9.12.2014
Tak takovou "nedařbu" jsem již dlouho nezažil. Podzimní dny
byly
většinou hodně mlhavé a bez světla a tak se nic
moc fotit
nedalo. A když bylo náhodou trochu lépe, tak zase
nebyl
čas. Je to děs.
V listopadu jsem se chystal na kamzíky kamsi do
Jeseníků,
ale trochu kdo sledoval počasí, tak ví, že nahoře
byla
mlha snad 26 hodin denně :-). Poslední
listopadový
víkend však sliboval maličké
zlepšení a tak jsme se s kolegou Martinem
domluvili a
zajeli do kopců. Dole v údolí sice mlha, že by se
krájet dala, ale čím výš,
tím byla
řidší, i když úplně nezmizela. A
navíc
pár stupínků pod nulou dávalo
tušit, že
nás nemine i krásná bohatá
námraza
na trávě i stromech ....no jo, ale bude to asi dost
šustit a v té mlze nemlze nás to
zradí.
A
le
jdeme a zkoušíme štěstí.
Známá stezka a známá
místa .....
jdeme pokud možno potichu, nablízku může být i
vysoká, i když je málo pravděpodobné,
že ji
zahlédneme dřív, než ona nás. Po
pár
stovkách metrů
stoupáme mírně svahem do míst, kde
jsme již
kamzíky několikrát nachytali i fotili.
Kamzíci
nejsou tak plaší, mohli bychom mít
úspěch.
Šustění námrazy je
naším
nepřítelem. Míjíme osamělé
smrčky i jejich
malé skupinky a snažíme se kdesi před sebou
zahlédnout známou siluetu. V tom Martin sykne, je
jasné, že je viděl. Jsou vpravo od nás, asi 50
metrů ve
svahu pod námi a už o nás samozřejmě
ví!
Pokusíme se dostat na výhled okolo
hustého smrku
.... ano! Jsou tam! Jeden zalehlý,
další okolo,
ale nedávají nám
šanci na snímek a pomalým krokem
mizí v cárech mlhy.
Pokračujeme dál po vrstevnici a očima ředíme
mlhu.
Není sice moc hustá, ale přeci jen je dohlednost
maximálně 150 metrů a to je
málo.Tentokrát je
spatříme oba najednou, právě na těch
stopadesát
metrů, přímo před sebou. Ale vše se do
puntíku
opakuje. Jen tentokrát nemíří dolů,
ale od
nás šikmo nahoru. Dáváme
jim pět minut na
uklidnění a doufáme, že se po chvíli
zastaví a my je doženeme.
Promýšlíme
další postup a pomalu se vydáme
také
nahoru, trochu jim nadejít. Ale po
kamzících
jakoby se slehla zem. Malinkou náplastí je
nám
hejnko křivek, které posedávají na
vršcích smrků. jakž takž spolupracují
a tak
pár



fotek na kartách kanonů přibude. I když v takovém
světle nesvětle a proti plechové obloze.
Chvíli přemýšlíme, co
dál, ale
pohled na hodinky nás vrátí do reality
uspěchaného života. Míříme
zpět, stále
s malinkou nadějí, že snad přece ....... Zázrak
se
nekonal, i tak to bylo fajn dopoledne s dobrým
kamarádem.

26.10.2014
Víkendové dny je potřeba využít. A tak
jsem se opět vydal do míst, kde jsem byl na
daňcích před 14 dny. Říje ještě
probíhá, třeba se něco povede a navíc
bude pomalu začínat říje mufloní. Jen
to počasí kdyby se trochu umoudřilo, je mi jasné,
že to zase bude na ISO 2500 a čas 1/60.
Pomalu (rychle :-)) stoupám na kopec, kde sem tam
správce
honitby přikrmuje zvěř. Ráno je tu možné nachytat
v
podstatě cokoliv. Jenže v podobě suchého bukového
listí má zvěř moc dobré
zabezpečovací
zařízení. I když jsem se hodně snažil, přeci jen
dusot
kopýtek zvěstuje jediné - útěk. Ale
počítal
jsem s tím a tak usedám k patě
mohutného buku tak,
abych měl výhled téměř na všechny
strany, ale za
sebe samozřejmě ne. A co čert nechtěl, zrovna za mnou se začalo
ozývat šramocení a
šustění, Opatrně
vyhlédnu a už posunuji stativ na druhou stranu! Asi 60 metrů
za
mnou je krásný daněk, bohužel však v
mladých stromkách a množství
různého
roští. Neví o mě, hrabe v zemi
kopýtky i
parožím. Jen není téměř vidět a
zaostřit je
opravdu problém. Snad něco vyjde. Asi po pěti
minutách ho
to přestalo bavit a odklusal. Bohužel směrem ode mne.
Kdesi z údolí se ozývá
rochání dvou daňků, ale za nimi nepůjdu.

Ještě chvíli čekám, ale pak se
zvedám a
přecházím na jiné místo.
Cestou
zradím snad 6 muflonů různého pohlaví
i velikosti.
Ale je to spíš takový "odběh", jen aby
se neřeklo.
Snad se vrátí. Opět usedám u kmene,
tentokrát je to smrk, a čekám co se kde
objeví.
Dlouho nikde nic a najednou vidím jakousi bílou
větší skvrnu mezi kmeny. Asi 5 vteřin mi trvalo,
než mi
to došlo! Je to daněla, albínka! Stejnou jsem asi
o 300
metrů dál fotil v roce 2011. Je to
tatáž? Kdo
ví. Ale byla hodně daleko, slabé světlo, tak
berte fotky
jen jako dokument, že nekecám :-).

Asi za půl hodiny se na mne přišel podívat
čertík, loňský daněk, s tykadly místo
paroží. Ale zase přišel tak na 20 metrů a chvilku
si mne prohlížel. Bohužel opět za "tmy", takže
portrét nevyšel. A pak, jen tak pro jistotu,
odkráčel důstojně mezi stromy.

No nic, zvedám se a pomalu mířím na
oběd.
Ještě pro jistotu nahlédnu na první
dnešní loviště - a zvedám
tam tu "mou"
bílou danělu. A hned vedle ní se zvedá
z
roští i pořádně velké
prase! Ale opět
nefotitelné. Tak teď už opravdu
nejkratší cestou
zpět. Jdu dolů takovým oblým svahem
vysokých buků
a kdesi dole slyším třeskot mufloních
toulců.
Pokouším se je najít, ale jsou daleko
a
listí je mým nepřítelem. Tož zase jen
dokument, že
tam byli.

Nevadí, že dneska nemám téměř nic
vyfoceno, příště bude snad lépe. A
dopoledne se zvěří bylo bezva!
25.10.2014
Počasí teda nic moc, mělo být
pokračování
babího léta, ale nikde nic. Jít na
zvěř
nemá smysl, v lese bude tma, tož jsem zajel na dva
jesenické potoky. Sice jsem je již kdysi fotil, ale protože
má být pošmourno, tak na
focení potoků
téměř ideální podmínky.
Skalní a
Slučí potok jsou mým cílem.
Brzy ráno zastavuji na parkovišti kousek za
Bílým potokem a s docela těžkým
batohem plným fototechniky vyrážím.
Plán mám takový, že zajdu asi hodinku
po lesní silničce proti proudu potoka, pak otočka a zpět
půjdu přímo vedle potoka. Nebude to tak
namáhavé. A hned na začátku mě
čeká docela překvapení -
vyplaším ledňáčka! Tak toho jsem v
těchto místech ještě neviděl, snad
zalétnul z nedaleké Střední Opavy.
Jestli tady ale zůstane, v zimě to bude mít hodně
těžké!
V místech, kde již nemá potok takové
stoupání, kousek od lovecké chaty Na
Hrázi, si na chvíli odpočinu s hrnkem
horkého čaje. Přijde vhod, i když jsem ze
stoupání rozehřátý, je jen
těsně nad nulou. Pak otáčím a sestupuji k potoku.
Vody je v něm docela dost, takže peřeje i různé
splávky si nahlas šumí svou
písničku. Hledám vhodná
místa k focení a pomalu se vracím. A
světe div se!

Obloha se protrhala a její nádherná
modrá barva prosvítá mezi stromy a
slunce sem tam šlehne mezi kmeny. V bučinách
ještě nějaké zlaté lístky
zůstaly a krásně dobarvují okolí
všemožných skal, které se v
prudkých svazích objevují. V jednom
místě, u velkého padlého javoru,
který je již téměř rozpadlý a
pokrytý silnou vrstvou mechů, vyplaším
skorce. Ale nemám teleobjektiv, takže nebude nic. Ten javor
si pamatuji ještě v době, kdy stál
nádherný na kraji cesty naproti
mohutné vysoké skály.
Hodinky na řemínku, zavěšené u pasu v
poutku
kalhot, ukazují téměř 11 hodin a je čas přesunout
se k
dalšímu potoku. Naštěstí je
to snad 15
minut jízdy. Ale opět mne čeká
delší
stoupání po silničce až k chatě Na
Devítce. A opět
překvapení! Asi vpůli stoupání vedle
mne
vyletí sluka a zapadne do lesa asi o 50 metrů
dál!
Pokouším se jí dohledat, ale
marná snaha.
Naposledy jsem viděl sluky jednou na jaře, poblíž
Videlského sedla. Což není až tak daleko. Za
chvíli jsem u chaty a zase stejný
scénář -
nejdříve hrnek čaje a pak sestup podél potoka. Za
hodinu
a půl jsem na konci, v místech, kde se potok
vlévá
do Černé Opavy. Chvíli uvažuji, že se
vydám kousek
proti proudu Opavy, ale hlad mě přesvědčil k návratu :-)

11.10.2014
Tak Jesenické fotolovy mne v poslední době trochu
zklamaly, ale ne, že by tam všude nebylo krásně!
Tož jsem si chtěl aspoň trochu zlepšit náladu v
jednom oblíbením místě, kde jsem si v
květnu docela slušně "zafotil" a navíc
nyní začíná daňčí řije!
Naštěstí již není červen a tak
nemusí
budík zvonit o půl třetí ráno.
Krátká cesta autem a již mohu šlapat
lesní
silničkou do kopců. Ví, že mne čeká skoro hodina
chůze,
než budu na jednom ze slibných míst, ale
nespěchám, není potřeba.
Míjí mne
zelené auto s dvěma osobami a jednou kulovnicí -
a safra,
jedou lovit. Po pár stech metrech již auto
docházím, stojí na okraji a jeho řidič
se mne
ptá, kam jdu. Odpovídám
otázkou, kam jdou
lovit? Naštěstí na druhou stranu
údolí, než
mám já své plány.
Loučíme se
popřáním dobrého lovu a já
pokračuji
nahoru. No neuběhne snad ani 15 minut a v
protějším svahu
třeskne rána! Rychle to stihli. Kdo ví,
jaké
zvíře mělo poslední ráno :-(, daněk?
Divočák?
Ale za chvíli jsem nahoře na okraji bukového
lesa. Vcházím pomalu na zarostlou,
nepoužívanou lesní cestu a snad 2 metry
ode mne slyším šustot v
husté mladé bučině, dokonce vidím, jak
se hýbou větvičky. Ale já vím,
která bije a krátké
zamručení mi dalo jasně najevo nelibost. Couvám
asi 20 metrů a chvíli čekám, jestli se prasata
neobjeví. Ale nic se neděje a šťouchat do nich
nebudu :-)
Postupuji dál do bukového lesa a
chvíli si
počkám na takové větší
pasece,
přichází na ni sem tam mufloni a daňci. Ale
hodinka
uplynula a skoro nic, jen v dálce lesa prošel
daněk a
jeho silueta na prosvíceném kraji lesa se
krásně
vyrýsovala.
Ale jinak je v lese ticho, žádné
rochání,
žádný pohyb. Přecházím na
další místo, tady
bývají
často mufloni v
nízkém smrčí a sem tam i daňci. Ale
hodinka uběhla jako voda (a bodejť by ne, když si co chvilku
zdřímnu :-)) a nikde nic. Je to dneska zase
nějaké divné. Zrovna v okamžiku, kdy se
chystám balit tábor, přišly daněly s
malými, trochu si líznout soli. O té
jsem nevěděl, byla v jednom z pařezů. Ale byla to jen
minutová zastávka a zase pryč.
Tak nedá se nic dělat, na řadě je poslední
místo a
to už přece MUSÍ VYJÍT! Je to taková
malá
rovinka zaříznutá v úbočí
kopce, ale
dlouhá snad 200 metrů, široká 40.
Porostlá
je mladým smrčím s "průhledným"
spodním
patrem, uprostřed širší
pěšina i jedno
kaliště. A téměř pokaždé zde něco je.
Taky, že jo,
při příchodu jsem zradil dva berany a mladého
daňka. S
tím zrazením jsem ale počítal.
Sedám si těsně ke kmeni pod mladý smrček, pod
zadek
batoh, před sebe stativ. Jenže jsem se ještě ani nestačil
posadit a už vidím, že zpředu si to ke mě po
pěšině
rázuje daněk! A sakra, maskování
zatím
žádné, skoro ani nesedím,
jakási větev mě
dloube do zad, stativ vysunutý tak, že v sedě
nedosáhnu
na hledáček .... no byl to docela fofr.
Naštěstí
byl daněk ještě poměrně daleko a vítr moc dobře
spolupracoval. Skoro se modlím, aby šel daněk ke
mě a ne
někam do

kopce. Asi mě slyšel a pomalu se
blíží. Co
chvíli se zahledí kamsi na bok, je mi
jasné, že
není sám. Za chvilku se k němu přidá
daněla a
zatímco ona se věnuje pastvě, on si značí
teritorium. Je
zajímavé jej sledovat. Pomalu
prochází pod
nízkými větvemi smrků,
otírá se o ně a
kopýtky hrabe v trávě. A co je
důležité,
přibližuje se!
Já se ale peru s expozicí, tráva
září ostrým sluncem, zbytek je ve
stínu,
no, snad se aspoň něco povede. Fotím, fotím a
fotím. Daněla odešla kamsi za
lepším, ale
daněk měl stále práce dost. A stále
blíž a
blíž! Už jsem musel fotit i na výšku,
na
šířku se vešel jen tak na půl. A
stále jde
blíž ... Zastavil se snad 25 metrů ode mne,
všimnul si
mne, ale to sedící něco v maskovací
bundě mu
strach nenahánělo. Asi šestkrát
přešel
zleva doprava, snažil se přijít té
divné věci na
kloub a ani klapot závěrky nevnímal.
Nicméně potom
pro jistotu změnil směr a tím svým
baletím
hopsáním pomalu odklusal kamsi za svou vyvolenou.

No teda!! To byl krásný zážitek! Věděl
jsem, že
další čekání
nemá cenu a tak jsem
lov ukončil. Moc se těším k počítači,
co z karty
vyleze, na displeji foťáku to vypadá docela
slušně. Tož snad se i vám něco
zalíbí ...
5.10.2014
Opět Jeseníky, opět
očekávání a opět
zklamání. Ale abych to ne hodnotil moc negativně
a nebyl
stále takový pesimista, tak to bylo docela
pěkné
ráno a se zajímavým koncem. I když ty
správné úlovky mi stále
unikají.
S kamarádem Martinem jsem začínali
ještě za tmy
šlapat lovecký chodník v masivu
hlavního
hřebene, v očekávání
končící
jelení říje. Asi to byla poslední
letošní možnost slyšet a snad i
vyfotil
nějakého jelínka. Meteorologové sice
předpovídali babí léto, ale to na
Jeseníky
jaksi neráčilo dorazit a tak jsme se doslova
prodírali
lepivou mlhou a docela svěžím větrem. Ale když už jsme tady,
nevzdáme to, co kdyby. Jenže to "co kdyby" se jaksi ne a ne
konat! Stovky metrů a kilometry
šoulání
přibývaly, ale nikde nic, žádná zvěř,
jen
skučení větru ve vršcích smrků. O to
víc
nás dráždil kamarád Radim,
který nám
SMSkou z jiného místa podával
hlášení - jeden
troubící, viděli
jsme holou. :-) No není to k
na....štvání?

Asi po dvou hodinách se mlha sem tam
protrhává a
nad ní se objevuje modrá obloha! Jen ten
vítr
nahoře neustává. Opouštíme
lovecký
chodník a strmě stoupáme asi 80
výškových metrů,
vydáváme se jinou
cestou zpět. Třeba budeme mít štěstí
na
kamarády kozlíky. Ale zase se valí
mlha, i když
sem tam se slunce snaží dosáhnout až na
krásně
žlutou trávu či rudé kapradí a
lístky
borůvčí. Slyšíme svist
křídel a
známé krk, krk ..... jen pár vteřin a
byl nad
námi ... tři fotky v sérii, snad aspoň jedna
bude.

V tom Martin sykne - jsou před námi! Chvíli
nevidím nic, pak přeci jen v takové
zlatavé mlze zahlédnu tři siluety!
Kamzíci! A neví o nás! Pomalu
sestupují svahem do nižších poloh,
přeci jen jim asi vítr nesedí. Krátce
se radíme a vymýšlíme, jak
se jim přiblížit. Je to jasné -
počkáme, až padne mlha a posuneme se za
bližší smrček. Taktika vycházela, ale
mlha ne a ne se rozplynout, jen chvílemi řídla.
Kamzíci pomalu scházeli níž, ale pak
se zastavili u skupinky smrků. Na pár vteřin

se mlha téměř rozplynula a já mám
rohatého přímo za smrčkem! Popojdi kousek, no
tááák! .... tak teda ne.
Přichází mlha, snad na 10 vteřin, zase ji trochu
odfoukne vítr .... kamzík tam není!
Pomalu postupujeme do míst, kde jsme jej viděli naposledy,
vítr nám přeje .... ale nikde nejsou! Zmizeli
opravdu jak ta pára nad hrncem! Ještě jednou jsme
je později zahlédli o pár set metrů
dál a tím vše skončilo.
Nejvyšší čas se vrátit,
blíží
se poledne. A ještě jedna esemeska od Radima -
mám kozla!
A půjde na papír! Asi nás trefí :-),
ale přejeme
mu, měl víc štěstí.
28.9.2014
Kilometry v nohách a
výškové metry v
horách přibývají,
"vysezené" hodiny na
čekané také a stále se moc
nedaří.
Podobně to dopadlo i dnes, kdy mě nádherné,
slunečné a chladné ráno
přivítalo v lesích poblíž
Malého klínu v Jeseníkách.
Pravdou je, že jsem si nic moc nesliboval, byl to
spíš takový "průzkum bojem".
Stoupám lesní cestou pár metrů nad
Bukovým potokem, po pravé straně sem tam paseka s
vysokou, již krásně žlutou travou, sem tam vysoký
smrkový les, tady by mohlo něco být. Na
rozhraní lesa a paseky zahlédnu drobný
pohyb - skrz větvičky smrku vidím dvě srny. Jsou v
ostrém ranním slunci, nevím, jak fotka
vyjde, ale pořizují několik snímků.
Srnčí pomalu odchází.

Pokračují dál, v měkké půdě
lesní cesty
vidím několik stop vysoké, která přede
mnou
stoupala v noci stejným směrem. Třeba se
poštěstí
a něco zahlédnu. Ale nikde nic, všude okolo jen
ranní ticho a někde dole je slyšet
šumění
peřejí potoka. Dostávám se na
lesní
silničku, která míří pod
Malý klín.
Chci se na něj podívat, nikdy jsem v těch místech
nebyl.
Vrstevnicová cesta
byla posypána
štěrkem, bokem se jít nedalo a tak mě bylo
slyšet asi hodně daleko. Zradil jsem
jednu srnu a to bylo vše. Nahoře byla
maloklínská chata obsazená, z
komína se kouřilo, ale nechtěl jsem rušit :-).
Stejnou cestou jsem se vracel zpět, jen dole jsem sešel k
Bukovému potoku pořídit pár fotek,
když už jsem tady. Teče v takovém docela strmém
zářezu, pěkná místa tam jsou.
Všude okolo něj spousta stop od zvěře, asi tam
bývá v noci docela živo, jak
přechází z jedné strany
údolí na druhou.

Takže zase nic moc vyfoceno, ale nevadí (vadí!!),
bylo krásně .....
22.9.2014
Safra safra, nic moc se nějak nedaří
vyfotit.
Nejdříve jsem se vydal brzy ráno do
míst, kam
chodívám na daňky a muflony. Čím
výš
jsem stoupal do kopců, tím byla hustší
mlha. Ano
trochu tlumila mé kroky, ale vidět bylo snad jen na 20
metrů.
Nicméně jsem se asi na 2 hodiny "zabudoval" a věřil, že se
třeba
s přibývajícím ránem
zvedne. Ale ona
néé. V lese bylo úplné
ticho a jen jednou
se okolo mne protáhlo pár
tušených
stínů. To stádečko muflonů prošlo,
aniž si mne
všimli, ale bohužel se nedalo vyfotit nic. No nic,
musím
se sem stavit jindy.
Týden na to jsem ale měl zprávy, že jeleni již
troubí! Počasí parádní a
tak jsem vyrazil
do míst, kde jsem loni vyfotil
troubícího
jelínka. A abych nemusel vstávat hodně brzy
ráno a
případně zvěř zradit, tak jsem tam zašel již
odpoledne s
přespáním kdesi pod smrkem. Ale za
celý večer ani
chloupek, ani jedno zamručení, prostě vůbec nic. Nu což,
může
být, v noci určitě něco uslyším a
ráno i
uvidím. Noc byla jasná, jen trochu
teplejší
a co bylo horší, přidal se
slušný
vítr a to dobře není. Kromě
šustění větru v
korunách buků a smrků se neozýval ani
hlásek.
Marně jsem doufal, že s ránem vítr ustane, ale
nestalo
se, spíš naopak. Marně jsem vyhlížel
vysokou, jen
jedna laň prošla ještě za šera okolo,
ale musel
jsem fotit z ruky na 1/10 a v té tmě se nedalo ani
pořádně zaostřit. Tak jen jedna úplně, ale
úplně
dokumentační.
Cestou z kopců jsem nachytal ušáčka na
lesní cestě, ale jen krátce, bylo to jen na dva
snímky. Naštěstí říje
ještě nekončí a snad se mi povede se opět
podívat pod pokličku tohoto krásného
jeleního času. A když ne, i
příští rok určitě bude :-)

8.9.2014
Rok se s rokem sešel a já si
vzpomněl na
jedno focení "kozlíků", tedy
jesenických
kamzíků. Večer a noc před nynější
akcí
slibovalo jasné počasí i měsíc jak
rybí oko
nádherné ráno. Měl jsem v
úmyslu
protáhnout se po hřebeni od Ztracených kamenů po
Jelení studánku v době, kdy slunce
vychází
nad obzor.
Budík zvoní o půl čtvrté.
Rychlý pohled na oblohu mne uspokojil, je jasno. A jasno
mám i já - rychlá snídaně a
hodinka jízdy autem. Zastavuji na
autoprázdném parkovišti Na
Skřítku a s baterkou se vydávám do
strmého, i když ne moc dlouhého
stoupání. Asi po 45 minutách již
procházím okolo Ztracených kamenů, ale
tentokrát nefotím, mám jen
necelých 15 minut na to, abych stíhal
východ slunce u Pecného.
Naštěstí se povedlo a tak pořizuji pár
fotek přesně v okamžiku, kdy zlatooranžový kotouč nastupuje
svou cestu oblohou. Tráva na hřebeni je již
krásně zlatavá a na jejích
vysokých stéblech se třpytí miliony
kapiček. Je to nádhera, ale já nějak
nevím, jak ji zachytit. Udělám pár
pokusů, ale není to ono. Když se
podívám směrem k Pradědu, celý hřeben
je celý v zlaté pokrývce trav a
slunce, sem tam přerušené malým
smrčkem či flíčkem rezavých trav.
Nádhera, ani se mi nechce odcházet.

Prohlížím hřeben a hledám něco
živého,
přeci jen je brzké ráno a kamzíci či
vysoká
se ještě mohou nahoře zdržovat.
Procházím pomalu
směrem dál po hřebeni, mírně v
nízkém
smrčí a ostrůvky kleče. Čerstvých stop po zvěři
je docela
dost, ale není mi přáno a když
procházím
okolo Břidličné hory, je mi jasné proč. Na
skalkách Břidličné hory i na
úbočí směrem k
Jelení studánce je několik skupinek
táborníků! A kdyby jen to, ale volají
na sebe,
pokřikují, jak je krásné
ráno a balí
si bivaky ....prostě docela hrůza. To pak může být zvěř
kdekoliv, jen ne tady. Před Jelení studánkou
odbočuji po
žluté značce a vycházím kousek na svah
Jeleního hřbetu. Pár snímků
uvízne na kartě
Canona, když zkouším nový
širokoúhlý objektiv. Asi hodinku jen
tak
sedím na kameni a dívám se na
Dlouhé
Stráně, na Františkovu myslivnu i hluboko do
údolí. Z lesa pode mnou se ozve křik sojky,
káně
pískne kdesi nad lesem. Je nádherné
ráno.


Ale všechno jednou skončí, i tohle
rozjímání. Čas neúprosně
běží a
musím myslet na návrat, mám to
víc než
hodinku k autu a v poledne čeká dobrý
domácí oběd :-).
Tož kozlíci, třeba se zas někdy potkáme!
17.8.2014
Dneska vložím nejdříve
pár fotek z poslední doby, které se
nehodí k nějakému samostatnému
povídání. A potom malou
výpravu na skorce.
Vrátím se l minulé neděli, kdy jsem s
Martinem
ještě jednou navštívil
srnčí louku. Jenže
tentokrát bylo vše daleko
klidnější než
sobotní představení a navíc jen za
hodně
brzkého rána. Nejdříve si
liška
přišla nalovit pár myší,
byla celkem
úspěšná, řekl bych tak na 50%.
Každý
druhý útok končil

myškou v tlamě. Bohužel se pohybovala ve
vyšší trávě, světla
málo a tak mi jakž takž vyšla jediná
fotka. Chvíli byl klid, pak se v dálce objevil
"náš" srnec a přes pás bylin si to
namířil k nám. Jedna dvě fotky a
prošel okolo. Po nějakém čase sice vyvedl svou
srnu i se srnčetem zpátky na louku, ale nebulo to
fotitelné a ještě jsme si to navíc
sami pokazili a srnčí zradili. Nu což,
stává se.
Zbylý dopolední čas jsem využil k
návštěvě Harty, jen tak se podívat, co
kde žije. Bylo mi jasné,

že moc kloudných fotek v ostrém, téměř
poledním slunci nebude. Ale bral jsem to jako dokument.
Spadeno jsem měl na i na volavky, které asi po hodině
čekání sedaly i na 10 metrů blízko,
nevešly se mi do hledáčku. Ale kloudně je
vyfotit, to již jednoduché nebylo.
Přikládám jednu fakt povedenou VZletovku :-)! Na
pařezech jsem nachytal i pár kormoránů, ale byli
daleko a po vyplašení se již nevrátili.

Jedno dopoledne tohoto víkendu jsem věnoval skorcům,
žijícím na Černé Opavě. Současně s
nimi bylo
záměrem nafotit si i velmi pěkně barevně laděný
Vrchovištní potok, který
pramení v
okolí Mechového jezírka.
Naštěstí
bylo pod mrakem, což byla na potok jen dobře. Prošel jsem si
jej
značný kus, až po soutok s Černou Opavou.


Horší ale na skorce, protože nutnost
použití
vysokého ISA předem odsuzovala snímky k
nižší kvalitě. Naštěstí se
téměř
žádné nekonaly! Nejprve jsem dva skorce
vyplašil,
ale to mi nevadilo, věděl jsem, že se velmi pravděpodobně na
stejné místo po čase vrátí.
Takže jsem se
zamaskoval
poblíž, s dobrým
výhledem na jejich loviště. Ani ne po hodině
čekání zaslechnu jejich
pískání kousek za sebou! Pomaličku
otočím hlavou a co nevidím! 3 skorci kousek od
sebe, v dostřelu, snad 5 metrů ode mne, jenže na úplně
opačné straně, než mám namířen
objektiv! Otočit se, aniž bych je vyplašil, bylo
nemožné. Tak jsem se na ně aspoň dobrých 10 minut
díval. K vzteku, ale tak to bývá :-).
Při odchodu jsem si na jiném místě alespoň
jednoho vyfotil z dálky, jen dokumentačně, aby mi doma
věřili :-) Ale skorci, Těšte se na
příště! :-)
10.8.2014
Srnčí říje je snad pro
každého fotografa zvěře jedním z vrcholů v roce.
Příprava minulý měsíc mne docela
navnadila a tak jsem se rozhodl soustředit se na ni i v mém
přechodném pobytu v podhůří Jeseníků.
Zkoušel jsem svá známá
místa, kde
jsem srnčí zvěř často potkával na
loukách a
mám i pár snad pěkných fotek z roku
2011. Jenže
situace se změnila, srnčí zvěře je tam nyní
málo,
je velmi velmi plachá a tak není téměř
žádná šance na dobrý
výsledek.
Několik promarněných rán bylo okořeněno salvami
výstřelů lovců, které se ozývaly v
okolních
stráních. Není se pak čemu divit.
A tak jsem vděčně přijal pozvání svého
kamaráda Martina, jehož fotorevír na srnce je asi
30 minut jízdy autem, v krásné krajině
luk a remízků, prostě ideální
místo na srnčí radovánky. Slovo dalo
slovo a ve 4 ráno jsme již šlapali mokrou
trávou na zmíněná místa.
Ještě téměř za tmy jsme shlíželi s
mírného svahu louky a hledali stíny
srnčí zvěře. Bylo nám jasné, že se k
nim nedostaneme jen tak, musíme je zradit. Ale i potom
máme slušnou šanci, že se
vrátí a že budeme mít
příležitost naplnit karty Canonů. Zjišťujeme směr
větru a podle toho si volíme stanoviště -
já u sloupu vysokého napětí, Martin u
malého remízku asi 50 metrů ode mne.
Na
jedné straně asi 30 metrů od nás je
pás
olšin, kam srnčí zatáhlo, na
druhé
rozlehlá louka lemovaná na jedné
straně
vysokými stvoly nějakých bylin. Docela dlouho se
nic
neděje a my začínáme mít obavy z
neúspěchu.
Vidím, že Martina zmáhá ospalost a sem
tam
polehává :-), ale čekáme.
V
tom registruji
pohyb za remízkem, kam Martin nevidí, na louku
vyšla srna. Snažím se gestikulací
Martina
upozornit, tuším, že mě pochopil, ale neviděl za
remízek. Ani já ještě nemohl fotit,
srna byla
příliš daleko. Ale záhy jsem si
všiml, že z
bylinného pásu o kus dál
vyšel srnec a
rozhlíží se po "kořisti"! Srna byla jeho,
netrvalo dlouho
a začalo krásné divadlo. Srna vodila srnce ve
smyčkách, dostali se na "dostřel" a pomalu se dál
přibližovali k nám! Začínám fotit.
Chudák
Martin slyší klapot mého zrcadla, ale
ze
své pozice nic nevidí a sám se nechce
pohnout, aby
srnčí nezradil. V tom začalo
pokládání, honem pár fotek
a je po
všem. Mám to!!! Konečně po mnoha letech se mi
povedlo
tento akt zachytit. Adrenalin vystoupal asi hodně vysoko,
mám
podobný pocit, jako když jsem kdysi dávno
poprvé
fotil ledňáčky.

Ale klid byl jen chvíli! Opět vodění,
malá kolečka
a další
pokládání o něco
blíž, než první. Tentokrát
mám srnčí
čelně, ale nedá se nic dělat, i tohle si nafotím.

A aby toho nebylo málo, následuje celá
série potřetí! Tentokrát jsou velmi
blízko,
ještě pár jejich kroků a nevejdou se mi do
hledáčku. To už je vidí i Martin a
snaží se přes
vysokou trávu vyfotit to, pro co jsme sem přišli.
V tuto
chvíli nevím, jestli byl i on
úspěšný, později zjistím,
že
naštěstí ano.

Soustředím se pořídit snímky, na
které čekám už hodně dlouho a zachytit tu
krátkou chvíli, která
nebývá často k vidění. Srna odběhla od
srnce kousek dál v okamžiku, kdy se za pásem
nízkého mraku vynořilo na
pár minut nádherné
oranžové slunce. Osvítilo srnu a jedny
malé uši, vůbec jsme nevěděli, že tam měla srnče!
Ale to již byl konec celého představení. Srna se
ještě otočila na svého rytíře,
zatáhla do olšin a za chvíli ji
následoval i srnec, když před tím neopomněl
přehlédnout pátravým zrakem
své království.

Ještě jsme pár minut počkali, ale pak si dali
najevo, že končíme. Cestou nahoru loukou jsme živě
debatovali, plni dojmů a doufání, že se aspoň
pár fotek povedlo.
Martine, velké díky, zařídil jsi
nádherné ráno!
18.7.2014
Tak jsem se večer vrátil na místo
činu a děj
se v hlavní části opakoval.Tedy té
části,
která se týká pěkného
srnce,
zalehlého poblíž lesní
cesty. Pár
desítek vteřin přede mnou prošli
místem se srncem
4 docela hlasití turisté a já si řekl,
že to už
tam srnec není ani náhodou. A tak zase
nepřipraven jsem
chtěl jen projít okolo a pokračovat na jiné
místo.
Ale udělám vpravo hleď a ouha! Srnec je snad 10 metrů ode
mne,
leží a ospale se dívá! Jenže opět
foťák v
batohu! Ani tentokrát to srnec nevydržel a odskočil. Ale
vím o něm :-)
A tak jsem se vydal podél mladého
dubového lesa na straně jedné a
rozlehlým polem jeteliny na straně druhé. Asi 150
metrů přede mnou zahlédnu na kraji pole srnčí,
podívám se teleobjektivem a on to srnec! Zrovna
vyšel z lesa na něco na zub. Pomalu se v podřepu
pokouším přiblížit a docela se mi
daří, pořizuji "zajišťovací"
snímky. Nakonec srnec pěkně spolupracoval :-), takže se mi
podařilo dostat hodně blízko! On kráčel jetelem,
já kousek za ním a sem tak cvakla
závěrka. Pak přešel do ječmene, kde bojoval
chvilku s vysokým bodlákem, stačil jsem dvě tři
fotky a to už i na srnce bylo dost a odběhl dál do pole. Už
jsem jej nenásledoval, i tak jsem maximálně
spokojen.

Říje ještě nezačala, ale za týden nebo
dva se určitě ještě na ta místa
podívám. První obilné fotky
již mám, snad jich bude víc.