Aktuality

21.10.2016

Ráno s daňky ... a ne jedno

Po říji jelení následuje říje daňčí, neméně krásná, neméně napínavá. Ve svém okolí mám dvě lokality, kde žijí daňci úplně volně a divoce. Obě docela pravidelně střídám a věnoval jsem se tedy oběma.
Jako vždy mě vycházející slunce (tedy aspoň podle astronomů, vidět za mraky nebylo) vítá již v lese. Obcházím známá místa, na kterých jsem často potkával hodně různé zvěře, někdy skoro tolik, že jsem nestačil mačkat spoušť :-), ale tentokrát je všechno jinak. Všude je ticho, což je normální, ale v tom tichu se nikde nic nepohne. Nezradím žádné zvíře, nevidím štíhlé nohy daňků, jak se míhají v průhledech mezi kmínky mladých smrčků, neslyším dusot kopýtek mufloní tlupy. Procházím pomalu docela velké území, na několika místech čekám hodinu i víc, zda něco nepřijde, ale nic. Bukový les je tichý prázdný. Zbývá mi poslední místo, poslední šance před návratem. Usedám bokem od travnaté cestičky tak, abych měl ale na ni výhled. Na jedné straně mladé buky a javory, na druhé smrková houština. Cestičku křižuje pěšinka zvěře, zdá se hodně využívaná a tak mám snad naději. Neuplyne ani půlhodinka a mezi kmínky vytáhlých buků vidím dva mladé mufloní berany. Bohužel jsou zrovna v místech, kde je fotit nemohu a navíc mne zradí vítr. Jsou pryč.

Ale za pár minut vidím opět pohyb, je to daněla se svým potomkem. Tentokrát míří po pěšině správným směrem, křižují mou cestičku, nejdříve mamka, pak mladý kus a tak se mi daří pár snímků. Za pár desítek vteřin je po všem. Zavřete oči ..... odcházím ...

Další návštěvu tohoto místa jsem podniknul za tři týdny, to měla být říje v plném proudu. Možná byla, ale ne tady. Slyšel jsme jen hodně v dálce a hluboko v údolí rochat jen jednoho daňka. Jinak se situace opakovala, zvěř žádná, dokonce ještě míň, než posledně. I když pobytových stop bylo až neuvěřitelně mnoho, od daňků i divokých prasat, místy to vypadalo na nějaké shromáždění při příležitosti oslav něčeho :-), ale vše se zřejmě odehrává až po setmění. Jen jeden čertík se odkudsi zatoulal a dovolil mi fotku s docela velké dálky.

Pro další návštěvu daňků jsem lokalitu změnil. Konečně ráno po opravdu dlouhé době nepršelo, chvíli to dokonce vypadalo na polojasné ráno, ale stačilo pár desítek minut a nízké mraky a mlžný opar převzaly žezlo.
Nevadí, minimálně zjistím, jak na tom daňčí říje je. Promočená zem a mokré listí hodně tlumily mé kroky, to by fajn, byla šance něco našoulat. Ale jinak se zase nikde nic nehýbá, je téměř bezvětří, úplné ticho, jen kapičky vody stékající ze zlatého šatu buků, javorů a dubů jemně pleskají do mokrého listí. Rochání daňků není slyšet a tak pomalu procházím dál a dál a poslouchám. Teď jsem něco uslyšel .... nebo ne? .... a zase .... je to daleko, strašně potichu, ale je to rochání! Konečně! Spěchám za hlasem, co chvíli poslouchám a upravuji směr. Ano, blížím se. Ve volném, ale hustém listnatém lese zní rochání už hodně nahlas a já odhaduji, kde může daněk být. Les končí takovou zarostlou světlinkou a pak je houština mladých stromků a pak zase les .... vypadá to na ni. Teleobjektivem prohledávám místo ve směru hlasu a už vidím pohyb paroží. Ale daňka téměř ne. Zvažuji své možnosti přiblížení, musím využít tři mohutné duby na rozhraní lesa a světliny, krýt se za jejich kmeny a přibližovat se jen v okamžiku, kdy daněk rochá. Jen pro zajímavost - ten opřený objektiv má cca 40cm délku, tak si to porovnejte s průměrem kmene. A za ním je ta světlinka, kde se následné divadlo konalo.

Daněk měl nádherný, hodně hluboký hlas, takový jsem ještě neslyšel, musí to být asi starší kus (ale já amatér se v tom pendrek vyznám:-)).
Musí jej obejít maličko z boku, jinak na něj neuvidím. Už stojím za jedním dubem a vidím daňka, i když za větvemi stromů a keřů. Pokouším se o pár fotek, je to boj zaostřit mezi tím vším nepořádkem. Daněk se maličko prochází sem a tam, chvíli rochá, pak jen poslouchá ... najednou vyráží z houštiny na zarostlou světlinu a odhání mladého daňka, má jen takové prstíky místo paroží, ale starý jej tam nechce. Ani jsem netušil, že v tom houští je. Pak se vrací na své místo. A já čekám na příležitost nějaké lepší fotky. V tom daněk za neustálého rochání svižně vychází na světlinku, mám jej ale za větvičkami a listím. Navíc se natolik přiblížil, že se mi do hledáčku nevejde! Pokouším se fotit, nevím, co z toho vyjde. Daněk zpomaluje, téměř celé tělo utopené v nějakých bylinách, jen hlava s parožím jakoby plula zeleným mořem. Sem tam zarochá a rozhlíží se okolo. Pak prudkým pohybem hlavy zvedne z toho moře danělu (o které jsem také netušil) a bohužel odchází směrem ode mne. Za pár vteřin je po všem.

Sedám si do paty dubu, mezi mohutné kořeny a prohlížím fotky. Na první pohled to na displeji vypadá docela dobře, ale je mi jasné, že doma na monitoru počítače bude většina z nich mázlá. Přeci jen se čas v desetinách vteřiny podepíše. Ještě procházím asi dvě hodiny křížem krážem lesem, ale nic již nevidím. Blíží se poledne, to je čas návratu a tak balím, docela spokojen dnešním představením. Ještě se na tohle místo musím co nejdříve určitě vrátit!

21.10.2016

Když se nedaří

Jelení říji jsem se věnoval i na přelomu září a října. Ale kromě krásného počasí se neudálo nic zajímavého. Sice jsem pár kusů vysoké viděl, ale na fotky to nebylo. Jen jednou svitla naděje...

Vracel jsem se po vrstevnici vyšlapanou pěšinkou v borůvčí a jen tak mimochodem se podívám nad sebe do svahu, přelétnu očima svah a vidím nějakou rezavou skvrnu. Tak tohle určitě není podzimní barva kapradí a lístků borůvčí. Jasně, vysoká! Jenže vůbec netuším, jestli laň či jelen, vidět je pouze kousek hřbetu, zbytek je schován za hustým smrčím. Přiblížit se moc nemohu, borůvčí vydává hlasitý praskot a šustění, není šance. Počkám, čas mám a třeba kus vyjde mimo smrk. Vysoká se pase na trsech horské trávy, ale k pohybu se nemá. Čekám asi 20 minut a najednou si lehá a já vidím, že je to laň. No tak fajn, než se zase zvedne, to mohu čekat také dvě hodiny. Vydržím to ještě skoro hodinu, mezitím se ještě víc nahoře v mezeře mezi smrky objeví krásný, statný jelen. Je daleko, odhaduji to na 300 metrů a vše trvá tak 3 vteřiny, nestíhám ani zvednout teleobjektiv a odchází za horizont. Zase nic. Pak se rozhoduji, že půjdu mé lani naproti, třeba se zvedne a já budu mít příležitost. Přibližuji se decimetr po decimetru, pomaličku, snažím se potichu. Z laně vidím je kousek ucha. Pak už jen lomoz větví a laň mizí kdesi nahoře za smrčím.

Tím pro mne letošní jelení říje skončila, brzký sníh zasypal hřebeny Jeseníků a to té mokré sloty už mne to netáhlo.

17.9.2016

U Harty letos potřetí :-) (ale až z nouze)

Nicméně původním cílem byly horské lesy v okolí jedné jesenické hory, je počátek jelení říje a tak je nutné se trochu rozhlédnout, kde se něco děje. Hodně brzké ráno mne vítá krásnou hvězdnatou oblohou, stoupám strmou lesní cestou a těším se, co bude nahoře. Jenže s přibývající výškou se docela otepluje, začíná foukat a navíc se z druhé strany hory valí mlha. To není moc příznivé. Projdu docela velký kus rozvolněných horských smrčím, krásně rezavě hnědým kapradím, borůvčím i malými palouky, ale neslyším ani hlásku jeleního troubení. Sice zradím nefotitelně jednoho jelena a laň, ale to je vše. A tak jsem se posadil právě do kapradí naproti jeřábu, kde jeho červené plody lákaly slušné množství různých ptáčků. Pár fotek se mi snad podařilo udělat a bylo fajn sledovat sýkorky, rehky, střízlíky, jak poletují okolo a někdy sedají i půl metru ode mne. Jediným dalším zpestřením byly dva nízké přelety vojenských letadel, chystajících se na dny NATO.

Po nějaké době si zavelím k návratu, tady už nic nevymyslím. A protože mám ještě dost času k začátku odpoledního posezení s kamarády fotografy kdesi v Bruntálu, mířím na Hartu, co kdyby tam bylo něco zajímavého. Sedám si jen tak na břeh přítoku a pozoruji, co kde lítá. Po bahňácích už není ani vidu ani slechu, možná už odletěli dál na svá zimoviště. Ale letka modrých tryskáčů ledňáčků stále neúnavně klopí zatáčky meandrů přítoku, aby se pak jako na povel rozlétli po březích nádrže. Ale drží se vzájemně na dohled a sotva se jeden jen trochu víc přiblíží, už má souseda za zády a s křikem a hašteřením si vyřizují sousedské vztahy. Času jsem moc neměl a tak pořizuji jen takové klasické "klackovky" ze stínu. Ale tihle modří jsou mými oblíbenci, tak je dám.

11.9.2016

U Harty letos podruhé

Nějak se mi urodil volný den a já najednou nevěděl, kam vyrazit. Jelení říje se ještě nerozběhla, na kamzících jsem byl nedávno docela úspěšný, ani daňci mě tentokrát nezlákali....takže zase Harta :-). Trochu jsem očekával, že u vody by mohlo být chladněji, to horko není ideální.
Celou hladinu i blízké okolí pokrývá nízká převalující se mlha, slunce se sotva začíná drápat nad obzor, ale je jen otázkou času, kdy první paprsky ukáží mlze, kde se má rozpouštět. Prohlížím si okolí a hledám místo, které bude vhodné pro focení všeho, co se v blízkosti objeví. Trochu s překvapením zjišťuji, že za týden vody značně ubylo a tam, kde jsem fotil minule, je jen napůl vyschlé bláto. Brodím přítok a na druhé straně přicházím na malý poloostrůvek, kousíček od místa, kde se přítok rozlévá doširoka. Někdo tady tento týden byl přede mnou, stopy v blátě a zapíchnutá větev na břehu jsou důkazem. Usazuji se pod houštinkou mladých vrbiček, výhled bude po slunci a celkem mám přehled, já jsem ze všech stran krytý výhonky. Tak můžeme začít.
S přibývajícím světlem mlha řídne, zůstává jen nad hladinou a přibývá i ptáků v okolí. Konipasové začínají divoké honičky, ze všech stran je slyšet jejich pískot. Sem tam proletí pisíci, ale nic v dostřelu. Najednou koukám, co to cupitá po břehu a to přichází tři jespáci, neustále propichující bahno svými zobáčky. Byli opravdu blízko, snad se mi pár fotek povede.

V tom mě uši pohladí typické dvojí trojí písknutí! Ledňáček! Nízkým letem, těsně nad hladinou, kopíruje zákruty přítoku bleskovým letem. Nemohu si pomoci, když jej vidím, nic jiného mne v tu chvíli nezajímá. Nejdříve si sedá na pařez u břehu přítoku, pak přeletí na větev, kterou zapíchnul můj předchůdce. Je to mladý sameček, což je fajn, rodiče byli tedy letos úspěšní. Pořizuji pár fotek jeho klasického posedu a čekám, zda nebude lovit. Najednou další pískot a další modrý blesk! Sedl si na pařez naproti přes vodu a "můj" mladý neváhal a odletěl za ním. Chvíli se pošťuchovali, ale pak našli společnou řeč. A jeden z nich se pokoušel něco ulovit, ale měl snad 10 neúspěšných pokusů, než byl úspěšný. No jo, je potřeba se zdokonalit. A to ještě přiletěl třetí, chvilku se motal okolo a všichni společně odletěli zpátky nad hladinou přítoku.

Toho jsem využil a změnil místo. Posadil jsem se přímo na břeh přítoku, abych měl pařezy před sebou, přehodil maskovačku a čekal snad jen půl hodiny, než se vrátili. Zůstal ale jen jeden a znovu zkoušel lovit. Vytáhnul docela velkou rybku, několikrát s ní praštil o větev a když si myslel, že je gumová, chtěl si ji v zobáčku otočit hlavou dovnitř. Ale ouha, ne všechno se povedlo a rybka šplouchla zpátky do vody. Ale až jsem se zasmál, jak smutný nechápavý pohled potom ledňáček předvedl. Svačinka nakonec byla v podobě malinké rybičky. Když jsem čekal další představení, do ledňáčků jako když střelí! Hledám příčinu bleskového úniku a hele, po vodě přijíždí dva "vodáci" v nějakém šlapadle. Nedá se nic dělat, pro dnešek končím, stejně je už docela teplo. Ještě volám Martinovi, třeba kafe by vyšlo, ale Martin má nějakou práci a nemůže, tak mu aspoň v rychlosti povykládám, co se dělo.

6.9.2016

U Harty letos poprvé

Od doby, kdy se výrazně změnil jeden z přítoků Slezské Harty, jsem na ni tak trochu zanevřel. Ty tam jsou ideální podmínky pro hnízdění ledňáčků, kteří v době mláďat létali v hojném počtu v mladých vrbičkách a sedávali na starých pařezech u přítoku. Vše bylo tak nějak víc fotogenické, zajímavé, pestré.
Ale zvědavost mi nedala, využil jsem relativně hezkého brzkého rána a nedbaje na nevlídnou předpověď počasí jsem se ještě za kuropění prodíral opravdu hustou vegetací k blátivému břehu přítoku. Naštěstí jsem měl na sobě obuty vysoké gumové vojenské boty z protichemického oděvu, opravdu velmi pevné, sahající až po zadek. Takže bahno do půlky lýtek nebyl žádný problém. Samozřejmě jsem vyplašil několik volavek, ale s tím jsem počítal, třeba se vrátí. A zahlédl jsme hnědý hřbet sny, mizející ve vysokých travinách. Na mělkém břehu ale běhalo několik pisíků, kus dál jsem zahlédl i nějaké jiné, zatím neidentifikované bahenní ptáky. Usazuji se poblíž rozhraní vody a bláta a čekám na trochu světla. Obloha se sice zatáhla, ale zatím to není až tak špatné. Pořizuji pár pisíkovek a trochu dál si zatím jen prohlédnu dvě bekasíny.

Jen periferně se mi cosi nezdá v houštinách trav kdesi vlevo ode mne. Pomaličku se otáčím a ona to srna, nejspíš ta, která odcházela při mém příchodu. Pase se na sytě zelených bylinách a trávě, sem tam se otočí a podívá za sebe, tam je něco dalšího. A také, že ano. Za chvíli vychází srnče a kousek přede mnou spásá bohatou snídani. A nebylo samo, ještě schováno je další srnče! Fajn rodinka, která mne doprovázelo po celé další ptačí focení. Několik volavek se vrátilo na svá místa, ale jsou za malými ostrůvky a nechci je dneska fotit, stejně by mne odhalily. Za chvíli se objeví letka asi deseti kormoránů, kteří dobrých pět minut krouží nade mnou, ale nesednou nikam a odlétají kamsi nad vodou.

Začíná krápat, docela se setmělo a tak zvažuji, že sezení ukončím. Ale sotva se začínám balit, deštík ustává a já se rozhoduji, že zajdu ještě na druhý břeh, třeba bude něco k focení i tam. Při příchodu samozřejmě všechno uletělo, ale nevadí, za chvíli jsem opět zamaskován a čekám, co se bude dít. Neuplynulo snad ani pět minut a přiletěly dvě bekasíny otavní. Fajn ptáci, jen byli daleko a málo světla k tomu. Ale mám je, jsou to moje první fotky těchto ptáků.

Začíná opět pršet, víc a víc. Otevírám deštník, sedím pod ním jako trpaslík a chráním fotovýbavu. Okolo proletí ostrým obloukem ledňáček, nemá v úmyslu si sednout, ale těší mě, že tady ještě stále někde je. Snad 4 metry přede mne sedne pisík a chvíli pobíhá okolo, ale tma a dlouhý čas moc k sobě neladí, takže dobrých fotek mám málo. Prší stále víc, už spíš leje a tak opravdu balím.

Takže, Harto, zase někdy!

28.8.2016

Opět u kamzíků

Vždy po nějaké době zatoužím podívat se někam, kde se mi líbí, kde jsem něco úspěšně vyfotil a samozřejmě u toho trochu protáhnout tělo. Je to víc než dva měsíce, kdy jsem s fotografem a kamarádem Martinem šlapal v úbočí hřebene a docela úspěšně fotil kamzíky. A tak bylo rozhodnuto.
Martin se vydal tentokrát do jiných míst, kde má víc šancí na vysokou a kde se mu již pár perfektních snímků podařilo. Takže dneska každý sám za sebe :-). Bohatá rosa v trávě mi za chvíli promáčela nepromokavé boty, ale nevadí, tohle jsou drobnosti a jsem na to zvyklý. Slunce ještě nad obzorem nebylo, ale jasná obloha slibovala hezký, i když větrný den. Ještě za nesvětla scházím trochu níž, mezi rozvolněné malé smrčky a hledám typické, světle hnědé hřbety kamzíků.

V tuto dobu ještě mají letní srst, takže jsou celkem snadno k nalezení. Pokud tedy jsou. A byli tři, asi jen 60 metrů ode mne, věděli jsme o sobě a já je úmyslně míjel a scházel dál. Ještě nemělo smysl fotit, nic by z fotky nebylo, jen šedé šero. Ale v hlavě mi uzrál plán, jak na ně. Dole se vrátím, vyhlédnutá houštinka smrčků mne bude krýt a snad se k nim odspodu dostanu již za světla. Ale ouha, když jsem na místě, kamzíci nikde. No jo, tyhle jejich úniky už znám, ztratí se jako pára nad hrncem.
Nevadí, místo mám dobré a tak začíná čekání. Doufám, že budou tudy scházet z hřebene. Ale ani po hodině a půl nikde vůbec nic. Jen snad 500 metrů daleko po vrstevnici vidím dva tři kusy. Rozhoduji se asi deset minut ...... jdu tam, pokusím se k nim dostat blíž! I když vím, že mne tentokráte vítr nepodpoří, foukal docela silně přímo k nim. Snažím se krýt malými smrčky a docela rychle se mi daří se přibližovat. Ale za chvíli je ztrácím z dohledu, jen tuším, kde asi jsou. Ale za chvíli nevidím ani jednoho! Tak kam se zase vypařili? Vtom zahlédnu hnědou skvrnu hřbetu šikmo nade mnou, pokusím se dostat blíž. Ale něco mne osvítilo, kus dál, snad o 100 metrů vidím růžky v trávě a jednoho hlídkujícího kamzíka, který se dívá mým směrem. Tak proto jsem je neviděl, zalehli ve vyšší trávě! Ale ten hlídač mě zlobí .... kvůli němu jsme vydržel bez hnutí snad 10 minut, v kleče, tvářil jsme se jako malý smrček :-). Nakonec hlídač uznal, že jsem fakt smrček a věnoval se pastvě.

Za chvíli se ale kamzíci zvedli a zamířili si to šikmo dolů, blíž ke mě, do takové větší skupiny smrčků. Tam se pak motali skoro hodinu, jen ne a ne pořádně vyjít ven. Jen sem tam vykoukli a hned zpátky. Naštěstí o mě neměli ani tušení a tak stačilo počkat, co bude dál. Pak se pohnuli, vyšli postupně s houštinky a pomalu postupovali směrem ke mě. To snad bude na portrét! Ale asi 40 metrů ode mne odbočili a po vrstevnici prošli okolo mne. Už jsem za nimi nešel, i když by byla velká šance na další snímky. Ale čas běží, je potřeba se vrátit k autu a s Martinem probrat, kdo co, jak a co ne a proč :-).

Krásné ráno jsme zažili, balzám na duši.

21.8.2016

Vycházka jen tak

Volné páteční ráno jsem využil k návštěvě blízkého lesa zvaného Černý. Ani nevím, proč se tak jmenuje. Jen vím, že v něm žije docela hodně různých zvířat a tak lze téměř pokaždé něco spatřit. Ale samozřejmě jsou dny, kdy se zdá, že se nikde nic nehýbe.
Do lesa jsem ze silničky vcházel právě v okamžiku, kdy se krvavě rudé slunce vykulilo nad zamlžený obzor. Krásná, asi dvouminutová podívaná. A pak už mne polapil tmavý les, ještě bude nějakou chvíli trvat, než se do něj slunce prodere. Ale já mám jasno, kam se tentokrát vydám a kde si počkám na zvěř. Zatravněný průsek, taková téměř cesta, vede kus listnatým lesem a chodí sem jak daňci, tak divoká prasata. Takže šance je.

Usazuji se za vývrat staré břízy, výhled mám na všechny strany a vítr spolupracuje. Za chvíli docela daleko vidím rezavou skvrnku, srna si to míří zhruba mým směrem. Jen se za chvíli schová za vysokou trávu a byliny, tak nezbývá než počkat, jestli je ten směr opravdu dobrý. Asi po deseti minutách se docela blízko opět mihne rezavé tělo. Je to docela pěkný srnec! Z houštin vejde do vysokého lesa, chvíli se motá na místě, pak se očistí a zalehne. Jen asi na 5 minut, pak vyskočil, chvíli hleděl kamsi mezi stromy a odběhl. No jo, daněla se přišla podívat. Jenže ze špatného směru, takže mne odhalila a šupajdila zpátky.

Čekám na místě ještě asi půl hodiny, ale pak se zvedám i já a pomalu procházím lesem, jen tak se dívám okolo, na krásné statné duby, na hladké kmeny buků, prostě na bezva les.
U paty jedno dubu zahlédnu rychlý pohyb ... veverka! Je docela daleko, ale v zákrytu dalších kmenů se mi daří se docela dobře přiblížit. Pod stromy světla moc není, ale snad bude na focení stačit. Veverka si najde nějakou houbičku, chvíli ji ohryzává na zemi, ale pak hupne na strom a vyleze na nízkou větev, přímo naproti mě! Jako by mi chtěla udělat radost. Honem pár fotek! Houbička padá do listí a veverka mizí vysoko v koruně.

Pro dnešek konec.

14.8.2016

Srnčí říje letos naposledy

S kamarádem Martinem jsem pořídil své nejlepší "srncovky" před několika lety právě v lokalitě, kam jsme spolu zamířili i tentokrát. Ale předchozí Martinův průzkum nám moc nadějí nedával. říje probíhá nějak matně, i srnčí zvěře není moc. Uvidíme.
Téměř za tmy scházíme loukou k remízku, kde máme několik možností úkrytu. A právě z remízku očekáváme příchod srnčí. Jen vítr s námi nehraje a tak si nacházíme místo trochu bokem u zarostlé paty sloupu vedení, ale stále ještě v dostřelu objektivů. Ještě, než přijdeme ke sloupu, zradíme před sebou tři nebo čtyři prasata. Zajímavé je, že odbíhají z vyšší trávy po jednom, v intervalech. Moc toho o nás neví a tak se pokaždé zastaví a dívají se naším směrem, než pokračují do houští. Fotitelná nejsou, jejich stíny sotva tušíme.
Sedíme u paty sloupu, posloucháme, kde co šustne, můžeme si oči vykoukat. Slunce se pomaličku sune nad vzdálený kopec a za chvíli nám svítí přímo do očí. Ale srnčí nikde. Vůbec nic! Trochu rozladěni čekáme ještě asi půl hodiny, nakonec se domlouváme, že projdeme další louky, snad budeme mít víc štěstí a podaří se nám něco nejen vidět, ale i přiblížit. Jen tak zvedneme oči nahoru na naši louku, která je poseta balíky sena, mezi nimiž již roste a kvete sytě zelená jetelina. A téměř úplně nahoře uvidíme rezavou skvrnku srnčí. Je to kluk nebo holka? Teď to není důležité, pokusíme se využít balíků a přiblížit na fotitelnou vzdálenost. Vítr je v pohodě, slunce v zádech, mohlo by to vyjít. Kdyby nás někdo sledoval, asi by se divil, co to je za blázny. Pokaždé, když srnčí sklonilo hlavu, udělali jsme pár rychlých kroků, jakmile ji zvedlo, zkameněli jsme v komické poloze přikrčeného střelce. Nakonec v teleobjektivu odhalujeme identitu, je to srnec, i když i to je silné pojmenování :-). Dva parůžky jako tužky prozrazují jeho mládí. Najednou srnec nikde .... kde safra je? Přece neutekl? Ne, jen za jedním z balíků zalehnul, což nám umožní se hodně přiblížit. Ale srnec stále leží a není jej téměř vidět. Martin je kousek přede mnou, nachází kamínek a hází jej kousek od srnce. Ten se rychle zvedne, ale nikde nevidí nebezpečí. Začíná se pást a pomalu prochází blíž k nám. Ale opět zalehává. Pokouším se dostat maličko blíž, jenže srnci se již něco nezdá, vstane a jde si pro vítr. Je hodně blízko, téměř přes plný formát. Pořizuji pár snímků a za pár vteřin nás srnec navětří, odskočí a ne zcela přesvědčen kluše od nás.

S Martinem procházíme ještě nějaký ten hektar luk, ale nevidíme ani chlup. Jen téměř na obzoru závistivě sledujeme srnčí honičku, ale není šance se dostat blíž. Další focení vzdáváme. Snad zas někdy.

1.8.2016

Srnčí říje jen tak, na zkoušku ... nebo ne?

Před dvěmi léty bylo focení srnčí říje nádherné a moc jsme si to s Martinem užili. A tak jsem se vyjel podívat na louky v podhůří Jeseníků, kam na srnčí chodím snad už 13 roků. Jenže kdysi jsem tam dokázal nachytat i 15 kusů, jen tak se dlouho po ránu potulovat. Nyní jen pár kusů a to ještě zatahují krátce po východu slunce.
Na polní cestu, vedoucí rozhraním lesa a řepkového pole, jsem za brzkého rána sotva viděl a křupající štěrk pod botami mi zatím nevadil. Na louku jsem to měl ještě asi 400 metrů a navíc je schovaná až za lesem. Kousek před koncem lesa, kdy již bylo vidět na mírně svažitou louku, jsem si nachystal nádobíčko a pomaličku vykouknul nad vysokou travou. Louka byla pokosená, odhaduji tak před deseti dny, takže kytičky na ní se tentokrát nekonaly. Ale kus ode mne ležela srna se srncem a kolem se potulovalo srnče. Byli hodně v louce, asi aby měli dostatečný odstup od lesa a byli tak víc chráněni. Posadil jsem se u paty rozložité starší vrby, kryt travou a čekal jsme, co se bude dít. Obzor na východě pomalu oranžověl, ale na louku ještě slunce nesvítilo. I tak se srnčí rodinka zvedla, protáhla a pomalu se vnořila do stěny lesa. Ach jo, tak asi nebude nic. Za chviličku se ještě ukázala liška, byla také hodně daleko, takže jsem aspoň pozoroval její lov. Celkem úspěšně snad každým desátým skokem ulovila hraboše, za krátkou chvíli takových 5-6 kousků ulovila. I ona ale zašla do lesa na stejném místě, jako srnčí.

Slunce ale nechtělo dále čekat a pomaličku se na louku nasunoval nejdříve jen tenký, ale čím dál širší pruh oranžově zlaté barvy. Tyhle ranní minuty svítání (a opravdu jde o minuty) jsou nezapomenutelné. Stále čekám na stejném místě, co kdyby. Nejdříve se kousek dál probudil zajíc, protáhnul běhy, zatřepal hlavou a dal se do snídaně. Pak nahoře u lesa vykoukla liška, její světle rezavá barva přímo na slunci zářila, nejspíš letošní mládě. Ale ke mně dolů loukou nezamířila, šla krajem a zase do stejných míst, jako ti před ní. Asi tam tudy chodí do obchodu všichni :-).
Ještě chvíli čekám, co se bude dít, ale společnost mi na chvíli udělala jen poštolka, sedla si na vršek modřínu.

Po dalších snad deseti minutách srnec! Úplně vyskočil z lesa a zastavil se na louce. Pátravým pohledem projel celou velkou louku, ale žádného soka nebo srnu nespatřil. Pak se, s hlavou skloněnou, klusem vydal dolů a přímo mým směrem! Pořizuji průběžné fotky, co kdyby to byly ty poslední. Vítr mám ale dobrý, maskování snad také, nezbývá, než čekat, kudy půjde.
Srnec se sem tam zastavuje, větří, hledá. A pak zase kousek dolů. Je blízko. A ještě pokračuje dál! Zastavuje se snad 30 metrů vpravo ode mne, vůbec nic netuší a rozhlíží se dál loukou. A téměř se mi nevejde do hledáčku! Pak asi trochu foukne špatným směrem a srnec zneklidní. Jen ale kousek odskočí a pak opět pomalým klusem křižuje louku opačným směrem. Nakonec mizí v lese v místě, odkud se objevil.

Nevím, jestli budu mít možnost se letos k focení srnčí říje ještě dostat, ale pár fotek mám, i když tentokrát nejsou tak akční, jako kdysi.

24.7.2016

V lýčí

S odkazem na předešlý článek jsem tentokrát měl pevný plán a konkrétní cíl. Loni v říjnu jsem se byl podívat na jelení říji kamsi do úbočí Jeseníků, ale jelikož jsem dlouho vysokou nepotkal, natož fotil, tak padla volba na stejné místo.
Už jsem věděl dopředu, jaká dřina mne čeká při strmém stoupání (asi 250 výškových metrů na 1,5kilometru), ale já se na ni i těšil. Dvě suché smrkové větve, ulomené vedle cesty, posloužily jako hůlky a tak se šlapalo fajn. Když jsem vystoupal na místo, kde už jsem mohl narazit na vysokou, slunce již pár minut zlatým reflektorem osvěcovalo nízké rozvolněné smrčiny roztodivných tvarů. Sem tam jejich suché, neuvěřitelně pokroucené a sukovité zbytky dávaly tušit, jaký boj musely stromy svádět s drsnou přírodou.
Ale dost rozjímání :-), musím se věnovat "lovu". Pomaličku procházím vrstevnicí po zvířecích stezkách, mezi jasně zelenými kapradinami, o něco tmavšími a hustými borůvkovými keři a hledám stopy přítomnosti spárkaté zvěře. Otisků kopýtek je opravdu dost, čerstvý trus svědčí o jejich nedávné přítomnosti. Vítr mi fouká do tváře, takže s tím problém mít nebudu. Sem tam se zastavuji na nějakém místě s relativně volným výhledem a čekám půlhodinku, zda se něco neukáže. Ale jediným zpestřením byl přelet horkovzdušného balonu.

Pak přijdu k zářezu potůčku, s krásným přehledem do okolí, pode mnou malé kaliště. Parádní místo! Musím si jej zapamatovat na podzimní říji, určitě to tady v tu dobu žije. Usedám do borůvčí pod huňatý smrk, snažím se postavit trochu pevněji stativ a chystám se na delší posezení. Jen tak, jakoby bokem, registruji asi sto metrů pode mnou změť větví starého suchého smrku a říkám si, že to není špatné místo pro vysokou. V tom se z toho místa ozve lomoz a zapraskání větví, hned je mi jasné, která bije. Mezi větvemi zahlédnu paroží! Zrazený jelen samozřejmě odbíhá ode mne, ale je vidět, že si vůbec není jistý, co ho vyrušilo, snad jen drobné zapraskání, když jsem si sedal. Nejdříve to vypadalo, že zůstane, ale pak jej jeho smysly přesvědčily o opaku a jelen pomalu odbíhá do protější stráně a dál do lesa. No, nedá se nic dělat, smůla.

Ještě asi hodinku sedím na místě a opravdu se kochám. Připomnělo mi to film Vesničko má středisková, jen já seděl v borůvčí a nejel v autě. Ale čas se naplnil, je potřeba se vrátit do reality, mezi lidi, naštěstí ne do městského shonu, ale na chalupu pod jesenickými kopci.

6.7.2016

Kamzíci na Skalním potoku

Neměl jsem pevný plán a konkrétní cíl. Jen jsem chtěl využít krásného počasí a toho, že posílám svou čtyřstovku na seřízení do servisu a pojmout ráno jako procházku s ním před minimálně čtrnáctidenní pauzou.
Volba padla na kopečky nad osadou Bílý Potok v Jeseníkách. Mám ta místa rád, jsou zde krásné skály a skalky, nádherné potoky, bukové i smíšené lesy, staré mohutné stromy a v neposlední řadě i nějaká ta zvěř. Hlavně podzim je přenádherný a člověku se ani nechce jít domů. Jenže nyní je léto v plném proudu, vše je zatím krásně sytě zelené, do toho modrá obloha a vycházející slunce .... tohle vše mne to ráno čeká. Téměř u ústí Skalního potoka, vlévajícího se do Střední Opavy, začínám nabírat výšku přímo do svahu, žádné okliky, je potřeba být nahoře co nejdříve, abych stihnul východ slunce. No, je to tak tak, právě, když jsem na prvních skalách, začíná slunce osvětlovat vršky okolních kopců krásným zlatavým světlem. To je to pravé světlo, ta správná "zlatá hodinka", trvající maximálně jen jen pár desítek minut.

Pokračuji po hřebeni ve stoupání na další skalky, na další kopec. Do míst, kde vídávám stopy zvěře a tajně doufám, že na nějakou narazím. A jako bonus by mohla být i nějaká fotka. Je ještě brzké ráno a předpokládám, že zvěř teprve potáhne nahoru do lesů k odpočinku. Obcházím vrchem skalní podkovu nad Skalním potokem, hluboké údolí pode mnou dává tušit zářez divoké vody.

Kousek pode mnou se terén maličko rozšiřuje, jsou vidět stezky zvěře, otisky kopýtek v prameništi potůčku, vyhrabaná místa. Tohle místo vypadá hodně slibně. Jenže na mou čtyřstovku docela krátké vzdálenosti. Když by se něco většího objevilo, nevejde se mi to do hledáčku. Hm, musím najít místo, které budu mít slušný výhled a současně bude dostatečně daleko. Jenže to není vůbec jednoduché, asi 20 minut se motám sem a tam a hledám. Konečně nacházím u paty velikého javoru fajn dolíček s jakž takž výhledem na planinku. Jasně, větve někde překážejí ve výhledu, ale to se nedá nic dělat. Vítr dobrý, světlo také, nezbývá, než čekat. No jo, ale kde mám část svého maskování? Zůstalo kousek níž, asi 40 metrů daleko. No nic, jdu si pro něj. Konečně usedám na kořen javoru, před sebe chystám stativ, ještě za sebe batoh na opření zad, vyndat láhev s pitím .... jen tak mrknu naproti na plošinu ..... kamzík!! A to se ještě v klidu hlemejždím! Neví o mně, přišel přesně z předpokládaného směru, na chvilku se zastaví a pak pokračuje. Schovává se trochu za větve buku a najednou další kamzík! Ne, to není dospělý kus, je to letošní kazmíče! Utíká k mámě, nestačím jej vyfotit na volnějším místě a už je u mámy. Ale motá se stále někde za větvemi, pár fotek udělám, ale jak se později ukáže, jsou nepoužitelné.
Kamzice jde pomalu na skalní výstupek, vím o něm, je vystrčen nad okraj skály, snad 25 metrů vysoko a tvoří jej malá plošinka s jehličím. Kamzíče za ní a je mi jasné, že tam zalehnou a budou odpočívat. Ale já nemám možnost jít kamsi bokem na výhled a snažit se o fotku. To bych se v listí a praskajících větvičkách prozradil, jsou velmi blízko.

Nezbývá, než čekat. Trvá asi hodinu a půl, než uvidím pohyb. Nejdříve samozřejmě kamzice obeznává okolí, pomalu ji následuje kamzíče a naštěstí se zastavují snad na jediném místě, kde mám téměř čistý výhled. Kamzice přežvykuje a najednou je kamzíče pod ní a dožaduje se mléka, což mu samozřejmě máma umožňuje. Nádhera! Jenže jsou tak blízko, že mám problém vměstnat je do hledáčku. Honem, honem pár fotek! Klapnutí zrcátka kamzice slyší, jsem opravdu blízko, ale

i když jen sedím v maskovacím obleku bez dalšího krytí, nevěnuje mi naštěstí pozornost. Po chvíli odcházejí na nižší skalky a mizí mi za jednou z nich. Vstřebávám ten krásný zážitek a rozhoduji se, jak dál. Ještě jim nechám chvilku a pokusím se za nimi podívat. V tom se oba vrací, kamzice slézá naprosto neschůdnou, téměř kolmou sedmimetrovou skálu a začíná se pást ve šťavnaté zeleni pod skalou. Kamzíčeti se moc nechce, asi pět minut jen hledí dolů na mámu, ale oba jsou v klidu. Pak i kamzíče slézá dolů a společně odchází podél úpatí skal a mizí mi z dohledu. Je konec podívané i parádního setkání. Tak v tohle jsem nedoufal ani ve snu.

Scházím prudkým svahem bukového lesa ke Skalnímu potoku a v hlavě si neustále vybavuji celé setkání, minutu po minutě. A jako vždy si říkám - tohle jsi měl udělat jinak, měl jsi fotit tak a tak, co když nebudou fotky ostré?, zvládnul jsem ten kontrast slunce a stínu? A měl jsem opravdu štěstí, stačilo, aby kamzíce přiša o dvě minuty dřív a nebylo žádné focení! Posílám zprávu svému kamarádovi Martinovi a nesmím zapomenou poslat fotky i dalšímu příteli Otovi, který na Bílém Potoku dlouhá léta sloužil a o tamních kamzících často píše ve svých knížkách.
No jo, ale teď mám ten minimálně čtrnáctidenní půst ...... to nepřežiji :-)

1.7.2016

Na rybníku

Po hodně dlouhé době jsem se vydal k velkému rybníku, který kdysi dávno zažil výrazně lepší časy. Rozlohou několik hektarů, ale vody hodně poskrovnu, většina rybníka je zarostlá vším možným a jen menší část má aspoň maličko vody. Naštěstí v místě, kde je možné se u břehu posadit, je trochu volné hladiny, hodně rákosin a sem tam suché větve padlých vrb.
Přišel jsme chvíli po východu slunce, které ale bylo schováno za hustými stromy a tak na rybník dlouho nezasvítilo. A na "mé" místo bude svítit až odpoledne. Ale ranní idylka byla naprosto dokonalá. Nízké cáry mlhy nad vodou, hlasy volavek, kačen a všech možných ptáků, dokonce kdesi v rybníku na suchých místech bekal srnec. A samozřejmě bezva komáři :-). Ale pod maskovací sítí nebyli tak dotěrní.

Hlavním dnešním úlovkem měl být ledňáček, ale beru vše, co se dostane na dostřel. Jak jsem nedávno vypozoroval, tak ledňáček sedal na dvě suché větve padlých vrb, jednu z nich jsem si vybral. Asi po půlhodině čekání se samozřejmě zjevil jako duch na té vzdálenější větvi, ještě trošku utopené v mlze. Nezbývá než počkat, až si usmyslí prověřit loviště i pod druhou větví. Po chvíli překvapení! Druhý ledňáček si přisedl na druhý pahýl a společně hledí pod sebe. Asi po deseti minutách odlétají těsně nad vodou kamsi za rákosiny. Nedá se nic dělat. Koutkem oka

zahlédnu jakýsi pohyb na kraji rákosin. Chřástal! Vydal se na chvilku z houštin rákosů na volnější místo. Bohužel je stále trochu mlžno a docela tma, ale aspoň dokument snad vyjde. Chřástal se prošel asi 2 metry a zamířil zase do spleti rákosů.

Asi po čtvrthodince vidím rychlý let nad hladinou a bezpečné přistání ledňáčka na mé větvi! Konečně! Ale stáje maličko mlha, stále je tma. Tak zase jen spíš dokumentační fotky. Ale nevadí, už jen ten samotný "lov" je balzám na duši. Ledňáček uloví jednu pidi rybku a zase odlétá někam. Ještě chvíli čekám, na stejnou větev si sedá rákosník, je to neposeda a tak hned přelétává na rákosí a za chvíli je pryč.

Já se balím, dívám se na displej foťáku, co se povedlo a co ne. Ale všechny fotky se mi zdají špatně zaostřené, něco není v pořádku. Již nějakou dobu se s ostrostí objektivu peru a nemohu přijít na příčinu. Nedá se nic dělat, nejspíš půjde na seřízení do servisu. No jo, to ale bude tak 3 týdny pauza od focení ........ jak já to přežiji? :-)