20.1.2025 Zvěř se žádná nekoná, tak dávám takovou všehochuť přírodní Nejdřív jsem vyrazil na focení polární záře na mé již oblíbené místo u malého hřbitůvku. To bylo přímo na Silvestra večer. Jen asi stupeň nad nulou, šílený vítr, ale krásná jasná obloha plná hvězd. Celý natěšený vyndavám stativ, foťák a mířím směrem severním. A asi za pět minut jsem byl zmrzlý jako drozd, koléky místo prstů odmítaly poslušnost. Čekám snad hodinu, ale polární záře se na schůzku ne a ne dostavit. Tak s dlouhé chvíle jsem si udělal pár fotek toho hřbitova. Až za dva dny jsem si přečetl, že polární záře dorazila o den později .... tomu slunci se prostě nedá věřit :-). Při jedné z vycházek jsem náhodou vyfotil i zajímavý úkaz, který nebývá k vidění až tak často. Musí se sejít pár věcí, viz Wikipedie - "Halový jev jsou optické úkazy, které vznikají odrazem, lomem či difrakcí slunečních paprsků díky drobným ledovým krystalkům v atmosféře. Aby došlo ke vzniku těchto úkazů, je zapotřebí, pokud je vlhkost dostatečně vysoká a teplota se pohybuje pod bodem mrazu, aby krystalky ledu měly tvar šestiboké destičky nebo hranolku." Tak drobná ukázka. Jsou to ty světlé pruhy a "druhé" slunce dole v koruně padlého stromu. Jednoho dne mne zlákalo hezké počasí a troška sněhu k lesní procházce k místům, kde jsem fotil kdysi psíky mývalovité. Mám tam tři místa, kde bývají jezevci a tak jsem se chtěl podívat, jestli je u nor trošku živo. Jen u jedné jsem měl štěstí, ale i to potěšilo. Nora je docela rozlehlá a čtyři vsuky byly dost využívány. Ještě sem dám později fotopast, zjistím, v jakou dobu je tady živo, protože stop opravdu hodně. A podle otisknutých tlapiček to jsou jezevci. Od zářijových povodní byla uzavřena silnice Vrbno - Vidly, otevřeli ji po nutných opravách až na konci roku. A to mě zlákalo k návštěvě Skalního potoka, jinak se tam nedá dostat, než právě po té silnici. Krásné počasí, dost sněhu a v údolích mráz - to slibovalo fajn výšlap. Měl jsem v úmyslu jen vyjít tak dva kilometry údolní silničkou kolem potoka a pak při zpáteční cestě se věnovat focení potoka. Jen to bylo docela namáhavé, sněhu asi dvacet centimetrů, ale takový nahoře zmrzlý, při každém kroku se noha propadla sněhem. Prostě furt jakoby do schodů. Aspoň nebyla zima :-). Celou cestu po silničce mě provázely stopy zvěře, hlavně kamzíků, starších, i loňských mláďat, sem tam se objevila i pěkná jelení stopa. U jedné ze skal se dva horolezci pokoušeli vylézt takový zářez, trošku i v ledu, snad se jim to povedlo. Jinak ani živáčka. Slunce svítilo, ale bohužel ne až dolů do zářezu potoka, ještě je nízko i v poledne. Takže focení obtížné, takové difúzní, ploché světlo na sněhu. Ale co, třeba něco vyjde. Kdo to tam v těch místech zná, tak ví, že se musí stále scházet svahem dolů a zase nahoru a zase dolů a nahoru a tak stále dokola. Podél vody se jít nedá, i když by to bylo nejlepší. A tak jsem si vybíral zajímavá a hlavně relativně slušně přístupná místa, nicméně hodně hezkých jsem musel nechat na jindy. Po zářijových povodních bylo hodně kamenů úplně bez mechů, zůstaly jejich původní barvy. V prosluněném svahu se na skalách objevují krásné rampouchy, i když ještě ne v takové míře, jako později k jaru. Za jedním jsem se vyškrábal, prostě mi to nedalo, když je to tak krásné. Pak zazvonil zvonec a byl konec. Abych zas vymýšlel, kam zajít :-)