16.7.2014
Letos jsem se na srnčí zvěř prakticky
nedostal,
naposledy někdy v březnu. Srnčí říje se
blíží mílovými kroky a tak
jsem v podvečeru
vyrazil na obhlídku. A sice na místo,
které jsem
objevil nedávno při jednom cyklotréninku -
taková
malá rokle, řídce porostlá, odspodu
výchozy
zvěře, západní slunce ...
výborné
místo! Celý
natěšený jsem se v
podvečer usadil na místě s dobrým
výhledem a
současně s dobrým větrem.
Sedím půlhodinku, to jsem ještě v klidu.
Sedím další půlhodinku, to už se
většinou něco okolo děje, ale tady nic. Tak si aspoň
krátím čas focením babočky,
která vytrvale sedá na jeden
konkrétní list javoru a když letí
okolo další, tak se dá do
odhánění vetřelce nebo samičky?

Po hodině a půl se odhodlávám ukončit
čekání, pomaličku se začíná
smrákat.
Balím foťák i maskování do
batohu a
říkám si, že se ještě projdu kousek
dál do
míst, kde jsem před dvěmi lety vídával
pěkného srnce. V takové
starší pasece, v
hodně mladém smíšeném lese.
Vycházím ze zákruty lesní
cesty a
hledím na 15 metrů do očí
krásnému srnci!
Padlo něco málo nepublikovatelných slov :-) Moc
mě ale
neregistruje, takže dávám zpátečku a
rychle
vytahuji foťák z batohu. Pomaličku se vracím, ale
to již
srnec neunesl a odskočil do houští.
No nic, třeba v pasece ještě něco bude. A taky že ano,
nahoře
vidím hřbet mladé srny.
Oblékám
maskování a pomalu se za ní
vydávám
a současně kontroluji směr větru. Vše je v
pořádku a
daří se mi postupně se přiblížit možná
na 30
metrů. Srna mě párkrát registruje, ale jakoby
hleděla
skrz mě, zřejmě to moje maskování opravdu k
něčemu je.
Párkrát se mi ji podaří vyfotit,
chvíli jdu
souběžně s ní. ale vysoká tráva a
malé
smrčky mi moc snímků neumožní. Po
chvíli i ona
mizí v houští.

Bylo to fajn, krásná černá a
hluboká kukadla jsem viděl :-). Ale já se
vrátím a ten srnec musí být
také můj.
21.6.2014
Jeseníky jsou snad hory mlhy a
deště. Při několika posledních
výpravách na jejich hřebeny jsem asi
jiné počasí nezažil. Nejinak tomu bylo i
tentokrát, kdy jsem s kamarádem Martinem vyrazil.
Cílem byly staré lovecké
chodníky, kde lze
při troše štěstí potkat vysokou a na
rozhraní lesa a horských luk i možná
nějaké
kamzíky. V noci svítily hvězdy jako o
závod, ale
východ slunce již byl skryt v hustým
mracích a
studené mlze. Nedá se nic dělat, když už jsem
nahoře,
projdu se i mlnou.
Po několika stech metrech jsem měl místo bot malé
bazénky goretex negoretex.
Jen na chviličku, snad na 10 minut, se mlha roztrhala a my měli opravdu
štěstí! Ani mé čvachtavé
kroky nezradily
dva kamzíky, dali mi k dispozici čas na pár
snímků
a zase se skryli v té šedé,
lepivé a
ploužící se formě vody.

Čas a nachozené metry přibývaly a
stále nikde nic. V tom mi syknutí Martina
nasměrovalo pohled do svahu a oči téměř okamžitě
zaregistrovaly divné větve smrku. Ještě
mladé paroží jelena se rýsovalo v mlze
proti světlému pozadí. Honem tři
cvaknutí závěrky a je pryč.

Další kilometry
šoulání již
nepřinesly žádný výsledek a tak jsme
unaveni
zatroubili na ústup. Snad příště bude
lépe,
ale i tento den byl nádherný a patří k
takovým lovům na kartu fotoaparátu.
1.6.2014
Dnešní den byl
naplánován jako ptačí. Na
jídelním lístku měl být
především ledňáček, jako
druhý chod volavka popelavá a zákuskem
pak cokoliv dalšího.
Slunce ještě nevyšlo nad obzor a já se
maskoval na rozhraní vrbiček a zarostlého dna
nádrže. Při příchodu jsem zvednul dvě volavky,
ale to bylo v plánu, měly by se po čase vrátit.
Ale ani po hodince čekání nikde nic,
úplné ticho. Naštěstí mi do
záběru vplula aspoň jedna kachna, maličko se vyčabrala a
odplula kamsi mimo záběr.

Jeden krátký skřek kdesi nade mnou zvěstoval
přílet šedých krasavic. Ani jsem se
nehnul, tyhle potvůrky mají přímo
ostříží zrak a jakýkoliv pohyb i na
200 metrů odhalí. Bohužel sedaly na jiné
místo, do koryta přítoku, které je v
tom místě asi metr pod úrovní
ostatního terénu. Jen jedna si
vyhlédla pařez na břehu a předvedla mi
krátké představení
klasických postojů, než i ona slétla dolů mimo
můj pohled.

Dobrá, balím maskování a
vydávám se za ledňáčky. Už
dříve mě ale
kamarád Martin upozornil, že poslední dobou
ledňáčky neviděl, nicméně já věřil, že
budou.
Jenže nebyli, v širokém okolí nebylo
slyšet
ani pípnutí, ani jeden rychlý přelet.
Zvláštní, kam se všichni
poděli. Asi
hodinku čekám, ale opravdu, jakoby se po nich zem slehla. A
tak
se vracím k nádrži, k přítoku potoka,
kam
zalétly před nějakou dobou volavky. Třeba budu
mít
štěstí. Naštěstí jsem je
nevyplašil,
nebyly na potoku, ale to bylo docela dobré
znamení, mohly
se vrátit. Sedám s výhledem na asi 100
metrový úsek potoka, lemovaného
šťavnatou
trávou. Ale ani po další hodině a půl
se nic
neděje. Naštěstí se v ohybu potoka objevila
kachna se
čtyřmi malými, kteří mi aspoň na
krátkou
chvíli zaplnili čekání, než projeli
kousek ode mne
dál po proudu.

Vydávám se na zpáteční
cestu, ještě
se na chvíli stavím k přilehlému
rybníčku,
jestli náhodou nebude něco. Chvíli pozoruji
kachní
rodinku. Najednou na protějším břehu
zahlédnu
známý let. Ledňáček! Tak tady někde
jste! Byl to
sice jen rychlý průlet, ale důležité je, že tam
stále ledňáčci jsou.
Podívám se za nimi
zase za nějaký čas.
24.5.2014
Když se blíží víkend,
nebývá předpověď počasí
většinou
příznivá. Tentokrát byly
hlášeny
pořádné bouřky, ale
naštěstí se
většina z nich severní Moravě vyhnula. Celou noc
z
pátku na sobotu svítily hvězdy, takže jsem
natáhnul budík.
Na ledňáčky je ještě brzy, krmit začnou tak za
týden, tož volba padla na oblíbený
kopec do listnatého, většinou bukového
lesa. Vím, že už bude v lese docela tma, ale vím
o pár místech, kde je les
řidší, tak možná se tam něco povede.
Pomalu stoupám na širší,
jakoby placatý vršek kopce a přede mnou se pomalu
otvírá výhled na planinku.
Vítr mám dobrý, možná něco
překvapím.
Ale bylo to naopak, já jsem byl překvapen!
Dvanáctý smysl :-) mě varoval, zastavuji se a
kousek před sebou za kmeny buků slyším
šustění. Pomaličku vyhlédnu ... dvě
prasata přerývají staré
listí snad 25 metrů přede mnou! Neví o mně, tak
si v klidu sedám, před sebe stativ s foťákem,
nastavím si ISO na 2000 a i tak mi čas
vychází na 1/30. Snad aspoň jedna fotka bude.
Prasata jsou blízko, sotva se vejdou do hledáčku.
A pak se rozhodnou, že lepší rytí bude
blíž u mne! Tak to se mi ještě nestalo, abych
musel couvat jen kvůli tomu, aby se mi vešly do
záběru! Naštěstí jsme
všichni tři v klidu, tak se o 3 metry posunu a
fotím dál. Pořídil jsem si
nové maskovací oblečení,
taková 3D lehounká bunda a kalhoty a
zdá se, že funguje bezvadně!

A najednou se za takovým malým hrbem kousek vedle
objeví bachyně se selaty a za ní
druhá!
Míří podél mne kousek dál a
mí dva
pašíci se k nim přidávají.
Asi deset minut
věnují přeorávání lesa,
ozývá
se třeskot kamenů, doslova vzduchem lítají i
docela
velké spadané větve.
Zajímavá
podívaná! Pak odešli dál do
lesů.

Ještě se ani nestačím přemístit někam
jinam a slyším známé zvuky,
jakoby polenama o sebe. To už vím, že kdesi přede mnou jsou
mufloni. A taky jo. Jsou to mladé kusy, včetně muflonky a
mláděte. Bohužel byli do protisvětla, ale snad
pár fotek vyšlo. Po chvíli odklusali
kamsi za


povinnostmi, tak jsem se přesunul i já. O kus dál
jsem nachytal mladého daňka s pučícím
parožím. Ale něco se mi na něm nezdálo. A za
chvíli bylo jasno, na levém předním
běhu mu chybí dolní část od kolene!
Pohyboval se sice trošku neohrabaně, ale šlo to.
Byl úplně v klidu, opět mi nevěnoval pozornost, snad
díky tomu novému maskování
a tak jsem jen nechal pomalu odejít. Kdo ví,
jakou má budoucnost.

18.5.2014
Prší, prší
a
prší. Vody až moc, zamračeno, tma. Ale to
znamená,
že i horské potoky, které jinak nemají
vody na
rozdávání, budou docela
vydatné.
Naštěstí na nedělní den je předpověď
relativně
dobrá. Ráno kontroluji
dešťový radar, nikde
nic se neblíží, takže
vyjíždím.
Cílem je potok jménem Vysutý. Je
poměrně krátký, ale v horní
části hodně strmý, s mnoha kaskádami a
pěkným vodopádem. Byl jsem u něj na podzim, jenže
tehdy bylo vody jako šafránu a navíc
jsem se k němu dostával shora a to bylo docela
nebezpečné. A nic jsem nenafotil. Tentokrát jdu
proti jeho proudu a hustota vrstevnic v mapě dává
tušit sice krátký, ale docela
náročný výstup. Nedá se nic
dělat, tričko propotím. Ještě před vstupem do
jeho úzkého zářezu
nacházím svůj
první letošní hřib! A je to
pořádný macek kováře.
V korytu potoka je vidět čerstvě naplavené
kamení,
štěrk a větve. Stoupám těsně podél
potoka a někdy
i v něm, protože strmý zářez neumožňuje jinak.
Cestou se
zastavuji a fotím zajímavá
místa. Koryto je
strmější a strmější, až
nakonec
končí asi 15 metrů dlouhou kaskádou,
podél
které se již dál nedá vystoupat.
Množství
vody v kopcích odhaluje i boční
přítoky,
které nejsou v "normální" době
téměř vidět.
Voda v kaskádě opravdu jen hučí, je to
zajímavé, krásné a
zároveň trochu
děsivé, naštěstí ne
nebezpečné.
Potkávám tady i dva další
fotografy,
kteří dorazili chvíli přede mnou.
Snažím se
zachytit tu divočinu, snad aspoň pár fotek vyjde.
Cestu zpátky jsem již volil lesem, přeci jen
podél vody by to bylo zbytečné. Tož tak :-)

11.5.2014
Sobotní ráno slibovalo
krásné počasí, na řadě byly Beskydy a
zálusk jsem měl na skorce, asi před 14 dny jsem je viděl na
Čeladence.
Zamaskování u míst, kde jsem je
posledně viděl sedávat na kamenech, bylo dílem
chvilky. Ale dlouho se nic nedělo, pak jeden proletěl těsně nad vodou
proti proudu kamsi za zátočinu. Za 20 minut letí
zpět a zase kamsi dál. Tak jsem se asi za hodinu
přemístil na jiné místo, ale
scénář se opakoval. A
tohle jsem zopakoval asi 4x se
stejným výsledkem :-). Skorci ještě
nekrmili, jak jsem zjistil za chvíli, ještě
seděli na vajíčkách. Vyfotil jsem jen jednoho,
daleko, v tmavém místě nad vodou, takže
kvalita mizerná, jen, že tam byl. Až u počítače
jsem uviděl, že je okroužkovaný.
No nic, skorci tedy tentokrát nebudou. Ale při tom
všem jsem prošel okolo pěkných
mechových kamenů v proudu potoka, tak jsem se
ještě chvilku věnoval aspoň jim. Na pohled pěkné,
jenom stále nemohu najít tu správnou
kompozici, abych vystihnul to "pěkno". Nevím, z
výsledků jsem takový rozpačitý, třeba
se tam ještě vrátím ....

4.5.2014
Teplé jaro mě lákalo k vodě, i
když ne na koupání. Všude okolo
vidím fotky ledňáčků, jsou to
nádherní ptáčci, ale já je
fotil naposledy v roce 2010. Navíc kamarád
fotograf je na jedné lokalitě sleduje a tak mi dal echo, že
jsou. Martine, dík!
Jenže teplé jaro jaksi skončilo, v sobotu
déšť, zima a vítr. Předpověď na neděli
je ale příznivá, i když to o půl
páté ráno tak vůbec nevypadalo.
Naštěstí po půlhodince jízdy autem se
objevila modrá obloha, tož jsem rád, že jsem se
přesvědčil :-).
Chvíli po tom, co slunce vykouklo nad obzor, mě u potoka
pozdravilo známé
pískání.
Párek ledňáčků lítal korytem potoka
sem tam těsně
nad vodou. Počkal jsem, až odletí za zátočinu a v
rychlosti se zamaskoval mezi vrbami naproti hliněné stěny
tak,
abych viděl na možné odsedací větvičky na
mé
straně potoka. Čekám jen asi 10 minut a vidím
pohyb
naproti na břehu. To se kterýsi vodouš
(bahenní?
kropenatý?) podíval na
štěrkový břeh k
něčemu dobrému na snídani.

Za chvíli zase pískání a
najednou samička sedí asi 6 metrů přede mnou! Hned za
ní letí sameček, ale ten si to namířil
přímo do otvoru ve stěně. Za pár
desítek vteřin z otvoru přeletěl jen o metr vedle do
dalšího otvoru. A tak několikrát po
sobě. Zajímavé, že by kopal dvě nory současně?
Za chvíli se k němu přidala i samička, ale je
krátce a zase se posadila na druhý břeh.

Sameček pracoval usilovně na obou otvorech, jen sem tam si odpočinul
kousek od samičky. Pokusil jsem se jej vyfotit při vletu do nory, ale s
tímto zkušenost nemám, tak opravdu jen
pokusy. Sameček také sem tam slétnul na
štěrkový břeh, odkud se vracel k noře a tady se
mi dva tři "odlétací" záběry
náznakem povedly.


Strávil jsem s nimi pěkné tři hodiny. Cestou
zpátky jsem se stavil ještě na jeden
takový mokřadní rybníček, kde jsem
ulovil párek kachen divokých, jak se
vyhřívají na slunci. Jo, docela mě
potěšili ptáčci tyrkysoví .......:-).
Už se těším na léto, až vyvedou
mladé a budou všichni společně lovit.

13.4.2014
Dnes moc času na nějaké
delší
brouzdání přírodou nebylo,
navíc mělo
být škaredě. Naštěstí
ještě před
svítáním hvězdy svítily,
což mne
vytáhlo z postele a věřil jsem, že počasí
pár
hodin vydrží, než dorazí deště. Stavil
jsem se na
místa z minulé akce, i když to znamená
půl hodiny
autem a hodinku šlapání do kopců.
Slunce se zrovna vykulilo nad obzor, když jsem byl nahoře.
Poslední úsek stoupání je
vysokou travou s malými smrčky, mezi kterými jsou
vyšlapány zvěří cestičky. Nahoře
spatřím dva pastvící

se muflony. Pokouším se dostat blíž,
ale mají evidentně namířeno jinam. Kousek přede
mnou se mihne mezi smrčky a travou divoké prase, ale
nemám možnost focení. To to dobře
začíná!
Vycházím na vrchol kopce, který je
porostlý starými buky a jinak relativně
holý. Překvapení bylo
vzájemné, přišli se na mě
podívat dva berani, ale asi jsem nebyl dost
zajímavý, tak odklusali za

obzor. Pár hodin čekání ale nepřineslo
nic
dalšího, jen kdesi v dálce bekal srnec
a daleko ve
svahu přešla daněla. Jaksi mrtvo bylo dneska, před
čtrnácti dny to tedy bylo lepší :-).
Nedá
se nic dělat, ne vždy je posvícení.
Další
návštěva této lokality ale bude asi až
na podzim,
jakmile se totiž bučiny zalistí, je tady docela tma. Ale kdo
ví ....
29.3.2014
Předpověď počasí slibovala
krásný víkend, ale já
vyrazil již v pátek brzy ráno. Zamračeno, mlha -
to nebyl dobrý začátek! Ale já nějak
tušil, že to během dopoledne bude jinak a nenechal se
odradit.
Asi za hodinku po výstupu na oblíbený
kopec, kde mám možnost narazit na celou řadu
chlupatých tvorů, mlha ustoupila a slunce se
pokoušelo prorazit mraky. Což se mu taky okolo
deváté povedlo. Ale proseděl jsem hodiny,
prochodil kilometry, sem tam zdřímnul pod stromem na slunci
a jen zdálky jsem sem tam něco zahlédl.
Nejblíže byla veverka, tu jsem stíhal a pak
tlupa
prasat, schovaná
v hustém mlází asi 4 metry ode mne.
Zvuky se odtud ozývaly různé, i takové
jakoby hrdelní vrčení a já jsem
nenašel odvahu popojít dovnitř :-). Ale stejně
bych tam nemohl fotit. Takže po 6 hodinách jsem to vzdal.
Sobotní ráno bylo ještě
horší, než
to páteční. Chvíli jsem uvažoval,
jestli to
má cenu, ale mlžné fotky jsou také
fotky, žejo. A
když už jsem vstal ... Kroky míří
stejnou cestou na
kopec, ale dneska na trochu jiné místo.
Ale
tentokrát mlha jak .... no, takové
chlupaté
zvíře :-). Na 80 metrů už nebylo vidět nic. Pohodlně se
usadím do takové rozsochy mezi tři stromy a
čekám,
až se mlha zvedne. Asi po půl hodince z pravé strany
přichází muflonek, ale byl tak blízko,
že se mi
nevešel do hledáčku, cvaknutí
závěrky jej
vyrušilo a odklusal zpátky. Asi po 10
minutách,
tentokrát zleva, mě míjí a

jde přede mne 5 daňků! Míjejí mě asi na 20 metrů,
jeden za druhým! Nechci je fotit, z té
blízky bych stíhal jen jeden záběr a
byli by v trapu. Jen se dívám na ta
krásná zvířata a teprve až byli kousek
dál, jsem pořídil pár
snímků. Mlhových.
Čekám ještě asi hodinu, v místech
prvního
muflona se objevují další dva, ale
tentokrát mě zradil vítr. Přesunuji se na
místo,
odkud vyšli mufloni a opět čekám. Asi po
půlhodince a
dvou schrupnutích slyším za sebou, kde
je svah
bukového lesa, dusot, šustění a zvuky,
jakoby
někdo práskal dvěmi bukovými poleny o sebe. Je mi
jasné, co to je - mufloni se hašteří!
Jdu za nimi!
Svah lesa tvoří takovou hluboce zaříznutou
podkovu a
mufloni se přesunuli na druhou stranu, kterou kryjí
vršky
stromů rostoucích dole, takže jen
slyším rachot
kamení ve svahu, šustění
listí,
lámání větví a hlavně
nárazy rohů.
Je to šílený rachot, nikdy bych
nevěřil jak se to
může v lese ozývat!

Chvíli bojují naproti, ale pak se rozhodli
vrátit na můj svah! Úprk dolů ze svahu a
výběh ke mě byl dílem vteřin. Jednu muflonku
nahánělo asi 8 beranů!! Bohužel kousek přede mnou odbočili
na traverz, takže další fotky byly
spíš zezadu, ale podařilo se mi vyfotit berana,
jak kryje chudáka muflonku (je to poslední
fotka). Za pár desítek vteřin pokračovali s
rachotem dál.

Já se vydávám na
zpáteční cestu, dneska toho bylo dost. Opět se
dostávám na jedno místo, kde
zářez starého potoka opět tvoří
takovou podkovu. Na druhé straně zahlédnu pohyb
něčeho šedého ..... prasata!! A je jich asi 5
velkých plus pár mladých.
Míří dolů svahem a vypadá to, že by
pak mohli stoupat ke mě! Odhaduji, kam se posunout, až
přesadí lesní cestu a aby se mi vešli
do hledáčku. Bohužel ale opět kousek pode mnou zahnou na
vrstevnici a tak je docela rychle následuji.
Vedoucí bachyně sem tam pošťouchne
ostatní a popohání je. Na
chvíli se zastaví u vývratu a cosi tam
hledají, pár fotek se podařilo a jsou na nich
vidět i malí pruhovaní
výtržníci :-).

Pak pokračují dál do
nízkého
houští a tím je pro dnešek
vymalováno. Ale dneska docela
příjemnými barvami
:-).
9.3.2014
Tento víkend jsem věnoval
chataření, jarní práce
nepočkají. Ale samozřejmě jsem vzal i teleobjektiv a kanona,
co kdyby se našla chvilka volna :-). Samozřejmě se
chvilka našla a jedno krásné,
mrazivé a mírně zamlžené
ráno mne přivítalo na "mé"
albrechtické louce. Chodím na tahle
místa docela často, první paprsky slunce louku
osvítí jako jednu z prvních a sem tam
se i nějaká ta fotka povede.
Stoupám mírným svahem na
rozhraní louky a
nízkého lesa. Je ještě hodně
šero, louka je
ojíněná a zdá se být
prázdná.
Ale není, kus dál nalézám
srnce.
Pokouším se dostat trochu blíž, ale i
když o mě
neví, pomalu zatáhne do vysoké
trávy. Jdu
se posadit kousek dál k vysoké trávě,
abych byl
aspoň trochu skrytý. Sotva se usadím, na
horizontu louky
se objeví další srnec a v
závěsu dvě srny.
Právě v tom okamžiku první sluneční
paprsky
pronikají nízkou mlhou a oranžově
barví vše
kolem. Světla stále moc není, ale pořizuji
snímky,
třeba už další příležitost nebude. A
opakovalo se
totéž, co s prvním srncem, za pár
minut
zatáhli do mladého smrčí. Ale je
ještě brzy
ráno,


chvíli počkám na rozhraní lesa a
louky. Asi po
půlhodince, v místě, kam před nějakou
chvílí
zaběhl zajíc, se ozývá
šustění. Je
mi to jasné, zajíc se vrací. A už ho
vidím
mezi stvoly staré trávy. Je tak
blízko, že se
bojím, že čtyřstovka už nezaostří.
Naštěstí
to šlo, ale celý se v
žádném případě
nevešel. Nevadí, i portréty se
počítají :-). Nicméně tohle bylo pro
toto
ráno poslední setkání.

Další příležitost něco vyfotit byla
přímo na zahradě. V sobotu jsem pověsil novou budku a hned
druhý den o ni byla a rvačka! Několik špačků se
vzájemně přetlačovalo a nový byt. Jen vyfotit na
nějaké pěkné větvi se mi je nedařilo, s oblibou
využívali nedalekého
seříznutého javoru.

Ve sbírce ptáčků mi do dneška chyběl
stehlík, častý
návštěvník
odkvětlých bodláků. Ale letos se začal objevovat
i na
krmítku, tak jsem měl možnost si na něj počkat. Na
bodláku sice není, ale já jsem i tak
za něj
vděčný.

1.3.2014
Jak jinak, pěkné počasí mě
vyhnalo do lesů.
Nejdříve jsem zašel na místa, kde byla
možnost
ulovit téměř vše, co žije tak nějak v
okolí -
bažanty, zajíce, srnčí, daňky, lišky i
divočáky. Navíc je
smíšený les
téměř v rovině, takže nehrozí
totální
vyčerpání :-).
Bylo takové malinko mhlavé ráno, těsně
nad nulou,
ale vstávající slunce prosvětlovalo
ještě
bezlistý les. Takže světla i v lese bylo dost dost, až
vyraší lístky, tak tomu bude pod
mohutnými
stromy opačně. Ve spadaném listí není
při
šoulání jednoduché
být úplně
potichu, tak se snažím využívat stezek zvěře.
Nicméně po zvěři jakoby se zem slehla. Tam, kde jsem
většinou byl úspěšný, nebyl
ani chlup.
Musím jinam. Jednou zradím tři daněly, ale jinak
nešlo, vrstva listí si vzala svou daň, ale aspoň
vím, že už tady něco je. Na rozhraní lesa a
malé
paseky zahlédnu za kmeny bříz srnčí
zrcátko. Nemohu jít dál,
musím počkat, co
se z toho vyklube. A těsně vedle je další kus! Po
pár minutách je jasno, srnec se srnou si
dopřávají sluneční očistu. Ale
vítr se
točí a tak nevím, kolik času budu mít.
Srnec
kousek popojde a tak stihnu udělat jeden snímek, je to přes
trávu a ostření se moc nedaří.
Srnčí
pár odbíhá do mladého
smrčí.
Kousek dál a asi o hodinu později zradím dva
daňky s poměrně slušným parožím.
Škoda, je to má vina, již jsem spěchal k autu
směr oběd :-). Chvíli jsem se je pokoušel
následovat, ale hráli si se mnou na
schovávanou. Nedá se nic dělat. Aspoň sojka mi
dovolila snímek při porcování žaludu.
Ještě zkontroluji jezevčí doupě, zdá
se, že jezevec je aktivní, čerstvé hromady
vyhrabaného písku a množství jeho stop
svědčí o jeho přítomnosti. Snad na něj někdy
dojde řada a udělám si jeho portrét.

Druhé ráno věnuji horám,
tentokrát se staly
mým rajónem Beskydy. Neměl jsem
žádný
přesný cíl, jen opět takové
brouzdání lesem jako minulý
týden v
Jeseníkách. Na jižní straně hory již
není
sníh, ale ve výšce okolo 1000 metrů už
je trochu
zmrzlo, i sem tam sníh, který
nepříjemně křupe pod
nohama. Musím hodně dobře vybírat, kam stoupnu.
Bohužel
jedno takové křupnutí sněhu vyplašilo
v
nedaleké pasece vysokou, ale nevím, co to vlastně
bylo,
jen lámání větví se pomalu
vzdalovalo. Ale
místo v pasece to je na první pohled
výborné, všude množství
pobytových
stop zvěře. Na jelení říji
ideální!
Pokračuji kousek po vrstevnici zvěří vyšlapanou
stezkou a
pomalu začínám klesat do
údolí. Sestupuji
starou lesní cestou, lemovanou několika řadami
hustého
mladého smrčí, za kterým je
starší
bukový les. Ale bohužel na celé
šířce cesty
je opět vrstvička sněhu a ledu, což sem tam ve ztichlém lese
docela nahlas křupne. Vtom slyším za
smrčím
nějaký lomoz a dusání
kopýtek. Je to
jasné, tohle je ta skupinka, kterou jsem vyplašil
přede
chvílí. Podle zvuků odběhli ale jen kousek
dál
podél cesty. Má jediná
šance je, dostat se
na konce smrčí, abych viděl vlevo do svahu
listnatého
lesa. Ale je asi 50 metrů po tom sněhu. Snažím se
jít
úplně po kraji, napůl ve smrčinách, ale potichu
to nejde.
Vysoká pokaždé popoběhne pár metrů
dál a
tak si chvíli hrajeme. Nakonec to nevydrží a je
slyšet rychlý běh. Podle zvuků je mi
jasné, že
přesadí mou cestu kdesi vpředu.
Pokouším se
nachystat k focení, ale průhled vpředu je docela
úzký a zvěř hodně rychlá. Najednou se
přiřítilo asi šest jelenů, v trysku přeskočili
úvoz cesty a pokračovali kamsi dolů. Stihnul jsem jen dva
snímky, snad aspoň na jednom bude vidět, že to má
4 nohy
:-)

Krásný zážitek! Pak už
následuje jen cesta
do údolí, bylo to příjemní
dopoledne.
24.2.2014
Letošní zima je
zvláštní
a stejné je i mé focení. Je to
takové zima
nezima, focení nefocení.
Ne, že bych se nedostal do přírody, ale nějak se moc
nedaří. Zrovna v neděli bylo nádherné,
i když chladné ráno a tak jsem se vydal do hor,
na jesenické skály a skalky. Ale prioritou bylo
"ulovit" něco zvířecího a bylo mi
úplně jedno, co to bude. Abstinenční
příznaky se opět začaly projevovat :-).
Je -5, bukové listí je namrzlé a
já
stoupám hodně strmým svahem mezi první
skály. Ranní slunce již osvítilo
jejich vrcholky a
s nimi i stromy, která rostou v jejich okolí.
Některé skály jsou opravdu mohutné,
když je
listí, schovávají se v
bučinách a jen
nyní jsou vidět v plné kráse. Na
slunci překvapivě
světlé, připomínají útesy
Doverské.
I tady to jsou mnohdy úplné stěny. Nahoře na
skalách i mezi nimi často rostou mohutné buky,
opravdu
majestátní. Nejraději bych je všechny
obešel, podíval se na ně, vyfotil, osahal.
Působí
monumentálně, i když na fotkách to tak
nevypadá,
není s čím srovnávat.

Na vrcholcích skal a skalek často
nacházím
kamzičí trus, nejvíce v
pseudojeskyňkách, kam se
schovávají před nepohodou, v některých
místech je to vrstva i pár centimetrů.
Také
v mechu či borůvčí jsou vidět pobytové stopy
zvěře a
není jich málo. Zajímavá
místa. Ale
nepotkávám vůbec nic živého, jen
sýkorky
řádí ve větvích a jsou
slyšet po
celém lese. Posbírám hrst pěkně
plných
bukvic a pomalu loupu oříšky, má
oblíbená strava :-). Je téměř
bezvětří,
sedím na vrstvě bukového listí, opřen
o patu
skály a nechám se zahřívat
ostrým sluncem.
Je to tak akorát na zdřímnutí :-),
paráda.
Kousek dál jsou vidět zbytky ledopádu
vysoké snad
4 metry, dříve to musela být
podívaná. Jen fotka něčeho
živého mi
chybí k úplnému
štěstí. Naproti ve
svahu slyším varování
srnce, ale je daleko.

Pomalu scházím do údolí,
sem tam měkce
zapadám do bláta, které je
schováno pod
vrstvou listí a prozrazuje tak malá
prameniště.
Potok v údolí má poměrně dost vody a
tak mě
přemluví k jedné fotce, to si nechám
málokdy ujít. Je poledne, je čas
vrátit se do
civilizace. Nerad.
12.1.2014
Tak jsem se vrátil do míst, kde
jsem byl naposledy před dvěma měsíci. Podívat se,
co se v lese děje. Jenže v noci se sice vyčasilo, ale zase začalo
docela foukat a to nebylo dobré. Nu což, už jsem dlouho nic
nevyfotil, tak se třeba něco podaří, ale je to
spíš na náhodu. Zvěř je
schovaná v hustším
mlází, daněly zase uprostřed vysokého
lesa, kde mají přehled.
Šplhám strmě vzhůru na místo, kde
čekávám na příchod zvěře. Chodit po
lese
nemá cenu. Šplhám mezi
uvolněnými kameny a
kořeny buků, když v tom zahlédnu kus jakoby plechu,
který
čouhá ze země a listí. Hned
tuším, co to
je, i když vidím jen pár centimetrů.
Známý
lem i tvar linie je jasný, je to helma sovětské
armády z druhé světové
války! Je jí
tak třetina, je rezavá a rozpadá se. Kdo
ví, kde
se tady v tomhle hodně nepřístupném
místě vzala.
Kdo ví, jaký měl osud voják,
který ji
nosil. Je to opravdu zvláštní pocit,
držet ji v
ruce.

Na vršek kopce se vyšplhám zrovna v
okamžiku, kdy slunce prvními paprsky osvítilo
vršky stromů. Na "mém" place
žádná zvěř není, ale to
nevadí, usadím se a třeba něco přijde. Je to
oblíbené místo daňků, muflonů a sem
tam i prasat. Naštěstí je tohle místo
trochu za větrem. Ale sedím asi 2 hodiny a stále
nic! Koutkem oka zahlédnu vedle sebe pohyb, to se
zčistajasna objevila liška, přišla z boku, proto
jsem o ní nevěděl. Ale mířila rychlým
krokem pryč aniž mne spatřila. No jo, pomalu
začíná kaňkování.
Zvedám se, že přesto projdu kousek lesů. Cestou ve
vysokém lese zradím několik daněl,
nedá se nic dělat. Na rozhraní malé
mýtiny a hustšího lesa
načapám skupinku srnčí, tak udělám
aspoň pár fotek mezi stromy. Pro dnešek
končím.
Poslední fotka je z beskydských kopců, bylo
potřeba se trochu unavit a tak jsem si prošel
okolí Travného.

|