31.12.2020 Na vydařenou letošní zimní inverzi ještě čekám, i když můj minulý výšlap ji trošku připomínal. No jo, ale "letošní" už vlastně dneškem končí! Já tím vlastně myslel celou zimu, tak snad to někoho neuvede ve všeobecný zmatek a nebude se celou zimu cítit jaksi nesvůj :-). Pár dnů před koncem roku mne náhoda přivedla přesně do míst, kam jsem se chtěl před pár týdny vydat, jen počasí bylo nakonec proti. Parkování v slabé mlze bylo na totálně zaplněném parkovišti na Skřítku v Jeseníkách jen tak tak, přijel jsem dost pozdě, ale místečko se našlo. Jednalo se o výlet s částí mé rodiny, takže primární nebylo focení a vzal jsem si do kapsy (a teď malý reklamní blok, přeskočit za 5, 4, 3, ....  :-)) jen malý Canon G7X. Pěkný, akorát do té kapsy. Fotí do RAW i JPG, krásně zvládá i video, má i mnoho různých režimů a nastavení pro znalé i neznalé, ideální právě pro takové příležitosti. Kdo hledá malého a dobrého "spojence" na opravdu kvalitní focení, vřele doporučuji. Na "místo určení" to nemáme daleko, slabých 3,5 km do kopce a ani výškový rozdíl není nějak dramatický. A kam že to jdeme? Někteří už možná tuší a netušícím to řeknu - Ztracené kameny. Je to poslední, 1240 metrů vysoký, vrcholek hlavního jesenického hřebene, zakončený krásným rozeklaným skaliskem s nádhernými výhledy. Když vyjde počasí. Ale stoupáme stále v lehké mlze, oblohu vidět není a tak netušíme, jestli rozhledy budou nebo nee. Naštěstí se asi v půlce stoupání začíná mlha protrhávat a nad námi se sem tam objevuje se sytá modř, i když ještě stále jen drobně mezi odplouvajícími oblaky. Opravdu krásně tmavá, kontrastující s ojíněnými a zasněženými smrky, do kterých se z pod mraků opírá nízké, ostré slunce. Začíná to být kýčovité, ale nádherné. Už nad sebou vidíme Ztracené kameny s jejich suťovým polem. Vše ojíněné a zasypané asi patnácti centimetry čerstvého sněhu. Obloha se čistí, slunce pere jak o dušu a výhled z vrcholu je přenádherný. Se zimní náladou kontrastuje tmavá a sem tam i zelená barva luk a polí v údolích. Tady bych se opravdu vyřádil při focení. Bohužel sem začíná přicházet víc a víc lidí, je problém najít místo k focení bez překážejících postaviček. A co je horší, s nimi přichází množství psů různých plemen, bez vodítek, bez náhubků, bez vychování. Dochází mezi nimi i k vzájemným potyčkám a z některých psů jde docela strach.... nebojte, on je hodný! ...... ale jen do doby, než kousne, žejo. Nemám rád tyhle pejskaře. Raději děláme obrat o stoosmdesát stupňů a scházíme zpátky ke Skřítku.     ____________________________________________________________________________________________________________ 20.12.2020 Vánoce za dveřmi, sníh není, počasí taky ne, ale až tak moc jsem nezahálel. Chodil jsem do lesů, do hor, k počítači.... Ale nikde nebylo nic pořádného k focení, jen takové útržky, kdy jsem potkal pár zvířat hodně daleko, "plechové" nebe na horách nebo jen pošmourné blátivé lesy. Jo, vlastně, vytisknul jsem si kalendáře na příští rok, aspoň to se povedlo :-) Takže tentokrát předkládám právě ty útržky, které se předložit dají s přimhouřením všech očí. Cestou při hledání nových lovišť na focení daňků či muflonů jsem narazil na tuhle past na divočáky, evidentně čerstvě nastraženou. Ale narazil jsem i na daňka, asi 200 metrů daleko, jediné to zvíře toho dne. A na kvetoucí náprstník, kdo ví, co jej přesvědčilo vykvést v takovou roční dobu. Ale i ten potěšil, je vidět, že bojuje. Neustále sleduji na kamerách vývoj počasí na horách, často v tuhle dobu bývají krásné inverze, ale i tohle je nahoru a dolů. Buď je oblačnost moc vysoko a vrcholky kopců nejsou vidět vůbec, nebo vykukují jen pár výškových metrů nad mraky nebo není inverze vůbec a nebo je zataženo a mlha všude. A když je to téměř ideální na pár hodin, sedím doma. Poslední mojí akcí byl výšlap na beskydský Smrk, 1276 metrů. Nízká oblačnost kam se podíváš, ale jakési náznaky, že by mohlo sem tam být nahoře i hezky, tady byly. Ze Slovenska se přelévala oblačnost právě přes Smrk a za ním se rozpouštěla, takže sem tam bylo dobře vidět do údolí Čeladné a na Ondřejník. Na každý snímek jsem ale musel čekat docela dlouho a ve větru žádná slast. Nicméně něco málo snad na kartě foťáku mám, i když jsem stále nespokojen. Ale co, zima ještě zdaleka nekončí a další příležitosti určitě budou. ____________________________________________________________________________________________________________ 15.11.2020 Podzimní Jeseníky mám za sebou, na řadě jsou Beskydy, které jsou druhým pohořím, kam docela často chodím. Opět jsem si vybral nádherný, téměř bezmračný den a vypravil se do kopců nad přehradu Šance, která se nachází mezi Ostravicí a Starými Hamry. Cesta mimo turistické značky (kde je v tuhle dobu narváno), mě zavedla na kopečky okolo devíti set metrů vysoké a díky kůrovcové kalamitě i běžné lesní těžbě jsou zde nádherné výhledy na dva nejvyšší vrcholky Beskyd - Lysou horu a Smrk. Tyhle mohutné kopce můžeme s téhle strany spatřit včetně hlubokých údolí, toto není z běžných značených cest k vidění, téměř pokaždé překáží další kopečky či les. Jen je trošku škoda, že jsem nepřišel o týden dva dříve, úbočí kopců pokrývají sem tam i bukové lesy, určitě byly v překrásných barvách. A pohledem na druhou zeměpisnou stranu byly sem tam vidět i vzdálené slovenské hory, například Rozsutec v Malé Fatře. Další týden jsem zašel k jednomu podle jména známému potoku a hlavně jeho vodopádu, ale málo navštěvovanému pro jeho nepřístupnost. Jmenuje se Vysutý. Najdete ho asi tři kilometry od obce Pražmo, ale až v hlubokém a příkrém zářezu v úbočí Prašivé. Zprvu se jde dobře, lesní silnička ale brzy končí a dál je nutné jít na dně zářezu okolo potoka. Ano, k vodopádu se dá přijít i shora, od hřebene, ale odtud není vůbec vidět a sestup strmým nestabilním svahem dolů k vodopádu hrozí nekontrolovaným sjezdem po zadku (když se daří) minimálně patnáct metrů a vážným úrazem. Takže kudy tam je rozhodnuto. Ostatně už jsem tuhle cestu potokem absolvoval před několika lety, tak vím, co lze a nelze. Stoupám korytem, vody je hodně málo, to mě trochu překvapilo. Po předchozích vydatných deštích na přelomu října a listopadu bych čekal vody víc. Nevadí, něco k focení si najdu. A za chvíli už se snažím, našel jsem u vodu malého mloka, ale v nefotitelném místě, tak jsem si vymohl jinak. Málokdy to tak dělám, ale tady jsem neodolal. A pak už další kroky opět potokem nahoru, každou chvíli se zastavuji a fotím splávky a kaskády, jsou docela pěkné v terasovitých kamenech. A už jsem pod samotným vodopádem. Celkovou výškou 16 metrů patří mezi nejvyšší v Beskydách. Bohužel v něm tentokrát bylo hodně málo vody, jen takové čúrky, které celou jeho krásu nedokázaly ukázat. Musím si na něj vzpomenout, až trochu víc zaprší nebo na jaře nebo po tání sněhu. Tak uvidím. ____________________________________________________________________________________________________________ 8.11.2020 Skalní potok je na podzim nádherný a já se na něj a jeho okolí zajdu každý podzim podívat. Letošní deštivý podzim mi ale moc příležitostí nedal, naštěstí se počasí na konci října aspoň na den umoudřilo a já ještě stihnul krásně zbarvené listí buků a javorů. O týden později už by byly jen holé větve. Skalní potok pramení mezi Lysým vrchem a Jeleními loučkami, zprvu je jeho tok jen mírný, ale poslední zhruba dva kilometry, než se napojí na Střední Opavu, získává na prudkost a dramatičnosti. Jedna kaskáda stíhá druhou, množství malých vodopádů či rychlých peřejí mu dává divokost a krásu. Vody v něm je v tuto dobu hodně, to je jen ku prospěchu. Ale nejen potok mám dnes na programu. Vedle něj, vysoko ve svahu a od potoka neviděné, jsou krásné skály a skalky, tvořící velkou podkovu. Ty ale přijdou na řadu až později, nejdříve se musím protáhnout kolem potoka. Cestu začínám při ústí potoka a pokračuji podél něj nahoru po lesní silničce. Když jsou ale vidět pěkné kaskády či peřeje, zajdu až k potoku, kochám se a fotím. Na silničce leží neuvěřitelné množství bukvic, zvěř se bude mít do sněhu opravdu dobře. Potkávám tady vysokou i kamzíky. Ani já bukvicemi nepohrdnu, vždy si nasbírám plnou kapsu a pak je cestou loupu a pochutnávám si na oříšcích. Lození podél potoka a slézání do zářezu k němu je docela namáhavé a tak jsem skoro rád, že už jsem u staré lesní cesty vedoucí ke skalám. Jen ještě musím vystoupat o pár desítek metrů výš, abych se dostal nahoru na skály. Pod nimi se jde jen obtížně, jsou tam husté stromky a hodně podmáčený terén s množstvím pramenišť. Nejlepší doba na "spodní" trasu je v zimě, kdy vše zamrzne a na skalách se tvoří rampouchy a ledopády. Ale teď je krásný, teplý podzimní den a já stojím nahoře na jedné ze skalek, s krásným výhledem a opravdu si podzim užívám. Postupně procházím část skalní podkovy, jsem výš, než jsou koruny buků pode mnou, mám nádherné výhledy na Praděd a Černý vrch a do údolí Skalního potoka. Ve slunci září zlaté a rudé barvy prosvíceného listí, je téměř úplné ticho, jen kdesi o sobě dává vědět krkavec. Snažím se vyfotit tu krásu, na těchto místech již poněkolikáté, ale pokaždé je to pro mne nové a vzrušující. Nejraději bych tady poseděl až do západu slunce. Snad někdy. Sestupuji průrvou mezi skalami a dostávám se na starý lovecký chodník, vedoucí pod celou podkovou skalek. Díky menšímu množství listí na stromech jsou po celou cestu zpátky vidět nade mnou skály a skalky, celé vysoké a dlouhé stěny. Kam se oko podívá. Pak mě zaujme jedna samotně stojící skála, takový výchoz ze svahu, je kousek nade mnou. Zdá se mi, že je v ní i okno! Tam se musím zajít podívat. Takže asi třicet metrů se vyškrábu do strmého svahu a jsem u ní. A opravdu, ve skále je otvor snad čtyři metry široký, dá se jím bez problémů projít. Z jedné strany je skála porostlá sytě zeleným mechem, z druhé je téměř holá. Zajímavé místo! Pak pokračuji po chodníku dál, až nad osadu Bílý Potok a tady má cesta končí. Krásný den, co si přát víc? Krátké video Skalního potoka je tady .... ____________________________________________________________________________________________________________ 31.10.2020 Jelení říje skončila, je čas na říji daňčí, která probíhá zhruba měsíc po té jelení. Jsou to docela napínavé dny, jeden neví, jaké bude zrovna počasí a zda se bude daňkům líbit, je to trošku sázka do loterie. Podle mne je třeba ideální počasí - jasno, kousek nad nulou, slabý vítr .... ale daňci jsou tiše a je obtížné je vůbec najít. Jindy, za mlhy, tmavé oblohy, kdy se téměř nedá pořídit dobrá fotka, rochají o sto šest a někdy i sedm. No jo, tak je to už léta, co chodím na dvě lokality právě za nimi. Tentokrát asi dám víc fotek i textů, obsáhne to celou mnou focenou daňčí říji. Snad nebudu nudit. Nejdříve jsem párkrát navštívil Černý les, bývalé to loviště Rotschildů. Ale rochání nebylo téměř slyšet a když jsem cosi v dálce zaslechl, než jsem se na to místo dostal, daňci utichli a kamsi se ztratili. Jen jednou jsem viděl odcházet dva docela silné lopatáče. Tak jsem sednul k jednomu docela velkému říjišti, je přehledné, s řídkými listnatými stromy a je vidět, že je často daňky navštěvováno. Ale po tři dny a mnoha hodinách se téměř nic neobjevilo, jen daněla a jeden roční daněk prošli okol mne. Ale aspoň hodně blízko, tak to bylo zajímavé. Chodit tady po lese a hledat daňky je nemožné, samá větvička, samý žalud či praskající skořápky bukvic, spadané listí ... Tak jsem to u Rotschildů zabalil a vydal se na druhé místo. To je kdesi ve Vítkovské vrchovině, chodívám tam docela často nejen za daňky. Krásné, staré bukové lesy, kopečky, strže ... Přicházím nahoru ještě pár minut před příchodem slunce a sotva si nachystám nádobíčko, kousek ode mne mohutně zarochá daněk! No paráda! Ale je ještě hodně šero, vysoké ISO, ale pokouším se dostat na dohled. Jenže jejich holčičí hlídka mě brzy odhalí, všichni se ztratí a pro ten den už mám vymalováno, nikde nic jsem nenašel. Teda našel, ale daleko nebo v roští, prostě nefotitelně. Další den stejný čas, stejné místo. Tentokrát bylo rochání slyšet trošku dál, na vrcholu kopce a já už věděl, jak se tam musím dostat. Z boku, strmějším svahem a měl bych je mít "na dostřel". A taky že jo, povedlo se docela. Už vidím několik daňků, mladých, jak pobíhají okolo skupinky daněl a hlavního daňka. Sice to není žádný extra lopatáč, ale přeci jen šéf. Daněk co chvíli rochá, chodí sem a tam a shání si daněly, fajn podívaná. Bohužel je kousek přede mnou jakési roští a já už blíž jít nemohu. Jen čekat. Daňky se to jen hemží, ale stále nějaké větve či stromy překážejí pro dobrou fotku, snad jich pár bude. Pak se jedna daněla rozhodla od stáda odejít a vydala se přímo na mě. Já jen čekal, jak to dopadne, nebýt toho roští vpředu, tak mě snad přeskočí. Ale vydala se maličko bokem, chytla vítr a vše se během pár okamžiků ztratilo. Ale fajn podívaná! Za tři dny jsem si kopec znovu vylezl, ale žádné rochání se nekonalo. Teprve okolo půl desáté jsem zaslechl daňka. Spěchám tím směrem, vítr je dobrý, třeba se povede. A už daňka vidím, docela slabý v paroží, ale odhodlaně rochá. Za chvíli se ale pohne ode mne, sem tam se ozve a tak se vydávám po hlase. Doháním ho asi po pár stech metrech mezi břízkami, kde si našel jednu samici. Dostávám se hodně blízko, snad třicet čtyřicet metrů, blíž nemohu, už by nebylo se za čím schovat. Daněk se motá okolo ní, sem tam zarochá, daněla se v klidu popásá. Najednou se daněla našponuje a hledí kamsi bokem. Podívám se tam i já a vidím mezi břízkami přicházet dalšího daňka. Je maličko silnější toho prvního a já jsem zvědav, co bude. Malý souboj by se hodil. Ale nic z toho, slabší daněk v klidu odchází asi třicet metrů bokem a po očku sleduje. Nový daněk se okamžitě má k daněle, očichává ji, pak chvíli rochá, zase se k ní otáčí, "ochutnává" ji vyplazeným jazykem, opět se od ní otočí na pár vteřin, zarochá a znovu. To se opakuje snad hodinu, daněla si nakonec lehá a já se možného pokládání nedočkám. Daněk chodí neustále okolo a já mám už dost fotek, musím balit, čas je neúprosný. Daří se mi vycouvat v zákrytu za silným bukem a nechávám tu trojici v klidu. Tak tohle jsem nečekal, krásná podívaná a zážitek, na který si vzpomenu do detailu, až budu třeba za rok prohlížet tyhle fotky. ____________________________________________________________________________________________________________ 28.9.2020 Stejně, jako jeleni, cítím neklid, když se za nimi nevypravím v těchto dnech do lesů jesenických. Říje je v plném proudu, zatím jsem sice žádné troubení jelenů neslyšel, ale nejspíš jen nebyly vhodné podmínky. Večerní hvězdná obloha a výrazné ochlazení dávaly příslib lepších časů. Opět se dávám do plánování ranního časového harmonogramu (od minula jsem to už zapomněl) .... budík na třičvrtě na pět, ve čvrt na šest odjezd, příjezd na "parkoviště" v šest, to už svítá a je vidět pod nohy a nahoře musím být ve třičtvrtě na sedm. To vychází slunce a už se dá i fotit. Tohle jsem teď napsal, abych se na to mohl za rok podívat :). Ráno se budím, ještě před zvoněním, snídám, balím vše potřebné a vyjíždím. Po příjezdu k lesu je ale něco jinak .... je furt tma! Pohled na hodinky dává rozřešení - je pět! Já vstával o hodinu dřív! V prvním návalu jsem otočil a jel zpátky, přece nebudu hodinu čekat v autě. Po kilometru jsem ale zase otočil a vrátil se, nějak přečkám do svítání. Nějaké jeleny sice už nafocené mám, ale co když ... Tak, konečně je ten správný "harmonogramový" čas a zase (po kolikáté už?) stoupám strmě nahoru. Bohužel se trochu zatáhlo a zdá se, že kousek výš se do lesů natahují cáry mraků. Horší ale je, že odnikud neslyším žádné jelení troubení, v těchto místech by už mohli být slyšet. Vím, že o pár set metrů dál se může vše změnit a tak vytahuji foťák, ještě kousek vystoupám a pak se snažím jít po vrstevnici. Naslouchám, zda kdesi v dálce něco nezaslechnu, abych se tím směrem vydal. Až po delší době cosi ... zdálo se mi to? ...ne, opravdu je to kratičké zatroubení! Beru směr, snažím se jít rychleji, abych jelena kdesi stihnul. V tom se zarazím, z borůvčí nade mnou vyčnívají růžky! Jasně, kdo jiný než kamzík. Kousek mechů pod nohama mi pomáhá se dostat hodně blízko, kamzík pomalu neochotně vstává, evidentně se mu nechce, ale přece se musí podívat, co to k němu leze. Pár fotek se zapisuje na kartu, ale já musím dál, tak dávám kamzíkovi najevo, že opravdu odcházím. A opět zatroubení! Zdá se mi, že jelen jde směrem ode mne, jak jinak, žejo. Tak honem, musím ho dohnat. A kousek pode mnou zase kamzičí hlava! Ale ne, tebe už si nevyfotím, protože jelena slyším docela blízko, jen je schovaný kdesi za smrky, odhaduji sto metrů přede mnou. Všude praskající a šustící borůvčí, sem tam hluboký, mokrý mech. Promýšlím strategii, využívám smrkového krytí a dobrého větru a pomaličku se přibližuji. Najednou vidím mezi větvemi smrku na malé světlince jiné kývající se větve, tmavě hnědé s bílými špicemi! Jsem blízko, snad čtyřicet, padesát metrů. Jelen chodí sem tam, občas broukne či krátce zatroubí, ale stále za velkým smrkem s větvemi téměř až na zem. Nedá se jinak, lehnu do borůvčí a plazím se jím po centimetrech k jelenovi, jediná šance je fotit jej pod větvemi. Clonící smrky nemám možnost obejít. Jsem totálně promočený od nacucaného mechu, je těsně nad nulou, ale přece to nevzdám. Pak si jelen v klidu lehá, za ním se objevuje laň. Jelen otáčí hlavou sem tam, mohutné paroží se kývá ... nádhera. Ještě kousek se posunu, v tom jelen cosi vytuší, snad cvakání závěrky, vstává. Chvíli se dívá mým směrem, mohutně zatroubí na domnělého soka, opět chodí sem tam a zase si v klidu lehne. Občas vítr přifoukne trochu mlhy, občas probleskne slunce. Po nějaké době se pasoucí laň vydává ode mne, jelen ji následuje a pomalu mizí za hradbou smrků. Ještě zaslechnu jeho vzdalující se troubení. Už je nenásleduji, sedím v mokru a jak zjišťuji i v jelením trusu :-). Rychle projedu na displeji pár snímků a vypadají dobře. A zase je čas návratu. Vzpomenu si na kamzičí hlavu, ještě to zkusím tam. Kamzík je stále na stejném místě, naštěstí se mohu trochu nehlučně přiblížit díky zvířecí pěšince pod smrky. Kamzík mě stejně zaslechne, jen netuší kdo a co. Pomalu se zvedne, udělá pár kroků, aby na mě viděl, já udělám pár fotek a kamzík se vydává lenivě pro jistotu kamsi dolů. Jsem hodně rád, že jsem se po tom mém ranním "překlepu" nevzdal a vrátil se a zažil pár hodin nádherného, i když sem tam mlhavého rána. ____________________________________________________________________________________________________________ 21.9.2020 A zase se motám v kopcích, tentokrát v trošku jiné oblasti, než kam chodím za kamzíky. Má to ale svůj důvod a tím je jelení říje. Krásný to čas nejen v kontaktu se zvěří, ale také krásnými, chladnými rány babího léta, jaká jsou k vidění jen nahoře v horách. Večer před spaním si rychle propočítám časy kdy vyjet, kdy musím parkovat, za jak dlouho to stihnu do kopce na "kozí" stezku tak, abych na ní byl s prvními paprsky slunce. Chodím na ta místa již několik roků, takže vím, že mě čeká na rozehřátí nejdříve tak 1,5km mírného stoupání, ale pak 250 výškových metrů na 1,2km vzdálenosti. To je docela slušný výšvih. Nahoře vykroutím propocené tričko, obleču suché a nachystám foťák. Tady už se může stát cokoliv a musím být nachystán. Dostávám se na rozhraní klasického smrkového lesa a rozvolněných horských smrčků, s množstvím světlinek i větších pásů mechů, borůvčí a horské trávy. Tohle je ideální místo pro místní vysokou. Cestou poslouchám, jestli nezaslechnu jelení troubení, ale je úplné ticho, jen mírný větřík sem tam zašustí v jehličí. Podmínky si myslím docela ideální, teplota tak 5 nad nulou, jasný den. Asi jsem tady nahoře ještě brzy, ještě pár dnů by to chtělo počkat, ale ani náhodou se nevzdávám, vím, že za kterýmkoliv smrčkem se může objevit hnědý hřbet či paroží jelena. Snažím se jít co nejtišeji, není to ale úplně jednoduché a tak upoutám pozornost mladého jelínka, pasoucího se v borůvčí. Není daleko, chvíli na sebe hledíme, já snad pro něj v maskovacím vypadám jen jako malý smrček. Pořizuji asi deset fotek, jelínek je v klidu, ale já už bych se rád pohnul dál, takže trošku zahýbám foťákem a jelínek kousek odskočí. Stejně už bych se blíž nedostal. Procházím různá místa - tady jsem kdysi fotil krásného říjícího jelena s větví v paroží, tady byl jeho obří sok, tady zase mladý osamocený jelínek a tady mě zase málem jelen převálcoval, hledajíc soka či laně. Ale teď nebylo nikde nic vidět ani slyšet. Ale vím, že tady zvěř je. Pak průhledem mezi smrky zahlédnu hnědou barvu, trošku jinou než rezavé trsy borůvčí. Jo! Je to pasoucí se laň a kde je laň, pánové nebudou daleko. Jenže laň je až za smrky, nefotitelná. Mám čas, takže sedám za trs borůvčí, no jo, zadek bude asi mokrý, ale já si počkám. A dobře jsem udělal! Za chvíli se poblíž laně objevila další skvrna a pak něco s parožím. Skrz větve není vidět velikost, ale jelen to je! Pomalu se posunují k té řídké stěně smrků a já jen doufám, že se půjdou mým směrem a ne, jak to bývá zvykem, na druhou stranu ode mě. Tentokrát mě patron fotografů (jestli tedy nějaký je) vyslyšel a vysoká začala vcházet mezi smrky a na druhou stranu, na další světlinku ke mě! Je sice krásně slunečno, modrá obloha, ale ostré slunce na jelení srsti a tmavé stíny smrků jsou pro focení docela problematické, kontrast je šílený. Snažím se, co umím, uvidíme. Roční jelínek je snad třicet metrů ode mne, v klidu se popásá a sem pohlédne na mamku. Ta je za dalším smrkem, fotit ji nemohu, ale jelen, co je s nimi se mi nakonec do hledáčku dostal. A hodně blízko, na 200mm. I když se podíval, co to nad ním cvaká, byl úplně v klidu. Až laň, co byla kdesi hned za smrkem, cosi vycítila, párkrát békla a všichni tři se vydali pomalu ode mne, ale žádný spěch. Už jsem je nenásledoval, jen jsem se posadil na kus starého pařezu a užíval si krásného rána. Ani se mi nechtělo dolů, ale nebylo zbytí. Však já se sem zase brzy vrátím a tentokrát snad uslyším i to troubení. ____________________________________________________________________________________________________________ 10.9.2020 Měsíc utekl jako voda a tak byl nejvyšší čas se zase vydat kamsi do kopců. Jelení říje ještě nezačala, ale nebylo by marné prozkoumat oblasti, kam se za jeleny budu vydávat. Opět jsem zvolil kombinaci večer a ráno s přespáním v okolí a tak se nemusím cimbat dvě hodiny autem tam a dvě zpět pro každou "vycházku". Nádherný podvečer, stejně jako před měsícem, sliboval fajn zážitky a krásné výhledy, i když by nebylo co fotit. A stejně jako minule hledám něco hnědého. Ani po pěti minutách však nic nevidí, ale nakonec si všimnu kdesi hodně daleko, přesně na horizontu, malé pohybující se skvrnky. Kamzík! Je opravdu hodně daleko, ale je to šance. Kamzík pomalu stoupá a za chvíli mi mizí za horizontem. Ale já tuším, kam má namířeno a třeba tam nebude sám. Dostat se kousek na něj mi trvalo snad třicet minut, ale pak jsem za malou vlnkou borůvčí uviděl hnědý hřbet. Tak tam přece jen jsou! Šli pomalu směrem ke mně a já tajně doufal, že se dostanou hodně blízko, že se mi konečně podaří portrétní fotka krásného zvířete. Ale jak už to bývá pravidlem, nedošli až ke mně, ale zahnuli bokem. Byli úplně v klidu, o mně ani tušení, popásali se na trávě a borůvčí a pomalu odcházeli. Já blíž nemohl, ani na lepší pozici, okamžitě bych se prozradil. Nakonec se snad pár fotek podařilo, kamzíci pak zmizeli za další terénní vlnou, ale už jsem je nenásledoval. Jen jsem se posadil pod smrček a kochal se pozdním odpolednem, trochu doufaje, že ještě něco přijde. A přišlo! Lištička prošla okolo, jen mávla na pozdrav :-). Slunce se pomalu odebíralo do postele a já se rozhodl k návratu. Jen tak pro jistotu jsem prohlédnul vzdálená místa, odkud jsem přišel a hele! Na malých světlinách mezi smrčky vidím asi pět kousků jelení zvěře! Jenže to znamenalo zase tak půlhodinka opatrné chůze, snad je tam někde potkám a slunce nebude pod obzorem. Tak, jsem plus minus na místě, teď musím hodně opatrně. Naštěstí trošku vlhká tráva moc nešustí, vítr mám dobrý. Pak uvidím hnědou skvrnku mezi větvemi ... jo, to jsou oni. Daří se mi dostat se docela blízko, snad na třicet metrů, ale jako na potvoru jsou stále za smrčky. Já vykouknout nemohu, to by byl konec, takže musím počkat, jestli se nepohnou. Sice bych je fotil do protisvětla, ale třeba by to byly zajímavé fotky. Jenže točivý vítr mi plány pokazil a vysoká se dala do pohybu ode mne. Nebyli vyplašení, bylo to asi spíš pro jistotu. Na chvíli se zastavili, pohlédli mým směrem a pak zmizeli ve smrčcích. Bezva večer to byl! Nádherné, sytě oranžové svítání slibuje opět krásný den. Vydávám se do včerejších míst a trošku doufám v další setkání s vysokou. Cestou potkávám několik skupinek vysoké, ale ví o mně dopředu a včas se mi klidí z cesty. Ale je ještě dost šero, stejně se pod stromy fotit nedá. Pak dost dopředu zahlédnu pár hnědých hřbetů, jak sestupují z pastviště do hlubšího lesa. Mám trochu času se připravit a pokouším se o focení. Je to loňský jelínek, letošní kolouch s mámou a nakonec starší jelen. Ten se na chviličku zastaví, podívá se mým směrem a pokračuje dolů. Já stihnul asi čtyři fotky, bohužel jsou všechny mázlé, jen jedna je jako dokument snad použitelná. Jdu pomaličku dál, ale už nepotkávám nic, ani kamzíky nevidím. Najednou mě cosi nutí podívat se po svahu pod sebe a okamžitě stojím nehnutě. Pode mnou je jelen! A ne ledajaký! Jeho hlavu nevidím, jen hýbající se paroží a to vypadá dobře, hodně tmavé, s bílými špicemi. Srst má jelen tmavě hnědou, opravdu krásný kus. Udělám pár zajišťovacích snímků a čekám, co bude dál. Jelen má samozřejmě asi osm šestých smyslů, takže se jen tak mimochodem mrkne mým směrem a naše oči se střetnou. Trvá to asi půl minuty, pak jelen odvrátí hlavu a pomalu odkráčí. A vedle něj se vyloupne ještě laň, tu jsem za smrčky vůbec neviděl. Okamžitě prohlížím na displeji fotky, snad budou ostré. Ale jo, něco ostrého se najde. Adrenalin pomalu odeznívá, kdo taková setkání nezažil na vlastní kůži, možná nepochopí. Ještě se pokouším kousek dál počkat na nějakou zvěř, ale obloha se najednou zatáhla, mírně mrholí a valí se mlha. Ještě to vydržím asi půl hodiny a vzdávám se. Dolů jsem došel až po pás promočený, s čvachtavými botami, ale maximálně spokojen. A těším se za pár dnů, až zase uslyším jelení troubení. ____________________________________________________________________________________________________________ 7.8.2020 Za sedmero horami, za sedmero lesy ... žijí tvorové, mnou nazývaní kozlíci :-). Každý rok se za nimi vydávám, funíc do prudkých svahů, abych si pak vychutnával krásné výhledy či náladu vstávajícího nebo usínajícího dne. To je opravdu balzám na duši i na tělo. Díky počasí, kdy je každý den jiná předpověď a každý den pak všechno úplně jinak, mi nějak nevyšel čas za nimi zajít. V dešti to není ono, za mlhy už vůbec ne a přece jen nemohu zajít z hodiny na hodinu podle aktuálního stavu počasí, nemám to ke kozlíkům deset minut. Ale pak se vše sešlo a já později odpoledne šlapal do kopců. Úplně jasná a sytě modrá horská obloha slibovala i krásný večer, bude-li nějaká fotka, je to jako bonus. Pomalu procházím horskou trávou mezi smrčinami a snažím se zachytit pohyb nebo hnědou skvrnku, znamenající zvěř. Jakoukoliv. Mohu zde narazit na jelení zvěř, na srnčí, na kamzíky. Najednou zaslechnu docela silné šustění, chvíli nedokážu najít jeho příčinu, pak se z trávy vynoří ježek! Tož toho jsem nečekal. A po chvíli slyším před sebou dupot kopýtek, je mi jasné, že jsem zradil vysokou. V mezerách mezi smrčky proběhne stádečko asi pěti kusů, včetně mladého jelínka s parožím v lýčí. Nevadí, že mám jen jednu fotku, určitě ještě bude příležitost. Šlapu dál a po chvíli v protějším svahu vidím pár jednotlivých skvrnek, to jsou kamzíci! Jen se k nim nějak dostat na "dostřel".  Nakonec se blíž dostávám, ale kamzíci, nejspíš samci, jsou neustále v pohybu a není jednoduché s nimi držet krok. Nakonec se mi pár fotek daří, zapadající slunce dává krajině krásnou barvu Zvěř tady je a tak se těším na ráno. Ještě za kuropění (no schválně, víte, která část rána to je? :-)), kdy kohouti opravdu nekokrhali, zase stoupám na místa zvěří políbená. V dálce na svahu objevím tři skupinky hnědých skvrnek, teleobjektiv mi poví, že to je vysoká! Snad celkem patnáct kusů, ale zatahuje do dolních pater lesa, nemám šanci se k nim dostat blíž. Tak snad nadejde můj čas při jejich říji. Pokračuji dál do míst, kde jsem včera viděl kamzíky a opravdu jich pár zahlédnu. Ale najednou se kamzíci dali do běhu, samozřejmě ode mne, ale nebyl jsem to já, kdo je vyplašil. Zmizeli v dálce za oblinou svahu a já se rozhodl se za nimi vydat, třeba budu mít štěstí. V místě, kde mi zmizeli, jsem se na nějakou dobu usadil pod malou skalkou, třeba ještě nějaký přijde nebo se vrátí. Ale ani za jednu hodinu nikde nic, ani za druhou. Vstávám, přemýšlím, co dál a rozhoduji se podívat ještě kousek dál po svahu. Projdu pomaličku tak dvě stě metrů a najednou vidím v borůvčí malé růžky! Jo, tam leží kamzík! Odhaduji to na sto metrů, musím se dostat blíž a využívám malé smrčky jako krytí. A pak najednou vidím těch růžků několik, pak i hnědé hřbety dalších kamzíků i tmavší srst kamzíčat! Je jich celkem snad dvacet, jsou úplně v klidu, popásají se na borůvčí, polehávají, kamzíčata sem tam dovádí. Parádní podívaná a já honem nevím, co fotit dřív. Má to sice malou chybičku, protože kamzíci mají většinu času hlavu zabořenou v borůvčí, nebo leží a je jim vidět jen růžky, ale pár fotek jistě bude. Je tady i jejich školka, kdy si pár samic hlídá dohromady asi deset kamzíčat, je radost je vidět. Užívám si to. Kamzíci pomalu schází do vyššího lesa, já za nimi, naštěstí v mechu a trávě se dá jít docela tiše. Jen musím dávat pozor na staré kamzice, ty mají oči všude a okamžitě syknutím varují ostatní. To by byl konec focení. Procházím s nimi hezký kus svahu, nemohu se vynadívat. Nakonec si fotím kamzíka snad na dvacet metrů, v jasně zeleném borůvčí mu to sekne. Ale doba mého návratu se neúprosně blíží, opouštím ty krásné horské tvory a fičím domů. Poslední návštěva k nim to letos určitě nebyla! Krátké video s kamzíky je tady ....  je to trochu roztřesené, no jo no .... ____________________________________________________________________________________________________________ 3.8.2020 Kometa Neowise mezi liškami ... :-) zajímavý začátek, že? Ale jde o tři samostatné fotoakce - liška, kometa, liška. Večer jsem si zašel na "svou" louku poblíž Města Albrechtice, jen tak se podívat, jestli je pokosená, jestli jsou na ní balíky. No jo, srnčí říje se blíží, je potřeba poznat podmínky na louce a podle toho si připravit kudy na louku přijít, abych byl úspěšný a čeho mohu využít. Na louce ani chlup, ale do západu slunce ještě nějaká hodinka chyběla, tak jsem si sednul do houští pod les, vím, že tudy přichází srnčí na večerní pastvu. Sotva jsem se zamaskoval, zasednul a dal foťák na stativ, všimnu si asi 50 metrů úplně vpravo jakéhosi pohybu. Něco hnědého, malého ... ježek? Zajíc? A hup, spoza travnaté muldy vyskočila liška a šupem mým směrem! Bleskově jsem sundal foťák ze stativu, vykroutil tělo o 88 stupňů a dal se do focení. Liška byla v klidu klusala stále ke mě, v tlamě cosi nesla, asi hraboše. Když mě tak v patnácti metrech uviděla, položila hraboše do trávy a šla zase blíž, aby si mě prohlédla. Vítr byl dobrý, došla možná tak na sedm osm metrů, chodila sem tam, pak to zkoušela těsně podél, houští, to byla ode mne tak čtyři metry, ale nakonec ji ostražitost přemohla a hopla do křoví. Tak to byl supr zážitek! A teprve u počítače jsem zjistil, že to nebyl hraboš, ale pravděpodobně kus zmije! Na té "podkově" je trošku vidět klikatá čára a barva také odpovídá. O dva dny později se nebe večer krásně vyjasnilo, kdesi jsem četl, že kometa Neowise je ještě vidět, tak jsem se vypravil na kopec. Při již nočním příjezdu, kousek od místa focení, jsem na úzké silničce uviděl několik kličkujících jasných bodů kousek přede mnou. Zpomalil jsem na "krokovou" jízdu a pak jsem viděl tři liščata, jak se zoufale snaží zaběhnout mimo cestu to trávy. Nakonec se jim to povedlo, já mohl zaparkovat a fotit. Žádná sláva to ale nebyla, i když kometa byla vidět, já tohle fotit neumím, byl to jen pokus. Pak jsem se ji další den pokoušel fotit i přímo ve vesnici a na mé zahradě, také nic zajímavého, ale aspoň mohu dalších 6200 let říkat, že ji mám, než přiletí znovu. :-) Večerní focení lišky jsem vystřídal ranním příchodem na louku, to jsem už doufal i v nějaké srnčí, přeci jen je říje na počátku. Na louce opravdu pár kusů bylo, ale hodně roztroušeně a nefotitelně. Chvíli čekám v kraji louky, co se bude dít, ale srnčí zatáhlo velmi brzy a louka se vyprázdnila. Pak jsem daleko na kraji louky pod lesem, zhruba v místech mého večerního focení, uviděl dvě hrající si liščata. Přemýšlím, jestli to za pokus stojí, ale liščata zaběhla za takovou bouli a zmizela mi z dohledu. To je moje příležitost! Těch dvě stě metrů k lesu do kopce jsem téměř vyběhl a pomaličku se šourám podél kraje lesa směrem, kterým lišky zmizely. Na tom hrbu louky se mi pomalu odkrývá, co se děje za ním a asi padesát metrů před sebou vidím liščí uši. Jsem ještě daleko na dobrou fotku, musím blíž! Dalších asi třicet metrů mi trvalo snad půl hodiny, vítr byl dobrý, ale praskot suchých stébel či šustění sena mě může snadno odhalit. Nakonec se s jednoho páru uší staly páry tři! Liščata ležela na pásu sena, kousek od lesa a evidentně si to užívala. Sem tam se posadila, podrbala, zívla, obešla malé kolečko, aby si zase lehla trošku jinak. I když se mým směrem některé z liščat podívalo, tu zelenou hroudu u lesa nepovažovalo za něco špatného. Jedno z liščat si dokonce zašlo ulovit hraboše, ale bylo přímo v protisvětle, výsledek focení nic moc. Někdy byly opravdu docela blízko a já si tu ranní chvíli na slunci opravdu užíval. Pak jedno lišče přišlo tak na tři metry, ale to už mě odhalilo, možná nějaký můj nevhodný pohyb nebo se dostalo do větru, nevím. Ale do lišek jako když střelí a rázem je louka prázdná. Nevadí, mám je na kartě! Krátké video lišek je tady .... ____________________________________________________________________________________________________________ 26.7.2020 Tak vody už mám až po krk, skoro né jen obrazně, i když ji fotím rád, což o to. Ale nějaké to zvíře by se šiklo. Na jednom z webů, kde jsou k nahlédnutí parádní wild fotky, jsem od kolegy dostal tip na vypuštěný rybním v okolí Studénky. A to není od mého bydliště až tak daleko. Sliboval mi na něm čápy černé, nějaké brodivé ptáky, volavky a snad i ledňáčka. Ještě ten den později odpoledne obcházím doporučený rybník a při příchodu samozřejmě plaším několik čápů i volavek. Zvažuji, kam zasednout, všude je už jen blátivé dno s vyčnívající pařezy a jen při přítoku je ještě větší kaluž. Tož to zkusím tam. Sedám pod hranu břehu, téměř do bláta, maskuji se a vyčkávám. Asi milion komárů mi dělá společnost zhruba dvě hodiny, ale žádný z ptáků se již na rybník nevrátil. Začíná se šeřit, pomalu balím, ale rychle utíkám komárům. Zklamán nejsem, byla to jen průzkumná návštěva. Další den zasedám u rybníka o něco dřív, ale na maličko jiném místě, kde budu mít i lepší světlo. Fouká trochu vítr a komáři sem tam nestíhají, což je jen dobře. Při příchodu opět plaším ptáky, ale tentokrát jen volavky popelavé, čápi se nedostavili. No jo, v přítoku už je opravdu málo vody a větší rybky jsou určitě vyloveny. Ale uvidím, co se bude dít. Opět hodinka čekání a pak se v rákosí na ostrůvku nedaleko cosi pohne. Mládě slípky zelenonohé se vydalo do bláta něco posbírat. Je to legrační střapec :-). Pomalu se přibližuje, ale zastavit nechce, je docela rychlé a tak nevím, co bude na fotkách. Nakonec projde tak 5 metrů přede mnou, snad pár fotek vyjde. Vtom mě zaujme cosi hnědého placatého vmáčknutého do bahna na okraji dalšího ostrůvku. Jen chvilku tápu, než určím toho lezce. Vydra! Tak ty jsem tady nečekal, včera nebyly ani její stopy v blátě a najednou je tady. Klouzala na řídkém bahně, sem tam se pokoušela i popoběhnout a sem tam zabořila čumák do bláta. Nevím, co hledala, snad škeble, snad něco jiného. Bohužel byla ale hodně daleko, nevím, sto metrů? Ale stejně fotím, třeba i z výřezu fotky něco bude, o takový zážitek přece nemohu přijít! Mezi slípkami udělal docela paniku, běhaly sem a tam okolo vydry, není se co divit, v okolí měly svá mláďata. Vydra doklouzala asi padesát metrů od ostrůvku, pak čelem vzad a stejnou cestou zpátky. Ještě hodnou dobu byl z rákosí slyšet křik slípek. Pak mi chvíli dělal společnost ledňáček, ale seděl na kůlu ve vodě trochu za rohem, nedalo se jej fotit. Za pár desítek minut přiletěly alespoň na chvíli dvě volavky, pár fotek a pak zase mazaly pryč. Ještě jsem čekal dlouho, ale změna žádná, takže domů. Za pár dnů jsem se odstěhoval na chvíli na chatu v Jeseníkách, jsou prázdniny, takže mě potkaly dědečkovské povinnosti - hlídání. Vnuk se ještě neprobudil a já si jen tak sedím u ranního kafe na zahradě. Je krásné, slunečné ráno, pozoruji ptáky u krmítka, když vtom mě překvapí  cosi velkého, co na chvilku zastínilo slunce a sneslo se to úplně tiše na pahýl vysoké seříznuté břízy, co je v kraji zahrady. Čáp! Zakloní hlavu a klape zobákem. Vím, odkud je, asi 200 metrů daleko mají hnízdo. Je ode mne tak 30 metrů. Stihnu výběh pro foťák? Pomalu vstávám, pomalu se sunu do chaty a pomalu se usazuji zpět v křesílku. Čápa to evidentně nijak nerozhodilo a tak jej v poklidu fotím. Nevím, co měl s pahýlem v úmyslu, ale chvíli z něj loupal kůru, chvíli třásl větvemi a chvíli se jen tak rozhlížel a vydržel to deset minut. Tož dobré kafe! Tentýž den večer se chystáme na kometu. Teda fotit, ne na ní jezdit. Ale o tom a dalších úlovcích na místních loukách příště :-) Krátké video čápa je tady .... má to cca 1 minutu ... ____________________________________________________________________________________________________________ 13.7.2020 Mé "potoční" období pokračuje a není to jen proto, že se ve zvěři nedaří. Ale od začátku. Od mého kamaráda Ivoše jsem před nějakou dobou dostal mejl s odkazem na různé fotografie z Jeseníků. A jedna série fotek pojednávala o Rudohorském vodopádu. Já o něm do té doby neslyšel, tak jsem honem zapátral u strejdy Gůgla a podle fotek mě opravdu nadchnul! Nééé, strejda néé, vodopád. Takové krásné a velké vodopády má málokterý jesenický vodopád, pokud vůbec. Takže už zbývalo jen naplánovat vhodný čas a čím dřív, tím líp, dokud je v horách dost vody. Vodopády se nachází v západním úbočí Keprníku, nevede k nim turistické značení, ale cesta není náročná, kousek po lesní cestě a kousek po silničce, která končí u Rudohorské chaty. Tak hodinka a něco z Filipovic. Nastal den D, vycházím poměrně brzy a u Rudohorské chaty se na chvíli zastavuji, potřebuji doplnit živiny a za chvíli zase vyrážím bukovým lesem okolo Rudohorského potoka k vodopádů. Na potoce vidím krásné kaskády, na ty přijde řada až na zpáteční cestě při sestupu, prvořadé jsou vodopády. K vodopádům je to od chaty do kopce jen zhruba kilometr, ale s nákladem fototechniky funím slušně. Přicházím k další lesní silničce a sto metrů nad ní už vidím mezi stromy probleskující vodopád! Tak jestli jsem si myslel, že stoupání pod vodopády bylo dost strmé, tak k vodopádům je to ještě horší! Naštěstí ale jen kousek a už stojím pod prvním z nich, s uměle vytvořenou malou lagunou. Na objektiv dávám polarizák, vše dávám na stativ a hledám vhodná místa. Slunce sem tam svítí, sem tam je na chvíli zakryto bílými mráčky a já se těžce rozhoduji, zda fotit se sluncem či bez, každá má své pro a proti. Tak fotím oboje. Jen musím dávat pozor, kam šlapu, všechny kameny jsou fest, ale opravdu fest kluzké a slizké. Krásný vodopád, určitě přes patnáct metrů dlouhý. Tak, první vodopád mám za sebou. Krátký výšvih lesem a jsem nad vodopádem, u takové fajn šlajsny. Je mi jasné, že slizká řasa v tom hladkém korytu je zrádná a špatně stoupnout, tak jedu jako blesk se závěrečným skokem na vodopádu. Opravdu musím obezřetně. Ale mám se rád a vůbec neriskuji, i když by některé záběry přímo z vody byly bezva. A od téhle šlajsny vidím další vodopád, který ostrým kamenným zářezem vtéká do malé laguny. Pořizuji jak fotky odspodu, tak shora pro představu, jak jsou vodopády opravdu strmé a velké. I tento musí mít minimálně deset metrů.  A jak jinak, zase je to slizoun. A zase stoupám okolo vody k poslednímu vodopádu. Jako mezihra je nachystáno pár pěkných kaskád a za nimi už je vidět i slyšet podle mne ten nejkrásnější vodopád. Je opravdu majestátní, na fotce se to tak nezdá, není s čím moc porovnávat, ale opět si troufám na deset metrů dravé vody! Jen ten prostřední schod má na výšku tak tři metry. Voda se tříští o kameny a vytváří drobnou mlhu spolu s poryvy zvířeného vzduchu. Jsem úplně fascinován jeho velikostí, krásou i divokostí. Jen pobíhám po obou březích a fotím a fotím. Mám strach, abych měl aspoň pár slušných fotek, nevím, kdy bych se dostal na jeho další návštěvu a za jakých podmínek. A pak už jen sedím, rozbaluji svačinu, jím, popíjím a kochám se. Všechno jednou bohužel končí, velím si k návratu. Však ještě nějakou vodu pofotím při sestupu k Rudohorské chatě. Ale je to docela namáhavé focení, strmý zářez, hodně kamenů okolo potoka, pořád nahoru a dolů, neuklouznout ... Tak tenhle výlet mě opravdu bavil a jsem maximálně spokojen. Není co dodat :-) _________________________________________________________________________________________________________