Aktuality                       Starší příběhy a popisy najdete v sekci Starší "aktuality"
 



27.6.2022

Mám to tak nějak napřeskáčku,

zvířata - nezvířata, i když ne schválně. Kamzičí vrch kousek od Silonovy chaty (známé také jako Jiřího) se prý hemží kamzíky. Tolik tedy povídačky :-). Tož jsem se za nimi vypravil, ale pro jistotu jsem si dal do batohu kromě teleobjektivu také širokáč. Protože poblíž vrchu je několik skalek, které jsem ještě nefotil a brzké ráno může mít své kouzlo.
Východ slunce je fajn oranžový, na krajinky to může být docela hezké. Zastihl mě právě u těch skalek, tak honem vyměnit tele za širočinu a současně fotit a současně sledovat, jestli někde nepřekvapím nějakou zvěř. S tou to je ale bídné, vůbec nikde jsem nenašel žádné její pěšinky, žádné pobytové stopy, žádné bobky. Tam, kde jsou kamzíci je takových stop plno. I vysoká nechává po sobě cosi. Takže trochu zklamán se věnuji už spíš focení okolí a teleobjektiv je v batohu. Teprve až míjím Silonku, tak vidím v měkké hlíně sem tam otisk spárků zvěře, ale jen od vysoké a málo, kamzíci nikde.



Sestupuji po modré značce na Silonovu cestu a vracím se k autu. Ještě je čas se stavit na kamzíky třeba na Bílý Potok. Takže za chvíli zase stoupám nahoru do míst, kde sem tam na kamzíky narazím, ale ani tady dnes úspěch nemám. Zpátky jdu silničkou okolo Skalního potoka, jeho krásné peřeje i vodopády mě pokaždé fascinují, málokterý jesenický potok je tak pestrý. Neodolám na pár fotek, ale pak už výpravu končím. A je šílené vedro!



____________________________________________________________________________________________________________

21.6.2022

Tak zase na skok do lesa,

vyčistit si hlavu. Aspoň si posedět u paty nějakého velkého stromu, sledovat cvrkot okolo sebe a třeba si něco přijde pro fotku.
Hned při příchodu na můj oblíbený kopec jsem zradil daněly a pár mladých muflonů, ale to se dalo čekat. Sešel jsme kousek níž do míst, kde jsem naposledy fotil daňky a propásnul muflony. A samozřejmě jsem tam opět vyplašil krásného mohutného muflona. Ale sedám si do kořenů buku a čekám, co bude dál.
Dlouho se nedělo nic, mezitím jeden delší pracovní telefon a zrovna, když jsem končil hovor, vidím vzadu, jak daněly vycházejí z mladého smrčí. To bylo těsně, propásnul bych je. Jdou mým směrem, snažím se o pár fotek. Za chvíli jsou tak blízko, že musím stáhnout ohnisko na 100mm. Samozřejmě už neustály můj drobný pohyb a cvakání závěrky a vzaly to ostře doleva zase do smrčí.





Ještě chvíli posedím, za mnou krajem smrčků projde daněla s prckem a já se také zvedám. Ještě se chci posadit na chvíli tam, kde jsem ráno začal a cestou zvednu malého prcka. Pořídím tři fotky a nechám jej v klidu odejít, já jdu na opačnou stranu. Pak ještě docela daleko ode mne káně uloví cosi na zemi, snad nějakého hraboše a sedne si ke svačině na padlou lípu. Je to daleko, tak výřez je velký.



A to je pro dnešek vše, nicméně příjemně strávené dopoledne :-).


____________________________________________________________________________________________________________

17.6.2022

Superúplněk zase nebývá tak často,

abych se tím nezabýval. 14.6. jeden takový byl, navíc v dobrých nočních hodinách. Ale popořadě.
V kalendáři jsem měl toto datum řádně zaznamenáno, odhodlán pokusit se o nějaké fotky. Měsíc měl vycházet o půl desáté večer, počasí spolupracovalo a i když byly sem tam mraky, byla šance. Samozřejmě jsem nechtěl fotit měsíc nahoře na obloze, jen samotnou kouli, ale využít jeho vycházení nad něčím.
Tak představa by byla, teď ještě realizace. Ale jak jsem tak doma lenošil, moc se mi už ven nechtělo. Nakonec jsem se zhruba o půl osmé večer přemluvil a začal si chystat vybavení .... stativ ... teleobjektiv ...foťák nezapomenout ... brejle ... aha, ještě by to chtělo vyzkoušet způsob focení. Určitě na elektronickou závěrku, jinak budou fotky na delší čas mázlé, takto snad o něco míň. Jak tak čumím z balkonu, on tam horkovzdušný balon! Tak jedna fotka i s Lysou ...



V devět večer už stojím kousek za a nad městem, abych měl výhled východním směrem. Měl jsem ideu, že v popředí dole bude nasvícené město a těsně nad ním ten superměsíc. Nachystám vybavení, zjistím přibližný směr na východ, kde by se měl měsíc vyloupnout a postupně, jak se stmívá, zkouším a upravuji expozici. Sem tam cosi vyfotím, třeba Bobrovníky, haldu Emu s Novou radnicí, Globus ..... Magická hodina 21:31 se blíží, ještě tak tři minuty ..... jedna minuta ..... furt nic nevidím .... je 21:36 a na východě nic! Nějaké divné, mraky u obzoru nejsou, asi se měsíc zatím schovává za nějakým vzdáleným kopečkem .... 21:40 .... A pak se náhodou podívám o čtyřicet pět stupňů k jihu na Beskydy a tam je úplně tenký obří srpek těsně nad siluetou hor! Vůbec mě nenapadlo, že bude vycházet až o tolik víc na jih!
Tak honem otočit stativ, zaostřit přes displej a už fotím. Snažím se o různé kompozice, abych měl pak doma z čeho vybírat. Už je téměř úplná tma, foťák ostří jen na okraj měsíce, ale to právě potřebuji. Měsíc pomalu narůstá, to zubaté dole na něm, jsou jakési nízké mraky kdesi v horách. Za chvíli se začíná schovávat za další pás mraků, je deset hodin a už není co fotit. Balím maximálně spokojen a spěchám k počítači. Tak kdo neměl možnost vidět superměsíc in natura, třeba se kukne na ty mé fotky.



____________________________________________________________________________________________________________

13.6.2022

Jeseníky jsem vystřídal za Beskydy

Nádherné a chladné ráno mě brzy vyhnalo z postele a docela rychle jsem se sbalil a našel si i cíl cesty, jen vymyslet kudy. Tentokrát mělo jít jen o našlapání nějakých kilometrů a pár stovek výškových metrů, jen se trošku unavit. Ale samozřejmě nesměl v batohu chybět fotoaparát, co kdyby. Teprve cestou pod kopec jsem si našel trasu - z Kunčic pod Ondřejníkem po žluté do sedla mezi Stolové, juknout na Malou i Velkou Stolovou, pak dolů svahem k Bystrému potoku a okolo kopců po nějaké lesní cestě zase zpátky.
Po nedávných deštích bylo v lese i v potocích dost vody a to prostě neodolám. Tak aspoň jednu fotku Stoloveckého potoka hned na počátku cesty. Po nějaké době a litru potu přicházím k lovecké chatě, ta je už na sedýlku. Tam potkávám turistu, dáváme se do řeči a on tam byl za ranním focením. Ukazoval mi nafocený východ slunce z jedné blízké nejmenované hory, měl to fakt pěkné. Já si dal krátký odpočinek, pár fotek a jde se dál.



Na malé i Velké Stolové není nic k vidění, žádné rozhledy, vše zarostlé. Tak scházím západním svahem Stolové k Bystrému potoku, ještě jsem u něj asi nikdy nebyl. A jestli byl, tak si to nepamatuji :-). Jeho vodopád znám jen z fotek na různých webovkách, tak třeba potom cosi bude i u mě na kartě foťáku. Ještě svěží jarní zeleň a sytě zelené mechy na kamenech u potoka je pastva. Pro oči teda. Úmyslně jsem si nevzal stativ, tak se snažím, aby se mi moc neklepaly ruce, přeci jen docela dlouhé časy tomu nepřejí. Kousek procházím proti proudu potoka, pár fotek mám a tak se dávám na ústup. Brzký oběd jsem si dal v restauraci Pod Stolovou a pak už jen cesta domů.


 

____________________________________________________________________________________________________________

3.6.2022

Několik výprav za zvěří se nevydařilo

a to jsem byl za vysokou, za jezevci, za muflony. Místo muflonů byl mlok - ten potěšil :-). Dlouho jsem jej nefotil a v místech, kde jsem jej v Beskydách v okolí potoka jménem Kobylík potkával, jsem úspěšný nebyl.
Ale po pořádku. Na muflony musím vyrážet brzy, abych byl na místě v okamžiku, když se slunce sotva vyloupne nad obzor. To je lze ještě potkat kdesi na pastvě, pak zatahují do mladých smrčků. A první tři kilometry po přístupové lesní silničce do kopce jedu na kole, abych si ušetřil trochu času. Je nádherné ráno, modrá obloha a do lesa prosvítá nízké oranžové slunce a barví kmeny buků. Neztrácím čas, kolo dávám do houští a pokračuji pěcho na rozhraní nízkého smrčí, kde na malém svahu usedám a vidím skrz asi třicetimetrový pás buků a javorů do paseky s čerstvou trávou a mladými smrčky. Tudy zvěř prochází, naposledy jsem tady v dubnu fotil bílou danělu.
Neuplyne snad ani půlhodinka a vidím pod sebou pohyb v pasece. Ha! Dva mufloní berani! Jenže neustále za smrčím, nedá se vůbec nic vyfotit a po chvíli berani odchází dolů pasekou, jen sem tam zahlédnu jejich prdélky. Nevadí, já si počkám na něco dalšího. Pak koutkem oka zaregistruji vpravo dost bokem, že něco hnědého vešlo do smrčků v pasece. Nevím, co to bylo, třeba TO NĚCO půjde mým směrem a v prolukách budu moct udělat pár fotek. Po asi další půlhodince, když jsem si myslel, že nebude nic, se vylouply do proluky dvě danělky! Jsou poměrně blízko, snad padesát metrů a nemají o mě tucha. Pochutnávají si na svěžích konečcích smrčků, sem tam nepohrdnou i trávou, ale ty sytě zelené, šťavnaté a voňavé výhonky smrčků jsou jejich hlavním žrádlem. Tiché cvakání závěrky foťáku je neruší, snažím se o zajímavé fotky, třeba něco vyjde. Ale to poznám až doma, důležité je zaostření na správné místo. Není to tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, ostřící automatika se chytá i něčeho, co je jen těsně vedle hlavy zvířete, ale přitom je to třeba o půl metru dál a v hledáčku nepoznám, jestli to je správně.  A to už je problém. Snad po čtvrthodince daněly odchází a já ještě nějakou chvíli posedím.



Při čekání na zvěř přiletěla na blízký kmen žluna šedá (nejspíš), světlo nic moc, ale je to nový přírůstek do sbírky.
A na kmenu staré třešně ptačinky rostly nádherně žluté sírovce.
Mladé plodnice jsou prý velice chutné a snadno se upravují. Tož pro zajímavost.



Zpáteční cestou se rozhoduji projít tu paseku, třeba budu mít kliku a něco "ulovím". V malých smrčcích jsem sice potkal ty mé dva ranní berany, ale opět bez možnosti fotit. Tak se vzdávám, dojdu ke kolu a sjíždím z kopce. Blízko místa u řeky, kde fotívám skorce, teče i maličký potůček a jak jsem jen k němu šlehnul okem, zaujalo mě cosi barevného. A on to mlok! Brzda, kolo padá vedle cesty, já honem vytahuji z batohu foťák a pak se asi deset minut věnuji mločkovi. Nechávám ho lézt v plytké vodě mezi kameny a vybírám si zajímavé okamžiky k focení. Pár fotek se snad vydařilo, takže dneska vlastně celkem spokojenost, i když hlavní cíl naplněn nebyl. Ale tak to často bývá a já se nevzdám :-).


____________________________________________________________________________________________________________

22.5.2022

Nejen živou přírodou živ je člověk,

sem tam je dobré zajít i tam, kde ti fajn tvorové žijí. Áno, přiznám se, původní myšlenkou bylo prozkoumání míst, kam chodívám fotit při jelení říji a kde sem tam narazím i na kamzíky. A samozřejmě něco živého vyfotit.
Slunce se vykulilo nad kopec, já se docela orosený vykulil na kopec a liboval jsem si v krásném, i když chladném ránu. Není možná, aby tady zvěř nebyla. Jenže ty potvůrky se spikly proti mně, navíc foukal docela silný vítr a tak se fotolov změnil ve focení krajiny.
No, ještě, že jsem si přibalil k teleobjektivu i širokáč, jaksi jsem to snad i tušil! Z "kozí" stezky pro focení zvěře jsem se přesunul na masiv Sokola, tohle místo mám rád pro jeho skalky a jakousi divokost nedotčené přírody. Fakt jsem se na to focení těšil. Jenže vítr přihnal dost mraků, obloha se zatáhla dramatickými scénami a začalo drobně pršet. Nevadí, na chvíli si sednu pod skalní převis, odpočinu a když bude vhodný motiv a příležitost, pofotím. Naštěstí deštík trval jen pár minut, vítr jej odehnal kamsi dál a já se mohl věnovat své zálibě. Snažil jsem se nějak vyfotit ten odcházející déšť, mraky a současně i krásu skal. Vzpomínám si, když jsem ze stejných míst fotil stejná místa před několika lety, kdy nahoře byla jen tráva a malé smrčky a na všechny strany byly krásné výhledy i na hlavní skály Sokola. Nyní jsou rozhledy už jen z vršků skal a ještě hodně omezené. Pro srovnání dávám také dvě fotky, jedna z jara 2010 a druhá současná. Červeně je označeno zhruba místo, odkud jsem fotil v roce 2010. Ty stromy nějak rychle stárnou :-).



Stavil jsem se také podívat na vodopády Sokolího potoka, i když teď, kdy u nich sotva slezl sníh, ještě zdaleka nemají tu krásu mechů jako v létě. Ale šel jsem okolo .... :-). Ještě se podívám na Prostřední vrch, také tam je na vršku malá skalka, ale výhledy už opět díky vzrostlým smrkům nebyly žádné. A jelikož jsem se už dost ucaprtal, mířím k autu a k obědu.




____________________________________________________________________________________________________________

16.5.2022

Ftáků moc vyfocených nemívám,

tak jsem neodolal a vypravil se k jednomu rybníku.  To jsem jel takhle na kole, ne za focením, ale za námahou a u jednoho většího rybníka, který se vždy na zimu úplně vypouští, si tak jedu po silničce okolo starého rákosí a slyším zajímavý skřehotavý hlas nějakého ptáčka. Koukám co to kde to a on to rákosník velký poletuje po stvolech suchých rákosin a dělá ten zajímavý kravál. Chvilku jej pozoruji, abych trošku zjistil, jestli se dá fotit či ne a maličko poznat jeho zvyky. Zásoben zjištěním, jsem jel dál.

Druhý den, nedlouho po východu slunce již obcházím břeh rybníka a poslouchám, kde se rákosníci předvádí. Na úseku dlouhém asi 150 metrů jsou minimálně čtyři a každý "obhospodařuje" svůj úsek dlouhý zhruba čtyřicet metrů. Lítají z jednoho konce svého území na druhý, při otočce se na chvíli zastaví a opravdu hodně hlasitě vykřikují. A tam je má šance. Sedám na břeh, rákosiny mají tak 4-5 metrů, pak už je voda a čekám, až rákosník přiletí. Létá docela často, dokonce maličko reaguje i na nahrávku hlasu, ale moc blízko se mu nechce.
Jsem trpělivý a snažím se využít každé příležitosti k cvaknutí snímku, u počítače to pak přeberu. Pak si všimnu na jednom suchém stvolu jakéhosi hrbku a první, co mě napadá je rosnička! Jdu blíž a opravdu, malá zelená žabka sedí přilepená ke stvolu a ani se nehne. Naštěstí vydrží i focení, i když se maličko kroutí, když jsem blízko. Rosničky také ještě ve svém portfoliu nemám, tak jsem rád za fajn úlovek. Hodinka a půl je pryč, lepší už to asi nebude, tak se balím.




____________________________________________________________________________________________________________

28.4.2022

Vypravil jsem se na focení hnízdících krkavců,

ale skončilo to úplně jinak. Ještě za tmy jsem vyjel do skal v okolí Bílého Potoka, kde jsem loni plus minus v tuto dobu fotil mladé krkavce ještě na hnízdě. Ale ať jsem je hledal, jak jsem hledal, žádné hnízdo nebylo obsazeno, nikde není slyšet ani kráknutí. To je docela zklamání. Ještě chvíli hledám, jestli není nějaké hnízdo na jiném místě, ale nic.
Naštěstí mám připraven plán "B", který ale musí vyjít, plán "C" už není. Béčko spočívá v hledání kamzíků, kteří se v téhle oblasti vyskytují a přesně před měsícem jsem je tady fotil. Sice to bylo hodně divoké focení, ale pár fotek tehdy vyšlo.
Plánuji vyjít svahem nad pásmo skal, někam se na chvíli posadit do míst, kde je sem tam překvapím a pak už "jen" čekat. Když to za první hodinu nevyjde, půjdu kus dál a zopakuji čekačku. Ale třeba na ně náhodou narazím i cestou ke skalám. A přesně to se stalo.
Snažím se pomalu a potichu stoupat nevysokým, ale hustším smrkovým lesem okolo rozlehlejší paseky vzniklé polomem. Zbytky velkých smrků a jejich pařezů vyčnívají z loňské trávy, sem tam mladý bouček ještě se starým, rezavým listím a do toho všeho krásně svítí zlaté ranní slunce. Vypadá to krásně, stačí si jen lehnout a zdřímnout.
A pak zahlédnu v trávě docela daleko hnědou skvrnku, teleobjektiv letí k oku a prozrazuje ležícího kamzíka! No jo, ale je daleko, jak k němu? Když vstoupím do té paseky, nemám šanci být neodhalen. Daří se mi doplazit ze smrčin na její okraj, ale stále jsem dost daleko. Ale že by byl jen jeden kamzík? A najednou vidím druhého, třetího, osmého! Jsou roztroušeni v pasece, jen je nebylo vidět a teprve když se pohnuli, jsou odhaleni. Já ležím trošku skrytý za padlým kmínkem smrku, nejsem přímo na kamzičích očích a dávám si za úkol vydržet a čekat, třeba přijdou blíž. Kamzíci se paství, hlavy skloněny v trávě, jen sem tam hlavu zvednou, aby se rozhlédli a zase pokračují ve futrování. Někteří si lehnou a pomalu přežvykují, aby se za půlhodinku zase zvedli a dali se do žrádla. Jen jedna kamzice, potvora, také schovaná za kmínky a větvemi padlého smrčku, má neustále hlavu mým směrem a ne a ne se zvednout. Moc mi focení neulehčuje, stačí můj neopatrný pohyb a je konec focení, ale naštěstí se kamzíci docela přiblížili a já za nimi nemusel. Na některých kamzicích bylo vidět, že čekají potomka a byli tam i loňští mlaďoši, taková směska. Ale fajná :-).



Už je fotím dlouho a čas se mi krátí, musím být kdesi před polednem a čekají mě ještě tak dvě hodiny cesty. Kupodivu se mi daří vycouvat z okraje paseky bez ztráty kytičky, kamzíci jsou zaujati žrádlem a tak je nechávám v klidu pokračovat.
Fajn ráno to bylo!


____________________________________________________________________________________________________________

21.4.2022

Pohádka o bílé paní.

Jen nebude strašit na hradě, ale v lese. Zas takový rozdíl to není, ale proti té pohádkové se ta moje dala vyfotit.
Po dlouhé a neplodné zimě mě to stále láká kamsi do lesa a minulý drobný úspěch mě naladil, takže ráno za kuropění (to vstávají kohouti a od toho se odvíjí i to pojmenování brzkého rána, tedy  kuro-pění. :-) už jsem zase v lese. Chvíli procházím minulá místa, ale nikde se nic nehýbe, tak trošku sestoupím skrz mladé smrčí, je to tam maličko rozvolněné, i bukový les a nějaká nová tráva. No a jak vyjdu téměř na okraj smrčí, skrz větve vidím cosi bílého mezi buky. A hned je mi jasné, co to je - bílá paní! Pořizuji pár fotek, je daleko, ale aspoň mám dokument. A najednou si všimnu pohybu snad deset metrů přede mnou, hned za smrčky prochází asi deset dalších daněl! Neee, nejsou bílé, jsou klasické. Ale vůbec o mě neví, stejně jako já nevěděl o nich. Fotit skrz větve se nedalo, nechávám je odejít dál do většího houští, vím, že tam bývají ukryté.



Ale pro jistotu skoro vybíhám na kopec a obloukem se vracím do míst, kudy mohou třeba procházet. Čekám asi deset minut a nic. Ale určitě ještě neprošly. Tak zase na kopec a obloukem dolů do míst, kde jsem se s nimi setkal. Našlapuji potichu, naštěstí je vlhko a hledám si místo k čekání. No a najednou vlevo šustění, to ta "moje" grupa vstává s dolíčku vlevo, kam jsem neviděl! Hodně blízko, snad dvacet metrů, ale zase za smrčím! Daněly jsou nejisté, chvíli jen stojí, ale pak odcházejí ode mne a já je nenásleduji. A bílá mezi nimi není! Takže plán je jasný, sednu a počkám i hodinu, někde se objevit musí.
A najednou nepřehlédnutá bílá daněla se vyloupne z těch smrčků, kam předtím zatáhly a míří za tou skupinkou, co právě odešla. A co je super, že nejspíš projde hodně blízko mě! Vůbec o mě netuší, jen jednou se podívá mým směrem, co to je za hrbek pod smrčkem a pak krok za krokem stoupá nahoru k ostatním. Je opravdu blízko, fotím ohniskem asi 180mm a úplně se třepu, aby se fotky podařily. Nakonec v klidu odchází a já za ní nejdu.



Teprve po chvíli odcházím jiným směrem, podívat se ještě po muflonech. Ale štěstí už nemám, jen dva mě na dálku pozorují, v těch bučinách jsem neměl šanci být nepozorován. Ještě chvíli posedím pod mohutným bukem, slunce trošku hřeje a dobře se klimbá :-). A těším se k počítači, až uvidím fotky "naživo".



____________________________________________________________________________________________________________

18.4.2022

Konečně náznak lepších časů,

na jaké jsem se těšil celou zimu. Rána jsou sice stále docela mrazivá, ale dnes bez mráčku na obloze. A to mě vyhnalo vyzkoušet štěstí při focení zvěře.
Mám v úmyslu obejít pár míst, kde se pravidelně nepravidelně zvěř vyskytuje a možná budu mít štěstí. Tráva začíná pomalu růst a tak se zvěř stěhuje na svá letní místa. Nízké ranní slunce zlatě osvětluje kmeny buků, javorů a lip a já v průhledech mezi nimi hledám něco živého. A nacházím! Je to stádečko asi deseti daněl, jsou docela daleko, musím se pokusit dostat blíž. Vítr je sice dobrý, loňské listí maličko vlhčí, tak nešustím celým lesem, ale pro deset párů hodně bystrých očí je každý pohyb mezi stromy nebezpečím. Mám smůlu, jak jinak, daňci pomalu odchází ode mne a nemám šanci je následovat, aniž bych se prozradil. Raději je nechávám v klidu odejít za horizont skalek, třeba se k nim dostanu později. A pak kousek vedle vidím ve staré trávě dvě rezavé skvrnky. Ale! Dvě muflonky! A hned mě napadá, že mohou mít kdesi vedle sebe i malé prďoly. Pak jednoho nacházím, motá se okolo muflonek, ale díky staré vyšší trávě ho není moc vidět a i když se mi daří se trošku přiblížit, k focení se moc nedostávám. Pak se prďola rozhodne napít se od mámy, ale klasika - přímo za silným kmenem buku, takže focení se nekoná. Muflonky odchází, samozřejmě neustále za nějakými větvemi či kmeny, tak fotek nepřibývá.


 
Ale nevadí, jsem spokojen a teď se pokusím dostat blíž těm daňkům. Jdu za nimi ke skalkám, za kterými mi zmizeli. Vím, že za nimi se terén maličko svažuje a že tam bývají. Nahlédnu přes vršek ...... prázdno. Jdu dál, kdesi být musí. Pak zahlédnu pohyb mezi starým polomem, je to několik kmenů javorů pohozených křížem krážem v mladých boučcích. No a mezi nimi postupně odhaluji právě ty uniknuvší daňky. Jsou docela v klidu, i když se samozřejmě sem tam kdosi podívá i mým směrem. Nejsem ničím krytý, ale často stačí jen stát a ani se nepohnout a zvěř se někdy uklidní. Ale je to náročné čekání, stačí i pár minut a všechno mě bolí třeba jen z nakročené nohy, nepřenesené váhy nebo vytočené hlavy, když jsem "zmrznul" v pozici, při které mě odhalili :-). Pak se centimetr po centimetru narovnávám, přesunuji nohu, otáčím tělo .... někdy to zvěř ustojí, někdy ne, ale tak to při fotolovech  je. Pár fotek se daří udělat, není to špatné. Po pár minutách daňci přeci jen znervózní a odchází svahem dolů mezi smrčinu. Jsem spokojen. Pěkné ráno, pár fajn fotek a už se těším na další lov.



____________________________________________________________________________________________________________

11.4.2022

Tož nějakou zvěř jsem si pořádně necvaknul od loňského října,

vyjma tedy náhodného setkání s "divokými" kamzíky. Lozím, chodím, čekám, nahlížím, kradu se, někdy se i ohlížím .... nic mi to není platné. Na lokalitách, kde jsem zvyklý zvěř potkávat, není nic. Dokonce ani bachyně s mladými už ve smrčkách nebývá, kde jsem se jí pravidelně lekal. Možná je to ale pro toto období normální, až se oteplí a objeví se mladé listí a tráva, se zvěř objeví.

A tak si po takovém nezdaru zajdu spravit chuť ke skorcům, mám to po cestě, tak proč ne. V půlce března jsem se byl podívat, zda již krmí mladé, v únoru hnízdo opravovali. A teď už se okolo hnízda motal jen sameček, samička sedí na vajíčkách, noci jsou ještě hodně mrazivé a voda u hnízda zamrzá.


Další návštěvu jsem podniknul na počátku dubna, to už oba skorci pilně krmili, ale fotku žádnou kloudnou k vystavení nemám. Nevadí, podívám se za nimi později, snad se mi podaří odchytit mladé mimo hnízda.
A tak jsem se k nim stavil, samozřejmě jako nyní často po neúspěšném focení zvěře. Krmení stále probíhá, skorci jsou na tohle focení vděčným objektem a jsou se mnou i docela trpěliví :-). Podařilo se mi pár fotek podle mých představ, mladí už vystrkovali hlavičky z hnízda. Asi byli tři a odhaduji, že tak do týdně již hnízdo opustí. Pokusím se je nachytat venku poblíž hnízda, ale je to docela na náhodu, nemohu u nich být každý den.




____________________________________________________________________________________________________________

27.3.2022

Tak tohle byla klika jako hrom,

většinou to mívám naopak. Ale po pořádku. Asi čtyři měsíce jsem pořádně nefotil žádnou zvěř, tedy ne, že bych vůbec nic nepotkal, neviděl a nefotil, ale byly to jen takové nepovedené dokumenty "košovky". Aspoň mám pár krajinek, potoků a ledů.
Krásné dny a ubývající sníh na horách mě navnadily a nakonec vytáhly do mé hodně oblíbené lokality v okolí Skalního potoka. A to jsem tam byl teprve před třemi týdny na ledopády.
Prvotním cílem bylo focení kamzíků, ale neměl jsem to s nimi tentokrát předem domluveno, takže výsledek byl ve hvězdách. Vím, že tady v okolí bývají a docela často je při svých toulkách vídávám. Stoupám podél potoka, teče v hlubokém zářezu pode mnou a kochám se krásnými peřejemi, mechovými kameny a sem tam i zbytky ledů. Asi po půlhodince jsem v místech, kde bych na kamzíky mohl narazit. Snažím se jít potichu, i když to ve vrstvě listí není jednoduché. Je mi to ale pr ... nic platné, jsem odhalen! Kus nade mnou pod skálou vidím pohyb, kamzík si to jde do bezpečí, je daleko, sem tam se zastaví a podívá na vetřelce. Pokouším se o pár fotek, jedna je "jedlá", tak fajn! Potěšila mě, i kdyby další nebyla, maličko mě to uspokojilo.



Vycházím nahoru ke skalám. Kdesi kousek dál slyším pískat sokola a sluncem prosvícený les je plný štěbetání. Cosi se vpředu pohnulo .... další kamzík! Jenže také on míří mezi skály mimo dohled. Na půlhodinku si sedám pod skalku, počkám, jestli náhodou nějaký nepřijde, jsem v jejich místech. Ale nic se neděje, zvedám kotvy a jdu se podívat na Praděd. Chvíli sedím na skále, na slunci je až horko, ale na Pradědu ještě hromada sněhu.



Pomalu se vydávám na zpáteční cestu, je to docela strmý sestup, ani neočekávám, že něco živého potkám. Už přicházím nad potok a zvažuji, jestli schovat foťák s teleobjektivem teď nebo až na silničce u potoka. Najednou v mladším smrčí kdesi vlevo za mnou rachot a praskání větví! To je snad nosorožec! Otočím se a přímo na mě se řítí dvojice kamzíků! Jsou snad dvacet metrů a blíží se. Okamžitě jde hledáček k oku, snažím se mířit, ostřit a fotit, ale je to takový fofr, že to je nemožné. Kamzíci proběhnou okolo mě snad na pět metrů, jako bych tady vůbec nebyl! Evidentně jeden stíhá druhého, nevím, zda to jsou dva samci nebo samec za samicí, která má falešnou březost. V tom já se nevyznám.
První se naštěstí kousek ode mne na pár vteřin zastaví, za ním totéž druhý kamzík a já fotím o sto šest a někdy i sedm. Dýchají jak lokomotivy, jazyk v huby venku. Pak první kamzík zahne tryskem ostře dolů, přes silnici a přes potok, druhý jako stín za ním, první udělá kličku a vrací se, druhý se maličko zpozdil a to stačilo, aby nestíhal. První letí zase nahoru svahem přede mě, musí překonat lesní cestu a já doufám, že se na ní na chvíli zastaví a já v klidu pofotím. Ale ne, dva skoky a kamzík je v mladých bucích a míří kamsi nahoru mezi skály. Druhý letí pár vteřin za ním, také on se na cestě nezastaví a jedením skokem je nad cestou. Zastavuje se v boučcích a hledá prvního. Chvíli se rozhlíží a pak i on už pomalu vystoupá kamsi nahoru.




Tak to teda byla podívaná a ohromné štěstí, že jsem už nedal věci do batohu! Stačila opravdu snad půlminuta a já bych jen hleděl na to divadlo a nadával si. Sice jsem fotil v ostrém slunci, tak budou asi přepaly, ale díky krátkému času snad něco ostrého bude. Už se nedočkavě těším, až uvidím fotky v počítači, přeci jen displej na foťáku ne úplně přesný.
 


____________________________________________________________________________________________________________

4.3.2022

Zima se vrátila,

i když do nížin jen v podobě nočních mrazů. Celou zimu jsem si říkal, že bych měl navštívit Skalní potok v Jeseníkách, ale nějak jsem se nepřinutil. Až mi brácha zavolal, že bychom se mohli vydat podívat na skalní rampouchy ve stejné oblasti. Sněhu moc nebude a když, tak bude ztvrdlý a nebudeme se bořit.
Právě hlubší či jarní hodně bořivý sníh by nám plány mohl nabourat, protože všechny skalky jsou docela na kopci a ve strmém svahu. A jak jinak se dostat k rampouchům či ledopádům na skalách, než jít až pod ně. Kus cesty jdeme podél Skalního potoka, ještě je většinou pod sněhem a sem tam zaledněný, ale očekával jsem větší nadílku ledu. Pár fotek jsme si udělali a pokračujeme dál podél něj. Ve svahu, kus nad námi, se mezi skalami cosi pohne ... kamzíci! Tlupa asi pěti kousků na nás shora hledí a rozhodují se, jestli vyběhnout výš nebo ne. Zacházíme za velké skalní bradlo a tak mají klid.



Stoupáme po staré lesní cestě až k místu, kde začíná starý lovecký chodník, který kousek dál už vede pod skalami, o které máme zájem. Hledáme rampouchu či ledopády a také je nacházíme. Není jich tolik, co loni či ještě dříve, ale něco se vybrat dá. Jen to je opravdu docela zabíračka stále nahoru a dolů, místy je pod sněhem led, místy vtipně v listí nastražené větve po svahu, na kterých to hodně klouže, místy neuspořádané šutroviště ...



Nakonec ale fotky máme, vyšla i přestávka na teplé kafe a svačinu. Teď už "jen" strmý sestup kameny a sněhy přímo svahem dolů. Všude okolo je hodně pobytových stop kamzíků, asi to tady opravdu žije a já si dávám za úkol se sem na ně vypravit dřív, než se začne objevovat listí na stromech.

____________________________________________________________________________________________________________

26.2.2022

Se zvířenou se moc nedaří,

nějak je nenacházím a tak si hledám "zástupná" místa pro focení. Prochozeno mám docela dost míst, jen často nejsou vhodné podmínky nebo jsou ta místa jiná, než jsem si představoval. A zajít do Jeseníků na kopce, v těch hromadách sněhu, se mi zatím moc nechce.
Po jedné z neúspěšných výprav za zvěří jsem se jen tak mimochodem stavil podívat na skorce, které každým rokem na jaře oblažuji svou přítomností. Hnízdí už minimálně dvě desetiletí na stejném místě a navíc jsou fajn :-). Celou zimu jsem je ale v okolí hnízda neviděl, asi byli kdesi za lepším. No a zrovna teď jeden odlétl od kraje řeky! Promýšlím, kam si sednout k zamaskování a kam asi bude sedat u břehu. To je téměř pokaždé jinak, podle výšky hladiny vody, podle odhalených kamenů či větví. Sedám tak, abych měl čistý výhled jak na kousek říčního břehu, tak ke hnízdu na kamenné stěně. Když překážejí nějaké byť malé větvičky, je často problém s ostřením teleobjektivu nebo pak doma zjistím, že je zrovna ta důležitá část snímku nejasná, že tam větvička byla a já ji pohledem přes hledáček neodhalil.
Sedím snad jen deset patnáct minut a skorec je tady! Ještě neloví larvy pro mladé, ale věnuje se sbírání mechů a řas z pod hladiny vody, aby si opravil loňské hnízdo. Když má v zobáčku slušnou zásobu, začne s jejím propíráním ve vodě. Často mu v zobáčku nezůstane téměř nic a začíná znovu. Takže do hnízda nese tak každou pátou dávku. Jeho návštěvy ale jsou docela řídké, asi není kam spěchat, na hnízdění je ještě čas. Pořizuji několik fotek a mizím.


  

Zase je jedno z krásných slunečných rán, přemýšlím, kam vyrazit. Celou zimu mě lákala říčka Mohelnice v Beskydách, už jsem u ní párkrát kdysi fotil i v zimě a bylo to tam krásné. V tuto dobu tam sníh asi nebude, přeci je tání za posledních čtrnáct dnů dalo sněhu pod horami zabrat.
Nespěchám, vyjíždím až okolo půl jedenácté, po kafi. Místo, které chci navštívit, je jen kousek od malého parkoviště v horách, nemusím se nikam trmácet s vybavením. Na řece je v délce asi jednoho sta metrů řada pěkných kamenných kaskád, lze jít s opatrností po obou březích a v této době, kdy je vody dost, je to krásná podívaná.
Procházím po břehu, slunce sem moc neprosvítá, což je pro focení překvapivě docela dobře, protože vysoké kontrasty tmavých míst a jasně bílé zčeřené vody jsou pro focení to nejhorší. I tak to bude boj a budu si muset pomoci nějakými triky. Chodím po břehu, vybírám co a odkud fotit a jakým objektivem. Polarizační filtr mě zbaví některých nežádoucích odlesků a neutrální šedý zase prodlouží čas závěrky a vznikne trošku máznutá voda. Tak to mám rád :-). Rozhodně to není focení plesk sem, plesk tam a za tři minuty hotovo.



Poskakuji po břehu se stativem a foťákem asi hodinu, když začíná docela hustě sněžit. Nejprve takové ty bílé kuličky, které za chvíli přechází na klasické vločky. Tvoří to jakýsi bílý závoj, na blízké focení do dvou tří metrů to ještě jde, ale na delší to už moc nejde. I když jsou vločky při delším času závěrky neviditelné, ten světlý závoj bohužel zůstává. Snažím se ještě vydržet, ale vzdávám se, během snad patnácti minut je všude víc než centimetr sněhu. Ale jen vyjedu ze sevření kopců, je zase polojasno! Napadá mě zastavit se u Tošanovského vodopádu, ten jsem ještě nikdy nefotil. Sice už pro dnešek morálka mírně upadá, ale pár fotek jsem se snažil udělat. Aspoň pro představu, jak to u něj vypadá.
Tuž tak :-)



____________________________________________________________________________________________________________

19.1.2022

Oranžový západ slunce moc často focený nemám,

spíš mívám východy, ale proč to nezměnit. Jenže to člověk vždy musí být na tom správném místě ve správný čas. Což o to, správné místo najít není takový problém, těch mám v zásobě hodně, ale ten správný čas ....
Už od rána je vymetená obloha, okolo nuly, na kopcích pod nulou .... mám zajít, nemám zajít ..... není to jednoduché rozhodování, až nahoru na kopec je to pro mě hodina a třičtvrtě autem a téměř hodina a půl nahoru na kopec. Rozhodnutí nakonec padlo - teď nebo nikdy! :-). Potřebuji se dostat na Skřítek v Jeseníkách, pak nahoru přes Ztracené kameny na Pecný. Na třech kilometrech 350 výškových metrů na Ztracené, s desetikilovým batohem, naloženým vším vybavením a ve sněhu mi dalo trošku zabrat. A ještě kilometr na Pecný, kde jsem chtěl s focení začínat. Jenže safráááá, už před Ztracenými se zatáhlo, přišly nízké mraky! Tak to jsem v předpovědi počasí nenašel! Pevně doufám, že se ale počasí spraví a obloha vyčistí. Tak sedím pod skalkou Pecného a čekám téměř hodinu. A nic. Jen sem tam jsem nad sebou zahlédnul náznak modrého a sem tam se ve směru ke slunci mraky oranžově prozářily. Chybělo snad padesát výškových metrů a bylo by nádherně.
Pořizuji pár fotek, ale zatím jsem spíš zklamán.



Je čas přejít zpátky na Ztracené kameny, je půl čtvrté, než tam dojdu je patnáct minut a to už se bude blížit to parádní oranžové zapadání! Cha chááá, na Ztracených totéž co na Pecném! Slunce sice sem tam přes mraky prosvítí, ale jen oranžová tečka, která za pár vteřin zase zmizí. Aspoň si vychutnávám krásné barevno okolí, podle toho, kolik mraků je, co prosvítí slunce. Čekám až do opravdového západu  slunce, je 16:30 když si velím k ústupu.
Tak bohužel tentokrát se to focení moc nepovedlo, ale tak to často bývá. O to větší jsem ale měl zlost, když jsem se večer podíval na záznamy webkamer z Pradědu i směrem na hřeben, na jehož druhém konci jsem byl já, všude bylo celý den azuro! Proč zrovna já? :-) Muselo to být hodně lokální mračno. Tak třeba budu mít příště víc štěstí.


____________________________________________________________________________________