Aktuality                       Starší příběhy a popisy najdete v sekci Starší "aktuality"
 



28.4.2022

Vypravil jsem se na focení hnízdících krkavců,

ale skončilo to úplně jinak. Ještě za tmy jsem vyjel do skal v okolí Bílého Potoka, kde jsem loni plus minus v tuto dobu fotil mladé krkavce ještě na hnízdě. Ale ať jsem je hledal, jak jsem hledal, žádné hnízdo nebylo obsazeno, nikde není slyšet ani kráknutí. To je docela zklamání. Ještě chvíli hledám, jestli není nějaké hnízdo na jiném místě, ale nic.
Naštěstí mám připraven plán "B", který ale musí vyjít, plán "C" už není. Béčko spočívá v hledání kamzíků, kteří se v téhle oblasti vyskytují a přesně před měsícem jsem je tady fotil. Sice to bylo hodně divoké focení, ale pár fotek tehdy vyšlo.
Plánuji vyjít svahem nad pásmo skal, někam se na chvíli posadit do míst, kde je sem tam překvapím a pak už "jen" čekat. Když to za první hodinu nevyjde, půjdu kus dál a zopakuji čekačku. Ale třeba na ně náhodou narazím i cestou ke skalám. A přesně to se stalo.
Snažím se pomalu a potichu stoupat nevysokým, ale hustším smrkovým lesem okolo rozlehlejší paseky vzniklé polomem. Zbytky velkých smrků a jejich pařezů vyčnívají z loňské trávy, sem tam mladý bouček ještě se starým, rezavým listím a do toho všeho krásně svítí zlaté ranní slunce. Vypadá to krásně, stačí si jen lehnout a zdřímnout.
A pak zahlédnu v trávě docela daleko hnědou skvrnku, teleobjektiv letí k oku a prozrazuje ležícího kamzíka! No jo, ale je daleko, jak k němu? Když vstoupím do té paseky, nemám šanci být neodhalen. Daří se mi doplazit ze smrčin na její okraj, ale stále jsem dost daleko. Ale že by byl jen jeden kamzík? A najednou vidím druhého, třetího, osmého! Jsou roztroušeni v pasece, jen je nebylo vidět a teprve když se pohnuli, jsou odhaleni. Já ležím trošku skrytý za padlým kmínkem smrku, nejsem přímo na kamzičích očích a dávám si za úkol vydržet a čekat, třeba přijdou blíž. Kamzíci se paství, hlavy skloněny v trávě, jen sem tam hlavu zvednou, aby se rozhlédli a zase pokračují ve futrování. Někteří si lehnou a pomalu přežvykují, aby se za půlhodinku zase zvedli a dali se do žrádla. Jen jedna kamzice, potvora, také schovaná za kmínky a větvemi padlého smrčku, má neustále hlavu mým směrem a ne a ne se zvednout. Moc mi focení neulehčuje, stačí můj neopatrný pohyb a je konec focení, ale naštěstí se kamzíci docela přiblížili a já za nimi nemusel. Na některých kamzicích bylo vidět, že čekají potomka a byli tam i loňští mlaďoši, taková směska. Ale fajná :-).



Už je fotím dlouho a čas se mi krátí, musím být kdesi před polednem a čekají mě ještě tak dvě hodiny cesty. Kupodivu se mi daří vycouvat z okraje paseky bez ztráty kytičky, kamzíci jsou zaujati žrádlem a tak je nechávám v klidu pokračovat.
Fajn ráno to bylo!


____________________________________________________________________________________________________________

21.4.2022

Pohádka o bílé paní.

Jen nebude strašit na hradě, ale v lese. Zas takový rozdíl to není, ale proti té pohádkové se ta moje dala vyfotit.
Po dlouhé a neplodné zimě mě to stále láká kamsi do lesa a minulý drobný úspěch mě naladil, takže ráno za kuropění (to vstávají kohouti a od toho se odvíjí i to pojmenování brzkého rána, tedy  kuro-pění. :-) už jsem zase v lese. Chvíli procházím minulá místa, ale nikde se nic nehýbe, tak trošku sestoupím skrz mladé smrčí, je to tam maličko rozvolněné, i bukový les a nějaká nová tráva. No a jak vyjdu téměř na okraj smrčí, skrz větve vidím cosi bílého mezi buky. A hned je mi jasné, co to je - bílá paní! Pořizuji pár fotek, je daleko, ale aspoň mám dokument. A najednou si všimnu pohybu snad deset metrů přede mnou, hned za smrčky prochází asi deset dalších daněl! Neee, nejsou bílé, jsou klasické. Ale vůbec o mě neví, stejně jako já nevěděl o nich. Fotit skrz větve se nedalo, nechávám je odejít dál do většího houští, vím, že tam bývají ukryté.



Ale pro jistotu skoro vybíhám na kopec a obloukem se vracím do míst, kudy mohou třeba procházet. Čekám asi deset minut a nic. Ale určitě ještě neprošly. Tak zase na kopec a obloukem dolů do míst, kde jsem se s nimi setkal. Našlapuji potichu, naštěstí je vlhko a hledám si místo k čekání. No a najednou vlevo šustění, to ta "moje" grupa vstává s dolíčku vlevo, kam jsem neviděl! Hodně blízko, snad dvacet metrů, ale zase za smrčím! Daněly jsou nejisté, chvíli jen stojí, ale pak odcházejí ode mne a já je nenásleduji. A bílá mezi nimi není! Takže plán je jasný, sednu a počkám i hodinu, někde se objevit musí.
A najednou nepřehlédnutá bílá daněla se vyloupne z těch smrčků, kam předtím zatáhly a míří za tou skupinkou, co právě odešla. A co je super, že nejspíš projde hodně blízko mě! Vůbec o mě netuší, jen jednou se podívá mým směrem, co to je za hrbek pod smrčkem a pak krok za krokem stoupá nahoru k ostatním. Je opravdu blízko, fotím ohniskem asi 180mm a úplně se třepu, aby se fotky podařily. Nakonec v klidu odchází a já za ní nejdu.



Teprve po chvíli odcházím jiným směrem, podívat se ještě po muflonech. Ale štěstí už nemám, jen dva mě na dálku pozorují, v těch bučinách jsem neměl šanci být nepozorován. Ještě chvíli posedím pod mohutným bukem, slunce trošku hřeje a dobře se klimbá :-). A těším se k počítači, až uvidím fotky "naživo".



____________________________________________________________________________________________________________

18.4.2022

Konečně náznak lepších časů,

na jaké jsem se těšil celou zimu. Rána jsou sice stále docela mrazivá, ale dnes bez mráčku na obloze. A to mě vyhnalo vyzkoušet štěstí při focení zvěře.
Mám v úmyslu obejít pár míst, kde se pravidelně nepravidelně zvěř vyskytuje a možná budu mít štěstí. Tráva začíná pomalu růst a tak se zvěř stěhuje na svá letní místa. Nízké ranní slunce zlatě osvětluje kmeny buků, javorů a lip a já v průhledech mezi nimi hledám něco živého. A nacházím! Je to stádečko asi deseti daněl, jsou docela daleko, musím se pokusit dostat blíž. Vítr je sice dobrý, loňské listí maličko vlhčí, tak nešustím celým lesem, ale pro deset párů hodně bystrých očí je každý pohyb mezi stromy nebezpečím. Mám smůlu, jak jinak, daňci pomalu odchází ode mne a nemám šanci je následovat, aniž bych se prozradil. Raději je nechávám v klidu odejít za horizont skalek, třeba se k nim dostanu později. A pak kousek vedle vidím ve staré trávě dvě rezavé skvrnky. Ale! Dvě muflonky! A hned mě napadá, že mohou mít kdesi vedle sebe i malé prďoly. Pak jednoho nacházím, motá se okolo muflonek, ale díky staré vyšší trávě ho není moc vidět a i když se mi daří se trošku přiblížit, k focení se moc nedostávám. Pak se prďola rozhodne napít se od mámy, ale klasika - přímo za silným kmenem buku, takže focení se nekoná. Muflonky odchází, samozřejmě neustále za nějakými větvemi či kmeny, tak fotek nepřibývá.


 
Ale nevadí, jsem spokojen a teď se pokusím dostat blíž těm daňkům. Jdu za nimi ke skalkám, za kterými mi zmizeli. Vím, že za nimi se terén maličko svažuje a že tam bývají. Nahlédnu přes vršek ...... prázdno. Jdu dál, kdesi být musí. Pak zahlédnu pohyb mezi starým polomem, je to několik kmenů javorů pohozených křížem krážem v mladých boučcích. No a mezi nimi postupně odhaluji právě ty uniknuvší daňky. Jsou docela v klidu, i když se samozřejmě sem tam kdosi podívá i mým směrem. Nejsem ničím krytý, ale často stačí jen stát a ani se nepohnout a zvěř se někdy uklidní. Ale je to náročné čekání, stačí i pár minut a všechno mě bolí třeba jen z nakročené nohy, nepřenesené váhy nebo vytočené hlavy, když jsem "zmrznul" v pozici, při které mě odhalili :-). Pak se centimetr po centimetru narovnávám, přesunuji nohu, otáčím tělo .... někdy to zvěř ustojí, někdy ne, ale tak to při fotolovech  je. Pár fotek se daří udělat, není to špatné. Po pár minutách daňci přeci jen znervózní a odchází svahem dolů mezi smrčinu. Jsem spokojen. Pěkné ráno, pár fajn fotek a už se těším na další lov.



____________________________________________________________________________________________________________

11.4.2022

Tož nějakou zvěř jsem si pořádně necvaknul od loňského října,

vyjma tedy náhodného setkání s "divokými" kamzíky. Lozím, chodím, čekám, nahlížím, kradu se, někdy se i ohlížím .... nic mi to není platné. Na lokalitách, kde jsem zvyklý zvěř potkávat, není nic. Dokonce ani bachyně s mladými už ve smrčkách nebývá, kde jsem se jí pravidelně lekal. Možná je to ale pro toto období normální, až se oteplí a objeví se mladé listí a tráva, se zvěř objeví.

A tak si po takovém nezdaru zajdu spravit chuť ke skorcům, mám to po cestě, tak proč ne. V půlce března jsem se byl podívat, zda již krmí mladé, v únoru hnízdo opravovali. A teď už se okolo hnízda motal jen sameček, samička sedí na vajíčkách, noci jsou ještě hodně mrazivé a voda u hnízda zamrzá.


Další návštěvu jsem podniknul na počátku dubna, to už oba skorci pilně krmili, ale fotku žádnou kloudnou k vystavení nemám. Nevadí, podívám se za nimi později, snad se mi podaří odchytit mladé mimo hnízda.
A tak jsem se k nim stavil, samozřejmě jako nyní často po neúspěšném focení zvěře. Krmení stále probíhá, skorci jsou na tohle focení vděčným objektem a jsou se mnou i docela trpěliví :-). Podařilo se mi pár fotek podle mých představ, mladí už vystrkovali hlavičky z hnízda. Asi byli tři a odhaduji, že tak do týdně již hnízdo opustí. Pokusím se je nachytat venku poblíž hnízda, ale je to docela na náhodu, nemohu u nich být každý den.




____________________________________________________________________________________________________________

27.3.2022

Tak tohle byla klika jako hrom,

většinou to mívám naopak. Ale po pořádku. Asi čtyři měsíce jsem pořádně nefotil žádnou zvěř, tedy ne, že bych vůbec nic nepotkal, neviděl a nefotil, ale byly to jen takové nepovedené dokumenty "košovky". Aspoň mám pár krajinek, potoků a ledů.
Krásné dny a ubývající sníh na horách mě navnadily a nakonec vytáhly do mé hodně oblíbené lokality v okolí Skalního potoka. A to jsem tam byl teprve před třemi týdny na ledopády.
Prvotním cílem bylo focení kamzíků, ale neměl jsem to s nimi tentokrát předem domluveno, takže výsledek byl ve hvězdách. Vím, že tady v okolí bývají a docela často je při svých toulkách vídávám. Stoupám podél potoka, teče v hlubokém zářezu pode mnou a kochám se krásnými peřejemi, mechovými kameny a sem tam i zbytky ledů. Asi po půlhodince jsem v místech, kde bych na kamzíky mohl narazit. Snažím se jít potichu, i když to ve vrstvě listí není jednoduché. Je mi to ale pr ... nic platné, jsem odhalen! Kus nade mnou pod skálou vidím pohyb, kamzík si to jde do bezpečí, je daleko, sem tam se zastaví a podívá na vetřelce. Pokouším se o pár fotek, jedna je "jedlá", tak fajn! Potěšila mě, i kdyby další nebyla, maličko mě to uspokojilo.



Vycházím nahoru ke skalám. Kdesi kousek dál slyším pískat sokola a sluncem prosvícený les je plný štěbetání. Cosi se vpředu pohnulo .... další kamzík! Jenže také on míří mezi skály mimo dohled. Na půlhodinku si sedám pod skalku, počkám, jestli náhodou nějaký nepřijde, jsem v jejich místech. Ale nic se neděje, zvedám kotvy a jdu se podívat na Praděd. Chvíli sedím na skále, na slunci je až horko, ale na Pradědu ještě hromada sněhu.



Pomalu se vydávám na zpáteční cestu, je to docela strmý sestup, ani neočekávám, že něco živého potkám. Už přicházím nad potok a zvažuji, jestli schovat foťák s teleobjektivem teď nebo až na silničce u potoka. Najednou v mladším smrčí kdesi vlevo za mnou rachot a praskání větví! To je snad nosorožec! Otočím se a přímo na mě se řítí dvojice kamzíků! Jsou snad dvacet metrů a blíží se. Okamžitě jde hledáček k oku, snažím se mířit, ostřit a fotit, ale je to takový fofr, že to je nemožné. Kamzíci proběhnou okolo mě snad na pět metrů, jako bych tady vůbec nebyl! Evidentně jeden stíhá druhého, nevím, zda to jsou dva samci nebo samec za samicí, která má falešnou březost. V tom já se nevyznám.
První se naštěstí kousek ode mne na pár vteřin zastaví, za ním totéž druhý kamzík a já fotím o sto šest a někdy i sedm. Dýchají jak lokomotivy, jazyk v huby venku. Pak první kamzík zahne tryskem ostře dolů, přes silnici a přes potok, druhý jako stín za ním, první udělá kličku a vrací se, druhý se maličko zpozdil a to stačilo, aby nestíhal. První letí zase nahoru svahem přede mě, musí překonat lesní cestu a já doufám, že se na ní na chvíli zastaví a já v klidu pofotím. Ale ne, dva skoky a kamzík je v mladých bucích a míří kamsi nahoru mezi skály. Druhý letí pár vteřin za ním, také on se na cestě nezastaví a jedením skokem je nad cestou. Zastavuje se v boučcích a hledá prvního. Chvíli se rozhlíží a pak i on už pomalu vystoupá kamsi nahoru.




Tak to teda byla podívaná a ohromné štěstí, že jsem už nedal věci do batohu! Stačila opravdu snad půlminuta a já bych jen hleděl na to divadlo a nadával si. Sice jsem fotil v ostrém slunci, tak budou asi přepaly, ale díky krátkému času snad něco ostrého bude. Už se nedočkavě těším, až uvidím fotky v počítači, přeci jen displej na foťáku ne úplně přesný.
 


____________________________________________________________________________________________________________

4.3.2022

Zima se vrátila,

i když do nížin jen v podobě nočních mrazů. Celou zimu jsem si říkal, že bych měl navštívit Skalní potok v Jeseníkách, ale nějak jsem se nepřinutil. Až mi brácha zavolal, že bychom se mohli vydat podívat na skalní rampouchy ve stejné oblasti. Sněhu moc nebude a když, tak bude ztvrdlý a nebudeme se bořit.
Právě hlubší či jarní hodně bořivý sníh by nám plány mohl nabourat, protože všechny skalky jsou docela na kopci a ve strmém svahu. A jak jinak se dostat k rampouchům či ledopádům na skalách, než jít až pod ně. Kus cesty jdeme podél Skalního potoka, ještě je většinou pod sněhem a sem tam zaledněný, ale očekával jsem větší nadílku ledu. Pár fotek jsme si udělali a pokračujeme dál podél něj. Ve svahu, kus nad námi, se mezi skalami cosi pohne ... kamzíci! Tlupa asi pěti kousků na nás shora hledí a rozhodují se, jestli vyběhnout výš nebo ne. Zacházíme za velké skalní bradlo a tak mají klid.



Stoupáme po staré lesní cestě až k místu, kde začíná starý lovecký chodník, který kousek dál už vede pod skalami, o které máme zájem. Hledáme rampouchu či ledopády a také je nacházíme. Není jich tolik, co loni či ještě dříve, ale něco se vybrat dá. Jen to je opravdu docela zabíračka stále nahoru a dolů, místy je pod sněhem led, místy vtipně v listí nastražené větve po svahu, na kterých to hodně klouže, místy neuspořádané šutroviště ...



Nakonec ale fotky máme, vyšla i přestávka na teplé kafe a svačinu. Teď už "jen" strmý sestup kameny a sněhy přímo svahem dolů. Všude okolo je hodně pobytových stop kamzíků, asi to tady opravdu žije a já si dávám za úkol se sem na ně vypravit dřív, než se začne objevovat listí na stromech.

____________________________________________________________________________________________________________

26.2.2022

Se zvířenou se moc nedaří,

nějak je nenacházím a tak si hledám "zástupná" místa pro focení. Prochozeno mám docela dost míst, jen často nejsou vhodné podmínky nebo jsou ta místa jiná, než jsem si představoval. A zajít do Jeseníků na kopce, v těch hromadách sněhu, se mi zatím moc nechce.
Po jedné z neúspěšných výprav za zvěří jsem se jen tak mimochodem stavil podívat na skorce, které každým rokem na jaře oblažuji svou přítomností. Hnízdí už minimálně dvě desetiletí na stejném místě a navíc jsou fajn :-). Celou zimu jsem je ale v okolí hnízda neviděl, asi byli kdesi za lepším. No a zrovna teď jeden odlétl od kraje řeky! Promýšlím, kam si sednout k zamaskování a kam asi bude sedat u břehu. To je téměř pokaždé jinak, podle výšky hladiny vody, podle odhalených kamenů či větví. Sedám tak, abych měl čistý výhled jak na kousek říčního břehu, tak ke hnízdu na kamenné stěně. Když překážejí nějaké byť malé větvičky, je často problém s ostřením teleobjektivu nebo pak doma zjistím, že je zrovna ta důležitá část snímku nejasná, že tam větvička byla a já ji pohledem přes hledáček neodhalil.
Sedím snad jen deset patnáct minut a skorec je tady! Ještě neloví larvy pro mladé, ale věnuje se sbírání mechů a řas z pod hladiny vody, aby si opravil loňské hnízdo. Když má v zobáčku slušnou zásobu, začne s jejím propíráním ve vodě. Často mu v zobáčku nezůstane téměř nic a začíná znovu. Takže do hnízda nese tak každou pátou dávku. Jeho návštěvy ale jsou docela řídké, asi není kam spěchat, na hnízdění je ještě čas. Pořizuji několik fotek a mizím.


  

Zase je jedno z krásných slunečných rán, přemýšlím, kam vyrazit. Celou zimu mě lákala říčka Mohelnice v Beskydách, už jsem u ní párkrát kdysi fotil i v zimě a bylo to tam krásné. V tuto dobu tam sníh asi nebude, přeci je tání za posledních čtrnáct dnů dalo sněhu pod horami zabrat.
Nespěchám, vyjíždím až okolo půl jedenácté, po kafi. Místo, které chci navštívit, je jen kousek od malého parkoviště v horách, nemusím se nikam trmácet s vybavením. Na řece je v délce asi jednoho sta metrů řada pěkných kamenných kaskád, lze jít s opatrností po obou březích a v této době, kdy je vody dost, je to krásná podívaná.
Procházím po břehu, slunce sem moc neprosvítá, což je pro focení překvapivě docela dobře, protože vysoké kontrasty tmavých míst a jasně bílé zčeřené vody jsou pro focení to nejhorší. I tak to bude boj a budu si muset pomoci nějakými triky. Chodím po břehu, vybírám co a odkud fotit a jakým objektivem. Polarizační filtr mě zbaví některých nežádoucích odlesků a neutrální šedý zase prodlouží čas závěrky a vznikne trošku máznutá voda. Tak to mám rád :-). Rozhodně to není focení plesk sem, plesk tam a za tři minuty hotovo.



Poskakuji po břehu se stativem a foťákem asi hodinu, když začíná docela hustě sněžit. Nejprve takové ty bílé kuličky, které za chvíli přechází na klasické vločky. Tvoří to jakýsi bílý závoj, na blízké focení do dvou tří metrů to ještě jde, ale na delší to už moc nejde. I když jsou vločky při delším času závěrky neviditelné, ten světlý závoj bohužel zůstává. Snažím se ještě vydržet, ale vzdávám se, během snad patnácti minut je všude víc než centimetr sněhu. Ale jen vyjedu ze sevření kopců, je zase polojasno! Napadá mě zastavit se u Tošanovského vodopádu, ten jsem ještě nikdy nefotil. Sice už pro dnešek morálka mírně upadá, ale pár fotek jsem se snažil udělat. Aspoň pro představu, jak to u něj vypadá.
Tuž tak :-)



____________________________________________________________________________________________________________

19.1.2022

Oranžový západ slunce moc často focený nemám,

spíš mívám východy, ale proč to nezměnit. Jenže to člověk vždy musí být na tom správném místě ve správný čas. Což o to, správné místo najít není takový problém, těch mám v zásobě hodně, ale ten správný čas ....
Už od rána je vymetená obloha, okolo nuly, na kopcích pod nulou .... mám zajít, nemám zajít ..... není to jednoduché rozhodování, až nahoru na kopec je to pro mě hodina a třičtvrtě autem a téměř hodina a půl nahoru na kopec. Rozhodnutí nakonec padlo - teď nebo nikdy! :-). Potřebuji se dostat na Skřítek v Jeseníkách, pak nahoru přes Ztracené kameny na Pecný. Na třech kilometrech 350 výškových metrů na Ztracené, s desetikilovým batohem, naloženým vším vybavením a ve sněhu mi dalo trošku zabrat. A ještě kilometr na Pecný, kde jsem chtěl s focení začínat. Jenže safráááá, už před Ztracenými se zatáhlo, přišly nízké mraky! Tak to jsem v předpovědi počasí nenašel! Pevně doufám, že se ale počasí spraví a obloha vyčistí. Tak sedím pod skalkou Pecného a čekám téměř hodinu. A nic. Jen sem tam jsem nad sebou zahlédnul náznak modrého a sem tam se ve směru ke slunci mraky oranžově prozářily. Chybělo snad padesát výškových metrů a bylo by nádherně.
Pořizuji pár fotek, ale zatím jsem spíš zklamán.



Je čas přejít zpátky na Ztracené kameny, je půl čtvrté, než tam dojdu je patnáct minut a to už se bude blížit to parádní oranžové zapadání! Cha chááá, na Ztracených totéž co na Pecném! Slunce sice sem tam přes mraky prosvítí, ale jen oranžová tečka, která za pár vteřin zase zmizí. Aspoň si vychutnávám krásné barevno okolí, podle toho, kolik mraků je, co prosvítí slunce. Čekám až do opravdového západu  slunce, je 16:30 když si velím k ústupu.
Tak bohužel tentokrát se to focení moc nepovedlo, ale tak to často bývá. O to větší jsem ale měl zlost, když jsem se večer podíval na záznamy webkamer z Pradědu i směrem na hřeben, na jehož druhém konci jsem byl já, všude bylo celý den azuro! Proč zrovna já? :-) Muselo to být hodně lokální mračno. Tak třeba budu mít příště víc štěstí.


____________________________________________________________________________________________________________

30.12.2021

Někdy člověka potěší i maličkost, nějaký malý úspěch ....

tož proč se nepodělit :-). Firma Megapixel , specializovaný prodejce digitální techniky, má celoroční soutěž, každý měsíc jiné téma. A na listopad padlo téma Ze života zvířat. A ta já sem tam fotím, tak proč se nepřihlásit, žejo. Vybral jsem pár fotek, poslal a čekal. A včil jsem kuknul na výsledky a na třetím místě (z asi tisícovky fotografií) je nějaká povědomá fotka :-). Na Vánoce to potěšilo!
Blahopřání, oslavné dopisy a květiny posílejte kam chcete :-).



___________________________________________________________________________________________________________
20.12.2021

Měsíc snažení, chození, čekání ...

výsledek žádný. Jasně, sem tam jsem něco potkal, sem tam vyfotil, ale ke spokojenosti má strašně daleko. Když nasněžilo, věřil jsem v nějaké fajn snímky se zimní atmo, ta sice byla, ale chyběli herci. Marně jsem se snažil nějak popostrčit zalezlá prasata pod nízkým smrčím, ozývalo se jen funění a po chvíli už nic. Vypařila se. Najdete na fotce aspoň chlup?

O kus dál bylo ve sněhu množství stop daňků, ale narazil jsem jen na dvě daněly a než jsem zvednul foťák k očím, byly v čudu.

A když sníh slezl, vypravil jsem se na jeden, mně do té doby neznámý vodopádek, nesoucí jméno Kajlovecký. Vypadá docela dobře, ale napájí jej jen malý potůček, který moc vody nemívá. Musím se k němu vypravit po nějakých větších deštích, to může být hezčí.
No a to je za měsíc lození všude možně vše. Takové jalové období .... ale bude líp :-)

____________________________________________________________________________________________________________

21.11.2021

Po daňcích následuje počátkem listopadu říje muflonů

a já se na ni docela těšil. Počasí tak akorát, teoreticky mělo vše vycházet, podzim jak malovaný. Mockrát jsem se za muflony vypravil, ale úspěch téměř žádný. Jen jednou se mi povedlo sledovat parádní divadlo snad deseti kusů, několik samců a pár samic. Mufloni se proháněli a řezali hlava nehlava, rachot jejich rohů byl slyšet po celém lese, je to jakoby někdo třískal dvěma suchýma bukovýma špalkama o sebe. Jenže na focení to nebylo, vycházel mi dlouhý čas, ještě trochu šero, tak mám jen bídné dokumenty. Ale bylo se na co dívat! Zpovzdálí to všechno sledoval ještě jeden beran, krásně zarámovaný v bukovém listí. Aspoň tahle fotka mě potěšila.



Následovalo několik totálně neúspěšných pokusů, kdy ani nebylo co fotit, až o tomto víkendu se cosi podařilo. Bohužel už mufloní říje skončila, ale stále se samotářští berani sem tam lesem toulají. Tak jsem se posadil na místo, kudy vychází lesem na kopec mezi staré buky. Ale ani po třech hodinách nic. Byl čas se vrátit domů na oběd, tak jsem si řekl, že to ještě projdu právě vrškem kopce. Doprčic! Asi padesát metrů nad místem, kde jsem celou dobu čekal, jsem zvednul dva krásné berany! Zřejmě tam byli celou dobu zalehlí a nevěděli jsme o sobě. Podařilo se jen pár fotek, z větší vzdálenosti.



V neděli ráno začalo docela foukat, v první chvíli jsem výjezd zabalil, protože zvěř bude kdesi zalezlá. Ale za chvíli mi to nedalo, sbalil jsem potřebné a vyrazil. Na kopci fučelo hodně, koruny buků do sebe s lomozem narážely, nic příjemného. Procházel jsem spíš místy trochu za vrškem, kde tolik nefoukalo, ale jak se dalo čekat, nikde ani chlup. Pak jsem v jednom místě vyplašil čtyři daněly, fajn za větrem, v takovém amfiteátru. Rozhodl jsem se na chvíli posadit, třeba se ještě něco objeví. Tady téměř nefoukalo a mohlo by něco přijít, doufal jsem v muflony, dávám tomu tak půlhodinku.
Najednou slyším naproti v kotli amfiteátru mezi stromy drobné šustění kroků a je mi jasné, že přichází nějaká zvěř. Snažím se najít skulinku mezi kmeny buků a pak zahlédnu danělu. Je ale o dost níž a poměrně daleko, stačí jeden snímek a nechávám ji v klidu odejít. Neuplyne ani pět minut a opět šustot kroků! Trošku výš, než šla danělka. A už také vím, že to je daněk! Jde přesně v mé výšce, vím, že tam má zvěř chodníček a já sedím u něj. Začínám fotit, i když je daněk ještě daleko, co kdyby nebyla další příležitost. Daněk se stále blíží, já se tetelím blahem a fotím. Za chvíli už musím úplně odzoomovat a daněk dojde tak blízko, že už se mi skoro nevejde do hledáčku! Teprve kdy mě míjí tak o pět metrů sebou cukne a odskočí. Tak to byl zážitek! Opravdu hodně blízké setkání! Pak už se sbalím, pro dnešek jsem nadmíru spokojen!



____________________________________________________________________________________________________________

25.10.2021

Od daňků jsem si odskočil jen kousek vedle,

na jedno docela technicky zajímavé místo. Ale očekával jsem i hezký barevný podzim, s dokonale vybarvenými listi stromů. A nebyl jsem zklamán. Právě naopak, takovou záplavu barev nasvícených sluncem pod modrou oblohou jsem snad ani nečekal. A kdeže jsem to byl?. Možná někomu něco řekne pojmenování této stavby - Weisshuhnův kanál. Postaven Karlem Weisshuhnem v roce 1891, sloužil k plavení dřeva a ještě i dnes k výrobě elektřiny pro papírnu.
Vydal jsem se od papírny směrem k jeho počátku, je to zhruba 3,5 kilometru a lze jít, s jistou dávkou odvahy a opatrnosti, po jeho hrázi. Jen nesmíte udělat krok vedle, šířka zdi je většinou půl metru, kanál je široký zhruba pět metrů a hluboký něco přes metr a hodně špatně by se z něj lezlo ven :-). V délce kanálu jsou i tři vodní tunely a několik viaduktů. V posledních deseti letech se kanál dočkal postupných oprav, přeci jen už voda z něj protékala trhlinami. Ale v zimě tady tím pádem byly k vidění nádherné ledopády a rampouchy. Kanál začíná u Papírenského splavu, kde k nabrání počáteční výšky využívá 45 metrů dlouhého tunelu ve skále a úzkého místa smyčky řeky Moravice a získává tak rázem zhruba 20 metrů!



____________________________________________________________________________________________________________

18.10.2021

Daňčí říje ještě nekončí

a podle data u mých starších fotek z let minulých by ještě mohla tak deset dnů pokračovat. Nechci nic propásnout a tak když je dobré počasí, vyrážím. Zase na starou známou lokalitu, zase samozřejmě brzy ráno a na kopci jsem ještě před východem slunce.
Přivítá mě sice krásné ráno, ale všude je ticho. Nevadí, zasednu tam, kde jsem posledně skončil, tedy v místě vedle březového háje. Sedím v suťovém svahu, opřený o starý pařez zlomeného buku a poslouchám, co se okolo děje. Stále doufám v toho krásného daňka. Pak slyším kdesi vlevo v mé výšce šustění kroků zvěře. Netuším, co to je, ale za chvilku zahlédnu mezi buky typické bílé sedlo mufloního berana. A asi dvacet metrů za ním další, větší. Vypadá to, že ten starý vyhání mladého. Pomalu se blíží kdesi kousek nade mnou ve svahu, já se ale podívat nemohu, okamžitě bych se prozradil a tak jen čekám, co bude. Mufloni se zastavili kousek nade mnou, slyšel jsem jejich oddychování ... a najednou rachot, mufloni se tryskem spustili po svahu dolů, minuli mě tak o tři metry a já jen s údivem postřehnul jejich masivní těla, ostřit jsem nestíhal ani náhodou. Žádní drobečkové to tedy nejsou! Mladý muflon zdrhal stále dolů, přeskočil padlý kmen a zmizel dole ve svahu. Starý beran zastavil před kmenem a docela dlouho se díval za mladým, ujišťoval se, jestli už bude klid. Po několika minutách uzná, že vyhrál, chvilku hledá v listí něco na zub a pak stoupá mým směrem. Pořizuji pár fotek, ale je mi jasné, že budu odhalen, přeci jen cvakání závěrky, i když tlumené, se v tom tichu nedá přeslechnout. Po chvíli syknutí, obrat a úprk dolů.



To tedy bylo divadlo! Ještě vydržím na místě asi hodinu a půl, to už se ozývají daňci, ale bohužel až přes řeku na jiném kopci. Pak se jeden ozve na mé straně, sice daleko, ale opět doufám, že potáhne mým směrem. Nestalo se, ale zato jsem kdesi dál v břízkách zaslechl dalšího! To by mohl být ten "můj"! Neozval se pak ale další půlhodinu a já myslel, že odešel jinam. Naštěstí ten vzdálenější ještě sem tam zarochá, tak se k němu pokusím dostat. A jak si tak jdu tím březovým hájkem, zvednu asi třicet metrů před sebou toho krásného, tmavého daňka ..... doprčic, že já si ho nevšiml dřív! Nebyl vyplašen, jen neklidně odcházel, ale já fotku pořídit nemohl. Pokračuji směrem za hlasem toho dalšího daňka. Už se ale chvíli neozval, kdo ví, jestli bude. Už jsem na odhadovaném místě, ale nikde nic. Pak silné zarochání, musí být kousek, kdesi za stromem! Pomaličku se posunuji bokem, ale slyším jen třeskot paroží, jak daněk bojuje s kmínky mladých stromů a odchází kamsi dál. Čekám chvíli a pak se za ním vydávám. Už jej nevidím, jdu pomaličku, snažím se i tiše, ale v spadaném suchém listí to jde ztuha. Naštěstí je sem tam poryto od prasat, tak se dá pár kroků jít i tišeji. Ale daněk je potichu, nevidím jej, snažím se prohlédnou dál mezi kmeny stromů .... hm, divná větev daleko v trávě ... a hned vím, že to je paroží! Daněk zalehnul do vysoké trávy, jen paroží se sem tam pohne nad stvoly. Ale je daleko, předaleko, snad dvě stě metrů. Nu což, jinou možnost, než se pokusit o přiblížení, nemám. Co krok, to tři čtyři  vteřiny, pečlivě si vybírám, kam šlápnout a docela se daří přibližovat se. Pořizuji pár fotek daňčích lopat, ještě mohu kousek jít, ale dál už ne, dostal bych se na relativně volné prostranství s vrstvou listí, takhle mě kryje aspoň pár kmenů. Ale musím daňkovi nějak říct, že by se třeba mohl postavit, zarochat, popojít a co já vím, co všechno, jen aby byla i jiná fotka, než ty lopaty. Tak jsem vzal klacek a pokusil se napodobit to jeho lomození s kmínky. Chvíli se nic nedělo, jen paroží se otáčelo sem tam, pak se ale daněk postavil a pohlížel mým směrem. Vydrželo mu to docela dlouho, chvíli se točil, podrbal, zívnul a zase civěl mým směrem. Nic nového už jsem od něj nečekal, fotky mám, tak jsem opět zašustil v listí a poklepal větví. Daněk pochopil, že by mohl odejít, což udělal a já se vydal opačným směrem.




____________________________________________________________________________________________________________

11.10.2021

Čtyři rána za daňčí říjí a stejně to bylo málo.

Den první

Ještě za kuropění se vydávám do jedné lokality, kam bych rád pozval kamarády Martina a Vaška, ale jen za předpokladu, že budou daňci usilovně rochat na fotitelných místech. Ale les byl úplně tichý, nic jsem neslyšel, neviděl a tím pádem ani nefotil. Asi to chce pár dnů počkat. Jen jsem ještě zkontroloval jezevčí noru a ten je doma, v noci usilovně neustále hrabe :-).

Den druhý

Vydávám se na druhou lokalitu, téměř každým rokem se mi na ní s daňky docela daří. Pomalu stoupám na vršek kopce, kde pod vrškem bývá říjiště, ale tentokrát je všude ticho. Jen kdesi hodně daleko v údolí se pokouší jeden daněk o rochání. Ale je to náznak, že začínají. Na světlince není nic, pak zahlédnu pohyb na kraji stromů a registruji mladšího daňka, jak si značkuje smrkovou větev. Jednou se otočí mým směrem a odkráčí mezi stromy. Ale to není špatný začátek! Třeba bude štěstí.
Chvíli ještě čekám, zda něco nezaslechnu, ale nic není slyšet. Tak měním místo a jdu k dalšímu říjišti, loni se mi na něm podařily fajn hodně blízké fotky daňka s danělou.



Musím trošku vystoupat lesní cestou, vršek je za horizontem a jak se k němu blížím, přímo na cestě spatřím hnědé hřbety. Jasně, přesně v tomhle místě se sem tam zastavují mufloni, netuším, co je k tomu vede. A tentokrát tam není jeden či dva, ale osm najednou! A samí kluci, několik pěkných kousků.Musím fotit docela z dálky, blíž se k nim moc nedostanu, listí šustí a tolik očí mě jistě snadno odhalí. Mufloni provádějí zajímavý rituál - najednou se hlavami semknou, jakoby si něco říkali, pak se zase rozejdou, párkrát si s třeskem zahrají na "berany berany duc", chvilku postojí a zase hlavy dohromady. Je to docela komické. Ale já musím dál, tak mé malé zašustění je znejistí a vytratí se do břízek. K těm se chystám i já, zrovna jsem odtud zaslechl slabé rochání!



Není jednoduché se k daňkovi potichu dostat, je to takové větší houští mladých břízek, samá tráva, samé listí, zvěř v nich má fajn pěšinky, ale já je teď využít nemohu. Zastaví mě silné a hluboké rochání, to musí být pěkný, starší daněk! A blízko! Pak vidím mezi bylinami a větvemi bříz pohyb jeho paroží ... nádherné lopaty má. Marně čekám, že se kousek kamsi pohne, abych mohl udělat fotku jeho hlavy, tak se pokouším proostřit tu změť, snad jedna či dvě fotky budou. Je vidět a slyšet, že má okolo sebe více daňků a daněl, ale vidím jen sem tam pohyb. Pak se vydávají břízkami dál po úbočí kopce, pokouším se je následovat bukovým lesem pod hranicí bříz. Tam vidím snad sedm či osm daňků různého stáří a velikosti paroží, jak pobíhají sem tam, někdy se i popasují parožím. To by byly fotky! Ale husté kmeny buků a javorů mi to bohužel znemožňují a tak vznikla jen jediná fotka zbloudilého daňka, který se dostal trošku blíž. Pak zase všichni následují už kdesi dál rochajícího hlavního daňka a já nemám šanci je sledovat.



Na chvíli se posadím ve svahu a prohlížím si fotky na displeji foťáku, když koutkem oka zahlédnu pohyb. Áááá, to jeden mladý daněk sleduje stopy těch před ním, pak se ale otáčí a jde zpátky. Musím na něj pořádně mlasknout, aby se zastavil a trošku otočil. Vyšlo to, tak aspoň tak. Už je skoro půl dvanácté, tak velím k návratu. Ještě jsem překvapil tři holky, vyhřívající se na zasluněné stráňce. Špatně se v již ostrém slunci fotí, ale dokument bude. Pořizuji pár fotek, couvám z jejich dohledu a nechávám je odpočívat.



Den třetí

Stejné místo, stejná očekávání, ale nic z toho nebylo. Za šera jeden rochající daněk, nefotitelný. Pak dlouhé šněrování kopce a jeho úbočí s dohledáním krásně rochajícího daňka, ale jeho hlídky mě odhalily dřív, než jsem něco vyfotil. No jo no.

Den čtvrtý

Stejné místo, stejná očekávání ..., ale šel jsem na to trošku jinak. Za ty předchozí dva dny jsem poznal, kudy daňci táhnou po deváté hodině, když již odcházejí ze svého říjiště. Tak jsem je obloukem obešel a posadil se na jejich trase v očekávání, že tudy opět potáhnou. Je to v příkrém svahu, ale všude jsou jejich pěšinky a trošku rozvolněné bučiny. A vidím i na konec toho březového houští. Proti předchozím dnům se otočil vítr, což mi sice hrálo do noty, ale všude zase úplné ticho! Teprve asi za hodinu se začali daňci kdesi v dálce ozývat, tak jsem byl v očekávání. Pak slyším typické nepatrné šustění zvěřích kroků .... a dole pode mnou, na staré lesní cestě jdou tři daněly a za nimi daněk. Nic moc v paroží, ale je fajn, že je :-). Bohužel zase za větvemi, za kmeny, tak mám jen pár fotek, zdaleka neuspokojující mou představu. Ale tak to holt bývá.








Pak se více než hodinu nikde nic v blízkosti neozve ... a najednou opět ten známý hluboký bas daňka! Sice daleko, ale je. Rozmýšlím se, zda nejít za hlasem, ale tentokrát trpělivost zvítězila a já jen doufám, že stejně jako v předchozích dnech potáhne tímto místem. Pak se rochání ozvalo o kus blíž a já měl tedy pravdu. V tom krátké zabublání opravdu blízko, v břízkách! Hledám nějaký pohyb, hnědou skvrnu a je tam! Je to král tohoto kopce, ten, kterého jsem fotil druhý den. Docela často rochá, je to fakt koncert! Ale zase se motá v houštinách březoví, marně čekám, zda vyjde na nějakou světlinu. A jako na potvoru se vydává i s harémem nahoru kopcem a ne tím směrem, kterým šel dva předešlé dny a kde na něj čekám. Ještě chvíli posedím, zda nezmění směr, ale nestalo se. Zklamán balím, jakási naděje tady byla, ale tak to při fotolovech je. Možná se ještě za vámi, potvory s lopatama, ještě letos vrátím!



____________________________________________________________________________________________________________

28.9.2021

Tak jelení říje skončila,

tedy pro mne. Věnoval jsem jí pár dnů v době, kdy by měla být nejsilnější, ale jeleni se tak nějak rozhodli jinak a vůbec se mě neptali, jak ji mají provozovat. Všechno se odehrávalo jen v noci (podle pozorování mých kamarádů z několika oblastí Jeseníků), ráno jsem zaslechnul troubení jelena snad jen dvakrát a to ještě to troubení je silné slovo. Spíš jen tak párkrát broukli a bylo ticho.
Nejdříve jsem uviděl koloucha, pak mě zradil vítr. Ale jen jednou jsem mohl mít fotku dobrého jelen, to když doslova náhodou přišel až ke mně tak na čtyřicet metrů. Ale ze smrčin se mu nechtělo a když se já pokoušel jej nějak přechytračit, raději odešel odkud přišel. Zůstane mi jen vzpomínka a na fotce jen kousek jeho paroží.



Ale počasí stále "drží", tak jsem se vydal, stejně jako minule s členem rodiny, lozit cestou necestou po skalkách nad Skalním potokem. Jenže tentokrát po druhém břehu. Mapa ukazuje pár skalních pásem v úbočích kopce a něco i na jeho hřebenu, takže je co objevovat. Nejdříve ale pomalu stoupáme po starém chodníku vlevo proti proudu kousek nad Skalním potokem, z téhle strany jej vidím snad teprve podruhé a jsou to opravdu rozdílné a zajímavé pohledy na jeho peřeje a kaskády. Pořizujeme pár fotek a za chvíli se blížíme k první skalní stěně. A žádný prcek to není, výška minimálně dvacet metrů, všude jsou vidět čerstvé pobytové stopy kamzíků. Pak sestoupíme k silničce, která nás vede k Bařinské chatě, tam je chvilka posezení na drobnou svačinu a pak již jdeme na bezejmennou kótu 925. V prosvětlených místech se začínají objevovat dokonce i houby, kterých je ale jinak málo.



Na kótě 925 je taková docela zajímavá rozeklaná skála, a v ní k mé radosti skalní okno! Skála je krásně barevná, členitá, moc krásná. Zkoušíme ji fotit ze všech možných stran, obdivujeme v ní vrostlé křemenné žíly. Fakt parádní podívaná. Podle mapy je kousek dál a o něco níž další skalní stěna, jen musíme sejít o pár desítek výškových metrů níž, abychom se dostali pod stěnu. Lehce se to řekne, ale hůř udělá :-). Lámeme si nohy mezi kameny, je to hodně strmý svah, na trávě to klouže a díry jsou v ní schované, pak pro změnu překonáváme téměř neprostupné houštiny mladých smrčků ... a to vše jen proto, abychom zjistili, že skály nejsou tak výrazné, jak jsme si představovali a navíc z pohledové strany hodně zarostlé stromy.



Tak nic, jde se dál. Ještě máme jedny skalní útvary na Zadní plošině. K té ale jdeme odspodu, takže pak musíme strmě do kopce, nahoru na skály se nám pak ale již nechce, takže čelem vzad a mažeme dolů na parkoviště. Cestou ale míjíme opět pěkná skaliska (jak jinak, žejo :-)) a objevujeme další skalní okno! Malé, ale je. Pár fotek a pokračujeme v sestupu. A další skupina skal! A je v nich úzká, vysoká a docela dlouhá puklina! Dno pukliny trošku stoupá, vzadu je vidět světlo a jakýsi otvor v jinak uzavřeném stropě. A na konci pukliny překvápko. Okno! Vede k němu nízká chodba (opravdu chodba!), snad deset dvanáct metrů dlouhá, začíná na konci pukliny u jejího dna a na jejím konci svítí malé okénko, kterým je vidět na druhou stranu. Odvážlivci by se tam možná proplazili, ale to my nejsme. Pokouším se o pár fotek opřený o stěnu, expozice vychází na dvě vteřiny, tak to bude aspoň dokument.




To by jeden neřekl, co všechno se dá takhle mimo turistické značky najít. Ano, často je to dřina, hodně potu, ale pak ty krásy, jinde neviděné, stojí za to. Zbývá už jen pár set metrů dolů a můžeme unaveni, ale spokojeni odjet.
____________________________________________________________________________________________________________

21.9.2021

Konečně je čas otestovat jelení říji.

Před týdnem jsem se na kopcích v Jeseníkách potil při dvaceti pěti stupních, tentokrát je to jinak. Před pár dny se docela ochladilo a hlavně zatáhlo nízkými mraky. Což pro návštěvu lokality, kam chodím fotit jelení říji, není dobré. V té nadmořské výšce byla několik dnů trvalá mlha nebo déšť a do té sloty se mi nechtělo. V pondělí se nakonec přeci jen maličko počasí umoudřilo, i na kopcích už bylo vidět a deště nejsou.
V úterní ráno zvoní budík proklatě brzy, je 3:35. Nechce se, nechce, ale pohled z okna ukazuje nádherný úplněk a vymetenou oblohu! Plán mám takový, že v místě focení budu okolo 6:45, což je těsně po východu slunce a je dost světla, aby se dalo fotit. Pokud tedy bude co. Téměř za tmy začínám stoupat do kopce, je to asi hodinka docela strmého stoupání, ale jinak to nejde, jeleni za mnou nepřijdou. Nahoře si na chvíli sednu na základy staré, již zbourané lovecké chaty a sleduji krásně oranžový pruh světla nad protějším kopcem. Špičky vysokých smrků za mnou již osvětlují první paprsky neskutečnou barvou. Převlékám se do suchého, zbývá mi posledních pár set metrů. Ale zatím se žádné troubení jelenů nekoná, přitom podle mého laického pohledu je ideální čas - na zemi jinovatka, slabý vítr, i datum už je správné. Zrovna, když se chystám pokračovat, zaslechnu tak sto padesát metrů vpravo zatroubení. A ještě a potřetí. Ale je takové divné, jakoby se jelenovi ani nechtělo, jen krátké, dost potichu. Snažil jsem se jej chvilku v hustším lese najít, ale nic z toho. Pokračuji do "svých" míst, téměř každý rok se mi tam podaří vyfotit či vidět říji. Pomalu postupuji po vrstevnici, ale nic nevidím, nic nezradím a hlavně nic neslyším! Doufám, že dál to bude lepší, ale nebylo. Pak jsem kdesi dole pod sebou zahlédl tři mladé jeleny, jak si to mažou dolů. Tady nemá cenu ani zvednout foťák. Stále je úplné ticho, jen mé kroky trošku šustí ve zmrzlé trávě. Kousek nade mnou odběhl kamzík, také bez šance, viděl mě dřív. Najednou tak padesát metrů přede mnou rezavá skvrna mezi smrčím! Že by konečně laň či jelínek? Ale z vysoké se vyklubal pěkný srnec, úplně v poklidu ožíral borůvčí. Je napůl ve stínu, napůl v ostrém ranním slunci, to se blbě fotí, světlá místa v srsti jsou pak často přepálená, bez kresby a když stáhnu expozici, tak zase zastíněné části jsou moc tmavé. Jasně, editor v počítači něco málo zvládne upravit, ale je to boj. Srnec naštěstí popochází i před smrčky na slunce, tak se pár fotek snad vydaří. Nakonec přijde blíž, doprostřed větší světliny a tam si ustele! Leží, zívá, podrbe se a chystá se zdřímnout. No jo, ale já čekat nemohu, tak se snažím pomaličku vycouvat, ale srnec mě odhalí a s bekáním mizí. No jo, jinak to nešlo.



Jsem nad kolena promočený durch, v botách mám rybník, začíná mi být zima. Naštěstí mám ještě co obléknout, sedám si na slunce do závětří a trošku posvačím. Pak se zvednu, půjdu už zpět, ale zarazí mě rezavý hřbet nade mnou. Jelen si mě prohlíží skrz větve smrčku! Neměl jsem o něm tušení, ale slušná příležitost na pár fotek. Jelínek se otáčí a pomalým krokem cikcak stoupá nahoru, až mi zmizí z dohledu.



Cestou dolů si vzpomenu na jedno místo, kde jsem před lety viděl dvě krásné zmije, jak se vyhřívají v kořenech starého, už světle šedého pařezu. Jestlipak tam budou i dnes? A téměř jsem ji dneska přehlédnul! Ležela na starém, suchém kmínku, který byl na slunci v borůvčí. Pokouším se najít nejvhodnější úhel, pár fotek mám. Pak zmije kousek popoleze, naštěstí se stočí na malém pařízku, který je ale seříznutý tak nešikovně, že se dá fotit jen téměř přímo z nadhledu. Ale snažím se :-). Pak mě napadá, že bych mohl borůvčí obejít, třeba bude zmije spolupracovat a neuteče. Daří se mi dostat do dobrého úhlu, fotím, zmije drží. Po chvíli ji moje poskakování přestává bavit a zalézá pod starý pařez. Já balím fidlátka a taky mizím, ještě mě čeká dlouhá cesta domů ke kafi.



A ještě krátké video 

Omluvte sníženou kvalitu obrazu, porucha není ve vašem přijímači :-)

____________________________________________________________________________________________________________

16.9.2021

Zvěř nějak nepotkávám
,

tak nezbývá, než se podívat po kopcích, po přírodě, po hezkých vyhlídkách.
Tentokrát jsem vyrazil i s jedním rodinným příslušníkem a zajeli do Jeseníků (opět :-). Cílovým místem byly téměř tisícové vršky nad osadou Bílý Potok. Ano ano, tam kam chodím fotit Skalní potok a přilehlá skaliska. Cestou necestou jsme nejdříve vyšli na vrch Javůrka, je tam jen malá skalka na vršku, ale o to hezčí skály v úbočí. Všechny tyto i následující skály je prakticky nemožné fotit "běžným" širokoúhlým objektivem, není místo pro odstup, musel jsem si vypomáhat "rybím okem", tak proto jsou někdy na okrajích fotky svislé linie stromů často ohýbány do oblouků.



Další kopec na trase byl Jelení kámen. Vede k němu taková sbírka pěkných skalních srubů a vylézt se s opatrností dá až na jeho vršek, který končí snad třicetimetrovou stěnou. Ty okolní skály v lese jsou krásné, barevné, zvrásněné, erodované, rozpukané, porostlé sytě zelenými mechy .... radost pohledět. Kousek výš se nachází Karliny kameny, na nich jsem byl už mnohokrát, je to pás skal s krásným výhledem na Praděd a na druhou stranu na Medvědí vrch a Orlík. Bohužel nyní už jsou smrky vyrostlé a docela cloní, ještě před deseti lety tady byl ideální rozhled.


   

A odtud už není daleko na kótu 919 s krásným rozhledem na Praděd a okolní kopce. Vracíme se kousíček zpět a sestupujeme cikcak na starý lovecký chodník, který je ale dobře průchozí a plus minus po vrstevnici vede až k Bílému Potoku. Je to krásná cesta, vyšperkovaná dalšími skalami, mnohdy docela impozantními. Pro fotografa je to úplný ráj, jeden neví, co dřív fotit, z jakého úhlu, jakou kompozicí, co nejvíc vypoví o těchto krásách. A člověk se pod nimi cítí takový prťavý, nicotný ...





____________________________________________________________________________________________________________

21.8.2021

A od zvěře zase k neživé přírodě

Tentokrát jsem navštívil zajímavé skalky poblíž Žďárského potoka. Pro mne ještě nenavštívené místo, neměl jsem o něm ani tušení, takže v podstatě místo "hic sunt leones" (česky Zde jsou lvi, anglicky Here are the lions, německy Hier sind die Löwen, vietnamsky Sư tử đây a tradiční čínštinou 這裡是獅子). :-)
Vcházím do lesa kousek nad hlavní silnicí Rýmařov - Skřítek a v něm pokračuji po starém, vysokou trávou zarostlém tělese místní úzkokolejky, která sloužila kdysi pro svážení dřeva koňmi. Je zajímavé, že to těžařům stálo za to, pracně srovnávat svah, stavět množství kamenných podpěrných zídek. Možná trať sloužila i jako "přístav" pro dřevo z širokého okolí jiných kopců.... kdo ví. Za chvíli křižuji žlutou značku a jen mírným stoupáním pokračuji po fajn lesní cestě až k malinké lovecké chatě přímo pod vrškem kopce zvaného Mazance. A na něm jsou první skaliska. Ale jako první jsem si chtěl prohlédnout skalní městečko, které je součástí vrchu zajímavého názvu Maliník a je jen asi o tři sta metrů dál Je také obkolesen množstvím zajímavých skal, výchozů a bradel, bohužel dost mezi stromy, ale i tak fajn na prolézání. Našel jsem dokonce krásné skalní okno, takový tunel větším masivem skály, fakt zajímavá trhlina, kterou se dalo bez problémů projít na druhou stranu, ale s nízkým stropem, což jsem poznal na vlastní hlavě. A pak strmě nahoru na kopec. Chvíli prolézám vršek okolo skalek, chvilku posedím a kochám se, pak se vracím na Mazenec, k lození po dalších krásně a zajímavě rozpukaných skalách. Není to moc velká oblast, ale pěkné místo.
A kam se podívám příště? Kdo ví, sám se nechám překvapit.



____________________________________________________________________________________________________________

16.8.2021

Jak jsem slíbil, tak činím ..... na kamzíky!

Navážu hned na setkání s vysokou, kdy jsem cestou po chodníku neviděl nikde žádné kamzíky. Ale cestou zpět jsem si kousek zašel a kus přede mnou jsem dole ve svahu mezi smrčky zahlédnul rezavou skvrnku. Jasně, tohle je kamzík jak vyšitý a vypadá to, že stoupá šikmo nahoru a mohl by křížit mou cestu! Vystoupám ještě maličko výš, abych nebyl v dohledu a co to dá spěchám na "křížný" bod. Jen doufám, že tam budu o něco dřív, než kamzík, i když k jeho pohyblivosti se ani neblížím. Dobrá, snad jsem tady správně, jen odhaduji místo setkání a tak pomaličku nahlížím pod sebe svahem, schován za hustým smrčkem. Sice jdu trošku pozdě, ale je tam! A ne jeden, hned čtyři kamzíci oblehli skupinu kamenů, někteří už zalehli, jiní se motají okolo a uždibují borůvčí. Mám je jak na dlani, ale kamzíci něco tuší a jeden z nich (kamzice?) sem tam pohlédne mým směrem. Ostatní se ale nedají rušit a "jdou" si po svém. Je čtvrt na osm večer, slunce je nízko a pro mě naštěstí nesvítí naplno, fotit kamzíky v plném slunci je na nic, vznikají nepříjemné přepaly a jen těžko lze uhlídat správnou expozici.
Po chvíli se jeden kamzík oddělil a stoupá šikmo ke mně, projde snad čtyřicet metrů přede mnou. Neustále se otáčí za zbylou skupinkou, ale té se evidentně nahoru nechce a tak pokračuje výš, až mi zmizí za horizontem. Ostatní ještě chvíli chodí podblíž kamenů, pak to ale vezmou zase dolů mezi smrčky a je po divadle.
Sedím v borůvčí, prohlížím letmo snímky na displeji foťáku a jen vrním spokojeností :-). Těším se na zítřejší ráno, kdy se na tahle místa opět vydám.



Je druhý den brzy ráno, šlapu po starém chodníku a opět tajně doufám, že uvidím vysokou. Ale tentokrát nikde ani chlup, ani jsem nic nezradil. Divné, něco je jinak, jen já nevím co. Nedá se nic dělat, snad se bude trošku dařit s kamzíky.
A najednou jednoho vidím, je daleko, stopadesát metrů asi, mírně pode mnou. Kamzíci, při nějaké nervozitě či nejistotě vydávají zvláštní hlasitý, takový fučivý zvuk nozdrami. A přesně tohle dělal tenhle kamzík. Říkám si, to přece nemůže být mnou, vítr dobrý, kamzík mě neviděl, jinak by po mně hleděl .... Kamzík pak sestoupí kousek níž a ztratí se mi z dohledu. Přejdu chodníkem místo setkání a mířím dál do míst včerejšího focení kamzíků. Vystoupám kousek svahem mezi ty nádherné, bílé kameny a hledám si místo, kde se na chvíli zastavím a počkám, co se objeví. Najednou slyším to typické zafučení kdesi dole pode mnou. A znovu a znovu! Je mi jasné o koho jde a kdo se blíží. Díky tomu fučení dobře vím, kudy jde nahoru a jde docela rychle! Honem si jen sednu do borůvčí, nachystán k focení a čekám, kdy se vyloupne zpoza smrčin. A je tu! Vůbec o mně neví, je hodně blízko, fakt hodně, tak dvacet, třicet metrů. Neustále fučí nozdrami a rozhlíží se kolem. Pak poskakuje sem tam, nahoru dolů, doleva doprava, šikmo, staví se na kameny, sem tam poskočí a neustále fučí. Je legrace jej pozorovat, to snadné vybíhání do svahu, pár skoků dolů, na kámen, z kamene, je opravdu jak čertík. Krásný! A já fotím a fotím a fotím.
Po nějaké době kamzík zahlédne tak 300 metrů vlevo rezavou skvrnku v borůvčí, ztuhne a snad minutu se tím směrem dívá. Pak zafučí a docela rychle začne popobíhat za tou rezavou skvrnkou. Za chvíli se kamzíci setkávají a společně sestoupí dolů do lesů. Zajímavé chování kamzíka, tohle jsem já ještě neviděl, nezažil, a to za kamzíky už nějakou dobu chodím. A kamzičí říje ještě zdaleka není. Ale všechno je jednou poprvé ...



Pak už zase jen sedím zaklesnutý mezi šutry, hledím na displej a říkám si, že tenhle výlet se opravdu vydařil. Je čas k návratu, ale napadlo mě, napsat kamarádu Martinovi, zda by nezašel na kafe, je to k němu cestou. Slovo dalo slovo, Martin domluvil setkání u Vaška, také fajn kamaráda a fotografa a tak jsme dvě hodiny prokecali o našich posledních fotolovech, oni spíš o srnčí říji, kterou já nemám vůbec a oni zas nemají ty "mé" kozlíky. Fajn se vše uzavřelo a ukončilo, těším se na další focení.


____________________________________________________________________________________________________________

13.8.2021

Po dvou měsících zase u "kozlíků"

Konečně se nehlásí večerní bouřky a tak se rozhodnu věnovat jedno odpoledne a následné ráno šoulačce za zvěří do Jeseníků.
Slunce je ještě docela vysoko a já šlapu po kdysi snad loveckém chodníčku, zaříznutém ve strmém svahu. V tuhle dobu doufám, že narazím na vysokou, stoupající kamsi nahoru za večerní paší, do rozvolněných smrčin s množstvím dobré horské trávy.
Dá se jít docela potichu, ale říkám si, že mám ještě čas vytáhnout foťák, že počkám až hlouběji do lesů. Tohle si říkám skoro pokaždé a pokaždé mě to vytrestá. A taky že jo. Přejdu mladý hustý smrček a koutkem oka vlevo zahlédnu rezavou skvrnu. Velkou! Jeden pohled a vidím jelínka při pastvě, snad na třicet metrů. Ztuhnu jak Lotova žena, vítr dobrý, jelen o mně neví. Ale co včil? Mám se pohnout? Musím se dřepnout, sundat batoh z hřbetu, vyndat foťák a začít cosi fotit. Využil jsem několika vteřin, kdy měl jelen hlavu za borůvčím, honem do kleku, nespouštím jelena z očí a přitom vybaluji foťák. Uf, povedlo se, jelen je v klidu. Pomalu zvedám foťák s teleobjektivem a fotím, ohnisko musím stáhnout na 150, nevešel by se. Po chvíli jelínek zaregistruje cvakání závěrky, zvedne hlavu a chvíli se na mě dívá. Pak se pro jistotu otočí bokem a volným krokem zajde do smrčí. Jsem rád, že byl úplně v klidu, to mě pokaždé potěší.



Pokračuji dál po stezce, nic dalšího v lese nepotkávám a tak se dostávám do kamzičího rejdiště. Ale jak to dál dopadlo s kamzíky, napíšu při dalším "vstupu" :-).

Slunce se kloní k západu, v tuto chvíli je sem tam skryto za mraky, ale postupně se vyjasňuje a nejspíš bude i krásný západ.
Je čas se vrátit. Cestou ještě pár krajinářských fotek, pak zase cesta zpět stejným chodníkem. Slunce je už těsně nad vršky kopců, je nádherně sytě oranžové a nasvícené stromy ve svahu jsou v jednom ohni. Úžasné, paráda, krása ... a stop! Kousek přede mnou se pase jelen! A opět o mně neví! Jen podmínky jsou horší, musím fotit na vyšší iso a časy okolo 1/30, kdo ví, co z toho bude. Jelen se chvíli pase, podrbe se, otočí, zase se pase ... pak zahlédne jakých hrbol na stezce a zpozorní, sem tam přežvýkne, opět se věnuje trávě a pak volně schází dolů svahem. Tak dvě taková setkání za večer, to se mi často nestává!
Za chvíli vidím dalšího jelen, mladého, ale ten odbíhá dřív, než jsem mohl reagovat. Nu což, i tak to bylo fajn focení a prima adrenalin.






 

Okolo deváté večer pilně sleduji oblohu, mají být docela pěkné Perseidy a já se na ně chystám. Fajn, první hvězdy jsou vidět, pak další a další, je to nadějné! V deset večer si nacházím místo s výhledem na severní oblohu, stativ, foťák, širokáč a jsem připraven. Zkusmo několikrát exponuji, aby byly dobře vidět hvězdy a pak již fotím na dlouhý čas 30". Ale safraaaaa, co tohle je?? Hvězdy blednou, sem tam už nejsou vidět ... no jo, natahují se sice řídké, ale přeci jen mraky. Je po focení. Teprve při kontrole fotek na displeji si všímám, že jsem celou JEDNU perseidu ulovil :-). Tož s porovnáním fotek kdesi zveřejněných je to k smíchu, ale mám ji!



A o těch kozlících příště!

____________________________________________________________________________________________________________

8.8.2021

Ne a ne něco živého ulovit,

tak dávám pár fotek z jesenického toulání.
Před nějakou dobou jsem se byl, společně s kamarády fotografy, pokusit fotit jelení zvěř v oblasti Suchého vrchu u Vrbna. A tak mě napadlo se po letech opět zajít podívat, jak to tam vypadá. Zvláště po zprávách o mohutném usychání smrků v jeho úbočích. Suchý vrch je poměrně malý, ale strmý kopec, nahoře s přírodní rezervací kamenného moře a starými borovicemi. Naštěstí samotný vrchol není kůrovcem až tak poškozen, tak je na co se dívat. A hlavně, když se vydaří počasí, což se stalo. Kombinace typických jesenických suťovisek, barevných kamenů s křemennými žílami, mechy a lišejníky, sem tam krásné pokroucené borovice ... Člověka to přímo láká procházet se po kamenech, neustále se objevují nádherné scenérie okolních kopců (Orlík, Medvědí vrch ...)



____________________________________________________________________________________________________________

28.6.2021

Tentokrát je to o všem možném,

takové střípky "z cest". Při jednom toulání na Rejvízem v Jeseníkách jsem si všiml, že protější hřeben je v mnoha místech úplně očesaný od smrků. Kůrovec tady opravdu řádil a po něm i dřevorubci a tak se po mnoha desetiletích dostaly na světlo a lidem na oči Táborské skály.  Do loňska úplně neviditelné, jen z blízka se na ně dalo pohlédnout skrz kmeny smrků. Jsou přístupné například z Horního Údolí, je to tak čtyřicet pět minut svižnější chůze.
Takže jsem se rozhodl je navštívit, vybral jsem si krásný večer, těsně před západem slunce, aby mohly být skály nasvícené právě zapadajícím sluncem. Na odhaleném hřebínku je skal několik, některé menší, některé hodně majestátné, ale všechny zajímavé. A oranžové zapadající slunce dodávalo skalám nádhernou barvu, já pobíhal okolo nich a hledal zajímavý záběr. Tak snad se to trošku povedlo.



Počasí a předpovědi hrozily bouřkami, tak jsem se těšil, že si po dlouhé době vyfotím pár blesků. Bouřka ten den večer byla pořádná, v podstatě lavina neustálého hřmění, jen blesky byly kdesi nahoře v mracích, které neustále prozařovaly a jen sem tam byla vidět jejich klikatice. Pokusů bylo dost, ale výsledek poměrně hubený, ale třeba ještě někdy bouřka bude i k focení, uvidíme.



Slezská Harta pomalu snižuje hladinu a tak se odhalují bahnitá místa a plytčiny, kde doposud nemohly volavky a různí bahňáci lovit. A tak další ráno mě přivítaly břehy nádrže v mém oblíbeném místě, kam roky chodím fotit. Bohužel volavky zatím nikde, ještě asi není ta správná výška hladiny a mokřadů, tak jsem se stavil na skok u ledňáčků. Zastihl jsem ale jen jednoho letošního mladého samečka, jak se nostalgicky vrací podívat se na svou rodnou noru. Jen chvíli poseděl a kamsi odlétnul, aby další posezení provedl tak o hodinu později. Pár fotek vzniklo, k tomu okolo proplula i kačka s mladými a cestou od ledňáčka jsem vyplašil orla mořského, netušil jsem, že sedí na vrcholku velké vrby. Je to krásný, majestátný pták, bohužel jsem fotku nestíhal.



A kam se vydám příště ... to sám nevím, ponechávám rozhodnutí na okamžiku nápadu.
____________________________________________________________________________________________________________

17.6.2021

Opět Jeseníky a příběh sedmi statečných - díl druhý

Večerní obeznámení se s podmínkami a výskytem zvěře mi napovědělo, kam a kdy se ráno podívat. Je prostředek roku, což znamená hodně brzké vstávání, protože před východem slunce už musím být na místě.
Samozřejmě zvěř už tam dávno od večera je, já se musím pokusit ji najít dřív, než ona mě. Ale napoprvé se to nepovedlo, je téměř bezvětří a moje kroky jsou slyšet, ať dělám co dělám. Tak jsem zradil pár pěkných jelenů, jen poslední mladý se na chvíli otočil. Nevadí, jdu dál, ještě něco určitě kdesi bude. Po chvíli spatřím mezi smrčky hnědé hřbety. Zprvu jsem myslel, že to jsou laně, ale podrobnější pohled přes teleobjektiv mě přesvědčil o opaku, jsou to mladí jelínci. Jsou úplně v pohodě, chvílemi se pasou, chvíli jdou dál směrem k vysokému lesu. Je jasné, že už zatahují z pastvy. Jdu k nim z boku, vítr dobrý, v měkké trávě nejsou mé kroky moc slyšet a snažím se být neustále skryt za smrčky. Dostávám se k jelínkům docela blízko, sem tam zvědnou hlavu a rozhlédnou se okolo a i když se dívají někdy i mým směrem, netuší o mně. Nakonec se dostávám až k ohnisku 160mm, jinak by se mi do hledáčku ani nevešli. Nádherný zážitek! A fajn bylo, že odešli v klidu, vůbec jsem je nerušil.



A já pokračuji dál, tentokrát už spíš myslím na kamzíky. Nízké slunce mám v zádech a to osvětluje svah, kde mohu kamzíky spatřit. Dlouho ale nevidím v zeleni žádnou známou hnědou skvrnku, až pak daleko nahoře zahlédnu známou siluetu kamzičí hlavy a parůžků. leží na skalce a hledí přímo na mě. No, pokusím se tě dostat. Vycházím nahoru kus vedle a v terénu odhaduji, kde ta kamzičí skalka je. Už to tady někde musí být .... ale spletl jsem se asi o deset metrů a kamzík mě odhalil dřív. Dal mi příležitost k několika fotkám, ale spíš dokumentačních, že tam byl.

Nedá se nic dělat, ale jsem teprve na začátku. Jdu dál po vrstevnici a dostávám se nad malé plato s loukou a co nevidím! Na něm tři pěkní jeleni! Ale hodně daleko a už také odcházejí dolů do vysokého lesa, nestihnu se k nim včas dostat. Tak aspoň pár fotek jako důkaz, že byli :-).



Vracím se k místu prvního kamzíka, sedám si k velkému kamenu a tady budu čekat, jestli se nějací kamzíci odněkud neobjeví, přehled mám daleko a když, tak se pokusím přiblížit. Asi za hodinku v dálce zahlédnu známé skvrnky. Kamzíci se motají stále na stejném místě, nepřibližují se. Nemá cenu vůbec zvedat foťák k oku, nejde-li ke mně hora, musím já k ní. Zvažuji trasu, abych nebyl zpozorován. Je mi jasné, že musím hodně pomalu, protože smrčky, za kterými se mohu krýt, jsou docela řídce. Celá cesta ke kamzíkům mi trvá snad půl hodiny, ale podařilo se mi dostat se k nim! Schovávám se do poněkud krkolomné pozice za hustší smrček, blíž to nejde, ale odtud mám docela přehled i kdyby šli kousek jinam. Jsou to všechno mladí kamzíci, snad roční. Bezstarostně chodí sem tam a uždibují čerstvé lístky borůvčí, téměř hlavu nezvednou. Opět musím odzumovat, aby se mi vešli do kompozice, jsou blízko, slyším každé utržení lístků. Sem tam si na chvíli lehnou, je nádhera je pozorovat.



Pak se kdesi dál zvedne dospělá kamzice a rozhodne se sejít dolů do hustších smrčků a celá drobotina se také pomalu zvedá a odchází za ní. Jen dva mladí zůstávají a nabídnou mi po chvíli parádní podívanou, v jakou jsem doufal jen ve snech. Motají se okolo velkých kamenů a já se jen modlil, ať na některý vylezou. A ono to zafungovalo! Postupně se oba kamzíci vystřídali v postoji na malé skalce, já fotil jak o dušu, závěrka cvakala, ale mladí byli úplně v klidu. Pak už byla chůva přeci jen daleko, tak se vydali dolů za ní.



Já ještě chvíli sedím a probírám si zpětně ten zážitek, málokdy mám s nimi tak krásné setkání. Je ale čas se zvednout, moc se těším na nějaké další "horské" focení. Čehokoliv.

A ještě krátké video

____________________________________________________________________________________________________________

13.6.2021

Opět Jeseníky a příběh sedmi statečných

Jakési abstinenční příznaky z nedostatku focení mě honí z jednoho místa na druhé, nemám doma klidu, zdá se mi, že musím stihnout všechno obejít co nejdřív. Jenže "mých" lokalit je poměrně hodně, takže mám zase do zimy co dělat :-).
Jaro se dostalo i k vyšším partiím Jeseníků a pár krásných dnů stačilo k tomu, abych se na jeden večer a další den dopoledne vydal na kopce.
Chtěl jsem se podívat na různá místa, kde vím o nějakých skalkách, na které mám všeobecně slabost a také podívat se k večeru po nějaké zvěři, snad se pár fotek podaří. Počasí je pohlednicové - svěží tráva, mladé výhonky smrčin, modrá obloha a po ní jezdí bílé mráčky .... Lozím sem a tam, všechny ty kameny, skalky a suťová pole jsou krásná, světlé kameny, na nich různobarevné lišejníky, okolo sytě zelené lístky borůvčí .... fakt to nemá chybu!



Na zpáteční cestě se dívám po nějaké zvěři, mohli by se objevit kamzíci, možná bude za pastvou vycházet i vysoká. Kdesi strašně daleko, snad pětset metrů spatřím ležícího kamzíka, ale on spatří i mě!  Tak se pomalu zvedne, stoupne si na malou skalku a hledí ... a hledí ..... Nemám šanci dostat se blíž, tak mu zamávám a jdu dál. Ještě natrefím na kamzičí grupu u malého potůčku, sice v protisvětle, ale pár snímku vyšlo. Tak jeden druh si mohu odškrtnout.



Po chvíli vidím kus před sebou mezi smrčím, že je tam něco hnědého ... teleobjektiv mi prozradil vysokou, vychází na pastvu! Jenže opět stráááášně daleko, musím vymyslet plán, jak se k nim dostat. Prvních pár set metrů to jde, kryje mě les. Ale čím jsem blíž, tím musím být ostražitější. Jen odhaduji, kde by mohli být a pokouším se jim nadběhnout. No, nadběhnou je hodně odvážné pojmenování mých malých, snad tichých kroků. Už bych měl být kdesi poblíž ... pomalu vykukuji za každým smrčkem ... zase pár kroků, zase prohlídka, co je za smrčkem. A pak uvidím hlavu laně skloněnou do trávy. Jde pomalu dál a za ní se objevují další kusy. Počkám, až vyjdou na malou planinku, pak budu fotit, stačí mi i ohnisko 250mm, jsou blízko. Začíná cvakat závěrka, měním ohniska, měním kompozici, naštěstí laně zatím nereagují, ale je to jen otázka krátké chvilky, než mě objeví. A taky se tak stalo, trochu znejistěly, první se podívala mým směrem, po ní i další. Pak se seřadily jak na přehlídku, to mně udělaly fakt radost! Pojmenoval jsem si tu fotku Sedm statečných, jen ty další tři laně do sedmi šly na kafe. Pak přeci jen znejistěly, cvakání závěrky se přeslechnout nedalo a zašly postupně do smrčin. Já se vrátil opačně, nechtěl jsem je nějak stresovat.



Bezva večer to byl! Už se těším na ráno a sem zase přibude pokračování :-)


____________________________________________________________________________________________________________

8.6.2021

Hurá na jezevce!!! .... nebo ne?

Poblíž Bruntálu máme s kamarády fotografy vyhlédnuto místo (tedy kamarádi mají, já se jen tak drobně vetřel :-)), kde po mnoho let pobývají jezevci, kteří vychází tak od června z nor ještě relativně za světla. A já si říkal, že je čas je navštívit. Ani Martin ani Vašek v ten den nemohli, ale měl být bezmračný večer, což je jedna z podmínek focení na téhle lokalitě. Takže já musím vyrazit a aspoň podám zprávu "o stavu unie".
Čeká mě naštěstí jen asi dvacet minut do prudšího kopce, ale s nákladem techniky, židliček, deštníků, jídla a pití se zapotím. Hned na začátku nachytám mladého srnce v louce, je docela klidný a nechá mě udělat si pár fotek. Musím ale dál, jsou jiné plány. Za chvíli si již prohlížím místo s doupaty jezevců, ale tráva je hodně vysoká a navíc vše okolo nor je zakryto kopřivami a různými keři. Nejdříve obejdu nory, abych našel ty, které jsou čerstvě hrabané nebo používané, ale je to bída. Našel jsem jen dvě používané a jen u jedné z nich se dá trochu fotit. No nedá se svítit, musím se s tím nějak popasovat. Usazuji se tak 30 metrů od hromady hlíny před norou a doufám, že budu mít štěstí. Jezevci mají ještě tak 45 minut čas, vylézají okolo půl deváté, večer samozřejmě.
Sedím, čekám, sleduji, poslouchám okolní dění a pískání neodbytných komárů. Je půl deváté a jezevci zatím nikde. Už se pomalu odhodlávám k ukončení "lovu", když zaslechnu  zprava v křoví jakési zvláštní prskání, jakoby slabé vřeštění a navíc se tam hýbe tráva. Hm, zajímavé, co to tam je? Vstávám, beru foťák i se stativem a pomalu se přibližuji. Vtom zaregistruji pohyb mezi haluzemi křoví a uvidím dvě černé kukadla, jak mě sledují. A už je mi to jasné! To je psík mývalovitý! A to vřískání a prskání jsou mladí! V posledních paprscích slunce se mi podaří vyfotit dospělého psíka a pak dokonce na malé planince i mládě! Tak to je překvapení! Ale světla valem ubývá a nezbývá mi, než skončit. Ale já se vrátím!



A jak jsem řekl, tak jsem udělal a za dva dny jsem zpátky.
Tentokrát už přesně vím, co chci fotit a kam se usadit a zamaskovat. Zrovna rozkládám stativ a něco mě donutí se ohlédnout ... a hele, kamarád Martin si to šustí vysokou travou ke mně! Měl stejný nápad jako já, využít večerního slunce. Chvíli přemýšlíme, jak na psíky, kam se posadit, kde se objeví a jaké máme šance, že zrovna tam, kde budeme čekat. Jakmile se usadíme, už není cesta zpět. Téměř.
Hodina H ještě nenastala, máme pár desítek minut čas, tak šeptem hodnotíme situaci. Bohužel neuvidíme na hromadu hlíny u jezevčí nory, ale dneska jsme za psíky. Čekáme .... čekáme .... čekáme ...., doba posledních paprsků je tady a nikde se nic nehýbe. Pak Martin zahlédne kdesi vlevo pohyb trávy. Samozřejmě úplně jinde, než čekáme. A v trávě neuvidíme nic. Ale za pár minut Martin špetne - lezou! A opravdu! Postupně se na jediné holé místo bez trávy v širém okolí vykulí jedno, pak druhé mládě! Nakonec je jich pět nebo šest, těžko spočítat. Hemží se, šťouchají, koušou, prskají ... Musíme fotit na vysoké ISO a docela dlouhý čas, je nám jasné, že za takových podmínek bude hodně velký odpad. Ale pár fotek se jistě ujme. Na focení máme asi deset minut, než bude úplné nesvětlo, ale tu omladinu jsme si užívali. Byla s nimi i legrace, jsou to milá stvoření. Dokud jsou mladí, později to jsou asi docela krutí zabijáci všeho, co se hýbe.



Balíme a cestou zpátky si vykládáme zážitky. Škoda, že s námi nemůže jít i Vašek, skolily jej nějaké neduhy, tak snad to vyjde někdy příště.

A ještě krátké video

 ____________________________________________________________________________________________________________