6.8.2018 Dva měsíce uplynuly od mé poslední návštěvy jedné přehradní nádrže, kde jsem fotil ledňáčky. A tak byl nejvyšší čas se vrátit kuknout, co je nového. Kvalita či četnost druhů ptactva, které se dá vyfotit, je docela úzce se stavem vody v nádrži. Díky vysokému stavu vody prakticky zmizí rozsáhlá bahnitá území, kde s oblibou loví volavky či mnoho druhů bahňáků. A málo vody je zase trochu nevhodné pro focení, voda je daleko od břehů či keřovitých vrbiček a není se kde skrýt. Například volavky jsou potvory ostražité, stačí sebemenší pohyb třeba jen nemaskované ruky, pohnutí objektivem či zavlnění maskovačky a s hlasitým krákáním zmizí třeba na dvě tři hodiny. Pak teprve některá z nich provede ve větší výšce průlet nad lokalitou, zda je vše v pořádky a pomaličku se začnou slétávat další. Abych se tomu pokud možno vyvaroval, byl jsem na místě ještě za hlubokého šera. Vybral jsem si místo k zasednutí, jenže to znamenalo jít tak sto metrů černým, smradlavým a mazlavým bahnem, sice jen asi dvacet centimetrů hlubokým podél mladých vrbiček, ale i to dalo zabrat. Naštěstí mě zachránily vysoké gumové boty ze starého vojenského protichemického obleku, které se nazouvají přes boty normální a jsou vysoké až po ..... Skoro. Sedám pod jednu vrbičku na malou skládací židličku, která se ihned také zaboří dvacet čísel, ale sedět se dá. Chvilku je mi líto i stativu, který musí dopadnout stejně, ale nakonec svolil :-). Neuplynulo snad ani třicet minut a přilétá první volavka. Nad vodou se povalují cáry mlhy, protější břeh není téměř vidět, je příjemně chladno. Slunce se vyhoupne těsně nad kopec, začínají přilétat první bahňáci, je tu více druhů, ale já se v nich popravdě moc nevyznám. Časy pro focení vychází ještě dlouhé, sem tam něco cvaknu, ale čekám na lepší podmínky. Okolo sedmé už je světla víc, ale "bahniště" je docela rozlehlé a ptáků je tak jeden kus na dvěstě metrů čtverečních. Musím vydržet, však přijdou. Nedaleko s typickým křaplavým krákáním přilétá volavka a pokouší se sednou na mladý vrbičkový keř. Je na něj těžká, trvá jí snad dvě minuty, než najde rovnovážnou polohu :-). Pořizuji snímky v mírném protisvětle, okrajové peří tvoří pěkné zarámování. A kousek ode mne, na starý pařez trčící z bahna, přilétají různí menší ptáci. Posedí jen chvilku, pak seskočí do bahna mezi zčernalé stvoly trav a hledají něco k snědku. Slunce již vystoupalo docela vysoko a to je čas, kdy s mlaskavými zvuky horko těžko se odlepujících bot opouštím blátivé posezení. Jsem domluven s kamarádem Martinem na kafe, určitě si máme co povykládat, má čerstvé informace o probíhající srnčí říji a možnostech focení, což mě docela zajímá. .... Ano, všude je dost zvěře, několik srnců, srny, vycházejí na louky, je to dobré, zítra ráno dojeď, nafotíme ...... A tak druhý den ráno ještě za tmy zasedáme na bezva místo, nedaleko odtud jsme spolu fotili říji před několika lety. Jen nám trošku kazí kempaření někoho, kdo dojel klidně autem doprostřed velké louky, postavil si stan a v tuto chvíli ještě vyspává. Snad to ale nebude pro srnčí problém. Začíná se rozednívat, v dálce vidíme pár srnců, chodí sem tam s hlavou u země a hledají srny. U nás je zatím klid, ale najednou slyšíme prasknutí větve kdesi v remízku .... a zase. Napjatě čekáme, co bude dál a najednou stojí před remízkem bachyně. Chvíli se dívá po louce, nabere směr šikmo loukou a jde. Za ní se vyloupne ze stěny remízku tmavší prase a pak ještě asi pět šest letošních selat. Už nejsou pruhovaná, mají téměř tmavou srst. A všichni jdou za vedoucí bachyní. Jen mají směr přímo na stan toho kempaře. Fotíme, nic moc z toho asi díky šeru nebude, ale jako dokument jo. Bachyně se zastaví snad dvacet metrů před stanem, za ní postupně dochází další prasata. Pak vše na vteřinku ztuhne, bachyně udělá čelem vzad, s ní i ostatní a zabíhají zase do remízku najít si jinou cestu. Dobré představení! Snad je to jen začátek! Ale opak byl pravdou. Za celé ráno jsme již nikde téměř nic nepotkali a neviděli. Po srnčí zvěři jakoby se zem slehla. Okolo osmé to vzdáváme, nemá cenu jen tak chodit. Martin se asi pokusí zajít ještě další den ráno, já ale mířím ještě teď znovu na včerejší focení u nádrže. Lákají mě volavky bílé, které jsme včera viděl u protějšího břehu  a na ně může být i pozdější ráno. Zasedám na břehu, pod větvemi nějakého listnáčku. Netrvá dlouho, přilétá jedna volavka popelavá, ale sedne jen krátce a je pryč. Asi za hodinu se začínají slétat oba druhy volavek - popelavé i bílé, jenže na místa, kde jsem fotil včera! A to je na dobrou fotku hodně daleko. Stále tajně doufám, že si sednou do míst, kde byly včera a podaří se fajn fotky, ale marně. Jen dvě bílé došly při lovu trošku blíž, snad s výřezem fotky něco bude.  Dopoledne uteklo, slunce je již příliš ostré a tak se balím. Nicméně plán na další návštěvu již v hlavě mám :-). _______________________________________________________________________________________________________________ 30.7.2018 Srnčí říje se u mě nekoná, tedy prozatím. I když jsem se několikrát vypravil do "mých" míst ráno za svítání i večer, byla to bída. Srnčí buď daleko v mnohahektarové louce nebo kdesi v krmné směsce, kde nebylo téměř vidět, jen uši prozrazovaly jejich přítomnost. A tak jsem musel vzít zavděk aspoň jedním mladým srncem, který přiklusal očichat zbytky pachů, které tu před několika minutami zanechal jeho starší kolega spolu se srnou. Ale zdržel se jen pár vteřin a vyrazil do lesa. Asi o hodinku později jsem načapal srnu, která vyšla z lesa pro srnče, to bylo zalehlé asi 50 metrů od lesa v poli. Pak se vydali zpátky, ale ze srnčete jsem jen sem tam viděl tmavě hnědý hřbet v okamžiku, kdy přeskakovalo nějaké byliny. Srna mě viděla, jen jsem klečel, ale za hrozbu mě nepovažovala, jen mě sem tam zkontrolovala pohledem. No a tím jsem skončil. Říje je na počátku, třeba budu mít ještě někdy příležitost. _______________________________________________________________________________________________________________ 16.7.2018 I focení dokáže někdy docela potěšit Zvláště, když pak vidíte výsledek své práce, mnoha prochozených hodin, kilometrů, promáčených bot i propocených košil. Ota Bouzek, jeden z mých jesenických přátel, mne před časem požádal o zpracování fotky pro obálku jeho nové knihy, já rád souhlasil a nakonec se vše podařilo, viz tato knížka Povídání od Bílého potoka. Další mé drobné přispění bylo pro knížku Savci České republiky od autorů Miloše Anděry a Jiřího Gaislera, kde jsem přispěl fotkou jelence běloocasého. A naposledy opět obálka knihy, tentokrát určené pro myslivce a milovníky přírody - PENZUM - Myslivost pro teorii i praxi. Ten jelen je jesenický, z loňské říje, bylo to krásné setkání ... _______________________________________________________________________________________________________________ 15.7.2018 Pár průzkumných vycházek jsem si naplánoval na tento víkend. Nejdříve jsem se byl v brzkém ránu podívat do míst, kde loni úspěšně proběhlo mé focení jelení říje s nezapomenutelnými zážitky. Ano, vím, do jelení říje je ještě hrozně daleko, ale prostě jsem chtěl zkusit, jestli náhodou na vysokou nenarazím, jeleni mají paroží v lýčí a to by mohla být fajn fotka. Bylo nádherné, chladné ráno, mokro po nočním dešti, ale slunce často probleskne mezi bílými hrady mraků. Pomalu procházím rozvolněnými smrčinami, mezi borůvčím, opatrně zahlížím za každou skupinku smrků, na každou loučku. Vysoká může být kdekoliv. Ale provází mne jen štěbetání ptáků a šustot větru ve smrčinách. Vysokou nenacházím, i když čerstvých stop a trusu je poměrně dost. Asi už ale sešla do nižších poloh, do vysokého lesa. A tak se jen kochám. Sem tam si sednu a deset patnáct minut se jen dívám po té kráse okolo. Fotím si "záhonek" hořce nachového, je to pěkná rostlinka a je vidět, že si i svěř sem tam ukousne. Prý byla v Jeseníkách ne tak dávno uměle vysazena. Scházím do nižších poloh, kde využívám úrody borůvek k malému občerstvení a mířím zpět. Jelení říje je daleko, ale ta srnčí už pomalu začíná. Snad týden, deset dní a srnci budou více vycházet z lesů a zajímat  se o partnerky. Takže ještě tentýž den jsem zamířil k večeru jen tak na čumendu, na mou oblíbenou louku a přilehlé pole. Na tom je zaseta asi nějaká směs krmení, ne moc hustě a tím pádem pro srnčí je to ideální. Na vedlejší neposečené louce "ani noha", vše je na poli. Hned zkraje překvapím mladého srnečka, jedna fotka a srnec nesměle odhopká do bezpečí. Z malého nadhledu vidím několik kusů srnčí dále v poli, sem tam vykukují jen uši či parůžky. Jo jo, tady bude za chvíli asi živo. Ještě se pokusím dostat do blízkosti jednoho srnce, který zalehnul nedaleko, ale jakási šustící luštěnina mne prozradí, tak mám jen jednu fotku. Už je docela šero, vracím se s rozhodnutím, že sem ráno zase zajdu. Ranní slunce se ještě nevykulilo nad zalesněný kopec a já stoupám kamenitou cestou okolo včerejšího pole. Všude po poli vidím srnčí zvěř, snad deset kusů. Jsou daleko, nemám šanci fotit. Zkouším přivábit chřástala, dva se ozývají docela blízko, ale jsou neteční, jen odpovídají, ale nejdou blíž. Pak si všimnu, že se jeden srnec pohnul plus minus mým směrem! To je šance. Zkouším si jej ještě trochu nadejít, vítr je dobrý, jen kamenitá cesta není pro chůzi ideální a jinudy se jít nedá. Srnec se zastavuje na malém horizontu, pořizuji asi deset fotek a zkouším jít ještě blíž. Ale zachřestění kamínků mne prozrazuje, srnec odbíhá maličko šikmo přede mne, ale musí křížit mou cestu! Zaklekávám v okamžiku, když je skryt vyššími bylinami a čekám, až vykoukne. A taky, že jo. Na maličkou chvilku se zastaví, podívá se na opačnou stranu ... cvakne závěrka, kterou uslyší a otočí se tím směrem. To už mne samozřejmě vidí a s bekáním se ztratí na druhé straně v lese. Ještě ho slyším snad dalších pět minut :-). Sundávám si batoh, že sbalím techniku a koutkem oka zahlédnu na cestě pohyb. Zajíc si to hopká přímo na mne. Tak tohle už znám - opět pomalu do dřepu, zkrácený stativ na zem a jen čekám. Zajíc se dostane snad 7 metrů přede mne, pak znejistí, zahne do pole a tím končí mé focení. Vracím se domů s myšlenkami na srnčí říji. Snad bude po pár letech zase úspěšná a podaří se mi něco zajímavého vyfotit. _______________________________________________________________________________________________________________ 8.7.2018 Od marnosti po úspěch, tak by se dala nazvat má jezevčí anabáze. Zhruba před rokem se mi podařilo vyfotit jezevce, ve vyšší trávě, pod větvemi mladých dubů, ve tmě ... prostě nic moc. Ale byl jsem šťastný, že se mi tohoto nočního tvora podařilo vůbec vyfotit! Ale rok se s rokem sešel a mí kamarádi Vašek a Martin začali "vytahovat" nádherné jezevčí snímky. Ještě za nízkého slunce, na hliněných hromadách, u nor.  Já také pokoušel štěstí u své loňské nory, ale bez úspěchu. Takže jsem to klukům na jedné straně moc přál a na druhé, co bych to neřekl, i trochu záviděl. A pak jednoho dne přišla esemeska - nezajdeš s námi? Neváhal jsem ani minutu, 18:50 sraz a odjezd k norám! Musíme být u nor včas, protože všude okolo jsou pastviny pro krávy a jako na potvoru jsou krávy přímo okolo a v remízku s norami! Nezbývá nám, než je umravnit a odehnat do patřičné vzdálenosti. Naštěstí máme ještě chvíli času, tak si vybíráme každý své stanoviště a dohadujeme se, z kterého vsuku jezevci vylezou. Víme, že ten správný čas nastává těsně před půl deváté. Ještě zbývá "do startu" asi patnáct minut, tak si potichu vykládáme, postupně však hovor utichá, ale zrychluje se tep a hladina adrenalinu mírně roste. Minuty ticha ukončí Vaškova závěrka, který fotí v několika sériích po sobě. My s Martinem jen koukáme, co to ten Vašek fotí. Pak  jeden jezevec vyleze i na naší straně, ale dovolí nám jen pár fotek víceméně nouzových fotek. Zhruba za 20 minut divadlo končí, ještě chvíli jen tak sedíme a polohlasem si vykládáme zážitky, balíme už skoro za tmy a domlouváme se hned na další den. Počasí přeje, nízké slunce zapadající za vzdálený hlavní jesenický hřeben slibuje pro focení krásné světlo. Je další den, stejný čas, stejné místo, stejné nory, jen jiné stanoviště každého z nás. Teď už to musí vyjít! Jenže jezevci byli jiného názoru. Vylezli jen dva a ještě jen velmi krátce a až do silného šera už se neukázali. Něco začíná být špatně, jen se dohadujeme co. To hlavní pro mne se odehrálo za třemi malými kmínky jeřabin a já měl zakrytý výhled. Jezevec pak vylezl na chvíli z druhého vsuku, takže honem pár fotek na dlouhý čas, snad něco vyjde. Je mi jasné, že odpadu bude hodně. Já byl už téměř rozhodnut, že to bylo mé letošní poslední setkání s jezevci, že už další příležitost nebude. Ale naštěstí se nám podařila ještě jedna společná akce. Nechali jsme jezevce pár dnů v klidu a pak se vrátili na místo činu. Jezevci vyhrabali nové vsuky, na dvou stranách remízku byly čerstvé hromady hlíny. Ale to nám rozhodování vůbec neusnadnilo, každý jsme si hledali nejlepší místo. Asi po patnácti :-) minutách máme jasno, zasedáme za trojnožky stativů, kryjeme se maskovačkami a nedočkavě očekáváme první jezevčí čumák. Pozdní oranžové slunce scénu krásně nasvětlilo, jen herci nikde. Půl deváté je dávno pryč, slunce téměř zachází. V tom se úplně na kraji remízku, u čerstvé hromady hlíny něco pohnulo ... není to jezevec, ale sprška hlíny! To si jezevec v klidu upravuje noru. Tentokrát sedí Vašek s Martinem v nevýhodném místě, na jezevce vidím v podstatě jen já. Jezevec na nás vystrkuje zadek, pak následuje další sprška hlíny, chvilku klidu a další hlína. Pořizuji několik fotek a pak jezevec zaleze do nory, na jejíž vchod ale vůbec nevidíme, je schován za vyhrabanou hlínou. Chvilku čekám, pak se rozhoduji přemístit na výhodnější místo s čistým výhledem. Jen doufám, že jezevec nevyleze a nenachytá mě "v nedbalkách". Naštěstí se přesun podařil  a sotva se usadím, zase sprška hlíny, pak jezevčí zadek a nakonec celý jezevec! Ještě to párkrát zopakoval, bohužel světlo na focení už téměř žádné, ale snad nějaká fotka vyjde. Asi po pěti minutách jezevec zalézá do nory a už se neukáže. Jsem opravdu rád, že se mi díky kamarádům podařilo jezevce vyfotit, včetně bezva podívané a malého pochopení jezevčího života.  Klucíííí, díík !!! _______________________________________________________________________________________________________________ 28.5.2018 Jen letmo u ledňáčků jsem se tentokrát stavil. Náhoda mě zavedla poblíž mé oblíbené lokality a tak jsem ledňáčků věnoval asi dvě hodiny času. Pomalu začínají krmit, interval je ještě dost dlouhý, člověk musí mít fakt trpělivost. Navíc bylo úplně jasné slunečné ráno, ostré slunce není na ledňáčky dobré, jejich téměř bílé peří pod zobáčkem a na krku úplně září a dobře exponovat není snadné. A navíc  zase jsou v místě, kde moc světla není a při zamračené obloze jsou téměř nefotitelní. A včil si vyber. Táta ledňáček je zrovna krásně vybarvený, samička je asi mladá, mdlejších barev, ale tu se mi tentokrát vyfotit nepodařilo. Však není všemu konce, při nejbližší příležitosti se k nim zase stavím "na kafe". A ještě zpět k té náhodě na začátku - kamarád Martin mne pozval na krátké setkání s naším internetovým známým Jirkou z Vysočiny, "potkáváme" se pravidelně při komentování svých i cizích fotek na www.zeropixel.cz. Fajn jsme si na náměstí v Bruntále popovídali při posezení na kafi v malé cukrárně. Jirka tady byl na pár dnů i se svou ženou, tentokrát ale věnoval turistickým zajímavostem. _______________________________________________________________________________________________________________ 21.5.2018 Mrazivé ráno v jesenických kopcích bylo nádherně čisté. Ještě potemnělá obloha na západní straně ještě sem tam s hvězdičkou a slabé oranžové svítání tam, odkud se za hodinu vykulí slunce. Pomaličku stoupám mladou travou, pro mne téměř neslyšně, ale pro zvěř, která je v tuto dobu aktivní, určitě ne tak zcela. Všude okolo mne se v nízkém smrčí ozývají kukačky, musí jich být snad deset. Sem tam zahlédnu jejich tmavou siluetu, jak přeletují ze stromu na strom. Kdybych měl počítat, kolika roků se díky kukání dožiju, jsem nesmrtelný. Dvakrát, třikrát proletěla některá těsně nad mou hlavou, jen svist letek ji prozradil, aby pokračovala kukat o dva stromy dál. Být světlo a mít nahrávku, určitě by se podařily fajn fotky. Vytahuji foťák s teleobjektivem a pomalu si chystám nádobíčko, ještě je ale na focení dost šero. Ne, na kukačky tady dnes nejsem, jen budu za chvíli, až se o maličko víc rozední, procházet místy, kde docela pravidelně potkávám vysokou. Pase se na světlinách mezi smrčky a musím ji nejdříve spatřit já, ne naopak. Jen tak mám šanci na nějaký úlovek. Fouká ale dost silný vítr, zatím naštěstí dobrým směrem, ale díky němu nemusí být zvěř tady nahoře. S tím ale nic nenadělám. Čekám patnáct, dvacet minut, než se východní obzor rozsvítí natolik, aby bylo reálné fotit. Nastavím vyšší ISO a pomaličku pokračuji v chůzi. Neustále zrakem prohlížím objevující se další a další světlinky, jestli nezahlédnu něco, co není zelené nebo nemá jehličí. Matou mne zbytky loňské trávy nebo staré rezavé kapradí. Ale tohle není kapradí! Okamžitě se zastavuji, a dobrou minutu nehnutě pozoruji "to" hnědé. Ano, není pochyb, je to bok vysoké. Pomalu prochází stejným směrem, jako já, mizí za skupinkou smrčků, toho využívám a udělám pár kroků stejným směrem. Mám čas si jen kleknout, čekám, kdy se vysoká objeví na druhé straně smrčků a zatím netuším, zda je to jelen či laň. Pak vidím skloněnou hlavu mezi trsy trávy, tělo se pomalu vysunuje z hradby větví, stále nevím .... párkrát cvakne závěrka, i když vím, že focení na desetinu vteřiny vůbec nemusí vyjít. Jen čekám, až zvěř zvedne hlavu, aby zapátrala, zda je v okolí bezpečno. Teď, teď .... pár dalších fotek v sérii doplní paměťovou kartu foťáku, konečně zjišťuji, že se dívám na jelena s hodně mladým parožím. Ale jelen se dívá zase na mě. I když chvíli trvá, než pochopí, co jsem zač, přeci jen odskakuje a trochu zmateně popoběhne kousek nalevo, pak napravo, aby vyběhl kamsi nahoru mírným svahem. Jak jsem následně uviděl, nebyl tady sám a několik hlav a stínů se mihlo v prolukách mezi větvemi smrčků. Pokračuji pomalu dál, do míst, kde přeci jen smrčky ustupují loukám, snad budu mít i tady trochu štěstí. Vítr docela fičí, je zima, v závětrné straně smrčků a v prohlubních mezi travou je jinovatka. A zřejmě díky tomu větru nevidím nikde ani chlup. Ještě se rozhoduji počkat pár minut, dokud vycházející slunce neolízne vršky kopců a přinese trošku světla do jejich úbočí. Tam mířím za dalším setkáním, za kamzíky. Stojím za hustým smrčkem, kde přeci jen tak moc nefouká a pátrám v dálce po malých tmavých skvrnkách na světlinkách mezi stromky. Nikde nic. Zatím. Pokračuji v chůzi a opět můj zrak těká z místa na místo, za každým smrčkem, v každé světlince může být zvěř. Propátrávám místa nade mnou a v protisvětle horizontu, snad 150 metrů daleko, spatřím dvě zvláštně zahnuté větve :-). Jasně, jsou to růžky kamzíka, který je zalehlý na hraně jakési lavice. A není sám, okolo něj se pasou dva tři další a ještě jeden leží kousek dál. Jsou ještě docela ve stínu, tak si je nechávám jako zálohu a raději sestupuji o pár metrů níž, aby mě neviděli a pokračuji vrstevnicí k dalšímu hledání. Periferně zahlédnu vlevo nahoře pohyb. Zase kamzík! Opět není sám, jsou čtyři nebo pět a míří šikmo dolů, přímo přede mne. Zastavují se na mé úrovni, i když o dost dál, než byl potřeboval. Pasou se, sem tam trošku dovádí, perou se s keři kosodřeviny. Je fajn je jen tak pozorovat. Pokouším se dostat o něco blíž, využívám roztroušených smrčků a trošku se daří. Jenže kamzíci se jako na potvoru vydávají dál, samozřejmě ode mne. Sotva jim stačím, ještě se mi pár fotek podaří, ale jsou dál a dál, já přeci jen nemohu jít rychle, neustále se musím krýt. No nic. Zastavuji se, už to nemá cenu. Přemýšlím, zda jít dál nebo se vrátit k té první tlupě. Problém je, že moc šancí se k nim nepozorovaně dostat nemám. A navíc bude mé postavení tak, že budu muset fotit téměř proti slunci. Riskuji, stoupám téměř na jejich úroveň a pomaličku se za nimi vracím. V tu chvíli jen tuším, kde jsou ... a už je vidím. Je jich víc, než jsem původně myslel, snad deset kusů a jsou roztroušeni v širším okolí. O to hůř, každý z nich mne může objevit a je po focení. Tlupa je v pomalém pohybu, samozřejmě zase opačným směrem, než bych rád. Okusují borůvčí a novou trávu a já se pokouším dostat blíž. Pořizuji pár fotek do protisvětla, daří se mi trochu se přibližovat, snad je mám všechny pod kontrolou. Ale nemám. Jeden dost vzadu zapomenutý kamzík mne odhalí a dává ostatním povel. Neutíkají, nejsou vyplašení, je to takový pomalý ústup do předem připravených pozic, ale přeci jen nestíhám. Nechávám je být, ani se nesnažím za nimi dál jít, budou v klidu. Ráno pokročilo a já velím k návratu. Na zpáteční cestě se ještě stavím k ledňáčkům, zda již nekrmí. Přeci jen to jsou téměř tři týdny od mé poslední návštěvy a mladí by mohli být na světě. Ale zdá se, že stále ještě sedí na vajíčkách. Samička jen nakrátko vylétla z nory a sameček se jen tak ochomýtal okolo, jen jednou donesl rybku přímo do hnízda. Možná se mladí právě líhnou a za týden už bude veseleji. _______________________________________________________________________________________________________________ 13.5.2018 Jarní bukové lesy na úbočí Lysé hory navštěvuji docela pravidelně již několik let, většinou v oblasti Velkého Kobylíku. Je to poměrně velká oblast bez turistických značek, ve strmém svahu a sem tam je vidět i ta "pravá divočina". Rostou tady obří jedle, javory i buky, na zemi leží tlející a rozpadající se kmeny těchto stromů, takový fajn prales. A je zajímavé sledovat, jaké změny se za těch pár roků udály právě na těchto padlých stromech. Mnohé z nich se téměř úplně rozpadly, těch velkých, tlejících, je míň a míň, ale stále je co vidět. Když do světle zeleného jarního bukového listí zasvítí slunce, sem tam dosáhne i na zem a dává vyniknout rezavým, mechem porostlým tlejícím kmenům a pařezům, je to prostě nádhera. Postupně jsem se dostal k pramenům Velkého Kobylíku, jsou tvořeny několika ostrými zářezy v prudkém svahu. Není vůbec snadné se u nich pohybovat, svahy jsou suťovité, uvolněné kameny poskytují jen malou oporu a je potřeba dávat opravdu pozor. I když by jízda po zadku nebyla moc dlouhá, přeci jen těch pět či deset metrů by asi bolelo. A najít vhodné a relativně bezpečné místo pro focení také není jednoduché. Suché jaro ale dalo potoku pořádně zabrat. V ani jednom z přítoků netekla vůbec žádná voda, listí nebylo od podzimu splaveno, jen kamenité koryto a vymleté svahy vypovídaly o minulých proudech vody. Snažím se vyfotit pro porovnání snímky z míst, kde jsem v minulosti již fotil, ale vypadá to tady již trochu jinak. I velký kmen, který kdysi překlenoval jako most jeden ze zářezů, se již rozlomil a rozpadl, jeho pozůstatky nacházím snad dvacet metrů níž v korytu potoka. Sestupuji podél potoka, níž je už vidět maličko vody, která postupně přeci je sílí. Začíná tady stará lesní cesta, vede do údolí podél vody a já se po ní vydávám právě v době, kdy se obloha zatáhla a párkrát se zablesklo. Vím, že mě čeká ještě asi hodina a půl chůze, ale co, deštník v batohu mám, tak je to v pohodě. No jo, ale v pohodě to bylo jen do doby prvních kapek :-). Balím techniku do nepromokavého pytle, dávám zpátky do batohu, sahám pro deštník .... a on tu není! Kdesi zůstal, snad v autě, snad doma. Docela slušně zahřmí a začíná opravdový liják. Stojím pod hustým smrkem, v batohu nacházím větší igelitový pytel (mám ho pro případ mokra), který rozříznu, dělám si z něj pláštěnku a pokračuji v sestupu. Naštěstí jak rychle bouřka přišla, tak rychle zase odešla a zbylou cestu už jen krápe. Fajn to dneska bylo, i když docela námaha. _______________________________________________________________________________________________________________ 1.5.2018 Nový měsíc, nové fotky, nové ... Aha, asi už nic dalšího. Ale těch čtrnáct dnů bylo na fotoakce celkem bohatých - s kamarádem Martinem jsme se byli podívat za jeřábky (neúspěšně) a do jeho revíru za jeleny a muflony (neúspěšně), byl jsem u přehrady pohledat ledňáčky (úspěšně), pak ještě jednou na stejném místě zase za ledňáčky (úspěšně) a nakonec jen tak do bučin fotit vše, co přijde pod objektiv. Pokračovat budu tím, co jaksi úspěšné bylo, i když ne tak, abych byl na sto procent spokojen. No jo, ale to asi nebude nikdy. Za ledňáčky jezdím na jedno místo už asi deset roků a docela často jsem je i fotil. Ale doby, kdy jich tam bylo najednou okolo deseti, jsou dávno pryč, poslední kruté zimy jim daly zabrat. A tak každé jejich písknutí mě pohladí na duši. A nejinak tomu bylo i letos. Podle zpráv mého tajného informátora Martina je stav vody na přehradě enormně vysoký a nory, kde kdysi hnízdili, jsou zatopené. Takže jsem musel hledat výš proti proudu přítoku. U jednoho z obnažených hliněných břehů se zahýbala větvička nad vodou, ale nic jsem neviděl. Ale tušil jsem. Takže jsem zasednul pod maskovačku a netrvalo dlouho a těsně nad vodou potoka proletěl za hlasitého pískání  modrý blesk. A za chvíli zase zpátky! Tak paráda, jsou tady! A netrvalo dlouho a na tu kývající se větvičku sedla samička ledňáčka. Pořizuji pár statických fotek, to jen pro jistotu, kdyby nebylo nic dalšího. Za chvíli samička odlétne, ale netrvá dlouho a je zpět. Kdesi po proudu je slyšet další ledňáček. Samička povylétne na vyšší větvičku a hned k ní s pískáním přisedne sameček. Tuším, že asi dojde k páření, ale já je najednou v hledáčku nemohu najít! Šmejdím se a tam, nahoru a dolů a nevidím je! Kouknu na živo a znovu hledám. Ale než je najdu, je po všem a ledňáčci mizí kdesi po potoku.  Tak tohle se mi snad ještě nestalo, mám je pár metrů před sebou a ne a ne je v hledáčku najít. Byla to moje první a možná i poslední příležitost v životě! Po návratu na chatu jsem si aspoň vyfotil strakoše na hlohu. Týden utekl jako voda a já sedím opět u ledňáčků před domem. Tentokrát je tady ale poměrně klid, jen jeden přelet nad potokem za delší dobu. Tuším, že samička už sedí v noře na vajíčkách. Asi po půlhodince ničeho pustím na chviličku z empétrojky hlas ledňáčka. A najednou šup, samička vylétla z nory a sedla na známou větvičku! Koukala se okolo, odkud že to byl ten hlas, různě se vykrucovala a otáčela, ale za minutku už byla zase zpátky v noře. Pár fotek mám, tak fajn a už jí dám pokoj. Asi 4 metry vedle vidím střízlíka, jak si nosí do hnízda suché kousky trávy a nadělá u toho kraválu na celý potok. Pak vylétne kousek nad břeh do malé olše a spustí serenádu. Slunce mezi listy mu udělalo nádhernou kulisu, tak honem honem pár fotek. Po chvíli jsem se přesunul asi o sto metrů dál, kde Martin také viděl nedávno ledňáčka, ale při příchodu jsem ho jen viděl vylétnout z kořenů olšin, pak zamířil po proudu dál. Ale myslím, že to byla další samička s hnízdem. Tak to je fajn, zhruba za tři týdny by měli být mladí na světě a pak rodičům nastane krmící maraton. A snad mne k tomu také přizvou. A poslední focení bylo v bučinách. Tady jsem na částečně zarostlé pasece našel liščí nory, určitě byla nedávno používaná, ale asi už ne nyní, to by vypadal vchod maličko jinak. Pak jsem uviděl datla, jak postupně proklepává staré smrkové pařezy a podařilo se mi aspoň trošku přiblížit, jedna fotka snad trochu vyšla. Kousek dál, už mezi listnáči, jsem načapal danělu, ještě březí, ale nevyplašil jsem ji, jen si mne prohlédla, odhopkala o kus dál a já ji už nechal v klidu. Potloukal jsem se po lese, chvíli někde počkal, jestli se něco neobjeví a po dvou hodinách jsme se už vracel. Jdu starou lesní cestou, je maličko v úvozu, na něm nahoře roste taková delší tráva. Asi deset metrů přede mnou se zvedla ze země žluna a sedla na kmínek mladého smrku. Zastavil jsem se a čekal, jestli nebude příležitost k focení. Koutkem oka jsme na druhé straně úvozu zahlédl pohyb, mrknu tam a ona to liška! Kluše tou vyšší travou přímo na mne! Zvednu foťák, snažím se ji rychle dostat do hledáčku, je blízko, snad pět metrů. V tom mě zmerčí, následuje ostrá pravá, vzápětí ještě jedna a liška se na pár vteřin zastaví a podívá se na tu příšeru v maskovací bundě. Stačilo to na tři rychlé snímky v sérii automatem. První fotka lišky, v otočce, mi připomněla kdysi mezi fotografy zvěře známou sekci " Moje první srnečka", kam jsme dávali takovéto super fotky, které dokáží udělat jen opravdoví mistři!! :-)) Tak fajn, přeci jen se ráno vydařilo. Nakonec jsem se stavil na skok ke skorcům, sameček hlídal před hnízdem, ale samička se neobjevila. Ještě nekrmili, takže samička asi stále sedí. Uvidíme za týden, za dva. _______________________________________________________________________________________________________________ 16.4.2018 Víkendové poflakování na chalupě skončilo několika fotkami "z nouze" a fajn srnčím příběhem. Ale vezmu to popořadě. Krásný, téměř letní víkend jsem se rozhodl strávit na chalupě poblíž Města Albrechtice a přivítat jaro prací. Jak jinak :-). Nicméně pro jistotu jsem si vzal i foto vybavení, co kdyby něco. Jedno ráno jsem zašel na "moji" srnčí louku, jen tak se podívat, co se tam hýbá. Na místě jsem byl ještě před východem slunce a hned první pohled do rozlehlé louky mě potěšil - asi 15 kusů srnčí zvěře a jedna liška. Dřepěl jsem na kraji louky, ve vysoké staré trávě a čekal, co bude dál. Všechno bylo pro focení hodně daleko, vítr se točil všemi směry a tak netrvalo dlouho, liška vzala roha. Sem tam nějaká srna také zavětřila a kousek odběhla, ale stále bylo všechno daleko. Chvíli po východu slunce to vypadalo nadějně, že jeden srnec dojde až ke mně, ale opět to byl vítr, kdo nespolupracoval. Takže mi na kartě foťáku přibyl jen jeden snímek. Na zahradě mám ptačí krmítko, sem tam na něm bývá docela živo a tak jsem poblíž něj postavil štafle, přes ně přehodil jakýsi velký hadr s dírou tak akorát na objektiv a nechal ptáčky, ať si na to monstrum zvyknou. Snad za 10 minut už jim to bylo jedno a střídali se na krmítku podle jejich domluvené hierarchie. Největší respekt má strakapoud, lítá samec i samička, pak brhlíci, vrabci, neustále se peroucí stehlíci a pak zbytek.  Od zahradničení a oprav všeho možného jsem sem tam jen odběhnul, postavil se za stativ a udělal pár snímků. Zdaleka nemám tentokrát vyfoceny všechny druhy, co se na krmítku střídají, ale stačí i tak. Cestou domů jsem se stavil na kafe u svých známých, kteří bydlí na kraji vesnice u docela velkého lánu. Kdosi ze sousedů má ve venkovní ohradě pár prasat, která přikrmuje i řepou, které tam po zimě zbyla docela hromada. A k ní prý přichází přes ten lán, což je k lesu tak 500 metrů, téměř každý den Bohouš. Nemá přesný "jízdní řád", ale bývá prý docela pravidelně. A jak tak popíjíme kafe a díváme se přes zahradu do polí, najednou se cosi v dálce hýbe .... Bohouš! Bleskem spěchám do auta, vytahuji foťák a ze zahrady, téměř bez krytí, začínám fotit. Bohouš klusem přiběhl k ohradě, na chvíli se zastavil, aby obhlédl terén. Pak se olíznul při pomyšlení na pochoutku, pustil do šťavnaté trávy, postupně došel k hromadě řepy, dal si z ní docela velký příděl, řekl nám ahoooj!  a zase nabral směr přes pole k svému lesu. Zajímavé a netradiční setkání! _______________________________________________________________________________________________________________ 9.4.2018 V zimní srsti je ještě nemám, snad jen jednu fotku z daleka. Takže hned brzy ráno vyrážím, kdy slunce se ještě nevyhouplo nad obzor a chladné ráno by mohlo předznamenat hezký den. Aha, za čím že to jedu? Za kamzíky! Ale tentokrát ne na své oblíbené místo při jejich letním focení, ale do nižších poloh, kde jich také pár přebývá. Cestou mi sem tam oko prohlédne na míjené louky pod lesem, to už je takový tik, vyhledávám zvěř. A daří se, asi 200 metrů daleko se pase sedmihlavé stádečko vysoké. Jen je ještě dost šero, nemá smysl zastavovat a fotit. Za chvíli jsem na místě. Tedy na místě parkování auta, protože mě ještě čeká docela strmé stoupání do kopců, půlka po lesní silničce okolo malebného horského potůčku, půlka pak starou lesní cestou smíšeným lesem až do míst, kde z úbočí vystupují malé, větší i největší skalní útvary. Zatím není na bucích žádní listí a tak je les krásně přehledný. Funím do kopce, jsem již téměř na místě, když v tom zahlédnu kousek ve svahu pod sebou jakýsi pohyb. Zkamením a pomalu otáčím hlavu .... kamzíci! Je jich asi pět, krásně tmaví, téměř černí, vyjímají se v suchém bukovém listí. Jen jsem je vyrušil při odpočinku a neví, kdo to, co to a tak jen kousek poodběhnou a zase uléhají. V kleče sundávám batoh a připravuji foťák, pokouším se fotit přes hranu lesní cesty dolů pod sebe. Kamzíci jsou sice v klidu, ale trošku daleko. Nechávám batoh na zemi a po čtyřech se vracím po cestě kousek níž, k lepšímu výhledu. Asi po 20 metrech mě něco nutí se ohlédnout k batohu .... zprvu nevím, o co jde, ale pak vidím srnce, jak čichá k batohu! No toto! Jenže mé pohnutí, abych si jej vyfotil, mě prozrazuje a tak rychle odskočí do smrčin. Mezitím se docela zatáhlo, světla pro dobré focení je zatraceně málo. Fotím kamzíky, doufám, že jedna fotka aspoň bude. Pak kamzíci pomalu scházejí přímo svahem, takovou strží okolo malinkého potůčku, k jedné větší skále. Tuším, kam mají namířeno a tak spěchám na druhou stranu skály, pak nahoru na ni a mohl bych se dostat do jejich úrovně. Daří se mi, vítr v korunách kryje mé šustění v listí. Jsem sice maličko nad nimi, ale nevadí, jinak to stejně nelze provést. Kamzíci jsou naprosto uvolnění, hledají něco v listí, chvilku zalehnou, pak se pošťuchují s mladým boučkem. Moc fajn se na ně dívá. Za nějakou chvíli začnou scházet ještě níž, až k úpatí skály a já zase spěchám na obchvat, scházím na druhé straně skály, která je jakoby zaříznutá do svahu. Plán je jít spodem po jejím úpatí naproti kamzíkům. Jdu hodně pomalu co nejvíce u skály a každou chvíli vykukuji dopředu, abychom se nesrazili. Pak zahlédnu jedno ležícího kamzíka kousek od skály, ten mne sice vidí, jak klečím v listí, ale není znepokojen, jen se pro jistotu kousek vrací. Takže je mi jasné, kde kamzíci jsou. Opět se posunuji o metr, o dva, přede mnou je takový balvan u paty skály a kamzíci musí být hned za ním, tak dva metry ode mne! Vystrkuji hlavu po milimetrech, zahlédnu vršek zahnutých růžků .... musím vymyslet, jak na ně. Ale jinou možnost, než se přeci jen zvednout přes hranu balvanu, nemám. Chystám se na portrétní snímek, nemám v úmyslu odzůmovat. Ale jeden kamzík v tu chvíli krok dva odběhne a já jsem prozrazen. Dává mi čas tak na 5 fotek v rychlém sledu, pak odskakuje a strhává ostatní. Zajímavé je, že asi stále netuší, co je vyrušilo. Takže jen kousek popoběhnou a jsou zase v klidu, rozhlížejí se po okolí, žerou. Pořizuji ještě pár fotek a nechávám je být, jsou už ve volném bukovém lese a já nemám moc šancí se k nim opět dostat. Natočil jsem i kratičké video, tož se můžete kuknout .... Balím fidlátka a stejnou cestou se vracím. Jsem nadmíru spokojen, snad budu i po shlédnutí fotek v počítači. _______________________________________________________________________________________________________________