7.10.2007
Tento víkend byl, alespoň u nás, ve znamení zamračené oblohy, sem tam deště a teplot tak do 12 stupňů. V sobotu ráno jsem plánoval výšlap na Lysou hory v Beskydách, abych si nafotil probouzení nového dne a trochu jsem doufal, že bude nahoře slunečno a v "přízemí" mlžno. Takto to bylo den předtím. Ale počasí rozhodlo jinak, v noci déšť, ráno mlha a mraky všude, takže příště .... Kolem desáté hodiny se trochu vyjasnilo, sem tam vykouklo i slunce - začal jsem být doma jako na jehlách, takže honem do batohu foťák, objektivy, pro jistotu igelitku, kdybych našel nějakou tu houbu.
Z Mazáku pod Lysou horou jsem začal stoupat lesní silničkou podél docela "zavodněného" potoka a hledal, co kde by se dalo fotit. Pěkných míst u potoka bylo několik, ale to jsem si chtěl nechat na později, v prvé řadě jsem volil krajinářské podzimní téma. Jenže po výstupu do vyšších poloh, kde rozhledy slibovaly krásnou podívanou, se obloha již definitivně zatáhla, takže alespoň jednu fotku pro klid duše.
Cestou jsem však procházel kolem mladého bukového lesa, který místy přecházel do vzrostlejšího smrčí. Aha, tady by mohly růst nějaké houby! Taky že jo! A bylo po focení! Na místě cca 100x100 metrů jsem nasbíral krásných hřibů co hrdlo ráčí - malé, velké, ještě nevyklubané z jehličí, prostě paráda!

A jak tak hledím do žlutého listí, zahlédnu u krásného, mechem porostlého starého pařezu, jakoby novotou zářícího mloka! Houby nehouby, toho jsem si nemohl nechat ujít. Strávil jsem s ním asi 20 minut, byl vzorným modelem, moc mi do toho nekecal a snažil se usmívat. Takže jeho snímky byly nakonec tím hlavním bodem krajinářského fotovýletu.

30.9.2007
Poslední zářijový víkend jsem trávil v Jeseníkách a doufal, že se počasí trochu umoudří a budu moci vyjít na nějaké fotolovy. V sobotu odpoledne se vyjasnilo, oteplilo a tak jsem vyrazil na asi 4 kilometry vzdálenou Solnou horu. Na ní roste mladé smrčí a sem tak jsou louky zarostlé v tuto dobu vysokou žlutou travou. Našel jsem si místo, kde byla ve svahu mezera mezi dvěmi takto zarostlými místy mladých smrčků a kudy pravděpodobně přechází vysoká nebo srnčí zvěř. Byly asi dvě hodiny do západu slunce, trochu se ochladilo a docela silný vítr docela studil. Zamaskován sítí jsem sledoval oba okraje lesíků a přemítal, zda budu mít vůbec štěstí a zda nějaký úlovek bude. Kolem půl sedmé vítr na chvíli ustal a právě v tu chvíli jsem uslyšel asi 30 metrů od sebe na kraji smrčí šustění a praskání trávy. V tom jsem uviděl mezi malými stromky a travou pár paroží, jak se otáčí sem a tam. Srdce mi trochu nabralo na obrátkách, nachystal jsem foťák a zamířil tím směrem, doufaje, že jelen vykročí do trávy. Nic dalšího však vidět nebylo a nakonec paroží zmizelo. Říkal jsem si - a je to v trapu. Ale při pozornějším podívání jsem zjistil, že ten jelen tam je stále, ale lehnul si, takže proto mi jakoby zmizel. Nezbývalo, než vyjít z krytu a pomalu se přesunout tak, abych jej viděl. Při přesunu jsem využíval silnějších závanů větru a pomalu se přibližoval. Naštěstí si jelen vzpomenul, že by by mohl prozkoumat okolí, zvednul se a já začal fotit. Světla ale již bylo docela málo a já jen doufal, že pár fotek vyjde, protože jsem nemohl použít stativ,

ale jen monopod. Za chvíli se jelen vydal podél vysokého lesa na druhou stranu louky do toho druhého smrčího lesíku a nabídnul mi tak několik dalších možností. Přecházel asi 30-40 metrů ode mne, věděl o mě, ale já nevěděl, jestli mám fotit nebo se jen dívat! Bylo to nádherné zvíře. Před druhým lesíkem se na chvíli zastavil, aby si mě prohlédnul, usoudil, že pro něj nejsem dál zajímavý a ponořil se do houští. Zůstal mi po něm nádherný zážitek a několik snímků divokého, pravého jesenického krále zvířat.

23.9.2007
Jeden zřejmě z posledních krásných slunečných dnů mě vylákal na chvíli do okolních polí. Nešel jsem za ničím konkrétním, ale vzpomněl jsem si, že před nějakou dobou jsem zde ale viděl bažanty, kteří mi zatím ve sbírce opeřenců chybí. Bylo asi pět hodin odpoledne, ostré slunce již bylo poměrně nízko a ozařovalo kraj pole a vysoké trávy zlatavým svitem. Tak jsem se usadil v trávě, postavil stativ, na něj pytlík rýže a na rýži kouzelnou krabičku. A na tu už nic :-) Nakonec přes sebe maskování a teď již jen čekat, co se do západu slunce objeví. Asi po půlhodince se v suché trávě začalo ozývat šustění stébel a na pole vykráčel bažantí kohout. Nebyl to ten typický "český", v tuto chvíli připomínal kartáč, ale to bylo tím, že právě vyměňoval peří. Nejdříve se mu ke mě moc nechtělo, byl asi 15 metrů daleko, ale zvědavost byla silnější a přišel si mě, sice nedůvěřivě, prohlédnout. Pomalu došel asi až na 5 metrů a ta jeho cesta byla docela legrace - každý "přibližovací" metr byl proložen odbočkou do vysoké trávy a zase ven. Nakonec se přede mnou vyparádil, předvedl své barvy a důstojně odkráčel.

9.9.2007
Na začátku července jsem se byl "výletově" projít kolem Bílé Opavy (viz. aktualita 8.7.2007).  Tehdy nebyl čas na nějaké vyhledávání záběrů a tak jsem se tam vrátil o měsíc později. Údolíčko, kterým potok teče, je poměrně úzké a já chtěl mít v záběru i sluncem osvětlené kameny či okolní zeleň. Tak jsem si počkal na pěkný slunný den a dopoledne vyrazil. I když byl všední den, stezka žluté značky, která vede právě kolem potoka, byla bohužel docela zaplněna turisty, takže nebylo jednoduché vybrat vhodný záběr a mít na fotografování klid. Nicméně jsem se nenechal odradit a tak se mi snad podařilo vyfotit pár snímků, některé z nich vám dávám k nahlédnutí. Třeba se budou líbit.

 

30.8.2007
Ranní vstávání je sice ne úplně příjemnou záležitostí, ale pro fotografy zvěře nezbytnou podmínkou zajímavých úlovků. Od podzimu do jara to ještě jde, ale v létě vychází slunce velmi brzy. A když už vychází, musím již být dávno "na pozici", zamaskován a připraven, abych mohl s prvním světlem příchozí zvěř zvěčnit na kartu digitálu. To ale znamená vstávat třeba v půl čtvrté, ve čtyři a ještě za tmy někam zajít, zajet na kole nebo autem a pak ještě kus pěšky.
Tohle jsem praktikoval i v letošním létě a kromě dříve uvedených snímků zvěře, jsem při dlouhém čekání vyfotil i několik svítání, protože hra barev, tvarů mraků, mlhy a slunce je fantastická. Kdo nezažil na vlastní kůži, těžko si představí ty minuty a někdy i vteřiny, které mění noc v den, člověk se nestačí dívat a sledovat proměny, natož je ještě fotit. Snad se vám mých několik snímků bude líbit.

  
 

28.8.2007
Jeseníky jsou kopce krásné a nyní, když se blíží podzim, tak ještě krásnější. Toulky po různých vršcích a hřebínkách odhalují mnohdy mezi stromy skryté skály a skalky, z kterých jsou báječné rozhledy. A když se ještě vydaří to pravé počasí s dalekou viditelností, krásnými mraky a sluncem, tak srdce jen plesá. Krátká procházka kolem Žárového vrchu nabídla pohledy na okolní kopce - na fotce jsou zleva Jelení loučky, Orlík a Medvědí vrch. Nejen hory, ale také jejich obyvatelé se dají spatřit. Na smrkové větvičce si krátce odpočinulo šídlo pestré a  na stvolech  trávy si své povídaly i dvě krásně smaragdově zelené kobylky. A na smrkovém jehličí na kraji mladého lesa jsem překvapil v nadmořské výšce asi 1000 metrů dvě krásné zmije. Hodně tmavě hnědé s černou klikatou kresbou. Docela macci, vypasení a nachystaní na zimní přestávku, ale vyfotit se mi je nepodařilo, stačily se odplazit pod suchou trávu a tam jsem ztratil odvahu je hledat. Takže příště.

 

19.8.2007
Příběhy letní louky, na které jsem proležel v krytu schován před zvědavými zraky mnoho hodin, pokračují.
Tohle představení se odehrálo asi během pěti minut. Svítání bylo tentokrát trochu mlhavé, chladnější a tím pádem i "rosnaté". Krásná zlatavá barva ranního slunce dotvářela nádhernou kulisu divadla. Louka byla ještě před posečením, docela vysoké květiny i tráva mohly ledacos schovat. A taky ano. Ten koloušek, který se najednou objevil "po slunci" kousek nade mnou, musel ležet v trávě už při mém příchodu. Vstal, stále se rozhlížel a párkrát jemně beknul - bylo jasné, že volá mámu. Ta se pásla na spodním konci louky docela daleko. Mateřský pud je silný a tak se srna vydala svého potomka hledat. Přišla z protisvětla z jemné mlhy a bylo krásné sledovat, jak prochází orosenou trávou.  Však je to na druhé fotce vidět, kapky rosy na koncích stébel jsou toho důkazem.

Za chvíli ji koloušek spatřil a přiskákal k ní. Srna si mne ještě jednou změřila pohledem, pak usoudila, že jinde bude bezpečněji, pomalu odešla a pak odběhla a ztratila se v mlžném oparu i s budoucím králem srnčího světa.  

15.8.2007
Tohle setkání bylo úplně náhodné. Původně jsem se vypravil na ranní focení volavek šedých, které se každé ráno ještě za šera slétaly na jednu posečenou louku lovit myši. V jednom místě louky byla betonová skruž zarostlá travou, u které jsem se ještě za hlubokého ranního šera zamaskoval maskovací sítí a posečenou trávou- volavky jsou potvory nedůvěřivé a ostražité a při jakékoliv známce byť jen možného nebezpečí odlétají. Měl jsem vyčíhnutý čas, kdy přilétají, takže mé přípravy proběhly dobře a včas.
    Pomalu se začínalo "rozsvěcovat" a první volavka přiletěla asi 30 metrů ode mne. Ty "luční" volavky mají jednu zajímavou vlastnost - tam, kde si sedne první, tam si sednou i ostatní. Ono víc očí víc vidí a to je asi jejich hlavní důvod společného sezení. A pak se z šera začala vynořovat jedna volavka za druhou, krásným plavným letem, zakončeným vždy krkolomnou vývrtkou těsně před rychlým dosednutím. Pomalu jsem si nachystal foťák, odzkoušel expozici a další nastavení. A pak jsem zaslechl a uviděl ve vzdálenosti asi 150 metrů nějakého chlapa na mopedu, jak si to jede po cestě krajem louky. Volavky na takový pohyblivý předmět nereagovaly jen do chvíle, když z neznámého důvodu chlapík zastavil. V tom okamžiku několik chraplavých skřeků zvedlo ze země všechny volavky a byly rázem pryč! Tak to bylo k naštvání! Šance, že se v dohledné době na stejné místo vrátí, byla nulová. Ještě jsem chvíli ležel - co kdyby nějaká zbloudilá přistála poblíž, ale nikde nic.
    Slunce již vyšlo a osvítilo louku, já se zvednul, nasednul na kolo (horské kolo mi moc dobře sem tam poslouží k rychlým přesunům!) a jel domů na snídani. Kousek dál u lesa v mém směru jízdy (asi ve stejném místě, kde jsem fotil lišku, viz níže) jsem už z dálky viděl pasoucího se kolouška. Říkal jsem si, že brzy odběhne, ale on nic! Byl jsem blíž a blíž, nakonec jsem asi 50 metrů od něj sesedl z kola, vytáhl Canona z batohu a začal se pomalým krokem přibližovat a současně jsem fotil - co kdyby to byla fotka poslední. Věděl o mě, ale vítr byl příznivý, takže se jen co chvíli ohlédnul, zkontroloval situaci a věnoval se pastvě.

Dovolil mi přiblížit se asi na 15 metrů, pak pomalu odešel a zmizel ve vysoké trávě.

12.8.2007
Delší přestávka, po kterou jsem na tyto stránky nevkládal nic nového, byla způsobena mojí dovolenou. Ale to neznamená, že jsem na ní nepoužíval svou kouzelnou krabičku. Právě naopak. Fotek je celkem dost velká hromádka a tak jejich zpracování bude chvíli trvat a postupně je zde zveřejňovat k prohlédnutí. Možná se k nim najde sem tam i nějaká ta "veselá historka z natáčení".
První dávka fotek je z ranního čekání na srnčí. Jejich říje začala v této oblasti trochu později a byla docela slabá. Zalehl jsem maskován sítí brzy ráno ještě před východem slunce na voňavé, čerstvě posečené louce, asi 20 metrů před krajem lesa. Čekal jsem v místě, kde vychází srnčí na ranní pastvu. Slunce vyšlo, v tu dobu krásně zlatě osvětlovalo louku i okraj lesa. Ale všude podezřelé ticho. Najednou jsem uslyšel z vysoké trávy u lesa pískání srny. Tak jsem se nachystal na focení a on se vynořil místo srny lovec! Čekal na cokoliv, co vyleze z vysoké trávy na kraji, ale že to bude myslivec, to jsem nečekal! Naštěstí měl v ruce zrovna dalekohled a kulovnici na zádech a tak na mě asi ze 100 metrů čuměl tím dalekohledem a ne skrz puškohled!. Raději jsem mu dal na vědomí, že nejsem lovná zvěř, naštěstí pochopil a pomalu se ztratil v lese. Takže na srnčí zase nebyla šance. Už jsem téměř balil, když přišla lovit liška. Vyšla z trávy asi 20 metrů ode mne, bohužel trochu do protisvětla a začala hledat něco k snědku. Určitě mě viděla, ale necítila, takže jsem ji v tu chvíli nezajímal. Vítr se však za chvíli stočil směrem k ní a ona v poklidu odběhla.
 
 

18.7.2007
Ranní vstávání do práce má také své kouzlo. Dnes vám nabízím miniseriál ptačí přehlídky.
Přímo před okny mi roste docela vysoká bříza, která má vršek větví omrzlý a tím pádem bez listí. A jelikož bydlím ve vyšším patře, je její vrcholek právě kousek od mého balkónu, řekneme tak 20 metrů daleko. Protože to je v okolí jeden z mála stromů, z kterého je výborný ptačí rozhled, vystřídá se na něm během ranních hodin celá škála různých opeřenců. Nejdříve ze všech se objeví křikloun straka, tu vystřídají většinou zvonci, pak následuje kos, za ním na chvíli holub hřivnáč sledovaný hrdličkou domácí. Sem tak zalétne i poštolka, na tu jsem však zatím neměl moc štěstí a její fotku mám jen jako "něco mezi listím" - to je ten snímek s červeným označením. Skoro každé ráno se tento rituál opakuje během maximálně jedné hodiny a je to příjemné zpestření  "přípravných prací" na cestu do zaměstnání.

 < Předchozí strana                                                   13/17      Následující strana  >