29.9.2015
Od svých kamarádů teď slýchávám - troubili tam 4 jeleni ... tady zase dva
... málem mě převálcovali .... a někteří zveřejňují i nádherné snímky
vysoké. Já ale letos neměl čas na několikadenní noční vstávání, čekání či
šoulání za jeleními úlovky. Takže se spokojím jen s krátkými návštěvami
lesa a jsem vděčný za téměř jakoukoliv fotku.
V pátek odpoledne jsem se vydal do míst, kde jsem před několika lety fotil
skupinku mladých jelenů. Počasí je fajn, jen trochu tepleji, ale to mi
nevadí a vyrážím na kopec poblíž mé jesenické chaty. Na jeho svazích i
nahoře je několik pěkných pasek, řidší vzrostlý smrkový les i smrkové
mladiny. Docela dobré místo. Procházím paseky a zrazuji laň, slunce hřeje,
sem tam se zastavím, lehnu do trávy a kochám se pohledem na celé Jeseníky
s jehlou na nejvyšším kopci, na Pradědu.
Dvě hodinky uběhly jako voda a já scházím druhou stranou kopce do údolí. V
jednom místě docela pravidelně vídávám srnčí, tak se snažím být připraven.
Ale jako téměř pokaždé jsem až ten druhý, který něco vidí :-). Srneček mi
vyskakuje téměř pod nohama, zastavuje se a dívá směrem ke mě. Ale jakoby
hleděl skrz, téměř mě nevnímá a v klidu pomalu odchází. Byli jsem sobě
docela blízko a tak mám pár fotek zblízka.

Druhá možnost fotit srnčí se mi nabízí až téměř dole, na další pasece,
která vznikla po silném loňském větru. Dole vidím pastvící se srnu, vítr
je dobrý, mám šanci. Pomalu scházím vysokou travou, vítr je trochu
silnější a tak mé kroky zanikají ve všeobecném šustění všeho okolo. Napadá
mě, že srna asi nebude sama, ale ani podrobné hledání mi neodhalilo její
družky. Tak pokračuji v sestupu, když vtom lámání a zpoza vývratu asi 10
metrů přede mnou vyráží další dvě srny! Tak tady jste byly, proto jsem vás
neviděl! Na vteřinku se zastaví, dvakrát cvakne závěrka a vše je u konce.
Za dalších 15 minut jsem již doma a hodnotím fajn výlet.

13.9.2015
Jelení říje již někde pomalu začíná, minulý týden v Jeseníkách už byl
jelen trochu slyšet a tak jsem se vydal do Beskyd zjistit, jak to vypadá
tam. Ne, že bych byl znalec jelení zvěře, ale zvukové projevy jelenů bych
od zurčícího potůčku a šumění listí poznat mohl.
Cílem bylo okolí Malé Stolové, kde jsme vídával mnoho stop vysoké a musel
jsem být nahoře ještě za tmy. Stoupání po žluté značce je docela kruté,
není dlouhé, o to ale strmější, dostat se do tisíce metrů vyžaduje trochu
potu :-). Čelovka osvětluje jen úzký chodník, ale není to problém. Ještě
za tmy se dostávám nahoru a hned zrazuji vysokou. Jen dva páry svítících
očí (tak dobře, světel) prozrazují majitele. To na začátek nevypadá
špatně! Ještě kousek stoupání po hřbetu a jsem na vrcholu. Kousíček vedle
je docela slušná paseka as malými smrčky, okousanými bučinami a také
odřené mladé jedle. Dobré místo. Všude je ale úplné ticho, neslyšel jsem
nic ani při stoupání na Stolovou a to zase není moc dobré. Po delším
čekání se nikde ani lísteček nepohnul. No nic, jdu jinam. Mířím na druhou
stranu, do traverzové lesní cesty, která se loni na podzim jevila jako
dobré místo s množstvím stop. Tak uvidím. A zrovna, když na ni z lesní
silničky odbočuji, zahlédnu známé tvary - prasata. Ryjí v měkkých drnech
lesní cesty. Bohužel jsou docela daleko, přiblížení nemá moc šancí na
úspěch, ale zkouším to. Co mě však zradí, je vítr a do prasat jako když
střelí. To jsem ale nevěděl, že to je úplně vše, na co ten den narazím. Po
několika hodinách sestupuji trochu zklamán, ale takové to prostě bývá.

Další den jsem si chtěl trochu spravit náladu a tak vyrážím na místa,
která mě tak často nezklamou. Tedy to jsem si myslel :-). V té lokalitě
žijí srnci, mufloni, daňci, prasata, lišky, kuny .... lidi moc ne. Takže
opět noční výjezd, do oběda musím být doma, tož je potřeba využít čas jak
nejlépe. Na to správné místo to je téměř hodinka pochodu, ale cesta
začíná opět dobrým náznakem - odskakující stín identifikuji jako srnčí. A
kus dál, to je již vidět, zase srna. Pak stoupám strmým svahem bučin na
lesní cestu a sotva na ni vylezu, hned za cestou v hustých mladých bucích
se ozve hluboký bublavý zvuk. Je to jasné, to mě varuje bachyně se svou
tlupou. V těchto místech ji potkávám docela pravidelně. Ujdu po cestě
sotva 30 metrů a situace se opakuje, jen s jinou grupou, dnes je tu nějak
husto! :-) Podél lesní cesty ještě slyším lámání ještě asi 4x, takže živo
tady je. Za chvíli se maskuji v místech, kde jsem posledně zradil docela
velkou tlup muflonů při dopolední siestě. Tentokrát tady nejsou, je na ně
brzy, a tak věřím v úspěch.
Ale minuty, čtvrthodiny, půlhodiny i hodiny utíkají a nikde nic. Jen
docela daleko proběhne jedno prase, přede mnou přehopsá nefotitelná kuna a
vpředu asi 150 metrů mezi stromy se motá jeden mladý muflon. Najednou se
přímo proti mě vyřítí z bučiny daněla, zabrzdí asi 10 metrů přede mnou a
je pryč. Bohužel byla sama. Pak kousek vedle mne, ve vysoké trávě vychází
muflonka s mladým muflonem. Neví o mě, ale jsou tak špatně za boučky, že
kloudnou fotku neudělám. Nakonec mne zradí točící se vítr. Pak ještě
procházím docela velké okolí, ale ani dvě hodiny šoulání již nic nového
nepřinesly. Zajímavé, poslední dobou se zvěř kamsi vytratila, bývalo tu
docela husto, snad to za měsíc, při daňčí říji, bude jiné.

7.9.2015
Tak zase v horách a zase na kamzičí zvěř či vše, co se připlete do cesty
:-). Nějak mi to nedává spát, je to jako adrenalin - čím častěji je vidím,
tím víc je chci zase potkat a pokusit se vyfotit.
Opět ještě za tmy, tentokrát s kamarádem Martinem, stoupáme pomaličku
nahoru. Po pár stech metrech se zastavujeme, sedneme do trávy a díváme se
na masiv Pradědu. Oba jsme potichu a čekáme na jediné - troubení jelenů.
Zpočátku se neděje nic, je úplné ticho, ale pak jakoby brouknutí .....
nezdálo se nám to? A zase, po chvíli opět! Je to jelen, kdesi nad
Barborkou. Ale není to silné troubení, jen krátký zvuk, opakoval se asi 5x
a pak vše opět utichlo. Dáváme se do pohybu a pokračujeme nahoru do míst,
kde můžeme vysokou spatřit. Ale dlouho nikde nic, v tom Martin sykne,
vlevo mírně nahoře je kolouch a kdesi poblíž by mohla být laň. Pokoušíme
se o focení, v té "tmě" to bude jen dokument. Vítr se trochu točí a pak
zaslechneme (teda jen Martin, já mám zalehlo :-)) jen dusot kopýtek .....
je vystaráno :-). Jo, na druhé fotce není jelen ..... je to Martin ...

Jdeme dál, pomalu se rozednívá a tak hledáme kdesi před sebou rezavé
skvrnky zvěře. Kamzíky vidíme, ale hodně daleko na protějším úbočí, jsou
nedostižitelní. V tom si všimnu ještě dalších, sice kus před námi, ale
pokusíme se k nim dostat blíž. Docela se nám to daří a tak již za slušných
světelných podmínek přibude na kartě pár fotek. Kamzíci jsou docela
pohodáři, v klidu a tak je i necháme a po focení se vzdálíme k dalším
úlovkům.


Po chvíli pochodu vidíme docela slušné stádečko asi 10-ti kusů. Daří se
nám, kryti smrčky, přiblížit docela blízko, jen si musíme počkat, jaké
mají oni plány. Mohli by kolem nás sestoupit kamsi níž, to by bylo parádní
focení z několika metrů. Sedíme maskováni téměř hodinu, kamzíci se paství
nad námi, někteří i zalehnou do vysoké, suché trávy a odpočívají. Úplná
idylka. Jen na focení jsou trochu dál, než bychom chtěli. Ještě jedna
skupinka je kdesi za hrbkem před námi, k té se ale nemáme šanci přiblížit.
V tom "naši" kamzíci zbystří, vyskočí a dávají se do klusu, bohužel od
nás. Nejsme to my, kdo je příčinou! Kdesi zleva přibíhají další a další
kamzíci a míří šikmo dál od nás ke skalkám ve srázu. Je to jak kavalerie,
minimálně 20 kusů zvěře! Nejsou ale úplně vyplašení, cestou se zastavují,
poskakují a dovádějí jako děti, nádherná podívaná! Po chvíli zmizí za
hranou u skalek a my se pokoušíme k nim dostat, třeba bude co fotit. Spíš
než k focení to však bylo na podívání, jak mladí kamzíci dovádí na
kamenech, lezou po všem možném i nemožném, někteří chtějí i na suché
stromky, jiní téměř válejí sudy ze svahu ....

Náš čas se však krátí a zbývá nám jen návrat. Cestou potkáváme asi 5
dalších kamzíků, daří se nám přiblížit docela na dostřel. Nejsou na přímém
slunci, což je moc dobře a my s nimi pořizujeme pár opravdu vydařených
fotek. Jeden z kamzíků se pyšní i krásnou trofejí, kdo ví, zda ta nebude
příčinou jeho odlovu. Po chvíli je necháváme v klidu, dívají se za námi,
jakoby nevěřili, že už nám to stačilo :-) a míříme zpátky na základnu.
Nádherné zážitky!
30.8.2015
Sotva vidím na cestu, když stoupám orosenou travou k místu mého fotolovu.
Slunce ještě ani nevykouklo nad horizont a jen oranžově nasvícené mraky
dávají tušit, kde se vykulí. Na opačné straně oblohy svítí jak studené
rybí oko nádherný úplněk. Je docela chladno, což po mnoha horkých
tropických nocích není k uvěření. Ale tím lépe, to je přesně to, co
potřebuji. Nespěchám, jdu jen krok za krokem, na focení je ještě tma.

Pečlivě sleduji prostor mezi rozvolněnými smrčky, jsem v místech, kde by
se dala zahlédnout vysoká. Nebyla by žádná fotka, ale i jen je potkat a
vidět je nádherný zážitek. V jenom místě vidím něco oblého, je to daleko,
vidím jen hřbet, paství se tam vysoká! Sednu do trávy a čekám, co se bude
dít. Vítr mám dobrý, neví o mě a tak mohu mít štěstí, že projde okolo mne
dolů do hustších lesů. Je to více kusů, ale vydávají se podél mne a tuším,
jak asi půjdou. Jsou stále dost daleko, jakoby mne obchází, ale míří k
"mé" cestě, jen ji přesadí asi 100 metrů ode mne. I přes slabé světlo si
nachystám foťák a čekám na příležitost. A už jsou tady. Dvě laně a hodně
mladý jelínek. Pořizuji pár fotek na 1/15, třeba budou aspoň jako
dokument.

Pomalu stoupám dál a za dalším smrčkem zradím laň s kolouchem. Nedalo se
jinak, všichni jsme se lekli :-). Docela daleko zahlédnu ve svahu před
sebou hnědou skvrnu - vysoká? Kamzík? Vítr je stále na mé straně, navíc
smrčky, rozeseté sem tam v horské trávě, přímo vybízejí k úspěšnému
přiblížení. Jdu na to! Bohužel je stále docela šero, ale za pokus to
stojí. Daří se mi dostat se blíž a blíž, poznávám laň, je sama. Pomalu
zatahuje mírným svahem dolů do vysokého lesa. Jdu s ní a současně se
přibližuji. Pořizuji několik fotek, než zmizí v hustých smrčinách. Tož
uvidím, co z nich vyjde.

Hlavním cílem jsou ale dnes kamzíci, které bych rád nafotil po dlouhých
dvou letech. A tak traverzuji širokou kotlinu do míst, kde bych měl výhled
na obě strany a byl v místech, kde by mohli kamzíci přecházet. Slunce se
již vyhouplo nad obzor, ale na mé straně ještě bude minimálně hodinku
stín. Snad 200 metrů před sebou vidím jednoho kamzíka, jak poskakuje u
malého kamenného pole, je legrační jej sledovat. Vím, že šanci na
přiblížení nemám a kamzík sám odbíhá někam dolů a ztrácí se ve smrčinách.
Ale u skalek je místo, kde bych mohl zbudovat "tábor", vypadá to dobře. A
tak za chvíli sedím maskován pod jedním smrčkem, vítr v zádech a rozhled
vlevo i vpravo. Nic nemůže uniknout :-) a já doufám, že kamzíci přijdou
právě zezadu. Špičky smrčků se začínají zlatit paprsky slunce, jak se
pomaličku posunuje nad hřeben a víc a víc prosvětluje svahy. Vlevo, ale
ZASE daleko, objevuji kamzíka. Chvíli se paství a pak i on míří kamsi dolů
za hranu svahu. Zahlédnu pohyb křídel, nejspíš moták prolétává kolem zlomu
stráně, kopíruje nízkým letem terén a mizí v dálce.

Hodinka čekání uplynula, ale nic se nikde nehýbe. Jen tam mne ale napadne
podívat se za sebe. Pomaličku se nakloním kolem větví smrčku a bác ho! Asi
50 metrů ode mne je kamzík! Je už ve slunečním světle, v klidu, neví o mě!
Musím posunout stativ, otočit objektiv o 180 stupňů, snad mi to projde.
Daří se, ale kamzík pomalu odchází .......... naštěstí jen kousek,
objevuje se druhý a vrací se na původní místo. Paráda! Závěrka začíná
klapat, kamzíci nereagují, jen pomalu postupují také dolů svahem. Ještě
chvilku a jsou pryč. Rozhoduji se dál čekat, zda nepřijdou další. Ale
hodinka uběhla rychle a nikde nic. Jen další moták proletěl úplně stejnou
trasou, jako ten první, jen tohle je samice. Pěkná podívaná!

Čas se naplnil, další čekání již nemá smysl. Sice pár snímků na kartě
foťáku mám, ale nedá se to nazvat pořádným pofocením. Přeci jen jsem si
sliboval trošku více příležitostí.
Ale co už, ráno to bylo NÁDHERNÉ!
17.8.2015
Poslední teplý den byl v předpovědi plánován na neděli. A i když mohly
hrozit bouřky, risknul jsem to a ještě za tmy se vydal s kamarádem
Martinem do jesenických hor.
Měli jsme v úmyslu projít některá místa na rozhraní souvislého lesa a
malých smrčin, přecházející postupně v horské louky. Ideální místo pro
vysokou i kamzíky. Ještě za šera jsme na místě, fotit se téměř nedá a
vlastně ani není co. Ale vysoko na hraně hřebene uvidíme známou siluetu,
osamělý kamzík se popásá na něčem dobrém. Je úplně v klidu, proč by ne,
nás z té dálky nevnímá. Jen tak si pořídím dokumentační fotku. Hledáme
další členy tlupy, ale je opravdu sám.

Kamzík se ztrácí za terénní vlnou a my jej pomalu následujeme. Je nám
jasné, že nám nedovolí se přiblížit, ale nevadí nám to, třeba najdeme
další vhodný "cíl". Asi kilometr jdeme podél značky, pak odbočíme kousek
pod hřeben, abychom viděli do úbočí okolních svahů. Nikde nic, jen po
chvíli vidíme asi 600 metrů daleko ležícího kamzíka, je to ten ranní. Za
chvíli se zvedá a sestupuje ještě níž na hranici lesa. Chvíli sedíme a
kocháme se krásným ránem a probouzející se přírodou. Zalétne k nám párek
poštolek a předvádí svá vrcholná akrobatická čísla. Je to fajn.

Zvedáme se a pokračujeme úbočím, snad kdesi něco zahlédneme. Opět docela
daleko vidíme hnědou skvrnku ve svahu. Je to další kamzík, opět osamocený.
A na jeho úrovni blíž u lesa se paství laň. Zhodnotíme situaci a vydáme se
pomalu za kamzíkem. Opět víme, jak to asi dopadne, ale za pokus to stojí.
Cestou se k nám na chvíli přidá strakapoud, v nízkém slunci se pěkně
vyjímá. Jdeme sice opatrně, ale i tak se nám nepodaří kamzíka nezradit.
Jen tak pro jistotu nás oběhne, chvíli se zastaví a pak mizí mezi smrčky.
Končíme a pomalu se vracíme z krásného, i když lovecky neúspěšného rána.

PS: fotky berte jen jako dokumentační, jsou to fakt brutální výřezy
....... :-)
12.7.2015
Pro "velký" úspěch z 22.6. jsem se vrátil na stejnou lokalitu, tentokrát
ale k večeru, kdy jsem doufal, že nějaká zvěř vyjde z lesů na paseky.
Počasí docela přálo, žádné horko, slunce ...
Co mi však nepřálo, byli herci při mém fotolovu. Poslední dobou se mi to
stává pravidlem a je to docela ubíjející. No, srnčí říje se pomalu blíží,
tak snad se aspoň trochu štěstěna přikloní.
Čekání na pasekách ani procházení lesa nic nepřineslo, vlastně ano, jednu
zrazenou danělu. Teprve při úplném návratu jsem ve vysoké trávě nachytal
daňče, ale zaostřit byl docela problém, furt se to chytalo všeho možného,
jen né hlavy. Moc času na fotku nebylo, vznikly dvě a jen jedna trošku
použitelná. Ale vložit ji musím, aby mi ta moje úvodní stránka nezačala
zahnívat :-).

6.7.2015
Tak konečně zase v Jeseníkách! Teprve podruhé v letošním roce. Naskytla se
chvilka volna, tak jsem nedělní horké ráno věnoval okolí nad Vidly. Bylo
mi už předem jasné, že kromě toho, že se pořádně zapotím, nebude asi nic k
focení. Ale už jsem se potřeboval vyvětrat, tak jsem to "peklo"
podstoupil. :-)
Ještě za šera stoupám strmou svážnou mezi mladými smrčky, nechci se
loudat, svítání bude za pár desítek minut a to již chci být kdesi nahoře.
Vím, že to bude tak 50 minut v záběru i s těžkým batohem, dneska táhnu i
dva objektivy navíc, co kdyby bylo i něco přírodního, neživého ... a
nejsou to fakt žádní drobečci a také téměř dva litry vody. Po cestě si
připomenu místo, kde jsem před mnoha lety zahlédnul slepici jeřábka s
mladými, ale nepodařilo se mi je vyfotit. Bylo to už na sestupu a
teleobjektiv byl kde? ....... v batohu :-).
Procházím kolem skalek na starý, ale průchodný lovecký chodník. Kdysi jsem
na něm viděl spoustu stop vysoké zvěře a vítr mám dobrý, takže malá naděje
by snad byla. Ale nikde nic, ani šustnutí, odskočení. Přicházím k malému
potůčku, u kterého jsem doufal v pár fotek, ale nemá téměř žádnou vodu,
mech na kamenech je proschlý .... to nemá cenu. Stoupám dál horskými
smrčinami až k místu, kde les přechází v řidší, nikde nic. Jsem
trochu zklamán, že jsem ani nic neviděl. Nedá se nic dělat, stejnou cestou
se vracím zpátky. Jen kousek od strmého sestupu u skalek odbočuji do
průseku mezi smrčím, mírnějším svahem, třeba tady v průhledech něco
uvidím. Asi po dvaceti metrech zvednu z trávy jeřábka! Odběhne jen pod
první větvě a tak se zastavuji a čekám, třeba se ještě objeví. Asi po pěti
minutách z místa odběhnutí slípky vyletí tři hnědé kuličky a sednou v
hustých větvích mladých smrčků. Tak o mladých jsem nevěděl, tráva byla
vysoká. Ale já si chvilku počkám. Po pár minutách se jeden mlaďoch odvážil
vystrčit nos a podívat, co je to za střapatého blázna s rourou. Ale mám
problém - je tam tma, musím fotit z ruky a tak je naděje na úspěch
minimální. Ale to poznám až doma. Mezitím slípka přeletěla na druhou
stranu průseku a hned za ní její zlatíčka. Nechávám je na pokoji a
sestupuji na "dno".
Doma nedočkavě sedám k počítači a mám jasno. Ostrá není ani jedna fotka z
dvaceti, i když jsem fotil v sérii a doufal aspoň v jeden dva snímky. Ale
jeden šel maličko upravit, tak snad se někomu bude líbit. No, na tisk to
není, škoda.
22.6.2015
Kombinace špatného počasí, deště a nedostatku času je vražedná kombinace,
protože když je zrovna chvilka času na focení, je zrovna právě to špatné
počasí. V neděli v noci však sem tam vykoukly hvězdy a tak bylo nastavení
budíku na 3:30 snad správné rozhodnutí.
Jako jindy s časem východu stoupám pod vršek kopce, na jehož úbočí je
poměrně rozsáhlá paseka, na níž "přírodně" vyrůstají mladé smrčky a sem
tam jsou dosázeny maličké buky. Je porostlá pěknou travou s porůznu
roztroušenými skupinkami krásně kvetoucích náprstníků. Docela často tady
narazím na nějakou zvěř, ať je to daněk, srnčí, mufloni nebo prasata. No
nebyla by to fajn fotka s takovým srncem nebo daňkem? Ráno bylo chladné a
tak jsem očekával docela živo. Ale ouha, nikde nic, dokonce jsem ani
cestou nic nezradil. To mi to nezačíná moc dobře. POmaličku stoupám nahoru
pasekou, jsem téměř nahoře a nikde nic. V tom mi zpod nohy z husté zelené
trávy odskočí něco malého hnědého a kousek dál se to schová za mladý hustý
buk. No jo, asi srneček :-). Říkám asi, protože si nejsem jist, nejsem až
takový znalec. Klidně to může být i daňče (to je můj tip).

Chvíli jsme na sebe hleděli, vítr jsem měl dobrý a snad i maskování. Ale
nejistota mláděti doporučila odběhnout dál mezi smrčky. Já se posadil pod
jeden z nich a asi hodinu čekal, zda se něco neobjeví. Ale kromě zafunění
nejspíš muflona za mými zády nic. Tak aspoň fotka náprstníku přijde vhod.
Pomalu obcházím celé "své" území, je to asi na dvě hodiny, ale potkávám
jen malou skupinku muflonek s dvěma mláďaty, bohužel jsou nefotitelní.
Ještě udělám poslední zastávku na další malé pasece a najednou se v ní
něco pohne ..... liška! .... ne, to není liška, to se ve vysoké trávě
pohnul hřbet daněly. Pokouším se jít trochu blíž, ale nemám asi nejlepší
vítr. Danělka mi dopřála tři fotky, bohužel s trávou přes světla, nic s
tím nenadělám.

Vracím se dolů a na obvyklém místě, kousek od lesní silničky, sbalím
vybavení do batohu. Tady už nic nebude. Ale ouha! Po snad 50 metrech vlevo
ode mne v malé světlince krásný srnec! To by byla parádní fotka! Není si
mnou jist a já zkamením. Jenže batoh na zádech! Pomaličku se pokouším jej
sundat na zem, ale už nemám čas vyndat foťák, srnec to nevydržel a odběhl
do mlází. No nic, dobře mi tak, mám balit až úplně dole, jako bych to
nevěděl :-). Tož třeba něco příště bude.
31.5.2015
Čas letí, jaro končí a snad nastanou teplejší letní dny. Nedělní ráno
slibovalo slunce a tak jsem se po delší době vydal do relativně blízkého
okolí, kam chodívám na daňčí zvěř, sem tam srnčí a sem tam divočáky.
Procházím krásnou lipovou alejí právě v okamžiku, když na polem vychází
krvavé slunce. Asi 100 metrů za mnou najednou slyším kvílení brzd kola. To
nějaký nadšený fotograf brzdí a fotí ten krvavý štibec slunce nad obzorem.
Má mé sympatie :-). Ale já pokračuji dál do lesů. Na rozhraní polí a lesa
vidím srnčí i daňky, už pomalu zatahují, snad je najdu i v lese. Na jedné
z lesních cest, bohatě smáčených rosou, potkávám bažanta královského,
kterého chovají v nedaleké bažantnici.
Není
si jist, co jsem zač, tak chvíli s odletem otálí. Kousek dál slyším známý
křik mláďat strakapouda, trochu mne to překvapuje, myslel jsme že už jsou
z dutin venku. Jejich křik mne navádí a za chvíli vidím hnízdní otvor, ne
moc vysoko v kmínku javoru. Bohužel sem ještě slunce nesvítí, na focení je
tma a tak se sem vrátím za hodinku, dvě. Mezitím zasednu kus dál, posledně
jsem tady fotil pěkného srnce, třeba bude zas. A byl! Jenže co čert
nechtěl, při příchodu jsme se vzájemně neviděli, o to větší překvapení!
Srnec odběhl trochu zmaten a já doufal, že se vrátí. Ale ani po hodině a
půl nic, jen kus dál, na starém dubovém listí proběhla kuna. Tak aspoň
jsem se podíval :-).
Slunce je již výš a tak jsem se vrátil k strakoší dutině. Mladé lístky
sice pořád stínily, ale lepší to už nebude. Sednul jsem si asi tak 8 metrů
od dutiny ve chvíli, kdy rodiče odlétli za potravou. Snad asi za 5 minut
byla mamka zpátky, jen minutu jsem ji připadal podezřelý, pak se dala do
krmení. Taťka byl ostražitější, snad 5 minut poletoval s velkým křikem
okolo, ale i on se uklidnil a již nic nebránilo krmení. Mladí již byli
velcí, jen jen vylétnout! Sem tam dokonce zobáky odháněli rodiče píchnutím
do hrudi, bylo legrační sledovat, jak se perou :-). Bohužel stále vycházel
hodně dlouhý čas a hlavičky rodičů i mláďat kmitaly opravdu rychle. Takže
ostrý je buď rodič nebo mládě, najednou to téměř nešlo. Ale jo, pár fotek
je, mohu jít dál.
Tak nejdříve mamka

a pak taťka

Přecházím pár set metrů na jiné místo, do volnějšího lesa, kde je světla
víc a vedou jím chodníčky zvěře. Několikrát jsem tady byl na podzim
úspěšný. Ale ani po dvou hodinách nikde nic. Jakoby se po zvěři zem
slehla. Vtom za mnou jakýsi šustot a praskání suchých větviček, to srnec
zahání srnu! Srna je hned pryč, srnec zůstává a já doufám, že půjde
správným směrem. Ano, plus minus ano, ale hlavu neustále skloněnou
procházel nějakými bylinami, takže mám jen fotky jakéhosi lesního ducha
:-).

Nastal čas návratu. Kousek dál vedle lesní cesty spatřím pasoucí se srnu,
neví o mně. Daří se mi udělat pár snímků a já vidím, že je nějaká pohublá.
Jen jednou reaguje na mé zašustění, pak jde pomalu dál a zalehává v
bylinách a vysoké trávě. Letargická nebyla, vypadala docela čile, tak snad
dopadne dobře. Možná čerstvě porodila a zalehla u potomka.

26.4.2015
Krásný, bezmračný a téměř letní den mne vylákal podívat se do kopců
beskydských. Rád se toulám po jižním úbočí Smrku, takhle na jaře tam už
není sníh a prosluněné svahy ještě bezlistých bukových porostů přímo
vybízejí k zdřímnutí :-).
Samozřejmě jsem si vzal i fotovýbavu, co kdybych potkal něco zajímavého.
Brzké ráno mne zastihlo při docela strmém stoupání, mám rád, když naberu
výšku co nejdříve i když to stojí něco potu. Mám v plánu projít jednu
vrstevnicovou lesní cestu v tisícimetrové výšce, ale ta je ještě vysněžená,
ani teplé jarní slunce nedokázalo vysokou vrstvu sněhu zvládnout. Nedá se
nic dělat, musím jít trochu níž, však je i tam všude množství pěšin i
lesních cest. Asi 4 hodiny procházím
krásná místa, hledám stopy zvěře a doufám, že bude i úlovek. Ale narozdíl
od stop, kterých bylo poměrně dost, nic jsem nepotkal. Tak musím vzít
zavděk jedním utíkajícím a neostrým srncem, ani nevím, kdo se víc lekl
:-).
Cestou domů podél říčky Čeladenky jsem si vzpomněl na skorce, kterého jsem
se loni marně pokoušel vyfotit. Třeba bude letos více štěstí. Skorec
nezklamal, je na oblíbených kamenech a jistě krmí mladé. Maskuji se těsně
u břehu pod několika velkými kameny. Ani ne do pěti minut je skorec tady,
4 metry ode mne! Pár klapnutí zrcátka kanonu a je pryč. I se samičkou
létají sem a tam, do hnízda a na loviště, ale ne a ne si sednout někde
poblíž. Ve vodě jsou vidět stovky, možná tisíce larev chrostíků, o potravu
mají skorci postaráno. Ještě se na kameni objevuje konipas horský, počkal
si, až jej vyfotím a odlétl za svým druhem.

Pro dnešek končím, krásný den to byl, i když fotek málo :-)
19.4.2015
Nemám v tyto dny moc času, abych stíhal zajít na fotolovy do míst, která
mne po zimní přestávce lákají. A tak jsem se vypravil jen kousek za město,
ale do fajn smíšeného lesa, kde se dá fotit především brzy na jaře
nebo později na podzim, kdy již není listí. Jinak je pod těmi velikány
docela tma. A bylo mi v podstatě jedno, co přijde, beru všechno, slonem
počínaje a žížalou konče :-).
Nicméně jako první se přišla podívat fajn střapatá srna, zdržela se jen
chvíli, vyplašil ji další pár srnčí, který prosvištěl nedaleko. Nevadí,
něco se ještě objeví. Asi po půlhodině jsem mezi stromy

zahlédl 3 daňky, pastvili se na čerstvé trávě rostoucí mezi mladšími duby.
Jen byli dost daleko a nakonec si to zamířili jiným směrem. Pár
dokumentačních fotek nemá ani cenu zpracovávat. Jakýsi jedenáctý smysl mi
nařídil, abys se podíval přes pravé rameno a ejhle! Srneček si to žene
téměř přímo ke mě! Míjí mne tak ve 40 metrech, to je fajn vzdálenost,
mohou být fotky na tisk. Docela spěchá, ale stejně se co chvíli zastavuje
u nějaké větve, kmínku, pařezu a zřejmě si značkuje revír. Bohužel jako
tradičně míří ode mne, takže jsou to fotky zadovky. Co mi ale vadí víc je,
že jen pár fotek je ostrých! Ne kvůli dlouhého času, ale je špatně
zaostřeno! Pokusím se to dohnat v počítači. Vypadá to,
že kousek dopředu. Hm, tohle se mi dříve nestávalo, posledních pár týdnů
to ale sem tam pozoruji. Netuším, kde je chyba, budu se někdy muset
pokusit o seřízení mikroposuvem. Pokud ovšem tímto půjde problém vyřešit.
Ještě chvíli čekám, ale kromě veverky hledající staré žaludy, nikde nic.
Cestou zpátky ještě fotím bažanty, ale také jsou neostří!! Něco je špatně,
jsem rozladěn a docela mne to zlobí. Uvidím, co s tím, do příště to musím
vyřešit.

13.4.2015
Dnešní povídání bude rozděleno na dvě části - první a druhou :-).Tak
dobrá, první se bude zabývat opeřenci, druhá srstnatými tvory.
Pokaždé, když jdu "lovit" muflony či daňky, procházím okolo takového
většího propustku, který ústí do Moravice a u jehož peřeje každým rokem
hnízdí skorci. Fotil jsem je již před třemi týdny (viz 22.3.), to ještě
seděli na snůšce. A tak jsem byl docela zvědavý, zda již krmí a zda nebude
šance na další fotky. Jenže ouha! Již z dálky vidím nad propustkem úplně u
kraje zaparkované auto, u něj stoleček a u stolečku nějaký chlapík s
velkým razítkem. Jak jsem zjistil, je to nějaká turistická akce, pochod
někoho odněkud někam. Říkám si, z focení nic nebude, protože příchody
turistů budou skorce rušit, od řeky nejsou nijak kryti.
Ale nakonec jsem přemohl nechuť, v okamžiku, kdy byl skorec na lovu, jsem
slezl dolů těsně k řece, posadil se pod kmínky jívy a zamaskoval 3D
bundou. Skorec při návratu chvíli poletoval v povzdálí, ale když se
ujistil, že nebezpečí nehrozí, věnoval se práci. A bylo se na co
dívat!Během asi hodinky jsem pořídil dost snímků, podařilo se nafotit i
krmení, i když malí byli schovaní v hnízdě a ven prozatím nevykoukli.
Rodiče jen sem tam odlétli, když turisté nahoře přišli až k zábradlí.

Odpolední focení jsem si zopakoval o pár dnů později, krásně při večerním
slunci, takže mám teď přeskorcováno :-).

Druhá část povídání je o srstnatých tvorech ve stejné lokalitě. Prvotně
jsem vyrazil za muflony, letos mi stále unikají a popravdě jsem na ně
letos téměř nenarazil, natož abych je mohl fotit. Jenže jak už to bývá,
všechno je nakonec jinak. Žádný muflon v dostřelu, tak jsem prochodil pár
kilometrů a hledal. Nakonec jsem skončil na svažující se rozlehlé pasece
porostlé malými smrčky. Slunce se klonilo k západu, už také bylo okolo
šesté večer, já stál na vršku paseky a dole jsem uviděl dvě tmavé skvrny.
Hodně daleko, tak 250 metrů. Jasně, prasata ...a hned vedle i daňci!
Vytříbená společnost! Můj úkol je jasný, pokusit se dostat na vzdálenost,
z které budou fotky aspoň trochu použitelné, i když vím, že v suché vysoké
trávě to lehké nebude. Vítr mám dobrý, jen nízké slunce v "protisměru"
není ideální. Uvidím.
Scházím pomalu dolů a přes hledáček kontroluji, zda je už reálné něco
cvaknout. Sem tam pořizuji zajišťovací snímky, kdyby to byly ty poslední,
ať aspoň dokumentační mám. Ale herci moc nespolupracují. Pomalu ale
vytrvale odchází směrem ode mne a navíc mají hlavy neustále schované v
trávě. Navíc už daňci něco tuší a mizí ve smrčkách, naštěstí prasata
zůstávají. Tak ještě 30 metrů .... v tom zjišťuji, že kolem bachyně pobíhá
asi deset pruhovaných blesků a většinou tak, že jsou mezi mnou a jí. To
není ideální pro případ, že by měla chutě bránit potomstvo. Tak je ještě
kousek následuji, ale nakonec to vzdávám, dochází mi světlo i odvaha :-).
Vracím se na kopec a z něj druhou cestou dolů. V mladé bučině vedle cesty,
pár metrů ode mne, ještě zaslechnu mručení další bachyně a varovné cvakání
zubů. Ale nemám zrovna chuť se podívat, kolik malých tam má :-).

Setkání to bylo všeobecně úspěšné, i když u fotek chlupáčů až tolik ne,
přeci jen "na zeď" je musím vyfotit lépe. Nicméně jsem si po dlouhé době
užil krásný teplý podvečer a hodně viděl.
6.4.2015
Velikonoce prodloužily víkend a tak by byl hřích nevyužít volno navíc.
I když se mi zdaleka nepodařilo to, co jsem měl v úmyslu, nakonec musím
uznat, že to byly docela plodné dvě dopoledne, které jsem focení věnoval.
V sobotu byli v plánu mufloni, z kterých se nakonec vyloupli skorci :-).
Ale o tom příště. Teď bych se chtěl podělit o nevšední zážitek z jiné
lokality, kam také sem tam rád zajdu, naposledy jsem tam před měsícem
fotil mimo jiné prasátka.
A do přesně stejného místa jsem ráno zasednul. Při příchodu do lesa jsem
nic nezradil, což bylo docela divné, to se stává málokdy. Ne, že bych zvěř
přelstil, to ani náhodou, ale prostě tam vůbec nebyla. No nic, doufám, že
něco přijde. A asi po půlhodině něco přišlo! Byl to zelené, s flintou a
nějakým vořechem. Prošli asi 20 metrů ode mne dál lesem směrem k vesnici,
ale bylo mi jasné, že se již vrací a tedy brzy ráno všechno z "mého" místa
odehnali. Nemá cenu tady sedět dál, přemisťuji se jinam, do březového
lesíku, kam se sem tam chodí pást srnčí i daňci. A tráva již pomalu roste.
Sedím celkem asi hodinu a za tu dobu se objevil jen jeden zajíc a mezi
stromy jedna srna. Ale také jsem za u dobu absolvoval asi 3 pořádné
chumelenice :-).

No nic, je čas podívat se jinam, čekají mě asi 2 kilometry šoulání na
další lokalitu. Procházím okolo mého dnešního prvního zasednutí do
mladšího bukového lesíku a najednou se proti mě doslova cik cak vyřítí
něco malého. Nestíhám to něco chytit do hledáčku, natož vyfotit! Najednou
brzda asi 3 metry přede mnou, jenže to už nestíhá objektiv, tak blízko
nezaostří. Jeden snímek (dá-li se to tak nazvat) a následuje další cik cak
sprint někam do lesa. Určitě poznáte, co to bylo :-).

Pokračuji dál měkkou vyšlapanou zvířecí pěšinou, jsou na ní desítky otisků
kopýtek, evidentně je tu živo, ale ne přes den. Vtom zahlédnu přes
bezlisté větve mladého stromku na kraji smrkového lesíku něco známého - je
to silueta daňka. Pomaličku si dřepnu, abych si mohl postavit na zem napůl
zasunutý stativ a zároveň se dostal pohledem pod větve listnáč. A není to
jeden daněk, ale dva a ještě s parožím! V první chvíli mi nedochází, že je
něco jinak. Ale jakmile se trochu pohnou, je mi to jasné! Jsou zamotaní do
jakési sítě! Lomcují, přetlačují se, je slyšet třeskot paroží, ale síť je
pevná. Zdá se, že jeden paroh je již shozený, ale stále zapletený v síti.
Vypadá to na síť jako od fotbalové branky. Je to docela možné, hřiště je
tak 2km daleko, kousek od lesa a daňci tam někdy chodí do okolí na pastvu.
Celý "souboj" trval asi minutu, pak se jim podařilo se jaksi srovnat vedle
sebe a zaběhli hlouběji do lesa, ale stále pevně spojeni. Jdu jejich
směrem, snad je ještě někde potkám a uvidím, jestli byli úspěšní. Doufám,
že shodí paroží dřív, než podlehnou hladu a žízni nebo se nějak vzájemně
zraní.

Daňky jsem již ale neviděl, na jednom ohromném dubu vidím káněcí hnízdo,
vyplaším samičku, sedící na vejcích. Ta se ale rychle vrací, jakmile pár
metrů odejdu. Ještě potkávám několik bažantů, kteří tady byli zřejmě na
podzim vysazeni z nedalekého chovu. A toť vše, vydávám se nejkratší cestou
k autu a k obědu :-)
30.3.2015
Vzhledem k vývoji počasí jsem si dal pauzu ve focení živé přírody a zašel
do Beskyd. Jelikož je ve vyšších polohách stále hodně sněhu, padla volba
na jarní potoky a jejich vodopády. Ano, množné číslo je na místě, protože
jsem si vybral dva, relativně blízko sebe a během jednoho dopoledne
dostupné. Ráno nemusím spěchat, nepotřebuji ranní slunce, stejně je
zamračeno a navíc slunce na zpěněné vodě rádo vyrábí přepaly. Takže i
dnešní "olověná" obloha nevadí.
První je na řadě Zimný potok, který pramení kousek od vrcholu Lysé hory a
stejnojmenného kopce. Převýšení není velké, musím vystoupat jen asi 150
výškových metrů, z toho je téměř polovina po lesní silničce. Za chvíli
jsem na místě. V lese je sem tam vidět sněhové plotny, jsem asi na hraně
mezi bez sněhu a zasněženo. Na téměř severním úbočí Lysé hory ještě panuje
zima a sem tam padající sněhová vločka moc jaro nevítá. Přístup k malému
vodopádu je docela snadný, jen je potřeba dávat pozor na kluzké kameny,
často zrádně pokryté starým bukovým listím. Hledám vhodný úhel, zajímavý
pohled. Po necelé hodince jsem se "vyčerpal" a nic dalšího mne nenapadá.
Vracím se k batohu, který zůstal o pár desítek metrů níž ...... a už ležím
:-). Stačila chvilka nepozornosti a prásknul jsem sebou mezi kameny.
Naštěstí to byl aspoň trochu kontrolovaný pád, foťák na stativu zůstal ve
vzduchu, jen namočený zadek a rukáv zastudil :-).

Dalším vodopádem na řadě je Vysutý, který je vzdušnou čarou jen asi 9
kilometrů, ale musím se přemístit autem. Jak u Zimného, tak u Vysutého
vodopádu jsem již fotil, Vysutý vodopád loni později z jara. Vzdálenostně
je to k němu od auta sice jen asi 3 kilometry, zato musím nastoupat asi
300 metrů s těžším batohem a poslední kilometr v hodně rozrušeném terénu
korytem potoka. No nic, jdem na to. Chvíli ubíhá cesta rychle, zase po
lesní silničce, ale posledních 500 metrů jde do tuhého. Vysutý potok je
hluboce zaříznutý do terénu, odhaduji místy i víc než 15 metrů, má strmé,
hodně rozvolněné nestabilní svahy, takže v podstatě jediná cesta nahoru
vede korytem. A i to stoupá hodně nahoru, vrstevnice na mapě jsou
podezřele blízko u sebe. Ano, dalo by se přijít někde shora, ale pustit se
pak svahem dolů k potoku je hazard se zdravím. Ve dvou místech se koryto
dělí to podobných strmých zářezů. Co mne ale překvapuje, že je strašně
málo vody! A tak cesta korytem není moc mokrá, sem tam se dokonce potok
ztrácí kdesi pod kameny. Ale stejně si musím dávat dobrý pozor, kluzkost
některých kamenů je rovna vazelíně :-). Vlastní vodopád je vlastně strmá
kaskáda kamenných lavic, výšku největšího vodopádu odhaduji na 8 metrů,
celkovou výšku celé kaskády pak na 15 metrů. Loni, po silných deštích, to
byla krásná podívaná, dnes jen čúrky vody. Ale nevadí, i tohle se dá
vyfotit. Cestu zpět volím výstupem nikoliv potokem, ale "výškrabem" vedle
vodopádu, těch 20 metrů bylo snad na 10 minut. Mám totiž zálusk na mloky,
kteří by se již v bukovém lese mohli objevovat. Ale nikde nic, asi to tady
chce přeci jen pozdější jaro.


Cesta do údolí již byla selankou. Asi v půlce mne zastihla esemeska od
kamaráda Martina - mám berany a dobře jsem si to užil! A rázem mi bylo
jasné, o čem se budeme večer bavit :-), mufloni zatím nebyli Martinovi
nakloněni a rád by je dostal do hledáčku kanonu. Tak uvidíme!
22.3.2015
Tak jsem se po delší době zase vydal za muflony. Už mi chybí nějaká jejich
pěkná fotka a když tak zavzpomínám, poslední pořádné muflony jsem fotil
asi v dubnu loňského roku.
Hned při příchodu pod kopec zrazuji asi 5 daňků, jsou u potoka a pomalu
odběhnou podél něj. Já mířím jiným směrem a za svítání stoupám širokou
strání, sem tam porostlou malými smrčky na oblíbené
návrší, kde jsem pořídil zatím své nejlepší fotky muflonů. Je trochu
námraza, tak se ve starém listí a trávě nedá jít moc potichu. Zradím 3
srny a jejich bekání mne provází dobrých 10 minut, dokud nevystoupám
strání pod vršek kopce. Pomaličku nahlížím za oblinu kopce a hledám něco
živého. Je krásně chladné, ale slunečné ráno, ideální podmínky. Ale nikde
nic, úplné ticho. Čekám asi hodinu, zbytečně, nikde se nic nepohne. Jen
ptáci už mají jaro a dělají pořádný kravál :-).
Tak dobrá, zajdu na další místo, zatravněným hřbetem do takové malé
stráně. A safra, stačila malá nepozornost a zradím zase skupinu daňků! Zdá
se, že je to jsou ti ranní, jen už nahoře. Ale odbíhají pomalu do mladých
smrčků, nejsou vydivočení, možná je ještě někde uvidím. Pomalu procházím
dál jakousi pěšinou na takovém platu a uvažuji, kam zasednu. Vtom slyším
kousek od sebe šustění v listí, je to kdesi pode mnou, za hranou svahu,
kam nevidím. Sotva si stačím dřepnout, mezi kmínky mladých smrků zahlédnu
nejdřív hřbety a pak téměř celé daňky. Asi opět

staří známí! Jsou hodně blízko, tak 30 metrů. Snažím se je trochu vyfotit,
ale moc se to nedaří. Jsem zapasovaný pod větve smrku a jak se maličko
pohnu, prozradím se prasknutím větvičky. To je pro daňky povel k
odskočení, naštěstí jen kousek. Sice mě vidí, ale nepovažují za hrozbu,
jen jsou chvíli opatrnější. Dávají mi ještě možnost udělat pár snímků, než
odejdou lesem kamsi za lepším a bezpečnějším.
Ještě
nějakou chvíli čekám, ale neděje se nic a tak se stejnou trasou vracím. Ve
svahu na pasece ještě překvapím mladého daňka, tedy spíš jsme překvapení
oba. Stíhám rychle tři snímky. A ještě kousek dál odskakují dva srnci, ale
nejsou fotitelní. No, mufloni tedy nebyli, ale úplně s prázdnou
neodcházím.
Vracím se silničkou kolem řeky a v místech, kde jsem ráno zradil daňky,
jsem si vzpomněl na skorce, který tady vedle mostku pravidelně každý rok
loví. Vykouknu přes zábradlí a skorec je tam! Pokusím se tedy o nějaký
snímek, ale nedá se jinak, nejdřív musím skorce vyplašit. Pak se maskuji
asi 6-7 metrů od jeho oblíbených kamenů a čekám, co bude. Netrvalo dlouho,
snad jen 10 minut a těsně nad hladinou skorec přilétá! Ale trochu mne
převezl, protože zalétává přímo do široké roury propustku! Nedá se nic
jiného dělat, než počkat, co bude, snad to byl jen takový kontrolní průlet
:-). Naštěstí, asi po pěti minutách, se skorec vrací a sedá na své místo!
Honem pár fotek! Sedí jen chvilku a letí kamsi lovit. Vím, že jeho návrat
může být třeba až za půl hodiny, ale jinak to nejde. Ale vtom vyletí z
propustku další skorec a sedá na stejné místo!

Je mi to už jasné, tohle je
samička, která už sedí na snůšce! Začíná si protahovat křídla, nožky, je to úplná
volná sestava :-). Asi na 5 minut odletěla si něco ulovit, za chvíli je
zpátky a šup do roury. Sameček přiletěl na kámen ještě asi dvakrát, než
jsem se v jedné jeho nepřítomnosti sbalil a zmizel, abych je již nerušil.
Ale určitě to není má poslední návštěva. Slunce sem svítí až odpoledne,
což nahrává programu ráno daňci, mufloni a jiná zvířata, při návratu
skorci.
10.3.2015
Na "svoji" louku v mých jesenických lokalitách jsem se ještě letos
nepodíval a tak jsem o víkendu vyrazil. A hned 2x. První den jsem šel spíš
jen na průzkum, co kde je a seznámit se se změnami. Mělo by tam být nějaké
srnčí a snad i lišky. Loni toho všeho bylo strašně málo a srnčí zatahovalo
již za svítání. Tak uvidím.
Ještě před východem slunce pomalu stoupám na oblý kopec, z levé strany
mladý les, na pravé straně pole s ozimem. Na něm mám jedny z
nejkrásnějších fotek srnců. Přede mnou se objevuje veliká louka a už z
dálky vidím lovící lišku. Na levou stranu louky nevidím, je schována za
rohem lesa. Liška ale zvolna odchází do lesa, neviděla mne, ale ani já ji
nemohl vyfotit. Krok za krokem se blížím rohu lesa a vyhlížím na zatím
neviděný kus louky .... a jsou tam! Asi 8 kusů, srny i srnci! Ale jsou už
nahoře, volným krokem vchází do lesa a já pořizuji jen pár fotek hodně z
dálky. Ale aspoň vím, že jsou, kde jsou a kam zatahují. Takže dalším
krokem je vyčištění pěšinky od větví a bylin, která vede skrz les a končí
v louce, abych měl na zítra snazší přístup. Musím je přece nějak nachytat.
Druhý den ráno je obloha téměř jako vymetená, jen na východě jakési
mráčky. Slunce se ještě
nevyhouplo
nad kopec, ale zato ozařuje oblohu skrz mraky nádhernou
červenopomerančovou barvou. Nacházím svou pěšinku a co nejtišeji procházím
na kraj lesa. Už vidím skrz mladé smrčí prosvítat louku a hledám srny.
Jsou tam a ještě dost na louce! To je šance. Jenže přímo proti mě zatahují
dvě srny a já nemám šanci se ani pohnout! Jdou přímo na mě .... 30 metrů
...20 metrů ...10! Pomalu prochází okolo, nádherná podívaná, a mizí v
lese. Ale tím pádem mám šanci dojít na kraj lesa. A je to tak akorát,
sotva slunce vyhlédlo nad kopcem a ozářilo vršek louky, srnčí začalo
pomalu zatahovat. Bylo zajímavé sledovat, jak oranžové slunce vše zabarví
a srnčí se v tu chvíli doslova ztrácí proti vysoké trávě. Naštěstí mé
místo nebylo až tak daleko od jejich cesty a tak jsem mohl pár snímků
pořídit, než zmizeli mezi stromy. Ještě chvíli čekám, jestli náááhodou
ještě nedorazí nějací zbloudilci, ale nic. Jen káně proletělo se svým
typickým pískáním kamsi za les.
Ráno je krásné, ještě se mi nechce ukončit lov a tak se vydávám podél
louky dál, takovou velkou boulí dolů s kopce. Tím pádem nevidím, co je za
blízkým horizontem, ale taky srnčí nevidí mě. Vítr mi přeje. Ujdu asi 100
metrů a zahlédnu hnědý hřbet. Pomaličku popojdu ještě kousek a vidím
pěkného srnečka, klidně se pase a sem tak pohlédne dolů loukou. Dřepnu si
na kraj mezi les a louku a čekám. Srnec krok za krokem přichází blíž ....
no, ještě 20 metrů .... Ale bohužel srnec

byl jiného názoru a asi 40 metrů přede mnou zahnul do křovin lemujících
les. Škoda, stačilo málo a mohla to být krásná fotka. Nedá se nic dělat,
ale určitě se sem ještě mockrát vrátím, vždyť sezóna teprve začíná!
1.3.2015
Jak na nový měsíc, tak po celý rok ..... nebo je to jinak :-)
Povzbuzen včerejšími úlovky a dobrou předpovědí počasí zvonil budík zase
brzy. V okamžiku, kdy mi v autě v rádiu slečna říká, že se probouzíme do
krásného slunečného rána, zapínám mlhovky a jedu maximálně padesátkou. Ale
nevzdávám to.
I u lesa je docela hustá mlha, rozhodně neuvidím daňky na jeho okraji,
spíš uslyší oni mě. S čekáním začínám v místě, kde jsem včera končil, v
místech, kde jsem zradil prasata. A nejinak tomu bylo i dneska! Hromská
mlha, jen jsem slyšel jejich úprk z vrstvy bukového a javorového listí.
Nevadí, chvíli zasednu, třeba se vrátí. Ale ani po dvou hodinách nikde
nic, jen strakapoud loupal kůru u malých suchých buků. Jen jednou se mi
zdálo, jako bych slušel kus před sebou jakési zakvičení. Naštěstí mlha
začíná maličko řídnou, tak se posunuji kousek dál, mohl bych načapat
srnčí, které chodí do řídkého lesa. Tentokrát mě navštívila veverka a nic
víc. Ale to už opravdu slunce téměř vyhrálo boj a mlha zřídla.

A tak dalším pokračováním je hlídka někde u vstupu do pásu smrčin, kde
jsem včera viděl daňky. Stoupám malým svahem mezi smrčím a starými buky,
když slyším silné zapraskání v suchých pokácených probírkových smrčcích.
Je mi to jasné - prasata. To se docela obří bachyně se zamručením
postavila a zjišťuje, kdo ji ruší. Nevidí mě, jen něco tuší, už jsem dávno
v podřepu, ale vítr nemám dobrý. Čekám, co se bude dít. Asi 2 minuty
nabírá vítr, naštěstí zatím je to dobré. Jen zpoza chrastí se na mě přišel
podívat další kanec. Ani on netuší, co je to za kopeček na listí, chvíli
se dívá, pak se vrací za roští. V tu chvíli asi vítr zanesl můj pach k
divočákům. A pomalým klusem vybíhá 5 prasat! Za chvilku se zastavují a
čekají, až je doběhne snad 12 pruhovaných rošťáků! Tak tohle jsem nečekal
:-), ale fotit se nedali, byli zakrytí silnou vrstvou listí. Za chvíli
mizí za pásem smrčin. Ale pěkné to bylo!

Pokračuji dál k mému cíli a za chvíli usedám s výhledem do míst, kam včera
daňci odcházeli. Je to na slunci, vítr dobrý, teď již chybí jen herci.
Sedím snad jen 15 minut a už zahlédnu danělu v dvoumetrových bučinách, jak
míří tím správným směrem. Ale odbočila kamsi dřív, než jsem dostal
příležitost ji vyfotit. Nevadí, je jedna, budou další. A Opravdu!
Neuplynulo ani 5 minut a je tu celá tlupa! Tentokrát míří správným směrem,
do smrčí a já tam mám příležitost k několika snímkům. Už si myslím, že je
konec a tak téměř propásnu daňčího albína, stíhám jednu fotku na poslední
chvíli. Tak to už je můj třetí albín, předchozí dva mám z žimrovického
lesa. Chvíli sleduji daňky, jak se motají ve smrčinách, ale čas kvapí a já
u musím seanci ukončit a tak daňky nepatrně zradím, nic divokého, jen jsem
jim řekl, kde jsem. To stačilo, aby lehce odklusali přes březový les do
dalšího pásu smrčí.

Tož hezké dopoledne to bylo. Cestou zpět slyším v rádiu, jak slečna říká,
že je zataženo a místy drobně prší. A u muzea leje :-)) U nás teda
ne, polední slunce ohřívá vzduch na 11 stupínků :-).
28.2.2015
Je sobota 5:30 a budík je neodbytný. Mám dopoledne čas a tak opět zavítám
do lokality, kde jsem před 14 dny fotil divočáky. Jenže je trochu rozdíl v
počasí, sice asi 6 nad nulou, ale zato nízká hustá oblačnost, maličko
zamlženo, tma. Aspoň nefouká, je potřeba najít něco pozitivního :-).
Slunce by mělo vycházet nad vzdálenými horami, ale ty nejsou vidět ani
náhodou. A já se blátivou cestou blížím k lesu, kde snad něco ulovím na
kartu Canona. Daňci jsou opět na svém místě, opět je zradím a opět doufám,
že je ještě potkám. Tentokrát se míním posadit na okraj pásu nízkého smrčí
s výhledem do březového lesa. Teoreticky bych tady mohl mít štěstí na
zvěř, která má v úmyslu zatáhnout pod nízké smrčky za mými zády. V nich
jsem posledně daňky viděl. V lese je úplný klid, ještě ani ptáci nezačali
své písničky. Ale nedivím se jim. Musím nastavit ISO 2000 a i tak vychází
čas na 1/125 při cloně 5,6. Sedím asi hodinku, když periferně zahlédnu
pohyb na levé straně lesa. A safra, jedna...ne dvě srny si to šupajdí
přímo ke mě a už jsou docela blízko! Já je přes zákryty kmenů neviděl.
Neví o mě, vítr mám dobrý, maskování také, i když sedím jen tak u paty
smrku v maskovací 3D bundě. Sem tam mě projedou pohledem, ale nic jim
neříkám, jsou v klidu. Pořizuji pár fotek, ale jsou už tak blízko, že se
mi do hledáčku nevejdou. Prochází snad 15 metrů ode mne do smrčí.
No, dobré! Snad bude nějaká fotka relativně ostrá .... Opět sedím,
poslouchám a rozhlížím se, jestli ještě někde něco není. Přímo naproti
mají dva zajíci co na práci, ale je to hodně daleko. A jinak nikde nic.
Jenže chyba lávky! Otočím hlavu a podívám se vpravo podél smrčí a tam na
mě hledí daněk! Před 15 vteřinami tam nebyl! A jako obvykle, teleobjektiv
je nasměrován úplně jinam :-). Pomalu přenáším stativ, hlavu si mohu
vykroutit abych viděl do hledáčku ... a daněk tam zas není! Naštěstí jen
zašel kousek do břízek, ale je stejně blízko, jako srnčí a do hledáčku se
mi prostě nevejde. Ještě, že má čerstvě shozeno, to by mě docela naštvalo,
mít jen jeho hruď a parohy. Daněk ví, že jsem něco, ale neví co. Chvíli se
dívá, pak tím svým hopsavým krokem odchází mezi břízky. Jen ta aby se
neřeklo vykroutím zase hlavu za své levé rameno a podívám se do relativně
průhledného spodního patra smrčí a vidím pohyb. Nooo jo, asi 5 daněl tam
přišlo a já o nich neměl ani tušení a to byly tak 30 metrů ode mne! Chodí
uvnitř sem tam, ale ven do břízek se jim nechce a za chvíli odkráčí na
druhou stranu.

To je povel i pro mne, ještě se chci podívat na místo, kde jsem posledně
fotil divočáky. Jejich pobytových stop v javorovém lesíku bylo hodně a
říkám si, že je tu v noci asi hodně živo. A v klidu procházím dál směrem z
lesa. Ale jak jsem se zmýlil! Asi o 100 metrů dál, téměř přesně v místech
jejich posledního focení, je zradím! To jsem ale trouba, mohl jsem si dát
pozor. Ale je tentokrát jiná tlupa, sice také asi 5 kusů, ale mezi nimi
jsem zahlédnul asi dvě úúúúplně malá pruhovaná selátka! Tak už to jaro
konečně opravdu začíná :-)
13.2.2015
Tak konečně jsem alespoň částečně zahnal abstinenční příznaky a něco
ulovil. Vypravil jsem se na jednu z mých lokalit, kde se vyskytují volně
žijící daňci. No a všudypřítomní divočáci, srnčí a zajíci.
Obloha jako vymetená, dva stupínky pod nulou, téměř ideální počasí. Až na
to, že v lese je stále sníh, je zmrzlý, krupicový a dělá strašný kravál,
když po něm jdu :-). Oranžové slunce zrovna vykoukne nad vzdálenými
beskydskými vrcholy, když hned na kraji lesa vyplaším skupinku daňků, ale
nedá se jinak, třeba je ještě někde potkám.
Usedám na své oblíbení místo, před sebou malou planinku s několika starými
duby a za nimi houští mladých doubků, vlevo je ohraničení pásem mladých
smrčin, v jejichž spodním volném patru často zvěř postává a vpravo mého
sezení je vyšší mladší dubový les, jen kmeny jsou ještě bez probírky
hustěji u sebe. Jeviště je nachystáno :-). Sedím asi 45 minut a
poslouchám, kde uslyším sněhové křupání prozrazující zvěř, když v tom
zleva dusot, co dusot, přímo rachot! Je mi jasné, co to asi je, skupinka
asi 6 prasat se žene zleva z koryta potoka přímo do toho smrčí! Tuším, co
asi bude následovat, mají to tady ve zvyku - proběhnou kousek toho pásu
smrčí, pak zahnou vpravo přes houštinu doubků a opět zatáčka v bukovém
lese. Pokud náhodou nevyjdou na tu planinku přede mnou, mám jedinou šanci
je vyfotit, jak křižují lesní cestu před bukovým lesem. Tak uvidíme, vítr
mám dobrý, maskování taky.
Asi 2 minuty se nic neděje, pak začíná zase úprk. A přesně podle mého
scénáře. Nachystám se směrem na cestu a už jsou tady! Jeden, druhý třetí,
čtvrtý .... zatáčka na pravou ruku a kličkování mezi buky .... a už mizí
kolem kazatelny za obzor. Uf, to byla rychlost! Ještě jsem

otočený úplně vpravo, když kdesi za sebou slyším dusot kopýtek. Jasně,
ještě jedno prase! A blíží se pěšinkou přímo ke mě, chce si ten oblouk
svých kámošů střihnout, ale já se neotočím, leda bych měl krk sovy :-).
Pak se mi to jaksi povede, i když teleobjektiv míří do původního, špatného
směru. Asi 8 metrů přede mnou brzdí krásný lončák! Pěkně střapatý a
nechápající, co to před ním na pěšině je. Pak se docela v klidu otočí a
pomalým klusem se vrací .... Jééé, to je škoda!! To byl parádní portrét!
Prohlížím si rychle snímky, jestli je aspoň něco použitelné, když
periferně zahlédnu pohyb v bučině. To dva zajíci spolu laškují, v tenhle
čas mají zrovna námluvy. Mezi stromy a spadlými

větvemi je ne a ne zaostřit, nakonec se aspoň dvě fotky trochu povedly.
Pak již balím a pomalu s křupáním přecházím na jiné místo. Asi po 100
metrech slyším zprava opět dusot kopýtek! Tuším kavalérii! A taky, že jo.
Stejná prasata, stejný oblouk, jen v opačném směru :-). Pokouším se jim
nadběhnout, třeba "střelím" nějaký kus, ale jsou rychlejší a mizí v dalším
pásu smrčí. No nic, pokračuji dál a nacházím, jak jinak, opět ve smrčí asi
dvanáctihlavé stádečko daňků, nejspíš těch ranních. Čekám opodál asi 20
minut, zda nevyjdou ven mezi břízky, ale vydali se v řadě jiným směrem. No
tak dneska už nic, končím. Doufám, že za týden zase něco bude :-)
|