19.6.2016
První letošní
První
jesenické toulání jsem si plánoval plus minus na tento čas a Martinovy
touhy byly podobné. Slovo dalo slovo a tak ještě za tmy vyjíždím k bodu
našeho setkání. Na místě jsme v okamžiku, kdy se slunce vykulí spoza
vzdálených jesenických kopců. Ano tím směrem je krásně, ale pohled na
opačnou stranu nám trošku sráží nadšení. Přes kopec se valí chuchvalce
docela husté mlhy a právě do těch míst máme namířeno.

Ale jsme optimisté, rozhodně se nevzdáváme dopředu, však už jsme si tady
zažili mnohé a také víme, jaké může počasí přinést překvapení. Pomaličku
stoupáme do míst, kde můžeme natrefit na první úlovky, na vysokou. Ale
mlha kazí rozhledy, jsme odkázáni jen na pár metrů a to již zvěř o nás
dávno ví. Zahlédl jsem srnu, v mlze vypadala jaksi veliká a stíhám jen
jednu fotku. Bohatá rosa nám smáčí boty i kalhoty, když procházíme místy,
kde bychom již mohli narazit na kamzíky. Ale stále jen mlha a mlha.
Chvilkami nás navnadí zlatavější barvou, když se její vrstva maličko poddá
slunečním paprsků, aby vzápětí ještě více zhoustla. Ssss ..... kamzík ....
kde .... tam .... safra byl opravdu blízko! Máš ho? .... nevím .... já jo
.... ale v té mlze to bude na ....
Takto jsme potkali tři jednotlivé, asi kozly. A všechno jen jako tušení
stínů.

Asi po hodince courání pomalu ztrácíme naději, sedáme pod smrček do mechu.
Každý vytahujeme, co jsme si doma nachystali a dobrá svačina přichází v
tom chladu a větru opravdu vhod. Příště to chce ještě teplé kafe :-).
Povídáme si docela nahlas, vykládáme o různých zážitcích, o tom, jak jsme
tady "lovili" loni a předloni a co se povedlo a co ne. Silný vítr sem tam
maličko mlhu nadzvedne a dává nám neustále po troškách trochu naděje. Ne,
balíme tábor a rozhodujeme se, že projdeme poslední krátký úsek a zavelíme
k potupnému ústupu. Ale jsme s ním smířeni, stává se nám to docela
pravidelně, ale tak to při fotolovech je. Nejdříve má sbaleno Martin a je
pár kroků napřed. Vtom zvedne teleobjektiv, na cosi zamíří a jen tak pro
sebe si říká - to je nějaký suchý kmen .... kde? ... tam kousek před námi
... a je to opravdu kmen? .... mně se to nezdá ... dyť to má na zádech
pruh .... kamzík! Ležící, spící! Snad 100 metrů před námi, v mlze se těžko
odhaduje vzdálenost.
Naštěstí mlha nás maličko kryje, neváháme a docela rychle se blížíme,
maličko kryti smrčky. Martin je vpředu a slyším, že už závěrka cvaká. Má
maličko lepší výhled, než já, ale snad nezůstávám moc pozadu. A není to
jeden kamzík, ale celá tlupa snad 10-13 kusů, všechno mladí kamzíci. Vůbec
o nás neví, jsme čím dál blíž, jen pár desítek metrů. Sem tam chuchvalec
mlhy, sem tam krásné zlaté slunce. Kamzíci se popásají na brčálově zeleném
borůvčí, chvíli jsou tady, chvíli zase jinde, je to krásné podívání. Pak
se objevuje starší kamzice, něco se jí asi nezdá, i když není zrazena. Jen
tak pro jistotu odvádí stádečko dovádějících mládežníků za horizont.

Uf, nádhera. Plni adrenalinu si vykládáme, co jsme právě prožívali. Kdo to
nezažije, tak ten pocit opravdu nezná, ale věřte, je to nádhera. Zpáteční
cestu nám již prozářilo slunce v plné parádě a že nám čvachtá v botách, na
to jsme zvyklí.

4.6.2016
Jsou to celé dva roky, po které jsem se se závistí díval na fotky kolegů,
jimž se podařilo vyfotit mého nejoblíbenějšího ptáčka, ledňáčka. Já se na
ně po celou tu dobu nedostal a navíc mé bohaté "loviště" již právě ty dva
roky ledňáčky postrádá. Naposledy jsem na nich byl s kamarádem Martinem v
červnu 2014, pár pěkných snímků se tehdy podařilo, ale opakovaná návštěva
již k úspěšná nebyla.
A tak jsem využil pozvání od dalšího kamaráda, fotografa Václava, který je
objevil po opravdu detektivním pátrání na Moravci. A co je na tom
kuriózní, téměř před svým domem! Ale jednoduché to nebylo. Václav byl
tentokrát zaneprázdněn a tak mi průvodce, při mé první návštěvě, dělal
Martin.
Bylo zbytečné jít do krytu hodně brzy ráno, protože u břehu řeky, pod
korunami olší byla docela tma a tak jsme museli počkat, až slunce přeci
jen vystoupá kousek výš a umožní fotit relativně krátkými časy. Nejdříve
nahlédneme k rybníku vedle naší cestičky - ano, asi 6 volavek poplelavých
ještě sedí dál na stromech, nejsou naším cílem, museli bychom k nim za
tmy. Najednou písk písk a jasně azurová hřbetní pírka prozrazují druh
ptáčka, který kolem nás letí kamsi nad rybník. Je to jasné, táta loví.
Ke krytu jsme šli bohatě orosenou loukou, klábosíme o všem možném a málem
jsme odbočující, neznatelnou pěšinku minuli. Písknutí od vody řeklo jasnou
řečí - jsem tady! A modrý hřbet ledňáčka letícího těsně nad vodou to
potvrdil. Usedáme do krytu, ale jsme dva, já se nevejdu a dobrovolně sedím
o něco výš mimo kryt, kousek vedle Martina. Nicméně přikrytý maskovací
sítí, jen čočka teleobjektivu z ní míří na odsedací větev.
Čekáme asi půl hodiny a ledňáček nikde, ani písknutí. Začínáme být
nervózní, ale jen chvíli, protože dvojí písknutí ještě daleko proti proudu
zvěstuje brzký přílet. A také, že ano. Jenže ledňáček míjí odsedací větev
a sedá kousek od nory, kde sedí samička na snůšce. Jasně, nese jí svačinu.
Na pár vteřin zmizí v noře, pak zamíří k nám, bleskově se okoupe a sedá na
větev. Ale cosi se mu asi nezdá, okamžitě s pískáním odlétá. Stíhám jen
tři snímky v sérii. A opět čekání, opět asi půlhodinka, ledňáček je zpět a
opakuje se předešlá scéna. Jen tentokrát zůstává taťka sedět na větvi
úplně v klidu, párkrát sletí pod větev do vody se namočit a pilně se
věnuje hygieně. Jenže sebou stále nějak mele a při časech, kterými můžeme
fotit, je jasné, že ostré nemusí být nic.

Stejný rituál se ještě dvakrát opakuje každou půlhodinku. Martin má
povinnosti a nepozorován opouští úkryt, já ještě chvíli zůstanu, třeba
bude lepší světlo. Nakonec jsme se dočkal ještě dvou příletů na odsedací
větev, ale žádný s rybičkou. Každý přílet měl cílovou stanici na druhém
břehu u nory, teprve po "vyložení" nákladu přišla na řadu "naše" větev. No
nic, vím, že jakmile odletí, mám asi třicet minut čas do dalšího příletu a
tak neváhám, brodím řeku a rychle se maskuji tak, abych viděl větev, na
kterou ledňáček sedne s rybkou, než zaletí do nory. A jako podle hodinek,
třicet minut uplynulo a písk písk, bleskový přílet a přistání na větvi.
Bohužel je na ní ještě větší tma, než na druhém břehu, ale za pokus to
stojí. Dyť má rybku skoro větší, než je sám! Chvilku se rozhlíží a pak
mizí v noře. Za chviličku odlétá a já honem balím vybavení a odcházím.
Bezva ráno, bezva zážitek a konečně po dlouhé době setkání s azurovým
bleskem a drahokamem našich vod.

Václave, díky moc za
pozvání! Užil jsem si to, opravdu :-)
22.5.2016
Cesta autem ještě za kuropění ubíhala docela rychle, silnice ještě
prázdné. Čekalo mne krátké dopolední vyklusání známého kopce za zvěří. Tu
jsem ostatně potkal už cestou. Nejdříve nějakou větší sovu, co slétla z
kraje lesa u silnice a pak srna téměř uprostřed vesnice, naštěstí
přibrždění stačilo, aby odskočila správným směrem.
Cestou pod kopec vede lesní silnička podél "skorcové" řeky, na jedné
straně prudší svah k řece, na druhé zase nahoru les. Sem tam je to vlastně
zářez do skalního podloží a právě tady z jedné skalky na mě hleděla krásná
kuna. Bohužel foťák ještě v batohu, ale i tak bylo hooodně málo světla.
Cestou na kopec procházím jen tak pro jistotu okolo místa, kde jsme fotil
liščata, ale nikde ani známky jejich pobytu, jsou jinde. Nachystám si
vybavení a pomalu vycházím na malou plošinku nahoře na kopci. Nikde se nic
nehýbe, což je jen dobře, mohu se v klidu usadit a počkat si na něco, co
potáhne okolo. Vítr fouká správným směrem, nízké slunce téměř v
zádech, vše je akorát. Posledně přesně tímto místem, za neustálého bekání,
táhlo slušné stádečko muflonů, ale já je měl za horizontem. Tak se třeba
dneska poštěstí. Sedím u paty středně vzrostlého buku, okolo mne je již
asi čtyřiceticentimetrová tráva a nějaké lupení, tak snad bude krytí v
pořádku. Čekám asi 20 minut, když mne takový zvláštní pocit nutí podívat se
přes levé rameno víc dozadu ... a kdybych neseděl, tak si sednu. Snad z dvacetipěti metrů si hledíme do očí s mufloním beranem! Neví, co si má
myslet, stojí naprosto nehnutě a já se nehýbu také. Je mi jasné, že
jakýkoliv můj pohyb a je vystaráno. Raději jsme přivřel i oči, aby mne
nezradil jejich pohyb. Nevím, jak dlouho tahle situace trvala, snad pět
minut, nejmíň. Teprve pak se muflon uklidnil a v klidu prošel okolo mne
snad ještě blíž. Sem tam po mě hodí okem, ale už jsem prověřen a on v
klidu odchází. Postupně pořizuji pár fotek, ani se mi nevejde celý do
hledáčku, snad něco vyjde.

Ale beran se co chvíli otáčí za sebe, musí tam být další zvěř! Následuje
moje druhá otáčka na levobok a nevěřím očím. Dvě muflonky a mládě se
motají kokem pařezu. Ani jsem nevěděl, že je v pařezu hrouda soli a to je
nyní jejich pochoutka. Strkají se vzájemně a mne si nevšímají. Dokonce
jedna muflonka se na mne přišla podívat snad z deseti dvanácti metrů, ale
maskovací oblek zafungoval skvěle. Divadlo trvá asi 10 minut, pak
odhopkají někam za muldu kopečka.
Procházím ještě po okolí, zda někde něco nebude, ale pak se vracím na
silničku. Procházím velkou, mladým smrčím a modříny porostlou pasekou.
Ťuhýci právě hnízdí a tak tátové hlídají okolí hnízd posedáváním na
vršcích stromků. Sem tam vyletí z hnízda i samička, nechá se od taťky
nakrmit a šup zpátky na snůšku. Na chvíli se zastavuji a pár fotek se daří
udělat. Dokonce jednu větývku si ťuhýk vyhlédnul současně se strakapoudem.


A je čas na návrat. Cestou se stavuji u skorců, podívat se, kdo je doma a
nacházím asi jen samečka. Nevypadá to ale, že by samička seděla na hnízdě,
samec až tak moc nehlídá ani neloví a lítá po okolí. Při jednom jeho
odletu si sedám mezi mladé stromky u řeky a příští jeho přílet na ten
správný kámen již fotím. Jen pár fotek, dokumentačně, že ještě je.

Tak zase někdy ahoj v lese :-)
10.5.2016
Když trochu parafrázuji - šel na lišku, trefil ... všechno možné. A
tentokrát to bude delší povídání.
Původní záměr byl dneska jasný - podívat se po liščatech, která jsem fotil
ještě malinká před deseti dny. Naplánováno ale bylo sezení u doupěte až od
osmi hodin, takže brzkého rána jsme využil k prohlídce jiných míst. Cestou
jsem vyplašil dva srnce a v dálce zahlédl danělku. Dobrý začátek ještě na
lesní silničce. Zastavuji se na kopci a převlékám propocené tričko.
Všechny věci z batohu rozházené na zemi, stativ a foťák kdesi vedle ještě
nesestavné. Ještě je trochu šero, i když slunce se již vykulilo těsně nad
vedlejší kopec. Periferěn zahlédnu jakýsi pohyb a nestačím kulit oči. Asi
100 metrů přede mnou se na listím zavátou lesní cestu doslova vyrojilo asi
8 lončáků! Začali se pošťuchovat a současně hledali v listí něco k žrádlu.
Byli bohužel ve stínu, jen jeden paprsek sem tam nasvítil jako reflektorem
něčí hřbet. Fotka to nebude nic moc, ale fajn začátek. Lončáci nakonec
zaběhli do mladého smrčí, snažil jsem se jim nadběhnout, ale kamsi
zmizeli.

Takže pokračuji dál, téměř na samotný vršek kopce do vysokého bukového
lesa, kam se takhle po ránu chodívá popásat zvěř. Nikde se nic nehýbe a já
se usazuji pod malinkou oplocenku chránící mladý kaštan. Za chvíli vidím
docela daleko mezi kmeny čísi nohy, za chvíli je jasno, stádečko daňků
přechází přes kopec a bohužel mimo můj úkryt. Nevadí, počkám na další. Ani
ne po půlhodince jako bych slyšel za horizontem kopce bečení ovcí. Ale to
se mi asi zdálo. Jenže za pár minut vidím další nohy, vršky těl zakrývají
nízké větve buků. To mufloní stádečko míří téměř ke mě! Jsem připraven,
bohužel se vydávají maličko bokem, takže to není na focení moc dobré, jsou
trochu schovaní za hřbetem. Nicméně pár fotek se daří, maminy bečí o s to
šest, drobotina poskakuje okolo a sem tam se napije mléka, zatímco berani
okusují čerství listí stromů. Asi za 10 minut je po všem, odcházejí kamsi
dolů.

Ale již je čas se nachystat na lišky. Scházím o dost níž, abych se dostal
k liškám s dobrým větrem a ze strany. Cestou zradím dříve focené muflony i
skupinku asi deseti daňků, ale v šustivém lese to jinak nejde. Blížím se k
pasece s liškami a přede mnou se najednou vyloupnou dva daňci. Stojí
komicky mezi kmeny buků s dlouhými krky a dívají se na tu střapatou
zelenou příšeru. Za chvíli se k nim přidá třetí a také nevěřícně hledí.
Pár fotek se snad i v tom slunečním kontrastu podaří, ale já musím
pokračovat, tak bohužel, musím je vyplašit.

Zabudoval jsem se u lišek, s dobrým výhledem na noru. Sedí se mi pohodlně,
ale ani po dvou hodinách se nikde nic nešustne. Čas se mi krátí, musím se
otočit k návratu. Vypadá to, že už jsou liščata někde jinde, ale najít je
není v mých silách. Tak si aspoň vyfotím paní ťuhýkovou, která si staví
hnízdo v mladých smrčkách.

Cestou nazpět se mohu stavit za mým známým skorcem, jedny mláďata již
vyvedl, snad se chystá na další. Musím sestoupit až k řece, kde je na
břehu trochu místa na sednutí a zamaskování se. Počkal jsme, až skorec
odlétne kousek bokem a rozkládám si vybavení, když mi najednou oči
přejedou po něčem, co mezi kameny a listí jaksi nepatří. Zmije! Teda
zmiják! Necelý metr ode mne na břehu řeky. Aleprůšvih, mám jen čtyřstovku
teleobjektiv a ten má nejkratší zaostření asi od 4 metrů! Teď by se hodil
70-200, který jsem nechal doma. No nic, honem dávám foťák na stativ a
hledám místo, odkud již mohu fotit, Musím trochu do vody, ale nedá se nic
dělat. Pár fotek se snad daří a nechám zmijáka zalézt do listí.

A teď je tedy na řadě skorec. Neuplynulo snad ani pět minut po zamaskování
a už si to vesele hopsá po kamení kousek ode mne. A není sám, musí se
starat o samičku a nabízí ji jeho tradiční hnízdo. Samička se nedá dlouho
pobízet a jde si hnízdo prohlédnout. Jen hlavička vykukuje. Pak vylétne a
sameček se posadí nad hnízdo do větví a začne nádherně zpívat. Netušil
jsem, že skorci fakt hezky zpívají. Byl to úplný koncert, vykrucoval se na
větvi jako páv a já měl docela problém ho mezi lístky chytit do hledáčku a
né tak ještě zaostřit. Ale nakonec se podařilo. Skorec co chvíli kamsi se
samičkou odlétl a jedné takové procházky jsme využil a odklidil se z
dohledu. Paráda to byla!

1.5.2016
Nejdříve to byla jen procházka, sem tam proložená sezením a čekáním na
NĚCO. Nééé, na čarodějnice nééé. To "NĚCO" měla být jakási zvěř, kterou by
se konečně podařilo kloudně nafotit.
Poslední dobré mám z půlky března a to je už nějaký ten pátek dozadu.
Vyrážím do okolí Moravice, kousek od Opavy, bývaly tady kdysi docela žně.
V krásném, povětšinou listnatém lese

s převahou buků si lehce představím tu srnce, tu daňka, tu muflona, i
prase přeběhne ... ale poslední dobou je to jakési divné. Za celých 5
hodin šoulání a čekání jsme narazil jen asi 200 metrů vzdálené stádečko 5
daňků a zrazeného krásného mufloního berana. Byl v místě, kde bych ho
nečekal ani náhodou a nebyl jsem připraven. Zato on jo, protože mě slyšel
přicházet. Jen zafrknul a zmizel. Kousek dál jsem se zabudoval za stativ a
hledáček kanonu a asi hodinku, která mi zbývá do obrátky směrem domů,
trávím klimbáním a zase čekáním na to NĚCO. Ale NĚCO nepřichází a já se
rozhoduji k návratu. Budu scházet takovou nízce zarostlou pasekou, sem tam
smrčky, břízky, vysoká tráva a mezi tím hustě chodníčky toho NĚČEHO.
Jednu takovou cestičku jsem si vybral i já pomalu sestupuji, s příznivým
větrem do čenichu .... možná ještě NĚCO někde nachytám. Periferně zahlédnu
kousek bokem asi 15 metrů před sebou v trávě jakýsi pohyb malého zvířátka.
Kuna? To by bylo fajn! Podívám se pořádně a místo jedno tvorečka jsou
čtyři a nejsou to kuny! Jen asi vteřinu nechápu a pak se mi rozbřeskne -
liščata! A úplně prťavá, možná ani ne čtyřtýdenní! Sotva vidí svýma ještě
modrýma očima. Přebíhají, to je ale silné slovo, spíš se posunují napříč
přes mou pěšinu k velkému, napůl vyvrácenému smrkovému pařezu. Tam si
hledí svého objevování a podle stop je mi jasné, že to je jejich domov.
Jenže jsem hodně blízko, blíž, než by bylo ideální pro moji pevnou
čtyřstovku. Nejsem schopen moc komponovat. Dřepím na pěšině, stativ před
sebou a mám trochu strach couvnout. A ani by to asi nešlo, i tak mi vadí
stará tráva a být dál, bylo by to ještě horší. Liščata bezstarostně lezou
okolo pařezu, nahoru, dolů, dokola, do nory, z nory. Je kouzelné je
sledovat a vůbec nechápu, jak mohou taková stvoření myslivci střílet nebo
dokonce vykopávat, zabíjet nebo je nechat roztrhat psy. Nad tím zůstává
rozum stát.

Divadlo trvá asi 10 minut a už mi vydatně dřevění nohy, potřebuji změnu.
Liščata jakoby mne slyšela a postupně zalezla do nory. Takže příležitost
se pohnout jinam. Nacházím si lepší místo, trochu dál od nory a bez
otravných stvolů staré trávy, s perfektním výhledem na noru s pařezem.
Jenže asi je v noře na pořadu spánek před obědem, protože ani po 45
minutách se nikde nic nepohne. Můj čas se naplnil a volají mne povinnosti.
S těžkým srdcem pomaličku a potichu opouštím hlediště. Byla to paráda, o
které jsme si myslel, že ji nikdy nezažiji a jen budu závidět kolegům,
kterým se poštěstilo liščata nafotit. Dobré je, že vím, kde jsou a určitě
se pokusím o další návštěvu.
23.4.2016
Takové focení nefocení, ulovení neulovení to dneska bylo.
Po čase se našlo volné dopoledne, k nám na Severní Moravu ještě špatné
počasí nedorazilo a tak mne svítání zastihlo právě, když jsem vstupoval
mezi čerstvě napučené stromy listnatého lesa. Pořídil jsem si nově část
foto vybavení a tak jsem se i docela těšil, co z karty vyleze.
Hned zkraje lesa jsem vyplašil dvě tři srnky a jednu skupinku daněl. Již
se na polích objevují málo, přeci jen i v lese je už spousta čerstvé trávy
a mladého listí. A tak si říkám, že možná bude víc zvěře a že bude i
úspěch. Zabydluji se v místech, kde jsem před měsícem potkal tlupu
divočáků i několik daňků, odhodlán tak dvě hodinky vytrvat. Vždy tady bylo
docela živo, musí být i dnes.
Kombinace ranního chladu a pomalu hřející sluneční paprsky mě docela
uspávají, sem tam mi klesne hlava, škubnu sebou :-), ale nic ze zvěře se
neobjevuje. A to mám docela daleký výhled mezi stromy. Jen dvě krásně
rezavé veverky mi dělají společnost, na focení jsou ale daleko. Dlouho
jsem rezavé neviděl, hodně jsou černé.
No nic, zvedám se a další čas věnuji šoulání. Nejdříve v protějším svahu
"chytám" chromou srnku, ale je daleko, jen dokument. Pak kousek dál vidím
v sytě zelené trávě mladého srnce, zkouším se dostat blíž, ale nic moc.
Srnec sám odchází opačným směrem. Takže zase nic.

Pomalu otáčím obloukem na zpáteční cestu. Zase jdu listnatým lesem,
staré listí, prorostlé čerstvou travou ani moc nešustí a vyplácí se to.
Přede mnou, téměř v "dostřelu", se pasou tři daněly, u jedné je jasné, že
očekává potomka. Vítr je perfektní a daří se mi hodně přiblížit. Ale! Mají
neustále skloněnou hlavu a aniž o mě ví, pomalu míří na druhou stranu do
smrčin! Tak zas nic.

Pokračuji na další místo a netrvá dlouho a vidím tři hnědé hřbety. Zase
daněly. Jenže jsou schovány za vysokou suchou trávou a suchými větvemi
bříz. Vítr v pořádku, nic nešustí kdy se blížím . .... a přesto mám jen
jednu nepodařenou fotku. Daněly odešly za hradbu bylin a mizí v lese.

Ale zleva před sebou zaslechnu zachrochtání, jasně, je tam divočák! Mezi
houštinou mladých smrčků a starými stvoly kopřiv zahlédnu hnědou skvrnu.
Prase běží křížem přede mne, ale náhle vybočuje a mizí v té houštince. Na
druhé straně ústící do vysokého lesa se ale neobjevuje! Takže je uvnitř.
Projdu do toho lesa a procházím podél houštiny .... někde tady musí být. A
taky, že jo! Asi 10 metrů ode mne se najednou zvedne hromada suché trávy a
z ní vystřelí divočák. Odběhne asi dalších 10 metrů a zarazí. Neví, která
bije :-), ale stojí zase úplně špatně, přímo za malým smrčkem. To trvá asi
minutu, pak odkluše kamsi do houští. Zase žádná fotka, jen jeho hřbet, že jsme
si to nevymyslel.

A tím vlastně všechno skončilo. Aha, tak ne :-), ještě jsem potkal cestou
zajíce a v poli v ozimu, asi 400 metrů od lesa, 10 daňků a všichni s
parožím ..... Ale za nimi jsme se neplazil.

Nakonec přidám ještě skorce, je to stejné místo, jako loni na jaře, ale
byl jsem jen chvilinku.

28.3.2016
Šmigrust ... chlapi od 1 do 126 roků vyrážejí s pomlázkou, já s
teleobjektivem do lesa. Svítání mne zastihne už nahoře na kopci, je zase
fajn chladno, jen mírný západní větřík mi ukazuje směr dalšího postupu.

Přemýšlím, která místa a v jakém pořadí mám navštívit. Ono se to nezdá,
ale čas letí bleskem, ani se nenaději a musím balit. Pomaličku procházím
místa, kde by se něco mohlo objevit, často zastavuji, pozoruji a
naslouchám. Přeci jen je na zemi stále šustivá vrstva podzimního listí a
každý krok je slyšet. Metry, stovky metrů i kilometry se sčítají a stále
nikde nic. Sem tam i hodinku počkám, zda někde poblíž neprojde něco živého
... ale nic. Já dokonce ani žádnou zvěř nevyplašil, natož abych ji
zahlédnul! Co se to děje? Jsou dny, kdy nevím, kam dřív zamířit čočku
objektivu, ale dneska je v lese vymeteno. Totálně.

Dnešní boj vzdávám, dávám se na ústup. Koutkem oka zahlédnu drobný pohyb,
červenka poodletěla z jedné větve na druhou a sedla docela blízko. Tak
aspoň tu musím mít! Takže na kolena, stativ nakrátko před sebou a krok za
krokem, teda spíš koleno za kolenem se přibližuji. Červenka zatím
spolupracuje, jsem blíž a blíž. Pokouším se dostat víc zpředu. Hmmm, něco
se mi nezdá, pomalu si začínám domýšlet, co se tady děje. Nakonec se mé
obavy potvrdily, červenka je na jedno oko zřejmě slepá. Proto mi nastavuje
jen to jedno zdravé. Chudák, snad nebude mít další problémy, ale kdo ví,
zda nejsou její dny sečteny.

Blíží se poledne a to je signálem k návratu. Cestou ještě kontroluji
skorce, zda opět hnízdí na již minimálně 10 roků stejném místě. A je tam
:-), jen nevím, zda hlídá sedící samičku nebo ještě na svou družku čeká
poblíž hnízda. Ale na něj teprve řada přijde někdy později, až bude shánět
potravu pro své mladé.
18.3.2016
Tři týdny uběhly jako voda a chladné sobotní ráno se vyklubalo do slunce a
lehkého oparu. Mířím do stejného lesa jako minule a opět nemám konkrétní
cíl. I když vlastně ano, mám vybrána tři místa, kde bych na nějakou zvěř
mohl narazit. Bylo by to fajn, přijít domů k počítači s nějakým úlovkem.
Nejdřív mířím tam, kde jsem posledně vyplašil daněly. Kousek vejdu do lesa
a pomalu si chystám vybavení. Hotovo. Nandavám si poloprázdný batoh a jen
tak letmo zahlédnu malý pohub asi 50 metrů přede mnou mezi stromy. Podívám
se ještě jednou ...... asi se mi to zdálo. Udělám krok, dva a je
vystaráno! Vyplaším asi 10 daněl! Ale ne úplně, jsou relativně v klidu,
vítr mám dobrý, nicméně se dívají mým směrem, takže stíhám asi 5 fotek a
daněly pomalým klusem zmizí mezi stromy. Je zajímavé, že zimní jejich srst
v tuhle dobu úplně splývá se suchou trávou a spadaným listím, dokonalé
maskování. Ani na podzim to není tak dokonalé. Dobrá, chvíli počkám,
jestli tím místem neprotáhne ještě nějaký zatoulanec.

Ani po 45 minutách nikde nic, tak jdu dál. Vycházím na malý kopeček, kudy
vede pěkná travnatá lesní cesta. Posledně tudy přecházeli daňci, tak jdu
opatrně, pomaličku, i když vítr není ideální, maličko zezadu. Vlevo pod
smrčkama zradím tři daněly, ale nevadí, protože vpravo slyším typické
šustění listí od přecházející zvěře. A přibližuje se! Stíhám si jen
kleknout za stativ a vidím srnu se srnčetem. Neví o mě, bohužel odbočuje
jinam, tak rychlý snímek a mizí v lese. Chci se zvednout, ale zase šustot
ze stejného místa! Další srnčí? Ne, to jsou dva daňci! A šikmo lesem míří
přímo ke mě. Jen se modlím, aby vítr trochu spolupracoval. Modlitby
zůstaly nevyslyšeny, první daněk se zastavil, chvíli nejistý, co se to
děje, pak natočil hlavu mým směrem a je vymalováno. Jedna fotka neostrá,
druhá jakž takž a další příležitost jsem nedostal. A byl safra blízko,
téměř se nevešel do hledáčku.

Procházím obloukem další kus javorovo-bukového lesa plného stop po hrabání
kopýtky zvěře a asi po půlhodině se vracím na místo setkání s daňkem, na
stejnou lesní cestu. A vpravo, trochu níž za malým hrbkem zase
rychlé šustění spárků! Tentokrát je jasné, že počet kusů musí být větší,
než je číslo pí. A už vidím známý tmavohnědý hřbet ..... prasete! Míří
rovnoběžně s cestou a tak se s nimi pomalu loučím. Ale ne! Ostrá levá a je
mi jasné, co bude následovat! Okamžitě zase klečím za stativem, puls 152,
rychle kontroluji expozici. Prasata doslova vbíhají na mou cestu snad 40
metrů přede mnou! Tam zarazí, chvíli se motají sem tam, chvíli
jakoby chtěla vyrazit mým směrem, pak zas ne. Mezi nohama se jim motá snad
25 malých pruhovaných čertíků :-). Ani nemají šanci se mi najednou vejít
na políčko "filmu". Celé to trvá snad minutu, pak odbíhají na druhou
stranu cesty a mladými tyčkami javorů míří do smrčiny. Vím, že houštinka
má asi 50 metrů a vím, že ji mohu oběhnout, aniž mě prasata uvidí. Rychle
se kousek vracím, běžím oklikou na druhou stranu smrčin. Povedlo se, nikde
je nevidím, zůstala uvnitř. A za chvíli je vidím pod nízkými větvemi
smrčků. Pobíhají sem tam, chvíli leží, mezi nimi to hejno pruhovaných
čertíků, kteří sem tam vyběhnou do otevřeného lesa mezi listí, udělají
pár kotrmelců a honem k mámě :-). Bohužel žádná fotka nevyšla, byli moc
rychlí. Čekám asi hodinu, jestli nebudu mít ještě příležitost, ale nakonec
odběhli všichni na druhou stranu lesíku.

Můj čas, vyměřený na dopolední lov, je vyčerpán. Ale tohle dopoledne mě
nabilo energií do dalších pracovních dnů. Chtělo by to změnit
"jídelníček", okolní rybníky se plní vodou a ptáci jsou tady. Pokračování
někdy příště :-)
28.2.2016
Téměř čtyři měsíce mi trvalo, než mám pár fotek, které sem mohu vložit. No
jo, ne všechno lze ovlivnit.
Využil jsem krátkého dopoledního volna na návštěvu blízkého, povětšinou
listnatého lesa, kde žijí lišky, jezevci, daňci, prasata, srny, zajíci,
sýkorky, brhlíci ...., to by stačilo. :-)
Tentokrát jsem jel až během dopoledne, takže spíš vycházka a jen tak se
podívat, co se kde hýbe. Cestou autem, na zoraném poli hned vedle silnice,
svačila káně na bažantovi. Ale nezastavil jsem, hned by bylo po všem.
Vcházím do lesa, je téměř bezvětří, ale hodně zamračeno a všude takový
opar, nic moc na focení. Naštěstí je listí zvlhlé, takže se dá jít téměř
neslyšně a doufám, že něco ze zvěře zahlédnu. Na protějším břehu úžlabiny
zahlédnu mezi stromy drobný pohyb, to srna právě natočila hlavu kamsi za
zvukem. Daří se mi dostat se mezi véčko dvou lipových kmenů a zaostřuji
teleobjektiv. Ano, srna ležící, spící ... neví, že jsem nedaleko, i když
se mým směrem dívá. Kousek vedle ní jsou další dvě, ale ty jsou schovány
mezi stromy úplně. Pořizuji dva tři snímky, zrazuji je a pokračuji v šoulání.

Po několika stech metrů vyplaším v malé smrkové houštince danělu, nedalo
se jinak, ale odběhla jen kousek dál a tak se pokusím dostat blíž. Po pár
krocích zjišťuji, že je tam daněl víc a dokonce i daněk! Ale beztrestně se
přiblížit nelze. V tom slyším zleva šustění listí, to snad 15 daněl
štráduje lesem k té "mé" skupince. Vím, že budou křížit lesní cestu, po
které jdu a tak se pokouším dostat blíž místu přesazení. Nestíhán to včas,
tak aspoň pár fotek z dálky. Ale co, však jsem se šel jen projít :-).

Pomalu obloukem otáčím na zpáteční cestu a ještě dvakrát zahlédnu skupinku
daňčí zvěře, ale vždy docela daleko mezi stromy. Bezva vycházka, po dlouhé
době konečně v lese, v tichu, se smysly napjatými, balzám na duši ....
31.12.2015
Ahoj všichni mí čtenáři a podporovatelé!
Omlouvám se, že sem nevkládám nějaké nové fotografie či příběhy, ale
poslední dobou se mi nějak nedaří něco kloudného vyfotit, ale snažím se
:-). Snad v novém roce se karta obrátí.
Tož aspoň popřeji Vám všem hlavně zdraví v dalším roce, to ostatní pak
přijde
samo následně :-)
Honza
7.11.2015
Daňci ... daňci .... zase daňci .....
Začínalo to říjí srnčí (tu jsem nefotil), následovala jelení (tady jsem se
jen snažil :-)), pak daňčí (něco málo je nafoceno) a teď je na řadě říje
mufloní.
Nejbližší lokalitu mám v Žimrovicích, kde žijí mufloni naprosto volně a
divoce, bohužel často až moc :-). Takže nastává tradiční kolotoč - budík,
snídaně, balení foto vybavení (kristovanoho, ten batoh je nějaký těžší a
těžší), nezapomenout teplé spodní prádlo - na teploměru je nula, drobná
svačina a vyrážím tak, abych byl pod kopcem ještě téměř za tmy. Nahoru to
mám asi 4km ostré chůze, to už bude slunce čekat za horizontem, aby se
vykulilo do krásného dne. Listí v bučinách už na stromech téměř není,
minulý týden jej silný vítr očesal, ale na zemi je krásná souvislá vrstva.
Vypadá to pěkně, jak z něj trčí šedé kmeny buků.
Mám v plánu podívat se do míst, kde jsem posledně zradil pěkné stádečko
daňků. V tomto místě bývají i mufloni, třeba se poštěstí. Vítr je dobrý,
světla už také dost díky spadlému listí a tak se po-ma-lič-ku
přibližuji, abych nedopadl jako posledně. Mufloni nikde, zato vidím v
pasece
jednoho
daňka! Je ale docela daleko, chtělo by to přiblížit se tak o 70 metrů
nejmíň. Ale v té dvaceticentimetrové vrstvě šustivého zlata, pod kterým
čekají zrádné praskající větvičky, to vůbec nebude jednoduché. Ale co, buď
to vyjde nebo ne. Padesát na padesát. Jen si musím dávat pozor na další
daňky, hlavně tedy daněly, které jsou hlídači a mají oči všude. Dokonce
slyším i klepání paroží, jak se daňci jen tak lehce poměřují, ale nevidím
je. Tak to je fajn, bude jich tam víc, musí to vyjít!
Využívám kmenů buků, které se snažím držet v zákrytu s daňky a po
centimetrech se přibližuji. Nekonečný proces, ale daří se mi. Kousek
vpravo vidím zalehlou danělu, naštěstí je otočená bokem a podřimuje. Jsem
blíž a blíž, těch potřebných 70 metrů mi trvá snad 20 minut, ten jeden
daněk sešel kousek níž, snažím se mezi stébly vysoké trávy zahlédnout
další kusy. A jsou tam! Dál již nepůjdu, je to zbytečné, pak by se mi
nemuseli vejít do hledáčku.
Vklíním se nastojato mezi rozsochu tří buků a začínám fotit. V hledáčku
vidím, že je to jsou samí kluci, dva s docela pěkným parožím, další je
slabší a tři zřejmě loňští, jen s malými špičkami. Ti parohatí stojí proti
sobě a jen tak sem tam si paroží prohrábnou. Dobře se na ně dívá! Slunce
začíná nasvěcovat horní větve stromů a pomalu se sune níž k zemi, ale
daňci jsou ve stínu, v nepatrném oparu. Pořizuji asi 20 snímků. Daňci
uznali, že už by to stačilo a vydali se po jednom na další místo. Nejdříve
odchází nejsilnější daněk a míří ke mě! Už zase, jako posledně! Fotím,
dokud se dá, už se nevejde. Pár metrů za ním postupně kráčí v řadě za
sebou zbytek stáda. Nakonec ti nejmladší. Tenhle štrúdl mě pomalu míjí
snad jen na 15 metrů! Ani nedutám, nehýbu se, nefotím, jen se na ně
dívám. Jdou pomalým, rozvážným krokem, krásná zimní srst je už napohled
teplá, huňatá. Vůbec o mě neví, i když se podívají mým směrem, nereagují.
A tak to má být. Jen daněla stále podřimuje na původním místě.

Když mě míjí poslední, pomalu se za nimi otáčím. Vchází do pásu nižšího
smrčí, tím prochází a mizí kdesi dolů do starého bukového lesa. A právě do
míst, kde slýchávám souboje muflonů. Ještě chvíli čekám a také já se
vydávám tím směrem. Jdu v daňčích stopách asi 100 metrů dolů prudkým
svahem, do takového zářezu, abych měl výhled do protějšího svahu. Sedám
před starý, velký, napůl rozpadlý pařez. Vítr fajn, světlo taky, rozhled
taky. Teď už chybí jen ti mufloni. Ale ani po hodině a půl se nikde nic
nehýbe, jen hodně daleko zahlédnu mezi kmeny jednoho berana s docela
slušnou trofejí. Pak kdesi houkne výstřel a nejspíš končí život nějakého
zvířete. A končím i já, na muflony budu muset zajít příště, snad bude i
trocha štěstí.
25.10.2015
Daňčí říje je v plném proudu a já za nimi ještě nevyrazil. Tož jsem se
rozhodl to změnit a tak mne, ještě za tmy, přivítal bukový les, v kterém
rád lovím své fotky. I když je pravda, že letos teda nic moc, zvěř se mi
tady vyhýbala a proti minulým rokům to byly je odrobinky.
Bezmračná obloha slibovala krásný den a ranní chlad, který jsem však, díky
téměř hodinovému výstupu na kopec, nepociťoval. Spíš naopak. Cestou mne
vítá zamručením v jenom a tom samém mladém smrčí divoké prase. Je to jeho
oblíbené místo, potkáváme se téměř pokaždé.
Jsem téměř nahoře kopci, pomalu se rozednívá, ale je to zatím tak na iso
6400. Dávám foťák s teletem na stativ, oblékám 3D bundu a pomalu mířím k
místu, kde jsem naposledy potkal divočáky. Tehdy jsem nejdříve zacítil
pach zvěře a pak, asi 30 metrů ode mne, ryla v listí tlupa prasat. Vítr
byl dobrý, jen stále hodně šero a desetinové časy jsou znát. Pořizuji pár
dokumentačních fotek, pak mne vůdčí bachyně spatří a je po představení.

Dnes tam žádní divočáci nejsou a v okolí se taky nic nehýbe. Daňci by
měli být slyšet, ale je ticho. Slunce olizuje vršky buků a já poslouchám,
zda neuslyším rochání. Ano!! Je to z velké dálky, slaboučce, ale nepletu
se! Rychlým krokem mířím tím směrem a přemýšlím, v kterém místě asi je,
docela to tam všude znám. Jsou úplně nahoře na kopci, pokusím se k nim
dostat odspodu proti větru. Za chvilku jsem nahoře a vidím krásné divadlo!
Dva daňci v souboji a okolo nich asi 6 daněl! Ještě jsou na focení daleko,
ale scéna je parádní - paseka, ještě maličko v oparu ... nádhera. Pokouším
se dostat blíž, ale nedávám pozor a jedna daněla mě odhalí, je konec,
divadlo končí. Sám si nadávám, ale co naplat. Ale v okolí rochá snad pět
dalších daňků! Jen kousíček dál slyším dalšího daňka, hluboký hlas, ale je v mladém
hustém smrčí. Snad se vyjde aspoň na chvíli podívat ven, tak usedám
opodál. Ale ani po hodině nic, jen přechází uvnitř 20 metrů tam a 20 metrů
zpátky a krásně rochá. Aspoň liška se přišla podívat.

Vzdávám to a jdu se podívat asi o kilometr dál po hřbetu kopce, snad budou
mufloni. Kromě krásného zlatého podzimu nikde nic. Ani nic nezradím.
Vracím se k říjišti, cestou potkávám pěkného daňka, samotného, asi hledá
zapomenutou danělu :-). Sedám si pod kmen smrku tak, abych měl výhled do
starého bukového lesa a na paseku, kde jsem ráno viděl souboj. Neuplyne
snad ani 10 minut a zleva z houští vychází daněk, jde šikmo na mě, ale
míjí mě asi na 20 metrů a pokračuje dál. Jedna fotka mezi stromy snad
vyjde. Rafička hodinek se posunula snad o jen o 2 minuty a ze stejného
místa vychází další daněk! Hlavu u země a šlape si to přesně ve stopách
toho prvního. Také on mne obchází docela blízko, ale mezi kmínky mladších
smrčků nezaostřím. Aspoň se dívám na jejich krásnou, hustou, tmavou zimní
srst.

Po další hodince nikde nic a tak se vydávám na cestu dolů, sestupuji
docela hlubokým úvozem, v načechraném listí smíchaném s hlínou, sem chodí
prasata hledat něco k snědku. Asi po padesáti metrech mne napadne podívat
se přes hranu úvozu do jižního svahu starého lesa, je tam taková malá
plošší část, přes kterou vede zvěří cestička. A něco vidím! V první chvíli
to něco nepoznávám, ale je to daněla, albín! V poklidu dřímá v teple
prosluněného lesa. A vedle další a ještě dvě! Pořizuji pár fotek a hledám
lepší místo, kousek níž, kde se spojuje zvířecí chodník s mým úvozem. Daří
se mi dostat zase o něco blíž, musím pomaličku, opravdu centimetr po
centimetru, je téměř bezvětří a šustivé listí buků mne může lehce zradit.
Jsem skrčený v docela nepohodlné pozici, ale už nemohu dál, odhaduji to na
padesát metrů "k cíli". Opět pořizují pár fotek, pro mého kanóna to bude
určitě oříšek, protože nasvícené bukové listí na zemi a stín mají

hodně vysoký kontrast. Ale samotné daněly? Divné! Kde mají pečovatele?
Pátrám v okolí, ale nikde nikdo. Je to pro mne dobrá zpráva, protože mám
šanci, že se objeví a dá mi možnost fotit. Zatím se zabývám danělou s třemi
mladšími. Jsou úplně v klidu, sem tam se postaví, protáhnou a zase si
lehnou. V tom všechny jako na povel nastraží slechy jedním směrem! Král
přichází! A taky, že ano! Asi 30 metrů ve svahu nad nimi zahlédnu mezi
stromy pohyb, daněk jde nejdříve podél a pak to zlomí k danělám. Pokouším
se fotit, ale je v pohybu a mezi těmi stromy se mi moc nedaří. Zastaví se
u daněl, chvíli je obchází, ale je nějaký nervózní. Po chvíli se odděluje
a po zvířecí stezce míří ke mě! Vůbec o mě neví, přitom jen dřepím a
nejsem maskován. Daněk si mne dokonce přišel maličko prohlédnout, ale tím
to skončilo, nebyl jsem hrozba. Po chvíli odchází, maličko odbočuje a
míjí mě tak v patnácti metrech. Fotit jsme jej nemohl, už tak jsem byl

vykroucený snad 270 stupňů. Uf, bezva zážitek! Daněly si zase polehaly,
říkám si, ještě pár fotek a jdu. Ale téměř vzápětí opět slechy nahoru! A
druhý daněk přichází ze stejného místa prvního lopatáče! A zase to nad danělami zalomí dolů. Tentokrát je přivítání vřelejší, daněk obchází své
stádečko, flémuje, ale k ničemu dalšímu bohužel nedochází. Jsou spolu asi
3 minuty, pak celé stádečko nabírá směr .... jak jinak než na mě! A
opakuje se stejná písnička, prochází okolo v těsné blízkosti, do hledáčku
se mi vejde maximálně hlava daňka, ale v té mojí vykroucené pozici se mi
nedaří jej chytit a zaostřit.

Je zase ticho. Ale do třetice přichází daněk! Tentokrát je to však roček,
s malými špičkami, jen kráčí opatrně ve stopách svých starších bratrů. Pak
odcházím i já, sestupuji do údolí, cestou ještě vidím rochajícího
daňka na rozhraní vysokého lesa a mladými smrčky zarostlé paseky. Nejdu za
ním, čas se naplnil. Jsou dvě hodiny odpoledne a povinnosti volají. Bylo
to bezvadné dopoledne, tolik rochajících daňků najednou jsem ještě neslyšel, bylo
to krásné představení. Pomalu nastává čas říje mufloní, pokusím se být u
toho :-).
4.10.2015
Na jelení říji jsem se letos nedostal a tak jsem se pokusil využít asi můj
poslední možný termín - sobotní dopoledne. A kde jinde, než v Jeseníkách.
Počasí mělo být krásné, nahoře chladno, jasno, téměř ideál. Na stránkách
svých kamarádů, kteří navštěvují plus minus podobné lokality, čtu jejich
příběhy, představuji si to, co oni prožívali a samozřejmě k tomu patří i
troubící jeleni. Tu slyšeli tři, příště 5, jen ne a ne je vyfotit. Takže i
pro mne je to výzva.
Ještě za úplné tmy šlapu do kopce, nad hlavou snad milión hvězd a zářící
půlměsíc. Ani nepotřebuji baterku. Cesta se pomalu srovnává, ale zdaleka
nejsem nahoře, jen přicházím na malé sedlo. To se již na východní straně
začíná obloha barvit do oranžova, jasná předzvěst krásného rána. Pokouším
se o pár snímků, protože taková rána mám strašně rád. Odbočuji z lesní
travnaté cesty a mířím vysokým lesem až k místům, kde les přechází v
rozvolněné smrčky s malými palouky mezi nimi. Tady teď asi bude největší
šance. Každou chvíli se zastavuji a poslouchám ..... nic se neozývá, jen
svist větru v korunách. Světla dost přibylo, první paprsky již osvěcují
smrčky neskutečným zlato-oranžovým filtrem.

Pokračuji již po vrstevnici, smysly napnuté, očima hledám známou siluetu
zvěře. Dole po svahu, v hnědém kapradí, je rezavá skvrna a je mi jasné, co
to je. Laň. Vítr je dobrý, kousek sestoupím. Jsem tak na 50 metrů, chystám
si foťák ..... najednou lomoz kdesi zprava a on to kamzík! Tak tebe jsem,
kozlíku, úplně přehlédnul! Spěchá dolů a s sebou "vezme" i mou laň. Ještě
se na chvíli zastaví - jsem tě převezl, žejo! :-) a mizí ve smrčině. Tak
aspoň jednu fotku toho mizery mám :-).

Stále pomalu stoupám a pak zaslechnu brouknutí. Je to odhaduji tak 100
metrů nade mnou. Volba je jasná, jdu tam. Asi po pěti minutách další
brouknutí, jen o něco výš. Nevadí, jdu nahoru. A zase brouknutí a zase
výš! Si se mě dělá jelen legraci. Míří přesně opačným směrem, než bych
čekal. Stoupám za hlasem, ale již je ticho. Vystoupám dalších pár desítek
metrů, když v tom asi 15 metrů nade mnou lomoz v houštině smrčků a já jen
vidím sem tam kousek paroží mezi větvemi. A hned vedle se postaví laň! Tu
vidím jen v malém jakoby oku mezi větvemi smrčku, a já moc prosím
autofokus, ať se chytne. Naštěstí dva snímky se podařily, pak již je
slyšet jen lehký dusot kopýtek.

Tak to bylo o chlup! Ale jelena bych stejně neviděl dřív, nebylo čeho
litovat. Pokračuji dál po vrstevnici po okraji vysokého lesa. Asi po
dalších 15 minutách zahlédnu laň, jak vlevo zachází za padlý strom. není
šance na dobrou fotku. Pokouším se ji trochu obejít, ale laň mezitím kamsi
zmizela, ani nevím kudy, je jako duch. Kousek se za ní vydám, ale nikde
nic. Otočím se zpátky, udělám pár kroků na takovou větší světlinu .... a
SAKRA!! Zleva dolů svahem lehce kluše jelen v plné parádě, hlavu hrdě
vztyčenou! Na slunci, v trávě a kapradí, jen asi 40 metrů ode mne! Foťák k
oku .... snažím se jej najít v hledáčku ... už mačkám spoušť ........ a je
pryč. Zmizel za skupinou smrků s větvemi až na zem. Stačila snad vteřina
byl můj. Chvíli se vzpamatovávám a nadávám si, že jsem měl být pozornější,
laň v tuhle dobu sama nebývá. Ale co naplat.
Dávám se na ústup, procházím podobnou trasou zpět. Ještě nacházím zbytky
nějaké staré lovecké chaty, jen hromada kamení, zbytky komínu, hromada
trámů, prken a nějaký plech. Škoda jí, bývalo tu jistě pěkně.

Jelení říje končí, pomalu začínají daňci, tak hurá na ně! Snad bude jejich
říje pro mne úspěšnější :-)
|