Aktuality                       Starší příběhy a popisy najdete v sekci Starší "aktuality"
 

I podle mých kamarádů fotografů. Zatím je to bída, snad ochlazení  a nadcházející podzim cosi vylepší.
Ale cosi mě zavedlo do kraje, kam jsem jezdíval jako dítě s rodinou každé prázdniny dlouhá léta. Děčínská vrchovina se to zove a v ní České Švýcarsko, s množstvím přírodních památek. Určitě znáte soutěsky, Hřensko, Dolský mlýn, Jetřichovice ...
S bráchou jsme měli dva dny na toulání se po místech, kde jsme nikdy nebyli i po místech, na která máme nádherné vzpomínky. Panskou skálu (varhany) znají asi všichni, ale nikdy jsme nebyli na Zlatém vrchu, který tu Panskou strčí lehce do kapsy. Je to také bývalý čedičový lom, obrovský, nádherný, fotogenický. Jasně, pro lepší fotky by to chtělo i lepší světlo, východ či západ slunce. Ale i tak hezké. Na čedičový vrch se dá vylézt až nahoru, odkud jsou fajn rozhledy.



Kousíček vedle je Stříbrný vrch (olověný jsme na mapě nenašli :-)), je menší, také bývalý lom.



A hned naproti těmto lomům je Studenec. Tam lom není, jen dvě velká suťová pole, nahoře malá rozhledna a zbytky staré horské chaty.



Potom následuje krátký přejezd, trocha turistiky a už lezeme na další čedičový kopec, jmenuje se Střední vrch. Nahoře zajímavě ohlazené čedičové sloupy, rozhledy 360 stupňů a nezralé ostružiny. Ty muchy na fotkách vršku jsou rojící se samičky mravenců. Chvíli se zdržíme focením a padáme do údolí.
Pro dnešek už toho máme v tom vedru dost.



Druhý den hned z rána, dokud je ještě chladno, se vydáváme do okolí Všemil, konkrétně do bezejmenného údolí, spíš tedy ostrého zářezu mezi mohutnými pískovcovými skalami. Je to docela namáhavá cesta, stále nahoru a dolů, často úzkou strží, přes padlé stromy. Ale je to krásná cesta, všude stopy zvěře, svěží mechy ....
Pak jsme se vydali Vlčí roklí nahoru podél potůčku, parádní divočina! Kousek dál ve svahu mezi skalami jsme zahlédli vysokou, laně a mladí jelínci, asi šest kusů. Pomalu odcházeli od nás. My je následovali strží nahoru, pak jsme uslyšeli troubení jelena. Třeba se nám ho podaří vidět. A taky že ano, krásný, silný v paroží. Bohužel pomalu odcházel kolem skal nahoru od nás. Nevadí, aspoň bezva ne tak častý zážitek.



Některé fotky jsem si vypůjčil od bráchy, ale pššššt, já mu o tom neřekl!

mě čekalo kdesi v Jeseníkách. Po úmorných vedrech konečně maličké ochlazení a hned mě to táhlo ven, do jesenických kopců.
Jsou asi čtyři odpoledne a já pomaličku stoupám starým chodníkem, vím, že cesta za zvěří potrvá tak hodinku. Ale už se pomalu rozhlížím kolem sebe a v lese před sebou hledám hnědé skvrny, značící zvěř. Asi najednou v půlce cesty, snad jen deset metrů vlevo, zvednu kamzíka! Hledíme na sebe snad minutu, dvě, oba nehneme ani brvou, je to krásné zvíře. Ale na fotce nebude, protože foťák mám ještě v batohu :-). Klasika. Pak přece jen odskočí a já mohu pokračovat.
Foťák s teleobjektivem už mám připravený, takže když o další půlhodinku později uvidím kus pod sebou mladého jelínka, mohu fotit. Bohužel je to trošku do protisvětla, ale snažím se. Jelínek se paství na malé světlině a co chvíli se zadívá kamsi bokem. Tuším, o co jde, jsou tam někde za smrčky schované další kusy vysoké. Po chvíli vyjde další mladý jelen, ale hned za ním KOLOS! Nádherný čtrnácterák, mohutné tělo, mohutné paroží .... šéf!
Za ním vyjdou na světlinu další tři mladí jeleni a pomaličku míří k dalšímu smrčí. A já mám plán, jak na ně. Až zajdou za smrčí na další světlinu, pokusím se sejít kousek dolů na jejich chodník a jít za nimi. Třeba se naskytne ještě nějaká příležitost k focení. Daří se, jsem ve smrčkách a vidím jeleny pastvit se. Nacházím si mezeru mezi větvemi a fotím. Problém je, že je to stále v protisvětle a cvakání závěrky, i když ne moc hlasité, asi jeleni objeví. A taky, že jo. Ten silný jelen byl nejblíže a brzy se mu něco nezdálo. Párkrát se sice k pastvě vrátil, ale pak nevydržel a odběhl kamsi dolů. Samozřejmě s ním i ostatní. Nevadí, snad budu mít fajn fotky.



Je čas k návratu. Slunce už je docela nízko, krásně barví okolní svahy. Okolo je slyšet datlí pískání,  nejednou šustot křídel a jeden sedí kousek ode mne na suchém smrčku! Na mě nemá čas, musí se věnovat tomu druhému, s kterým si snad minutu povídá. To jsem teda nečekal, fajn zážitek a budou i fotky.



Tady je krátké video s datlem ....

A v místech, kde jsme na sebe čuměli s kamzíkem, jsem ho uviděl zase, jen mi tentokrát nedal moc příležitostí.
V trávě jsem našel i zajímavou květinku, až doma jsem ji určil. Je to (aspoň myslím) super vzácná a chráněná rostlinka jménem Hvozdík pyšný alpinský. Roste na málo místech jen v Krkonoších a v Hrubém Jeseníku. Prý i ve Velké kotlině, ale tahle fotka je z úplně jiného místa. Takže letos druhý "zářez" u vzácných květinek.



Druhý den ráno jsem se zase jen tak prošel, nic neviděl, nic nefotil .... až na jednoho kamzíka, který se objevil kousek ode mne, tentokrát jsem měl foťák nachystaný, ale zase jsem neměl odzumováno, takže fotka je na plné políčko. Ale zase je to kamzík létací :-).

Ale když je přes den tak vedro, nikam se mi nechce a zvěř je stejně kdesi zalezlá.
Na včerejší noc byly hlášeny bouřky, jen to zpočátku nevypadalo, že budou i u nás. Letos jezdí prostě jinými oblastmi. Jenže chvíli po setmění se začalo blýskat kdesi v dálce za mraky, vypadalo to jako od Beskyd a směr postupu blesků byl slibný.
Tak honem stativ, foťák, objetiv širokáč, vzpomenout si na nastavení expozice, dálková spoušť .... snad to je vše. Bouřka se pomalu blížila, naštěstí ještě nepršelo ani nefoukalo, tak v pohodě. Blesky byly snad každých pět sekund, často ohromné, jen většina právě za mraky. Sem tam se ale nějaký dostal i před ně, tak se mi je podařilo zachytit a některé byly fakt kráááásné.



Jen škoda, že mě nenapadlo před focením zajet tak tři kilometry za město, mám tam fajn místo, odkud je vidět Ostrava jako na dlani a v pozadí prakticky celé Beskydy a odkud jsem kdysi fotil zatmění měsíce. To by bylo panorámko s těmi blesky!
No nestalo se, tak snad ještě bude letos příležitost.

ale podle mne teda žádná sláva. Sem tam v létě ležím v noci na zahradě v Jeseníkách a čumím na hvězdy a vidím i docela dost meteorů, i krásně jasných. Kam se hrabou letošní Perseidy.
Před půlnocí jsem vyjel na kopec, odkud jsem před lety fotil kometu Neowise a v očekávání jsem strávil dvě hodiny cvakáním dlouhých expozic s objektivem namířeným na vhodné místo oblohy. Ale jo, sem tam něco přeletělo, většinou kdesi jinde, ale řekl bych, že jsem viděl za ty dvě hodiny jen tak 10-12 meteorů, spíš slabě jasných, slibovali až 80 za hodinu :-). Možná v celé sluneční soustavě.
To krásně blikajících dopravních letadel přeletělo o hodně víc.
Aspoň mám na jedné fotce i letadlo, to je ta barevná přerušovaná čára za 30 sekund expozice a to vpravo je meteor. Ten ale trval tak desetinu sekundy.
Pak jsem namířil objektiv na jiné místo oblohy, v pozadí s vysílačem na Pradědu (to je ta červená čárka uprostřed). Ale nic se nekonalo, takže to balím a jedu se dospat.


___________________________________________________________________________________________________________

je to dva roky, kdy jsem na nich byl naposled. Díky polomům a kůrovci (možná i těžbě) jsou po dlouhých desetiletích opravdu na holém kopci a rozhledy z nich neskutečné. Jen je potřeba trefit dobrou viditelnost, pak jsou na jedné straně vidět vlny Baltiku :-), na druhé hlavní hřeben s Pradědem,  celý hřeben trojice Vozka, Keprník a Šerák a vzadu Kralický Sněžník a Rychleby. Prostě paráda.
Chůze svahem okolo a ke skalám je sice trošku lopotnější díky množství suchých smrkových větví, schovaných ve vysoké trávě, ale výsledek stojí za to. A ta vysoká, krásně zbarvená a jemná tráva je příjemná, jakoby člověk chodil ve šlehačce, jemně se dotýká nohou ... těžko se mi to popisuje, ale je to super :-).



V blízkém okolí Táborských skal (900 m) se všude okolo kdysi dávno těžily různé rudy, po těžbě zůstalo množství jam, závrtů a štol (nyní nepřístupných). Ale je to i tak zajímavé vidět, co lidé kdysi dokázali, klobouk dolů. Do některých štol se dá alespoň skrz mříž nahlédnout a s bleskem vyfotit pár dalších metrů.
A úplnou náhodou naše dvoučlenná výprava narazila na jednu štolu, která se uvnitř rozšiřuje v malou kavernu, odhaduji 8x20 metrů, dokonce se zbytky staré výdřevy. Zajímavé, chladné a tajemné místo.

Den před Táborskými skalami jsem si zaskočil na Medvědí vrch (1216 m). Vlka, který zde již nejspíš žije, jsem nepotkal, jen nahoře číhá nefalšovaný medvěd. Víc fotek nemám, není to až tak fotogenické místo.



Příště už to snad bude i něco se zvěří, teď je to bída a utrpení.

nějak nám to rychle utíká. Se zvěří je to teď docela špatné, jsou vedra a ani ráno se nic neobjevuje, ze všech se stali noční tvorové. Tak mám jen pár fotek všeho druhu.
S bráchou jsem se vydal v Jeseníkách po stopách snad třicet roků (a možná i víc) starého výletu do okolí zříceniny Kobrštejna, hledali jsme skály, po kterých se kdysi "horolezlo". Pár jsme jich našli, jenže už jsou ve vzrostlém lese, kdysi čněly nad malé smrčky. Tak aspoň máme pár dokumentačních fotek Kobrštejna a oholených okolních kopců (bráchovy fotky).



Z "mé" lokality zvěře mám jen fotku náprstníků, těch tam teď kvetou tisíce, nádherná podívaná. A málem zašlápnutého mladého slepýše.



Ale nejvíce ze všeho mě moc těší další fotky, tentokrát rostlinné. Kdesi v Jeseníkách jsem fotil v Česku náramně vzácnou kytičku jménem Jestřábník huňatý. U nás roste jen a jen právě v Hrubém Jeseníku, v málo přístupných skalních oblastech. Rostlinek tam bylo víc, ale rostly na již nebezpečných místech pro bezpečné focení, navíc při silném nárazovém větru. Ještě se tam snad jednou letos dostanu a pořídím si fotek víc.

tak vložím pár krmítkovek ze soboty. Nee, čáp na krmítku fakt nebyl, toho jsem fotil na čerstvě posečené louce při návratu z večerní čekané na srnčí, kterého jsem se nedočkal.
Takže zleva to je pěnkava obecná, dlask tlustozobý, zvohonlík zahradní, sýkora modřinka a čáp bílý.

a jelikož se nahoře vyjasnilo, plán byl jasný. Zajít s bráchou a kamarádem na Pecný a pár fotek pořídit. Trošku zádrhel byl, že jsem musel vstávat o půl druhé, na Skřítek to mám hodinku autem a další hodinu a něco nahoru a slunce vychází už v 4:40.
Všechno se ale podařilo zvládnout, jen to zatrolené počasí. Nahoře mraky a docela festovní vítr, i když ve dvě ráno byly v podhůří vidět hvězdy. U Pecného chvilku čekáme, jestli se náhodou neobjeví nějaká díra v mracích, ale bohužel.



Tak za chvíli scházíme dolů a bereme to přes suťové pole a kolem Ludvíkovy chaty. I když fotky nejsou podle představ, byla to dobrá ranní vycházka.



Druhý den si dávám za úkol přinutit se zajet zase do kopců, tentokrát pouze za zvěří, nejlépe za kamzíky a vysokou.
Mám svá oblíbená místa, málokdy mě zklamou a nejinak tomu bylo i tentokrát. Podvečerní horský les byl plný života, na několika místech jsem narazil na skupinky vysoké, všechno jeleni různého věku a velikosti paroží. Původně jsem myslel, že se pasou na mladých, sytě zelených lístcích borůvčí, ale většinou ožírali mladé kapradiny. Málokdy ale byli tak, abych si je vyfotil bez rušivých větví, ale tak to tam prostě je, je to jejich prostor a patří to k těm fotkám. A co mě potěšilo, ani jednou jsem je nezradil, pokaždé jen prostě odešli ode mě a já je nenásledoval.
Navíc barvy zapadajícího slunce byly v lese naprosto úžasné a také barva jelení srsti byla pokaždé trošku jiná podle toho, jak byli ke slunci natočeni. Od docela tmavé hnědé až po zářivě rezavou, jestli stáli na slunci či ve stínu.



Další den ráno jsem cílil na kamzíky, ale nikde ani chlup a to jsem toho prochodil a prohlédnul hodně. I v místech, kde jsem jich ještě loni potkával dost. Zvláštní, jaký je asi důvod? Lov? Nevím, ale docela mě to mrzelo, že opravdu nebyl ani kus. Nedá se nic dělat, pokusím se v září.

a dneska jsem si to zopakoval.
Celou noc svítily hvězdy, ale samozřejmě ráno opět zataženo! Zvažuji, zda vyjet nebo nevyjet, nakonec tedy vyjíždím na svou "loveckou" lokalitu tak, abych byl na místě chvilku po východu slunce, které ale bohužel vidět nebude. To brzké vstávání .....
Les je i přesto krásně svěže zelený, jak listí na bucích, tak mladé smrkové výhonky. Všechno vypadá svěže, nově. Nedávné tady vydatně pršelo, tak je listí mokré a zem nasáklá vodou, v lese se tím pádem dá chodit úplně potichu. Jako první zajdu na místo, kudy často prochází zvěř, je to na rozhraní vysokého smíšeného lesa a mladého smrčí. Sem po ránu zatahují převážně daňci.
Usedám k patě stromu s výhledem dolů svahem, na světlinku s malými smrčky a buky. Tam by se mohlo něco objevit. Asi po půlhodince čekání se dole cosi pohne ..... daněla! Pomalu vychází z lesa na světlinu, hlavu neustále u země a za ní se objevují další. Nakonec se vykulilo asi šest daněl a v klidu se popásaly na trávě a okusovaly čerstvé a sladké konce smrčků. Táhly směrem k té smrkové mlazině, kde budou nejspíš po celý den. Všechny byly už krásně zakulacené v očekávání nových přírůstků. Za patnáct minut bylo po divadle, ale já jsem maximálně spokojen, fotek mám dost. A asi tentokrát bylo jen dobře, že slunce nesvítilo, pak bývá potíž s expozicí, hrozí přepaly na místech světlé srsti.



Ještě sedím asi další půlhodinku, kdy mě navštíví jen žluna a to ještě v protisvětle. Plánuji přejít na jiné místo, přímo do mladé paseky porostlé už docela hustě smrčím. Vzpomínám, jak to tady vypadalo v době mých prvních návštěv. Jen nizoučké smrčky a buky, všude bylo vidět. Ale to je už dvanáct roků .....
Tajně doufám, že se tady podaří vyfotit prasata, jsou tady pokaždé, jen nevím, v které zrovna části. Cestou mě zastaví typický křik mladých strakapoudů z dutiny stromu, dožadujících se krmení. A hele! Dutina je na docela fotitelném místě, na světle a ne moc vysoko. Zabuduji se pod smrček a chvíli čekám, než se strakoší rodiče uklidní a zase začnou krmit. Naštěstí to u nich nikdy netrvá moc dlouho a já mohu pár fotek udělat.



Ale je čas jít dál, dolů svahem, takovou zatravněnou starou lesní cestou, lemovanou právě tím mladým smrčím. Dívám se vlevo vpravo a snažím se odhalit skrytá prasata. Nikde nic, ale pobytové stopu jsou všude. Najednou ve mně hrkne jak ve starých hodinách - možná pět metrů, přímo přede mnou, leží v trávě cosi velkého, chlupatého! Málem jsem na to vlezl! Je mi jasné, že to je prase, jen nevím, zda živé. Pak vidím hluboký nádech a výdech. To už pomalu couvám do vzdálenější pozice a přemýšlím, jak dál. Výhled mám parádní, chvíli čekám, zda se prase pohne, zvedne, abych mohl fotit. A vidím i sele! Ale furt nic. Házím pár šišek kus od spící hromady .... po první šišce se zvednou uši, po druhé se už prase neochotně postaví. A je to kredenc! Stojíme proti sobě, já nemaskovaný jen u mladého modřínu, na který se snad dá vyšplhat :-). Fotím, slabé cvakání  závěrky prase nevnímá, ale pak přechází linku do dalšího smrčí a v něm mě pomalu obchází. Vidím jej sem tam v nějaké mezeře. Ale musím se věnovat další bachyni a mladým, kteří tam byli s ní. Také druhá bachyně se postaví, koukne na mě a následuje tu první. Zase mám pár fotek.
Kredenc mezitím obešla půlkruh, pak mě snad zavětřila a cukla zpátky do houští. Začalo se ozývat vrčení, jakoby od velkého psa, vždy několik vteřin, chvilka pauza a zase. Bylo mi jasné, že blíž už nemohu, navíc jsem se tím jejím obchvatem dostal mezi ni a selata a to by asi nedopadlo. Couvám, mizím, odcházím ..... vlastně tu ani nejsem ......



Pak už se vracím, mise splněna a těším se k počítači, až budu fotky zpracovávat.

___________________________________________________________________________________________________________

17.5.2023

Mlok skvrnitý je takový duch mokrého lesa,

kterého potkávám tak jednou do roka. Ale po pořádku.
Jeden den jsem s kamarády vyrazil na krátkou vycházku do listnatých lesů, prší, je chladno, rozmáčená hlína klouže. A v jednom místě jsme viděli docela dost mloků, kteří se odkudsi kamsi plazili. A jelikož jsem mloka dlouho pořádně nefotil, rozhodl jsem se zajet na ně na stejná místa další den.
Ráno svítí nízké slunce jen sem tam na vršky stromů, v lese je docela šero, neprší. Za chvíli jsem "U mloků", ale chodím a hledám všude možně asi půlhodinku a NIC! Mloci se vypařili, přitom v lese je pořád hodně vlhko a mokro, jen déšť chybí. A to je asi příčina.
Nakonec jsem jednoho objevil u paty kmene mechem obrostlého javoru, jak se usilovně snaží vylézt kamsi nahoru. Po chvilce spadl a znovu nahoru. Já jen poskakoval okolo a snažil se jej nafotit v zajímavých pozicích. Podmínky hodně mizerné, ale snad se pár fotek povede.
O kousek dál jsem našel ještě jednoho, tentokrát se plazil do mírného svahu po starém bukovém listí. Také toho jsem sledoval a pokoušel se o fotku. Tentokrát jsem si řekl, že s nimi nebudu nijak manipulovat a chystat si "krásné" mechovky s mlokem na vršku. A ještě přidávám i krátké video.




A slíbené video je tady ....


___________________________________________________________________________________________________________

15.5.2023

Jsem si dal závazek, že si tentokrát stěžovat nebudu,

i když původní plán focení byl trošku jiný. Chtěl jsem navštívit jezevce, v jedno lokalitě už by mohli i s mladými vylézat poměrně brzy, ne až za tmy. Ale po konzultaci s kamarádem Martinem jsem to vzdal, ještě to chce počkat tak do počátku června.
A tak jsem se s příslibem hezkého rána vydal od Drakova asi čtyřkilometrovou "cestou" proti proudu Černé Opavy. Její tmavé vody, vytékající z rašelinišť a močálů Rejvízu, jsou docela fotogenické v protikladu zelených mechů a kamenů.



Pomalu procházím těsně vedle vody, kochám se a hledám zajímavá místa. Škoda, že jsem si nevzal "atomkecky", které mám právě pro brodění tak kousek nad kolena, docela dost fotek by bylo lepších třeba přímo z proudu. Ale i tak je motivů hodně, ještě, kdybych to tak uměl dobře vyfotit.



Mnoho pěkných zákoutí podél řeky je schovaných v takových malých roklinách, vymletých vodou a teď už slepých. A je vidět, že se ta místa líbí i zvěři, množství čerstvých stop je prozrazuje.
Je to docela zajímavá procházka, i když maličko hrbolatá a stále pár kroků nahoru a zase dolů a zase nahoru a zase dolů ...


___________________________________________________________________________________________________________

11.5.2023

Asi to je na Chocholouška,

protože se stále nedaří. Ano, jakési fotky vkládám, jen to jsou furt dokumenty za bídných světelných podmínek a docela velké ořezy. Letos klasika.
V bukovém lese je docela silná hromada šustivého loňského listí a tak se za zvěří prostě chodit nedá. Musím si najít vhodné místo o kterém vím, že tudy sem tam cosi ráno prochází. Asi po hodině čekání slyším kousek dál šustění kroků jakési zvěře, je to docela typický zvuk. Po chvilce se objevuje mladý daněk, ale asi tuší čertovinu, tak se za chvíli otáčí a zase mizí. Pár fotek mám, jasně, že mezi stromy :-).
Hodně daleko ve svahu proběhne krásná liška, nefoceno.
A opět šustot kroků plus minus ve stejném místě, odkud přišel daněk. Tentokrát to jsou dvě muflonky se svými prcky. Ale jen proklušou, jak jinak, zase daleko a já se pokouším o nějaké fotky, zase jen mezi kmeny.
A pro jistotu si to zopakujeme - zase šustění, zase dvě jiné muflonky s mladými, tentokrát ale nefoceno, jen proběhli a za nimi si to štrádoval ten mladý daněk z prvního focení. Pak se na mě aspoň podívali z vršku svahu a tím jsem skončil.



___________________________________________________________________________________________________________

30.4.2023

Rozjezd mého focení je zatím pomalejší, než bych rád,

ale beru to s nadhledem. Tentokrát dávám pár různorodých témat, jak se mi za pár dnů nashromáždily fotky během mých výprav.
Nejdřív z hodně velké dálky vyfocena muflonka s muflončetem a ještě hodně výřez. Tak jen takový dokument, že byla :-)



Pak návštěva okolí mého oblíbence Skalního potoka. Ale nikam do kopců jsem se neštrachal, jen trošku. Nesmí chybět jedna "vodní" fotka, v potoce je po posledních deštích nezvykle hodně vody, tak je parádní.



Dokonce se ukázal i kamzík, ale opět strááášně daleko a v průhledu mezi smrky. To jsou ty tmavé okraje na fotce. Zase jen dokument, že byl. A veverka totéž v bleděmodrém.



A nakonec jsem se chvíli toulal bukovým lesem s množstvím hezkých skalek, neskutečně sytě zelených mechů a ptačím koncertem všude okolo.





Pokračování ve "Starší aktuality"  .....