Aktuality

19.6.2016

První letošní

První jesenické toulání jsem si plánoval plus minus na tento čas a Martinovy touhy byly podobné. Slovo dalo slovo a tak ještě za tmy vyjíždím k bodu našeho setkání. Na místě jsme v okamžiku, kdy se slunce vykulí spoza vzdálených jesenických kopců. Ano tím směrem je krásně, ale pohled na opačnou stranu nám trošku sráží nadšení. Přes kopec se valí chuchvalce docela husté mlhy a právě do těch míst máme namířeno.

Ale jsme optimisté, rozhodně se nevzdáváme dopředu, však už jsme si tady zažili mnohé a také víme, jaké může počasí přinést překvapení. Pomaličku stoupáme do míst, kde můžeme natrefit na první úlovky, na vysokou. Ale mlha kazí rozhledy, jsme odkázáni jen na pár metrů a to již zvěř o nás dávno ví. Zahlédl jsem srnu, v mlze vypadala jaksi veliká a stíhám jen jednu fotku. Bohatá rosa nám smáčí boty i kalhoty, když procházíme místy, kde bychom již mohli narazit na kamzíky. Ale stále jen mlha a mlha. Chvilkami nás navnadí zlatavější barvou, když se její vrstva maličko poddá slunečním paprsků, aby vzápětí ještě více zhoustla. Ssss ..... kamzík .... kde .... tam .... safra byl opravdu blízko! Máš ho? .... nevím .... já jo .... ale v té mlze to bude na ....
Takto jsme potkali tři jednotlivé, asi kozly. A všechno jen jako tušení stínů.

Asi po hodince courání pomalu ztrácíme naději, sedáme pod smrček do mechu. Každý vytahujeme, co jsme si doma nachystali a dobrá svačina přichází v tom chladu a větru opravdu vhod. Příště to chce ještě teplé kafe :-). Povídáme si docela nahlas, vykládáme o různých zážitcích, o tom, jak jsme tady "lovili" loni a předloni a co se povedlo a co ne. Silný vítr sem tam maličko mlhu nadzvedne a dává nám neustále po troškách trochu naděje. Ne, balíme tábor a rozhodujeme se, že projdeme poslední krátký úsek a zavelíme k potupnému ústupu. Ale jsme s ním smířeni, stává se nám to docela pravidelně, ale tak to při fotolovech je. Nejdříve má sbaleno Martin a je pár kroků napřed. Vtom zvedne teleobjektiv, na cosi zamíří a jen tak pro sebe si říká - to je nějaký suchý kmen .... kde? ... tam kousek před námi ... a je to opravdu kmen? .... mně se to nezdá ... dyť to má na zádech pruh .... kamzík! Ležící, spící! Snad 100 metrů před námi, v mlze se těžko odhaduje vzdálenost.
Naštěstí mlha nás maličko kryje, neváháme a docela rychle se blížíme, maličko kryti smrčky. Martin je vpředu a slyším, že už závěrka cvaká. Má maličko lepší výhled, než já, ale snad nezůstávám moc pozadu. A není to jeden kamzík, ale celá tlupa snad 10-13 kusů, všechno mladí kamzíci. Vůbec o nás neví, jsme čím dál blíž, jen pár desítek metrů. Sem tam chuchvalec mlhy, sem tam krásné zlaté slunce. Kamzíci se popásají na brčálově zeleném borůvčí, chvíli jsou tady, chvíli zase jinde, je to krásné podívání. Pak se objevuje starší kamzice, něco se jí asi nezdá, i když není zrazena. Jen tak pro jistotu odvádí stádečko dovádějících mládežníků za horizont.

Uf, nádhera. Plni adrenalinu si vykládáme, co jsme právě prožívali. Kdo to nezažije, tak ten pocit opravdu nezná, ale věřte, je to nádhera. Zpáteční cestu nám již prozářilo slunce v plné parádě a že nám čvachtá v botách, na to jsme zvyklí.

4.6.2016

Jsou to celé dva roky, po které jsem se se závistí díval na fotky kolegů, jimž se podařilo vyfotit mého nejoblíbenějšího ptáčka, ledňáčka. Já se na ně po celou tu dobu nedostal a navíc mé bohaté "loviště" již právě ty dva roky ledňáčky postrádá. Naposledy jsem na nich byl s kamarádem Martinem v červnu 2014, pár pěkných snímků se tehdy podařilo, ale opakovaná návštěva již k úspěšná nebyla.
A tak jsem využil pozvání od dalšího kamaráda, fotografa Václava, který je objevil po opravdu detektivním pátrání na Moravci. A co je na tom kuriózní, téměř před svým domem! Ale jednoduché to nebylo. Václav byl tentokrát zaneprázdněn a tak mi průvodce, při mé první návštěvě, dělal Martin.
Bylo zbytečné jít do krytu hodně brzy ráno, protože u břehu řeky, pod korunami olší byla docela tma a tak jsme museli počkat, až slunce přeci jen vystoupá kousek výš a umožní fotit relativně krátkými časy. Nejdříve nahlédneme k rybníku vedle naší cestičky - ano, asi 6 volavek poplelavých ještě sedí dál na stromech, nejsou naším cílem, museli bychom k nim za tmy. Najednou písk písk a jasně azurová hřbetní pírka prozrazují druh ptáčka, který kolem nás letí kamsi nad rybník. Je to jasné, táta loví.
Ke krytu jsme šli bohatě orosenou loukou, klábosíme o všem možném a málem jsme odbočující, neznatelnou pěšinku minuli. Písknutí od vody řeklo jasnou řečí - jsem tady! A modrý hřbet ledňáčka letícího těsně nad vodou to potvrdil. Usedáme do krytu, ale jsme dva, já se nevejdu a dobrovolně sedím o něco výš mimo kryt, kousek vedle Martina. Nicméně přikrytý maskovací sítí, jen čočka teleobjektivu z ní míří na odsedací větev.
Čekáme asi půl hodiny a ledňáček nikde, ani písknutí. Začínáme být nervózní, ale jen chvíli, protože dvojí písknutí ještě daleko proti proudu zvěstuje brzký přílet. A také, že ano. Jenže ledňáček míjí odsedací větev a sedá kousek od nory, kde sedí samička na snůšce. Jasně, nese jí svačinu. Na pár vteřin zmizí v noře, pak zamíří k nám, bleskově se okoupe a sedá na větev. Ale cosi se mu asi nezdá, okamžitě s pískáním odlétá. Stíhám jen tři snímky v sérii. A opět čekání, opět asi půlhodinka, ledňáček je zpět a opakuje se předešlá scéna. Jen tentokrát zůstává taťka sedět na větvi úplně v klidu, párkrát sletí pod větev do vody se namočit a pilně se věnuje hygieně. Jenže sebou stále nějak mele a při časech, kterými můžeme fotit, je jasné, že ostré nemusí být nic.

Stejný rituál se ještě dvakrát opakuje každou půlhodinku. Martin má povinnosti a nepozorován opouští úkryt, já ještě chvíli zůstanu, třeba bude lepší světlo. Nakonec jsme se dočkal ještě dvou příletů na odsedací větev, ale žádný s rybičkou. Každý přílet měl cílovou stanici na druhém břehu u nory, teprve po "vyložení" nákladu přišla na řadu "naše" větev. No nic, vím, že jakmile odletí, mám asi třicet minut čas do dalšího příletu a tak neváhám, brodím řeku a rychle se maskuji tak, abych viděl větev, na kterou ledňáček sedne s rybkou, než zaletí do nory. A jako podle hodinek, třicet minut uplynulo a písk písk, bleskový přílet a přistání na větvi. Bohužel je na ní ještě větší tma, než na druhém břehu, ale za pokus to stojí. Dyť má rybku skoro větší, než je sám! Chvilku se rozhlíží a pak mizí v noře. Za chviličku odlétá a já honem balím vybavení a odcházím. Bezva ráno, bezva zážitek a konečně po dlouhé době setkání s azurovým bleskem a drahokamem našich vod.

Václave, díky moc za pozvání! Užil jsem si to, opravdu :-)

22.5.2016

Cesta autem ještě za kuropění ubíhala docela rychle, silnice ještě prázdné. Čekalo mne krátké dopolední vyklusání známého kopce za zvěří. Tu jsem ostatně potkal už cestou. Nejdříve nějakou větší sovu, co slétla z kraje lesa u silnice a pak srna téměř uprostřed vesnice, naštěstí přibrždění stačilo, aby odskočila správným směrem.
Cestou pod kopec vede lesní silnička podél "skorcové" řeky, na jedné straně prudší svah k řece, na druhé zase nahoru les. Sem tam je to vlastně zářez do skalního podloží a právě tady z jedné skalky na mě hleděla krásná kuna. Bohužel foťák ještě v batohu, ale i tak bylo hooodně málo světla.
Cestou na kopec procházím jen tak pro jistotu okolo místa, kde jsme fotil liščata, ale nikde ani známky jejich pobytu, jsou jinde. Nachystám si vybavení a pomalu vycházím na malou plošinku nahoře na kopci. Nikde se nic nehýbe, což je jen dobře, mohu se v klidu usadit a počkat si na něco, co potáhne okolo. Vítr fouká správným směrem, nízké slunce téměř v zádech, vše je akorát. Posledně přesně tímto místem, za neustálého bekání, táhlo slušné stádečko muflonů, ale já je měl za horizontem. Tak se třeba dneska poštěstí. Sedím u paty středně vzrostlého buku, okolo mne je již asi čtyřiceticentimetrová tráva a nějaké lupení, tak snad bude krytí v pořádku. Čekám asi 20 minut, když mne takový zvláštní pocit nutí podívat se přes levé rameno víc dozadu ... a kdybych neseděl, tak si sednu. Snad z dvacetipěti metrů si hledíme do očí s mufloním beranem! Neví, co si má myslet, stojí naprosto nehnutě a já se nehýbu také. Je mi jasné, že jakýkoliv můj pohyb a je vystaráno. Raději jsme přivřel i oči, aby mne nezradil jejich pohyb. Nevím, jak dlouho tahle situace trvala, snad pět minut, nejmíň. Teprve pak se muflon uklidnil a v klidu prošel okolo mne snad ještě blíž. Sem tam po mě hodí okem, ale už jsem prověřen a on v klidu odchází. Postupně pořizuji pár fotek, ani se mi nevejde celý do hledáčku, snad něco vyjde.

Ale beran se co chvíli otáčí za sebe, musí tam být další zvěř! Následuje moje druhá otáčka na levobok a nevěřím očím. Dvě muflonky a mládě se motají kokem pařezu. Ani jsem nevěděl, že je v pařezu hrouda soli a to je nyní jejich pochoutka. Strkají se vzájemně a mne si nevšímají. Dokonce jedna muflonka se na mne přišla podívat snad z deseti dvanácti metrů, ale maskovací oblek zafungoval skvěle. Divadlo trvá asi 10 minut, pak odhopkají někam za muldu kopečka.
Procházím ještě po okolí, zda někde něco nebude, ale pak se vracím na silničku. Procházím velkou, mladým smrčím a modříny porostlou pasekou. Ťuhýci právě hnízdí a tak tátové hlídají okolí hnízd posedáváním na vršcích stromků. Sem tam vyletí z hnízda i samička, nechá se od taťky nakrmit a šup zpátky na snůšku. Na chvíli se zastavuji a pár fotek se daří udělat. Dokonce jednu větývku si ťuhýk vyhlédnul současně se strakapoudem.

A je čas na návrat. Cestou se stavuji u skorců, podívat se, kdo je doma a nacházím asi jen samečka. Nevypadá to ale, že by samička seděla na hnízdě, samec až tak moc nehlídá ani neloví a lítá po okolí. Při jednom jeho odletu si sedám mezi mladé stromky u řeky a příští jeho přílet na ten správný kámen již fotím. Jen pár fotek, dokumentačně, že ještě je.

Tak zase někdy ahoj v lese :-)

10.5.2016

Když trochu parafrázuji - šel na lišku, trefil ... všechno možné. A tentokrát to bude delší povídání.

Původní záměr byl dneska jasný - podívat se po liščatech, která jsem fotil ještě malinká před deseti dny. Naplánováno ale bylo sezení u doupěte až od osmi hodin, takže brzkého rána jsme využil k prohlídce jiných míst. Cestou jsem vyplašil dva srnce a v dálce zahlédl danělku. Dobrý začátek ještě na lesní silničce. Zastavuji se na kopci a převlékám propocené tričko. Všechny věci z batohu rozházené na zemi, stativ a foťák kdesi vedle ještě nesestavné. Ještě je trochu šero, i když slunce se již vykulilo těsně nad vedlejší kopec. Periferěn zahlédnu jakýsi pohyb a nestačím kulit oči. Asi 100 metrů přede mnou se na listím zavátou lesní cestu doslova vyrojilo asi 8 lončáků! Začali se pošťuchovat a současně hledali v listí něco k žrádlu. Byli bohužel ve stínu, jen jeden paprsek sem tam nasvítil jako reflektorem něčí hřbet. Fotka to nebude nic moc, ale fajn začátek. Lončáci nakonec zaběhli do mladého smrčí, snažil jsem se jim nadběhnout, ale kamsi zmizeli.

Takže pokračuji dál, téměř na samotný vršek kopce do vysokého bukového lesa, kam se takhle po ránu chodívá popásat zvěř. Nikde se nic nehýbe a já se usazuji pod malinkou oplocenku chránící mladý kaštan. Za chvíli vidím docela daleko mezi kmeny čísi nohy, za chvíli je jasno, stádečko daňků přechází přes kopec a bohužel mimo můj úkryt. Nevadí, počkám na další. Ani ne po půlhodince jako bych slyšel za horizontem kopce bečení ovcí. Ale to se mi asi zdálo. Jenže za pár minut vidím další nohy, vršky těl zakrývají nízké větve buků. To mufloní stádečko míří téměř ke mě! Jsem připraven, bohužel se vydávají maličko bokem, takže to není na focení moc dobré, jsou trochu schovaní za hřbetem. Nicméně pár fotek se daří, maminy bečí o s to šest, drobotina poskakuje okolo a sem tam se napije mléka, zatímco berani okusují čerství listí stromů. Asi za 10 minut je po všem, odcházejí kamsi dolů.

Ale již je čas se nachystat na lišky. Scházím o dost níž, abych se dostal k liškám s dobrým větrem a ze strany. Cestou zradím dříve focené muflony i skupinku asi deseti daňků, ale v šustivém lese to jinak nejde. Blížím se k pasece s liškami a přede mnou se najednou vyloupnou dva daňci. Stojí komicky mezi kmeny buků s dlouhými krky a dívají se na tu střapatou zelenou příšeru. Za chvíli se k nim přidá třetí a také nevěřícně hledí. Pár fotek se snad i v tom slunečním kontrastu podaří, ale já musím pokračovat, tak bohužel, musím je vyplašit.

Zabudoval jsem se u lišek, s dobrým výhledem na noru. Sedí se mi pohodlně, ale ani po dvou hodinách se nikde nic nešustne. Čas se mi krátí, musím se otočit k návratu. Vypadá to, že už jsou liščata někde jinde, ale najít je není v mých silách. Tak si aspoň vyfotím paní ťuhýkovou, která si staví hnízdo v mladých smrčkách.

Cestou nazpět se mohu stavit za mým známým skorcem, jedny mláďata již vyvedl, snad se chystá na další. Musím sestoupit až k řece, kde je na břehu trochu místa na sednutí a zamaskování se. Počkal jsme, až skorec odlétne kousek bokem a rozkládám si vybavení, když mi najednou oči přejedou po něčem, co mezi kameny a listí jaksi nepatří. Zmije! Teda zmiják! Necelý metr ode mne na břehu řeky. Aleprůšvih, mám jen čtyřstovku teleobjektiv a ten má nejkratší zaostření asi od 4 metrů! Teď by se hodil 70-200, který jsem nechal doma. No nic, honem dávám foťák na stativ a hledám místo, odkud již mohu fotit, Musím trochu do vody, ale nedá se nic dělat. Pár fotek se snad daří a nechám zmijáka zalézt do listí.

A teď je tedy na řadě skorec. Neuplynulo snad ani pět minut po zamaskování a už si to vesele hopsá po kamení kousek ode mne. A není sám, musí se starat o samičku a nabízí ji jeho tradiční hnízdo. Samička se nedá dlouho pobízet a jde si hnízdo prohlédnout. Jen hlavička vykukuje. Pak vylétne a sameček se posadí nad hnízdo do větví a začne nádherně zpívat. Netušil jsem, že skorci fakt hezky zpívají. Byl to úplný koncert, vykrucoval se na větvi jako páv a já měl docela problém ho mezi lístky chytit do hledáčku a né tak ještě zaostřit. Ale nakonec se podařilo. Skorec co chvíli kamsi se samičkou odlétl a jedné takové procházky jsme využil a odklidil se z dohledu. Paráda to byla!

1.5.2016

Nejdříve to byla jen procházka, sem tam proložená sezením a čekáním na NĚCO. Nééé, na čarodějnice nééé. To "NĚCO" měla být jakási zvěř, kterou by se konečně podařilo kloudně nafotit.
Poslední dobré mám z půlky března a to je už nějaký ten pátek dozadu. Vyrážím do okolí Moravice, kousek od Opavy, bývaly tady kdysi docela žně. V krásném, povětšinou listnatém lese

s převahou buků si lehce představím tu srnce, tu daňka, tu muflona, i prase přeběhne ... ale poslední dobou je to jakési divné. Za celých 5 hodin šoulání a čekání jsme narazil jen asi 200 metrů vzdálené stádečko 5 daňků a zrazeného krásného mufloního berana. Byl v místě, kde bych ho nečekal ani náhodou a nebyl jsem připraven. Zato on jo, protože mě slyšel přicházet. Jen zafrknul a zmizel. Kousek dál jsem se zabudoval za stativ a hledáček kanonu a asi hodinku, která mi zbývá do obrátky směrem domů, trávím klimbáním a zase čekáním na to NĚCO. Ale NĚCO nepřichází a já se rozhoduji k návratu. Budu scházet takovou nízce zarostlou pasekou, sem tam smrčky, břízky, vysoká tráva a mezi tím hustě chodníčky toho NĚČEHO.
Jednu takovou cestičku jsem si vybral i já pomalu sestupuji, s příznivým větrem do čenichu .... možná ještě NĚCO někde nachytám. Periferně zahlédnu kousek bokem asi 15 metrů před sebou v trávě jakýsi pohyb malého zvířátka. Kuna? To by bylo fajn! Podívám se pořádně a místo jedno tvorečka jsou čtyři a nejsou to kuny! Jen asi vteřinu nechápu a pak se mi rozbřeskne - liščata! A úplně prťavá, možná ani ne čtyřtýdenní! Sotva vidí svýma ještě modrýma očima. Přebíhají, to je ale silné slovo, spíš se posunují napříč přes mou pěšinu k velkému, napůl vyvrácenému smrkovému pařezu. Tam si hledí svého objevování a podle stop je mi jasné, že to je jejich domov. Jenže jsem hodně blízko, blíž, než by bylo ideální pro moji pevnou čtyřstovku. Nejsem schopen moc komponovat. Dřepím na pěšině, stativ před sebou a mám trochu strach couvnout. A ani by to asi nešlo, i tak mi vadí stará tráva a být dál, bylo by to ještě horší. Liščata bezstarostně lezou okolo pařezu, nahoru, dolů, dokola, do nory, z nory. Je kouzelné je sledovat a vůbec nechápu, jak mohou taková stvoření myslivci střílet nebo dokonce vykopávat, zabíjet nebo je nechat roztrhat psy. Nad tím zůstává rozum stát.

Divadlo trvá asi 10 minut a už mi vydatně dřevění nohy, potřebuji změnu. Liščata jakoby mne slyšela a postupně zalezla do nory. Takže příležitost se pohnout jinam. Nacházím si lepší místo, trochu dál od nory a bez otravných stvolů staré trávy, s perfektním výhledem na noru s pařezem. Jenže asi je v noře na pořadu spánek před obědem, protože ani po 45 minutách se nikde nic nepohne. Můj čas se naplnil a volají mne povinnosti. S těžkým srdcem pomaličku a potichu opouštím hlediště. Byla to paráda, o které jsme si myslel, že ji nikdy nezažiji a jen budu závidět kolegům, kterým se poštěstilo liščata nafotit. Dobré je, že vím, kde jsou a určitě se pokusím o další návštěvu.

23.4.2016

Takové focení nefocení, ulovení neulovení to dneska bylo.
Po čase se našlo volné dopoledne, k nám na Severní Moravu ještě špatné počasí nedorazilo a tak mne svítání zastihlo právě, když jsem vstupoval mezi čerstvě napučené stromy listnatého lesa. Pořídil jsem si nově část foto vybavení a tak jsem se i docela těšil, co z karty vyleze.
Hned zkraje lesa jsem vyplašil dvě tři srnky a jednu skupinku daněl. Již se na polích objevují málo, přeci jen i v lese je už spousta čerstvé trávy a mladého listí. A tak si říkám, že možná bude víc zvěře a že bude i úspěch. Zabydluji se v místech, kde jsem před měsícem potkal tlupu divočáků i několik daňků, odhodlán tak dvě hodinky vytrvat. Vždy tady bylo docela živo, musí být i dnes.
Kombinace ranního chladu a pomalu hřející sluneční paprsky mě docela uspávají, sem tam mi klesne hlava, škubnu sebou :-), ale nic ze zvěře se neobjevuje. A to mám docela daleký výhled mezi stromy. Jen dvě krásně rezavé veverky mi dělají společnost, na focení jsou ale daleko. Dlouho jsem rezavé neviděl, hodně jsou černé.
No nic, zvedám se a další čas věnuji šoulání. Nejdříve v protějším svahu "chytám" chromou srnku, ale je daleko, jen dokument. Pak kousek dál vidím v sytě zelené trávě mladého srnce, zkouším se dostat blíž, ale nic moc. Srnec sám odchází opačným směrem. Takže zase nic.

Pomalu otáčím obloukem na zpáteční cestu. Zase jdu listnatým lesem, staré listí, prorostlé čerstvou travou ani moc nešustí a vyplácí se to. Přede mnou, téměř v "dostřelu", se pasou tři daněly, u jedné je jasné, že očekává potomka. Vítr je perfektní a daří se mi hodně přiblížit. Ale! Mají neustále skloněnou hlavu a aniž o mě ví, pomalu míří na druhou stranu do smrčin! Tak zas nic.

Pokračuji na další místo a netrvá dlouho a vidím tři hnědé hřbety. Zase daněly. Jenže jsou schovány za vysokou suchou trávou a suchými větvemi bříz. Vítr v pořádku, nic nešustí kdy se blížím . .... a přesto mám jen jednu nepodařenou fotku. Daněly odešly za hradbu bylin a mizí v lese.

Ale zleva před sebou zaslechnu zachrochtání, jasně, je tam divočák! Mezi houštinou mladých smrčků a starými stvoly kopřiv zahlédnu hnědou skvrnu. Prase běží křížem přede mne, ale náhle vybočuje a mizí v té houštince. Na druhé straně ústící do vysokého lesa se ale neobjevuje! Takže je uvnitř. Projdu do toho lesa a procházím podél houštiny .... někde tady musí být. A taky, že jo! Asi 10 metrů ode mne se najednou zvedne hromada suché trávy a z ní vystřelí divočák. Odběhne asi dalších 10 metrů a zarazí. Neví, která bije :-), ale stojí zase úplně špatně, přímo za malým smrčkem. To trvá asi minutu, pak odkluše kamsi do houští. Zase žádná fotka, jen jeho hřbet, že jsme si to nevymyslel.

A tím vlastně všechno skončilo. Aha, tak ne :-), ještě jsem potkal cestou zajíce a v poli v ozimu, asi 400 metrů od lesa, 10 daňků a všichni s parožím ..... Ale za nimi jsme se neplazil.

Nakonec přidám ještě skorce, je to stejné místo, jako loni na jaře, ale byl jsem jen chvilinku.

28.3.2016

Šmigrust ... chlapi od 1 do 126 roků vyrážejí s pomlázkou, já s teleobjektivem do lesa. Svítání mne zastihne už nahoře na kopci, je zase fajn chladno, jen mírný západní větřík mi ukazuje směr dalšího postupu.

Přemýšlím, která místa a v jakém pořadí mám navštívit. Ono se to nezdá, ale čas letí bleskem, ani se nenaději a musím balit. Pomaličku procházím místa, kde by se něco mohlo objevit, často zastavuji, pozoruji a naslouchám. Přeci jen je na zemi stále šustivá vrstva podzimního listí a každý krok je slyšet. Metry, stovky metrů i kilometry se sčítají a stále nikde nic. Sem tam i hodinku počkám, zda někde poblíž neprojde něco živého ... ale nic. Já dokonce ani žádnou zvěř nevyplašil, natož abych ji zahlédnul! Co se to děje? Jsou dny, kdy nevím, kam dřív zamířit čočku objektivu, ale dneska je v lese vymeteno. Totálně.

Dnešní boj vzdávám, dávám se na ústup. Koutkem oka zahlédnu drobný pohyb, červenka poodletěla z jedné větve na druhou a sedla docela blízko. Tak aspoň tu musím mít! Takže na kolena, stativ nakrátko před sebou a krok za krokem, teda spíš koleno za kolenem se přibližuji. Červenka zatím spolupracuje, jsem blíž a blíž. Pokouším se dostat víc zpředu. Hmmm, něco se mi nezdá, pomalu si začínám domýšlet, co se tady děje. Nakonec se mé obavy potvrdily, červenka je na jedno oko zřejmě slepá. Proto mi nastavuje jen to jedno zdravé. Chudák, snad nebude mít další problémy, ale kdo ví, zda nejsou její dny sečteny.

Blíží se poledne a to je signálem k návratu. Cestou ještě kontroluji skorce, zda opět hnízdí na již minimálně 10 roků stejném místě. A je tam :-), jen nevím, zda hlídá sedící samičku nebo ještě na svou družku čeká poblíž hnízda. Ale na něj teprve řada přijde někdy později, až bude shánět potravu pro své mladé.

18.3.2016

Tři týdny uběhly jako voda a chladné sobotní ráno se vyklubalo do slunce a lehkého oparu. Mířím do stejného lesa jako minule a opět nemám konkrétní cíl. I když vlastně ano, mám vybrána tři místa, kde bych na nějakou zvěř mohl narazit. Bylo by to fajn, přijít domů k počítači s nějakým úlovkem.
Nejdřív mířím tam, kde jsem posledně vyplašil daněly. Kousek vejdu do lesa a pomalu si chystám vybavení. Hotovo. Nandavám si poloprázdný batoh a jen tak letmo zahlédnu malý pohub asi 50 metrů přede mnou mezi stromy. Podívám se ještě jednou ...... asi se mi to zdálo. Udělám krok, dva a je vystaráno! Vyplaším asi 10 daněl! Ale ne úplně, jsou relativně v klidu, vítr mám dobrý, nicméně se dívají mým směrem, takže stíhám asi 5 fotek a daněly pomalým klusem zmizí mezi stromy. Je zajímavé, že zimní jejich srst v tuhle dobu úplně splývá se suchou trávou a spadaným listím, dokonalé maskování. Ani na podzim to není tak dokonalé. Dobrá, chvíli počkám, jestli tím místem neprotáhne ještě nějaký zatoulanec.

Ani po 45 minutách nikde nic, tak jdu dál. Vycházím na malý kopeček, kudy vede pěkná travnatá lesní cesta. Posledně tudy přecházeli daňci, tak jdu opatrně, pomaličku, i když vítr není ideální, maličko zezadu. Vlevo pod smrčkama zradím tři daněly, ale nevadí, protože vpravo slyším typické šustění listí od přecházející zvěře. A přibližuje se! Stíhám si jen kleknout za stativ a vidím srnu se srnčetem. Neví o mě, bohužel odbočuje jinam, tak rychlý snímek a mizí v lese. Chci se zvednout, ale zase šustot ze stejného místa! Další srnčí? Ne, to jsou dva daňci! A šikmo lesem míří přímo ke mě. Jen se modlím, aby vítr trochu spolupracoval. Modlitby zůstaly nevyslyšeny, první daněk se zastavil, chvíli nejistý, co se to děje, pak natočil hlavu mým směrem a je vymalováno. Jedna fotka neostrá, druhá jakž takž a další příležitost jsem nedostal. A byl safra blízko, téměř se nevešel do hledáčku.

Procházím obloukem další kus javorovo-bukového lesa plného stop po hrabání kopýtky zvěře a asi po půlhodině se vracím na místo setkání s daňkem, na stejnou lesní cestu. A vpravo, trochu níž za malým hrbkem zase rychlé šustění spárků! Tentokrát je jasné, že počet kusů musí být větší, než je číslo pí. A už vidím známý tmavohnědý hřbet ..... prasete! Míří rovnoběžně s cestou a tak se s nimi pomalu loučím. Ale ne! Ostrá levá a je mi jasné, co bude následovat! Okamžitě zase klečím za stativem, puls 152, rychle kontroluji expozici. Prasata doslova vbíhají na mou cestu snad 40 metrů přede mnou! Tam zarazí, chvíli se motají sem tam, chvíli jakoby chtěla vyrazit mým směrem, pak zas ne. Mezi nohama se jim motá snad 25 malých pruhovaných čertíků :-). Ani nemají šanci se mi najednou vejít na políčko "filmu". Celé to trvá snad minutu, pak odbíhají na druhou stranu cesty a mladými tyčkami javorů míří do smrčiny. Vím, že houštinka má asi 50 metrů a vím, že ji mohu oběhnout, aniž mě prasata uvidí. Rychle se kousek vracím, běžím oklikou na druhou stranu smrčin. Povedlo se, nikde je nevidím, zůstala uvnitř. A za chvíli je vidím pod nízkými větvemi smrčků. Pobíhají sem tam, chvíli leží, mezi nimi to hejno pruhovaných čertíků, kteří sem tam vyběhnou do otevřeného lesa mezi listí, udělají pár kotrmelců a honem k mámě :-). Bohužel žádná fotka nevyšla, byli moc rychlí. Čekám asi hodinu, jestli nebudu mít ještě příležitost, ale nakonec odběhli všichni na druhou stranu lesíku.

Můj čas, vyměřený na dopolední lov, je vyčerpán. Ale tohle dopoledne mě nabilo energií do dalších pracovních dnů. Chtělo by to změnit "jídelníček", okolní rybníky se plní vodou a ptáci jsou tady. Pokračování někdy příště :-)

28.2.2016

Téměř čtyři měsíce mi trvalo, než mám pár fotek, které sem mohu vložit. No jo, ne všechno lze ovlivnit.
Využil jsem krátkého dopoledního volna na návštěvu blízkého, povětšinou listnatého lesa, kde žijí lišky, jezevci, daňci, prasata, srny, zajíci, sýkorky, brhlíci ...., to by stačilo. :-)
Tentokrát jsem jel až během dopoledne, takže spíš vycházka a jen tak se podívat, co se kde hýbe. Cestou autem, na zoraném poli hned vedle silnice, svačila káně na bažantovi. Ale nezastavil jsem, hned by bylo po všem.
Vcházím do lesa, je téměř bezvětří, ale hodně zamračeno a všude takový opar, nic moc na focení. Naštěstí je listí zvlhlé, takže se dá jít téměř neslyšně a doufám, že něco ze zvěře zahlédnu. Na protějším břehu úžlabiny zahlédnu mezi stromy drobný pohyb, to srna právě natočila hlavu kamsi za zvukem. Daří se mi dostat se mezi véčko dvou lipových kmenů a zaostřuji teleobjektiv. Ano, srna ležící, spící ... neví, že jsem nedaleko, i když se mým směrem dívá. Kousek vedle ní jsou další dvě, ale ty jsou schovány mezi stromy úplně. Pořizuji dva tři snímky, zrazuji je a pokračuji v šoulání.

Po několika stech metrů vyplaším v malé smrkové houštince danělu, nedalo se jinak, ale odběhla jen kousek dál a tak se pokusím dostat blíž. Po pár krocích zjišťuji, že je tam daněl víc a dokonce i daněk! Ale beztrestně se přiblížit nelze. V tom slyším zleva šustění listí, to snad 15 daněl štráduje lesem k té "mé" skupince. Vím, že budou křížit lesní cestu, po které jdu a tak se pokouším dostat blíž místu přesazení. Nestíhán to včas, tak aspoň pár fotek z dálky. Ale co, však jsem se šel jen projít :-).

Pomalu obloukem otáčím na zpáteční cestu a ještě dvakrát zahlédnu skupinku daňčí zvěře, ale vždy docela daleko mezi stromy. Bezva vycházka, po dlouhé době konečně v lese, v tichu, se smysly napjatými, balzám na duši ....

31.12.2015

Ahoj všichni mí čtenáři a podporovatelé!
Omlouvám se, že sem nevkládám nějaké nové fotografie či příběhy, ale poslední dobou se mi nějak nedaří něco kloudného vyfotit, ale snažím se :-). Snad v novém roce se karta obrátí.

Tož aspoň popřeji Vám všem hlavně zdraví v dalším roce, to ostatní pak přijde
samo následně :-)

Honza

7.11.2015

Daňci ... daňci .... zase daňci .....
Začínalo to říjí srnčí (tu jsem nefotil), následovala jelení (tady jsem se jen snažil :-)), pak daňčí (něco málo je nafoceno) a teď je na řadě říje mufloní.
Nejbližší lokalitu mám v Žimrovicích, kde žijí mufloni naprosto volně a divoce, bohužel často až moc :-). Takže nastává tradiční kolotoč - budík, snídaně, balení foto vybavení (kristovanoho, ten batoh je nějaký těžší a těžší), nezapomenout teplé spodní prádlo - na teploměru je nula, drobná svačina a vyrážím tak, abych byl pod kopcem ještě téměř za tmy. Nahoru to mám asi 4km ostré chůze, to už bude slunce čekat za horizontem, aby se vykulilo do krásného dne. Listí v bučinách už na stromech téměř není, minulý týden jej silný vítr očesal, ale na zemi je krásná souvislá vrstva. Vypadá to pěkně, jak z něj trčí šedé kmeny buků.
Mám v plánu podívat se do míst, kde jsem posledně zradil pěkné stádečko daňků. V tomto místě bývají i mufloni, třeba se poštěstí. Vítr je dobrý, světla už také dost díky spadlému listí a tak se po-ma-lič-ku přibližuji, abych nedopadl jako posledně. Mufloni nikde, zato vidím v pasece jednoho daňka! Je ale docela daleko, chtělo by to přiblížit se tak o 70 metrů nejmíň. Ale v té dvaceticentimetrové vrstvě šustivého zlata, pod kterým čekají zrádné praskající větvičky, to vůbec nebude jednoduché. Ale co, buď to vyjde nebo ne. Padesát na padesát. Jen si musím dávat pozor na další daňky, hlavně tedy daněly, které jsou hlídači a mají oči všude. Dokonce slyším i klepání paroží, jak se daňci jen tak lehce poměřují, ale nevidím je. Tak to je fajn, bude jich tam víc, musí to vyjít!
Využívám kmenů buků, které se snažím držet v zákrytu s daňky a po centimetrech se přibližuji. Nekonečný proces, ale daří se mi. Kousek vpravo vidím zalehlou danělu, naštěstí je otočená bokem a podřimuje. Jsem blíž a blíž, těch potřebných 70 metrů mi trvá snad 20 minut, ten jeden daněk sešel kousek níž, snažím se mezi stébly vysoké trávy zahlédnout další kusy. A jsou tam! Dál již nepůjdu, je to zbytečné, pak by se mi nemuseli vejít do hledáčku.

Vklíním se nastojato mezi rozsochu tří buků a začínám fotit. V hledáčku vidím, že je to jsou samí kluci, dva s docela pěkným parožím, další je slabší a tři zřejmě loňští, jen s malými špičkami. Ti parohatí stojí proti sobě a jen tak sem tam si paroží prohrábnou. Dobře se na ně dívá! Slunce začíná nasvěcovat horní větve stromů a pomalu se sune níž k zemi, ale daňci jsou ve stínu, v nepatrném oparu. Pořizuji asi 20 snímků. Daňci uznali, že už by to stačilo a vydali se po jednom na další místo. Nejdříve odchází nejsilnější daněk a míří ke mě! Už zase, jako posledně! Fotím, dokud se dá, už se nevejde. Pár metrů za ním postupně kráčí v řadě za sebou zbytek stáda. Nakonec ti nejmladší. Tenhle štrúdl mě pomalu míjí snad jen na 15 metrů! Ani nedutám, nehýbu se, nefotím, jen se na ně dívám. Jdou pomalým, rozvážným krokem, krásná zimní srst je už napohled teplá, huňatá. Vůbec o mě neví, i když se podívají mým směrem, nereagují. A tak to má být. Jen daněla stále podřimuje na původním místě.

Když mě míjí poslední, pomalu se za nimi otáčím. Vchází do pásu nižšího smrčí, tím prochází a mizí kdesi dolů do starého bukového lesa. A právě do míst, kde slýchávám souboje muflonů. Ještě chvíli čekám a také já se vydávám tím směrem. Jdu v daňčích stopách asi 100 metrů dolů prudkým svahem, do takového zářezu, abych měl výhled do protějšího svahu. Sedám před starý, velký, napůl rozpadlý pařez. Vítr fajn, světlo taky, rozhled taky. Teď už chybí jen ti mufloni. Ale ani po hodině a půl se nikde nic nehýbe, jen hodně daleko zahlédnu mezi kmeny jednoho berana s docela slušnou trofejí. Pak kdesi houkne výstřel a nejspíš končí život nějakého zvířete. A končím i já, na muflony budu muset zajít příště, snad bude i trocha štěstí.

25.10.2015

Daňčí říje je v plném proudu a já za nimi ještě nevyrazil. Tož jsem se rozhodl to změnit a tak mne, ještě za tmy, přivítal bukový les, v kterém rád lovím své fotky. I když je pravda, že letos teda nic moc, zvěř se mi tady vyhýbala a proti minulým rokům to byly je odrobinky.
Bezmračná obloha slibovala krásný den a ranní chlad, který jsem však, díky téměř hodinovému výstupu na kopec, nepociťoval. Spíš naopak. Cestou mne vítá zamručením v jenom a tom samém mladém smrčí divoké prase. Je to jeho oblíbené místo, potkáváme se téměř pokaždé.
Jsem téměř nahoře kopci, pomalu se rozednívá, ale je to zatím tak na iso 6400. Dávám foťák s teletem na stativ, oblékám 3D bundu a pomalu mířím k místu, kde jsem naposledy potkal divočáky. Tehdy jsem nejdříve zacítil pach zvěře a pak, asi 30 metrů ode mne, ryla v listí tlupa prasat. Vítr byl dobrý, jen stále hodně šero a desetinové časy jsou znát. Pořizuji pár dokumentačních fotek, pak mne vůdčí bachyně spatří a je po představení.

Dnes tam žádní divočáci nejsou a v okolí se taky nic nehýbe. Daňci by měli být slyšet, ale je ticho. Slunce olizuje vršky buků a já poslouchám, zda neuslyším rochání. Ano!! Je to z velké dálky, slaboučce, ale nepletu se! Rychlým krokem mířím tím směrem a přemýšlím, v kterém místě asi je, docela to tam všude znám. Jsou úplně nahoře na kopci, pokusím se k nim dostat odspodu proti větru. Za chvilku jsem nahoře a vidím krásné divadlo! Dva daňci v souboji a okolo nich asi 6 daněl! Ještě jsou na focení daleko, ale scéna je parádní - paseka, ještě maličko v oparu ... nádhera. Pokouším se dostat blíž, ale nedávám pozor a jedna daněla mě odhalí, je konec, divadlo končí. Sám si nadávám, ale co naplat. Ale v okolí rochá snad pět dalších daňků! Jen kousíček dál slyším dalšího daňka, hluboký hlas, ale je v mladém hustém smrčí. Snad se vyjde aspoň na chvíli podívat ven, tak usedám opodál. Ale ani po hodině nic, jen přechází uvnitř 20 metrů tam a 20 metrů zpátky a krásně rochá. Aspoň liška se přišla podívat.

Vzdávám to a jdu se podívat asi o kilometr dál po hřbetu kopce, snad budou mufloni. Kromě krásného zlatého podzimu nikde nic. Ani nic nezradím. Vracím se k říjišti, cestou potkávám pěkného daňka, samotného, asi hledá zapomenutou danělu :-). Sedám si pod kmen smrku tak, abych měl výhled do starého bukového lesa a na paseku, kde jsem ráno viděl souboj. Neuplyne snad ani 10 minut a zleva z houští vychází daněk, jde šikmo na mě, ale míjí mě asi na 20 metrů a pokračuje dál. Jedna fotka mezi stromy snad vyjde. Rafička hodinek se posunula snad o jen o 2 minuty a ze stejného místa vychází další daněk! Hlavu u země a šlape si to přesně ve stopách toho prvního. Také on mne obchází docela blízko, ale mezi kmínky mladších smrčků nezaostřím. Aspoň se dívám na jejich krásnou, hustou, tmavou zimní srst.

Po další hodince nikde nic a tak se vydávám na cestu dolů, sestupuji docela hlubokým úvozem, v načechraném listí smíchaném s hlínou, sem chodí prasata hledat něco k snědku. Asi po padesáti metrech mne napadne podívat se přes hranu úvozu do jižního svahu starého lesa, je tam taková malá plošší část, přes kterou vede zvěří cestička. A něco vidím! V první chvíli to něco nepoznávám, ale je to daněla, albín! V poklidu dřímá v teple prosluněného lesa. A vedle další a ještě dvě! Pořizuji pár fotek a hledám lepší místo, kousek níž, kde se spojuje zvířecí chodník s mým úvozem. Daří se mi dostat zase o něco blíž, musím pomaličku, opravdu centimetr po centimetru, je téměř bezvětří a šustivé listí buků mne může lehce zradit. Jsem skrčený v docela nepohodlné pozici, ale už nemohu dál, odhaduji to na padesát metrů "k cíli". Opět pořizují pár fotek, pro mého kanóna to bude určitě oříšek, protože nasvícené bukové listí na zemi a stín mají

hodně vysoký kontrast. Ale samotné daněly? Divné! Kde mají pečovatele? Pátrám v okolí, ale nikde nikdo. Je to pro mne dobrá zpráva, protože mám šanci, že se objeví a dá mi možnost fotit. Zatím se zabývám danělou s třemi mladšími. Jsou úplně v klidu, sem tam se postaví, protáhnou a zase si lehnou. V tom všechny jako na povel nastraží slechy jedním směrem! Král přichází! A taky, že ano! Asi 30 metrů ve svahu nad nimi zahlédnu mezi stromy pohyb, daněk jde nejdříve podél a pak to zlomí k danělám. Pokouším se fotit, ale je v pohybu a mezi těmi stromy se mi moc nedaří. Zastaví se u daněl, chvíli je obchází, ale je nějaký nervózní. Po chvíli se odděluje a po zvířecí stezce míří ke mě! Vůbec o mě neví, přitom jen dřepím a nejsem maskován. Daněk si mne dokonce přišel maličko prohlédnout, ale tím to skončilo, nebyl jsem hrozba. Po chvíli odchází, maličko odbočuje a míjí mě tak v patnácti metrech. Fotit jsme jej nemohl, už tak jsem byl

vykroucený snad 270 stupňů. Uf, bezva zážitek! Daněly si zase polehaly, říkám si, ještě pár fotek a jdu. Ale téměř vzápětí opět slechy nahoru! A druhý daněk přichází ze stejného místa prvního lopatáče! A zase to nad danělami zalomí dolů. Tentokrát je přivítání vřelejší, daněk obchází své stádečko, flémuje, ale k ničemu dalšímu bohužel nedochází. Jsou spolu asi 3 minuty, pak celé stádečko nabírá směr .... jak jinak než na mě! A opakuje se stejná písnička, prochází okolo v těsné blízkosti, do hledáčku se mi vejde maximálně hlava daňka, ale v té mojí vykroucené pozici se mi nedaří jej chytit a zaostřit.

Je zase ticho. Ale do třetice přichází daněk! Tentokrát je to však roček, s malými špičkami, jen kráčí opatrně ve stopách svých starších bratrů. Pak odcházím i já, sestupuji do údolí, cestou ještě vidím rochajícího daňka na rozhraní vysokého lesa a mladými smrčky zarostlé paseky. Nejdu za ním, čas se naplnil. Jsou dvě hodiny odpoledne a povinnosti volají. Bylo to bezvadné dopoledne, tolik rochajících daňků najednou jsem ještě neslyšel, bylo to krásné představení. Pomalu nastává čas říje mufloní, pokusím se být u toho :-).

4.10.2015

Na jelení říji jsem se letos nedostal a tak jsem se pokusil využít asi můj poslední možný termín - sobotní dopoledne. A kde jinde, než v Jeseníkách.
Počasí mělo být krásné, nahoře chladno, jasno, téměř ideál. Na stránkách svých kamarádů, kteří navštěvují plus minus podobné lokality, čtu jejich příběhy, představuji si to, co oni prožívali a samozřejmě k tomu patří i troubící jeleni. Tu slyšeli tři, příště 5, jen ne a ne je vyfotit. Takže i pro mne je to výzva.
Ještě za úplné tmy šlapu do kopce, nad hlavou snad milión hvězd a zářící půlměsíc. Ani nepotřebuji baterku. Cesta se pomalu srovnává, ale zdaleka nejsem nahoře, jen přicházím na malé sedlo. To se již na východní straně začíná obloha barvit do oranžova, jasná předzvěst krásného rána. Pokouším se o pár snímků, protože taková rána mám strašně rád. Odbočuji z lesní travnaté cesty a mířím vysokým lesem až k místům, kde les přechází v rozvolněné smrčky s malými palouky mezi nimi. Tady teď asi bude největší šance. Každou chvíli se zastavuji a poslouchám ..... nic se neozývá, jen svist větru v korunách. Světla dost přibylo, první paprsky již osvěcují smrčky neskutečným zlato-oranžovým filtrem.

Pokračuji již po vrstevnici, smysly napnuté, očima hledám známou siluetu zvěře. Dole po svahu, v hnědém kapradí, je rezavá skvrna a je mi jasné, co to je. Laň. Vítr je dobrý, kousek sestoupím. Jsem tak na 50 metrů, chystám si foťák ..... najednou lomoz kdesi zprava a on to kamzík! Tak tebe jsem, kozlíku, úplně přehlédnul! Spěchá dolů a s sebou "vezme" i mou laň. Ještě se na chvíli zastaví - jsem tě převezl, žejo! :-) a mizí ve smrčině. Tak aspoň jednu fotku toho mizery mám :-).

Stále pomalu stoupám a pak zaslechnu brouknutí. Je to odhaduji tak 100 metrů nade mnou. Volba je jasná, jdu tam. Asi po pěti minutách další brouknutí, jen o něco výš. Nevadí, jdu nahoru. A zase brouknutí a zase výš! Si se mě dělá jelen legraci. Míří přesně opačným směrem, než bych čekal. Stoupám za hlasem, ale již je ticho. Vystoupám dalších pár desítek metrů, když v tom asi 15 metrů nade mnou lomoz v houštině smrčků a já jen vidím sem tam kousek paroží mezi větvemi. A hned vedle se postaví laň! Tu vidím jen v malém jakoby oku mezi větvemi smrčku, a já moc prosím autofokus, ať se chytne. Naštěstí dva snímky se podařily, pak již je slyšet jen lehký dusot kopýtek.

Tak to bylo o chlup! Ale jelena bych stejně neviděl dřív, nebylo čeho litovat. Pokračuji dál po vrstevnici po okraji vysokého lesa. Asi po dalších 15 minutách zahlédnu laň, jak vlevo zachází za padlý strom. není šance na dobrou fotku. Pokouším se ji trochu obejít, ale laň mezitím kamsi zmizela, ani nevím kudy, je jako duch. Kousek se za ní vydám, ale nikde nic. Otočím se zpátky, udělám pár kroků na takovou větší světlinu .... a SAKRA!! Zleva dolů svahem lehce kluše jelen v plné parádě, hlavu hrdě vztyčenou! Na slunci, v trávě a kapradí, jen asi 40 metrů ode mne! Foťák k oku .... snažím se jej najít v hledáčku ... už mačkám spoušť ........ a je pryč. Zmizel za skupinou smrků s větvemi až na zem. Stačila snad vteřina byl můj. Chvíli se vzpamatovávám a nadávám si, že jsem měl být pozornější, laň v tuhle dobu sama nebývá. Ale co naplat.
Dávám se na ústup, procházím podobnou trasou zpět. Ještě nacházím zbytky nějaké staré lovecké chaty, jen hromada kamení, zbytky komínu, hromada trámů, prken a nějaký plech. Škoda jí, bývalo tu jistě pěkně.

Jelení říje končí, pomalu začínají daňci, tak hurá na ně! Snad bude jejich říje pro mne úspěšnější :-)