Aktuality

16.7.2014

Letos jsem se na srnčí zvěř prakticky nedostal, naposledy někdy v březnu. Srnčí říje se blíží mílovými kroky a tak jsem v podvečeru vyrazil na obhlídku. A sice na místo, které jsem objevil nedávno při jednom cyklotréninku - taková malá rokle, řídce porostlá, odspodu výchozy zvěře, západní slunce ... výborné místo! Celý natěšený jsem se v podvečer usadil na místě s dobrým výhledem a současně s dobrým větrem.
Sedím půlhodinku, to jsem ještě v klidu. Sedím další půlhodinku, to už se většinou něco okolo děje, ale tady nic. Tak si aspoň krátím čas focením babočky, která vytrvale sedá na jeden konkrétní list javoru a když letí okolo další, tak se dá do odhánění vetřelce nebo samičky?

Po hodině a půl se odhodlávám ukončit čekání, pomaličku se začíná smrákat. Balím foťák i maskování do batohu a říkám si, že se ještě projdu kousek dál do míst, kde jsem před dvěmi lety vídával pěkného srnce. V takové starší pasece, v hodně mladém smíšeném lese. Vycházím ze zákruty lesní cesty a hledím na 15 metrů do očí krásnému srnci! Padlo něco málo nepublikovatelných slov :-) Moc mě ale neregistruje, takže dávám zpátečku a rychle vytahuji foťák z batohu. Pomaličku se vracím, ale to již srnec neunesl a odskočil do houští.
No nic, třeba v pasece ještě něco bude. A taky že ano, nahoře vidím hřbet mladé srny. Oblékám maskování a pomalu se za ní vydávám a současně kontroluji směr větru. Vše je v pořádku a daří se mi postupně se přiblížit možná na 30 metrů. Srna mě párkrát registruje, ale jakoby hleděla skrz mě, zřejmě to moje maskování opravdu k něčemu je. Párkrát se mi ji podaří vyfotit, chvíli jdu souběžně s ní. ale vysoká tráva a malé smrčky mi moc snímků neumožní. Po chvíli i ona mizí v houští.

Bylo to fajn, krásná černá a hluboká kukadla jsem viděl :-). Ale já se vrátím a ten srnec musí být také můj.

21.6.2014

Jeseníky jsou snad hory mlhy a deště. Při několika posledních výpravách na jejich hřebeny jsem asi jiné počasí nezažil. Nejinak tomu bylo i tentokrát, kdy jsem s kamarádem Martinem vyrazil.
Cílem byly staré lovecké chodníky, kde lze při troše štěstí potkat vysokou a na rozhraní lesa a horských luk i možná nějaké kamzíky. V noci svítily hvězdy jako o závod, ale východ slunce již byl skryt v hustým mracích a studené mlze. Nedá se nic dělat, když už jsem nahoře, projdu se i mlnou.
Po několika stech metrech jsem měl místo bot malé bazénky goretex negoretex.

Jen na chviličku, snad na 10 minut, se mlha roztrhala a my měli opravdu štěstí! Ani mé čvachtavé kroky nezradily dva kamzíky, dali mi k dispozici čas na pár snímků a zase se skryli v té šedé, lepivé a ploužící se formě vody.

Čas a nachozené metry přibývaly a stále nikde nic. V tom mi syknutí Martina nasměrovalo pohled do svahu a oči téměř okamžitě zaregistrovaly divné větve smrku. Ještě mladé paroží jelena se rýsovalo v mlze proti světlému pozadí. Honem tři cvaknutí závěrky a je pryč.

Další kilometry šoulání již nepřinesly žádný výsledek a tak jsme unaveni zatroubili na ústup. Snad příště bude lépe, ale i tento den byl nádherný a patří k takovým lovům na kartu fotoaparátu.

1.6.2014

Dnešní den byl naplánován jako ptačí. Na jídelním lístku měl být především ledňáček, jako druhý chod volavka popelavá a zákuskem pak cokoliv dalšího.
Slunce ještě nevyšlo nad obzor a já se maskoval na rozhraní vrbiček a zarostlého dna nádrže. Při příchodu jsem zvednul dvě volavky, ale to bylo v plánu, měly by se po čase vrátit. Ale ani po hodince čekání nikde nic, úplné ticho. Naštěstí mi do záběru vplula aspoň jedna kachna, maličko se vyčabrala a odplula kamsi mimo záběr.

Jeden krátký skřek kdesi nade mnou zvěstoval přílet šedých krasavic. Ani jsem se nehnul, tyhle potvůrky mají přímo ostříží zrak a jakýkoliv pohyb i na 200 metrů odhalí. Bohužel sedaly na jiné místo, do koryta přítoku, které je v tom místě asi metr pod úrovní ostatního terénu. Jen jedna si vyhlédla pařez na břehu a předvedla mi krátké představení klasických postojů, než i ona slétla dolů mimo můj pohled.

Dobrá, balím maskování a vydávám se za ledňáčky. Už dříve mě ale kamarád Martin upozornil, že poslední dobou ledňáčky neviděl, nicméně já věřil, že budou. Jenže nebyli, v širokém okolí nebylo slyšet ani pípnutí, ani jeden rychlý přelet. Zvláštní, kam se všichni poděli. Asi hodinku čekám, ale opravdu, jakoby se po nich zem slehla. A tak se vracím k nádrži, k přítoku potoka, kam zalétly před nějakou dobou volavky. Třeba budu mít štěstí. Naštěstí jsem je nevyplašil, nebyly na potoku, ale to bylo docela dobré znamení, mohly se vrátit. Sedám s výhledem na asi 100 metrový úsek potoka, lemovaného šťavnatou trávou. Ale ani po další hodině a půl se nic neděje. Naštěstí se v ohybu potoka objevila kachna se čtyřmi malými, kteří mi aspoň na krátkou chvíli zaplnili čekání, než projeli kousek ode mne dál po proudu.

Vydávám se na zpáteční cestu, ještě se na chvíli stavím k přilehlému rybníčku, jestli náhodou nebude něco. Chvíli pozoruji kachní rodinku. Najednou na protějším břehu zahlédnu známý let. Ledňáček! Tak tady někde jste! Byl to sice jen rychlý průlet, ale důležité je, že tam stále ledňáčci jsou. Podívám se za nimi zase za nějaký čas.

24.5.2014

Když se blíží víkend, nebývá předpověď počasí většinou příznivá. Tentokrát byly hlášeny pořádné bouřky, ale naštěstí se většina z nich severní Moravě vyhnula. Celou noc z pátku na sobotu svítily hvězdy, takže jsem natáhnul budík.
Na ledňáčky je ještě brzy, krmit začnou tak za týden, tož volba padla na oblíbený kopec do listnatého, většinou bukového lesa. Vím, že už bude v lese docela tma, ale vím o pár místech, kde je les řidší, tak možná se tam něco povede. Pomalu stoupám na širší, jakoby placatý vršek kopce a přede mnou se pomalu otvírá výhled na planinku. Vítr mám dobrý, možná něco překvapím.
Ale bylo to naopak, já jsem byl překvapen! Dvanáctý smysl :-) mě varoval, zastavuji se a kousek před sebou za kmeny buků slyším šustění. Pomaličku vyhlédnu ... dvě prasata přerývají staré listí snad 25 metrů přede mnou! Neví o mně, tak si v klidu sedám, před sebe stativ s foťákem, nastavím si ISO na 2000 a i tak mi čas vychází na 1/30. Snad aspoň jedna fotka bude. Prasata jsou blízko, sotva se vejdou do hledáčku. A pak se rozhodnou, že lepší rytí bude blíž u mne! Tak to se mi ještě nestalo, abych musel couvat jen kvůli tomu, aby se mi vešly do záběru! Naštěstí jsme všichni tři v klidu, tak se o 3 metry posunu a fotím dál. Pořídil jsem si nové maskovací oblečení, taková 3D lehounká bunda a kalhoty a zdá se, že funguje bezvadně!

A najednou se za takovým malým hrbem kousek vedle objeví bachyně se selaty a za ní druhá! Míří podél mne kousek dál a mí dva pašíci se k nim přidávají. Asi deset minut věnují přeorávání lesa, ozývá se třeskot kamenů, doslova vzduchem lítají i docela velké spadané větve. Zajímavá podívaná! Pak odešli dál do lesů.

Ještě se ani nestačím přemístit někam jinam a slyším známé zvuky, jakoby polenama o sebe. To už vím, že kdesi přede mnou jsou mufloni. A taky jo. Jsou to mladé kusy, včetně muflonky a mláděte. Bohužel byli do protisvětla, ale snad pár fotek vyšlo. Po chvíli odklusali kamsi za

povinnostmi, tak jsem se přesunul i já. O kus dál jsem nachytal mladého daňka s pučícím parožím. Ale něco se mi na něm nezdálo. A za chvíli bylo jasno, na levém předním běhu mu chybí dolní část od kolene! Pohyboval se sice trošku neohrabaně, ale šlo to. Byl úplně v klidu, opět mi nevěnoval pozornost, snad díky tomu novému maskování a tak jsem jen nechal pomalu odejít. Kdo ví, jakou má budoucnost.

18.5.2014

Prší, prší a prší. Vody až moc, zamračeno, tma. Ale to znamená, že i horské potoky, které jinak nemají vody na rozdávání, budou docela vydatné. Naštěstí na nedělní den je předpověď relativně dobrá. Ráno kontroluji dešťový radar, nikde nic se neblíží, takže vyjíždím.
Cílem je potok jménem Vysutý. Je poměrně krátký, ale v horní části hodně strmý, s mnoha kaskádami a pěkným vodopádem. Byl jsem u něj na podzim, jenže tehdy bylo vody jako šafránu a navíc jsem se k němu dostával shora a to bylo docela nebezpečné. A nic jsem nenafotil. Tentokrát jdu proti jeho proudu a hustota vrstevnic v mapě dává tušit sice krátký, ale docela náročný výstup. Nedá se nic dělat, tričko propotím. Ještě před vstupem do jeho úzkého zářezu nacházím svůj první letošní hřib! A je to pořádný macek kováře.
V korytu potoka je vidět čerstvě naplavené kamení, štěrk a větve. Stoupám těsně podél potoka a někdy i v něm, protože strmý zářez neumožňuje jinak. Cestou se zastavuji a fotím zajímavá místa. Koryto je strmější a strmější, až nakonec končí asi 15 metrů dlouhou kaskádou, podél které se již dál nedá vystoupat. Množství vody v kopcích odhaluje i boční přítoky, které nejsou v "normální" době téměř vidět. Voda v kaskádě opravdu jen hučí, je to zajímavé, krásné a zároveň trochu děsivé, naštěstí ne nebezpečné. Potkávám tady i dva další fotografy, kteří dorazili chvíli přede mnou. Snažím se zachytit tu divočinu, snad aspoň pár fotek vyjde.
Cestu zpátky jsem již volil lesem, přeci jen podél vody by to bylo zbytečné. Tož tak :-)

11.5.2014

Sobotní ráno slibovalo krásné počasí, na řadě byly Beskydy a zálusk jsem měl na skorce, asi před 14 dny jsem je viděl na Čeladence.
Zamaskování u míst, kde jsem je posledně viděl sedávat na kamenech, bylo dílem chvilky. Ale dlouho se nic nedělo, pak jeden proletěl těsně nad vodou proti proudu kamsi za zátočinu. Za 20 minut letí zpět a zase kamsi dál. Tak jsem se asi za hodinu přemístil na jiné místo, ale scénář se opakoval. A tohle jsem zopakoval asi 4x se stejným výsledkem :-). Skorci ještě nekrmili, jak jsem zjistil za chvíli, ještě seděli na vajíčkách. Vyfotil jsem jen jednoho, daleko, v tmavém místě nad vodou, takže kvalita mizerná, jen, že tam byl. Až u počítače jsem uviděl, že je okroužkovaný.

No nic, skorci tedy tentokrát nebudou. Ale při tom všem jsem prošel okolo pěkných mechových kamenů v proudu potoka, tak jsem se ještě chvilku věnoval aspoň jim. Na pohled pěkné, jenom stále nemohu najít tu správnou kompozici, abych vystihnul to "pěkno". Nevím, z výsledků jsem takový rozpačitý, třeba se tam ještě vrátím ....

4.5.2014

Teplé jaro mě lákalo k vodě, i když ne na koupání. Všude okolo vidím fotky ledňáčků, jsou to nádherní ptáčci, ale já je fotil naposledy v roce 2010. Navíc kamarád fotograf je na jedné lokalitě sleduje a tak mi dal echo, že jsou. Martine, dík!
Jenže teplé jaro jaksi skončilo, v sobotu déšť, zima a vítr. Předpověď na neděli je ale příznivá, i když to o půl páté ráno tak vůbec nevypadalo. Naštěstí po půlhodince jízdy autem se objevila modrá obloha, tož jsem rád, že jsem se přesvědčil :-).
Chvíli po tom, co slunce vykouklo nad obzor, mě u potoka pozdravilo známé pískání. Párek ledňáčků lítal korytem potoka sem tam těsně nad vodou. Počkal jsem, až odletí za zátočinu a v rychlosti se zamaskoval mezi vrbami naproti hliněné stěny tak, abych viděl na možné odsedací větvičky na mé straně potoka. Čekám jen asi 10 minut a vidím pohyb naproti na břehu. To se kterýsi vodouš (bahenní? kropenatý?) podíval na štěrkový břeh k něčemu dobrému na snídani.

Za chvíli zase pískání a najednou samička sedí asi 6 metrů přede mnou! Hned za ní letí sameček, ale ten si to namířil přímo do otvoru ve stěně. Za pár desítek vteřin z otvoru přeletěl jen o metr vedle do dalšího otvoru. A tak několikrát po sobě. Zajímavé, že by kopal dvě nory současně?
Za chvíli se k němu přidala i samička, ale je krátce a zase se posadila na druhý břeh.

Sameček pracoval usilovně na obou otvorech, jen sem tam si odpočinul kousek od samičky. Pokusil jsem se jej vyfotit při vletu do nory, ale s tímto zkušenost nemám, tak opravdu jen pokusy. Sameček také sem tam slétnul na štěrkový břeh, odkud se vracel k noře a tady se mi dva tři "odlétací" záběry náznakem povedly.

Strávil jsem s nimi pěkné tři hodiny. Cestou zpátky jsem se stavil ještě na jeden takový mokřadní rybníček, kde jsem ulovil párek kachen divokých, jak se vyhřívají na slunci. Jo, docela mě potěšili ptáčci tyrkysoví .......:-). Už se těším na léto, až vyvedou mladé a budou všichni společně lovit.

13.4.2014

Dnes moc času na nějaké delší brouzdání přírodou nebylo, navíc mělo být škaredě. Naštěstí ještě před svítáním hvězdy svítily, což mne vytáhlo z postele a věřil jsem, že počasí pár hodin vydrží, než dorazí deště. Stavil jsem se na místa z minulé akce, i když to znamená půl hodiny autem a hodinku šlapání do kopců.
Slunce se zrovna vykulilo nad obzor, když jsem byl nahoře. Poslední úsek stoupání je vysokou travou s malými smrčky, mezi kterými jsou vyšlapány zvěří cestičky. Nahoře spatřím dva pastvící

se muflony. Pokouším se dostat blíž, ale mají evidentně namířeno jinam. Kousek přede mnou se mihne mezi smrčky a travou divoké prase, ale nemám možnost focení. To to dobře začíná!
Vycházím na vrchol kopce, který je porostlý starými buky a jinak relativně holý. Překvapení bylo vzájemné, přišli se na mě podívat dva berani, ale asi jsem nebyl dost zajímavý, tak odklusali za

obzor. Pár hodin čekání ale nepřineslo nic dalšího, jen kdesi v dálce bekal srnec a daleko ve svahu přešla daněla. Jaksi mrtvo bylo dneska, před čtrnácti dny to tedy bylo lepší :-). Nedá se nic dělat, ne vždy je posvícení. Další návštěva této lokality ale bude asi až na podzim, jakmile se totiž bučiny zalistí, je tady docela tma. Ale kdo ví ....

29.3.2014

Předpověď počasí slibovala krásný víkend, ale já vyrazil již v pátek brzy ráno. Zamračeno, mlha - to nebyl dobrý začátek! Ale já nějak tušil, že to během dopoledne bude jinak a nenechal se odradit.
Asi za hodinku po výstupu na oblíbený kopec, kde mám možnost narazit na celou řadu chlupatých tvorů, mlha ustoupila a slunce se pokoušelo prorazit mraky. Což se mu taky okolo deváté povedlo. Ale proseděl jsem hodiny, prochodil kilometry, sem tam zdřímnul pod stromem na slunci a jen zdálky jsem sem tam něco zahlédl. Nejblíže byla veverka, tu jsem stíhal a pak tlupa
prasat, schovaná v hustém mlází asi 4 metry ode mne. Zvuky se odtud ozývaly různé, i takové jakoby hrdelní vrčení a já jsem nenašel odvahu popojít dovnitř :-). Ale stejně bych tam nemohl fotit. Takže po 6 hodinách jsem to vzdal.
Sobotní ráno bylo ještě horší, než to páteční. Chvíli jsem uvažoval, jestli to má cenu, ale mlžné fotky jsou také fotky, žejo. A když už jsem vstal ... Kroky míří stejnou cestou na kopec, ale dneska na trochu jiné místo. Ale tentokrát mlha jak .... no, takové chlupaté zvíře :-). Na 80 metrů už nebylo vidět nic. Pohodlně se usadím do takové rozsochy mezi tři stromy a čekám, až se mlha zvedne. Asi po půl hodince z pravé strany přichází muflonek, ale byl tak blízko, že se mi nevešel do hledáčku, cvaknutí závěrky jej vyrušilo a odklusal zpátky. Asi po 10 minutách, tentokrát zleva, mě míjí a

jde přede mne 5 daňků! Míjejí mě asi na 20 metrů, jeden za druhým! Nechci je fotit, z té blízky bych stíhal jen jeden záběr a byli by v trapu. Jen se dívám na ta krásná zvířata a teprve až byli kousek dál, jsem pořídil pár snímků. Mlhových.
Čekám ještě asi hodinu, v místech prvního muflona se objevují další dva, ale tentokrát mě zradil vítr. Přesunuji se na místo, odkud vyšli mufloni a opět čekám. Asi po půlhodince a dvou schrupnutích slyším za sebou, kde je svah bukového lesa, dusot, šustění a zvuky, jakoby někdo práskal dvěmi bukovými poleny o sebe. Je mi jasné, co to je - mufloni se hašteří! Jdu za nimi! Svah lesa tvoří takovou hluboce zaříznutou podkovu a mufloni se přesunuli na druhou stranu, kterou kryjí vršky stromů rostoucích dole, takže jen slyším rachot kamení ve svahu, šustění listí, lámání větví a hlavně nárazy rohů. Je to šílený rachot, nikdy bych nevěřil jak se to může v lese ozývat!

Chvíli bojují naproti, ale pak se rozhodli vrátit na můj svah! Úprk dolů ze svahu a výběh ke mě byl dílem vteřin. Jednu muflonku nahánělo asi 8 beranů!! Bohužel kousek přede mnou odbočili na traverz, takže další fotky byly spíš zezadu, ale podařilo se mi vyfotit berana, jak kryje chudáka muflonku (je to poslední fotka). Za pár desítek vteřin pokračovali s rachotem dál.

Já se vydávám na zpáteční cestu, dneska toho bylo dost. Opět se dostávám na jedno místo, kde zářez starého potoka opět tvoří takovou podkovu. Na druhé straně zahlédnu pohyb něčeho šedého ..... prasata!! A je jich asi 5 velkých plus pár mladých. Míří dolů svahem a vypadá to, že by pak mohli stoupat ke mě! Odhaduji, kam se posunout, až přesadí lesní cestu a aby se mi vešli do hledáčku. Bohužel ale opět kousek pode mnou zahnou na vrstevnici a tak je docela rychle následuji. Vedoucí bachyně sem tam pošťouchne ostatní a popohání je. Na chvíli se zastaví u vývratu a cosi tam hledají, pár fotek se podařilo a jsou na nich vidět i malí pruhovaní výtržníci :-).

Pak pokračují dál do nízkého houští a tím je pro dnešek vymalováno. Ale dneska docela příjemnými barvami :-).

9.3.2014

Tento víkend jsem věnoval chataření, jarní práce nepočkají. Ale samozřejmě jsem vzal i teleobjektiv a kanona, co kdyby se našla chvilka volna :-). Samozřejmě se chvilka našla a jedno krásné, mrazivé a mírně zamlžené ráno mne přivítalo na "mé" albrechtické louce. Chodím na tahle místa docela často, první paprsky slunce louku osvítí jako jednu z prvních a sem tam se i nějaká ta fotka povede.
Stoupám mírným svahem na rozhraní louky a nízkého lesa. Je ještě hodně šero, louka je ojíněná a zdá se být prázdná. Ale není, kus dál nalézám srnce. Pokouším se dostat trochu blíž, ale i když o mě neví, pomalu zatáhne do vysoké trávy. Jdu se posadit kousek dál k vysoké trávě, abych byl aspoň trochu skrytý. Sotva se usadím, na horizontu louky se objeví další srnec a v závěsu dvě srny. Právě v tom okamžiku první sluneční paprsky pronikají nízkou mlhou a oranžově barví vše kolem. Světla stále moc není, ale pořizuji snímky, třeba už další příležitost nebude. A opakovalo se totéž, co s prvním srncem, za pár minut zatáhli do mladého smrčí. Ale je ještě brzy ráno,

chvíli počkám na rozhraní lesa a louky. Asi po půlhodince, v místě, kam před nějakou chvílí zaběhl zajíc, se ozývá šustění. Je mi to jasné, zajíc se vrací. A už ho vidím mezi stvoly staré trávy. Je tak blízko, že se bojím, že čtyřstovka už nezaostří. Naštěstí to šlo, ale celý se v žádném případě nevešel. Nevadí, i portréty se počítají :-). Nicméně tohle bylo pro toto ráno poslední setkání.

Další příležitost něco vyfotit byla přímo na zahradě. V sobotu jsem pověsil novou budku a hned druhý den o ni byla a rvačka! Několik špačků se vzájemně přetlačovalo a nový byt. Jen vyfotit na nějaké pěkné větvi se mi je nedařilo, s oblibou využívali nedalekého seříznutého javoru.

Ve sbírce ptáčků mi do dneška chyběl stehlík, častý návštěvník odkvětlých bodláků. Ale letos se začal objevovat i na krmítku, tak jsem měl možnost si na něj počkat. Na bodláku sice není, ale já jsem i tak za něj vděčný.

1.3.2014

Jak jinak, pěkné počasí mě vyhnalo do lesů. Nejdříve jsem zašel na místa, kde byla možnost ulovit téměř vše, co žije tak nějak v okolí - bažanty, zajíce, srnčí, daňky, lišky i divočáky. Navíc je smíšený les téměř v rovině, takže nehrozí totální vyčerpání :-).
Bylo takové malinko mhlavé ráno, těsně nad nulou, ale vstávající slunce prosvětlovalo ještě bezlistý les. Takže světla i v lese bylo dost dost, až vyraší lístky, tak tomu bude pod mohutnými stromy opačně. Ve spadaném listí není při šoulání jednoduché být úplně potichu, tak se snažím využívat stezek zvěře. Nicméně po zvěři jakoby se zem slehla. Tam, kde jsem většinou byl úspěšný, nebyl ani chlup. Musím jinam. Jednou zradím tři daněly, ale jinak nešlo, vrstva listí si vzala svou daň, ale aspoň vím, že už tady něco je. Na rozhraní lesa a malé paseky zahlédnu za kmeny bříz srnčí zrcátko. Nemohu jít dál, musím počkat, co se z toho vyklube. A těsně vedle je další kus! Po pár minutách je jasno, srnec se srnou si dopřávají sluneční očistu. Ale vítr se točí a tak nevím, kolik času budu mít. Srnec kousek popojde a tak stihnu udělat jeden snímek, je to přes trávu a ostření se moc nedaří. Srnčí pár odbíhá do mladého smrčí.

Kousek dál a asi o hodinu později zradím dva daňky s poměrně slušným parožím. Škoda, je to má vina, již jsem spěchal k autu směr oběd :-). Chvíli jsem se je pokoušel následovat, ale hráli si se mnou na schovávanou. Nedá se nic dělat. Aspoň sojka mi dovolila snímek při porcování žaludu. Ještě zkontroluji jezevčí doupě, zdá se, že jezevec je aktivní, čerstvé hromady vyhrabaného písku a množství jeho stop svědčí o jeho přítomnosti. Snad na něj někdy dojde řada a udělám si jeho portrét.

Druhé ráno věnuji horám, tentokrát se staly mým rajónem Beskydy. Neměl jsem žádný přesný cíl, jen opět takové brouzdání lesem jako minulý týden v Jeseníkách. Na jižní straně hory již není sníh, ale ve výšce okolo 1000 metrů už je trochu zmrzlo, i sem tam sníh, který nepříjemně křupe pod nohama. Musím hodně dobře vybírat, kam stoupnu. Bohužel jedno takové křupnutí sněhu vyplašilo v nedaleké pasece vysokou, ale nevím, co to vlastně bylo, jen lámání větví se pomalu vzdalovalo. Ale místo v pasece to je na první pohled výborné, všude množství pobytových stop zvěře. Na jelení říji ideální!

Pokračuji kousek po vrstevnici zvěří vyšlapanou stezkou a pomalu začínám klesat do údolí. Sestupuji starou lesní cestou, lemovanou několika řadami hustého mladého smrčí, za kterým je starší bukový les. Ale bohužel na celé šířce cesty je opět vrstvička sněhu a ledu, což sem tam ve ztichlém lese docela nahlas křupne. Vtom slyším za smrčím nějaký lomoz a dusání kopýtek. Je to jasné, tohle je ta skupinka, kterou jsem vyplašil přede chvílí. Podle zvuků odběhli ale jen kousek dál podél cesty. Má jediná šance je, dostat se na konce smrčí, abych viděl vlevo do svahu listnatého lesa. Ale je asi 50 metrů po tom sněhu. Snažím se jít úplně po kraji, napůl ve smrčinách, ale potichu to nejde. Vysoká pokaždé popoběhne pár metrů dál a tak si chvíli hrajeme. Nakonec to nevydrží a je slyšet rychlý běh. Podle zvuků je mi jasné, že přesadí mou cestu kdesi vpředu. Pokouším se nachystat k focení, ale průhled vpředu je docela úzký a zvěř hodně rychlá. Najednou se přiřítilo asi šest jelenů, v trysku přeskočili úvoz cesty a pokračovali kamsi dolů. Stihnul jsem jen dva snímky, snad aspoň na jednom bude vidět, že to má 4 nohy :-)

Krásný zážitek! Pak už následuje jen cesta do údolí, bylo to příjemní dopoledne.

24.2.2014

Letošní zima je zvláštní a stejné je i mé focení. Je to takové zima nezima, focení nefocení.
Ne, že bych se nedostal do přírody, ale nějak se moc nedaří. Zrovna v neděli bylo nádherné, i když chladné ráno a tak jsem se vydal do hor, na jesenické skály a skalky. Ale prioritou bylo "ulovit" něco zvířecího a bylo mi úplně jedno, co to bude. Abstinenční příznaky se opět začaly projevovat :-).
Je -5, bukové listí je namrzlé a já stoupám hodně strmým svahem mezi první skály. Ranní slunce již osvítilo jejich vrcholky a s nimi i stromy, která rostou v jejich okolí. Některé skály jsou opravdu mohutné, když je listí, schovávají se v bučinách a jen nyní jsou vidět v plné kráse. Na slunci překvapivě světlé, připomínají útesy Doverské. I tady to jsou mnohdy úplné stěny. Nahoře na skalách i mezi nimi často rostou mohutné buky, opravdu majestátní. Nejraději bych je všechny obešel, podíval se na ně, vyfotil, osahal. Působí monumentálně, i když na fotkách to tak nevypadá, není s čím srovnávat.

Na vrcholcích skal a skalek často nacházím kamzičí trus, nejvíce v pseudojeskyňkách, kam se schovávají před nepohodou, v některých místech je to vrstva i pár centimetrů. Také v mechu či borůvčí jsou vidět pobytové stopy zvěře a není jich málo. Zajímavá místa. Ale nepotkávám vůbec nic živého, jen sýkorky řádí ve větvích a jsou slyšet po celém lese. Posbírám hrst pěkně plných bukvic a pomalu loupu oříšky, má oblíbená strava :-). Je téměř bezvětří, sedím na vrstvě bukového listí, opřen o patu skály a nechám se zahřívat ostrým sluncem. Je to tak akorát na zdřímnutí :-), paráda. Kousek dál jsou vidět zbytky ledopádu vysoké snad 4 metry, dříve to musela být podívaná. Jen fotka něčeho živého mi chybí k úplnému štěstí. Naproti ve svahu slyším varování srnce, ale je daleko.

Pomalu scházím do údolí, sem tam měkce zapadám do bláta, které je schováno pod vrstvou listí a prozrazuje tak malá prameniště. Potok v údolí má poměrně dost vody a tak mě přemluví k jedné fotce, to si nechám málokdy ujít. Je poledne, je čas vrátit se do civilizace. Nerad.

12.1.2014

Tak jsem se vrátil do míst, kde jsem byl naposledy před dvěma měsíci. Podívat se, co se v lese děje. Jenže v noci se sice vyčasilo, ale zase začalo docela foukat a to nebylo dobré. Nu což, už jsem dlouho nic nevyfotil, tak se třeba něco podaří, ale je to spíš na náhodu. Zvěř je schovaná v hustším mlází, daněly zase uprostřed vysokého lesa, kde mají přehled.
Šplhám strmě vzhůru na místo, kde čekávám na příchod zvěře. Chodit po lese nemá cenu. Šplhám mezi uvolněnými kameny a kořeny buků, když v tom zahlédnu kus jakoby plechu, který čouhá ze země a listí. Hned tuším, co to je, i když vidím jen pár centimetrů. Známý lem i tvar linie je jasný, je to helma sovětské armády z druhé světové války! Je jí tak třetina, je rezavá a rozpadá se. Kdo ví, kde se tady v tomhle hodně nepřístupném místě vzala. Kdo ví, jaký měl osud voják, který ji nosil. Je to opravdu zvláštní pocit, držet ji v ruce.

Na vršek kopce se vyšplhám zrovna v okamžiku, kdy slunce prvními paprsky osvítilo vršky stromů. Na "mém" place žádná zvěř není, ale to nevadí, usadím se a třeba něco přijde. Je to oblíbené místo daňků, muflonů a sem tam i prasat. Naštěstí je tohle místo trochu za větrem. Ale sedím asi 2 hodiny a stále nic! Koutkem oka zahlédnu vedle sebe pohyb, to se zčistajasna objevila liška, přišla z boku, proto jsem o ní nevěděl. Ale mířila rychlým krokem pryč aniž mne spatřila. No jo, pomalu začíná kaňkování.
Zvedám se, že přesto projdu kousek lesů. Cestou ve vysokém lese zradím několik daněl, nedá se nic dělat. Na rozhraní malé mýtiny a hustšího lesa načapám skupinku srnčí, tak udělám aspoň pár fotek mezi stromy. Pro dnešek končím.

Poslední fotka je z beskydských kopců, bylo potřeba se trochu unavit a tak jsem si prošel okolí Travného.