31.12.2016

Jak jsem nevyfotil orla

Přišel holomráz. Snad každý si vzpomene na nezapomenutelné filmy Karla Zemana. Pamatujete tedy na holomráz? Tak přesně tohle bylo tohoto rána. -6, všechno bílé, ale sníh to není .....
Ještě je nad zemní taková řídká mlha, na obloze ani mráčku, oranžové slunce asi metr dvacet nad obzorem a já přemýšlím, kam se vydám. Za zvěří jsem byl před třemi týdny, je to už dávno, ale stále se chystám na rybníky okolo Antošovic. Je jich tam docela dost, rozděleny Odrou na dvě půlky. Nikdy jsem v těch místech nebyl a třeba tam budou zajímavá místa na jarní či letní focení. A třeba si vyfotím orla.
Do batohu putuje jak teleobjektiv, tak široké ohnisko. Bude to spíš seznamovací vycházka, ale co kdyby. Auto parku necelý kilometr od prvního rybníka a dál už po svých. Okolo rybníků vede nedávno vybudovaná cyklostezka, ale přeci jen ne až těsně u jejich břehů. Takže mi nezbývá, než se sem tam prodírat hustým mlázím, ale o to hezčí pak jsou pohledy na probouzející se den. Nízké slunce zlatě barví protější břehy s rákosinami a starou trávou. Jen mne docela překvapila zamrzlá hladina, jen led, bez sněhu. Přeci jen jsem myslel, že mínusové teploty ještě nebyly dostatečně dlouho. Ale byly. Ale na focení to možná bylo ještě lepší, než voda. Procházím postupně okolo rybníků, kochám se pohledy, jen ptáci úplně chybí. Jasně, není co žrát. Jen na jednom ostrůvku, docela daleko, vidím choulící se volavku a bobry nahlodaný pořádný strom.

Při přechodu mezi rybníky zahlédnu pohyb vedle pěšiny. Jasně, srnčí. Jen ji zprvu nemohu pořádně najít, barva srsti bezvadně kryje v křovinách a mezi ostružinami. Byla to srna se srncem, naštěstí byli asi zvědaví, tak kousek popošli na lepší místo a já pořídil pár obrázků. Trochu mne překvapilo, že už má srnec nasazeno, ale třeba to bude ve finále dobrý kus.

Asi po pěti kilometrech přecházím lávku přes Odru a druhým břehem se vracím zpátky k dalšímu velkému rybníku. Na březích řeky jsou stovky různých druhů kačen, sem tam volavka nebo kormorán, ale jsou nefotitelní, je to daleko. Nebe nad řekou co chvíli křižují letky desítek kormoránů nebo s ohlušující kejháním eskadrona kačen. K rybníku ale nedojdu, brání mi v tom jakýsi širší přítok a není šance na jeho překonání. Tedy byla by, ale zouvat jsem se nechtěl.

Nevadí, čas stejně pokročil a mne čeká ještě dlouhá zpáteční cesta. Stejnou cestou kráčím zpět a jen tak mimochodem se podívám mezi stromy k řece, je asi 150 metrů daleko, a cosi velkého letí nad vodou. Orel! Ta obří křídla se nedají splést. Za chvíli mizí kdesi vpředu, snad letí k tomu rybníku, kam jsem nedošel, možná není tak zamrzlý. Ujdu asi dalších 200 metrů, okem šlehnu zase vlevo a hele! Na stromě nad řekou sedí ON! Ale jakoby si všimnul mého pohledu, okamžitě se zvedá a tentokrát již odlétá kamsi přede mne a nadobro. Krásný pták, mohutný, místní král. Docela ucaprtaný přicházím k počátku cesty. Chvilku si ze zvědavosti prohlížím místa, kde bobři kácí stromky a hledám, kudy táhnou větve do vody. Taky by to nebyl špatný úlovek, ale přes den asi není šance. Snad na jaře, v létě k večeru. No nic, jedu domů.

 

11.12.2016

4 hodiny v lese, 15 minut s daňky

Větrno, pod mrakem, podle radaru by pršet nemělo. Alespoň tak to ráno za tmy vypadalo. Je čas vyjet, než se dostanu na to správné místo na kopci, je víc než hodinka pryč. Nejdříve asi 20 minut po lesní silničce kolem řeky, pak už do povětšinou bukového lesa a docela do kopce. Kousek pod širokým vrškem převlékám propocené triko a vybaluji výbavu. Už několikrát se mi stalo, že jsem tady nějakou zvěř překvapil. Ale tentokrát nikde nic. Nevadí, dneska mám v plánu projít kus lesa, ne jen posedět. Třeba na něco narazím. A za chvíli je mi jasné, proč tady nic není, asi o 200 metrů dál zahlédnu mezi stromy stan a kousek od něj nějakého chlapa. Tak tohle jsem tu ještě nezažil, lesácký traktor, to jo, ale stanování? Tady? Nepátrám dál, oklikou místo obcházím, i když to pro mne znamená pár výškových desítek metrů dolů a zase nahoru. O kus dál zase stoupám na široký hřbet kopce, převládají tady staré bukové stromy, dolní patro je téměř holé, jen sem tam pár mladých boučků a hlavně krásná peřina starého listí.
Vítr je nahoře docela silný, to mi hraje do not, zvěr sice bude ostražitější, ale mě nebude tolik slyšet. Pomalu procházím lesem, rozhledy jsou mezi stromy tak na 150 metrů, tak to je fajn, co chvíli se zastavím a pozoruji okolí. A taktika se mi vyplácí! Sotva vystrčím hlavu nad malou vyvýšeninu, uvidím před sebou v řídkém bukovém mlází známou siluetu daněly. Kde je jedna, budou i další. Výhled mám částečně zakrytý silnými kmeny. Sotva si stačím jen kleknout za stativ a už vidím další kusy. Dva, tři ... šest .... a mladý daněk! .... a druhý trochu starší! Jsou asi tak 50-60 metrů daleko, blíž v žádném případě nemohu. Jsem jako hromádka něčeho zeleného uprostřed listí, ani za další strom se schovat nemohu, neodvažuji se dál pohnout. Kupodivu tentokrát boční vítr spolupracuje. Sem tam hodí čtyřnohá hlídka okem do okolí, naštěstí ne mým směrem. Zmáčknu spoušť pro první snímek ..... a nic! Za dvě vteřiny cvak ..... :-), jo, zapomněl jsem přestavit závěrku z posledního focení potoka. Honem hledám ten správný čudlík a je to nastaveno. Další snímky už jsou bez problémů, daňci se naštěstí stále motají v relativně malé ploše, bohužel jsou ale tím pádem docela často za stromky a nedá se pořídit "čistá" fotka. Nevadí, je to aspoň v tom jejich správném prostředí. Usilovně hledají bukvice a tak mají hlavy neustále u země.  Pak mne jedna hlídka přeci jen zpozoruje, jen netuší, co jsem zač. Zaběhne si asi 50 metrů bokem pro vítr, ale nic nezaznamená a překvapivě v klidu se vrací zpátky.

Ještě chvíli to hemžení pokračuje, já se snažím fotit co to jde, jen daňci už mají větru dost a pomalu odchází. Jak jinak než směrem ode mne. Ale což, i tak to bylo krásných pár minut. Mám tuhle zvěř rád, daňci jsou na pohled krásní a daněly působí takovým zvláštním, jakoby vznešeným dojmem.
Procházím ještě notný kus lesa a kromě snad stovky sýkorek, hledajících v bukovém mlází něco do zobáčku, již nic dalšího ani nevidím, ani nevyplaším. Hlad se ozývá, poledne bude za chvíli a tak obracím k návratu.

 

 

 

27.11.2016

Počasí lovu beze zbraní moc nepřeje, ale na "mlhovky" je jako dělané.

Docela dlouho se mi nedařilo fotit horskou přírodu v mlze, měl jsem jakousi představu, co fotit. Ale když jsem někam vyrazil, s mlhou jsem se nepotkal.
Ale ranní pohled z okna směrem k horám dával naději. Takže honem sbalit batoh, objektivy, stativ, teplé oblečení a něco k zakousnutí. Při příjezdu pod Beskydy se ale mlha zdála být hodně vysoko a já měl v úmyslu zajít k potoku Mazák, který až to takové výšky nesahá. Mám pár jeho zimních, zamrzlých fotek, ale "podzimovky" ne. Úplně nahoře, u vodopádu, jsem ale nikdy nebyl. Rozhodl jsem se pro cestu podél jeho toku, nejdříve jen pozvolné stoupání silničkou, pak již jen bukových lesem. Stoupání začíná být prudší a prudší, také zářez potoka je hodně strmý. Pořizuji pár fotek, ale strmost koryta i jeho hodně obtížná schůdnost mne nutí vyškrábat se svahem nad koryto potoka.

Stoupám ale dál smíšeným lesem, začíná se objevovat mlha a docela houstne. K vodopádu přicházím zboku, v mlze se musím zpočátku orientovat podle jeho šumění. Délka vodopádu i jeho strmost mi bere dech.  Je to snad 20-30 metrů téměř svisle dolů a stejně tak i zářez vodopádu. Tady spadnout, tak to by bylo hodně, hodně špatné. Neodvažuji se jít do míst, kde by se mi to líbilo a tak fotím jen boční pohled z bezpečného místa.

Potom ještě chvíli stoupám lesem nad vodopád, ale již nic zajímavého k focení není. Přicházím na lesní cestu, vede správným směrem a tak pomalu sestupuji zase do údolí. Ještě dvě tři fotky a jsem pod úrovní mlhy. Poslední fotku potoka pořizuji zase u silničky, ale vyhání mě hustý déšť se sněhem. Jsem trochu promočený, ale docela spokojen :-).

 


 

22.11.2016

S muflony to není žádná sláva

Minulý týden jsem se na muflony vydal znovu, i když počasí stále není nic moc. Je pod mrakem, světlo žádné a tak mně nezbývá, než si najít aspoň trochu světlejší místo a doufat, že se něco objeví. Čekání se protahuje, ale najednou se z boční hrany ostrohu vynoří dva mladí mufloni. Vypadá to to na pár. Téměř hned uléhají do vrstvy listí, mladý pán jen chvíli zkoumá okolí. Pořizují pár fotek, jen tak, aby mi nezarezla závěrka a je mi jasné, že výsledek žádná sláva nebude.

Po chvíli se mufloni přesunuli dál za smrkový lesík a já se rozhodl ještě chvíli počkat. V tom úplným koutkem oka zahlédnu, že se snad 2 metry vlevo ode mne něco přišlo a zastavilo se. Téměř jsem sem mohl naklonit a sáhnout si. Netuším, co to je, ale pro jistotu se ani nehnu. A dobře jsem udělal. Ten tvor se pohnul dopředu přede mne a ona to liška! Přišla ke mě zezadu, zastavila se na mojí úrovni a pak pokračovala úplně v klidu dál! Bohužel ale přede mnou byla vyšší tráva a zbytky kapradí a liška se v tom úplně ztrácela. Fotit se nedalo, ale aspoň jsem si prohlédnul nádhernou lišku v zimní srsti. Ale tím vše pro tento den skončilo.


Pokračování mufloní říje bylo dnes. Podzim jak malovaný, krásný teplý den, modrá obloha, slunce ....  Tentokrát usedám na jiné místo, než posledně. Vítr mi přeje, slunce v zádech, co víc si přát.  Ano, jen zvěř kdyby přišla. Po hodině čekání ale stále nikde nic. Rozhoduji se podívat za nedalekou terénní vlnu, sem tam se mi podaří v těch místech něco nachytat. Naštěstí šustot mých kroků v hlubokém listí kryje právě ta vlna. Pomaličku vysunuji hlavu .... ano, je tam daněla! A hned vedle další .. a třetí .... Nízké ranní slunce se už naštěstí dostalo i sem a tak se jen přilepím ke kmeni buku a čekám na příležitost. Daněly se naštěstí při krmení pomalu posunují ke mě a sem tam je nasvítí i slunce. Hledají v listí bukvice a tak mají hlavu neustále u země, což úplně ideální není, ale nevadí. Jsou snad 30 metrů ode mne, pomalu se bojím, že se mi nevejdou do hledáčku. Ale pak udělají vpravo v bok, zajdou do smrkové mlaziny a já už nemám co fotit.

Rozhoduji se navštívit ještě jedno místo, kam zvěř chodívá. Zatím jsem dost daleko, tak ani nejdu opatrně, ale najednou zaslechnu známý zvuk třeskajícího paroží. Zastavím se a hledám daňky. Jo, tam jsou! Dva mladí daňci si jen tak z dlouhé chvíle poměřují. Udělám jednu fotku, jen tak pro jistotu bez stativu, ale jsou ještě daleko. Pomalu postupuji k nim tak, aby byl v zákrytu větší smrk a docela se daří. Jenže pak mne zradí vítr, točí se jaksi a tak daňci odklusali. Další fotky tedy nebudou. Ještě asi hodinu čekám, zda se neobjeví něco dalšího. Je čas návratu a z krásného lesa se mi vůbec nechce.
 


 

5.11.2016

A zase mně ta zvěř nedala spát

Počátek listopadu je v režii probíhající mufloní říje, takže je jasné, kam mířím. Tentokrát mne ale nečeká třičtvrtěhodinový výstup propoceného trička, ale na pomoc jsem si vzal vynález moderní doby - elektrokolo :-). Jasně, úplně bez šlapání a jakési námahy to do kopce nejde, ale i tak se mi zkrátil čas dojezdu na lokalitu asi jen na 15 minut. Samozřejmě cestu autem 25 kilometrů nepočítám. Těsně před cílem vyplaším tři menší divočáky hned vedle cesty, stačili jen kviknout a byli pryč. Pak již kolo mizí v smrkové houštině a já si mohu v klidu nachystat nádobíčko.
Jen letmo se zajdu podívat na vršek kopce, jestli mezi buky náhodou něco není, ale je prázdno. Plán mám totiž dnes maličko jiný, zasednu jen na jedno místo, kam se přes den chodívá zvěř zašívat. Není to pokaždé, ale přeci jen jakási šance je. A v tomhle místě jsem fotil zatím své nejlepší mufloní berany. Mokré listí již není mokré, ale zmrzlé, stejně tak tráva a tak přiblížit se nepozorovaně v podstatě není možné. Naštěstí na tom mém místě zradím jen jednoho mladého berana, který s funěním pomalu odbíhá za hranu hřebínku. Nacházím si místo s maličkým nadhledem, ať mám trochu větší přehled a hlavně ať mne neprozradí vítr. Většinou fouká dneska správným směrem, ale víme, jak to je. Sedím těsně vedle velkého, shnilého bukového pařezu, je docela pokrytý mechem a tak sem mé maskování perfektně zapadá. Přede mnou je smrková mlazina, kudy zvěř vychází na světlejší místa pod buky a kaštany. Na stromech již není téměř žádné listí a zbylé lístky vítr neustále otrhává a ty se snáší jako zlatý sníh. Na zemi je "nasněžena" docela slušná vrstva, vypadá to pěkně. Za mnou je malý kopec, porostlý vysokou trávou a malými boučky, vše protkané nespočetnými cestičkami zvěře. I tohle prostředí si v mém dnešním filmu zahraje.
Hodně nízké slunce mi sice svítí přímo do očí, ale nalevo i napravo je výhled dobrý.
Krásné ráno mi čekání usnadňuje, sojky křičí, dva strakapoudi se honí mezi stromy jako při námluvách, nade mnou píská káně. Vlevo dole na hraně malého hřbetu zahlédnu pohyb, tři muflonky a mladý daněk! Už jsem takovou sestavu párkrát viděl, jakoby daněk, nemaje vedle sebe daněly, spoléhal na strážní oči muflonů. Zastavili se asi 100 metrů ode mne, muflonky na jedné straně mýtinky, daněk se postavil pod nízký smrk, takže měl paroží i hlavu ve větvích. Vypadal legračně. Muflonky se jen chvíli rozhlížely a pak si lehly k odpočinku, každá se dívala jiným směrem. Daňka to za chvíli přestalo ve smrčí bavit a odešel kamsi dozadu.

Uplynula téměř hodina a stále nic nového, jen spící muflonky sem tam zvedly hlavu a rozhlédly se okolo. Pak zpozorněly a podívaly se jedním směrem, to znamená jediné, něco se blíží. Nejdříve to byla srna, ale daleko, jen přešla okolo, asi po dvaceti minutách to samé předvedl mufloní beran. Musel slečny vidět, ale nezastavil se. Najednou slyším kdesi ve svahu za mnou lomoz, jakoby někdo přehraboval suché klacky, které tam opravdu jsou. Chvilku si nejsem jist, ale pak mne napadá jediné - daněk parožím nabírá právě ty suché klacky! A určitě jde pěšinkami dolů! Jenže jsem zády ....ostatně jako už tolikrát :-). Udělám ze sebe vývrtku a pokouším se nasměrovat objektiv do předpokládaného příchodu. No, bude to náročné. Za chviličku spatřím  houpající se špičky paroží nad trávou, blíží se. Nejdříve vidím jen hlavu, je úplně tmavě hnědá, nádherná barva. A již vidím celého daňka, celý opravdu úplně tmavý! Takovou srst jsem naposledy viděl asi před sedmi lety ve stejném lese. Bohužel mi stromy téměř nedovolí vyfotit celého, kmeny nepřerušeného daňka. A ještě navíc ta tráva, které se ostření neustále chytá. A k dovršení všeho jsem si dýchnul na hledáček, takže v podstatě vidím jen mlhu :-). Pokouším se ostřit na paroží nebo na linii hřbetu daňka a doufám, že aspoň jedna fotka vyjde. Jak zjišťuji později u počítače, dopadlo to docela dobře. Daněk se mi skoro nevejde do hledáčku, je hodně blízko, pak mne však vítr zradí a daněk je pryč. Uf, trocha adrenalinu nezaškodí.

Myslel jsem, že to moje cvičení zvedne i muflonky, ale ty ležely stále na stejném místě. Čekám asi další půlhodinku a vidím průhledem kmínků smrků procházek staršího muflona. Jde jakoby jen okolo, ale pak se přeci jen stočí a zamíří k slečnám. Začínají námluvy. Beran postupně navštíví všechny tři, zvedne je a očichává. Sem tam flémuje a sem tam předním během jakoby jemně kopne do muflonky, evidentně ji chce povzbudit. Ale nakonec se nic dalšího neděje, beran odchází a muflonky si zase lehají.

Za další chvilku mého podřimování zaslechnu před sebou zašustění listí. Proberu se, zvednu oči a přímo proti mě jde ze smrčí mladý daněk, evidentně ten, který přišel s muflonkami. Je blízko, opět přes celý hledáček. Chvíli hledá mezi listím bukvice, pak zamíří přímo proti mě! Už se do hledáčku nevejde! Snad 10 metrů přede mnou si mne všimne, přece jen pouze sedím vedle pařezu, i když v maskovacím oblečení, možná mne i pach prozradí. Bleskově odskočí a kolem muflonek mizí kdesi za stromy.

Čekám ještě asi  hodinu, ale již se nic dalšího neděje, muflonky se zvedly k odchodu a totéž jsem udělal i já. Tak to bylo opravdu relaxační dopoledne a nádherný podzimní balzám na duši.
 

1.11.2016

Jednou Beskydy, jednou Jeseníky

Po zvířecích fotolovech je už čas se podívat jen tak do přírody, pokochat se krásami podzimu. Nejdříve přišlo na řadu toulání po úbočí Kněhyně, jen tak, bez konkrétního cíle. Nebylo sice moc slunce, ale i tak byl les nádherný. Zlaté javory, rezavě hnědé i žluté bučiny, souvislá vrstva spadaného listí ....  fakt pěkné. Teprve při sestupu se mraky rozpustily a slunce se opřelo do horských hřbetů.





Druhá návštěva hor byla v Jeseníkách. Ale nebyly hory, kopce, jejich vrcholu či hřebeny, ale vydal jsem se na focení jednoho z mých oblíbených potoků, Skalní. Ráno sice nebylo nic moc, dokonce i drobně pršelo, ale vítr foukal docela silně a tak jsem doufal, že i ty mraky časem rozežene.
Parkuji na malém plácku v místech, kde se Skalní potok vlévá do Střední Opavy. Téměř po celé své délce teče Skalní potok v docela hlubokém a strmém zářezu. Jít podél něj se sice dá, ale jen v určitých úsecích, pak musím vylézat nad silničku, vedoucí okolo něj. Mokrý, ujíždějící svah mi dává zabrat, pod vrstvou čerstvého listí nejsou vidět spadané větve a sem tam docela slušně uklouznu. Celé koryto a okolní svahy jsou pokryty sytě rezavým a žlutým listím buků a javorů, vlhkost a drobný déšť jim hodně syté barvy, je to až neskutečné. Do toho je v kontrastu téměř jedovatá zeleň mechů na kamenech a sněhově bílé bohaté peřeje. Je to nádherné podívání, pomalu procházím proti proudu a hledám zajímavá místa. Je zajímaví podívat se i po proudu, je to trochu netradiční pohled, ale ukazuje zákruty potoka, které proti proudu nejsou tak vidět. V potoce je hodně vody, už dlouho jsem jí tady tolik neviděl. Ale je to fajn.


Procházím až do míst, kde se strže potoka pomalu rozvírají a ten již není tak rychlý, s tolika peřejemi a splávky. I čas významně pokročil. Sedím na vyvráceném kmenu, rohlík se salámem a sýrem je aspoň chvíli mým společníkem :-). Slunce sem tak roztrhá mraky a osvítí protější svah. Právě tím se budu vracet zpátky .... nasvícené buky, jejich listí, sem tam výchozy skalek a skal porostlé mechem, opravdu, moc pěkná kombinace.


Pomalu procházím mezi stromy, kdesi dole slyším šumění Skalního potoka a nechce se mi se vracet. Je tu krásně. Scházím na silničku, sbírám do kapsy malou hrstičku bukvic, kterých je tady letos požehnaně. Louskám je na zpáteční cestě, mám rád jejich oříšky. Skládám stativ, foťák míří do batohu. Tak zase někdy .....

 

21.10.2016

Ráno s daňky ... potřetí

Poslední drobný úspěch mne docela navnadil, tím víc, že jsem chtěl fotky celého daňka, ne jen hlavu s parožím, byť krásným. Měl jsem docela jasnu představu, jak by to mělo vypadat. A tak opět brzké ráno, opět v lese, ale s tím rozdílem, že bylo daleko jasněji a slunce se sem tam mezi mraky ukázalo.
První na řadě bylo včerejší místo, s krásným silným daňkem. A už jej pomalu slyším plus minus ze stejného místa! Pomalu procházím rozmoklým lesem, daněk je pár desítek metrů přede mnou, ale za clonou houštin. Nezbývá mi, než se pokusit je obejít. To se mi bohužel daří jen chvíli, cosi daňka znejistělo a tak se na mne přišel podívat. V patách za ním jeho dvě slečny. Prohlédl si mne a trochu nejistě odešel kamsi mezi stromy. Škoda, mám jen jednu fotku, ne moc dobrou. Ale co dál? Sedím na kmeni zlomené lípy a poslouchám, jestli neuslyším rochání. Ano! Ale někde hodně daleko. Rozhoduji se jen asi 7 vteřin a vyrážím, vítr mi fouká do obličeje, nízké slunce jde z boku ..... ideální. Daněk má v rochání docela dlouhé přestávky, chvílemi znejistím, zda mířím správným směrem. Ale pak se podaří identifikovat místo docela přesně ... a jak jinak, v houštině mladých javorů. Okolo je ale docela řídký les starších javorů, sem tam slušně prosvětlený, třeba se podívá i sem. Posledních sto metrů mi trvá snad třicet minut, postupuji p o m a l i č k u přímo k daňkovi a snažím se krýt za kmeny. Zatím jde všechno výborně. A najednou zahlédnu tak trochu bokem, jak se na mne dívá mladý daněk, říkám jim čertíci, mají jen malé špičky paroží. Ani se nepohnu, takže se nakonec vrátí ke své původní činnosti, otravování velkého daňka. Jak jsem vzápětí zjistil, byli tam ti čertíci tři! Daněk, pojmenoval jsem si ho hlavní, co chvíli odháněl některého z nich divokým výpadem. Ale z houští vyběhnul pokaždé jen na pár metrů, rychlá otočka a už zase zpátky k danělám. Kloudná fotka z toho nešla udělat.

Jeden čertík se na chvíli oddělil od ostatních a šel se projít do toho vysokého lesa. Byl ode mne kousek, pár fotek se podařilo udělat, pak mne ale uviděl, trochu se lekl a vrátil se zpátky ke kámošům.
A pak, zase snad šestý smysl, mne donutil podívat se bokem do lesa ..... přichází daněk! Míří přímo na mne ... a za ním druhý! První se zastavuje snad 100 metrů ode mne na takovém palouku, druhý kousíček dál. Oba se chvíli promenují, pak se ten první zajde podívat, co tam hlavní daněk blbne a oba zase odchází zpět. Je zajímavé, že těch dospělých si hlavní daněk ani nevšimnul, ale ti malí jej přiváděli k šílenství.

Jak slunce postupuje, musím se i já pokusit kousek popojít bokem, abych nefotil do protisvětla. Chvíli se mi to daří, ale pak mne zřejmě neopatrný pohyb v nevhodnou dobu prozrazuje a vše, co má čtyři nohy, mizí za houštinou kdesi v dalším vysokém lese. Nedá se nic dělat, strávil jsem s daňky více než dvě krásné hodiny. A opravdu to nemělo chybu.