_______________________________________________________________________________________________________________ 2.4.2018 Tak nějak je to jen takové pobíhání od jednoho k druhému, nedaří se mi vyfotit kloudnou sérii fotek. Když už je šance, zase to nedopadne dobře po technické stránce snímku. Takže to nyní bude jen taková směska všeho možného, co se podařilo alespoň trošku. Před týdnem jsem se podíval do okolí ve Vítkovské vrchovině, kde sem tam fotím daňky, muflony, divočáky ... prostě vše, co se mi dostane před objektiv. Jen tahle situace nastává méně často, než bych si přál. Ale dost kňourání. Asi tříhodinové procházení lesů přineslo jen jednu fotku divočáka, z velké dálky, jak přecházel v pasece travou. Né, že bych nic dalšího neviděl, ale fotit se nedalo. Ale mám záložní plán. Před čtrnácti dny jsem fotil skorce při stavbě hnízda a tak jsem se chtěl podívat, jak pokračují. Našel jsem si trošku bližší místo, aby nebylo v cestě tolik haluzí a posadil se pod maskovačku. Samozřejmě skorci v tu chvíli odlétli vartovat na nedaleký strom spadlý to řeky, ale snad za 15 minut už bylo zase vše ve starých kolejích a opravdu se činili. Však to na hnízdu bylo vidět, od minula docela přibralo na váze. Bylo fajn je pozorovat. A zase uplynul týden, počasí supr, ráno téměř modrá obloha a já v lese. Nemohu si přát nic lepšího. Maskuji se pod silnější javor v místě, kde jsem zhruba před měsícem fotil daňky, sice daleko, ale byli tady. Tak nějak jsme doufal, že by se mohli objevit, pobytových stop je všude dost. Slunce svítilo, čas ubíhal, sem tam sice něco šustlo, ale to jen zajíc hopkal okolo. Zatím nefotitelně. Ale pak jsem si všiml, že okolo mne poletují dva brhlíci. Stačilo jen zjistit si směr odletů a příletů a bylo jasno. Lítali k dutině ve staré třešni ptačce a jelikož daňci nikde, věnoval jsem se brhlíkům. Netušil jsem, jakou mají odletovou vzdálenost, i když jsme byl slušně maskovaný, tak jsem nejdříve fotil z poměrně velké dálky. Ale bylo mi jasné, že z toho kloudné fotky nebudou. Stativ jsme měl vytažený na maximum, takže ve stoje pár kroků k dutině, pár fotek, pár kroků k dutině, pár fotek. Až jsem se dostal tak blízko, jak jsem potřeboval, tak 4 metry. Brhlíci dělali, že mě nevidí a dál nosili do hnízda. Ale pro mě docela překvapení - žádná suchá tráva, mechy ... prostě něco měkkého, kdepak! Lítali si kousek dál pro kůru mladých borovic, kterou prostě loupali z kmínku! Jen sem tam donesli suchý lístek. Dutina byla dokonce chvíli i na slunci, takže pár fotek se snad povede. Když jsem se chtěl vrátit na původní místo, všimnul jsem si o kus dál spícího zajíce, toho, který mne párkrát oběhl a asi se unavil. Jenže je, safra, daleko. No nic, vítr mi hraje do karet, pokusím se opět ve stoje přiblížit. Jdu opravdu jako slimák, centimetr po centimetru, jinak to ani nejde ve vrstvě suchého listí a praskajících větviček. Zatím to vychází a jsem už docela blízko. Jenže zajíc se probouzí! Tak zůstávám stát a sleduji jeho pozdně ranní hygienu. Myje si tlapky, uši, sem tam se podrbe. To trvá asi pět minut, pak jej hygiena přestává bavit a vydává se na další hopkání. Já naivka si myslel, že by to mohlo být mým směrem, jenže samozřejmě přesně na opačnou stranu. Odpoledne je stále krásně, nemá co na práci a tak zase vyrážím na skorce. Nejdříve ale projdu lesem, jestli nebudou ti zatrolení daňci nebo mufloni. Jo jo, viděl jsem daněly, i prasata, ale prostě se nedařilo. Teprve na zpáteční cestě, v takové smrkové mlazině, jsem kousek před sebou uviděl pohyb - stádečko daněl! Ježe v husté trávě a ve smrčí. Nicméně se pohybovaly tím správným směrem a za chvíli se mohly objevit na na fotitelném místě. A taky že jo. Jenže já vlastně dřepěl v polehlé trávě, sice jsem vypadal jako malý listnáček, ale přesto jsem se jedné daněle nezdál a než jsem se nadál, byla pryč a strhla i ostatní. Kromě jedné, která se ještě pro jistotu na mne podívala. A najednou je ticho .... kromě jakéhosi zamručení snad pět metrů vlevo ode mne, mezi hustými smrčky. Je mi jasné, o co jde. Nedostali byste mě tam ani za nic! Já se rozhodl pro ústup do "předem připravených pozic", doprovázen neustálým bublavým mručením. Zpáteční cestou jsem skočil opět ke skorcům, ale neúspěšně. Už mají postaveno, jen tak lítají okolo a čekají asi na snůšku. Takže u nich zaklepu zase až tak za tři týdny, třeba už budou krmit. _______________________________________________________________________________________________________________ 13.3.2018 Návštěva u skorců byla tak trochu neplánovaná, původně byla na řadě zvěř, doufal jsem v daňky, muflony či divočáky. Za celé ráno a dopoledne jsem viděl dost, ale málo fotil. No jo, ne pokaždé vše vyjde. Ale měl jsem záložní plán - na zpáteční cestě z lesa se mohu stavit podívat se ke skorcům. Bydlí na asi 4 metry vysoké kamenné stěně propustku, z kterého malým vodopádem vytéká potůček do řeky. Hnízdo tam mají zavěšené co pamatuji, minimálně 15 roků. Ale loňský vítr zlomil menší stroma ten svými větvemi hnízdo smetl. Na podzim jsem v těch místech skorce viděl a tak jsme doufal, že letos na jaře tam budou zase hnízdit. A naštěstí jsme se nemýlil. Oba rodiče pilně snášeli mech, listí i trávu a budovali si hnízdo nové přesně na místě původního. Sameček si sem tam dal přestávku a krásně své nastávající zazpíval. Při focení jsem však bojoval se vzdáleností (jsou to dost výřezy), s hodně zamračeným nebem, tak jsem jen doufal, že pár fotek bude použitelných. A kdyby ne, zajdu za lepšího počasí. Budu je trochu sledovat, chci nafotit krmení a případně i mladé chvíli po vylétnutí. _______________________________________________________________________________________________________________ 11.3.2018 Sníh je pryč, s ním snad i zima a tak jsem zase v lese. Už mne nebude provázet křupající sníh, takže o mně věděl les už stovky metrů dopředu, nyní je už jen suché listí a les už o mně ví jen stovky metrů dopředu :-). Nicméně jsem rád, že sníh není, zima už byla dlouhá. Mířím do stejného lesa jako posledně, jen na trochu jiná místa s trochu jinou zvěří. Ujdu jen pár desítek metrů a už vidím kus před sebou jen bílé zrcátka několika srnek a stádečka daněl. Jít za nimi cenu nemá a tak se usazuji kousek dál pod středním javorem, s dobrým výhledem na místa, kam zvěř sem tam přichází. Je teplo, slunce hřeje a pomaličku na mě jde dřímota. Najednou mě probudí křupnutí větvě kdesi daleko přede mnou ... pozor, to může něco být ... a zase křupnutí, tentokrát blíž. Směruji teleobjektiv do míst, odkud by mohla zvěř vyjít .... a je tady! Ale místo zvěře jakýsi chlap s čoklem, projde okolo asi 20 metrů, jen pes se po mně ohlédnul. No, tady už to cenu nemá, přemístím se kousek dál. Ujdu snad 50 metrů na okraj bukového lesíku a zdá se mi, že v něm vidím jakýsi flek, snad srst. Objektiv prozrazuje ležící srnu. Ale jakoby cosi tušila, postaví se a s ní i mladý srneček, o kterém jsme nevěděl. Stále o mně neví, jsou trochu nejistí. Rozhlíží se okolo a pak odchází ... samozřejmě opačným směrem. Tuhle sérii jsem si pojmenoval - hele, neděje se něco? - myslíš za námi? - pojď, jdeme, ale hlavně nenápadně! Projdu takovým pásem mladého smrčí, na druhé straně se otvírá taková pěkná velká světlina s vzrostlými břízami, sem tam se tady něco paství. Pozorně se rozhlížím, ale nikde nic. Pak vpravo na kraji smrčí, bohužel kus ode mne, jakýsi pohyb. Hele ho, selátko pruhované! Přesně v místě, kde jsem před lety natrefil na pořádnou bachyni s mladými. Ale je hodně daleko, sice fotím,  dopředu vím, že to budou jen dokumentační snímky. Pokouším se dojít blíž, po zvěří vyšlapané hlinité cestičce, ale nejspíš vítr mne prozradí. Tak zase nic. Vydávám se na druhou stranu březového lesíku, i na druhé straně je úzký pás smrčí, ale nic v něm nevidím. No jo, asi jsem se pořádně nedíval. Sotva vlezu dovnitř, lomoz přede mnou prozrazuje tři prasata! Samozřejmě běží ode mne, do vysokého listnatého lesa a obloukem míří kamsi pryč. Jejich kravál ale znejistí zajíce, pohne se a já už o něm vím. Daří se mi krýt se za malým hrbkem a pomalu se přibližuji. Zvedám se jen tak, abych jej viděl, ale nikde nic! Tož přece se nevypařil odbíhat, to bych ho viděl. Áha! Tamhle je! Daří se pár fotek, mohlo by něco vyjít. Zajíc ale víc odvahy neměl a zmizel v lese. Je další den a já, pod dojmem včerejších zajímavých lesních zážitků, jsem zase v lese. Nebudu zdržovat dalšími popisy, v podstatě se nic moc nedělo, viděl jsem dost, ale fotit se nedalo. Až při návratu, téměř na konci lesa, jsem narazil dokonce na tři stádečka daňků. Nejdřív asi 10 kusu holé, ty mi utekly. Pak další stádečko asi o šesti kusech jsem uviděl průhledem mezi stromy na poli, jedna fotka by byla a když jsem už balil, najednou kus dál jakýsi pohyb. Třetí stádečko daňků a v něm i dva parohatí! Jen se stále dívali kamsi bokem, evidentně je tam cosi zaujalo a já tajně doufal, že pro jistotu odejdou mým směrem, byla to v podstatě jediná jejich úniková cesta. Ale rozhodli se jinak a odešli přesně tím směrem, kterým se dívali. Kdo ví, co je tam nalákalo. A to bylo vše. Opět fajn ráno, se zvěří, teplo, i zasvítilo ... _______________________________________________________________________________________________________________ 6.3.2018 Pošmourný den nepřál kvalitě, i když na pestrost živých tvorů se stěžovat nemohu. Ale popořadě. Před několika dny jsem zašel do lesa, podívat se, co kde lítá a hlavně chodí. Byl nádherný, slunečný a mrazivý den, jenže jsem nepotkal za celé dopoledne ani chlup. Přemrzlý křupající sníh mi nedovolil téměř nic. Ale všimnul jsem si, že na předělu dvou velkých polí, poblíž buřinou zarostlou mezí, se zdržuje na řepce snad 30 kusů srnčí zvěře. Jsou daleko, tak 250-300 metrů a přes volné pole nemám šanci se k nim dostat. Ale mám plán. Brzy ráno vyrazím tou mezí a samozřejmě srnčí vyplaším. Zamaskuji se pod bílou maskovačkou a počkám. Doufám, že se  brzy na své místo vrátí a pokud bude vítr trochu spolupracovat, snad se mi povede něco vyfotit. Jenže ráno zataženo, mlhavo, drobné sněžení. Nu což, stejně vyrazím. Plán vychází, sotva se objevuji na kraji meze, srnčí odbíhá, ale ne moc daleko. Asi se dívají na tu bílou příšeru, co se k nim blíží, nevěří vlastním očím a čekají, co se bude dít. Tou mezí vede taková rýha mezi poli, tam zalehávám. Srnčí je relativně v klidu, dokonce se některé kusy popásají, ale přeci jen jsou docela daleko Navíc je stále lehká mlha. Pak se srnčí dá do pohybu a jde plus minus ke mně, některé srny mě mají evidentně v merku a hlídají. Dochází až ke starým stvolům bylin v mezi a zacházejí do nich. Jen dvě srny se nesměle přijdou podívat zvědavě blíž, tak pořizuji pár fotek. Pak již pro jistotu odcházejí mezí dál. Čekám asi 20 minut, nic se nehýbe, takže popocházím krajem mlází za nimi a vidím je již dost daleko přede mnou. V tom mne zaujme cosi tmavého na dně rygolu, chvilku si nejsem jist, ale pak je to jasné - chlupatá ušiska a téměř černá barva srsti prozrazuje prasata! Jenže jsou za hustými lodyhami bylin, zkouším zaostřit, ale nejde to. Pak mne zradí vítr, prasata se bleskově zvednou a peláší polem do lesa. Asi šest pruhovaných čertíků sprintuje klikatě za mamkou. No jasně, už vidím pelech, vyhrabaný ve stařině na dně příkopu. Safra, přitom stačilo být o dva metry dál a měl jsem skoro čistý výhled! No nic, nastává záložní plán - v batohu jsou dva kuřecí skelety, jde se na káňata, sojky a krkavce. Na místo, kde jsem je již párkrát fotil. Snad se něco povede, je už přeci docela jen pozdní ráno. Při příchodu vyplaším pět krkavců a dvě káňata, takže zdá se, že šance je. Chystám pamlsky a odsedací pařez, kryt mám již postaven z dřívějška. Rychle se usazuji za foťák a nastává doba čekací. Asi 45 minut se neděje vůbec nic a je téměř ticho, jen kdesi písknul datel a několik strakapoudů naklepává suché větve. Vtom svist letek nad loukou - to prolétají krkavci, zjišťují, zda je vše bezpečné. A zase odlétají. Pak na protější modřín sedne káně, ale jen píská a píská. Uplyne snad další hodina a zase letí krkavci, tentokrát o něco blíž návnadě. Ale zase odlétají. Tož co jim dneska vadí? Jako první dosedají dvě sojky, pořizuji pár fotek, ale i ty rychle odlétají. Nakonec se jeden krkavec odhodlá sednout kousek od návnady, ale chvíli jen chodí okolo, sedne na pařez a zase odletí. Kdesi nade mnou je slyšet pískání tří čtyř kání, ale to je vše. Sedím ještě další hodinu, zbytečně. Dneska jim mé menu jaksi nejede. Balím se, nejsem zklamán, pár fotek mám, ale .... :-) ___________________________________________________________________________________________________ 13.2.2018 Zimní focení zvěře není jednoduché, zvláště v našich podmínkách. Konečně napadlo asi deset centimetrů prašanu, pár stupínků pod nulo dávalo šanci se v lese pohybovat trošku potichu. Ale den před plánovanou návštěvou lesa trošku potálo, dneska ráno zase přimrzlo a tak byl ranní sníh hodně křupavý. Tím pádem bych byl slyšet na stovky metrů. No nic, nezbývá, než vytáhnout z mrazáku kuřecí skelety, přibalit je do batohu k fotovýbavě a doufat, že nalákám nějaké ptáky. Ráno nic moc počasí, trošku mlhavo, drobně sněží, docela zataženo. Tím pádem není kam spěchat a tak přicházím ke svému, na podzim "postavenému" krytu až okolo deváté. Posledně mi káňata skelety ukořistila a odnesla kamsi do smrčí a tak jsem se dneska pojistil. Zapíchnul jsem do země pár drátů a k nim skelety přivázal. Já vám ukážu! Pak už jen na vršek krytu dát maskovačku, abych nebyl viděl shora, hlavně krkavci jsou na tohle mistři a usedám k foťáku. Při příchodu jsem zvednul jedno káně a asi tři krkavce, tak snad se brzy vrátí. Ale zmýlil jsem se, asi tak o hodinu a půl :-). Nejdříve ze okolo ozvalo pár krkavců, kroužili nad mou loučkou ve stále užších kruzích, pak zmlkli a já myslel, že odletěli. Najednou svist letek těsně nade mnou mě ujistil o opaku! Začali kroužit kousek nad zemí, ale jen jeden sednul asi pět metrů od návnady. To už znám, k návnadě pak pomalu a opatrně dokráčí. Ale tenhle se odvážil tak na metr, párkrát uskočil zase se vrátil, pak odletěl a s ním i všichni ostatní. Já ale věděl, že jsem nebyl příčinou. Pak kníkla káně a usedla na protější mohutný modřín. A dala se do "zpěvu". Tak už přestaň a pojď se nažrat! Tohle trvalo snad 15 minut, když tu najednou úplně tiše cosi těsně nad zemí slétlo k návnadě! Druhé káně! To už mám oko u hledáčku a čekám na správnou chvíli. Káně pomaličku kráčí k návnadě, chvíli je nejistá, ale pak se pustí s vervou do žrádla. Jenže si chce skelet odnést! Sevře jej do pařátu a vzlétne .... provázek a drát v zemi naštěstí zafungoval. Ale zkouší to znovu a znovu, až se jí povede skelet uvolnit a pár decimetrů nad zemí letí s úlovkem. Ale směrem k mému krytu! Ani nedýchám, když přistane asi dva metry přede mnou! Vidím ji jak na dlani, ale nemohu se pohnout ani o milimetr, ani otočit objektiv, jen se dívám. Káně nežere, pozoruje okolí, o mě nemá ani tušení. Nakonec se zvedá, odletí kousek bokem na kraj mladého smrčí. No teda! Já si ale počkám, co bude dál, nějak tuším, že tohle ještě není konec. Mezitím na "odhozený" skelet přilétá sojka, poskakuje okolo, sem tam ďobne a vydává u toho naprosto neuvěřitelné zvuky. Jakoby napodobovala vše, co kdy slyšela v lese, tlučením datla počínaje a zvukem motorové pily konče :-). Pak zase káně slétla k původní újedi, zůstaly tam ještě dva skelety a bez rozmyšlení se dala do práce. Opět se pokoušela skelet odnést, ale po dvou třech neúspěšných pokusech to vzdala. Krmila se snad 20 minut, když v tom slétlo kousek od ní další káně z modřínu. Trošku v hloubi duše jsem čekal, že se aspoň trochu poperou, ale nic se nekonalo. Druhá káně jen tak koukala na první, pak přišla k starému pařezu, vyskočila nahoru a jen se dívala, jak se její kamarádka cpe. První káně už měla asi plno, tak nízkým letem odlétla, ale ta druhá jakoby ani hlad neměla a za chvilku se zvedla také. Čekám ještě asi půl hodiny, vše utichlo, není slyšet ani písknutí čehokoliv. No nic, balím a vydávám se k domovu.

15.1.2018 Je za mnou téměř měsíc od vložení poslední aktuality, což mne trošku zlobí, ale vánoční svátky a především nepřízeň počasí mě snad trochu omlouvá. Jelikož v mrazáku ležely dva zmrzlé kuřecí skelety a v noci to vypadalo na téměř vymetenou oblohu, ráno jsem vyrazil. Na káňata, na krkavce, na cokoliv, co ke zbytkům kuřat přijde. Tentokrát jsem se nepřemluvil, abych byl na místě ještě za tmy a tak mě krásně oranžové svítání uvítalo ještě před vstupem do lesa. Pod nohama křupala zmrzlá, jakoby pórovitá hlína a ojíněné listí na zemi tvořilo chrastící skořepinu. Na nějaké focení zvěře to vůbec nebylo, ale s tím jsem počítal, tentokrát opravdu jen ftáci. Můj kryt na rozhraní malé louky a nízkých smrčků překvapivě vydržel nezničen už téměř dva měsíce. To bylo opravdu překvapení, zvláště když jsem zjistil, že odsedací kus pařezu staré, ztrouchnivělé lípy, který jsem na louku kdysi umístil, leží pohozen poblíž. To znamenalo, že tady někdo byl a musel si všimnout i krytu. Snad pomohla má cedulka s prosbou o neničení uvnitř. Znovu stavím odsedací pařez a kousek od nějk pohazuji kuřecí skelety. Trošku ve mně však hlodá červíček nejistoty, co když si tu sváču káně odnese? Nic na připevnění k zemi nemám, takže doufám jen v tu lepší variantu. V krytu si dělám pohodlí, ležet nemusím, je tak akorát nasedačku, zády opřen o strom, s drobným výhledem skrz husté větve krytu tak akorát na pařez a kousek okolí. Ale tak to být musí, zvenku nesmí ptáci postřehnout vůbec nic, byť jen rychlejší pohyb objektivu, okamžitě vzlétají a trvá to třeba i hodinu, než zase najdou odvahu. Sedím, sleduji probouzení lesa. Nejdříve kdesi kráknou krkavci, sem tam se ozve v dálce káně a kus naproti ve smrčí začínají přeletovat sojky. Na starých listnatých stromech je hodně suchých větví a tak i datlové a strakapoudi začínají koncert. Sojky se pomalu, ale jistě ve smrčkách přibližují. To je fajn, pokud si všimnou újedi, upozorní na ni i dravce. A za chvíli přisedá první sojka, s typickým skřehotavým zvukem ohlašuje nález. Sedá na pařez, pak hned k újedi, párkrát se rozhlédne a už trhá kousíčky masa. Co chvíli vyskočí na pařez a rozhlíží se, zda nehrozí nebezpečí. Pak přilétají další sojky, jsou celkem čtyři a pravidelně na sebe dělají nálety a odhánějí se od pochoutky. V tom jako když do sojek střelí. Něco se děje. A v ten moment odnaproti přilétá metr na zemí káně a sedá si na smrček přímo nade mnou! Naštěstí jsme maskován i shora, ale i tak se ani nepohnu. Snad po pěti minutách, kdy už mi začíná dřevěnět noha, konečně slétne a usadí se na pařezu! Honem pořizuji pár fotek s různým přiblížením, cvakám jak o dušu, co když bude následující snímek ten poslední. Pak káně seskočí k jednomu skeletu, chvíli na něm jen tak sedí a očumuje okolo. Opět přilétají sojky, drží se v uctivé vzdálenosti a čekají. A najednou se káně zvedne a odlétá přes louku do smrčí. Ale v pařátech mi odnáší jeden skelet! Sice letělo ztěžka, ale zvládlo zapadnout mezi větve a já přišel o první kuře. No, ještě tam je jedno, třeba nějaký strávník dorazí. Za pár minut na chvilku sedne vrána šedá, pěkná je, ale jen kousek bokem a za pár vteřin se zvedá. Něco se jí nezdálo. Nad loukou přeletí pár krkavců, několikrát obkrouží místo s újedí, ale zase odlétají kousek dál. A pak opět přilétá káně, zhruba ze směru, kam dříve vletělo to první s korpusem. Sedá hned na zem vedle zbytků, chvilku se motá okolo a najednou šup a je ve vzduchu. A zase s návnadou! Letí nízko nad zemí, skelet jen jen upadnout, nakonec to zvládá, vletí do smrčin a hned za ním se z vedlejšího smrku ponoří do větví druhé káně! O tom jsem neměl ani tušení, ale v tu chvíli je to už jedno. Další představení se konat nebude, není s čím hrát. Ještě asi patnáct minut čekám, sem tam přilétne sojka, ale nenajde nic, tak hned mizí za ostatními. Já balím fidlátka, ještě esemesknu kamarádu Martinovi, jak jsem dopadl a mizím. Je fajn, že tam létají, ještě se na ně určitě párkrát vydám. A třeba budu mít štěstí i na krkavce, vrány a nějakého myslivce.

16.12.2017 Jen takové drobky byly od posledního focení. V loňském místě focení káňat a krkavců, jsem si letos postavil jakýsi kryt a párkrát jsem byl zakrmit. A nejen to, strávil jsem v krytu několik hodin hned brzy ráno, ale dravcům se ke krmení ještě moc nechtělo a krkavci jen proletěli okolo. Musím počkat asi do větších mrazů či sněhové nadílky. Jedno dopoledne jsem se také vydal na takové bloumání po okolí, cesta mě zavedla k řece Opavě, chtěl jsem se podívat na ptačí rezervaci Štěpán, což je i název rybníka v ní. Jenže už byl zamrzlý, takže ptáky jsem nevyfotil žádné, ale hned vedle hráze leželo jedno divoké prase. To však již posloužilo dravcům jako potrava. A kousek dál, v meandrech Opavy, jsem se zase byl podívat do míst, kde pravidelně vídávám pobytové stopy bobrů. A byly i tentokrát, pokáceno měli několik mladých vrbiček a hlavně dva téměř přepůlené stromy. A stromy tedy žádní drobečci! No jo, někde si bobři ty své hlodáky obrušovat musí. V břehu bylo vidět několik skluzů, kudy bobři vylézají na břeh či táhnout větve do vody. Zajímavé místo, jen je škoda, že jsou to noční tvorové. Ale uvidím, až napadne sníh, třeba najdu i místo jejich častějšího výskytu a pokusím se něco vymyslet.

13.11.2017 Na Slučím potoce Podzimní čas je pro mne signálem nejen k focení zvěře, která prožívá své období rozmnožování, ale také k návštěvám různých potoků a bystřin, které jsou v čase zlatého či rudého listí nádherné. Samozřejmě ne vždy se dostanu tam, kam bych rád, ať je příčinou nedostatek času nebo počasí. A co je na takovém focení fajn? Že konečně nemusím vstávat ještě za hluboké tmy! :-) Nicméně právě u fotek "potočních" není počasí bez slunce úplně k zahození, protože sluneční paprsky mnohdy velmi ostře nasvítí místa, která pak v kombinaci s tmavšími místy u potoka neladí. A přesně takové počasí bylo v neděli, kdy jsem se vydal v Jeseníkách na Slučí potok, pramenící Kousek pod Heřmanovickou chatou mezi Medvědím vrchem a Orlíkem. Slunce olizovalo horní větve mohutných smrků a prvním sněhem pocukrované vršky kopců, do zářezu potoka nakouklo jen chvílemi. Ano, byl jsem u něj už snad 10x, ale mám taková místa rád a stále je co objevovat. Vody bylo v potoce tak akorát a hlavně byla úplně čirá. Pomalu stoupám proti proudu a hledám zajímavá místa. U mě je to už fajn v tom, že si nepamatuji, kdy a v kterých místech jsem jej fotil posledně, ale pozdější zkouknutí doma v počítači řeklo, že to bylo v roce 2014. Hledám drobné i větší peřeje, splávky či zákruty .... aha, tyhle kameny jsem už kdysi fotil, jo jo .... a tenhle kmen také. Ale našel jsem i nová pěkná místa, například starý dřevěný most, který spojoval kdysi oba břehy s dosud patrnou, šikmou lesní cestou. Jen si tak matně vzpomínám, že kdysi dávno měl ještě oba konce na břehu. Také přibylo něco málo padlých stromů a některé další se téměř rozpadly. No jo, vždyť sem chodím už pár desítek let, i když tehdy ještě bez fotoaparátu. První část toku Slučího potoka je dlouhá asi tři kilometry, pak jej u lovecké chaty Na Devítce překlene malý mostek a druhá část již vede divočejším terénem, ostrým zářezem, s mnohými mladými bučinami či smrčím. Už není tak fotogenický a tak se po krátkém odpočinku vydávám zpět.

7.11.2017 Mufloni letos dvakrát .... (nebo ne?) Mufloní říje právě probíhá a já si ji nechtěl nechat ujít. Chodím muflony fotit jen na jednu lokalitu, do krásných, většinou starých bukových lesů. Zhruba v půlce října jsem vyrazil do stejné lokality na říji daňčí, daňky jsem sice neviděl ani neslyšel, ale narazil jsem na muflony. Teda spíš na maminy s dětmi. Bylo zataženo a hodně brzy ráno, pro focení žádná sláva, ale poslední dobou to jinačí není. Mezi kmínky mladých stromků jsem zahlédl něco hnědého .... jo jo, muflonky! Byly tři a každá měla jedno prtě, nejspíš z jarní říje, byli krásně malinkatí, sem tam se ještě napili matčina mléka, ale tuhle fotku nemám. A stále se motali mezi kmínky, kloudná fotka nevyšla snad ani jedna, ale co, je to jejich prostředí, tak se musím snažit. Po chvíli je má přítomnost přestala bavit a přeběhli za vršek kopce. Já se tím pádem mohu posunout kousek dál, do míst, kde jsem fotil krásné dva berany posledně. Zasednu pod padlý kmen a počkám, co se okolo šustne. Asi půl hodiny se neděje nic, rozhlížím se neustále okolo, abych nepropásl něco podobného, jako posledně divočáky. A málem se to zase povedlo! Sotva jsem otočil hlavu do normálního směru, vidím berana, jak si to štráduje ke mně! Sem tam se naštěstí zastaví, mohu fotit, dokonce se podívá mým směrem, ale neví o mně. Paráda! Když je přede mnou opravdu snad jen 30 metrů, už se mu něco nezdá a dlouze se zadívá. Já sice udělám pár fotek, ale jinak ani nedýchám, ani prstíčkem nepohnu, jen abych se neprozradil. Muflon vykročí maličko jiným směrem a pomalu mne obloukem obchází, ale stále je hodně blízko. Co chvíli po mně hodí okem, zastaví se, pak pokračuje. Snaží se rozluštit tu příšeru u kmene. Ale je v pohodě, nachází zase svůj směr, zamíří z mírného kopce a za chvíli se mi ztratí mezi kmeny, jen slabý šustot jeho kroků v listí jej prozrazuje. Nic lepšího jsem si fakt nemohl přát! Týden uplynul jako voda a stejný les mne ve stejnou ranní dobu opět vítá. Jenže jako na potvoru je na kopci mlha a ne malá. Ale co, však "mlhovky" jsou taky fajn, moc jich nemám a navíc mají zajímavou atmo. A třeba mi pomůže být zvěři blíž. Přeci jen trošku tlumí mé kroky v listí. Přicházím na placatý vršek kopce a snažím se prohlédnout skrz mlhu, abych viděl zvěř dříve já než ona mě. A povedlo se. Nejdříve jsme myslel, že to jsou nějaké lodyhy rostlin, co se u země hýbou slabým větrem, ale omyl, jsou to daňčí parohy! Popásal se v klidu na zbytcích trávy. Musím ale kousek blíž, risknout i točící se vítr. První fotku mám .... a smůla. Vítr se asi opravdu zatočil, daněk mne ucítil a zmizel v mlze. Nedá se nic dělat, ale začátek slibný. Nacházím si místo v patě mladšího buku tak, abych měl rozhled snad 270 stupňů, sedám mezi kořeny proti větru a čekám. Času mám dost, hodinka, dvě nejsou žádná míra. (jen poznámka - čas v exifu fotek je posunutý o dvě hodiny dopředu, nějak jsem to v nastavení foťáku nezvládl :-)). Sedím snad patnáct minut, ohlédnu se doleva a na horizontu kopce, krásně odpíchnuté od mlhy, si to šinou mufloní rohy, nic jiného vidět není. Ale vím, že jde správným směrem a já si na něj počkám. Taky, že ano. Jedna fotka, druhá ... je docela blízko, slyší klapnutí zrcátka a závěrky, otáčí se po zvuku, ale jen na chvíli. Pokračuje rychlým krokem ve svém směru a za chvilku mizí v houští mladých boučků. Jasně, je potřeba najít muflonky. No, to nám to dobře pokračuje! Mlha je chvíli hustá jako mlíko, chvíli téměř není, aby se zase přivalila a přebarvila vše na šedo. Neuplynulo ani pět minut a přímo proti sobě tuším pohyb. Musím se pořádně zahledět, abych poznal dalšího berana, jde přímo na mě. Vyplazuje jazyk, flémuje, hledá partnerky a stále se přibližuje. Už nefotím, jen se dívám, jak mne míjí snad z patnácti metrů a ztrácí se kdesi za mnou. Tohle jsou okamžiky, které se nedají ničím nahradit. Uplyne snad jen dalších pět minut a slyším šustění kroků, z třetího směru, tentokrát je to zpředu zprava. Jenže tím směrem je dost stromů a tak mi kmeny buků moc nedovolí. Vidím zase berana, mladšího než minulý a zase jde na mne! Sedím snad na nějaké křižovatce? Hlavu má u země, neustále sbírá pachy. Ale nedostane se tak blízko, jako předešlý, vítr mne zrazuje. Párkrát frkne a legračně, hodně nejistě cik cak poklusem odběhne. Ještě chvíli sedím, pak si obejdu takové své kolečko, abych zjistil, co se kde ještě hýbá a velím k návratu. Chvilku strávím u řeky, je tam fajn místo na skorce, ale asi byl kdesi na lovu. No a pomalu začíná zimní čas, je potřeba chystat něco na focení dravců a krkavců. Loňské místo snad i letos poskytne dobré příležitosti.

24.10.2017 Daňčí říje - druhý pokus Tentokrát jiná lokalita, jiné počasí a jiný výsledek. I když zdaleka ne takový, jaký jsem si představoval. Brzy ráno, ještě vlastně za tmy, byly na obloze hvězdy. Honem jsem se podíval na radar, jestli počasí vydrží, ale samozřejmě tohle byla jen díra v mracích. Nevadí, jedu. Pak půlhodinka rychlé chůze a jsem téměř na místě. Jenže je úplné ticho, nikde nic není slyšet, jen slabý severní vítr šustí ve zbytcích listí. Nevadí, zajdu se podívat na loňské říjiště, třeba se něco připlete. A opravdu, zaslechl jsem rochání! Nebylo moc silné, ale je tam. Zkouším vítr, zdá se, že se docela točí. Musím si trochu nadejít a pak se už pomalu přibližuji ke zvěři. Rochání je silnější, ze správného směru. Ozývá se z takového řidšího lesa s vysokými olšemi, sem tam javor, bohužel narozdíl od loňska, kdy u země bylo docela holo, je nyní víc vysokých kopřiv a nějakých bylin. To není ideální a později jsem s tím měl problém. Snažím se mezi kmeny zahlédnout nějaké hnědé tělo nebo pohyb .... jo! Tam se hýbe paroží, kousek vedle daněla, druhá, třetí a ještě jeden daněk! Mezi mnou a zvěří je opravdu statný strom, má snad metr v průměru a já jej využívám jako krytí při přesunu. Daří se, stojím za stromem a hledám svůj cíl. Daňci jsou sice ještě trochu dál, než bych chtěl, ale udělám pár "zajišťovacích" fotek a pak se pokusím dostat blíž. Jenže co to? Najednou je ve stádečku neklid a už to fičí ode mne! Jeden daněk, druhý a asi 15 daněl mizí obloukem ode mne kdesi v lese. Je to jasné, vítr se trochu stočil a prozradil mne. Nemám ani snímek! Přemýšlím, jestli nemám jít za nimi, třeba se kdesi zastavili. Ale pak se rozhoduji zůstat u říjiště. Nacházím si místo tak, aby mne již vítr neměl šanci prozradit a usedám k patě javoru. Za chviličku slyším kousek za sebou jakoby šustění v listí ..... ale to se mi asi jen zdá. Nezdá!! Během další vteřiny proběhne klusem okolo mne prase! Jen jsem se za ním lítostivě podíval. To je v poslední době už třetí setkání a ani jedna fotka! Ale já věřím, že můj čas ještě přijde. Za deset minut zahlédnu před sebou pohyb, ještě docela daleko, ale vím, že to je daněk. Míří na říjiště, jenže prochází právě těmi kopřivami, téměř mezi nimi schován, ještě k tomu kmeny stromů jej neustále zakrývají. Dojde do míst, kde byly předtím daněly, čumák u země, sem tam zvedne hlavu a poslouchá, motá se téměř na místě, ale stále za stromy nebo kopřivami. Jen sem tam mi poskytne příležitost k jakési fotce. Na rozhrabanou zem a nízkou trávu nevyjde. Mám aspoň snímek jeho flémování, dobře cení zuby :-). Pak se asi nabažil vůně daněl a rychlou chůzí zmizel. Noo, tak něco mám, to je dobře, už nevyjdu naprázdno. Ještě dobře, že jsem zůstal. Neuplynulo ani pět minut a z trochu jiného směru jde další daněk! Přesně z míst, odkud mi loni vyšli také. Taky je to mladý kus, stejně jako ten minulý. Lopatáči byli ráno. A taky tenhle míří přesně neomylně do míst, kde byly ráno daněly. I on se ale bohužel zase motal na jednom místě, tak mám taky jen pár fotek. V tom se kdesi zleva docela daleko ozvalo rochání. Mladej nelenil a odklusal za hlasem jistojistě silnějšího daňka. Sedím na místě ještě asi hodinu, ale už je klid. Jen ten daněk na boku stále sem tam zarochá. Nu což, půjdu to zkusit, je to proti větru, třeba budu mít kliku. Dostal jsem se na dostřel, snad padesát šedesát metrů, nad houštinami bylin jsem viděl paroží, jak se při rochání hýbe nahoru a dolů a jak daněk prochází sem tam. Ale dál jsem se nedostal, rochání sláblo a daněk v poklidu odcházel houštinami ode mne. Nemá cenu jej sledovat, nemám šanci. Vracím se lesem, co kdyby něco. Jenže už jsem nic neviděl ani neslyšel, jen krkavci mi létali nad hlavou s tím jejich typickým klokotáním a já si připomněl, že za chvíli začne zima a bude potřeba nachystat si místo na focení právě krkavců a káňat. Už se na to těším.

18.10.2017 Trocha štěstí, o dost víc smůly. Tak by se daly nazvat dva dny věnované daňčí říji. A nejlegračnější je, že jsem se k daňků vůbec nedostal. Nádherné ráno, slibující modrou oblohu, nízké zlaté slunce a v bukovině miliony barev. Tohle všechno jsem měl nachystáno, když jsem vyrážel na daňčí říji do jedné z mých fotolokalit. Vycházející slunce probleskovalo mezi kmeny a já pomalu stoupal lesní cestou do mírného svahu. Zpočátku bylo slyšet jen šustění mých kroků v rudozlatém listí, naštěstí se za chvíli přidal i mírný vítr. Kdesi hodně daleko jsem zaslechl rochání daňka. Ale v mém blízkém okolí ticho, nikde ani hlásek. A přitom to v těchto místech loni i dříve docela žilo. Zvláštní, uvidíme ještě. Ale fajn, už to asi začalo, půjdu se po daňkovi podívat. Jenže jak sestupuji svahem, jeho hlas sice pomalu zesiluje, takže se přibližuji, ale v zápětí zjistím, že rochá v úbočí na druhé straně údolí, navíc přes řeku. Za chvíli se z podobného místa ozývá i další. Tak za nimi se opravdu nyní nedostanu. Zkouším štěstí na své straně, procházím po rozlehlém hřbetu kopce, v nádherném, starém bukovém lese. Kousek jakoby za horizontem, snad 150 metrů přede mnou, vidím míhat se dvě tři hlavy muflonek. Fajn, jde se za nimi! Vítr mi přeje, ale muflonky s mladými mají své plány a pomalu začínají scházet dolů. Nejsou vyplašené, jen prostě mají jiný směr, než bych si já představoval. Pokouším se je následovat, využívám krytí mohutných kmenů a téměř se mi daří se dostatečně přiblížit. Nicméně nepořídím ani snímek, nic by z toho nebylo. Stojím a medituji nad rozlitým mlékem, když v tom mě cosi donutí otočit hlavu. A safra! Snad sto metrů přede mnou sem míří dva mufloni! Evidentně sledují muflonky. Vůbec o mně neví, vítr je v pohodě. Pomalu "rychle" si dřepnu, postavím stativ a začínám fotit. No jo, i když je už les relativně prosvětlen a dokonce i sem tam zasvítí sluncem zapálené listí na zemi, musím fotit na vysoké iso a čas okolo 1/80. To je bída, je mi jasné, že hodně fotek bude k nepotřebě. Mufloni jsou docela dobří řízci, přibližují se a závěrka cvaká. Míří maličko bokem, ale to nevadí, i tak jsou dostatečně blízko. Slyší závěrku a sem tam zastaví, zbystří a podívají se mým směrem. To je má šance na ostřejší fotku. Jeden muflon sklání hlavu k zemi, hýbá s ní nahoru a dolů a snaží se mě "přečíst", je to docela legrační :-). Je vidět, že to je asi pěkný bitkař, má šrámy na nadočnicových obloucích a docela slušné toulce mu sluší. Pak se zase vydává za svým, oba mne míjí, sem tam se ještě zastaví a podívají se za mnou. Nakonec chytí můj pach, jeden z nich frkne a jsou v trapu. Paráda! Na chvíli se zastavuji u padlého stromu, měním objektiv a pořizuji nějaké fotky toho krásna, které je všude okolo v nepřeberném množství. Fotím asi pět minut a opět mne něco donutí se rozhlédnout. Opravdu si nevymýšlím, je to takový zvláštní pocit, že se někde něco okolo děje. A opravdu! Snad sto metrů ode mne jsou tři prasata! Téměř na slunci, mezi buky, ve vrstvě listí ..... to budou parádní snímky! Ale problém ....... musím vyměnit objektiv! Hypnotizuji prasata, mluvím k nim opravdu vlídně, téměř žádná nepublikovatelná slova, po hmatu nacvakávám teleobjektiv ... a jsou pryč. Vzaly to sprintem okolo mě, takovým fajn obloukem, jen jsem stačil zamávat. Sedám si k padlému kmeni a rozhoduji se, že ještě počkám, evidentně tudy zvěř přechází a ještě není tak pozdě, aby nebyla šance. Asi po půlhodince vidím daleko bokem muflonku, běží lesem docela rychle, evidentně má naspěch. Uvažuji, co ji mohlo vyplašit, berani by to nebyli. Pak slyším třesknutí. To znám, to vypadá jako náraz mufloních rohů na sebe! A pak ještě jednou o něco blíž! Chystám foťák správným směrem .... a objevilo se auto! To třesknutí bylo zlomení větví pod koly, motor téměř není slyšet, jede krokem po staré, zarostlé lesní cestě přímo ke mně. Co ten tady chce? Zvěčním si ho na památku, auto projíždí asi 20 metrů přede mnou a já balím. Tady už nebude nic. Navíc se vzápětí za autem objevuje nějaký člověk, jde stejným směrem. Tak si fotím i jeho. Zbývá mi asi hodinka času, tak ještě procházím místy, kde jsme kdysi měl štěstí na zvěř, ale už nic dalšího se mi do hledáčku nedostalo. *************************** Je další den, další nádherné ráno a stejné místo na focení zvěře. Sedám si hned k včerejšímu kmenu, dnes prostě musí mít trošku štěstí, budu čekat. Vítr proti včerejšku dost zesílil, jeho poryvy setřásají hustý déšť listí, je to pěkné, jak sem tam blýsknou v ranním slunci. Ale jinak je v lese klid. Jen za chvíli proběhne o kus dál liška, téměř ji její rezavý košich dokonale skryje proti stejně zbarvenému listí, jen bílý konec oháňky jakoby běžel lesem. Uplynula další hodinka, stále nic, dokonce i vzdálené rochání včerejších daňků umlklo. A hele! Okolo přebíhá pár daněl, tak pořizuji pár fotek, je to rychlovka, snad bude aspoň jeden publikovatelný snímek. Až doma zjišťuji, že jedna daněla byla kluk :-). Rozhoduji se změnit místo, ale nějak tuším, že dneska už nebude nic. Kdesi relativně blízko třeskne výstřel. A hned mne cosi napadá - před několika lety se mi stalo totéž a za pár minut už kolem mě přebíhalo snad 10 divočáků různého stáří a velikosti, jak se snažili ukrýt před střelcem do hustých mladých bučin za mnou. Mám z toho setkání jen pár mázlých fotek. Takže i teď čekám, snad tři, čtyři minuty, už by tu něco mohlo být .... jéžiš, kdo mi píše TEĎ esemesku? Nevím proč, ale napadlo mě hned odpovědět, tak klikám na písmenka, mimoděk zvednu oči .... a mamka prase s třemi mladými valí okolo mne! Telefon letí do listí a já se snažím zachránit, co se dá. Čtyři fotky a je ticho. Je mi jasné, že to budou snímky typu "moje první srnečka" :-). Ale co už, když su blbé .... Vracím se, procházím jen tak bučinami, sem tam v hlubokém listí, šustím, ani se nesnažím být nějak potichu, tady už žádná šance stejně není .... hrklo ve mně jak ve starých hodinách! Asi patnáct metrů ode mne, kousek od místa, kudy jsem zrovna prošel, se zvedla skříň! Zafuněla a zmizela mezi stromy! Až na displeji foťáku jsem zjistil, že to byl kanec :-), užíval si tepla v dolíku v listí. Ale fakt pořádný! A navíc při svém útěku zvednul čtyři daněly, které byly kousek od něj ve vysoké trávě. Ty už jsem nestíhal vůbec. Tož tím jsem skončil, trochu na sebe naštván, ale nádherné ráno mi vynahradilo dnešní neúspěch.

2.10.2017    Třikrát a dost (?)        bylo nakonec to správné rozhodnutí. Je čas jelení říje a tak jsem využil příležitosti volných dnů. Konečně se počasí docela umoudřilo, ochlazení se dostavilo a přesně tohle je ideální pro roztoužené paroháče. Čtyřnohé. Ne, že bych ještě nikdy jelena nevyfotil, ale mé příležitosti buď zůstaly nevyužity nebo se jelen nedostavil. Budu vyrážet z chaty v Jeseníkách a vím, že místní jeleni nejsou zrovna moc nakloněni blízkým setkáním. Na říjišti musím být hodně brzy ráno, nejlépe ještě téměř za tmy. A čeká mne docela strmý výstup, skoro hodinový, ale za tu námahu to snad bude stát. Sotva vystoupím z auta na malém parkovišti, slyším troubit jelena. Sice daleko, ale troubí. Tak to je dobrý začátek! Vše jde jako na drátkách a tak chvíli před východem slunce připravuji teleobjektiv a foťák. Zatím jsem ve vysokém lese, ale o pár desítek metrů výš již začínají rozvolněné plochy s remízky smrčin, borůvčím a horskou trávou. Postupuji pomalu a snažím se využívat chodníčků zvěře, naštěstí je jich tady celkem dost. Slabý vítr jde přímo proti mě a nese s sebou vzdálené troubení dvou nebo tří jelenů. Jsou ještě daleko, určitě pár set metrů, ale pro mne to je jako magnet. Po chvíli zahlédnu na kraji vyšších smrků, s větvemi až k zemi, jakýsi pohyb. Není o čem pochybovat, je to jelen! Jenže jde krajem smrčin a já jej spíš jen tuším. Pak se na chvíli objeví, ale vidím jen paroží, jak se nese nad borůvčím. Pak jen na chviličku zvedne hlavu, závěrka cvakne a já mám na kartě první fotku! Jelen opět mizí ve smrčí, mně se zdá, že jde dál dolů, takže pokračuji i já. V tom další pohyb v místech zmizení jelena a to jsou jeho laně! Jsou tři, jdou ode mne, ale k focení byl jen kolouch, který se na chvilku zastavil, než jej opět skryly husté větve. Nevadí, pokračuji za nimi a za troubením jelenů. Jen se mi zdá, že jdou trubadúři stejným směrem a že se k nim vůbec nepřibližuji! Nakonec jsem ale mezi nimi, okolo troubí snad čtyři jeleni, ale ani jeden se neukáže a nemá smysl jít za nimi, špatně by to asi dopadlo. Koncert pomalu utichá, rozhoduji se chvíli počkat. Objevuje se kamzík, snad osmdesát metrů ode mne. Chvíli se paství a pak zalehne. Nechci jej rušit, doufám, že se za chvíli zvedne a dá mi příležitost k focení. Po čtyřiceti pěti minutách se zvedá a odchází. Jak jinak, než ode mne. Je mi jasné, že pro dnešek nic víc nebude, ale jsem rozhodnut zajít se také zítra. Je druhý den, stejný scénář ranních činností, jen s tím rozdílem, že jsme přizval svého kamaráda Martina, ať si také užije. A třeba budeme mít o něco více štěstí, než já sám včera. Tentokrát nás jelení troubení zastaví hned nahoře, ještě za šera. Chvíli se ujišťujeme o jeho směru a vzdálenosti, zvažujeme, jestli za ním jít. Jen chvíli čekáme, jestli se neobjeví na nějaké světlině. Nakonec ale pokračujeme na stejná místa, kde já byl včera. Slyšíme troubení asi docela silného jelena a rozhodujeme se jej najít. Stůj co stůj. Všimnu si pohybu v houštině nad námi, syknu na Martina, hned ví, o co jde. Dřepíme pod nízkými větvemi smrků a čekáme, co bude. Jelen přechází sem a tam, zatroubí, pak chvíli ticho, kdesi dál mu odpoví další jelen. Mezi větvemi vidím, že je jelen zase v pohybu a tentokrát jde dolů k nám. Martine, jde vpravo! Napjatě čekáme, prsty na spoušti. Slyším, jak Martin fotí v sérii, jednou, podruhé, potřetí .... a já jelena nevidím! No jo, jelen vyšel s houštiny jen kousek směrem na Martinovu stranu, aby zkontroloval okolí a pak se vydal i s laněmi kamsi nahoru. Martin jen oddechuje a honem se dívá na displej. Jo, asi nějaká fotka vyjde, je to slušný dvanácterák! Tak konečně, tohoto jelena si Martin zasloužil. Ještě chvíli se pokoušíme najít další jeleny podle troubení, ale ti jakoby si s námi hráli na schovávanou, jen sem tam trochu zatroubí a než je najdeme, troubí o kus dál. Nakonec utichá i poslední jelen a my obracíme k návratu. I když dnes nemám ani jednu fotku, jsem spokojen, hlavně kvůli Martina, že jsem ho nevytáhnul na ten kopec zbytečně. Je třetí den, o pár stupínků chladněji, jiskřivé hvězdy dávají tušit nádherné ráno. Vše ostatní je jako přes kopírák včerejšího dne, jen stoupám kamenitou cestou sám. Mám poslední příležitost a nějak tuším, že by to mohlo klapnout. Hned nahoře se opět ozývá známý jelen, jen ho pozdravím a mířím dál, na včerejší říjiště, kde měl Martin svůj úspěšný lov. Nesmím promarnit ani minutu, celé ranní představení trvá maximálně hodinu. Fouká docela slušný vítr, ale stále ze správného směru, jdu přímo proti němu. Naštěstí vítr může aspoň trochu přehlušit mé kroky a já snad budu mít větší šanci se přiblížit ke zvěři. Ale tentokrát neslyším žádné troubení! Že by dneska bylo všechno mé snažení marné? Ale ne .... už se ozval jeden jelen .... za chvíli slyším druhého o něco níž ...a ozývá se i třetí! Jdu po jejich hlase a je jasné, že tentokrát zůstávají na místě. Blížím se zřejmě k hlavnímu jelenu, má silný, hodně hluboce posazený hlas. Nejsem až tak znalý jelenů, ale snad se nepletu. Jednou dvakrát silně zatroubí, pak párkrát jen krátce a nakonec jen tak brblá. Je přímo přede mnou, snad čtyřicet metrů, rozhodně ne dál, maličko výš, za skupinou smrčků. Kousek níž mu odpovídá další jelen, jak jinak, také ve smrčí. Jednou sice vyběhne, aby vrátil odběhnuvší laň, ale nestačil jsem reagovat, pak se vrací na své místo. Klečím pod nízkou větví smrčku, před sebou trs borůvek a čekám, co se bude dít. Najednou dolní jelen s troubením vyběhl na malou mýtinku a vyhrožuje tomu hlavnímu nade mnou. Fotím, co se na kartu vleze, něco přece MUSÍ vyjít! Jelen se otáčí mým směrem a neustále troubí. Pak si teprve všímám, že má v paroží zamotanou krásnou suchou větev, rozhodně mu tedy sluší :-). Jeho výpad netrvá dlouho, hlavní jelen jej rázně utne rychlým výpadem a poražený se raději věnuje své lani. Šéf se vrací na své místo a opět o sobě dává vědět. Vidím, že nervózně pobíhá sem a tam a za chvilku je mi jasné proč. Kousek od sebe vyhání dalšího jelena, rozhodně mladšího a slabšího. Ten se ale zastavuje nedaleko, kousek nade mnou a nevěřícně se dívá na všechny strany. Pak zamíří přímo mým směrem! Už si chystám odzumování, pořizuji pár fotek. Jelen se vrací k šéfovi a troufale jde dovnitř do smrčí. To neměl dělat, rachot ve větvích dává tušit, co se asi děje! Pak tryskem vyrazí z houštiny a za ním hlavní jelen. Ten slabší odbíhá asi třicet metrů, ale hlavní jde ihned zpět, ani nemám šanci na kloudnou fotku. To přece nemůže být konec! Naštěstí si to jelen rozmyslel, ještě jednou vykouknul z hradby smrčků a rozhlédnul se okolo. To byla má příležitost! Pár fotek pořizuji na zhruba 350mm, z jelena se vejde v podstatě jen krk a hlava s parožím, nemám odvahu sáhnout na zoom, pak přejdu na 250mm a fotím s větším okolím. Za pár vteřin jelen zatáhnul a popošel kousek dál. Šel jsem za ním a za dalšími hlasy jelenů, ale již jsem neměl štěstí, jen jsem jej zahlédnul v mezeře mezi stromy. Sice se pak vracel i s laní, ale byli skryti za muldami s borůvčím a smrčkami a já viděl jen sem tam hnědý hřbet. Prošli kamsi dál. A najednou, snad během pěti minut, vše postupně utichá. Jen sem tam někde v dálce zaslechnu brouknutí, mně stačilo to, co jsem zažil a nemám důvod jít dál. Nemám slov, to divadlo, trvající snad půl hodiny, prostě nezapomenu a doposud jsem nic podobného nezažil. Prozatím jsem tohle prožíval jen v knížkách od přítele Oty Bouzka (mimochodem jako vynikající vypravěč) a jen snil o tom, co kdybych se toho jako divák někdy zúčastnil.... Kdo ví, zda budu mít ještě někdy takovou příležitost. Děkuji, Jeseníky!!!