Aktuality

9.12.2014

Tak takovou "nedařbu" jsem již dlouho nezažil. Podzimní dny byly většinou hodně mlhavé a bez světla a tak se nic moc fotit nedalo. A když bylo náhodou trochu lépe, tak zase nebyl čas. Je to děs.
V listopadu jsem se chystal na kamzíky kamsi do Jeseníků, ale trochu kdo sledoval počasí, tak ví, že nahoře byla mlha snad 26 hodin denně :-). Poslední listopadový víkend však sliboval maličké zlepšení a tak jsme se s kolegou Martinem domluvili a zajeli do kopců. Dole v údolí sice mlha, že by se krájet dala, ale čím výš, tím byla řidší, i když úplně nezmizela. A navíc pár stupínků pod nulou dávalo tušit, že nás nemine i krásná bohatá námraza na trávě i stromech ....no jo, ale bude to asi dost šustit a v té mlze nemlze nás to zradí.
A le jdeme a zkoušíme štěstí. Známá stezka a známá místa ..... jdeme pokud možno potichu, nablízku může být i vysoká, i když je málo pravděpodobné, že ji zahlédneme dřív, než ona nás. Po pár stovkách metrů stoupáme mírně svahem do míst, kde jsme již kamzíky několikrát nachytali i fotili. Kamzíci nejsou tak plaší, mohli bychom mít úspěch. Šustění námrazy je naším nepřítelem. Míjíme osamělé smrčky i jejich malé skupinky a snažíme se kdesi před sebou zahlédnout známou siluetu. V tom Martin sykne, je jasné, že je viděl. Jsou vpravo od nás, asi 50 metrů ve svahu pod námi a už o nás samozřejmě ví! Pokusíme se dostat na výhled okolo hustého smrku .... ano! Jsou tam! Jeden zalehlý, další okolo, ale nedávají nám

šanci na snímek a pomalým krokem mizí v cárech mlhy.
Pokračujeme dál po vrstevnici a očima ředíme mlhu. Není sice moc hustá, ale přeci jen je dohlednost maximálně 150 metrů a to je málo.Tentokrát je spatříme oba najednou, právě na těch stopadesát metrů, přímo před sebou. Ale vše se do puntíku opakuje. Jen tentokrát nemíří dolů, ale od nás šikmo nahoru. Dáváme jim pět minut na uklidnění a doufáme, že se po chvíli zastaví a my je doženeme. Promýšlíme další postup a pomalu se vydáme také nahoru, trochu jim nadejít. Ale po kamzících jakoby se slehla zem. Malinkou náplastí je nám hejnko křivek, které posedávají na vršcích smrků. jakž takž spolupracují a tak pár

fotek na kartách kanonů přibude. I když v takovém světle nesvětle a proti plechové obloze.
Chvíli přemýšlíme, co dál, ale pohled na hodinky nás vrátí do reality uspěchaného života. Míříme zpět, stále s malinkou nadějí, že snad přece ....... Zázrak se nekonal, i tak to bylo fajn dopoledne s dobrým kamarádem.

26.10.2014

Víkendové dny je potřeba využít. A tak jsem se opět vydal do míst, kde jsem byl na daňcích před 14 dny. Říje ještě probíhá, třeba se něco povede a navíc bude pomalu začínat říje mufloní. Jen to počasí kdyby se trochu umoudřilo, je mi jasné, že to zase bude na ISO 2500 a čas 1/60.
Pomalu (rychle :-)) stoupám na kopec, kde sem tam správce honitby přikrmuje zvěř. Ráno je tu možné nachytat v podstatě cokoliv. Jenže v podobě suchého bukového listí má zvěř moc dobré zabezpečovací zařízení. I když jsem se hodně snažil, přeci jen dusot kopýtek zvěstuje jediné - útěk. Ale počítal jsem s tím a tak usedám k patě mohutného buku tak, abych měl výhled téměř na všechny strany, ale za sebe samozřejmě ne. A co čert nechtěl, zrovna za mnou se začalo ozývat šramocení a šustění, Opatrně vyhlédnu a už posunuji stativ na druhou stranu! Asi 60 metrů za mnou je krásný daněk, bohužel však v mladých stromkách a množství různého roští. Neví o mě, hrabe v zemi kopýtky i parožím. Jen není téměř vidět a zaostřit je opravdu problém. Snad něco vyjde. Asi po pěti minutách ho to přestalo bavit a odklusal. Bohužel směrem ode mne.
Kdesi z údolí se ozývá rochání dvou daňků, ale za nimi nepůjdu.

Ještě chvíli čekám, ale pak se zvedám a přecházím na jiné místo. Cestou zradím snad 6 muflonů různého pohlaví i velikosti. Ale je to spíš takový "odběh", jen aby se neřeklo. Snad se vrátí. Opět usedám u kmene, tentokrát je to smrk, a čekám co se kde objeví. Dlouho nikde nic a najednou vidím jakousi bílou větší skvrnu mezi kmeny. Asi 5 vteřin mi trvalo, než mi to došlo! Je to daněla, albínka! Stejnou jsem asi o 300 metrů dál fotil v roce 2011. Je to tatáž? Kdo ví. Ale byla hodně daleko, slabé světlo, tak berte fotky jen jako dokument, že nekecám :-).

Asi za půl hodiny se na mne přišel podívat čertík, loňský daněk, s tykadly místo paroží. Ale zase přišel tak na 20 metrů a chvilku si mne prohlížel. Bohužel opět za "tmy", takže portrét nevyšel. A pak, jen tak pro jistotu, odkráčel důstojně mezi stromy.

No nic, zvedám se a pomalu mířím na oběd. Ještě pro jistotu nahlédnu na první dnešní loviště - a zvedám tam tu "mou" bílou danělu. A hned vedle ní se zvedá z roští i pořádně velké prase! Ale opět nefotitelné. Tak teď už opravdu nejkratší cestou zpět. Jdu dolů takovým oblým svahem vysokých buků a kdesi dole slyším třeskot mufloních toulců. Pokouším se je najít, ale jsou daleko a listí je mým nepřítelem. Tož zase jen dokument, že tam byli.

Nevadí, že dneska nemám téměř nic vyfoceno, příště bude snad lépe. A dopoledne se zvěří bylo bezva!

25.10.2014

Počasí teda nic moc, mělo být pokračování babího léta, ale nikde nic. Jít na zvěř nemá smysl, v lese bude tma, tož jsem zajel na dva jesenické potoky. Sice jsem je již kdysi fotil, ale protože má být pošmourno, tak na focení potoků téměř ideální podmínky. Skalní a Slučí potok jsou mým cílem.
Brzy ráno zastavuji na parkovišti kousek za Bílým potokem a s docela těžkým batohem plným fototechniky vyrážím. Plán mám takový, že zajdu asi hodinku po lesní silničce proti proudu potoka, pak otočka a zpět půjdu přímo vedle potoka. Nebude to tak namáhavé. A hned na začátku mě čeká docela překvapení - vyplaším ledňáčka! Tak toho jsem v těchto místech ještě neviděl, snad zalétnul z nedaleké Střední Opavy. Jestli tady ale zůstane, v zimě to bude mít hodně těžké!
V místech, kde již nemá potok takové stoupání, kousek od lovecké chaty Na Hrázi, si na chvíli odpočinu s hrnkem horkého čaje. Přijde vhod, i když jsem ze stoupání rozehřátý, je jen těsně nad nulou. Pak otáčím a sestupuji k potoku. Vody je v něm docela dost, takže peřeje i různé splávky si nahlas šumí svou písničku. Hledám vhodná místa k focení a pomalu se vracím. A světe div se!

Obloha se protrhala a její nádherná modrá barva prosvítá mezi stromy a slunce sem tam šlehne mezi kmeny. V bučinách ještě nějaké zlaté lístky zůstaly a krásně dobarvují okolí všemožných skal, které se v prudkých svazích objevují. V jednom místě, u velkého padlého javoru, který je již téměř rozpadlý a pokrytý silnou vrstvou mechů, vyplaším skorce. Ale nemám teleobjektiv, takže nebude nic. Ten javor si pamatuji ještě v době, kdy stál nádherný na kraji cesty naproti mohutné vysoké skály.
Hodinky na řemínku, zavěšené u pasu v poutku kalhot, ukazují téměř 11 hodin a je čas přesunout se k dalšímu potoku. Naštěstí je to snad 15 minut jízdy. Ale opět mne čeká delší stoupání po silničce až k chatě Na Devítce. A opět překvapení! Asi vpůli stoupání vedle mne vyletí sluka a zapadne do lesa asi o 50 metrů dál! Pokouším se jí dohledat, ale marná snaha. Naposledy jsem viděl sluky jednou na jaře, poblíž Videlského sedla. Což není až tak daleko. Za chvíli jsem u chaty a zase stejný scénář - nejdříve hrnek čaje a pak sestup podél potoka. Za hodinu a půl jsem na konci, v místech, kde se potok vlévá do Černé Opavy. Chvíli uvažuji, že se vydám kousek proti proudu Opavy, ale hlad mě přesvědčil k návratu :-)

11.10.2014

Tak Jesenické fotolovy mne v poslední době trochu zklamaly, ale ne, že by tam všude nebylo krásně! Tož jsem si chtěl aspoň trochu zlepšit náladu v jednom oblíbením místě, kde jsem si v květnu docela slušně "zafotil" a navíc nyní začíná daňčí řije!
Naštěstí již není červen a tak nemusí budík zvonit o půl třetí ráno. Krátká cesta autem a již mohu šlapat lesní silničkou do kopců. Ví, že mne čeká skoro hodina chůze, než budu na jednom ze slibných míst, ale nespěchám, není potřeba. Míjí mne zelené auto s dvěma osobami a jednou kulovnicí - a safra, jedou lovit. Po pár stech metrech již auto docházím, stojí na okraji a jeho řidič se mne ptá, kam jdu. Odpovídám otázkou, kam jdou lovit? Naštěstí na druhou stranu údolí, než mám já své plány. Loučíme se popřáním dobrého lovu a já pokračuji nahoru. No neuběhne snad ani 15 minut a v protějším svahu třeskne rána! Rychle to stihli. Kdo ví, jaké zvíře mělo poslední ráno :-(, daněk? Divočák?
Ale za chvíli jsem nahoře na okraji bukového lesa. Vcházím pomalu na zarostlou, nepoužívanou lesní cestu a snad 2 metry ode mne slyším šustot v husté mladé bučině, dokonce vidím, jak se hýbou větvičky. Ale já vím, která bije a krátké zamručení mi dalo jasně najevo nelibost. Couvám asi 20 metrů a chvíli čekám, jestli se prasata neobjeví. Ale nic se neděje a šťouchat do nich nebudu :-)
Postupuji dál do bukového lesa a chvíli si počkám na takové větší pasece, přichází na ni sem tam mufloni a daňci. Ale hodinka uplynula a skoro nic, jen v dálce lesa prošel daněk a jeho silueta na prosvíceném kraji lesa se krásně vyrýsovala.
Ale jinak je v lese ticho, žádné rochání, žádný pohyb. Přecházím na další místo, tady bývají často mufloni v nízkém smrčí a sem tam i daňci. Ale hodinka uběhla jako voda (a bodejť by ne, když si co chvilku zdřímnu :-)) a nikde nic. Je to dneska zase nějaké divné. Zrovna v okamžiku, kdy se chystám balit tábor, přišly daněly s malými, trochu si líznout soli. O té jsem nevěděl, byla v jednom z pařezů. Ale byla to jen minutová zastávka a zase pryč.
Tak nedá se nic dělat, na řadě je poslední místo a to už přece MUSÍ VYJÍT! Je to taková malá rovinka zaříznutá v úbočí kopce, ale dlouhá snad 200 metrů, široká 40. Porostlá je mladým smrčím s "průhledným" spodním patrem, uprostřed širší pěšina i jedno kaliště. A téměř pokaždé zde něco je. Taky, že jo, při příchodu jsem zradil dva berany a mladého daňka. S tím zrazením jsem ale počítal.
Sedám si těsně ke kmeni pod mladý smrček, pod zadek batoh, před sebe stativ. Jenže jsem se ještě ani nestačil posadit a už vidím, že zpředu si to ke mě po pěšině rázuje daněk! A sakra, maskování zatím žádné, skoro ani nesedím, jakási větev mě dloube do zad, stativ vysunutý tak, že v sedě nedosáhnu na hledáček .... no byl to docela fofr. Naštěstí byl daněk ještě poměrně daleko a vítr moc dobře spolupracoval. Skoro se modlím, aby šel daněk ke mě a ne někam do

kopce. Asi mě slyšel a pomalu se blíží. Co chvíli se zahledí kamsi na bok, je mi jasné, že není sám. Za chvilku se k němu přidá daněla a zatímco ona se věnuje pastvě, on si značí teritorium. Je zajímavé jej sledovat. Pomalu prochází pod nízkými větvemi smrků, otírá se o ně a kopýtky hrabe v trávě. A co je důležité, přibližuje se!
Já se ale peru s expozicí, tráva září ostrým sluncem, zbytek je ve stínu, no, snad se aspoň něco povede. Fotím, fotím a fotím. Daněla odešla kamsi za lepším, ale daněk měl stále práce dost. A stále blíž a blíž! Už jsem musel fotit i na výšku, na šířku se vešel jen tak na půl. A stále jde blíž ... Zastavil se snad 25 metrů ode mne, všimnul si mne, ale to sedící něco v maskovací bundě mu strach nenahánělo. Asi šestkrát přešel zleva doprava, snažil se přijít té divné věci na kloub a ani klapot závěrky nevnímal. Nicméně potom pro jistotu změnil směr a tím svým baletím hopsáním pomalu odklusal kamsi za svou vyvolenou.

No teda!! To byl krásný zážitek! Věděl jsem, že další čekání nemá cenu a tak jsem lov ukončil. Moc se těším k počítači, co z karty vyleze, na displeji foťáku to vypadá docela slušně. Tož snad se i vám něco zalíbí ...

5.10.2014

Opět Jeseníky, opět očekávání a opět zklamání. Ale abych to ne hodnotil moc negativně a nebyl stále takový pesimista, tak to bylo docela pěkné ráno a se zajímavým koncem. I když ty správné úlovky mi stále unikají.
S kamarádem Martinem jsem začínali ještě za tmy šlapat lovecký chodník v masivu hlavního hřebene, v očekávání končící jelení říje. Asi to byla poslední letošní možnost slyšet a snad i vyfotil nějakého jelínka. Meteorologové sice předpovídali babí léto, ale to na Jeseníky jaksi neráčilo dorazit a tak jsme se doslova prodírali lepivou mlhou a docela svěžím větrem. Ale když už jsme tady, nevzdáme to, co kdyby. Jenže to "co kdyby" se jaksi ne a ne konat! Stovky metrů a kilometry šoulání přibývaly, ale nikde nic, žádná zvěř, jen skučení větru ve vršcích smrků. O to víc nás dráždil kamarád Radim, který nám SMSkou z jiného místa podával hlášení - jeden troubící, viděli jsme holou. :-) No není to k na....štvání?

Asi po dvou hodinách se mlha sem tam protrhává a nad ní se objevuje modrá obloha! Jen ten vítr nahoře neustává. Opouštíme lovecký chodník a strmě stoupáme asi 80 výškových metrů, vydáváme se jinou cestou zpět. Třeba budeme mít štěstí na kamarády kozlíky. Ale zase se valí mlha, i když sem tam se slunce snaží dosáhnout až na krásně žlutou trávu či rudé kapradí a lístky borůvčí. Slyšíme svist křídel a známé krk, krk ..... jen pár vteřin a byl nad námi ... tři fotky v sérii, snad aspoň jedna bude.

V tom Martin sykne - jsou před námi! Chvíli nevidím nic, pak přeci jen v takové zlatavé mlze zahlédnu tři siluety! Kamzíci! A neví o nás! Pomalu sestupují svahem do nižších poloh, přeci jen jim asi vítr nesedí. Krátce se radíme a vymýšlíme, jak se jim přiblížit. Je to jasné - počkáme, až padne mlha a posuneme se za bližší smrček. Taktika vycházela, ale mlha ne a ne se rozplynout, jen chvílemi řídla. Kamzíci pomalu scházeli níž, ale pak se zastavili u skupinky smrků. Na pár vteřin

se mlha téměř rozplynula a já mám rohatého přímo za smrčkem! Popojdi kousek, no tááák! .... tak teda ne. Přichází mlha, snad na 10 vteřin, zase ji trochu odfoukne vítr .... kamzík tam není! Pomalu postupujeme do míst, kde jsme jej viděli naposledy, vítr nám přeje .... ale nikde nejsou! Zmizeli opravdu jak ta pára nad hrncem! Ještě jednou jsme je později zahlédli o pár set metrů dál a tím vše skončilo.
Nejvyšší čas se vrátit, blíží se poledne. A ještě jedna esemeska od Radima - mám kozla! A půjde na papír! Asi nás trefí :-), ale přejeme mu, měl víc štěstí.

28.9.2014

Kilometry v nohách a výškové metry v horách přibývají, "vysezené" hodiny na čekané také a stále se moc nedaří.
Podobně to dopadlo i dnes, kdy mě nádherné, slunečné a chladné ráno přivítalo v lesích poblíž Malého klínu v Jeseníkách. Pravdou je, že jsem si nic moc nesliboval, byl to spíš takový "průzkum bojem". Stoupám lesní cestou pár metrů nad Bukovým potokem, po pravé straně sem tam paseka s vysokou, již krásně žlutou travou, sem tam vysoký smrkový les, tady by mohlo něco být. Na rozhraní lesa a paseky zahlédnu drobný pohyb - skrz větvičky smrku vidím dvě srny. Jsou v ostrém ranním slunci, nevím, jak fotka vyjde, ale pořizují několik snímků. Srnčí pomalu odchází.

Pokračují dál, v měkké půdě lesní cesty vidím několik stop vysoké, která přede mnou stoupala v noci stejným směrem. Třeba se poštěstí a něco zahlédnu. Ale nikde nic, všude okolo jen ranní ticho a někde dole je slyšet šumění peřejí potoka. Dostávám se na lesní silničku, která míří pod Malý klín. Chci se na něj podívat, nikdy jsem v těch místech nebyl. Vrstevnicová cesta byla posypána štěrkem, bokem se jít nedalo a tak mě bylo slyšet asi hodně daleko. Zradil jsem
jednu srnu a to bylo vše. Nahoře byla maloklínská chata obsazená, z komína se kouřilo, ale nechtěl jsem rušit :-).

Stejnou cestou jsem se vracel zpět, jen dole jsem sešel k Bukovému potoku pořídit pár fotek, když už jsem tady. Teče v takovém docela strmém zářezu, pěkná místa tam jsou. Všude okolo něj spousta stop od zvěře, asi tam bývá v noci docela živo, jak přechází z jedné strany údolí na druhou.

Takže zase nic moc vyfoceno, ale nevadí (vadí!!), bylo krásně .....

22.9.2014

Safra safra, nic moc se nějak nedaří vyfotit.
Nejdříve jsem se vydal brzy ráno do míst, kam chodívám na daňky a muflony. Čím výš jsem stoupal do kopců, tím byla hustší mlha. Ano trochu tlumila mé kroky, ale vidět bylo snad jen na 20 metrů. Nicméně jsem se asi na 2 hodiny "zabudoval" a věřil, že se třeba s přibývajícím ránem zvedne. Ale ona néé. V lese bylo úplné ticho a jen jednou se okolo mne protáhlo pár tušených stínů. To stádečko muflonů prošlo, aniž si mne všimli, ale bohužel se nedalo vyfotit nic. No nic, musím se sem stavit jindy.

Týden na to jsem ale měl zprávy, že jeleni již troubí! Počasí parádní a tak jsem vyrazil do míst, kde jsem loni vyfotil troubícího jelínka. A abych nemusel vstávat hodně brzy ráno a případně zvěř zradit, tak jsem tam zašel již odpoledne s přespáním kdesi pod smrkem. Ale za celý večer ani chloupek, ani jedno zamručení, prostě vůbec nic. Nu což, může být, v noci určitě něco uslyším a ráno i uvidím. Noc byla jasná, jen trochu teplejší a co bylo horší, přidal se slušný vítr a to dobře není. Kromě šustění větru v korunách buků a smrků se neozýval ani hlásek. Marně jsem doufal, že s ránem vítr ustane, ale nestalo se, spíš naopak. Marně jsem vyhlížel vysokou, jen jedna laň prošla ještě za šera okolo, ale musel jsem fotit z ruky na 1/10 a v té tmě se nedalo ani pořádně zaostřit. Tak jen jedna úplně, ale úplně dokumentační.
Cestou z kopců jsem nachytal ušáčka na lesní cestě, ale jen krátce, bylo to jen na dva snímky. Naštěstí říje ještě nekončí a snad se mi povede se opět podívat pod pokličku tohoto krásného jeleního času. A když ne, i příští rok určitě bude :-)

8.9.2014

Rok se s rokem sešel a já si vzpomněl na jedno focení "kozlíků", tedy jesenických kamzíků. Večer a noc před nynější akcí slibovalo jasné počasí i měsíc jak rybí oko nádherné ráno. Měl jsem v úmyslu protáhnout se po hřebeni od Ztracených kamenů po Jelení studánku v době, kdy slunce vychází nad obzor.
Budík zvoní o půl čtvrté. Rychlý pohled na oblohu mne uspokojil, je jasno. A jasno mám i já - rychlá snídaně a hodinka jízdy autem. Zastavuji na autoprázdném parkovišti Na Skřítku a s baterkou se vydávám do strmého, i když ne moc dlouhého stoupání. Asi po 45 minutách již procházím okolo Ztracených kamenů, ale tentokrát nefotím, mám jen necelých 15 minut na to, abych stíhal východ slunce u Pecného. Naštěstí se povedlo a tak pořizuji pár fotek přesně v okamžiku, kdy zlatooranžový kotouč nastupuje svou cestu oblohou. Tráva na hřebeni je již krásně zlatavá a na jejích vysokých stéblech se třpytí miliony kapiček. Je to nádhera, ale já nějak nevím, jak ji zachytit. Udělám pár pokusů, ale není to ono. Když se podívám směrem k Pradědu, celý hřeben je celý v zlaté pokrývce trav a slunce, sem tam přerušené malým smrčkem či flíčkem rezavých trav. Nádhera, ani se mi nechce odcházet.

Prohlížím hřeben a hledám něco živého, přeci jen je brzké ráno a kamzíci či vysoká se ještě mohou nahoře zdržovat. Procházím pomalu směrem dál po hřebeni, mírně v nízkém smrčí a ostrůvky kleče. Čerstvých stop po zvěři je docela dost, ale není mi přáno a když procházím okolo Břidličné hory, je mi jasné proč. Na skalkách Břidličné hory i na úbočí směrem k Jelení studánce je několik skupinek táborníků! A kdyby jen to, ale volají na sebe, pokřikují, jak je krásné ráno a balí si bivaky ....prostě docela hrůza. To pak může být zvěř kdekoliv, jen ne tady. Před Jelení studánkou odbočuji po žluté značce a vycházím kousek na svah Jeleního hřbetu. Pár snímků uvízne na kartě Canona, když zkouším nový širokoúhlý objektiv. Asi hodinku jen tak sedím na kameni a dívám se na Dlouhé Stráně, na Františkovu myslivnu i hluboko do údolí. Z lesa pode mnou se ozve křik sojky, káně pískne kdesi nad lesem. Je nádherné ráno.

Ale všechno jednou skončí, i tohle rozjímání. Čas neúprosně běží a musím myslet na návrat, mám to víc než hodinku k autu a v poledne čeká dobrý domácí oběd :-).
Tož kozlíci, třeba se zas někdy potkáme!

17.8.2014

Dneska vložím nejdříve pár fotek z poslední doby, které se nehodí k nějakému samostatnému povídání. A potom malou výpravu na skorce.
Vrátím se l minulé neděli, kdy jsem s Martinem ještě jednou navštívil srnčí louku. Jenže tentokrát bylo vše daleko klidnější než sobotní představení a navíc jen za hodně brzkého rána. Nejdříve si liška přišla nalovit pár myší, byla celkem úspěšná, řekl bych tak na 50%. Každý druhý útok končil

myškou v tlamě. Bohužel se pohybovala ve vyšší trávě, světla málo a tak mi jakž takž vyšla jediná fotka. Chvíli byl klid, pak se v dálce objevil "náš" srnec a přes pás bylin si to namířil k nám. Jedna dvě fotky a prošel okolo. Po nějakém čase sice vyvedl svou srnu i se srnčetem zpátky na louku, ale nebulo to fotitelné a ještě jsme si to navíc sami pokazili a srnčí zradili. Nu což, stává se.
Zbylý dopolední čas jsem využil k návštěvě Harty, jen tak se podívat, co kde žije. Bylo mi jasné,
že moc kloudných fotek v ostrém, téměř poledním slunci nebude. Ale bral jsem to jako dokument. Spadeno jsem měl na i na volavky, které asi po hodině čekání sedaly i na 10 metrů blízko, nevešly se mi do hledáčku. Ale kloudně je vyfotit, to již jednoduché nebylo. Přikládám jednu fakt povedenou VZletovku :-)! Na pařezech jsem nachytal i pár kormoránů, ale byli daleko a po vyplašení se již nevrátili.

Jedno dopoledne tohoto víkendu jsem věnoval skorcům, žijícím na Černé Opavě. Současně s nimi bylo záměrem nafotit si i velmi pěkně barevně laděný Vrchovištní potok, který pramení v okolí Mechového jezírka. Naštěstí bylo pod mrakem, což byla na potok jen dobře. Prošel jsem si jej značný kus, až po soutok s Černou Opavou.

Horší ale na skorce, protože nutnost použití vysokého ISA předem odsuzovala snímky k nižší kvalitě. Naštěstí se téměř žádné nekonaly! Nejprve jsem dva skorce vyplašil, ale to mi nevadilo, věděl jsem, že se velmi pravděpodobně na stejné místo po čase vrátí. Takže jsem se zamaskoval poblíž, s dobrým výhledem na jejich loviště. Ani ne po hodině čekání zaslechnu jejich pískání kousek za sebou! Pomaličku otočím hlavou a co nevidím! 3 skorci kousek od sebe, v dostřelu, snad 5 metrů ode mne, jenže na úplně opačné straně, než mám namířen objektiv! Otočit se, aniž bych je vyplašil, bylo nemožné. Tak jsem se na ně aspoň dobrých 10 minut díval. K vzteku, ale tak to bývá :-).

Při odchodu jsem si na jiném místě alespoň jednoho vyfotil z dálky, jen dokumentačně, aby mi doma věřili :-) Ale skorci, Těšte se na příště! :-)

10.8.2014

Srnčí říje je snad pro každého fotografa zvěře jedním z vrcholů v roce. Příprava minulý měsíc mne docela navnadila a tak jsem se rozhodl soustředit se na ni i v mém přechodném pobytu v podhůří Jeseníků.
Zkoušel jsem svá známá místa, kde jsem srnčí zvěř často potkával na loukách a mám i pár snad pěkných fotek z roku 2011. Jenže situace se změnila, srnčí zvěře je tam nyní málo, je velmi velmi plachá a tak není téměř žádná šance na dobrý výsledek. Několik promarněných rán bylo okořeněno salvami výstřelů lovců, které se ozývaly v okolních stráních. Není se pak čemu divit.
A tak jsem vděčně přijal pozvání svého kamaráda Martina, jehož fotorevír na srnce je asi 30 minut jízdy autem, v krásné krajině luk a remízků, prostě ideální místo na srnčí radovánky. Slovo dalo slovo a ve 4 ráno jsme již šlapali mokrou trávou na zmíněná místa.
Ještě téměř za tmy jsme shlíželi s mírného svahu louky a hledali stíny srnčí zvěře. Bylo nám jasné, že se k nim nedostaneme jen tak, musíme je zradit. Ale i potom máme slušnou šanci, že se vrátí a že budeme mít příležitost naplnit karty Canonů. Zjišťujeme směr větru a podle toho si volíme stanoviště - já u sloupu vysokého napětí, Martin u malého remízku asi 50 metrů ode mne. Na jedné straně asi 30 metrů od nás je pás olšin, kam srnčí zatáhlo, na druhé rozlehlá louka lemovaná na jedné straně vysokými stvoly nějakých bylin. Docela dlouho se nic neděje a my začínáme mít obavy z neúspěchu. Vidím, že Martina zmáhá ospalost a sem tam polehává :-), ale čekáme.

V tom registruji pohyb za remízkem, kam Martin nevidí, na louku vyšla srna. Snažím se gestikulací Martina upozornit, tuším, že mě pochopil, ale neviděl za remízek. Ani já ještě nemohl fotit, srna byla příliš daleko. Ale záhy jsem si všiml, že z bylinného pásu o kus dál vyšel srnec a rozhlíží se po "kořisti"! Srna byla jeho, netrvalo dlouho a začalo krásné divadlo. Srna vodila srnce ve smyčkách, dostali se na "dostřel" a pomalu se dál přibližovali k nám! Začínám fotit. Chudák Martin slyší klapot mého zrcadla, ale ze své pozice nic nevidí a sám se nechce pohnout, aby srnčí nezradil. V tom začalo pokládání, honem pár fotek a je po všem. Mám to!!! Konečně po mnoha letech se mi povedlo tento akt zachytit. Adrenalin vystoupal asi hodně vysoko, mám podobný pocit, jako když jsem kdysi dávno poprvé fotil ledňáčky.

Ale klid byl jen chvíli! Opět vodění, malá kolečka a další pokládání o něco blíž, než první. Tentokrát mám srnčí čelně, ale nedá se nic dělat, i tohle si nafotím.

A aby toho nebylo málo, následuje celá série potřetí! Tentokrát jsou velmi blízko, ještě pár jejich kroků a nevejdou se mi do hledáčku. To už je vidí i Martin a snaží se přes vysokou trávu vyfotit to, pro co jsme sem přišli. V tuto chvíli nevím, jestli byl i on úspěšný, později zjistím, že naštěstí ano.

Soustředím se pořídit snímky, na které čekám už hodně dlouho a zachytit tu krátkou chvíli, která nebývá často k vidění. Srna odběhla od srnce kousek dál v okamžiku, kdy se za pásem nízkého mraku vynořilo na pár minut nádherné oranžové slunce. Osvítilo srnu a jedny malé uši, vůbec jsme nevěděli, že tam měla srnče! Ale to již byl konec celého představení. Srna se ještě otočila na svého rytíře, zatáhla do olšin a za chvíli ji následoval i srnec, když před tím neopomněl přehlédnout pátravým zrakem své království.

Ještě jsme pár minut počkali, ale pak si dali najevo, že končíme. Cestou nahoru loukou jsme živě debatovali, plni dojmů a doufání, že se aspoň pár fotek povedlo.
Martine, velké díky, zařídil jsi nádherné ráno!

18.7.2014

Tak jsem se večer vrátil na místo činu a děj se v hlavní části opakoval.Tedy té části, která se týká pěkného srnce, zalehlého poblíž lesní cesty. Pár desítek vteřin přede mnou prošli místem se srncem 4 docela hlasití turisté a já si řekl, že to už tam srnec není ani náhodou. A tak zase nepřipraven jsem chtěl jen projít okolo a pokračovat na jiné místo. Ale udělám vpravo hleď a ouha! Srnec je snad 10 metrů ode mne, leží a ospale se dívá! Jenže opět foťák v batohu! Ani tentokrát to srnec nevydržel a odskočil. Ale vím o něm :-)
A tak jsem se vydal podél mladého dubového lesa na straně jedné a rozlehlým polem jeteliny na straně druhé. Asi 150 metrů přede mnou zahlédnu na kraji pole srnčí, podívám se teleobjektivem a on to srnec! Zrovna vyšel z lesa na něco na zub. Pomalu se v podřepu pokouším přiblížit a docela se mi daří, pořizuji "zajišťovací" snímky. Nakonec srnec pěkně spolupracoval :-), takže se mi podařilo dostat hodně blízko! On kráčel jetelem, já kousek za ním a sem tak cvakla závěrka. Pak přešel do ječmene, kde bojoval chvilku s vysokým bodlákem, stačil jsem dvě tři fotky a to už i na srnce bylo dost a odběhl dál do pole. Už jsem jej nenásledoval, i tak jsem maximálně spokojen.

Říje ještě nezačala, ale za týden nebo dva se určitě ještě na ta místa podívám. První obilné fotky již mám, snad jich bude víc.