____________________________________________________________________________________________________________ 13.8.2019 Po dlouhé době jsem v Jeseníkách vyrazil až pod vršky kopců, kde fotívám jednou za čas kamzíky a jelení zvěř. Plánem bylo zajít na stejné místo k večeru a hodně brzy ráno další den. Jsem natěšený, když za krásného slunečného pozdního odpoledne stoupám k místům zaslíbeným. Je ale horko, opravdu horko a tak mám obavy, že to pro zvěř nebude dobré. Z dálky skenuji pohledem celou velkou stráň, porostlou travami, borůvčím a rozvolněnými smrčinami, jestli neuvidím nějaké rezavé skvrny prozrazující zvěř. Ale nikde nic, ani chloupek. Je to trochu divné, obvykle tady nebývá problém najít pár kamzíků. Utěšuji se tím, že snad s přicházejícím večerem začne zvěř vytahovat ze vzrostlého smrkového lesa. Vystoupám ještě výš tak, abych měl přehled po celém úbočí, usadím se do borůvčí pod malý smrček a musím čekat. Stejně mi nic jiného nezbývá. Minuty ubíhají, jsou z nich desítky minut, pak hodinka a půl, slunce má asi dvě hodiny ke spánku. A stále nikde nic. Pak si kdesi hodně pode mnou všimnu malé rezavé skvrnky ... aha, jo, kamzík. Jde pomalu nahoru, ale úplně jinam, než sedím já. Za chvíli další v podobném místě a pak ještě kamzice s dvěma mladýma. Vše mimo můj dosah. Čekám až téměř do západu slunce a vydávám se zklamán na zpáteční cestu. V tom opět kamzík, stoupá nahoru a je podstatně blíž, než ti předchozí. Ale i tak snad dvě stě metrů daleko, v ostrém slunci, fotky k ničemu. Ještě, než vyjdu úplně z lesa na silničku, potkávám laň s kolouchem, ale je to za šera, ani na ISO 4000 to nevychází, stále 1/10, už se nedá dobře zaostřit. No nic, snad následující ráno bude na kořist vydatnější. Ještě za tmy vyrážím opět do kopce, musím být nahoře ve chvíli, kdy světlá obloha, abych neprošvihnul jelení zvěř, která se nahoře pase a brzy schází do hustých lesů v údolí. Bohužel je i ráno hodně teplé, snad dvacet stupňů a to zase není dobré. Jsem téměř nahoře, dávám si na chvíli pauzu, protože nemá cenu jít za nefotitelna výš a předčasně si zradit zvěř. V tom slyším nad sebou šustění v borůvčí. Je mi jasné, o co jde a když se ohlédnu, do kopce proti obloze vidím čtvero jeleních paroží, jak prochází nade mnou. Jen to paroží, hlavy už jsou za borůvčím, zajímavý pohled :-). Nechám je v klidu přejít, stejně se nic jiného dělat nedá. Je čas jít dál, je sice stále ještě šero, ale než ten zbylý kousek vyjdu, bude už relativně dost světla na focení. Po pár krocích to tu je zas. Šustění v borůvčí nade mnou! Najednou lesní cestu přede mnou asi ve třiceti metrech překluše laň, ale já vím, že ještě "něco" tam zůstalo. Zakleknu, objektiv namířený na cestu a doufám, že to něco také cestu přejde. A taky že jo, pěkný mladý jelínek rozvážně vkročil na cestu, tak se na chvíli zastaví a rozhlíží se vlevo vpravo. Úplně v klidu. Pak rozvážně sejde z cesty a vnoří se do smrčin. Na focení furt tma, takže snímek nemám, ale ten pocit z blízkosti docela mohutného zvířete, ta divočina, svítání, následně ten zvláštní pach zvěře .... paráda! Vydávám se zase nahoru a pomalu se přede mnou otvírají louky, sem tam malý smrček. Tady jsem před několika lety fotil takhle ráno parádní jeleny a laně, ale kdeže ty sněhy jsou. Dneska nikde nic. Pokračuji dál do míst, kde jsem byl včera a opět prohlížím rozlehlou oblast, zda neuvidím něco živého. Ale kromě několika poštolek, které ve vzduchu s křikem opisují divoké spirály, nikde nic. Pak si ale hóóódně daleko všimnu několika kamzíků. Popásají se, ale pomalu sestupují do lesů. Jsou daleko, to nestihnu. Pak si rezavých skvrn všimnu o něco blíž a další pár skvrnek je ještě blíž. Stále to je ale hodně set metrů, nicméně ty bych stihnout mohl. Musím být ale opatrný, snažím se krýt za rozvolněnými smrčky, obcházím borůvčí a vyhledávám pěšinky zvěře. Slabý protivítr mi hraje do karet, téměř úplné ticho a tak je každý krok či šustění větviček slyšet. Odhaduji místo, kam se mohla zvěř pohnout, snažím se dostat maličko pod ni a počkat si, až potáhnou okolo. Jenže je stále nevidím, jsou někde nade mnou, snad jsem je nezradil. V tom si všimnu, že ne všechny suché smrkové větve jsou suchými smrkovými větvemi! Dvě z nich se divně hýbou a já hned vím, co to je. Je to jelen, asi spíš mladý podle paroží v lýčí, ale nic jiného z něj za hrbolem borůvčí vidět není. Takže to, co jsem z dálky považoval za kamzíky, byla vysoká! Hm hm hm, to jsem nezvládl. Jelen jde tím správným směrem a já mám před sebou kus čistého výhledu. Klekám pod smrček a čekám, kdy se vynoří ze smrčiny. Bude to blízko, může být parádní fotka! Čekám deset vteřin, minutu, dvě. Nic! Tak se pomalu zvedám, prohlížím si houští, kde byl jelen před chvílí, ale nikde nic. Prostě se vypařil. Nejspíš si to namířil kamsi nahoru a já ho ani nezaslechl. Chjo, tak zas nic. :-) najdete ty nesprávné větve? A jak se tak dívám nahoru, překluše nade mnou laň, pak kolouch a ještě jedna laň. Něco se jim asi nezdá, vítr mám sice dobrý, ale mizí kdesi vlevo ve smrčkách. V tuto chvíli nemá cenu se za nimi vydat. Pak mě napadne podívat se prudkým svahem dolů. Asi 100 metrů pode mnou jde v klidu skupinka vysoké! Snad sedm osm kusů - laně, kolouši a mladí jelínci. Fotím je, je to z nadhledu, navíc mi furt zaclání smrčky. Snad pár fotek bude. Pokouším se dostat maličko blíž a na lepší výhled, ale je to marné, je to marné. Po pár krocích mě jedna laň, o které jsem nevěděl, odhalila průzorem ve větvích. Konec divadla. Rozhoduji podívat se ještě víc nahoru, pomaličku stoupám a co chvíli se zastavuji a dívám se vlevo vpravo. Za každým smrčím něco může být. A taky že jo! Pár desítek metrů vlevo po vrstevnici je laň! Okamžitě se sesunuji do dolíku mezi borůvčí a kameny. Laň se pase, nic netuší. Na 400mm to bude tak akorát, tohle už musí vyjít i kdybych tady měl ležet tři hodiny. Laň sem tam zvedne hlavu, rozhlédne se po okolí a zase hlavu do trávy. Fotím, podmínky jsou dobré, i světla je dost. Pak zjišťuji, že ve smrčinách, před kterými se laň pase, je kolouch a ještě jedna laň. To musí být ta předchozí trojka. Najednou se shora přiřítí mladý jelínek, tak tak jsem ho stihnul několika fotkami mezi smrčky. Alespoň dokument. Přidal se k mé skupince, ale zůstal ve smrčkách. Po chvíli tam laň zmizela také. Já věděl, že tam stále jsou, rozhodl jsem se vyčkat. Po nějaké době zase laň vykoukla z větví, chvíli se rozhlížela a vypadala při tom docela legračně. Jen přední běhy, krk a hlava otáčející se vlevo vpravo. Uklidnila se, vyšla ven a ještě se chvíli pásla. Ale vítr byl proti mému čekání, stačil jeden nešťastný směr, laň odskočila a ve vteřině jsem jen slyšel dusot kopýtek. Jsem moc spokojený, že tohle podařilo, i když má dnešní hlavní trofej, kamzíci, se nekonala. Ale vysoká je perfektní bonus, kdo ví, kdy se mi tohle zase povede! Příště si musím počkat na chladnější dny a noci, snad se i ti zatrolení kamzíci povedou. ____________________________________________________________________________________________________________ 21.7.2019 Návštěva u přehradní nádrže byla spíš o zjištění, co se kde hýbá a jak to vyfotit třeba příště. U mé oblíbené vody jsem byl již při východu slunce, abych co nejvíce využil ranní čas, kdy je tady nejživěji. Nejčastěji se mi při příchodu podaří vyplašit volavky, ale tentokrát nikde nic. To je divné. Přitom hladina nádrže je v dobré výšce, odhalen je malý přítok i docela velké oblasti bahýnka a nízké vody s malými rybkami. Řekl bych ideální podmínky pro vodní ptáky všeho druhu. Zatím jsou v dohledu nějací pisíci, pobíhají hbitě na rozhraní vody a bláta a zobáčkem šmejdí v bahýnku. Tak fajn, to je jeden druh k focení. Ale já vím, že na pařezech starých vrb, které lemují potoční přítok, sedávají i ledňáčci, opravdové drahokamy našich vod. Letos jsem je ještě nefotil, tak to bylo bezva, kdyby se mi to dnes podařilo. Maskuji se na malém ostrůvku v takovém nějakém šťavnatém lisťoví, kam jsem se ale musel dostal přes pás řídkého bahna, do kterého zapadám do půlky lýtek. Ale mám na to vybavení - staré gumové boty až po zadek, z vojenského protichemického obleku, známého před 45 lety jako PCHOJ, protichemický oblek jednotlivce :-). Do těch gumových "bot" se vejdu i s mými "lesními" botami, takže jde se rychle obout, rychle vyzout. Sedím jen chvíli a už slyším typické pískání a nízký přelet modrého blesku. Ledňáček! Sedl ale daleko přes vodu, pod vrbové keře, kde asi 20 minut z pařezu lovil a já to mohl jen pozorovat. Věřím ale, že to není jediný ledňáček na tomhle lovišti. A taky, že ne. Ještě přilétali, lovili a odlétali asi další tři, pravděpodobně letošní mladí. Jen sednout někam blízko se jim nechtělo. Nevadí, mám aspoň pár náladovek k dokreslení místního života. V tom vidím z dálky přilétající volavku. Konečně jedna! Ale za chvíli to už není volavka, chybí tomu "složený" krk a dlouhá křídla. Je to něco úplně jiného a jediné, co mě napadá, je orel mořský! Ani se nehýbám, jen sleduji, kudy poletí nebo kam přistane. Pokusil se sednout na vyšší břízu na druhém břehu, sice dost daleko, ale na dokument by to stačilo. Po-ma-li-č-ku otáčím objektiv tím směrem, ale vršek břízy se tak ohýbá, že to orel vzdal a kamsi odletěl. A já nemám ani snímek! Naštěstí jsem jej asi o dvě hodiny později uviděl kroužit nedaleko nad stromy, tak mám pár dokumentů. Je to velký ořez, ale mám další druhový zářez. Nakonec procházím okolo přítoku, který krásně meandruje a na jeho březích bývá docela živo. Nacházím i vchod do bobřího doupěte, který je teď při nízké hladině dobře vidět a jeden docela čerstvě okousaný vrbový keř. Ale jiné stopy po bobří přítomnosti vidět nejsou, asi si našli lepší, podvodní vchod do doupěte. Začíná být horko, jsem propocený, žíznivý a tak obracím k domovu.   ____________________________________________________________________________________________________________ 13.7.2019 A ZASE nemám téměř nic nafoceno Nějak se nedaří, letos mám zatím celkově docela bídné focení. Snad to bude časem lepší a třeba se mi povede fotit ledního medvěda na borůvkách v Jeseníkách. Na různých webových stránkách vídávám fotky vlh pestrých, což jsou krásně barevní ptáci, hnízdící u nás převážně hodně na jihu republiky. Takže v podstatě mimo můj dosah. Ale dostal jsem tip na hnízdění jiného ptáka, také v norách pískových břehů, na břehuli říční. Sem tam jsem kdysi zahlédl jejich nory ve vysokých březích řek, ale mimo hnízdní období, už byly prázdné. Pár dnů jsem otálel, pár dnů se mi nedostávalo času. Až dnes se vše sešlo a já v pozdějším ránu vyrazil. Do pískovny, kde mají břehule své nory, to mám jen dvacet minut autem a půlhodinku pěcho. Na okraji pískovny již slyším jejich štěbetání a vidím hejno několika desítek břehulí, jak bleskově přeletují v ostrých zatáčkách. Hodně mi připomínají rorýsy, kteří hnízdí nad mými okny ve větracích otvorech v paneláku. Chvíli rozmýšlím, odkud bude na hnízdní nory dobrý výhled a současně nebudu břehule rušit. Nacházím si místečko pod mladými borovicemi, přímo naproti srázu s hnízdy, asi 15 metrů daleko. Břehule si ani nevšimly, že jsem se těmi borovičkami doplazil až sem a v klidu dál zásobovaly své mladé hmyzem. Téměř z každého otvoru vykukovaly hlavičky mladých, někdy jen jedna, ale někdy i čtyři. Mláďata byla chvíli před vyletěním, kdybych přišel o pár dnů později, asi už bych je tady nenašel. Ale některé břehule vlétaly až dovnitř hnízd a hlavičky mladých vidět nebyly, takže možná jsou tady i o něco mladší mláďata. To krmení je ale docela bleskové, jen málokdy na vteřinu na dvě sednou břehule ke hnízdu a jsou pryč. Sériové focení není spásou, protože nestíhám ani přílet k hnízdu. Zaměřím se na jednu, dvě nory a břehule přifrčí na ty vedlejší! Tak posunu objektiv ... a chyba, přiletěly k těm původním norám :-). Nakonec mi pár fotek přece jen vychází. Zatáhlo se, začíná pršet. Chvíli to vydržím, ale ne moc vzdálený blesk a zahřmění mne donutí k ústupu. Fajn tady bylo, možná se ještě o něco pokusím ____________________________________________________________________________________________________________ 17.6.2019 Nějak se s focením moc nedařilo a tak jsem vzal zavděk i snímky zvanými krmítkovky. Ale vezmu to postupně. Nejdříve jsem se v sobotu odpoledne vypravil na zahájení výstavy wild fotek zvěře, kterou pořádali mí kamarádi Vašek Vašíček a Martin Žatka v Lomnici (kousek pod Bruntálem) a musím říct, že to byla opravdu vydařená akce jak krásnými fotkami, tak všemožným vyprávěním. Ale protože to odsud bylo blízko k jezevčí noře, hned jsem tam k večeru stavil. Ale zřejmě hodně teplý večer nevylákal jezevce ven ani do silného šera, úspěšný jsem prostě nebyl. Nevadí, tak to bývá, deset pokusů a snad se jeden podaří. Druhý den jsem brzy ráno vyzkoušel štěstí na loukách pod lesem, kde fotívám srnčí a lišky. Rozlehlá louka byla pokosená, což bylo na lišky fajn, ale bohužel už tam nebyly ani balíky trávy, za které se dalo schovat. Hodně daleko jedna liška lovila hraboše a nezdálo se, že by měla snahu dojít blíž. V tom se dala do klusu a mířila přímo ke mně, já stál ve vysoké trávě pod malým stromkem na kraji louky, kousek od polní cesty. A co teď? Honem batoh na zem, vyndat foťák ... sakra, v hledáčku je tma! ...no jo, sundat krytku a jdeme na to. Jenže liška pár metrů přede mnou zabočila skrz vysokou trávu na tu "mou" polní cestu! Tak já čelem vzad a sotva se nachystám na liščí příchod, už je tu. Plnou papulu nalovených hrabošů, to bude paráda! Vyšla z trávy, dala mi dvě vteřiny a já honem cvaknul tři fotky. V té druhé vteřině už odskakuje do obilí a já mám po focení. Pak teprve si uvědomuji, že mám nastaveno vysoké ISO ještě od jezevců, takže kvalita bude mizerná, šum vyleze. No jo, za hloupost se platí, ale zase jsem to fotil fakt krátkým časem :-). To dopoledne se mi už nikam nechtělo, tak jsem si sednul na zahradě ke krmítku, kafe na stolku a fotil ftáčky, co mi přilétají na slunečnici a lojové koule. Teď, v létě. Mívám tam docela živo - strakapoudi, zvonci, čížci, různé druhy sýkorek, hýl, dlask, stehlíci, pěnkavy, brhlíci, sem tam sedne i rehek zahradní a určitě ještě něco, na co jsem zapomněl. A nedají se ani moc rušit dvěmi mladými kocourky, kteří se pod krmítkem perou. Krmítko je na kůlu dost vysoko, takže na něj kočky nedoskočí a ptáci to dobře ví. No a na zvěř půjdu zase někdy příště. ____________________________________________________________________________________________________________ 9.6.2019 Čekání i toulání mám za sebou v minulém týdnu. Je to téměř měsíc, kdy jsem se byl podívat na psíky mývalovité k jejich noře, V tuto dobu již mají mladé a tak jsem byl zvědavý, jestli budu mít štěstí a nějaká uvidím. Ale to neznamená jen přijít, zaostřit a vyfotit. Takové fotky se prostě musí vysedět. A jelikož nevím, v kolik hodin opouštějí noru, musím být na místě minimálně hodinu před odhadnutým časem, jsou to noční zvířata. Okolo půl osmé sedím asi 15 metrů od takové malé, mírně vyvýšené a v trávě ušlapané plošinky a je jasné, že tohle je místo, na které vycházejí a zdržují se. Všude okolo je taková dlouhá, vlnitá tráva a v ní množství pěšinek, takže kdyby šli psící v ní, vůbec by nebyli vidět. Musím fotit jen tu plošinku a doufat. Nebe je téměř jasné, ale slunce pomalu mizí za okolními stromy a je čím dál větší šero. je téměř devět hodin a stále se na plošince nic neobjevilo ani jsem nezaregistroval pohyb okolo. Najednou se v okraji plošinky něco pohne ... jen hnědý flíček, ale vím co to je. Pak vyleze na plošinku psík, takový trochu legrační ještě v napůl zimní srsti. Chvilku se po plošince motá, pokouším se fotit dlooouhým časem 1/20 vteřiny na ISO 5000. Ostřejší fotku mohu pořídit jen za předpokladu, že se psík na vteřinku zastaví a tak trochu zašustím trávou. Ono to funguje! Psík se zastaví a koukne mým směrem, ale hned zase šmejdí. Pak odejde stejným směrem, odkud přišel. Už si říkám, tak to je konec, mladé neuvidím. A pak náhle vyjde další psík, maličko jinak osrstěný než ten první a hned za ním černohnědá kulička. Tak tohle je mamka s mládětem! Opět stejné šmejdění po plošince, opět používám stejnou taktiku zašustění a opět to vychází. Jen ten prcek je hodně malý, v trávě jej téměř není vidět, ale snad se aspoň jedna fotka podaří. Za pár minut se vrací kamsi do trávy, více mláďat jsem se nedočkal, možná jich ani víc není. Je taková tma, že další focení nemá smysl, ale já už špekuluji, kdy se sem zase vypravím. Sobotní noc slibuje nad Jeseníky bezmračné ráno. Budík ani nestačil zazvonit, když jsem jej zaklapával. Ještě je téměř tma, ale když chci být za východu slunce v kopcích, jinak to nejde. Mám v plánu se podívat na kamzíky do míst, kde jsem je již párkrát fotil trochu netradičně okolo skalek v bukovém lese. Třeba budu mít štěstí. Nejprve stoupám po lesní silničce okolo Skalního potoka, který je po předchozích vydatných deštích plný vody. Peřejemi se valí krásně bílá zpěněná voda, vodopády jen hučí. Nádhera. Sem se stavím na zpáteční cestě, teď musím až nahoru na kopec, mezi skály. Ze silničky odbočuji na starou lesní cestu, je vidět, že po ní léta neprojel žádný traktor či jiný lesní stroj. Sem tam je v blátě vidět otisk jeleních spárků, pořádně velkých, pak přejde přes cestu srna se srncem. Sluneční paprsky se již sem tam proderou skrz listí smíšeného lesa. Konečně jsem u skal. Nacházím si místo, o kterém si myslím, že by se tady mohla nějaká zvěř objevit. Je to to samé místo, na kterém se mi před několika lety podařilo fotit kojící kamzičí mámu s kamzíčetem. Jesenické kopce jsou již zalité sluncem, ještě svěže zelené bukové listí úplně září. Krásně tu je. Dávám si tak hodinu na čekání, pak se přesunu k dalším místům. Nemám ale úspěch, ani tady, ani jinde později, žádnou zvěř nevidím ani nepotkávám. Měním trochu plán a vydávám se na Karliny kameny, už ne za zvěří, ale snad pár krajinářských fotek se mi podaří. Z Karliných kamenů jsou krásné výhledy na všechny strany - na Vrbno v údolí, na Medvědí vrch, Jelení loučky a na druhé straně na celý jesenický hřeben. Bohužel je ale maličko zamlženo a navíc se ženou hodně černé mraky, slunce se objevuje sporadicky. Takže jen pár fotek a raději mizím do údolí, doufám, že nezačne pršet a budu mít chvíli na focení Skalního potoka. Takovou krásnou vodu si nesmím nechat ujít. Z Karliných kamenů odhaduji azimut, kterým chci sestoupit dolů tak, abych došel do míst, kde Skalní potok nabírá "na obrátkách". I když je to dolů docela strmé, ve vodou nasáklé lesní půdě se jde dobře, došlap je jako do mechu, jen sem tam se sklouznu po mokrém kořenu či v jehličí skryté větvi. Už z dálky slyším hučení vody a opravdu se těším, až budu u ní. A opět jsem na lesní silničce, potok teče v asi pět až osm metrů hlubokém a strmém zářezu. Nedá se jít vedle něj a tak si vybírám místa k focení ze silničky. A pak musím dolů k potoku, pořídím několik snímků a zase nahoru na silničku. Když to udělám takto patnáctkrát či dvacetkrát, už jen hekám :-). Skalní potok jsem si fotil už víckrát, za různých podmínek a v různém ročním období, ale tak krásnou vodu jsem v něm ještě neviděl. Největší peřeje odhaduji na délku okolo třiceti metrů, a jejich výšku snad čtyři metry a když stojím těsně u nich, to množství vody a její síla mezi balvany a skalními stěnami vám berou dech. Největší vodopád má okolo dvou metrů, zařezává se do skalní lavice, všechny kameny okolo vody jsou porostlé krásnými mechy, jejich barvy jsou nádherné. Tohle nejde popsat slovy, tam musí člověk být. Poslední snímek, poslední vyškrábání se na silničku a pak už zbývá jen kousek k místu, kde se potok vlévá do Střední Opavy. ____________________________________________________________________________________________________________ 26.5.2019 Jezevci a hory asi moc dohromady nejdou, ale tak nějak se mi to podařilo za víkend "oběhat". Sobotní den byl v jesenickém podhůří nádherný, téměř letní počasí, slunce, sem tam mráček. A jelikož jsem měl echo od kamaráda Martina o jezevcích, byl večerní program jasný. Vyrazím! Necelá hodinka autem, pak strmé, propocené stoupání loukami k malému remízku, kde jsme loni společně s Martinem a Vaškem jezevce fotili. Maskuji se nedaleko jezevčích nor, ale není jasné, z které strany a kde se objeví. Pokud tedy vůbec se ukáží. Sedím asi půl hodinky, poslouchám bzučení otravných komárů a hlas káněte, sedícího nedaleko na sloupu elektrického vedení. Ale začalo se pomalu zatahovat, od hlavního jesenického hřebene se zvedá hradba mraků a cloní slunce. Takže dobré expoziční časy jsou v nenávratnu a musím se spoléhat na nehýbající se jezevce. Osmá hodina odbila a jezevci stále nikde. Světla valem ubývá a já pomalu uvažuji o vyvěšení bílé vlajky. Najednou zahlédnu maličký, šedý hrbolek za hromadou hlíny .... a jsou tady! Jenže zatím nefotitelně, za takovým malým valem, za kterým mají jednu z nor. Ale trvá to jen chvíli, nejdříve vyhlédne jedno mládě, pak druhé a třetí. Docela rychle se rozlezou do trávy a začínají usilovně hrabat, hledají žížaly a cokoliv k snědku. Bohužel ale to k focení moc není, stále jsou v trávě nebo za nějakými keři. Nevadí, musím být trpělivý, třeba se něco povede.  Pak se nahoře objevila i obezřetná máma, nakonec přišli i mladí a motali se všude okolo.  Tohle divadlo trvalo celkem asi dvacet minut, pak už byla taková tma, že nemělo smysl dál fotit. Stačilo klepnout kovem o kov a jezevci postupně zalezli zpátky do nory a já tak měl možnost se relativně nenápadně vypařit. Ale jak říká klasik - já se vrátím ... Další ráno je opět azurové, letní a tak vyrážím na krátký výlet na Žárový vrch nad Vrbnem. Tady jsem již mnohokrát byl, i za svítání, i v zimě se sněžnicemi v hromadách sněhu a mám to tady rád. Jsou zde nádherné výhledy na celé Jeseníky, uprostřed dominuje Praděd a doprava hřeben Vozky, Keprníku a Šeráku. Tentokrát jsou docela čisté výhledy, fotím několik pohledů .... je tu krásně. Borůvčí okolo kvete a je plné nějakých motýlů, jsou jich desítky, stovky, k tomu bzučení včel. A také jedno opravdu velké mraveniště lesních mravenců. Je založeno na malé skalce, ale jeho rozměry jsou i tak imponující. Tak velké jsem neviděl ani okolo Alfrédky. Statisíce mravenců se hemží snad v několika vrstvách, je to úžasná podívaná. Ale neprozřetelně odložený batoh je záhy obalen stovkami mravenců a na botách i kalhotách je to podobné. Honem pár fotek, následuje úprk a pak několikaminutové vytřepávání mravenců odevšad. I tak mě jeden dobře kousnul do krku :-). ____________________________________________________________________________________________________________ 9.5.2019 Ještě jednou psíci a pak konečně i další zvěř. Vydal jsem se před časem podívat se na psíky, tak mám pár nových fotek, ale asi s nimi budu mít delší pauzu. Pokud se mi je vůbec ještě podaří nafotit. Poslední dvě návštěvy nepřinesly nic, psíci ani do pozdního šera z nory nevylezli a tak netuším, jestli tam ještě vůbec jsou. Pobytových stop už tam moc není. A zrovna na tohle místo nechci dávat fotopast, je to docela blízko pohybu lidí a těm já nevěřím. Nicméně mám ještě dvě lokality, kde bych je mohl nachytat u nor, když nebudou psíci, tak snad jezevci. Uvidím. Tady je ještě kousek videa s psíkem ... Samozřejmě jsem nezanedbával ani ostatní lokality mého fotozájmu. Dvakrát jsem byl na skorcích, už dávno měli krmit, ale po skorcích jakoby se slehla zem! Nikde nic nelétá, na tradičních místech nesedí, u hnízda je ticho. Zvláštní. Tohle se mi u nich ještě po dlouhá léta nestalo. I když bylo po hnízdění, samec stále patroloval u starého hnízda a na místě se zdržoval celý rok. Vyzkouším zase tak za měsíc, třeba to teď byla náhoda. No a nevynechal jsem ani lokalitu s muflony a daňky. Opět dvě jalové návštěvy, až ta třetí vyšla. Stoupal jsem pasekou tradiční pěšinou ve staré trávě, mezi mladým smrčím, kde bývají prasata. Tentokrát ale nebylo slyšet žádné odstrašující funění či cvakání zubama, prasata byla někde jinde. Nevadí, doufám i v jinou kořist. Ještě kousek popojdu na malý hřbet kopce a v tom rachot kamení na druhé straně hřbetu. Jak jinak, vítr mi zradil asi pět mufloních beranů, s těmi se už dneska neshledám, škoda. Stoupám pomaličku k vršku, vím, že tady, mezi rozvolněnými buky může být cokoliv. Slyším bekání muflonek a kousek hřbetu. Jo jo, jsou tam s mladýma, teď se jen dostat na "dostřel". Udělám pár kroků a cosi se mi nahoře, kousek bokem, nezdá. A už vidím za mladým doubkem a trávou cosi hnědého, jen kousek a má to rohy! Pasoucí se beran! Také jemu se ale něco nezdá, zvedne hlavu a chvíli na mne hledí. Vítr je dobrý, jsem trochu maskován přehozem s jakoby listím a hlavně se nesmím pohnout. Kdo to déle vydrží. Po chvíli, když už se mi začaly klepat nohy z nepřirozené pozice půlkroku, beran se uklidnil a začal se opět pást. Jen sem tam zvedl hlavu, aby si tu příšerku zkontroloval. Byl jsem blízko, snad dvacetpět třicet metrů, perfektní na focení. Pár snímků jsem tedy pořídil, ale ještě ty muflonky .... Beran to věděl, takže se otočil, zafuněl a zmizel za vrškem i s ženskými a dětmi. Nevadí, pár dobrých fotek mám. Ale je krásné ráno, chladno, bezmračná obloha, tož chvilku nahoře posedím, třeba ještě něco dorazí. Sedám mezi mladé kapradí, pohodlně se opřu o batoh a čekám co kde se zjeví. Neuplynula ani půlhodinka a cosi se dole pohnulo. A zase. Už vidím mladého muflona jak si to šupajdí do mírného kopce ke mně. Moc se mi ho nepodařilo v tom pohybu fotit, tak aspoň jedna fotka mezi kapradím, než udělal čelem vzad a nezmizel tam, odkud přišel. O co mu asi šlo? Zhruba po další hodině čekání jsem se už začal balit, že se přemístím na jiné loviště, když vidím, jak ze smrčí vystoupí dvě daněly. Já už skoro sbalený rovnám věci do batohu, takže pomaličku vybalit, pomaličku se zase posadit a pomaličku nachystat na focení. Naštěstí jsou daněly v klidu, neviděly mne a také ony pomalu stoupají. Snažím se fotit co to jde, ale nějak se mi nedaří najít vhodnou kompozici, jsou furt čelem ke mně. Naštěstí se mírně otáčí a přechází mezi buky. Sem tam jsou na slunci, sem tam ve stínu. Pak si mě jedna všimnula, zvědavě se zastavila a přemýšlela. Co chvíli přešlápla předním během, pak zas druhým, naklonila se bokem, vytočila hlavu, sem tam bekla ... snažila se přijít na to, co jsem zač. Pak se k ní přidala druhá a vše se opakovalo. Chodily okolo mne, byly opravdu blízko, dokonce se mi podařil i portrét, a stále špekulovaly. Po dlouhých fajn minutách je to přestalo bavit a tím jejich zvláštním hopkáním zase zmizely ve smrčinách. Tož to byl dobrý zážitek! Moje fotografická duše má tedy absťák za sebou a už se těším na něco dalšího - ledňáčky, volavky, jezevce, lišky a další a další .... no, je toho dost a stále mě baví je sledovat, fotit, být blízko. Stojí to za tu námahu nesčetných vyšlapaných kopců či pročekaných hodin, ta setkání se prostě neomrzí. ____________________________________________________________________________________________________________ 2.4.2019 Tak tohle mě opravdu překvapilo, protože jsem vůbec nečekal, že tuhle situaci mohu někdy zažít. Tráva a kopřivy ještě nevyrostly, listí na stromech není žádné a tak je docela dobrá doba zjistit, co žije v jezevčích norách. V mém "rajonu" jsou dvě - o první vím asi 6 roků, o druhé asi 10. Zatímco u první jsem před několika lety jezevce fotil, u té druhé jsem se ani nepokoušel, protože tehdy to bylo v létě a mezi stromy nebylo žádné světlo. Ale já se shodou okolností motal při focení dravců poblíž, tak jsem se zašel podívat, jestli neuvidím nějaké známky života. A opravdu, všude kolem vsuků bylo množství stop a vyhrabané hlíny. Tak to je bezva, jezevci budou doma a určitě se na ně později vypravím. Pro jistotu jsem tam dal fotopast a opravdu se jezevci v noci ukázali. Jenže zatím vylézají až za tmy, musím počkat na další měsíce. Ale když jsem se vracel o této nory, vzpomněl jsem si na tu první, že by bylo dobré zkontrolovat i tu. Když jsem byl tak šedesát metrů o ní, uviděl jsem dva tmavé hrbolky na jinak zatravněném kopečku. Aha, super, jezevci! Už se docela šeřilo a nějak se mi ty siluety nezdály. Jezevci jsou přeci jen světlejší. V klidu jsem vyndal z batohu teleobjektiv, juknu na jezevce ... no to snad není pravda! Jsou to dva psíci mývalovití! Já se nijak nemaskoval a nesnažil se být potichu, takže psíci byli v poloze pozorovací. Pořizuji dvě z ruky pár fotek, v tuto chvíli jde jen o dokument, slunce již zašlo. Jsem z toho nálezu opravdu nadšený, protože jsem je tady nikdy neviděl, nepotkal, ani jsem o nich neslyšel. Ale kolegové no fotoserverech je sem tam fotili a já si říkal, že tohle mít nikdy nebudu. A už jsem kul plány na další dny. Je potřeba ověřit, jestli se chvíli zdrží a kdy z nory vylézají. Přece jen bych rád pořídil o lepší fotky. Takže hned další den přicházím tak hodinu a půl před západem slunce, nacházím si polohu ležícího střelce a čekám. Bylo to dlouhé čekání, už mě všechno bolelo, ale musel jsem vydržet. Až téměř na minutu přesně jako včera vidím konečně pohyb! Ano, už lezou! Nejdříve jen větřící hlavy, stejně, jako to dělají jezevci, ale za pár vteřin už byli venku. Sice v takovém dolíku, neviděl jsem na ně dobře, stále jsem doufal, že vylezou kousek nahoru, na valy vyhrabané hlíny, ale to se bohužel nestalo. Pár fotek jsem stihnul, ale už je tma, fotit se nedá a tak balím a mizím. A je další večer a já opět u psíků. Tentokrát jsem si našel lepší výhled na noru, jsem asi 25 metrů od ní, s lepším větrem. A hlavně na malé rybářské židličce, takže pohoda :-). Čekám asi 45 minut, už jsem netrpělivý, jestli se objeví ještě za fotitelného světla. A jako kdyby měli budíka, úderem té stejného času jako minule, pomalu vylézají. Tentokrát na ně opravdu dobře vidím. Psíci si sedají na malém plácku před vsukem a dali se do vzájemného olizování. Jenže nedělali celou dobu, co jsem fotil, nic jiného! Stále jsem doufal, že toho nechají a vylezou trochu nahoru, ale nic z toho. Namísto toho se prostě stočili do klubíčka a dali si ještě šlofíka. Tak to mě fakt vypekli. Tam mě opět vyhnala, bohužel jsem je musel vyplašit, do rána se mi fakt čekat nechtělo. Teď jim dám týden pokoj a zase se za nimi stavím. Jsou to pěkná, fotogenická zvířátka. Myslivci si určitě myslí opak, ale to to je "normální". Tak psíci, za týden se uvidíme! A kousek videa najdete zde ... ____________________________________________________________________________________________________________ 31.3.2019 Ranní hra na schovávanou a na honěnou nebyla právě tou činností, co bych chtěl brzy ráno dělat. ale nebylo zbytí. Kamarád Martin poprvé fotil ve svém "revíru" sovu, je pravda, že ne tu naši největší, výra, ale přesný opak, kulíška nejmenšího. Je to malinkatá sovička velikosti špačka, jen maličko zavalitější a opravdu vzhledem typická sova. Nelétá pomalu, rozvážně, jako větší sovy, ale rychle, hbitě. Martin má jeho fotky naprosto perfektní a musím dobrovolně přiznat, že jsem záviděl. Byl jsem mile překvapen, když mi nabídnul svou lokalitu, že mám přijet, zavede mě ke kulíškům. Neváhal jsem ani vteřinu a domluvili jsme se. Doma jsem si nachystal do empétrojky hlas kulíška pro jeho přivábení, sbalil foto vybavení a netrpělivě čekal toho správného rána. Přijíždíme k lesu, pak ještě kousek lesní silničkou a stavíme poblíž mnoha vývratů a zlomených stromů po nedávné vichřici. Je to smutný pohled na téměř stoleté smrky, vyvrácené z kořenů či rozštípané na třísky. Za pár minut jsme ale na kulíškovém. Martin mi krátce vysvětlí vhodnou taktiku a sám se ztrácí v lese, obhlídnou nějaké muflony. Salaším se pod velkým smrkem, ani se nemaskuji, o to pozorněji poslouchám. Kulíšci se ozývají zvláštním houkáním, je to docela typický zvuk. Na jeho přílet mám odhadem podle Martinova pozorování tak půl hodiny. Vtom kdesi vpravo za mnou při zemi slyším nějaký pohyb, ale je mi líno otočit hlavu o zlomkrk. Kulíšek to není. O to větší ale bylo mé překvapení! Srna si štráduje klidně okolo mne, tak na pět metrů a pár vteřin za ní další, ale ta se o mě málem otřela, téměř mi přešla přes natažené nohy!  Kdybych natáhnul ruku, snad jsem se jí mohl dotknout. Srny přešly, zastavily se asi pět metrů přede mnou a pokračovaly do mlazin. Teprve potom jsem se mohl pohnout a cvaknout jednu odcházející. Tak to nebyl špatný zážitek :-) Ale já čekám přece jen něco jiného. Uplynula čtvrthodina a slyším hlas kulíška! Je sice daleko, ale už je v doslechu. Krátce pouštím nahrávku jeho hlasu k přivábení a čekám, co se bude dít. Za chvilku jej vidím přeletět kdesi nade mnou do větví velkých smrků. Za chvilku letí zase kousek jinam. Znova pouštím nahrávku, pokouším se jej dostat blíž. Kulíšek místo falešného pískání oblétává v uctivé vzdálenosti, tak se zvedám a v podstatě chodím za ním. Jednou je dál, podruhé blíž, snažím se o pár fotek, ale stále to není ono, je docela daleko na dobrou, kvalitní fotku. Pak vidím kulíška dál na větvi smrku (ta první fotka), já stojím u bukového mlází za silným smrkem a přímo před očima mám tenkou suchou větvičku vyrůstající z toho smrku. Ta je pro další děj důležitá :-). Krátce pouštím nahrávku a čekám. Najednou se kulíšek snese z větve a letí rychle přímo ke mně! Míří právě na tu větvičku, co mám snad 30 cenťáků před očima. Půl metru před větvičkou najednou brzda, bleskový výkrut, kulíšek mě míjí doslova o pár centimetrů a vlétá mezi další stromy. Tak to je dneska již další blízké setkání ne třetího, ale druhého druhu . Opět sedám ke stromu, pouštím vábení a čekám. Ne, kulíškovi se nikam blízko nechce. Ale k mému překvapení zaslechnu na druhé straně dalšího kulíška! Ano jsou tady dva. Jen stále létají hodně vysoko ve větvích. Počkat počkat, vždyť byli u tamtoho smrku .... jak to, že je jeden najednou úplně jinde? To je třetí kulíšek! A už začíná mela, docela se nahánějí, jeden sednul do koruny buku, ale tam se na něj doslova vrhnul párek strakapoudů, jen krátké zavíření a pleskání křídel, kulíšek to vzdává a letí na špičku smrku. Za chvilku si metr od něj sedá další, krásně na ranním slunci. Ale já již štěstí nemám, takže balím a vracím se k autu. Martin už sedí vedle na pařezu a prohlíží si fotky na displeji svého foťáku. Je mi to úplně jasné - má muflony. A taky že jo. Chvilku se díváme na displeje s našimi úlovky a odjíždíme. Já jsem zvědav, co vystaví Martin na svém webu a Martin snad na to, co se podařilo mně. Dík, Martine! ____________________________________________________________________________________________________________ 22.3.2019 Jak jsem ztratil krytku k objektivu a zase našel, tak by se dala nazvat dnešní aktualita. Ale to bych ještě musel přidat "Jak jsem zapomněl v lese rukavice a zase je našel" :-) Po nějakém tom týdne jsem opět zašel do mé oblíbené mufloní lokality. Ne jen na muflony, o kterých jsem dopředu věděl, že je nenajdu, ale i na daňky, divoká prasata, skorce a co se dalšího namane. Ale po pořádku. Po zhruba třičtvrtěhodinovém výšlapu jsem nahoře v bučinách, cestou stihnu zaslechnout v mladém smrčí prasata, je tam moje známá bachyně, která pokaždé, když jdu okolo, funí jak lokomotiva. Pak úplně nahoře si zradím asi pět daněl a z mufloního berana zahlédnu jen vršek toulců. Takže jo, fajn se daří :-). Usazuji se postupně po hodince a půl na dvou místech, kde by se mohla nějaká zvěř objevit, ale nikde nic. Jen na smrčkách poskakují sýkorky parukářky a hodně daleko sednul metr nad zem jestřáb. A teď je ta správná doba pro tu avizovanou krytku. Na jednom místě jsem někdy v únoru udělal bezva parakotoul, když jsem překračoval zlomený strom a špičkou boty jsem zadrhnul o pahýl větve. Vlastním tělem jsem bránil foťák s teleobjektivem, což se podařilo, ale nevšiml jsem si, že mi z kapsy batohu vypadla krytka. To jsem zjistil až doma. Nedá se svítit, koupím novou, nebylo by to poprvé. Ale jedna ještě byla doma, tak jsem s nákupem nespěchal. No nic, u zvěře skončím a zajdu na skorce, měli by už sedět na vajíčkách. Je to asi 20 minut z kopce, za chvíli už se dívám, kde je sameček, na kterém kameni tentokrát hlídá. Má dva oblíbené, už mnoho generací využívá stále stejné. A je tam! Je mi jasné, že ho vyplaším, když se pokusím dostat blíž. Ale rychle zalehnu kousek od vody,  zamaskuji se, ale nemám své parádní maskovací rukavice! Hned vím, kde zůstaly - samozřejmě daleko nahoře na kopci. Už se mi nahoru podruhé nechce, zajdu při příští návštěvě. Ale zpátky ke skorcům. Skorci trvá snad jen patnáct minut, než si na tu ležící příšeru zvykne a zase je vše v pořádku. Po nějaké době je mi jasné, že poletuje jen sameček, samička sedí. Sameček se typickým pohybem pokrčených kolen producíruje po kameni, provede si násobnou očistu, protáhne se, párkrát pískne a zase odletí na druhý kámen. V tom se objeví kousek ode mne další skorec. Copak neodletěl? Ale jo, je to samička, která na chvíli vylétla z hnízda, aby se vykoupala, napila, také se protáhla a zase šup zpátky. Sameček to samozřejmě zaregistroval, přiletěl na kámen a začal krásně vyzpěvovat. Fajn podívání! Ještě chvíli skorce pozoruji, natočím i krátké video a balím. Ale zapomenuté rukavice mi nedají spát, zadarmo nebyly, tak se ještě jednou šplhám na kopec. Rukavice na mě spořádaně čekají u paty buku. Ušetřil jsem :-). Cestou dolů procházím "prasečím" smrčím, jsou v něm bezva chodníčky, když tu zleva slyším známý zvuk, doprovázený mručením a cvakáním zubů. Zastavuji, chystám foťák a čekám, jestli něco vyjde ze smrčí. Najednou asi 20 metrů přede mnou cestičku křižuje snad 15 malých selátek, opravdu drobci! Fotit se ale nedá, vysoká stařina je nepropustná. A za nimi v krátkém sledu bachyně a asi pět dalších prasat, zřejmě loňských. Pěkná podívaná, ale dobré fotky žádné. Nevadí, ještě budou i další příležitosti. Ještě chvíli se ze smrčí ozývá jejich kvičení a funění, pro jistotu mizím :-) A to bylo dneska vše, fajný výšlap, bylo to tentokrát zajímavé a sem tam i docela adrenalinové. A kousek videa najdete zde ... ____________________________________________________________________________________________________________ 10.3.2019 Jarní potoky v horách jsou plné vody, a to je docela dobrý čas na jejich focení. Ale nebudu předbíhat, protože potokům předcházelo i jiné focení. Nejdříve se vrátím k ptáků, které jsem se snažil pomocí předložené újedi dostat před hledáček. Poslední dobou se mi už nedaří tolik, jako před několika týdny, ale aspoň jedna pěkná káně přeci jen přiletěla. Vítr, vítr a zase vítr. To je jako nit, která se táhne minimálně posledním týdnem. Zvěř bývá kdesi schovaná a je docela problém ji najít. A je úplně jedno o jaký druh se jedná. Je daleko obezřetnější, šustění listí, praskot větviček či lomoz větví na stromech je neustále ruší a jsou ve střehu. Takže ne že bych něco neviděl, ale dostat ne "na dostřel" je téměř nemožné. Viděl jsem několik prasat, krásného daňka či srnčí, ale nic z toho.  Až posledně jsem měl trošku štěstí a byla to spíš náhoda. S mého oblíbeného místa ve vysokých bučinách mě vyhnal traktor s dřevorubci a tak mi nezbylo, než vyklidit pole. Odcházel jsem pasekou s mladými smrčky, když mezi nimi kdesi vpředu zahlédnu šedohnědý hřbet. Ihned vím, o co jde, jen jsem nevěděl, jestli to je daněk či daněla. Za bé bylo správně a byly dvě. Popásaly se v klidu na stařině a také se snažily z drnů dostat malinká stébla nové trávy. Byly docela daleko a skrz mnoho větví, ale vítr jsem měl dobrý, tak proč nezkusit jít blíž. Využil jsem prošlapaných stezek mezi smrčky a pomaličku se přibližoval. Nakonec jsem nemusel fotit ani na plný zoom, ale světla moc nebylo. Pár fotek se mi snad podařilo, daněly o mě neměly nejmenší tušení, ale jak to bývá, vydaly se postupně ode mne, místo ke mně. Nu což, takový je život fotografův :-) V neděli ráno jsem se podíval na meteoradar a dopoledne by mělo být docela slušně. Takže rychle balím širokáč, svačinu a pití a vyrážím do Beskyd. Asi za hodinku jízdy parkuji pod kopci. V horách ale až tak hezky není, je zataženo, naštěstí neprší. Rozhodl jsem se fotit potok Bystrá, teče mezi Velkou Stolovou a Noříčí horou. Za ty tisíce let má hodně zaříznuté koryto, zpočátku se k vodě téměř nedá dostat, bylo by to hodně riskantní. Ale mám v plánu vyjít až tam, kde kousek od pramene jeho koryto ještě není tak hluboké a na zpáteční cestě se pokusit o nějaké fotky. Už jsem nahoře, ale Bystrá je opravdu bystrá, zářez je stále velmi hluboký a strmý, míst, kudy se dá sejít k vodě je málo a většinou jsou z druhého břehu. Vody teče v Bystré hodně, to je fajn, všelijakých peřejí, splávků a kaskád je nepočítaně, mám si z čeho vybírat. Podél vody se jít nedá a tak je to stále nahoru a dolů strmým srázem. Musím sám sebe brzdit, abych nešel příliš strmým svahem, to by při uklouznutí nemuselo dobře dopadnout. Všude je mokro, hlína ujíždí, mokré klacky i kameny neuvěřitelně kloužou. Ale daří se mi dostat se na pár zajímavých míst, byť na jedno z nich jsem musel absolvovat naboso násilný přechod potoka a voda byla fakt studená, vždyť o pár set metrů výš teče ze sněhu. Ale co je horší, začíná docela pršet, to není ideální prostředí pro fotovybavení. Snažím se krýt, jak se dá, naštěstí mám většinu míst, která jsem si cestou nahoru vyhlédnul, vyfocená, takže balím a mířím k autu. ____________________________________________________________________________________________________________ 19.2.2019 Bubo bubo ... Tahle slova si pamatuji co si pamatuji :-), jak jinak, je to výr velký. Ale začnu od začátku. Výra jsem viděl poprvé a naposledy zhruba před dvanácti lety, bylo jen letmé setkání, kdy jsem jej vyplašil při příchodu jednoho krásného lomu. To seděl ve větvích velkého smrku. Od té doby jsem potkal při mých lesních toulkách jen málo sov, mám pár fotek, ale nic kloudného, snad jen kulíšek vyšel tehdy slušně. Zhruba před rokem, plus minus ve stejnou roční dobu, jsem na jednom "svém" fotoúzemí vyplašil dvě velké sovy, slétly ze smrku nade mnou a odplachtily bukovým lesem kamsi pod kopec. Nedokázal jsem je identifikovat, ale podle velikosti jsem tajně věřil ve výry. Rok se s rokem sešel a já se do stejných míst nyní vrátil ve stejnou dobu. Na sovy jsem si vzpomněl, ale že je znovu vyplaším na stejném místě, tak to mne opravdu nenapadlo. Ale stalo se! Přímo nade mnou slétla ze smrku velká sova, já stačil udělat je rychlou letovku, to je ten první snímek větví. Sova je těsně vedle té fotky :-). Ujdu asi dvacet metrů a zase z jednoho stromu odlétá sova! Tentokrát jsem měl maličko štěstí, protože sedla snad 100 metrů daleko na další smrk. Je to strašně daleko, snažím se "proostřit" teleobjektivem skrz větve smrku, ale nedaří se. Rychle cvakám tři snímky a sova odlétá. Tož snad bude aspoň dokument. Dívám se na displej foťáku, zvětšuji si fotku a už vidím krásné "uši" a sytě oranžové oči. Není co řešit, je to výr! Je krásné, slunečné počasí a já procházím bučinami, pomalu, v klidu, hledám, co se kde hýbe. Někde tady musí být mufloni, daňci, srnčí ... Ale zatím nikde nic. Po delší době  a dalším kilometry lesem zahlédnu mezi kmeny a snad 150 metrů daleko něco povědomě zaoblené. Mufloní toulce! Podívám se teleobjektivem a je to opravdu muflon, ležící, spící. Jen v mírném protislunci nedokážu zjistit, zda se dívá na mne nebo na ode mne. To je pro přiblížení docela zásadní, mufloni jsou potvory ostražité, okamžitě by si mne všimnul a zmizel. Když maličko pohnul hlavou, je jasné, že leží směrem ode mne. Hodně dlouho, prakticky celou zimu, jsem nic pořádného čtyřnohého nevyfotil, tak se musím snažit. Ale v suchém listí, v téměř tichém lese, mi asi muflon šanci nedá. Kryji se za kmeny buků a pomaličku, ani se to nedá nazvat krok za krokem, se přibližuji. Každé došlápnutí trvá snad 15 vteřin, než zjistím, zda je pod botou větev či ne. Trvá mi to snad půl hodiny, ale dostávám se k muflonovi snad na čtyřicet metrů a zatím o mně neví. V klidu leží, přežvykuje, hřeje si tmavý hřbet. Klekám si na jedno koleno, stativ napůl zasunutý a pořizuji pár fotek. Cvaknutí závěrky muflon zprvu asi registruje, jen otočí na chvíli hlavu mým směrem, aby se vrátil ke klidnému přežvykování. Jsem rozhodnut počkat tak dlouho, jak to jen mé pokroucené nohy vydrží, prostě musím mít fotky! Doufám, že muflona přestane to lenošení bavit a předvede mi také jinou pozici než je ležmo. Čekám dlouho, nic se neděje, potřebuji se maličko pohnout a protáhnout kolena. Zašustění ale muflon slyší, pomalu se postaví, otočí se celý mým směrem a dívá se přímo na mne. Co mu asi letí hlavou? Co to je, to malé něco u země. Já myslel, že je je vystaráno, že odskočí, ale on si zase lehnul! A tentokrát přímo mým směrem! A tak na sebe hodnou chvíli hledíme, každý si myslí to svoje, jen muflon narozdíl ode mne má co jíst. Nic, už klečím fakt dlouho a déle to moje tělo nevydrží, musím si sednout. Pomaličku se mi to překvapivě podařilo, aniž muflon utekl. Ale asi se mu přeci jen něco nezdálo, za chvíli se zvednul, ještě jednou se na mne podíval a pomalu odkráčel kamsi mezi buky. Tak tohle se opravdu povedlo. Je čas návratu, scházím strmým svahem bučin, za chvíli jsem dole u řeky. Ještě kousek po silničce a jsem u skorců, kteří v jednom místě pravidelně hnízdí. A jsou doma. Počkám, až odletí kousek dál od místa hnízdění (ale ještě nehnízdí) a sednu si poblíž, třeba budu mít štěstí na pár fotek. Asi pět metrů přede mnou jsou ve vodě fajn kameny, i tihle skorci na nich rádi sedají. Ale jak tak čekám, jeden kámen je najednou pod vodou! Vidím špatně? A ten další se také potápí! Pak mi to došlo - v přehradě daleko proti proudu zvýšili odtok řeky, si kvůli táních v dalekých horách. Během snad jedné hodiny se zvedla hladina řeky o půl metrů, všechny kameny jsou pod vodou. Nacházím si místo výš na břehu, není to ideální, ale lepší, než nic. Nakonec skorci přilétají, podél břehu hledají něco k snědku, co voda přinesla. Pár fotek se snad podařilo. Při jejich dalším odletu balím fidlátka a jedu domů. Pěkný den to byl. ____________________________________________________________________________________________________________ 16.2.2019 Potřetí u dravců a tentokrát s krkavci Několik neúspěšných sezení při čekání na káňata mě téměř odradilo od dalších pokusů. Sníh zmizel, modrá obloha a teploty okolo deseti stupňů mně však vrátily elán a já opět vyrazil. Tentokrát jsem si přibral do batohu kromě něčeho masitého i jeden rohlík. Pro sojky. To jen pro jistotu, kdyby nebylo nic jiného. Všechny dobroty dávám kousek vedle od odsedacích kořenů. Místo je ještě ve stínu a jinovatka na trávě připomíná, že je ještě únor. Na druhou stranu loučky však již slunce svítí a tak za dvě hodinky se dostane i sem. Bohužel nemohu umístit kryt ani místo krmení na druhou stranu loučky, fotil bych přímo do vycházejícího slunce. Nezbývá tedy, než čekat. Proti minulým sezením se okolo ozývají káňata, kdesi v dálce se ozval krkavec a v mladém smrčí křičí sojky. Tož docela živo, snad bude živo i před krytem. Asi hodinu sedím, sem tam se mi zavřou víčka, když najednou slyším typický svist letek krkavce. Bez jediného hlásku těsně nad újedí bleskově přeletí dva krkavci, pak ostrý oblouk a další nálet. Tohle už znám a vím, co bude následovat, pokud krkavci situaci vyhodnotí jako bezpečnou. Odletí zase kamsi dál na strom a pak sletí přímo k újedi. A už jsou tady! Nejdříve dva tři, pak dalších šest! Ani se nezdržovali prohlídkou okolí a hned se vrhli na rohlík. Toho hašteření, poletování, několikrát se sami sebe lekli a všichni vyletěli, aby se během pár vteřin vrátili. Najednou se mezi nimi mihnul jiný pták a sednul na odsedací pahýl. Káně! Byla zvědavá, co že to krkavci našli dobrého, ale jen chvíli poseděla, znervózňovaly ji ty krkavčí vzlety a odlétla i ona. Krkavci ještě chvíli hledali zbytky rohlíku, masa si ani nevšimli. Pak najednou do krkavců jako když střelí a jsou pryč. Já doufám, že se káně vrátí, ale ani po další hodině nic. Takže balím fidlátka, chci se ještě projít lesem, jestli nenarazím na nějakou zvěř, nejlépe daňky. Ale kromě několika kusů srnek mezi lodyhami buřiny nic jiného. A sojku jsem nakonec nachytal ne na rohlíkách, ale jen tak na větvích v lese. ____________________________________________________________________________________________________________ 13.1.2019 Tak nějak se mi potvrdila slova z minula - "Začíná zimní čas,kdy není až tak jednoduché fotit zvěř či ptáky ..." Téměř neustálá "tma", déšť, sněžení, není zrovna volný čas, nedaří se  .....no, nebudu to natahovat. Prostě jsem nevyfotil už dva měsíce nic, co by stálo za shlédnutí. Ale mírně pod nulou, várka čerstvého sněhu a relativně slušné počasí, to je dobrá kombinace pro návštěvu ptačí lokality. V batohu mám přibaleno něco dobrého pro masožravé ptáky, lesní cesta je částečně projetá, tak nemusím prošlapávat a opravdu se těším, až zasednu. Na loučce uprostřed lesa musím ušlapat kousek místa, přece jenom napadlo asi 30 čísel sněhu a to by ptáci moc dobře nefotili. Kryt přežil, stačí jen mírně doplnit několika větvemi a zasedám na batoh. Okolo sebe rozkládám termosku, brýle abych viděl na displej a pro jistotu i teplou vestu. Mohu takhle čekat klidně i tři hodiny, ale zatím je mi fajn, přeci jen delší chůze zahřála. Kdesi okolo slyším pískat káňata, jedno nebo dvě. Za chvíli přeletí pár krkavců, ale jsou vysoko, asi jen prolétají. Trochu mě překvapuje, že neslyším všudypřítomné sojky. Ale jsem teprve na začátku. Po hodince čekání se stále nic neděje, jen mám dojem, že je pískání káňat o něco blíž. A pak najednou se něco mihne a k újedi sedne káně! No jo, úplně jsem zapomněl, že jsou nějakou dobu potichu, než sednou. Chvíli se obezřetně dívá okolo, pak ale neodolá a dá se do trhání masa. Bohužel je káně otočeno ode mne, tak moc příležitostí nemám. Cpe se asi tak patnáct dvacet minut, najednou ztuhne, na hlavě se mu naježí pírka ... pak mě napadne, že kdesi musí vidět  konkurenci. Podívám se od hledáčku kousek vedle ..jo! Hned vedle sedí druhé káně, já ho neviděl přilétat, protože se celou dobu dívám do hledáčku. Je hodně tmavé, zajímavé. Chvíli si dodává odvahu, ale pak se také dá do žraní. Říkám si, že by se mohly trošku poprat, konečně by byla nějaká akce. Zatím to ale nevypadá, jsou sice jen kousek vedle sebe,. ale zatím se tolerují. Ale tomu prvnímu káněti dochází žrádlo a po očku pokukuje po tom druhém. Pak jeden skok a už jsou proti sobě - roztažená křídla, výhružný postoj, nádhera! Pořídím pár fotek, ale musím odzůmovat, nevejdou se obě najednou. Ale pak je "souboje" konec, ještě pár fotek a je zase klid. Za chvíli jedno káně kamsi odlétá, druhé si na pár vteřin vyskočí na větev hned vedle újedi a pak také mizí kdesi mezi stromy. Ještě chvíli čekám, jestli něco nepřiletí, ale začíná drobně pršet, takže se balím a moc se těším domů k počítači podívat se, co se podařilo. A kousek videa najdete tady ....