31.12.2016
Jak jsem nevyfotil orla
Přišel
holomráz. Snad každý si vzpomene na nezapomenutelné filmy Karla Zemana.
Pamatujete tedy na holomráz? Tak přesně tohle bylo tohoto rána. -6,
všechno bílé, ale sníh to není .....
Ještě je nad zemní taková řídká mlha, na obloze ani mráčku, oranžové
slunce asi metr dvacet nad obzorem a já přemýšlím, kam se vydám. Za zvěří
jsem byl před třemi týdny, je to už dávno, ale stále se chystám na rybníky
okolo Antošovic. Je jich tam docela dost, rozděleny Odrou na dvě půlky.
Nikdy jsem v těch místech nebyl a třeba tam budou zajímavá místa na jarní
či letní focení. A třeba si vyfotím orla.
Do batohu putuje jak teleobjektiv, tak široké ohnisko. Bude to spíš
seznamovací vycházka, ale co kdyby. Auto parku necelý kilometr od prvního
rybníka a dál už po svých. Okolo rybníků vede nedávno vybudovaná
cyklostezka, ale přeci jen ne až těsně u jejich břehů. Takže mi nezbývá,
než se sem tam prodírat hustým mlázím, ale o to hezčí pak jsou pohledy na
probouzející se den. Nízké slunce zlatě barví protější břehy s rákosinami
a starou trávou. Jen mne docela překvapila zamrzlá hladina, jen led, bez
sněhu. Přeci jen jsem myslel, že mínusové teploty ještě nebyly dostatečně
dlouho. Ale byly. Ale na focení to možná bylo ještě lepší, než voda.
Procházím postupně okolo rybníků, kochám se pohledy, jen ptáci úplně
chybí. Jasně, není co žrát. Jen na jednom ostrůvku, docela daleko, vidím
choulící se volavku a bobry nahlodaný pořádný strom.

Při přechodu mezi rybníky zahlédnu pohyb vedle pěšiny. Jasně, srnčí. Jen
ji zprvu nemohu pořádně najít, barva srsti bezvadně kryje v křovinách a
mezi ostružinami. Byla to srna se srncem, naštěstí byli asi zvědaví, tak
kousek popošli na lepší místo a já pořídil pár obrázků. Trochu mne
překvapilo, že už má srnec nasazeno, ale třeba to bude ve finále dobrý
kus.

Asi po pěti kilometrech přecházím lávku přes Odru a druhým břehem se
vracím zpátky k dalšímu velkému rybníku. Na březích řeky jsou stovky
různých druhů kačen, sem tam volavka nebo kormorán, ale jsou nefotitelní,
je to daleko. Nebe nad řekou co chvíli křižují letky desítek kormoránů
nebo s ohlušující kejháním eskadrona kačen. K rybníku ale nedojdu, brání
mi v tom jakýsi širší přítok a není šance na jeho překonání. Tedy byla by,
ale zouvat jsem se nechtěl.
Nevadí, čas stejně pokročil a mne čeká ještě
dlouhá zpáteční cesta. Stejnou cestou kráčím zpět a jen tak mimochodem se
podívám mezi stromy k řece, je asi 150 metrů daleko, a cosi velkého letí
nad vodou. Orel! Ta obří křídla se nedají splést. Za chvíli mizí kdesi
vpředu, snad letí k tomu rybníku, kam jsem nedošel, možná není tak
zamrzlý. Ujdu asi dalších 200 metrů, okem šlehnu zase vlevo a hele! Na
stromě nad řekou sedí ON! Ale jakoby si všimnul mého pohledu, okamžitě se
zvedá a tentokrát již odlétá kamsi přede mne a nadobro. Krásný pták,
mohutný, místní král. Docela ucaprtaný přicházím k počátku cesty. Chvilku
si ze zvědavosti prohlížím místa, kde bobři kácí stromky a hledám, kudy
táhnou větve do vody. Taky by to nebyl špatný úlovek, ale přes den asi
není šance. Snad na jaře, v létě k večeru. No nic, jedu domů.
11.12.2016
4 hodiny v lese, 15
minut s daňky
Větrno, pod
mrakem, podle radaru by pršet nemělo. Alespoň tak to ráno za tmy vypadalo.
Je čas vyjet, než se dostanu na to správné místo na kopci, je víc než
hodinka pryč. Nejdříve asi 20 minut po lesní silničce kolem řeky, pak už do
povětšinou bukového lesa a docela do kopce. Kousek pod širokým vrškem
převlékám propocené triko a vybaluji výbavu. Už několikrát se mi stalo, že
jsem tady nějakou zvěř překvapil. Ale tentokrát nikde nic. Nevadí,
dneska mám v plánu projít kus lesa, ne jen posedět. Třeba na něco narazím.
A za chvíli je mi jasné, proč tady nic není, asi o 200 metrů dál zahlédnu
mezi stromy stan a kousek od něj nějakého chlapa. Tak tohle jsem tu ještě
nezažil, lesácký traktor, to jo, ale stanování? Tady? Nepátrám dál,
oklikou místo obcházím, i když to pro mne znamená pár výškových desítek
metrů dolů a zase nahoru. O kus dál zase stoupám na široký hřbet kopce,
převládají tady staré bukové stromy, dolní patro je téměř holé, jen sem
tam pár mladých boučků a hlavně krásná peřina starého listí.
Vítr je nahoře docela silný, to mi hraje do not, zvěr sice bude
ostražitější, ale mě nebude tolik slyšet. Pomalu procházím lesem, rozhledy
jsou mezi stromy tak na 150 metrů, tak to je fajn, co chvíli se zastavím a
pozoruji okolí. A taktika se mi vyplácí! Sotva vystrčím hlavu nad malou
vyvýšeninu, uvidím před sebou v řídkém bukovém mlází známou siluetu daněly.
Kde je jedna, budou i další. Výhled mám částečně zakrytý silnými kmeny.
Sotva si stačím jen kleknout za stativ a už vidím další kusy. Dva, tři ...
šest .... a mladý daněk! .... a druhý trochu starší! Jsou asi tak 50-60
metrů daleko, blíž v žádném případě nemohu. Jsem jako hromádka něčeho
zeleného uprostřed listí, ani za další strom se schovat nemohu, neodvažuji
se dál pohnout. Kupodivu tentokrát boční vítr spolupracuje. Sem tam
hodí čtyřnohá hlídka okem do okolí, naštěstí ne mým směrem. Zmáčknu spoušť pro první
snímek ..... a nic! Za dvě vteřiny cvak ..... :-), jo, zapomněl jsem
přestavit závěrku z posledního focení potoka. Honem hledám ten správný
čudlík a je to nastaveno. Další snímky už jsou bez problémů, daňci se
naštěstí stále motají v relativně malé ploše, bohužel jsou ale tím pádem
docela často za stromky a nedá se pořídit "čistá" fotka. Nevadí, je to
aspoň v tom jejich správném prostředí. Usilovně hledají bukvice a tak mají
hlavy neustále u země. Pak mne jedna hlídka přeci jen zpozoruje, jen
netuší, co jsem zač. Zaběhne si asi 50 metrů bokem pro vítr, ale nic
nezaznamená a překvapivě v klidu se vrací zpátky.

Ještě chvíli to hemžení pokračuje, já se snažím fotit co to jde, jen daňci
už mají větru dost a pomalu odchází. Jak jinak než směrem ode mne. Ale
což, i tak to bylo krásných pár minut. Mám tuhle zvěř rád, daňci jsou na
pohled krásní a daněly působí takovým zvláštním, jakoby vznešeným dojmem.
Procházím ještě notný kus lesa a kromě snad stovky sýkorek, hledajících v
bukovém mlází něco do zobáčku, již nic dalšího ani nevidím, ani
nevyplaším. Hlad se ozývá, poledne bude za chvíli a tak obracím k návratu.

27.11.2016
Počasí lovu beze zbraní moc nepřeje, ale na "mlhovky" je jako dělané.
Docela dlouho
se mi nedařilo fotit horskou přírodu v mlze, měl jsem jakousi představu,
co fotit. Ale když jsem někam vyrazil, s mlhou jsem se nepotkal.
Ale ranní pohled z okna směrem k horám dával naději. Takže honem sbalit
batoh, objektivy, stativ, teplé oblečení a něco k zakousnutí. Při příjezdu
pod Beskydy se ale mlha zdála být hodně vysoko a já měl v úmyslu zajít k
potoku Mazák, který až to takové výšky nesahá. Mám pár jeho zimních,
zamrzlých fotek, ale "podzimovky" ne. Úplně nahoře, u vodopádu, jsem ale
nikdy nebyl. Rozhodl jsem se pro cestu podél jeho toku, nejdříve jen
pozvolné stoupání silničkou, pak již jen bukových lesem. Stoupání začíná
být prudší a prudší, také zářez potoka je hodně strmý. Pořizuji pár fotek,
ale strmost koryta i jeho hodně obtížná schůdnost mne nutí vyškrábat se
svahem nad koryto potoka.

Stoupám ale dál smíšeným lesem, začíná se objevovat mlha a docela houstne.
K vodopádu přicházím zboku, v mlze se musím zpočátku orientovat podle jeho
šumění. Délka vodopádu i jeho strmost mi bere dech. Je to snad 20-30
metrů téměř svisle dolů a stejně tak i zářez vodopádu. Tady spadnout, tak
to by bylo hodně, hodně špatné. Neodvažuji se jít do míst, kde by se mi to
líbilo a tak fotím jen boční pohled z bezpečného místa.

Potom ještě chvíli stoupám lesem nad vodopád, ale již nic zajímavého k
focení není. Přicházím na lesní cestu, vede správným směrem a tak pomalu
sestupuji zase do údolí. Ještě dvě tři fotky a jsem pod úrovní mlhy.
Poslední fotku potoka pořizuji zase u silničky, ale vyhání mě hustý déšť
se sněhem. Jsem trochu promočený, ale docela spokojen :-).

22.11.2016
S muflony to není
žádná sláva
Minulý týden
jsem se na muflony vydal znovu, i když počasí stále není nic moc. Je pod
mrakem, světlo žádné a tak mně nezbývá, než si najít aspoň trochu
světlejší místo a doufat, že se něco objeví. Čekání se protahuje, ale
najednou se z boční hrany ostrohu vynoří dva mladí mufloni. Vypadá to to
na pár. Téměř hned uléhají do vrstvy listí, mladý pán jen chvíli zkoumá
okolí. Pořizují pár fotek, jen tak, aby mi nezarezla závěrka a je mi
jasné, že výsledek žádná sláva nebude.
Po chvíli se mufloni přesunuli dál za smrkový lesík a já se rozhodl ještě
chvíli počkat. V tom úplným koutkem oka zahlédnu, že se snad 2 metry vlevo
ode mne něco přišlo a zastavilo se. Téměř jsem sem mohl naklonit a sáhnout
si. Netuším, co to je, ale pro jistotu se ani nehnu. A dobře jsem udělal.
Ten tvor se pohnul dopředu přede mne a ona to liška! Přišla ke mě zezadu,
zastavila se na mojí úrovni a pak pokračovala úplně v klidu dál! Bohužel
ale přede mnou byla vyšší tráva a zbytky kapradí a liška se v tom úplně
ztrácela. Fotit se nedalo, ale aspoň jsem si prohlédnul nádhernou lišku v
zimní srsti. Ale tím vše pro tento den skončilo.

Pokračování mufloní říje bylo dnes. Podzim jak malovaný, krásný teplý den,
modrá obloha, slunce .... Tentokrát usedám na jiné místo, než
posledně. Vítr mi přeje, slunce v zádech, co víc si přát. Ano, jen
zvěř kdyby přišla. Po hodině čekání ale stále nikde nic. Rozhoduji se
podívat za nedalekou terénní vlnu, sem tam se mi podaří v těch místech
něco nachytat. Naštěstí šustot mých kroků v hlubokém listí kryje právě ta
vlna. Pomaličku vysunuji hlavu .... ano, je tam daněla! A hned vedle další
.. a třetí .... Nízké ranní slunce se už naštěstí dostalo i sem a tak se
jen přilepím ke kmeni buku a čekám na příležitost. Daněly se naštěstí při
krmení pomalu posunují ke mě a sem tam je nasvítí i slunce. Hledají v
listí bukvice a tak mají hlavu neustále u země, což úplně ideální není,
ale nevadí. Jsou snad 30 metrů ode mne, pomalu se bojím, že se mi nevejdou
do hledáčku. Ale pak udělají vpravo v bok, zajdou do smrkové mlaziny a já
už nemám co fotit.

Rozhoduji se navštívit ještě jedno místo, kam zvěř chodívá. Zatím jsem
dost daleko, tak ani nejdu opatrně, ale najednou zaslechnu známý zvuk
třeskajícího paroží. Zastavím se a hledám daňky. Jo, tam jsou! Dva mladí
daňci si jen tak z dlouhé chvíle poměřují. Udělám jednu fotku, jen tak pro
jistotu bez stativu, ale jsou ještě daleko. Pomalu postupuji k nim tak,
aby byl v zákrytu větší smrk a docela se daří. Jenže pak mne zradí vítr,
točí se jaksi a tak daňci odklusali. Další fotky tedy nebudou. Ještě asi
hodinu čekám, zda se neobjeví něco dalšího. Je čas návratu a z krásného lesa se mi vůbec nechce.

5.11.2016
A zase mně ta zvěř
nedala spát
Počátek
listopadu je v režii probíhající mufloní říje, takže je jasné, kam mířím.
Tentokrát mne ale nečeká třičtvrtěhodinový výstup propoceného trička, ale
na pomoc jsem si vzal vynález moderní doby - elektrokolo :-). Jasně, úplně
bez šlapání a jakési námahy to do kopce nejde, ale i tak se mi zkrátil čas
dojezdu na lokalitu asi jen na 15 minut. Samozřejmě cestu autem 25
kilometrů nepočítám. Těsně před cílem vyplaším tři menší divočáky hned
vedle cesty, stačili jen kviknout a byli pryč. Pak již kolo mizí v smrkové
houštině a já si mohu v klidu nachystat nádobíčko.
Jen letmo se zajdu podívat na vršek kopce, jestli mezi buky náhodou něco
není, ale je prázdno. Plán mám totiž dnes maličko jiný, zasednu jen na
jedno místo, kam se přes den chodívá zvěř zašívat. Není to pokaždé, ale
přeci jen jakási šance je. A v
tomhle místě jsem fotil zatím své
nejlepší mufloní berany. Mokré listí již není mokré, ale zmrzlé, stejně
tak tráva a tak přiblížit se nepozorovaně v podstatě není možné. Naštěstí
na tom mém místě zradím jen jednoho mladého berana, který s funěním pomalu
odbíhá za hranu hřebínku. Nacházím si místo s maličkým nadhledem, ať mám
trochu větší přehled a hlavně ať mne neprozradí vítr. Většinou fouká
dneska správným směrem, ale víme, jak to je. Sedím těsně vedle velkého,
shnilého bukového pařezu, je docela pokrytý mechem a tak sem mé maskování
perfektně zapadá. Přede mnou je smrková mlazina, kudy zvěř vychází na
světlejší místa pod buky a kaštany. Na stromech již není téměř žádné listí
a zbylé lístky vítr neustále otrhává a ty se snáší jako zlatý sníh. Na
zemi je "nasněžena" docela slušná vrstva, vypadá to pěkně. Za mnou je malý
kopec, porostlý vysokou trávou a malými boučky, vše protkané nespočetnými
cestičkami zvěře. I tohle prostředí si v mém dnešním filmu zahraje.
Hodně nízké slunce mi sice svítí přímo do očí, ale nalevo i napravo je
výhled dobrý.
Krásné ráno mi čekání usnadňuje, sojky křičí, dva strakapoudi se honí mezi
stromy jako při námluvách, nade mnou píská káně. Vlevo dole na hraně
malého hřbetu zahlédnu pohyb, tři muflonky a mladý daněk! Už jsem takovou
sestavu párkrát viděl, jakoby daněk, nemaje vedle sebe daněly, spoléhal na
strážní oči muflonů. Zastavili se asi 100 metrů ode mne, muflonky na jedné
straně mýtinky, daněk se postavil pod nízký smrk, takže měl paroží i hlavu
ve větvích. Vypadal legračně. Muflonky se jen chvíli rozhlížely a pak si
lehly k odpočinku, každá se dívala jiným směrem. Daňka to za chvíli
přestalo ve smrčí bavit a odešel kamsi dozadu.

Uplynula téměř hodina a stále nic nového, jen spící muflonky sem tam
zvedly hlavu a rozhlédly se okolo. Pak zpozorněly a podívaly se jedním
směrem, to znamená jediné, něco se blíží. Nejdříve to byla srna, ale
daleko, jen přešla okolo, asi po dvaceti minutách to samé předvedl mufloní
beran. Musel slečny vidět, ale nezastavil se. Najednou slyším kdesi ve
svahu za mnou lomoz, jakoby někdo přehraboval suché klacky, které tam
opravdu jsou. Chvilku si nejsem jist, ale pak mne napadá jediné - daněk
parožím nabírá právě ty suché klacky! A určitě jde pěšinkami dolů! Jenže
jsem zády ....ostatně jako už tolikrát :-). Udělám ze sebe vývrtku a
pokouším se nasměrovat objektiv do předpokládaného příchodu. No, bude to
náročné. Za chviličku spatřím houpající se špičky paroží nad trávou, blíží
se. Nejdříve vidím jen hlavu, je úplně tmavě hnědá, nádherná barva. A již
vidím celého daňka, celý opravdu úplně tmavý! Takovou srst jsem naposledy
viděl asi před sedmi lety ve stejném lese. Bohužel mi stromy téměř
nedovolí vyfotit celého, kmeny nepřerušeného daňka. A ještě navíc ta
tráva, které se ostření neustále chytá. A k dovršení všeho jsem si dýchnul
na hledáček, takže v podstatě vidím jen mlhu :-). Pokouším se ostřit na
paroží nebo na linii hřbetu daňka a doufám, že aspoň jedna fotka vyjde.
Jak zjišťuji později u počítače, dopadlo to docela dobře. Daněk se mi
skoro nevejde do hledáčku, je hodně blízko, pak mne však vítr zradí a
daněk je pryč. Uf, trocha adrenalinu nezaškodí.

Myslel jsem, že to moje cvičení zvedne i muflonky, ale ty ležely stále na
stejném místě. Čekám asi další půlhodinku a vidím průhledem kmínků smrků
procházek staršího muflona. Jde jakoby jen okolo, ale pak se přeci jen
stočí a zamíří k slečnám. Začínají námluvy. Beran postupně navštíví všechny
tři, zvedne je a očichává. Sem tam flémuje a sem tam předním během jakoby
jemně kopne do muflonky, evidentně ji chce povzbudit. Ale nakonec se nic
dalšího neděje, beran odchází a muflonky si zase lehají.

Za další chvilku mého podřimování zaslechnu před sebou zašustění listí.
Proberu se, zvednu oči a přímo proti mě jde ze smrčí mladý daněk,
evidentně ten, který přišel s muflonkami. Je blízko, opět přes celý
hledáček. Chvíli hledá mezi listím bukvice, pak zamíří přímo proti mě! Už
se do hledáčku nevejde! Snad 10 metrů přede mnou si mne všimne, přece jen
pouze sedím vedle pařezu, i když v maskovacím oblečení, možná mne i pach
prozradí. Bleskově odskočí a kolem muflonek mizí kdesi za stromy.

Čekám ještě asi hodinu, ale již se nic dalšího neděje, muflonky se
zvedly k odchodu a totéž jsem udělal i já. Tak to bylo opravdu relaxační
dopoledne a nádherný podzimní balzám na duši.
1.11.2016
Jednou Beskydy,
jednou Jeseníky
Po zvířecích
fotolovech je už čas se podívat jen tak do přírody, pokochat se krásami
podzimu. Nejdříve přišlo na řadu toulání po úbočí Kněhyně, jen tak, bez
konkrétního cíle. Nebylo sice moc slunce, ale i tak byl les nádherný.
Zlaté javory, rezavě hnědé i žluté bučiny, souvislá vrstva spadaného listí
.... fakt pěkné. Teprve při sestupu se mraky rozpustily a slunce se
opřelo do horských hřbetů.


Druhá návštěva hor byla v Jeseníkách. Ale nebyly hory, kopce, jejich
vrcholu či hřebeny, ale vydal jsem se na focení jednoho z mých oblíbených
potoků, Skalní. Ráno sice nebylo nic moc, dokonce i drobně pršelo, ale
vítr foukal docela silně a tak jsem doufal, že i ty mraky časem rozežene.
Parkuji na malém plácku v místech, kde se Skalní potok vlévá do Střední
Opavy. Téměř po celé své délce teče Skalní potok v docela hlubokém a
strmém zářezu. Jít podél něj se sice dá, ale jen v určitých úsecích, pak
musím vylézat nad silničku, vedoucí okolo něj. Mokrý, ujíždějící svah mi
dává zabrat, pod vrstvou čerstvého listí nejsou vidět spadané větve a sem
tam docela slušně uklouznu. Celé koryto a okolní svahy jsou pokryty sytě
rezavým a žlutým listím buků a javorů, vlhkost a drobný déšť jim hodně
syté barvy, je to až neskutečné. Do toho je v kontrastu téměř jedovatá
zeleň mechů na kamenech a sněhově bílé bohaté peřeje. Je to nádherné
podívání, pomalu procházím proti proudu a hledám zajímavá místa. Je
zajímaví podívat se i po proudu, je to trochu netradiční pohled, ale
ukazuje zákruty potoka, které proti proudu nejsou tak vidět. V potoce je
hodně vody, už dlouho jsem jí tady tolik neviděl. Ale je to fajn.


Procházím až do míst, kde se strže potoka pomalu rozvírají a ten již není
tak rychlý, s tolika peřejemi a splávky. I čas významně pokročil. Sedím na
vyvráceném kmenu, rohlík se salámem a sýrem je aspoň chvíli mým
společníkem :-). Slunce sem tak roztrhá mraky a osvítí protější svah.
Právě tím se budu vracet zpátky .... nasvícené buky, jejich listí, sem tam
výchozy skalek a skal porostlé mechem, opravdu, moc pěkná kombinace.

Pomalu procházím mezi stromy, kdesi dole slyším šumění Skalního potoka a
nechce se mi se vracet. Je tu krásně. Scházím na silničku, sbírám do kapsy
malou hrstičku bukvic, kterých je tady letos požehnaně. Louskám je na
zpáteční cestě, mám rád jejich oříšky. Skládám stativ, foťák míří do
batohu. Tak zase někdy .....
21.10.2016
Ráno s daňky ...
potřetí
Poslední
drobný úspěch mne docela navnadil, tím víc, že jsem chtěl fotky celého
daňka, ne jen hlavu s parožím, byť krásným. Měl jsem docela jasnu
představu, jak by to mělo vypadat. A tak opět brzké ráno, opět v lese, ale
s tím rozdílem, že bylo daleko jasněji a slunce se sem tam mezi mraky
ukázalo.
První na řadě bylo včerejší místo, s krásným silným daňkem. A už jej
pomalu slyším plus minus ze stejného místa! Pomalu procházím rozmoklým
lesem, daněk je pár desítek metrů přede mnou, ale za clonou houštin.
Nezbývá mi, než se pokusit je obejít. To se mi bohužel daří jen chvíli,
cosi daňka znejistělo a tak se na mne přišel podívat. V patách za ním jeho
dvě slečny. Prohlédl si mne a trochu nejistě odešel kamsi mezi stromy.
Škoda, mám jen jednu fotku, ne moc dobrou. Ale co dál? Sedím na kmeni
zlomené lípy a poslouchám, jestli neuslyším rochání. Ano! Ale někde hodně
daleko. Rozhoduji se jen asi 7 vteřin a vyrážím, vítr mi fouká do
obličeje, nízké slunce jde z boku ..... ideální. Daněk má v rochání docela
dlouhé přestávky, chvílemi znejistím, zda mířím správným směrem. Ale pak
se podaří identifikovat místo docela přesně ... a jak jinak, v houštině
mladých javorů. Okolo je ale docela řídký les starších javorů, sem tam
slušně prosvětlený, třeba se podívá i sem. Posledních sto metrů mi trvá
snad třicet minut, postupuji p o m a l i č k u přímo k daňkovi a snažím se
krýt za kmeny. Zatím jde všechno výborně. A najednou zahlédnu tak trochu
bokem, jak se na mne dívá mladý daněk, říkám jim čertíci, mají jen malé
špičky paroží. Ani se nepohnu, takže se nakonec vrátí ke své původní
činnosti, otravování velkého daňka. Jak jsem vzápětí zjistil, byli tam ti
čertíci tři! Daněk, pojmenoval jsem si ho hlavní, co chvíli odháněl
některého z nich divokým výpadem. Ale z houští vyběhnul pokaždé jen na pár
metrů, rychlá otočka a už zase zpátky k danělám. Kloudná fotka z toho
nešla udělat.

Jeden čertík se na chvíli oddělil od ostatních a šel se projít do toho
vysokého lesa. Byl ode mne kousek, pár fotek se podařilo udělat, pak mne
ale uviděl, trochu se lekl a vrátil se zpátky ke kámošům.
A pak, zase snad šestý smysl, mne donutil podívat se bokem do lesa .....
přichází daněk! Míří přímo na mne ... a za ním druhý! První se zastavuje
snad 100 metrů ode mne na takovém palouku, druhý kousíček dál. Oba se
chvíli promenují, pak se ten první zajde podívat, co tam hlavní daněk
blbne a oba zase odchází zpět. Je zajímavé, že těch dospělých si hlavní
daněk ani nevšimnul, ale ti malí jej přiváděli k šílenství.

Jak slunce postupuje, musím se i já pokusit kousek popojít bokem, abych
nefotil do protisvětla. Chvíli se mi to daří, ale pak mne zřejmě neopatrný
pohyb v nevhodnou dobu prozrazuje a vše, co má čtyři nohy, mizí za
houštinou kdesi v dalším vysokém lese. Nedá se nic dělat, strávil jsem s
daňky více než dvě krásné hodiny. A opravdu to nemělo chybu.
|