava.


____________________________________________________________________________________________________________

2.5.2021

Maximum a šílené dopoledne,

tak by se dalo nazvat jedno ranní a dopolední focení v mé oblíbené lokalitě. Letošní první "vážná" výprava po covidové uzávěře mně přinesla neskutečná překvapení.
Článek by to by asi hodně dlouhý, kdybych popisoval všechny události, jak se staly, tak se pokusím to nějak rychle shrnout. Zato fotek bude víc, než obvykle (nezapomeňte, že po rozkliknutí jsou krásně véééélkéééé).

Pár minut po východu slunce usedám pod vzrostlý smrk do míst, kudy zvěř chodí, aspoň podle vyšlapaných cestiček a otisků kopýtek. Rozhled mám dobrý téměř na všechny strany. Asi po půlhodině zahlédnu první pohyb, přišla danělka se trochu napást, ale nevydržela dlouho, něco ji vyrušilo a když v mírném poklusu odbíhala, vzala to přímo ke mně. Tak pět metrů přede mnou brzda a čelem vzad a jejich typickým hopkáním zmizela mezi stromy.



Neuplynula snad ani čtvrthodinka a mírné šustění kdesi vlevo mě donutilo otočit hlavu. A on tam srnec, otírá se o nízké smrkové větve a pomalu jde směrem kousek ode mne. Bohužel je trošku ve stínu, ale vůbec o mně neví, tak aby se zastavil a nebyl mázlý dlouhým časem závěrky, musel jsem na něj párkrát písknout. A v klidu nerušen odchází za horizont.



A zase další zašustění, tentokrát liška! No, pod slovem liška si představíme krásnou, rezavě chlupatou šelmičku. Tohle ale byla liška chudák pometlo, prašivina se na ní silně podepsala. Kousek ode mne si hledala něco k snědku a stejně jako u srnce jsem na ni musel párkrát zapískat, aby si mě vůbec všimla. Tedy se aspoň podívala mým směrem.



Tak jsem přemýšlel, co by se ještě mohlo objevit, chybí mufloni. Ale já se rozhoduji vydat se na další místo, do houští smrčků k prasatům. Ujdu snad padesát metrů a vyplaším zalehlého muflona! Vůbec jsme o sobě nevěděli. Kousek odběhl a zastavil se na horizontu. Proti světlu se fotil docela špatně, ale toulce měl krásné. Pak pokračuji za původním cílem.



Na svažité pasece, porostlé skupinkami mladého smrčí s notně zvěří sešlapanou žlutou trávou a četnými cestičkami, usedám do trávy pod malý smrček. Doufám, že se někde prasátka objeví. Nesedím dlouho a dole přede mnou vyjde ze smrčí bachyně, je daleko a za chvíli zase ve smrčkách mizí, aby se opět objevila, tentokrát s asi deseti pruhovanými čertíky, kteří bleskově přeběhli jakousi lesní cestu. Tak fajn, prasata tady jsou.
Zrovna se chystám za nimi vydat, když vidím pohyb vlevo kousek ode mne! Mufloni! A docela velká parta! Je to rodinka, asi šest kusů, vyrojili se s hradby smrčků kousek ode mne, tak třicet metrů a dali se do pastvy na začínající zelené trávě. Jenže fotit je není jednoduché, neustále přebíhají sem a tam a najít vhodný objekt a pak kompozici je složité. Během dvou minut přešli pode mnou a zmizeli zase ve smrčí. Nádherný zážitek, když o vás zvěř ani netuší a chová se naprosto přirozeně. A aby toho nebylo málo, za nimi přešly ještě dvě danělky.



Pak už najdu odvahu a pomaličku co nejtišeji sestupuji travou do míst, kde tuším prasata. Chvíli nic nevidím ani neslyším, pak si všimnu pohybu vpravo ve smrčí. Jo! Prasata! Jen míří ode mne. Pokouším se jim nadejít, ale asi cosi tuší a opět se otáčí. Vracím se zase pomalu nahoru a najednou se kousek přede mnou vyloupne ze smrčí bachyně, za ní pruhovaná drobotina, pak další dospělec a ještě jeden. Dneska mají nějak všechna zvířata motavý den, i tahle prasata se rychle přesunují z jednoho místa hned jinam, fotit je zase problém, ale celkem se daří. Jsou hodně blízko, fotím na ohnisko necelých 300mm. Pak se ztrácí v houští. Pokouším se jít za nimi, ale když slyším z několika metrů funění bachyně a cvakání jejich zubů, raději dál nejdu. Je to opravdu trošku děsivé.



Balím fidlátka a poslední dnešní návštěvu uskutečním u tradičních skorců. Samozřejmě skorce při příchodu vyplaším, ale po mém zamaskování jsou během pár minut zpět. Nevím, jestli jsou ještě mladí v hnízdě (viz minulá návštěva) nebo už jsou venku. Pak skorec zvláštním způsobem píská a natahuje se k hnízdu. Podívám se tam a kousek pod hnízdem zahlédnu zobáček. To je mládě! Za pár vteřin se odhodlá a slétne k dospělému. Chvilku posedí na kameni a společně odlétají kamsi po proudu řeky. Tak jsem mladé i po roce stihnul. Povedlo se.



A teď už je opravdu konec focení, byl to zvláštní den, tohle se mi snad ještě nikdy nestalo, tolik různých druhů v jedno dopoledne.



____________________________________________________________________________________________________________

12.4.2021

Hned první "volný" den a já vyjel mimo okres,


podívat se, co kde žije. Pondělní ráno bylo úplně bez mráčku, azuro kam oko dohlédlo a ještě kousek. Slunce olizuje vršky kopců, když stoupám na jeden z nich. Ale jde to nějak ztuha! Na to nejsem zvyklý, batoh s fotovýbavou je těžší, než obvykle.  No jo, ty dva měsíce domácího vězení bez možnosti se kdesi v kopcích unavit, je znát.
Ale už jsem nahoře, staré bučiny zalité ještě ranním zlatým sluncem jsou nádherné. Sedám do kořenů velkého buku a asi hodinku čekám, kde se co šustne. Chodívají tudy mufloni, tak třeba se zadaří. Ale nikde nic. Dál procházím hezkých pár hektarů, spíš kilometrů a nenarážím na žádnou zvěř. Nikde ani chlup! Tak poslední možností je smrky zarostlá paseka ve svahu, kde jsem v únoru "fotil" prasata. Potichu se vkrádám mezi stromky, na takovou větší světlinku a sedám pod smrček. Třeba bude klika a prasátka se objeví. Ani ne po půlhodince zaslechnu pár metrů vpravo takové nezřetelné zvuky .... prasata? Kouknu od země pod větve a opravdu! Asi dvacet metrů ode mne přechází štrúdl malých pruhovaných chlupáčů. Ale mizí kamsi za roh, fotit se nedají a následovat je je zbytečné. Tak dneska nebude nic.

Při návratu se ještě podívám za skorci k řece, loni touhle dobou už vyvedli mladé a bylo to s nimi bezva focení. Pomaličku nahlédnu přes okraj zídky .... frnk a skorec je na druhé straně řeky. Ale to je dobrá zpráva, jsou stále tady. Viz dole únorové focení úpravy hnízda. Sedám pod zídku, abych měl výhled i na hnízdo, přehodím přes sebe maskovací síť, foťák na monopod a teď už jen čekat. Skorci jsou naštěstí rychle s mou přítomností srozuměni a snad po deseti minutách už lítají krmit, jakoby se nechumelilo. Bohužel je tady dost málo světla, samé stromky a keře, navíc se zatáhlo, ale jiné místo na ně nemám. Pokouším se i o focení při krmení a podle zobáčků a velikosti mladých je zřejmé, že ještě nějakou dobu nevyletí. Snad týden, deset dnů. Pokusím se je zase příště vyfotit. Hodinka utekla jako voda v řece vedle mě, balím, zdravím se se skorci a jdu domů.




____________________________________________________________________________________________________________

9.3.2021

Jen kousek za posledními paneláky


jsem si zašel protáhnout kosti do lesa. No, není moc velký, tak kilometr čtvereční, s bídou, protnutý frekventovanou silnicí na dvě půlky. Je to příměstský smíšený lesík, snad pro všechny druhy stromů. Ale hlavně je v obvodu obce :-). Ani jsem nedoufal, že bych tam na něco mohl narazit, ale stalo se, zradil jsem asi šest kusů srnčí zvěře!
Tím pádem plán na další den je jasný. Ale žádné brzké vstávání a za kuropění do lesa, kdepak. Chvilku klid po obědě, pak jsem si sbalil jen foťák s teleobjektivem a vyrážím. Počasí je fajn, pár stupínků nad nulou a hlavně slunce, což je do lesa bonus.
Pomalu stoupám listím do mírného svahu, snažím se tiše a hledám před sebou srny. Tady nejsou, tady taky ne .... a tady byl srnec! Teda ještě je, zvednul jsem ho asi padesát metrů přede mnou, ležel v listí a asi klimbal. Nezdá se ale být vylekaný, odchází úplně v klidu, ani se za mnou neohlédne. Prochází malým smrkovým lesíkem a já za ním. Průhledem lesíka vidím, že se srnec přece jen otočil, tak honem pár fotek a ani se nepohnu. Srnec pokračuje v klidu dál. Ale já zahlédnu kousek vlevo bílé prdelky srn! Naštěstí v smrčí není moc listí a tak se dostávám nepozorován na druhou stranu, k srnám to mám asi padesát metrů. Dál už nemohu, zase je tady listí a to by srny neskously. Vtěsnám se mezi tři kmínky habrů a rozhodl jsem se čekat. Srny byly neustále za nějakými stromy, v roští nebo za větvemi či šlahouny maliní. Je mi jasné, že čistou fotku asi neudělám.
Ale čekání se vyplatilo! Stádečko, čítající asi šest kousků se maličko rozptyluje po lese, sem tam se na mě podívají, ale pak pokračují v činnosti. Dokonce přišel jeden srnec a lehnul kousek ode mne, A zase za kmeny, mohl jsem fotit jen jeho hlavu. Pak přišla srna, docela blízko, hodila po mě očkem a zase vrátila zpátky.



Asi po půlhodince se srny rozhodly, že musí jinam, tak se postupně vytratily do žlabu potoka a mimo mé zorné pole. Už jsem chtěl  jít také, když jsem koutkem oka spatřil pohyb .... áha, to se odkudsi vrátil ten první srnec a následuje ostatní. Dostal se až na slunce, sice v protisvětle, ale docela to šlo. Nechal jsem je odejít a pak se vytratil i já.
Je zajímavé, jak se mění barva jejich zimních kožichů podle toho, jak jsou nasvícené nebo ve stínu. Od prakticky šedé ve stínu až po trošku hnědavou na slunci. Ale co mě na jejich zimní srsti zlobí, tak to je na fotkách zblízka jakoby hrubé zrno, pepř a sůl. Přitom v letní srsti se tohle neděje. Ale co už, fajn procházka to byla.


 

____________________________________________________________________________________________________________

27.2.2021

Covidová omezení nás zaříznou,


takže nebudu moct jezdit minimálně tři týdny do přírody. To bude teda opruz. A v rámci obce mám přírodu jen okolo chodníků a to ještě vydatně pokálenou od psů.
Tím pádem je tenhle příspěvek asi na dlouhou dobu poslední, naštěstí se aspoň něco podařilo vyfotit a navíc byl opravdu nádherný jarní den. Teploučko, slunečno a u paty obřího buku, odkud jsem fotil muflony, se fakt dobře klimbalo :-).
Ale popořádku. Zajel jsem si do lokality daňků, muflonů, prasat, skorců a další lesní havěti. Spíš jen tak se po zimě rozkoukat, co kde leze a kdyby se podařila i nějaká fotka, byl by to bonus. Cestou podél řeky jsem se podíval i na místo dlouholetého hnízdění skorců, stejné hnízdní místo používají už opravdu roky, já je tam poprvé fotil asi před deseti lety a to už byli určitě starousedlíci. Jen jsem nakouknul a vidím skorce na kameni u proudu. Fajn, tady se zastavím cestou z kopců.
Tak teď začíná cesta na ty kopce :-). Není to sice žádné velké převýšení, ale o to strmější, protože jsem se chtěl dostat nahoru přímo pod místem, kde lehávají mufloni. Vítr dobrý, listí mokré, takže tolik nešustí .... ale nikde ani chlup. Nevadí, mám svá další místa a pěšinky, tak jdu dál. V hlíně pěšinek vidím hodně stop daňků, snad se povedou. Najednou mezi smrčky zahlédnu pohyb .... proti mě jdou tři danělky, zaklekávám a čekám, až budou v "dostřelu" a v nějaké dobré pozici. Ale jejich nevímkterý smysl jim velí se zastavit, rozhlédnou se, pak čelem vzad a volným krokem zase odchází. Ale fotka je.








Další zastávkou v mém plánu je navštívit starou paseku, nyní už porostlou pětimetrovými smrčky, mezi kterými jsou ale rozvolněná místa s krásnou žlutou trávou, v té je množství pěšinek, i mezi těmi smrčky a je to ideální rejdiště divočáků. Sedím na jednom místě s rozhledem asi půl hodiny, ale nic se nehýbe, tak vycházím do jámy lvové. Scházím mezi ty smrčky, pomalu, potichu, vím, že kdesi tady divočáci jsou. A za chvíli chro chro chro z pravé strany, asi pět metrů daleko. Nebo blízko? Zastavuji a čekám, co bude. Slyším, jak prase pochází sem a tam, ale nevidím ho. Pak se šustění posunuje ke mě, kousek vpředu. Zvednu foťák a čekám, co vyleze. A ono to prase :-). Na vteřinku se zastaví, samozřejmě mě vidí a jako blesk mizí v dalších smrčkách, K jeho rachocení se přidává další, takže tam na druhé straně jich bylo víc. Bohužel jsem měl foťák nastavený blbě, na předchozí focení daňků a tak vznikly jen mazanice. Ale jako dokument pro info ....



Pokračuji v plánu a jdu se podívat zase na muflony. Je to trošku dál, navíc musím dolů a zase nahoru do bukového lesa. Nevadí, je krásný den a nikam nespěchám. Vycházím starou bučinou na takový velký oblý vršek kopce, má to snad celé dva hektary, s krásnými silnými buky, dole jen staré listí, všude je krásně vidět a kouzlo tomu dávají šedé kmeny buků v patě u kořenů porostlé jasně zeleným mechem. Jdu opravdu krok za krokem ..... a stejně mě mufíci odhalili dřív. Byli zalehlí přesně na horizontu, slyšeli mé kroky, tak se zvedli a odběhli asi padesát metrů. Neviděli mě zprvu, jen si nebyli jistí. Jen se otáčeli, hledali kde to co to. Pak mě jeden beran spatřil, tak se dívali postupně všichni a odešli za horizont. Ale opět pár fotek mám, i když z dálky.



Ještě chvíli sedím v kořenech buku a čekám, jestli se bude něco dít, ale po půlhodině odcházím. Teď mě čeká už jen zastávka u skorců. Scházím k řece a vidím, že skorec čeká na svém místě kousek od hnízda. Nejdříve si naplánuji, kam zasednu, abych na něj dobře viděl a nebyl daleko, musím fotit skrz hromadu větví padlé vrby, jinak to nejde. Skorec samozřejmě při mém příchodu odlétá, ale vím, že když se slušně zamaskuji a nebudu se hýbat, brzy se vrátí. Naštěstí mně zasednutí trvá jen pár minut a asi minutu potom už vidím skorce na kontrolním letu těsně okolo. Paráda! A za další dvě tři minuty už sedí na svém stanovišti, tentokrát s kouskem suché trávy v zobáčku a chvíli poskakuje, než zaletí do hnízda. Musí letět kousek ode mne, hnízdo je z jeho směru dva metry za mnou na takové zpevňující zídce. Ale má přítomnost mu žádný problém nedělá, hledí si svého.
Za chvilku odlétá a v tom je tu další skorec z jiného směru a také se stavebním materiálem! Takže staví oba. Po odevzdání trávy do hnízda se usazuje na jednom z kamenů a dává se do očisty a roztírání tuku po peří. Pěkné podívání i bez teleobjektivu, jsem asi pět metrů od něj. Pár fotek mám, využívám jeho odletu za dalším sběrem trav a mizím.




Až opadne to šílenství zákazu cestování a vycházek do přírody, zase se sem vrátím.

A ještě krátké video


____________________________________________________________________________________________________________

23.2.2021

Naposledy na dravce, skončilo to ale jinak.

Ještě jednou jsem vyjel k Martinovi na focení dravců, ale jaksi dopředu jsem nedoufal, protože se hodně oteplilo, sněhu ubylo, byl mokrý. Hlavně to teplo není dobré, moc se dravcům na újeď nechce. Vzal jsem tedy zavděk focení ledopádů, o kterých mi Martin říkal, jsou jen kousek od újedi a krytu. A naštěstí byly ještě stále zaledněné, docela velké, docela pěkné.



A jak jsem byl tak rozběhnutý s těmi ledopády, vzpomněl jsem si na ledopády a rampouchy v Jeseníkách, ve skalách nad osadou Bílý Potok. Už jsem se tam kdysi před jedenácti lety, téměř přesně na den, toulal. Ale to bylo chladněji a ledy byly nádherné.
Myslel jsem, že bude ještě trošku zamrzlý i Skalní potok, ale i když měl vody dost, ledů téměř nebylo a tak jsem se u něj ani nesnažil. Hned zpočátku vesty jsem zamířil nahoru ke skalám a hledal rampouchy. Tak spíš obří rampouchy nebo ledopády. A opravdu se dá něco najít, na mnoha místech vyvěrá nějaký pramen nahoře na skále, na rozhraní hlíny a skalní stěny. Tvoří krásné záclony, často i trochu barevné. Je ale vidět, že mnoho ledu je již z původních míst odlomeno a leží na úpatí skal. Škoda, možná stačilo být tady o týden dřív. Motám se po svahu v asi 20-30 centimetrech mokrého sněhu, je to namáhavé, když chci nahoru, musím opravdu do strmého svahu.




Za úlovkem pěkného ledu musím i do míst, kde je svah pod skalami hodně strmý a mám pocit, že kdybych šel ještě dál, těžko by se mi pak sestupovalo. Sníh neměl žádný podklad ze starého sněhu, prostě vrstva mokrého sněhu přímo na trávě či mechu a tak mi to docela nepříjemně klouzalo, nedaly se dělat žádné relativně bezpečné stupy. Naštěstí jsem pár úlovků i tak měl a mohl jsem se vracet s pocitem dobře vykonané práce :-). A hlavně jsem se hýbal!

____________________________________________________________________________________________________________

16.2.2021

Tak se mi podařilo nafotit docela slušnou sbírku

káňat. Začalo to tím, že už pár týdnů sleduji fotky kamaráda Martina, který si před zimou postavil kryt, z kterého se chystal fotit dravce nalákané na újeď. A také fotí! Má nádherné snímky kání a dokonce i jestřába, opravdu radost pohledět.
Ne, že já bych se ve svém krytu, který mám již pár roků na stejném místě, nic nenafotil, ale letos to je takové nemastné neslané, nic moc mi tam nelítá. A tak slovo dalo slovo a Martin mě pozval do krytu svého. Koupil krásný krůtí skelet, který je narozdíl od kuřecího opravdu mohutný. Kuřecí skelety končily často kdesi mimo místo k focení, jsou příliš malé a i káně ho dokáže odnést. A je po focení. Pak už se jen stačilo domluvit na čase, objednat počasí, uklidit silnice od sněhu a náledí a mohl jsem vyrazit. A hodně teple se obléct, protože sedět v krytu, třeba tři hodiny v teplotě okolo minus deseti, není legrace.

Parkujeme asi tři sta metrů od krytu, jdeme do malého kopce k řádce mladého smrčí, pod jehož spodními větvemi kryt je. A docela slušný! Dobře maskovaný, prostorný akorát v pohodě pro jednu osobu. A hlavně je na místě už dlouho, takže si na něj ptáci zvykli. Martin pokládá korpus do sněhu v patřičné vzdálenosti od krytu, ani ne blízko, ani ne daleko, právě tak, abych mohl teleobjektivem obsáhnout potřebné. Zatím je korpus ve stínu, ale za hodinku už sem slunce dosáhne a snad vše vyjde. Pak se již rozloučíme, Martin se vrací a já zasedávám do krytu. Nachystám vybavení, dokonce je k dispozici malá skládací židlička a spacák na "zateplení".

Martin nasypal kousek od krytu slunečnici pro sýkorky a brhlíky, kteří už netrpělivě čekali na okolních větvích. A vůbec nedbali na naši přítomnost, okamžitě se na slunečnici vrhli. Když jsem seděl v krytu, ptáci poskakovali a sedali všude na něm, bylo docela zábavné je sledovat. Ale to bylo jen zpestření, cíl byl jiný.

Sedím asi hodinu a zatím se neděje vůbec nic. Neslyším ani kníknout káni. Pak kdesi daleko se jedna ozvala a já začal doufat. Pak kdesi blíž druhá, přeletěla naproti do lesa. A najednou to začalo. Nejdříve sedla jedna a okamžitě se dala do masa. Potom přiletěla druhá a sedla dva metry od té, co žrala. Zatím neměla odvahu jít blíž. A najednou vidím přilétat třetí, čtvrtou! Pomalu se začaly dožadovat žrádla, ale rozhodně si nedají nic zadarmo. Jeden útok střídá druhý, pak rychlý nálet a už sedí tři vedle krmící se a jen tak chvíli hledí a sbírají odvahu. A zase do krátkých roztržek. Káně vždy poskočí, popolétne a pařáty se snaží odstrčit protivníka. Někdy to vyjde, někdy ne. Káňata roztahují křídla nad korpusem, dělají z nich takovou sukýnku a chrání si svou potravu.



Střídají se káňata s klasickým zbarvením, pak přilétá jedno hodně tmavé a naopak další je hodně světlé. Je to nádherná podívaná, která trvá tak půl hodinky. Potom se pomalu káňata vytrácejí, často je vidět jen jedno, jak ozobává zbytky korpusu a nikdo na něj neútočí. Teoreticky měl přiletět také jestřáb, který na újeď chodil téměř každý minulý den, ale dneska se bohužel neobjevil. Škoda, je to nádherný dravec a ne tak často focený. Odlétne i poslední káně, ještě chvíli sedím, ale začíná se maličko stmívat, takže balím nádobí, uklízím v krytu a sestupuji k autu.



Mám v úmyslu poprosit Martina o ještě jednu návštěvu, moc mu děkuji za příležitost, opravdu jsem si to užil.


____________________________________________________________________________________________________________

1.2.2021

Dravci nějak nepřilétají, takže přišla změna

jídelníčku. Tak nějak se konečně trošku sešly podmínky a já mohl vyrazit kamsi k vodě. Dost sněhu, pár dnů docela mrazivo a předpověď krásného dne a ještě k tomu žádné povinnosti. Docela fajn kombinace :-). Nemusel jsem vstávat brzy, k focení jsem potřeboval víc světla a i trocha slunce v lese není k zahození. fotky to oživí.
Vydal jsem se do (ne)dalekých Beskyd, mám zálusk na říčku Mohelnici, na místo asi hodinka klidné jízdy. Trošku jsem se obával sjízdnosti silničky v údolí mezi horami, ale cestáři se vytáhli a byť byl na silnici ujetý sníh a led, kvalitní posyp štěrkem vše vyřešil. Parkuji na zatím téměř prázdném parkovišti, což se určitě za chvíli změní, i když je pracovní den. Chvíli tápu, co si vlastně oblíknout, je asi -10 a moc se hýbat nebudu, nakonec volím lehčí variantu oblečení s těžším batohem s foto výbavou. Scházím k říčce a hledám vhodná místa k focení, nejlépe nějaké kaskády, vodopádky či rampouchy. Sněhu je zhruba šedesát čísel a i přes lehkou variantu oblečení jsem za chvíli zpocený. Nacházím první kaskádu, v krásném protisvětle, slunce vytváří nad vodou i drobný opar, je takový nazlátlý, fakt hezký.



Pořizuji pár fotek a po proudu hledám další místa. Naštěstí se dá jít téměř okolo vody, spousty sněhu tomu nebrání. Slunce stále prosvítá až k vodě, ne vše je jen ve stínu, to je dobře. Procházím potok v délce asi kilometr a půl, nejen chůze dá zabrat, ale i slézání k potoku a zase vylézání nahoru. Fotím, co se dá a doprovod mi dělá skorec, který kousek přede mnou postupně poodlétá o pár kamenů dál. Hezký tvoreček a statečný v té zimě. Trošku jsem podcenil mráz, protože jsem si namočil tak třetinu stativu a zamrzly mi klipy na vysunování nohou :-). Teplý dech a ruce jej naštěstí zase rozpohybují. Ale jen do dalšího zamrznutí!
Nakonec přicházím asi k nejzajímavějšímu místu, kde je několik kamenných stupňů, dost vody a ledy se také najdou. Tady strávím tak půlhodinku a stejně se mi nechce odejít. Je to tu krásné. Pár fotek by bylo fajn pořídit přímo z proudu říčky, ale nenapadlo mě si vzít gumové boty do pasu, co používám při focení u vody mimo zimu, hodily by se. Příště. Rozhoduji se ukončit výlet, teď už jen teplý čaj z termosky a návrat na parkoviště. Tam chvilku na mrazu poklábosím s postarším provozovatelem místní hospůdky, postěžujeme si na zavřené hospody a vleky a odjíždím.




____________________________________________________________________________________________________________

22.1.2021

Zimní období pro mne znamená i focení dravců,

tedy převážně fotím káně lesní, o jiných dravcích si většinou nechávám jen zdát a musím se dívat na úspěšnější kamarády.
V posledním týdnu docela nasněžilo i tady u města, odhaduji 10-15 centimetrů. A to jsou ty správné podmínky, kdy mám šanci přilákat dravce na kus špeku. Teda místo špeku používám kuřecí skelety a to je pro ně neodolatelná svačinka.
Na počátku zimy, kdy ještě sníh nebyl, jsem si v předem vytipovaném místě, na kraji loučky uprostřed lesa, postavil z větví smrku a suché trávy docela slušný kryt tak, aby mě ptáci neměli možnost vidět ani zblízka. To "zblízka" znamená tak 10-15 metrů, to je vzdálenost, kdy není dravec v hledáčku jako blecha, i když používám teleobjektiv.
První návštěva krytu ani po dvou hodinách nepřinesla žádný výsledek, ale to jsem očekával. Ptáci si na újeď musí zvyknout, vědět, že ji tam najdou. Ale druhé sezení v mraze přineslo první ovoce. Káni bylo nejdříve slyšet pískat kdesi na stromě, pak chvíli ticho a najednou je u újedi! Ani jsem nepostřehl její přílet. Dává se hned do žrádla a láduje se snad patnáct minut. Pak na chvíli znehybní a těžce odlétá. Toho dne se už další představení nekonalo.



Za dva dny jsem se k focení vrátil, bohužel už sníh roztál a navíc hodně foukalo. To nejsou dobré podmínky, ale zkusím štěstí. Jen jsem umístil nový skelet na správné místo, už bylo slyšet dva dravce pískat kdesi v okolí. Sedím v krytu tak deset minut a najednou přistane káně snad tři metry nade mnou ve větvích břízy. Posedí tak půlminutu a zase odlétá. Bohužel. Další jeho přílet je zhruba za hodinu, to si sedne kousek od újedi na kus starého pařízku, ale také po chvilce odlétá. Asi si není jisté hýbajícími se větvemi v tom silném větru. Čekám ještě asi půl hodiny, pak to balím. Další pokusy nechám asi až něco málo nasněží.



A ještě krátké video, neostré, bez brýlí to není jednoduché :-)

____________________________________________________________________________________________________________

9.1.2021

Konečně sníh i "doma" a konečně i zvěř,

to dlouhé čekání bylo na palici. Tak ve městě sníh není, ale kousek za městem na vršcích, kam chodím za daňky, už je asi deset cenťáků. Svítá ještě docela pozdě, tak brzké vstávání nehrozilo. Dva stupínky pod nulou a polojasno slibovaly pěkný den, tak jsem vyrazil. Nic moc jsem neočekával, spíš jen protáhnutí lesem, sezení doma už trvá moc dlouho.
Pod kopcem na lesní silničce ledovka, málem jsem párkrát sebou praštil, ale v lese už prašan, aspoň trochu tlumil kroky v listí. Po pár stech metrech vidím kousek nad sebou danělu, je daleko a mezi stromy, ale pokusím se jít blíž. A jak tak šustím ve sněhu, daněla se podívá kamsi bokem a našpicuje uši. Podívám se taky a v průhledu mezi větvemi padlého buku vidím daňky! Sice jen po kouskách, ale jsou tam. Vypadá to na dva daňky a dvě tři daněly. Je tam takové místo s dobrou trávou, tak si ji vyhrabávají ze snehu. Bohužel se pohybují ode mne, mezi mladé smrčky a tam nemám žádnou šanci je dostat. Tak aspoň pár fotek okýnkem, nechávám je odejít a já v procházce pokračuji jiným směrem.



Tak jsem spokojen, vyvětral jsem se a pár fotek taky je. A určitě sem zase zajdu.