20.10.2024 Pokračuji v návštěvě daňčích říjišť "Lov" čtvrtý. Opět krásné, studené ráno. A opět má velká očekávání. Tentokrát se daněk z protějšího kopce asi probudil do špatného dne, neslyšel jsem žádné rochání. Ale neslyšel jsem nic ani na mém kopci. Téměř na vršku kopce jsem přemýšlel, kam se vydat, když v tom se rochání ozvalo tak sto padesát metrů kousek nade mnou, na takové plošině nad hranou svahu. Takže směr postupu byl jasný - dostat se nepozorovaně pod tu hranu a pomalu na daňka juknout. Problém trošku byl, že listí na zemi je docela suché a plné drobných, praskajících větviček. Ale nakonec jsem byl od daňka tak třicet čtyřicet metrů. Už jsem viděl mezi kmeny jeho nádherné paroží, když přecházel sem a tam a oznamoval okolí, že hledá daněly. Začínám fotit, už mi zbývá jen pár metrů, abych viděl daňka celého .... a najednou konec. Místo jeho hlavy se objevila spoza stromu hlava hlídající daněly a já měl po ptákách. Následovalo varovné beknutí a daněk spolu s dvěma samicemi ladným skotačením zmizeli dál v lese. Nemělo smysl je následovat, vím, že už se hned tak nezastaví a už vůbec nebude daněk rochat. Za chvíli jsem ještě na pasece potkal mladou danělku, tak aspoň tak. "Lov" pátý. Ani chlup. "Lov" šestý. .... Hosana! Opět se opakuje stejná procedura, jako v dny minulé. I ti rochající daňci na protějším kopci, u mě úplné ticho. Ale já se, potvory daňčí, nevzdám. Přicházím do míst, kde jsem posledně fotil paroží, ale tentokrát je mírný vítr a tak se sedám k patě smrku tak, abych měl paseku proti větru a současně dobrý výhled na paseku i místo, kde daněk rochal. Sedím hodinu a nikde nic. Pak kdesi za hřbetem, níž v lese, slyším nějaké hlasitější šustění, ale vidět není nic. Pevně doufám, že se něco blíží. A je to tady - na paseku vychází docela pěkný daněk! Jde pomalu, sem tam se otáčí a mně to říká, že za ním jde ještě další. Pořizuji pár fotek, daněk prochází dál do paseky a ve stoje pospává, za ním  s rocháním přichází na kraj paseky minulý daněk "paroháč" i s danělou. Ale zůstávají v lese, ve stínu mezi stromy, fotit nemá cenu. Fotím si ještě prvního daňka, když se "paroháč" rozhodne vrátit svahem zpátky a vezme s sebou i další daňky. Neuplynuly ale ani dvě minuty a z lesa, kam daňci zašli, na paseku téměř vyběhli další dva nádherní daňci! Chvíli mi nedošlo, o co jde, ale pak jsem pochopil, že se vzájemně poměřují. Sotva udělali pár kroků doprostřed paseky, začal souboj! Neskutečná podívaná, nevěděl jsem, jestli fotit nebo se jen dívat. Byli ode mne asi třicet metrů, možná i blíž a rvali se pořádně. Třeskot paroží, jejich neskutečná síla ... to bralo dech. Můj. Pořídil jsem pár fotek, pak mě napadlo udělat i krátké video a zase jsem fotil. Po chvíli boj ustal, daňci se zase začali poměřovat zrakem a postojem a vydali se bok po boku na kraj paseky. No jo, jenže přímo na mě! Vůbec mě nevnímali, já ani nestíhal odzůmovat, ostatně stejně se dávno nevešli do hledáčku. Minuli mě snad o tři metry, téměř jsem si na ně mohl sáhnout. Zastavili se kousek za mnou a zase se pustili do bitky. Já myslel, že mě už musí po větru cítit a utečou, ale nedali se rušit, ani když jsem se vykulil bokem od stromu, abych je mohl fotit, v tu chvíli byli jen sami pro sebe. Postupně se vzdalovali a já šel za nimi úplně nekrytý. Ale stalo se nečekané, kousek dole v lese se objevila nějaká paní se psem, vlčákem, mířili přímo k daňkům! Pes párkrát zaštěkal a to byl konec představení. A já si teda pořádně zaklel. Za těch patnáct roků jsem tady potkal snad jen dva houbaře a teď tohle v nejméně vhodnou chvíli. Seděl jsem ještě asi deset minut, pak mi došlo, že už to nemá cenu a dal jsem se na ústup. Tak tohle byl opravdu adrenalin a je téměř jisté, že tohle setkání hned tak nepřekonám. A tady je ještě krátké soubojové video .....