22.8.2024 Ještě ten večer, kdy jsem se vrátil z vodopádů, jsem se věnoval pupalkám. Kdo neví, co to je za kytku, tak je vysoká, kvete krásnými, žlutými a velkými květy a vykvétá pozdě večer. Každý večer po celé léto. Ráno květy zvadnou a večer se otevřou nové a děj se opakuje. Rozvinutí celého květu trvá tak 3 (slovy tři) minuty! Parádní podívaná. Jo, pupalky jsou vidět v předchozím příspěvku na té noční fotce. Ale trochu kecám, pupalkám jsem se nevěnoval, nýbrž (tohle slovo jsem už dlouho neslyšel) nočním motýlům, kteří na ně létají sát nektar. Když se hodně zešeří a není moc chladno, nalétávají na ty "mé" pupalky krásné můry, jmenují se lišaj šeříkový a je to obr mezi našimi motýly. Rozpětí křídel je cca 9-12cm a podobně dlouhý má i sosák. Samozřejmě za toho šera a později za úplné tmy se normálně fotit nedají. Pomůže čelovka s červeným světlem, blesk, správné nastavení foťáku a hlavně mraky pokusů a nepovedených fotek. Čelovkou osvěcuji květy pupalek a hledám krásně červeně svítící oči lišajů a jejich létání okolo květů. Jsou rychlí jako blesk, na vteřinu dvě se zastaví nad květem, švihnou do něj sosákem a zase pryč na další květ. A tak musím stihnout osvítit čelovkou květ s motýlem, namáčknout spoušť foťáku, blesk udělá předblesk kvůli stanovení expozice, objektiv musí za tu milisekundu zaostřit a pak už jen stačí domáčknout spoušť. A na fotce není nic :-), mezitím lišaj přeletěl na jiný květ. Tak znovu to samé jinde, asi 100x. Stačí to dělat tak tři hodiny, někdy čekám na přílet lišaje i půl hodiny. A pak je drtivá většina fotek k ničemu a z té stovky se jich najde tak pět použitelných. To jde, ne? :-). Je téměř půlnoc, končím. Další den dopoledne odpočívám v křesílku u kafe, ve stínu pod jabloní, kousek vedle jsou pupalky a zanedbaný záhon květin. A jak se tak dívám okolo po všem možném, uvidím ve stvolech záhonku vosu. Sedí, nehýbe se ....... divná vosa a jakási i větší. Podívám se blíž a ona to není vosa, ale překrásný pavouk! Zove se křižák pruhovaný a je to samička, tělo tak 1,5cm dlouhé bez noh! Visí ve své pavučině, na takové zvláštní cik-cak motanici, která působí plasticky. Ale není, celá pavučina je normálně plochá. Ta motanice je typickým znakem pavučiny právě tohoto druhu. Tak honem stativ, teleobjektiv a jde se na věc. Fotím se všech možných stran, naštěstí mi pavoučice dala souhlas a spolupracuje. A měl jsem i kliku, když do pavučiny vlétl jakýsi malinký motýlek. Okamžitě byl zabalen do pavučiny, v které pár minut visel a pak byl dokonale pavoukem sežrán. Drobný zbytek pavoučice pustila na zem. Zajímavá podívaná! A to je zatím vše, co bude dál se uvidí.