Aktuality                       Starší příběhy a popisy najdete v sekci Starší "aktuality"
 



3.11.2022

Začalo to dneska velkým překvapením!

Cestu k lokalitám daňků a muflonů si časově krátím v posledním úseku jízdou na kole, ušetřím si celkem tak hodinu času, tak proč ne. S prvním sněhem už to půjde jen pěšky. A jak tak jedu po lesní cestě proti proudu malého potůčku, v kterém voda téměř neteče, zahlédnu kus před sebou něco tmavého, co z cesty hoplo k potůčku. Aha, to je asi kuna, nebyla by špatná nějaká fotka. Brzdím, batoh dolů z hřbetu, vytahuji foťák a pomaličku se k potůčku blížím v místech, kde kuna seběhla.
Aha, potůček tam protéká betonovým propustkem na druhou stranu cesty a tady není nic. Tak se dívám na druhé straně, najednou vidím pohyb na kraji propustku a z něj leze ........ vydra! Tak žádná kuna! Nojo, viděl jsem to zpočátku jen z dálky a letmo, tak mě to spletlo. Vydra mě samozřejmě zbystřila a šup zpátky do propustku. A já zase honem na druhý konec, třeba vyleze. Ale vydře se ven nechtělo, byla neustále uvnitř, tak jsem se pokusil aspoň o průhledovku betonovým propustkem. A je z toho snad i zajímavá fotka. Pak však vydra bleskem vyjela na druhém konci, hop na břeh a lesem kolem potoka kamsi do křoví. Tak tohle bylo hodně nečekané překvapení! A to bylo v místech asi dva kilometry od Moravice, kam se potůček vlévá.



Pokračuji dál k místům se zvěří, postupně sedám na delší dobu na pár míst, ale nikde nic. Až při posledním přechodu slyším v hustém houští mladých buků a smrčků typické zvuky mufloních rohů. A já jsem musel zarazit na docela otevřeném místě! Jen si dřepnu a čekám, co z toho bude. Pak jeden muflon vylezl z houští, honem fotku! Slyším stále jen hemžení uvnitř a najednou vybíhají dvě muflonky (samozřejmě směrem ode mne) a za nimi asi čtyři mufloni a pěkní kousci! A tam, kde jsem fotil toho jednoho na počátku, jsou najednou další tři a klušou okolo mne za muflonkami. A hádejte, kdo je mezi nimi! Ten "tichošlápek", co jsem ho fotil posledně, s přerostlými spárky! Oči měli jen pro dámy a já jsem jim byl fuk. Pár fotek snad ale mám. Mufloni popoběhli asi sto padesát metrů na horizont, bylo vidět, že nějakou muflonku i obšťastnili, ale fotit se už nedalo a mufloni běželi zas kamsi dál.



Nakonec jsem ještě zradil krásného odpočívajícího daňka, cosi furt šustilo v bukovém lesíku, ale za smrčky, nic jsem neviděl. Já myslel, že to prasata, těch potřebných 10 metrů mi trvalo snad dvacet minut, až jsem se málem srazil s daňkem, který tam ležel na listí! A já prý prase :-). Pěkný lopatáč a takhle zblízka to není nic malého! V obou nás hrklo, ale daněk byl jak blesk a já fotku nemám.


___________________________________________________________________________________________________________

30.10.2022

Daňčí říje skončila,

pokračováním je říje mufloní. A já se těším na případné souboje.
Jen se mi maličko zlepšilo nepříjemné nachlazení, vytáhlo mě to opět do lesa. Jen jsem se snažil ještě šetřit a nelozil jsem do všech kopců, na řadě bylo tedy víc příjemných sezení pod nějakým velkým stromem :-). A nevyšel jsem naštěstí naprázdno. Daňky už nikde nebylo slyšet, doufal jsem tedy, že se začnou objevovat mufloni. Je ale pravda, že na to mají celý listopad. Sedím u paty velké lípy v místech, kde jsem posledně potkal daňka s muflonem, tedy spíš oni potkali mě. Vím, že tudy sem tam zvěř prochází.
V teplém dopoledni se dobře podřimuje, ale snažím se i tak vnímat šustot listí v okolí. A dobře dělám! To známé šš ...šš...šš...šš mně otevřelo oči a kousek přede mnou prochází čtyři danělky! Bohužel šly takovými mladými buky, tak furt cosi vadilo, ale pár fotek mám :-).



Tak si říkám, že to začíná dobře, ještě by to chtělo muflona. A neuplyne ani půlhodina a na horizontu si to šine beran! Půjde mimo mě (to snad není možné! :-)), takže v klidu pořizuji fotky. Ale cosi je na beranovi špatně ..... a jo! Nějak divně našlapuje předníma nohama, jakoby zvysoka! Kuknu znovu teleobjektivem a vidím, že má, chudák, hodně přerostlé paznechty a nemůže normálně došlápnout. To musí být pro něj hodně nepříjemné a možná i bolestivé. Chvílemi se zastavuje se skloněnou hlavou, nevím zda bolestí nebo větří, ale pak už mizí za vlnou kopce. Nevím, zda se to může stát v přírodě nebo měl nějakou dobu někdo berana od mláděte kdesi v chlívku, on si nemohl "ochodit" paznechty a později jej vypustil ven. Je mi ho líto.



Vracím se kus lesem na další místo čekání. A hned při příchodu zvednu čtyři muflonky (ty jsem neviděl snad půl roku!), naštěstí jsem za smrčky a nechám jim klid, takže se zklidní a dají se do sběru bukvic. Pár fotek skrz větve a kmeny se snad daří udělat, pak odchází do smrčí bokem. Ještě sedím téměř hodinu, ale už se neděje nic.



___________________________________________________________________________________________________________

28.10.2022

Člověk míní, okolnosti mění ...

Tak mě na pár dnů skolilo nějaké nachlazení nebo tak něco. Rýma, kašel, hlava jak nafouknutá ... s tímhle se nedá jít do lesů.
Myslel jsem, že přidám víc fotek i řádků, ale aspoň tedy něco z posledního úterý.
Byl krásný, slunečný den hned od rána. Ale v místech, kde rochal daněk mezi mladými javory, ještě docela šero. Byl problém se k němu dostat a fotit v mezerách řad kmínků, zkoušel jsem všechno možné, vyšlo jen pár jakž takž fotek. Pak o kus dál, už ve vysokém lese, prošla danělka a vydávala takové krátké písknutí, něco jako srna, zvláštní zvuk. No a můj milý daněk neodolal, klidně opustil svůj harém několika samic a vydal se za pískající danělou.



Já se zase vydal dál lesem v naději, že najdu další daňky či muflony. Narazil jsem ale jen na plodnice houby pestřce obecného, dlouho jsem je nikde neviděl. Chvíli jsem se jen tak toulal lese, chvíli jsem usedl pod strom a čekal, co kde bude.




Nic se ale nekonalo, tak si velím k ústupu. Cestou, kdy jsem se ani nesnažil jít potichu či skrytě, zahlédnu tak sto metrů přes sebou mezi kmeny buků jakýsi pohyb. A on to daněk a hned za ním mufloní beran! Jdou pří mým směrem, neví o mně, ale okolo žádný úkryt, jen silný kmen buku asi sedm metrů přede mnou. Za ten se prostě musím dostat, jinak mě objeví a zdrhnou. Jakmile zašli za další kmen a nemohli mě vidět, několika skoky jsem byl u toho svého kmene a jen jsem čekal, až půjdou okolo. A taky že jo. Nejdřív zpoza kmene vyšel daněk, pár metrů za ním muflon. Daněk prošel snad tři metry ode mne, vůbec si mě nevšiml, totéž zopakoval muflon, ale v tom hrklo jak ve starých hodinách, odskočil, chvíli mě prohlížel a pak už společně s daňkem odklusali za horizont. Bezva blízké setkání! Spravilo mi náladu.



___________________________________________________________________________________________________________


23.10.2022

Letos jsem si řekl, že mi neuteče

Jo, daňčí říje. Jelení se nepovedla, tož to by v tom byl čert, aby se daňčí aspoň trochu nepovedla. Mám za sebou prozatím nejméně sedm návštěv mé oblíbené "lovecké" lokality, vybíral jsem si rána bez deště, ale stále to není ono. S porovnáním let minulých to je jen slabý odvar, i četnost daňků se mi zdá být menší než dříve. Rochají málo a jen krátce ráno, není to jednoduché lovení.
Ale abych si jen nestěžoval, tak se nějaké fotky podařily, nejen daňků, potkal jsem i muflony a prasata. Viděno dost, foceno prostě míň, živit bych se tím nechtěl :-).
A pro méně znalé, jak u mě takový lov probíhá (stručně ale, prosím ...)
V lokalitě musím být nejpozději za východu slunce a to už se dávno daňci ozývají, jenže za tmy se jaksi fotit nedá. Pak poslouchám, kde nějaký daněk rochá (to si můžete poslechnout tady ....), najít nejlepší strategii pro přiblížení - to znamená správný směr větru, nehlučnost, nesmí mě spatřit ani ze sto padesáti metrů, nespěchat .... někdy to trvá třeba pár desítek minut, často se zastavím na pár minut, když se daňci dívají mým směrem, pak zase pokračuji. A nejhorší u toho je, že se v okolí rochajícího daňka motá v širokém okolí několik mladých samců a několik daněl, takže kdokoliv z nich mě může odhalit a je konec. Což se samozřejmě stává docela často.



Jednou, když už jsem to chtěl zabalit, protože se nedařilo, jsem v již celkem zarostlé pasece uslyšel rochání. Odhaduji tak 200 metrů daleko. A já vycítil šanci se mezi smrčky k daňkovi přiblížit. Co chvilku jsem se zastavoval a kontroloval směr, naštěstí daněk rochal dost a byl pro mě jako maják. Nakonec jsem se k němu dostal tak na 40 metrů, blíž to nešlo, byl zalezlý ve smrčí a mezi mnou a jím byla jen volná paseka. Kleknul jsem za malý smrček a jen doufal, že daněk z houští vyleze. No, trvalo to snad dvacet minut, než si potřeboval odpočinout. Vyšel naštěstí tak, že jsem jej měl před objektivem, byl úplně v klidu, pak si dokonce přede mne lehnul a bralo ho spaní :-). Jenže klasika, lehnul si zrovna za dva malé smrčky, naštěstí měl parohy a hlavu trošku bokem, tak se dalo cosi fotit. Daněk opravdu klimbal, padala mu hlava, pak ji i na chvíli položil na zem. Byl to bezva pocit, být tak blízko, aniž o mě ví a chová se naprosto přirozeně. Asi po hodině a půl se zvednul a za neustálého rochání odkráčel znovu do houští.
To už jsem ho nechal být a já se vracel na opačnou stranu. Jak jsem zjistil hned na začátku, když vyšel ven, pravděpodobně neviděl na pravé oko, bylo zraněné buď od souboje nebo o nějakou větev, těžko říct. Na té první fotce to je vidět.



Povedlo se mi v těch dnech potkat celou místní silnou trojku - daněk, muflon, prase i s nějakými fotkami, takže si vlastně moc stěžovat nemohu. Ale lovy ještě zdaleka nekončí, tak doufám, že ještě pár dobrých fotek bude.



A nakonec ještě malé video ........

___________________________________________________________________________________________________________

21.10.2022

Podzimním  potokům neodolám

a protože moc pěkných dnů s barevným listím na stromech už v podzimu nezbývá, navštívil jsem (opět) mé oblíbené místo kousek za Vrbnem - okolí Skalního potoka. Prostě mám na ta místa slabost :-).
Na úbočích okolních kopců bylo ještě listí na stromech dost, krásně zbarvené, ale v údolí potoka byly stromy už téměř holé, zato na zemi vrstva krásného bukového listí, nádherně sytě rezavá barva se výborně doplnila mechy na kamenech potoka a jiskřící vodou v kaskádách. Dokázal bych celý den jen tak chodit okolo Skalního, dívat se, kochat. Snad každý splávek, každý meandr, každé padlé kmeny stromů již porostlé mechem ... to všechno bylo fakt krásné. Bohužel se nedá jít přímo okolo potoka, takže focení obnáší neustálé sestupy k vodě, najít ten správný pohled na splav či kaskádu, udělat pár fotek a zase nahoru strmě do svahu na cestu, abych o pár metrů dál našel další fajn místo a zase tedy dolů ....
Po téměř třech hodinách takového lození jsem už byl trochu znavený, tak si velím k návratu, i když se vůbec nechce. Je tady všude okolo parádně a to jsem nebyl nahoře ve skalách, kde to je také stejně krásné.



___________________________________________________________________________________________________________

10.10.2022

Tak říje podruhé, tentokrát daňčí

Každým rokem se těším na podzimní období focení zvěře, testosteron (u zvěře :-)) dělá divy a postupně se vystřídá několik druhů zvěře - srnčí, jelení, daňčí, mufloní a kamzičí.
Teď je na řadě užít si s daňky, takže jsem docela často ráno v lese a pokouším se o fotky. Daňci rochají zatím jen málo a krátce, bohužel většinou na úplně jiném kopci, než jsem já. Jejich říjiště, kam roky docházím pro nějaké záběry, zejí prázdnotou. Snad se to ale ještě rozběhne, chvíli času ještě mají.
Jedno ráno jsem zasednul do míst, kde jsem loni i předloni fotil daňky ve svahu bukového lesa a jen tak čekal, co přijde. Chodit za nimi ve vrstvě spadaného listí je téměř nemožné, nezbývá, než vydržet na místě a doufat. Nakonec přišli dva daňci, mladí, jeden byl docela tmavé srsti, pěkný, druhý klasika. Chvíli se motali na jednom místě, hrabali kopýtky ve vrstvě listí a půdy, chvíli naznačovali potyčku. Pár fotek mám, tak snad příště bude lepší úlovek.



To příště bylo hned další den ráno - čistá obloha, bezvětří, asi pět nad nulou, přesně den na hlasité daňčí rochání. To jsem si aspoň myslel. Ale v lese téměř ticho, jen ten jeden daněk kdesi na protějším kopci se sem tam ozval. Potvora provokatér. Sednu na stejné místo co včera a nezbývá než čekat.
Uběhla hodinka a stále nic. Chvilkami se mi zdálo, že slyším kdesi nějaké slabé šustění v listí. Pak se podívám kamsi dál do prosvětlených míst bučin a cosi nepatřičného tmavého tam je! Chvíli jsem myslel na větší pařez, ale on to muflon! No jo, pomalu se bude rozbíhat i říje mufloní, takže berani se začínají toulat po lese a kontrolují své území. Muflon se postavil na starý, zamechovaný padlý kmen a dloooouze hleděl dolů svahem. Po asi deseti minutách se vydal vrstevnicí směrem ke mě! Sice podmínky na focení žádná sláva, vysoké ISO a stejně časy 1/20 nebo 1/40 moc dobrých fotek neslibovaly. Zachytit berana v pohybu je bez šance. Naštěstí se sem tam zastavil, propátral okolí a pokračoval dál. Prošel pár metrů pode mnou, zastavil se, podíval na tu divnou hroudu v listí, která vydává cvakavé zvuky a pak, bez zájmu o mě, pokračoval. Nakonec se ztratil kdesi mezi buky. Ještě nějakou dobu sedím a čekám na pokračování, ale to bylo pro tento den vše.



___________________________________________________________________________________________________________

2.10.2022

Jelení říje probíhala, jen já u toho nebyl

Čtyřikrát jsem se letos vydal během jelení říje do hor na místa, která navštěvuji každým rokem a téměř pokaždé jsem aspoň trochu úspěšný. Letos ale nemám ani jednu fotku jelení zvěře z doby říje, o jelenech si mohu nechat jen zdát! Prostě v těch "mých" místech vůbec nebyli. Pro letošek jsem s nimi skončil, snad za rok bude lépe.
Aspoň jsem si došel pro jednoho kamzíka, je to ale slabá náplast na mé zklamání.


___________________________________________________________________________________________________________

28.9.2022

Že by se začalo blýskat na lepší časy?

Po pár dnech jsem se vrátil k daňkům a vůbec jsem nelitoval. Hned při východu slunce jsem se usadil poblíž místa posledního daňčího úlovku (viz 26.9.) a dal jsem si závazek, že nikam jinam nepůjdu a vyčkám věcí příštích.
A dobře jsem udělal! Za pár minut už vidím stádečko asi pěti daněl, drobným klusem míří skrz smrkovo-bukový les přes paseku do mladých smrčků. Byli docela daleko, fotit nemělo cenu.
A málem jsem přehlédnul danělku, která šla kousek nade mnou. Sice jsem si dával pozor, když jsem se v sedě otáčel o 482 stupňů, ale zmerčila pohyb a chvilku legračně kývala hlavou sem tam, aby mě identifikovala. Pak pro jistotu lehce odskočila.



Pak letmý pohled pode mne do paseky a hele! Mladý daněk si to štráduje také do smrčin! Maličko zašustím větvičkami a listím, aby se zastavil a povedlo se. Také on se jen letmo podíval mým směrem, nedal se rušit a vkráčel do houštin.



U dalšího daňka jsem nejdříve zahlédnul jeho špičáky, pak se postupně spoza horizontu vynořil mladičký daněk a kráčí přímo mým směrem! Hned vedle mě je hlubší úvoz, tak metr hluboký a dva metry široký, který musí daněk překonat, když chce projít do paseky. Takže hup dolů, výskok nahoru na mou stranu (to byl ode mne tak dva metry), jedno oko mě zblejsklo, otočka, hup dolů a výskok na druhé straně. Tam se hned zastavil a asi půlminutu jsme si hleděli do očí, než mě menším obloukem úplně v klidu obešel.



A sotva zmizel z dohledu, ze stejného směru jde další daněk! Také u něj nejdříve vidím parohy, pak se vynoří zbytek. A opět mladý daněk, starší kus s pěkným parožím z minula zatím nikde. A jde stejnou pěšinou, jako ten před ním, takže úplně těsně vedle mě! Ani jsem nestíhal odzoomovat, takže nakonec z toho byl i detail, skoro nechtěný :-). Téměř jsem si na něj mohl sáhnout. Jen na mě mrknul pravým očkem a šel dál směr paseka. Na kraji lesa se ještě jednou otočil, byl krásně nasvícený trochu oranžovým sluncem a také on zamířil k smrčinám.




Ještě chvíli sedím a vstřebávám ty hodně blízké zážitky. Je to směs adrenalinu, radosti, krásného prožitku i vůně zvěře. Na to se nezapomíná.


___________________________________________________________________________________________________________

26.9.2022

Něco málo fauny, většinou flóra,

jen to není to, po čem bych na konci září toužil. No jo, furt si stěžuju, ale když se opravdu nedaří.
Konec září by měl být ve znamení krásné jelení říje, za chladných rán poslouchat troubení jelenů, s adrenalinem v krvi je hledat a pokusit se přijít na dobrou vzdálenost a samozřejmě hezky vyfotit! Pár roků mi to takhle fungovalo, ale letos se nedaří. Z větší části to je způsobeno přímo strašným počasím vysoko v Jeseníkách, kam za jeleny chodím - déšť, vítr, mlha se pravidelně střídají a pak není nikde ani chlup. Ale ještě to nevzdávám :-).

Rozhodl jsem se na chvilku zajet podívat na daňky, jejich říje následuje tu jelení, mohlo by se v jejich revíru pomalu něco dít. Tak, jak jsem je za celé léto vlastně neviděl, tentokrát jsem viděl několik samců různého paroží a dokonce vznikla i jedna fotka. Je to fajn, pomalu se ukazují.



Jeden den dokonce ráno déšť ustal (!), hurá tedy do Beskyd k říčce Mohelnici, kam jezdím rád, protože je na ní stále co obdivovat a fotit, jak jde rok, pokaždé je trochu jiná. Teď je okolo ní ještě na stromech a mechu sytá zelená, za chvíli rezavá podzimní a pak už krásně bílá ve sněhu a ledu.
Procházím proti proudu a někdy i přímo v proudu říčky (jo jo, vysoké gumové boty vojenského protichemického obleku PCHOJ odvádějí skvělou práci :-)) a hledám zajímavé záběry. Okolo na kamenech dování konipasové horští, skorec poletuje po kamenech a dokonce dvakrát přeletěl okolo mě i s typickým pískáním ledňáček! Nevím, jestli tam bude i v zimě, ale je radost o něm vědět.
Pár fotek vzniklo, snad se budou někomu i líbit. Na Mohelnici je v délce snad jen 500 metrů několik docela velkých kaskád, nyní bohatých na vodu, jen to tam hučí, opravdu nádherná podívaná, kdo si chce udělat výlet na hodinku dvě, je to ideální místo. Trošku ale musí vědět, kam zajít.



Ještě mi zbylo trošku času, zajdu se podívat na Travenský vodopád, ten ve sbírce ještě nemám. Je to sice asi dvacet pět minut rychlejší chůze trochu do kopce, ale co by jeden neudělal pro jednu dvě fotky :-). Vodopádek je asi dva a půl metru vysoký, moc vody v něm nebylo, ale stále to je vodopád.



A za zvěří se vydám také, snad počasí o víkendu dovolí.

___________________________________________________________________________________________________________


6.9.2022

Měsíc utekl jako voda

a já zase nevyfotil téměř nic. Na počátku září jsem byl sice zkontrolovat jesenické jeleny, kteří budou mít za chvíli svou říji, ale nikde téměř nebyl ani chlup. Fotka žádná.
Tak jsem se aspoň stavil na skok k ledňáčkům, letos jsem je také trochu zanedbával a tak jsem doufal, že se třeba něco povede. Hned po příchodu k potoku, na kterém hnízdí, jsem jednoho uslyšel pískat a viděl odlétat, takže tady jsou. Dobrá zpráva! Nejdříve jsem se ale zašel podívat k břehům nádrže, co tam žije, lítá, leze a co by se dalo fotit. Ale nikde nic, ani bahenní ptáci v blátivých okrajích vody a ani jejich stopy v blátě. Asi je na ně ještě brzy ..... nebo pozdě?
Tak jsem se vrátil k jedné potoční zákrutě, kde voda teče pomalu a je větší hloubka i při malém stavu vody. Jen tak stojím na břehu po prsa v kopřivách a sleduji zátočinu, když tu najednou písk písk a snad metr přede mnou na větvi sedí ledňáček! Foťák mám sice v pohotovostní poloze, ale nemohu se vůbec pohnout, okamžitě by odletěl. To raději pár minut vydržím bez hnutí a nechám ledňáčka obhlédnout okolí, protože vím, že zase kamsi na chvíli odletí na kontrolu svého teritoria. Tak se také stalo a já si honem v tom kopřivovém ráji vybudoval malý úkryt s otvorem na ledňáččí odsedací větev. A stačilo tak dvacet minut čekání a najednou slabounké plesknutí křídel a ledňáček na větvi! Honem pár fotek, dokonce i slunce na chvíli ledňáčka osvítilo. Prima! A v tom dole u vody další pohyb a druhý ledňáček sedí asi půl metru pod tím prvním! Jenže výhled na něj jen opravdu malou škvírou mezi kopřivami, ale fotka je! Oba ledňáčci jsou letošní mladí sourozenci, ještě asi nemají jasno, kde je to "jejich", tak si dávají pokoj. U dospělců by okamžitě nastala šťouchanice :-). Čekal jsem ještě téměř hodinu, sice se ještě jednou vrátili, ale už do nefotitelných pozic, takže balím.
Jsem spokojen, vždyť takový ledňáček je skoro totéž co jelen :-).



___________________________________________________________________________________________________________

6.8.2022

V tuhle roční dobu vyrážím pravidelně

jednou dvakrát kamsi do nejvyšších míst Jeseníků, užít si v horách krásných rán, večerů a samozřejmě se pokusit něco vyfotit.
I večer je vedro a vím, že mě čeká propocení všeho, co mám na sobě a ještě hodně navíc. Ale šoulačku jsem si nemohl nechat ujít. Po chodníku se snažím jít rychle, ale s přiměřenou dávkou ostražitosti, ještě je dost brzy na to, aby zde zvěř byla. Ani žádnou nezradím, neslyším dusot kopýtek ani lámání. Po nějaké době se ohlédnu přes údolí a hele, nějaké hnědé skvrnky mezi smrčím v protějším svahu, asi kilometr daleko! Přiblížení teleobjektivem odhalilo stádo asi deseti kusů jeleních pánů na pastvě. Jen starší kusy, někteří už mají i vytlučeno. Fajn, pokusím se k nim dostat na zpáteční cestě.




Po nějaké době si zavelím k návratu, nejdřív ale vystoupám výš mezi rozvolněné smrčky notně ošlehané větrem a krutými zimami a dostávám se do míst, kde by mohli být kamzíci. Zatím ale nevidím nic a jestli mě vidí kamzíci, to nevím. Pak se vyhoupnu na takový větší plácek a hele, on tam kamzík. Hlavu skloněnou do borůvčí a jako sekačka pomalu postupuje ke mě. Teda vůbec nic dobrého na focení, hlavu nezvedne! Teprve zhruba na mé úrovni, snad třicet metrů, na chviličku zvedně hlavu a já pořídím pár fotek. To už se ale kamzík dostává na vítr a znepokojen mizí kdesi dolů svahem. Na chvíli se zastavím na zářivě bílých skalkách, mám tady okolo sebe dobrý rozhled a po chvíli vidím tři kamzíky stoupat prudkým svahem, ale jsou daleko a nedoženu je. Takže se vydám do míst, kde jsem viděl to stádečko jelenů. Třeba bude štěstí.
No, ale nebylo. Sice jsem je vystopoval, ale přiblížení se nepovedlo a jeleni sice pomalu, ale odběhli po vrstevnici. Pak jsem je uviděl až zase na protějším svahu, krásně nasvícené zapadajícím sluncem, jak se zase pasou a pomalu prochází borůvčím.



S drobným očekáváním se druhý den hned za kuropění štrachám nahoru trošku jinou cestou, nejdříve do míst, kde jsem včera poprvé viděl jeleny. Ráno většinou zatahují do údolí brzy a já doufám, že je ještě stihnu. Netrvá dlouho a zahlédnu nejasnou hnědou skvrnu mezi větvemi smrčků, nemůže to být nic jiného, než vysoká. Přiblížit se už nemohu, vyzradil bych se, jsou blízko. Nezbývá, než počkat, kterým směrem se vydají. A naštěstí to bylo tím správným :-). Za smrčkem se vynořilo nejdříve paroží, pak hlava a nakonec skoro celý jelen! Musel jsem stáhnout ohnisko na 300, aby se vešel. Chvíli jen tak stál a díval se okolo sebe, mě vůbec neregistroval. Pak pokračoval za další smrček. Za ním se ozývalo šustění, tak si musím počkat, co to bude. Vyšla laň a kousek za ní i kolouch. Bezva, pár fotek mám, snad ještě něco přibude. Jeleni scházeli přede mnou svahem mezi smrčky, já je následoval v těsném závěsu. Bylo krásně slyšet, jak si dva jelínci zkoušejí své znalosti ve vzájemném lomození parohy, ale neustále byli kdesi za skupinkou smrčků a já je ne a ne uvidět a fotit. To stopování trvalo snad patnáct minut, ale bez úspěchu a nakonec, jak to jeleni umí naprosto dokonale, všude ticho a jeleni zmizeli jak pára nad hrncem.




Pak jsem v protějším svahu, kde včera večer odcházeli ti "velcí" jeleni, uviděl hnědé skvrny, byli to mladí jelínci s laněmi a kolouchy, zase stádečko tak osmi kusů. Šli šikmo svahem dolů, tak jsem odhadnul, kde budou křížit chodník a já spěchal na setkání. Skoro jsem to nestihnul, ale podařilo se, kousek nad chodníkem jsem uviděl laň s kolouchem a sotva pořídím pár fotek, objevují se mladí jelínci. Jdou proti mě, ale skoro pokaždé to má nějakou chybu, tentokrát zašli do nějakého ďolíčku a vidět byly jen hřbety a hlavy. Ale bylo docela komické, jak jim vyčuhovaly ty dlouhé krky a malé paroží v lýčí :-). Samozřejmě tím, že šli ke mně, představení skončilo objevením toho něčeho divného, skrčeného na chodníku.



Stoupám přímo svahem k včerejším skalkám, kde mám v plánu zasednout a jen čekat. Na kamzíky. Pak jednoho zahlédnu daleko na horizontu, jen jde ode mne. Nevadí, jdu za ním pár set metrů na místo s větším rozhledem a sedám do stínu pod smrček. Asi po hodině a půl podřimování a sem tam rozhlížení okolo po krásných horách, mě napadne se také podívat za sebe. A sakra! Pár desítek metrů ode mne jsou kamzíci a v klidu se paství! Kdo ví, jak dlouho tam už jsou. Je jich okolo deseti, roztroušeni mezi smrčky, keříky borůvčí a dolíčky ve svahu. Naštěstí "nejedou" jako ta sekačka včera a sem tam popojdou, zvednou hlavu, podrbou se a furt se motají v udržitelné vzdálenosti. Setkání a focení trvalo celou půlhodinku, pak odešli kamsi dolů, do stínu větších smrčků a já už je nenásledoval.



Všechno jednou končí, tak dopiji poslední kapky vody a velím si k návratu. Určitě se zase někdy vrátím.

___________________________________________________________________________________________________________

3.7.2022

Na přeskáčku dodrženo :-)

Takže zase zvířata. Zaměřil jsem se tentokrát jen na jedno místo, tam, kde jsem posledně fotil daňky na blízko.
Před vstupem do toho bukového lesa je zatravněné místo, na které sem tam zvěř vychází se napást, tak jsem si sednul a ani ne za půl hodiny vidím pohyb v přilehlém smrčí .... jo jo, to jsou prasata! Naštěstí se vedoucí bachyně vydala mým směrem, následována drobotinou. Blížila se a já fotil. Nakonec skončila tak patnáct metrů přede mnou, vítr se trochu točil, tož mě ucítila a vzala roha. Na té jedné fotce je dobře vidět, jak větří. Na mladé pruhované se tak nedostalo.


Já se tedy přesunul na čekanou do kraje bučin. Už docela z dálky byly slyšet zajímavé zvuky, něco jako bekání srnce, ale hlubší a hlasitější. Já furt nevěděl, co to může být, tohle jsem ještě v lese neslyšel. A pak se vše vyjasnilo - tyhle zvuky vydávala bílá daněla! Byla spolu s dalšími daňky a tvářila se jako jejich šéfka. Sem tam jakoby od sebe další daněly odháněla nebo je umravňovala. A neustále vydávala ty divné zvuky. Bohužel se motaly kdesi v trávě nebo smrčkách, fotit se moc nedalo. Pak si to jedna daněla namířila přímo ke mně a bylo po focení.



Sedím ještě pár desítek minut, třeba se něco objeví a opravdu! Kousek za mnou slyším zašustění listí, vyhlédnu zpoza kmene, u kterého sedím a opět přímo ke mně si to štráduje danělka. Je blízko, hodně, tak 10-12 metrů, pořizuji pár portrétů, než se jí něco nezdá a obloukem se mi vyhne. Tak to byla krása! Je to úžasný pocit, být přímo uprostřed dění mezi divoce žijícími zvířaty a mít je téměř na dotek.


Balím, končím, jedu na kafe :-)
____________________________________________________________________________________________________________

Pokračování ve "Starší aktuality"  .....