27.4.2025 Stále kvoká, stále kvoká ... a nic z toho. Snažím se, snažím, chodím do lesů, do hor, ale mé hlavní herce jara ne a ne vyfotit. Myslím tím jakoukoliv zvěř, to "ostatní" se sem tam povede, jen to neuspokojí mou duši lovce fotografa. Krásné, chladné ráno mě vítá kdesi v jesenických lesích. Slunce sotva vyšlo a zatím ozařuje jen vrcholky kopců.Stoupám do míst, kde jsem před několika týdny viděl kamzíky vyhřívající se pod skalou. Jen byli daleko a stejně jsem neměl foto vybavení. Takže tentokrát jsem se těšil, že je tam kdesi zase nachytám. Strmé, naštěstí ne moc dlouhé stoupání i tak stačilo propotit tričko. Už jsem u prvního skalního masivu a jak jinak, zradím kamzíka! Ale nedalo se jinak, vůbec jsem o něm nevěděl, asi na mě shlížel se skalního ostrohu. Nevadí, je to teprve začátek a fajn znamení, že tady jsou. Stoupám dál až nahoru, na takovou malou plošinku s pasekou a mladými smrčky. Všude je vidět docela čerstvý kamzičí trus, je tu živo. Pomaličku zvedám hlavu na hranu plošiny a asi dvacet metrů před sebou vidím zadní půlku vysoké, jak zatahuje do smrčin! No toto! Snažím se jí nadběhnout pod hranou plošiny, ale jakoby se vypařila. Opět nevadí, určitě ještě příležitost bude. Pokračuji ještě asi hodinku a půl v procházení skalnatého svahu, ale nic už nepotkávám a tak se vracím plus minus stejnou cestou. Přicházím k té plošince s pasekou, pečlivě se dívám daleko dopředu, jestli něco nezahlédnu, ale nikde nic. A najednou se přesně v místě, kde je to nikde nic, pohnou čtyři kusy vysoké a zmizí v smrčinách! To jsem ale trouba, já je úplně přehlédnul, snad na osmdesát metrů! Byly by to super fotky kdyby .... aspoň už vím, proč mají hnědou srst, dělá je průhlednými :-). Ještě chvilku čekám, jestli se kdesi neobjeví, ale pak to vzdávám a scházím ke "kamzičí" skále. A dole pode mnou pohyb! Dva kamzíci spěchají okolo skály kamsi. Stíhám vyfotit jednoho, pár fotek je, bohužel neostrých, objektiv se chytal furt něčeho jiného. Aspoň mám důvod přijet zas. Na chalupě na zahradě je po podzimní povodni stále nevlídno, květinový záhonek nekvětí, vyrašily a vykvetly jen nějaké tulipány a hyacinty. A jak si tak sedím na slunci s kávou, najednou rychlým letem jakýsi motýl sedne na hyacint. Stačí jeden pohled a je to jasné - otakárek! A foťák kdesi v podkroví. Fofrem nahoru, fofrem dolů a naštěstí otakárek stále poletuje u hyacintu. Pár fotek se snad povedlo, i když nevydržel na místě a lítal sem a tam. Týden uběhl jako voda a já se znovu vydal do lesů a skal, kde jsem byl posledně. Tentokrát se MUSÍ něco podařit. No, nebudu to natahovat, nebylo nic. Ale vůbec nic, ani chlup. Jen kamzičích bobků docela přibylo. Čekal jsem víc než dvě hodiny, přece se kdesi cosi pohnout musí .......... ne nemusí :-). Na zpáteční cestě jsem to vzal na Skalní potok, jsou na něm skorci a v tuto dobu by měli hnízdit. Tak doufám, že fotku skorců mít budu, i když není jednoduché je na potoce najít a pak zjistit, kde mají hnízdo. Potok je opět krásný, úplně jiný, než před povodní. Je takový umytý, divoký, kamenitý, s jarní zelení to vypadá skvěle. Naštěstí se mi skorce podařilo najít docela rychle, honem se zamaskovat a tak po patnácti minutách už o mně skorci nevěděli. Hnízdo si zbudovali pod takovým kamenným převisem, přímo za vodopádem, to v kroužku je samička na hnízdě. Bohužel ale zatím sedí na vejcích, takže pohyb okolo hnízda je minimální a příležitostí k focení málo. Nevadí, pár fotek je. Tak zas příště :-)