7.10.2007
Tento víkend byl, alespoň u nás, ve znamení zamračené oblohy, sem tam
deště a teplot tak do 12 stupňů. V sobotu ráno jsem plánoval výšlap na
Lysou hory v Beskydách, abych si nafotil probouzení nového dne a trochu
jsem doufal, že bude nahoře slunečno a v "přízemí" mlžno. Takto to bylo
den předtím. Ale počasí rozhodlo jinak, v noci déšť, ráno mlha a mraky
všude, takže příště .... Kolem desáté hodiny se trochu vyjasnilo, sem tam
vykouklo i slunce - začal jsem být doma jako na jehlách, takže honem do
batohu foťák, objektivy, pro jistotu igelitku, kdybych našel nějakou tu
houbu.
Z Mazáku pod Lysou horou jsem začal stoupat lesní silničkou podél docela
"zavodněného" potoka a hledal, co kde by se dalo fotit. Pěkných míst u
potoka bylo několik, ale to jsem si chtěl nechat na později, v prvé řadě
jsem
volil
krajinářské podzimní téma. Jenže po výstupu do vyšších poloh, kde rozhledy
slibovaly krásnou podívanou, se obloha již definitivně zatáhla, takže
alespoň jednu fotku pro klid duše.
Cestou jsem
však procházel kolem mladého bukového lesa, který místy
přecházel do vzrostlejšího smrčí. Aha, tady by mohly růst nějaké houby!
Taky že jo! A bylo po focení! Na místě cca 100x100 metrů jsem nasbíral
krásných hřibů co hrdlo ráčí - malé, velké, ještě nevyklubané z jehličí,
prostě paráda!
A jak tak hledím do žlutého listí, zahlédnu u krásného,
mechem porostlého starého pařezu, jakoby novotou zářícího mloka! Houby nehouby, toho jsem si nemohl nechat ujít. Strávil jsem s ním asi 20 minut,
byl vzorným modelem, moc mi do toho nekecal a snažil se usmívat. Takže
jeho snímky byly nakonec tím hlavním bodem krajinářského fotovýletu.


30.9.2007
Poslední zářijový víkend jsem trávil v Jeseníkách a doufal, že se
počasí trochu umoudří a budu moci vyjít na nějaké fotolovy. V sobotu
odpoledne se vyjasnilo, oteplilo a tak jsem vyrazil na asi 4 kilometry
vzdálenou Solnou horu. Na ní roste mladé smrčí a sem tak jsou louky
zarostlé v tuto dobu vysokou žlutou travou. Našel jsem si místo, kde byla
ve svahu mezera mezi dvěmi takto zarostlými místy mladých smrčků a kudy
pravděpodobně přechází vysoká nebo srnčí zvěř. Byly asi dvě hodiny do
západu slunce, trochu se ochladilo a docela silný vítr docela studil.
Zamaskován sítí jsem sledoval oba okraje lesíků a přemítal, zda budu mít
vůbec štěstí a zda nějaký úlovek bude. Kolem půl sedmé vítr na chvíli
ustal a právě v tu chvíli jsem uslyšel asi 30 metrů od sebe na kraji smrčí
šustění a praskání trávy. V tom jsem uviděl mezi malými stromky a travou
pár paroží,
jak
se otáčí sem a tam. Srdce mi trochu nabralo na obrátkách, nachystal jsem
foťák a zamířil tím směrem, doufaje, že jelen vykročí do trávy. Nic
dalšího však vidět nebylo a nakonec paroží zmizelo. Říkal jsem si - a je
to v trapu. Ale při pozornějším podívání jsem zjistil, že ten jelen tam je
stále, ale lehnul si, takže proto mi jakoby
zmizel.
Nezbývalo, než vyjít z krytu a pomalu se přesunout tak, abych jej viděl.
Při přesunu jsem využíval silnějších závanů větru a pomalu se přibližoval.
Naštěstí si jelen vzpomenul, že by by mohl p rozkoumat
okolí, zvednul se a já začal fotit. Světla ale již bylo docela málo a já
jen doufal, že pár fotek vyjde, protože jsem nemohl použít stativ,

ale jen monopod. Za chvíli
se jelen vydal podél vysokého lesa na druhou stranu louky do toho druhého
smrčího lesíku a nabídnul mi tak několik dalších možností. Přecházel asi
30-40 metrů ode mne, věděl o mě, ale já nevěděl, jestli mám fotit nebo se
jen dívat! Bylo to nádherné zvíře. Před druhým lesíkem se na chvíli
zastavil, aby si mě prohlédnul, usoudil, že pro něj nejsem dál zajímavý a
ponořil se do houští. Zůstal mi po něm nádherný zážitek a několik snímků
divokého, pravého jesenického krále zvířat.
23.9.2007
Jeden zřejmě z posledních krásných slunečných dnů mě vylákal na chvíli
do okolních polí. Nešel jsem za ničím konkrétním, ale vzpomněl jsem si, že
před nějakou dobou jsem zde ale viděl bažanty, kteří mi zatím ve sbírce
opeřenců chybí.
Bylo asi pět hodin odpoledne, ostré slunce již bylo
poměrně nízko a ozařovalo kraj pole a vysoké trávy zlatavým svitem. Tak
jsem se usadil v trávě, postavil stativ, na něj pytlík rýže a na rýži
kouzelnou krabičku. A na tu už nic :-) Nakonec přes sebe maskování a teď
již jen
čekat, co se do západu slunce objeví. Asi po půlhodince se v suché
trávě začalo ozývat šustění stébel a na pole vykráčel bažantí kohout.
Nebyl to ten typický "český", v tuto chvíli připomínal kartáč,
ale to bylo tím, že právě vyměňoval peří. Nejdříve se mu ke mě moc nechtělo,
byl
asi 15 metrů daleko, ale zvědavost byla silnější a přišel si mě, sice
nedůvěřivě, prohlédnout. Pomalu došel asi až na 5 metrů a ta jeho cesta
byla docela legrace - každý "přibližovací" metr byl proložen odbočkou do
vysoké trávy a zase ven. Nakonec se přede mnou vyparádil, předvedl své
barvy a důstojně odkráčel.
9.9.2007
Na začátku července jsem se byl "výletově" projít kolem Bílé Opavy
(viz. aktualita 8.7.2007). Tehdy nebyl čas na nějaké vyhledávání
záběrů a tak jsem se tam vrátil o měsíc později. Údolíčko, kterým potok
teče, je poměrně úzké a já chtěl mít v záběru i sluncem osvětlené kameny
či okolní zeleň. Tak jsem si počkal na pěkný slunný den a dopoledne
vyrazil. I když byl všední den, stezka žluté značky, která vede právě
kolem potoka, byla bohužel docela zaplněna turisty, takže nebylo
jednoduché vybrat vhodný záběr a mít na fotografování klid. Nicméně jsem
se nenechal odradit a tak se mi snad podařilo vyfotit pár snímků, některé
z nich vám dávám k nahlédnutí. Třeba se budou líbit.


30.8.2007
Ranní vstávání je sice ne úplně příjemnou záležitostí, ale pro
fotografy zvěře nezbytnou podmínkou zajímavých úlovků. Od podzimu do jara
to ještě jde, ale v létě vychází slunce velmi brzy. A když už vychází,
musím již být dávno "na pozici", zamaskován a připraven, abych mohl s
prvním světlem příchozí zvěř zvěčnit na kartu digitálu. To ale znamená
vstávat třeba v půl čtvrté, ve čtyři a ještě za tmy někam zajít, zajet na
kole nebo autem a pak ještě kus pěšky.
Tohle jsem praktikoval i v letošním létě a kromě dříve uvedených snímků
zvěře, jsem při dlouhém čekání vyfotil i několik svítání, protože hra
barev, tvarů mraků, mlhy a slunce je fantastická. Kdo nezažil na vlastní
kůži, těžko si představí ty minuty a někdy i vteřiny, které mění noc v
den, člověk se nestačí dívat a sledovat proměny, natož je ještě fotit.
Snad se vám mých několik snímků bude líbit.



28.8.2007
Jeseníky jsou kopce krásné a nyní, když se blíží podzim, tak ještě
krásnější. Toulky po různých vršcích a hřebínkách odhalují mnohdy mezi
stromy skryté skály a skalky, z kterých jsou báječné rozhledy. A když se
ještě vydaří to pravé
počasí s dalekou viditelností, krásnými mraky a
sluncem, tak srdce jen plesá. Krátká procházka kolem Žárového
vrchu nabídla pohledy na okolní kopce - na fotce jsou
zleva Jelení loučky,
Orlík a Medvědí vrch. Nejen hory, ale také jejich obyvatelé se dají
spatřit. Na smrkové větvičce si krátce odpočinulo šídlo pestré a na
stvolech t rávy si své povídaly i dvě krásně smaragdově zelené kobylky. A
na smrkovém jehličí na kraji mladého lesa jsem překvapil v nadmořské výšce
asi 1000 metrů dvě krásné zmije. Hodně tmavě hnědé s černou klikatou kresbou. Docela macci, vypasení a nachystaní na zimní přestávku, ale
vyfotit se mi je nepodařilo, stačily se odplazit pod suchou trávu
a tam jsem ztratil odvahu je hledat. Takže příště.
19.8.2007
Příběhy letní louky, na které jsem proležel v krytu schován před
zvědavými zraky mnoho hodin, pokračují.
Tohle představení se odehrálo asi během pěti minut. Svítání bylo tentokrát
trochu mlhavé, chladnější a tím pádem i "rosnaté". Krásná
zlatavá barva ranního slunce dotvářela nádhernou kulisu divadla. Louka byla ještě
před posečením, docela vysoké květiny i tráva mohly ledacos schovat. A
taky ano. Ten koloušek, který se najednou objevil "po slunci"
kousek
nade mnou, musel ležet v trávě už při mém příchodu. Vstal, stále se
rozhlížel a párkrát jemně beknul - bylo jasné, že volá mámu. Ta se pásla
na spodním
konci louky docela
daleko. Mateřský pud je silný a tak se srna vydala svého potomka hledat.
Přišla z protisvětla z j emné mlhy a bylo krásné sledovat, jak prochází
orosenou trávou.
Však je to na druhé fotce vidět, kapky rosy na koncích stébel jsou toho
důkazem.
Za chvíli ji koloušek
spatřil a přiskákal k ní. Srna si mne ještě jednou změřila pohledem, pak
usoudila, že jinde bude bezpečněji, pomalu odešla a pak odběhla a ztratila
se v mlžném oparu i s budoucím králem srnčího světa.
 
15.8.2007
Tohle setkání bylo úplně náhodné. Původně jsem se vypravil na ranní
focení volavek šedých, které se každé ráno ještě za šera slétaly na jednu
posečenou louku lovit myši. V jednom místě louky byla betonová skruž
zarostlá travou, u které jsem se ještě za hlubokého ranního šera
zamaskoval maskovací sítí a posečenou trávou- volavky jsou potvory
nedůvěřivé a ostražité a při jakékoliv známce byť jen možného nebezpečí
odlétají. Měl jsem vyčíhnutý čas, kdy přilétají, takže mé přípravy
proběhly dobře a včas.
Pomalu se začínalo "rozsvěcovat" a první volavka přiletěla
asi 30 metrů ode mne. Ty "luční" volavky mají jednu zajímavou vlastnost -
tam, kde si sedne první, tam si sednou i ostatní. Ono víc očí víc vidí a
to je asi jejich hlavní důvod společného sezení. A pak se z šera začala
vynořovat jedna volavka za druhou, krásným plavným letem, zakončeným vždy
krkolomnou vývrtkou těsně před rychlým dosednutím. Pomalu jsem si
nachystal foťák, odzkoušel expozici a další nastavení. A pak jsem zaslechl
a uviděl ve vzdálenosti asi 150 metrů nějakého chlapa na mopedu, jak si to
jede po cestě krajem louky. Volavky na takový pohyblivý předmět
nereagovaly jen do chvíle, když z neznámého důvodu chlapík zastavil. V tom
okamžiku několik chraplavých skřeků zvedlo ze země všechny volavky a byly
rázem pryč! Tak to bylo k naštvání! Šance, že se v dohledné době na stejné
místo vrátí, byla nulová. Ještě jsem chvíli ležel - co kdyby nějaká
zbloudilá přistála poblíž, ale nikde nic.
Slunce již vyšlo a osvítilo louku, já se zvednul, nasednul na
kolo (horské kolo mi moc dobře sem tam poslouží k rychlým přesunům!) a jel
domů na snídani. Kousek dál u lesa v mém směru jízdy (asi ve stejném
místě, kde jsem fotil
lišku,
viz níže) jsem už z dálky viděl pasoucího se kolouška. Říkal jsem si, že
brzy odběhne, ale on nic!
Byl
jsem blíž a blíž, nakonec jsem asi 50 metrů od něj sesedl z kola, vytáhl
Canona z batohu a začal se pomalým krokem
přibližovat
a současně jsem fotil - co kdyby to byla fotka poslední. Věděl o mě, ale
vítr byl příznivý, takže se jen co chvíli ohlédnul, zkontroloval situaci a
věnoval se pastvě.
Dovolil mi přiblížit se asi
na 15 metrů, pak pomalu odešel a zmizel ve vysoké trávě.
12.8.2007
Delší přestávka, po kterou jsem na tyto stránky nevkládal nic nového,
byla způsobena mojí dovolenou. Ale to neznamená, že jsem na ní nepoužíval
svou kouzelnou krabičku. Právě naopak. Fotek je celkem dost velká hromádka
a tak jejich zpracování bude chvíli trvat a postupně je zde zveřejňovat k
prohlédnutí. Možná se k nim najde sem tam i nějaká ta "veselá historka z
natáčení".
První dávka fotek je z ranního čekání na srnčí. Jejich říje začala v této
oblasti trochu později a byla docela slabá. Zalehl jsem maskován sítí brzy
ráno ještě před východem slunce na voňavé, čerstvě posečené louce, asi 20
metrů před krajem lesa. Čekal jsem v místě, kde vychází srnčí na ranní
pastvu. Slunce
vyšlo, v tu dobu krásně zlatě osvětlovalo louku i okraj lesa. Ale všude
podezřelé ticho. Najednou jsem uslyšel z vysoké trávy u lesa pískání srny.
Tak jsem se nachystal na focení a on se vynořil místo srny lovec! Čekal na
cokoliv, co vyleze z vysoké trávy na kraji, ale že to bude myslivec, to
jsem nečekal! Naštěstí měl v ruce zrovna dalekohled a kulovnici na zádech
a tak na mě asi ze 100 metrů čuměl tím dalekohledem a ne skrz puškohled!.
Raději jsem mu dal na vědomí, že nejsem lovná zvěř, naštěstí pochopil a
pomalu se ztratil v lese. Takže na srnčí zase nebyla šance. Už jsem téměř
balil, když přišla lovit liška. Vyšla z trávy asi 20 metrů ode mne,
bohužel trochu do protisvětla a začala hledat něco k snědku. Určitě mě
viděla, ale necítila, takže jsem ji v tu chvíli nezajímal. Vítr se však za
chvíli stočil směrem k ní a ona v poklidu odběhla.

18.7.2007
Ranní vstávání do práce má také své kouzlo. Dnes vám nabízím
miniseriál ptačí přehlídky.
Přímo před okny mi roste
docela vysoká bříza, která má vršek větví omrzlý a tím pádem bez listí.
A jelikož bydlím ve vyšším patře, je její vrcholek právě kousek od mého
balkónu, řekneme tak 20 metrů daleko. Protože to je v okolí jeden z mála
stromů, z kterého je výborný ptačí rozhled, vystřídá se na něm během
ranních hodin celá škála různých opeřenců. Nejdříve ze všech se objeví
křikloun straka, tu vystřídají většinou zvonci, pak následuje kos, za ním
na chvíli holub hřivnáč sledovaný hrdličkou domácí. Sem tak zalétne i
poštolka, na tu jsem však zatím neměl moc štěstí a její fotku mám jen jako
"něco mezi listím" - to je ten snímek s červeným označením. Skoro každé
ráno se tento rituál opakuje během maximálně jedné hodiny a je to příjemné
zpestření "přípravných prací" na cestu do zaměstnání.

<
Předchozí strana
13/17
Následující strana >
|