Aktuality

17.11.2013

Tentokrát přidám jen pár drobností. První je z brouzdání po jesenických kopcích, na pořadu byl Sokol a jeho dominanta. V krásném podzimním dnu vypadal fajn.

A ještě jsem se vydal na sojky, tahle je focena u jedné mé oblíbené vodní nádrže. Čekal jsem na ni víc než hodinu, ale nakonec přišla. U té druhé fotky nevím, zda je lepší první nebo druhá varianta. Tak jsem dal obě.

10.11.2013

Týden uběhl jako voda a já jsem opět na stejném místě jako před týdnem. Počasí naštěstí meteorologům až tam nevyšlo a tak mě nedělní ráno v lese uvítalo modrou oblohou a nízkým sluncem. Nicméně v místě, kde čekám na své "oběti", jsou skupinky nízkého, poměrně hustého smrčí a právě tato místa s oblibou vyhledávají obyvatelé této části lesa a navíc je mufloní říje. Je mi jasné, že budu muset zase fotit na vyšší ISO a často ze stínu do světla.
Nedá se nic dělat, pokusím se dostat maximum, co umím. Asi po hodince čekání, když slunce sem tam flíčky nasvítilo jehličí, přiběhla veverka, jen na pár desítek vteřin a zase za šustění drápků na kůře smrků zmizela kdesi nahoře. Pak jsem zahlédl vpředu mezi stromy pohyb .... mladý muflon přesadil světlinku asi 100 metrů přede mnou a ve smrčkách mířil ke mě. Byl neustále skrytý za některým z kmenů a tak jsem musel počkat, až bude opravdu blízko. A taky, že přišel, snad na 25 metrů!. Nevešel se mi ani do hledáčku, bohužel tedy není celý, ale otočit objektiv nastojato nebyl čas. Dal mi jen pár vteřin, než s dusotem odběhl.

Neuběhla ani půlhodinka a zase vpředu nějaký pohyb. Mladý daněk si to namířil opět mým směrem, tentokrát jej ale něco zaujalo ještě daleko ode mne a cik cak odbočil do vysokého lesa mimo můj dostřel.

A zase snad jen půlhodina čekání a ze stejného místa jako první muflon, se vynořil další mladý a pár kroků za ním pořádný beran! Šli v poklidu za sebou a následoval stejný scénář. Také přesadili světlinku a stejnými místy procházeli ke mě. Tak na vás si moc rád počkám. Ale starší beran toho mladého nevybíravě odehnal a pokračoval sám. Plus minus ve stejném místě, kde jsem fotil prvního muflona, se mi podařilo ulovit i druhého. Také přišel tak blízko, že se prostě nevešel. Udělal jsem pár fotek naležato, jako pojistku a jen jsem doufal, že se mi otočení objektivu nastojato povede a muflona nezradím! Povedlo se a beran mi dal k dispozici tak 20 vteřin, než si uvědomil, že je něco jinak. Ale neodběhl daleko, nebyl vyplašený, jen zase do míst, kam jsem "nedosáhl".

Ještě chvíli jsem čekal, ale pak jsem se vydal do kopce, kam odešli mufloní berani. Stoupám vyšší travou, jsem skoro na vršku, když tu na mne shora jukne beran, kdo že to ruší jeho kruhy!! Byla to rychlovka, dovolil mi jen dva snímky, odzumovat fakt nešlo :-)

A tím jsem pro dnešek skončil, abstinenční příznaky tak začnou až v pátek.

3.11.2013

Zatažená obloha již brzy ráno neslibovala slunečný podzimní den, na jaký jsme si zvykli, ale volný nedělní čas je potřeba využít. Žimrovice jsem naposledy navštívil asi před 8 týdny, ale tehdy jsem nebyl úspěšný, takže pár snímků mám už z ledna. Nějak jsem tušil, že bych mohl stihnout závěr daňčí říje, na kterou jsem se letos prozatím nedostal.
A jako obvykle - vstávání za tmy, snídaně, příjezd na místo ještě za šera, zpocené tričko po strmém výstupu .... a pak už jen krásný bukový les s bohatou vrstvou rudožlutého listí. Je mi jasné, že šouláním bych úspěšný nebyl, takže se rozhoduji pro dvě místa na čekanou. První bylo v místech, kde jsem loni fotil daňky společně s muflony a kde jsem také 2x vyfotil bílé daňky. Hodinka čekání však nepřinesla úspěch, nikde se nic nepohnulo. Takže mířím na míst druhé. Je to takový malý hřbet kopce, asi 200 metrů dlouhý, částečně porostlý mladým smrčím bez spodních větví, takže je trochu skrz vidět. Prostředkem hřbetu vede stará, již zatravněná lesní cesta a přímo uprostřed je kaliště. Ideální místo. Sedám si pod jeden smrk, objektiv namířen směrem po cestě a na kaliště, které je tak 80 metrů ode mne.
Při příchodu jsem nic nevyplašil, což je dobré znamení, nic tady není, ale přijde! Asi po půl hodince se objeví první návštěvník - muflon. Chvíli si mne prohlížel skrz smrkové větve, pak popošel dopředu, pak ještě kousek a ještě jednou. Pokaždé byla jedna fotka. Ale točící se vítr mě zradil a muflon odběhl. Všechny fotky jsem musel pořídit na ISO 2500, což naštěstí můj strojek docela zvládá.

Asi po další půlhodince slyším kdesi vpravo maličko ve svahu šustění listí, ale vše je skryto větvemi. čekám, co vyleze ........ a zase muflon! A za ním druhý! Neví o mně a zdá se, že se jdou schovat pod větve smrčků. Míjí mne v poklidu snad 20 metrů ode mne, sotva se vejdou do hledáčku. Zastavují kdesi za mnou, pomalu se otáčím .... zalehli kousek dál a spokojeně přežvykují. Fotit se bohužel mezi větveni nedali, tak se jen dívám. Asi za 10 minut je to omrzelo, zvedli se a odešli kamsi pod kopec.

Za chvíli jsem někde za sebou uslyšel rochání daňka. Zdálo se mi, že by to mohlo být blízko, tak se opatrně zvedám a asi 100 metrů dál na kraji svahu zjišťuji, že to je daněk z protějšího kopce a vítr tak jeho hlas nese. Tak nic, vrátím se. Ani ve snu mě nenapadlo, že za těch 5 minut, co jsem hledal daňka, se nastěhuje do kaliště asi 7 divočáků! Jenže já to zjistil pozdě. Prasatům se cosi nezdálo a rozběhly se pryč ...........ale přímo na mě! Byla to úplná kavalerie! Už jsem to kdysi zažil asi o kilometr jinde. Fotím sérii, ale nestíhám ostřit a honem přemýšlím, kam uteču :-). Naštěstí vedoucí asi 15 metrů přede mnou zavelela vlevo v bok a s rachotem odběhli. Fotky rozmazané, berte to jen jako dokument :-)

Tak jsem si trochu zanadával, mohly být fajn fotky u kaliště. No nic, zase si teda sednu, třeba ještě něco bude. Ale po další hodince čekání nic. Už jsem se chtěl zvednout, když vlevo za terénní muldou vyšel mladý daněk, bohužel šikmo ode mne a přesadil lesní cestu. Ještě před tím, než zmizel na druhé straně, se přes rameno otočil a zdvořile se rozloučil :-)

Jo, docela dobré dopoledne .......

28.10.2013

Tak střídání místa pobytu na horách jsem dodržel a vydal se do Jeseníků. Na pořadu dne byl brzký ranní výstup na kopce s pokusem vyfotit cokoliv živého. S kamarádem Martinem jsme chtěli využít asi posledních krásných podzimních dnů.
Jestli chceme mít ale úspěch, je nutné být na místě focení pokud možno před svítáním i za cenu toho, že je ještě málo světla pro kombinaci nízkého ISO a krátkého času. Se stoupající nadmořskou výškou se začíná docela oteplovat :-), ale spěcháme, čas je neúprosný. Hodinka stoupání a jsme na místě. Měníme propocená trička, nasazujeme teleobjektivy a promýšlíme další postup. Nicméně je celkem jasné, kudy se vydáme - vrstevnice moc neunaví. Jdeme suchou travou, po zvěřích pěšinkách, mezi mladým smrčím. Zpočátku to vypadá docela nadějně, trus zvěře je docela čerstvý, určitě jsme na správném místě. Ale metry ubíhají a ani po hodině chůze nic. Ani chloupek. Zastavujeme na malou svačinu a současně i poradu. Tak ještě to zkusíme kousek dál a pak se vrátíme, ne vždy je posvícení. Ale vtom uvidíme docela daleko, možná i kilometr, jak se ve svahu na naší výškové úrovni pasou dva kamzíci! Zaměříme tam teleobjektivy coby dalekohledy a zvětšené fotky na displeji foťáku dávají odpověď - je jich tam minimálně 15! Volíme strategii obchvatu, pokusíme se k nim přiblížit z druhé strany. Bude to náročné, ale snad to vyjde, vítr by nám měl přát.
Jsme plus minus na místě. Pomaličku, sotva co noha nohu mine, obcházíme smrčky a hledáme známé "tváře", už tady někde musí být! V tom Martin přede mnou přidřepne a vzápětí se ozývá série závěrky. Zpočátku nemohu očima nic najít, pak uvidím těsně nad trávou čertíka. Pořizuji pár fotek a posunky si s Martinem říkáme, že další musí být pod ním. Ale ouha, v tu chvíli zpoza "našeho" smrčku odbíhá asi 6 kusů směrem dolů ze svahu a mizí mezi smrčky. Shodujeme se, že

nebyli vyplašení a že pravděpodobně zůstali kousek níž. Sestupujeme v jejich stopách a neustále je před námi vidíme skrz větve. Dovádějí, poskakují, vůbec nejeví znepokojení, i když o nás ví. Sledujeme je v prudkém svahu, i sestup je docela náročný, často je to po zadku jak na tobogánu a ještě u toho fotit ..... žádná legrace. Postupně je skupinka kamzíků větší a větší, má snad již okolo 15 kusů. Sem tam se zastavují a dávají nám příležitost. Pak mění směr a míří po vrstevnici, to je naše šance mít je nejen z nadhledu. Kamzíci se usazují u malé skalky, kam kousíčkama

prosvitne slunce. Starší jsou již v zimní srsti, mladší ještě v letní, pobíhají nahoru dolů. Sem tam se některý kamzík zastaví, podívá se na nás, ale je v klidu, necítí nebezpečí. Karty našich foťáků se plní, Martinovi doslova :-), honem musel mazat pár nepodařených snímků, aby vůbec dokončil naši "misi".

Asi po 10 minutách kamzíci pokračují kamsi za hřbet svahu. Nebudeme je již následovat, máme to, co jsme chtěli a kamzíci budou mít klid. Scházíme dolů, zpocení, unavení, vykládáme si o tom, co bylo ......... a bylo to nádherné. Máme nafocena krásná zvířata, která již 100 roků žijí v jesenických lesích. Snad se nenaplní tužby těch, kteří mají snahu je tady zlikvidovat jako nepůvodní druh.

13.10.2013

Tak nějak na střídačku navštěvuji Jeseníky a Beskydy. A není to jen při lovech beze zbraní, ale i při nějakých drobných výletech jen tak odněkud někam. Podruhé v krátké době jsem brouzdal po Beskydách, posledně za jeleny, tentokrát bylo na řadě to "odněkud někam".
Ranní mlha v údolích neslibovala nic moc pěkného, ale jen o pár set metrů výš bylo všechno jinak. Nádherný teplý podzim, vybarvené listí, dole mlha, nahoře slunečno ..... Cesta vedla přes Velký Javorník a okolní kopečky, tož co si něco nevyfotit. Já vím, chtělo by to ranní světlo a kdo ví, co všechno ještě, ale i takové výletní foto potěší.

29.9.2013

Asi to dnes bude trochu delší povídání, ale nedá mi, se nepodělit o zážitky.
O víkendu jsem měl v podstatě jediný plán - fotit. Sobotu jsem věnoval daňkům, divočákům a muflonům. Jenže mi patron fotografů nepřál (ale který to je? :-)). Viděl jsem sice všechny jmenované druhy, ale fotitelné to nebylo. Les byl jakoby bez zvířat a asi za to mohly nájezdů houbařů. Co se dá dělat, první ráno tedy nevyšlo.
Na nedělní ráno jsem si naplánoval návštěvu Beskyd, konkrétně úbočí Smrku, kde jsem si plánoval focení jednoho malého potoka a kdyby se podařilo, tak i nějakých zvířat, která se mi omylem dostanou před objektiv. Jako vždy chci být na místě ještě před východem slunce, přeci jen jsou rána v lese pěkná. Téměř za šera stoupám podél docela dobře "zavodněného" potoka a hledám místa, která by stála za snímek. Jelikož potok pramení v úbočí Smrku na jeho strmější straně, po chvíli je svah docela strmý. Což o to, tohle mi nevadí, ale vzhledem k tomu, co jsme si dal za úkol fotit, mám batoh plný objektivů a filtrů, což společně s pitím, svačinou a něčím na převlečení dává docela dobrou váhu. Takže dobře funím :-)
Jenže focení potoční vody vzalo brzy za své. To když jsem nad zářezem potoka, ve vysokém smrkovém lese, zradil laň s kolouchem. A bylo jasné, čemu se budu dál věnovat. Stoupám

takovým strmějším hřebenem směrem, kterým laň odešla. Na levé straně je vzrostlý smrkový les, docela řídký, zarostlý travinami, vpravo bukový les, sem tam smrk a já jdu po jakémsi průseku mezi těmi lesy. Naštěstí v průseku rostou jen sem tam malé buky a tráva, sem tam kameny a holá půda. A to vše je "rozťapáno" pěšinkami vysoké. Slibné místo! Jdu co možná nejrychleji, ale zároveň tiše, co chvíli se zastavuji, dívám se před sebe a poslouchám. A mám štěstí, někde vlevo přede mnou, odhaduji to na 100 metrů, broukne jelen! A znovu! není ho vidět, je za oblinou svahu, ale to je dobře, protože tím pádem nevidí ano on mne. Pomalu, tiše se pokouším dostat na jeho úroveň, ale je mi jasné, že to tak jednoduché nebude, protože vítr šel přesně nahoru a do míst, kde jelen byl. Ale broukání neustávalo, tak zatím se daří. Ale najednou zahlédnu mezi smrky pohyb asi 50 metrů přede mnou. Je mi to jasné, jelen se přišel podívat, kdo to otravuje. Párkrát hezky vytáhnul krk, aby mne zahlédl a udělal pár kroků ke mě. Fotím sériově, bez opory, což při tepu 120 není pro mne žádná legrace, nemaje stabilizovaný objektiv - ISO 2500, 1/60.

Jenže to už jelen ví, co jsem zač a odkluše do bezpečí společně s jednou laní. A najednou další broukání! Jenže napravo ode mne, v tom bukovém lese! A opět za horizontem, takže jelena nevidím. Určitě přichází zespodu, kudy jsem šel i já. A další jeho brouknutí kousek výš! To znamená, že jde nahoru a já se musím nějak rychle dostat na výhled, než odejde. Snažím se jít tak, abych mu zkřížil cestu, ale současně se dívám, zda jej nezahlédnu mezi stromy. Po asi 30 metrech jej zahlédnu na své úrovni, jde nahoru, mezi stromy se fotit nedá. V tu chvíli jsem si vzpomněl na kamaráda Štěpána, který kdysi psal, že jeleni jsou méně obezřetní na místa, kterými již prošli. Tak čekám, až kousek popojde a vydávám se za ním. Jelen často mizí v bukovém mlází, já se snažím najít nějakou mezeru mezi velkými stromy .... konečně se zastavuje, snad 40 metrů přede mnou! Opět fotím sériově bez opory či stativu, na to není čas. A jelen dokonce zatroubí!

Čas je sice 1/160, ale i tak je to zatraceně málo. Pak si mne všimne, trochu zvedne obočí :-) a odskočí do houštinky buků. Ale vyplašený není, je slyšet, jak pomalu kráčí houštinou dál do kopce. Jenže to už nemám šanci fotit. A tak se vydávám dál nahoru po hřbetu kopce, ještě jednou zahlédnu mezi stromy prvního jelena s laní, ale nechávám je být, stejně by mne viděli. O pár set metrů dál narážím na lesní traverzovou cestu, je zaříznutá do hodně strmého svahu a zarostlá malými stromky, ale pěšina dává tušit, že je zvěří používaná. Jdu po ní kousek dál, do míst kde je jakási světlina a kde jsou sehnuté větve jeřabin odřené z kůry parožím jelenů. Je čas na sváču. Sedím asi 5 minut, když kousek za mnou něco zafuní! Otočím se, ale nikde nikdo. Ale je mi jasné, kdo to byl. Tak si říkám - sednu si na cestě kus dál, asi chce jelen na své místo. Tak postavím stativ a píšu SMSku kamarádu Martinovi. Asi za minutu na to rachocení asi 10 metrů nade mnou ve svahu! A brouknutí! To zase jiný jelen chce na cestu a já mu sedím přímo v jeho pěšině. Asi mě vidí, tak nerad popojde kamsi dál. I já se balím a scházím stejnou cestou. A protože si myslím, že v poledne už nemůže nikde nic být, tak plaším mladého jelínka s laní a kousek níž dalšího, zase s laní a kolouchem. Toho prvního stíhám ještě dvakrát "střelit", ale je to rychlovka, bez přípravy.

Už se těším k počítači, tam teprve zjistím, jestli bude aspoň jedna, dvě fotky.

22.9.2013

Východy slunce mne na horách docela fascinují. A když se k tomu přidají jesenické skalky kdesi na vrcholu kopce, je to pro mne něco jako taková jemná droga, jako endorfin při pravidelném sportování.
Sobotní den byl pod kopci deštivý, oblačný, ale večer se obloha začala pomalu projasňovat a se západem slunce už byla téměř vymetená. Takže jsem si na internetu zjistil, kdy v mých končinách vychází slunce (6:35), nachystal svého nového přítele Canona 70D, objektivy, stativ, nabil akumulátory a udělal si hromádku všech potřebných věcí. A volba kopce padla na Žárový vrch kousek od Vrbna. Budík musí zvonit hodně brzy ráno, přeci jen mi to až na kopec bude trvat i s cestou asi tak dvě hodiny.
Celou noc měsíc jak rybí oko, vyčištěná obloha a jen 5 stupínků nad nulou - to vše slibovalo nádherné ráno. Cestou lesem po úzké silničce jsem téměř baterku nepotřeboval, oči si na tmu přivykly a stříbřitý svit měsíce dodával lesu i travnatým světlinám krásné tajemno. Když míjím Sedlovou boudu, pomaličku se začíná rozednívat. Poslední kilometr strmějšího stoupání stačilo k tomu, abych měl promočené kalhoty skoro až k pasu, vysoká tráva lemující úzký chodníček mne téměř převyšovala. To ale problém nebyl, mnohem horší bylo, že se celý kopec ponořil do mlhy! Najednou nebyly hvězdy, nesvítil měsíc, nálada začala pomalu klesat k těm pěti stupňům. V koutku duše jsem věřil, že nahoře se snad mlha protrhá, že ji vítr rozfouká, že prostě zmizí. Nahoře u prvních skal to ale stále vypadá špatně, jen na východě jakoby něco kdesi svítilo, takový růžový náznak ....
No nic, do východu slunce ještě zbývá 30 minut, počkám. V 6:35 už slunce teoreticky vykouklo nad obzor, ale u skal stále jen mlha. A najednou to na východě začíná růžovět a mlha se pomaličku protrhává! To je načasování! A nastává takový ten fajn shon, kdy hledám vhodná místa pro zachycení atmosféry, která při východu slunce trvá jen pár minut. Mlžný opar nad okolními kopci i přímo okolo "mých" skal byl růžový, něco takového jsem již dlouho neviděl. Tentokrát však dobu focení neurčovala výška slunce nad obzorem, ale mlha. Ta přišla znovu stejně rychle, jako odešla a snad za 10 minut byl konec focení. To tedy byla klika!

26.8.2013

Tentokrát se nevěnuji jednomu tématu, ale nasbíralo se mi pár fotek z různých míst, které jsem neměl kam pořádně zařadit.
Jednou jsem se náhodou coural po hlavním hřebeni Jeseníků, bylo částečně pod mrakem, ale kdyby byl čas, mohlo vzniknout pár zajímavých snímků. Takže zase někdy .....

Na jedněch jesenických skalkách jsem nachytal admirála, sice už byl trochu "olítaný", ale stále ještě fešák. A na zahradě u chalupy zase žluťáska řešetlákového.

Srnčí říje sice už skončila, ale i přesto jsem brzy ráno, ještě před východem slunce, potkal slušného srnce a když slunce louku osvítilo, objevila se lovící liška, i když hóóóódně daleko. Byla celkem úspěšná, řekl bych, že každý pátý lov byl k snídani hraboš. A vedle v trávě ještě krmila pěnice pokřovní své mládě.

A posledním modelem mi stál rehek zahradní. Ale co bude příště, to sám ještě nevím.

12.8.2013

Ptačí fotky jsem tady vystavil letos zatím jen jednou. A to je docela málo, ale mám výmluvu :-) - nádrž, kam je chodím fotit, byla letos tak plná vody, že ptáci jen těžko hledali potravu v místech, která jsou pro mne dostupná. Ale situace se změnila, vody je výrazně méně a tak se vytvořily mělčiny i s bahnitými místy. Ideální!
Rána jsou zde chladná a hladina bývá pokryta mlžným závojem. Stejně tomu bylo i v okamžiku, kdy jsem ještě před východem slunce hledal místo k zamaskování. Mlha byla tentokrát výhodou, protože volavky, potvůrky ostrozraké, se mi podařilo trochu ošálit a ty vzdálenější mne neviděly a tím pádem neodletěly. Nicméně kryt, vybudovaný na okraji vrbiček z maskovací sítě a větví vrby byl podle mne docela dobrý, takže bych se mohl dočkat zajímavých návštěv. A taky že ano. Neuplynulo snad 10 minut a už jsem uslyšel typický volavčí skřek. Byl blízko a je neuvěřitelné, jak je hlasitý! Volavka doplachtila snad 30 metrů ode mne a posadila se na okraj vody. Během 20 minut jich přilétlo asi 5. Fotit se ještě moc nedalo, zkusil jsem jen pár snímků. Musel jsem být hodně opatrný, stačí rychleji pohnout objektivem a jsou pryč.

Slunce zatím osvětlilo kopec naproti, k vodě se dostane díky jinému kopci až tak za 45 minut. Volavky zatím prováděly ranní "údržbu" natřásáním a pročesáváním peří nebo se neúspěšně sem tam pokoušely lovit. V plytké vodě byly tisíce malých rybek, ale někdy to i pořádně šplouchlo. Na vedlejším břehu zátočiny se z ničeho nic zjevila srna a pomalu přešla do hustých vrbiček. Zajímavá kombinace života na břehu nádrže.
Jakoby z dlouhé chvíle volavky lovily co se dalo. Se zarputilým výrazem chytaly "ryby", fakt se u toho snažily :-) a vytahovaly z vody jeden klacek za druhým. Jedna našla na dně snad nějaký míček, který mnohokrát "ulovila", nadhazovala si jej v zobáku a dokonce i na něj napichovala stejně, jako to dělá s většími rybami. Chvíli ji to bavilo. Volavek přibývalo a nakonec se jich v okolí pohybovalo snad 15! Jedna dokonce prošla podél břehu snad 4 metry ode mne, ale jen jsem se musel dívat. Pohnout sebou nebo objektivem, natož tak otočit objektiv jsem si vůbec netroufnul, v tu ránu by bylo celé divadlo pryč.

Ale pak jsem cosi v dálce zaslechl, jakoby písknutí! Hned jsem věděl, co to je - ledňáček! Letos jsem jej tam ještě neviděl, kolegové také ne, myslel jsem, že jarní velká voda a chladné počasí jej zlikvidovalo. Naštěstí je ale tady. Sice asi sám, takže jeho teritorium je poměrně velké a tím pádem je problém si jej někde vyčíhat, ale hlavně, že vůbec je! Snad bude mít příští rok více štěstí, vyvede mladé a znovu osídlí toto místo, na kterém jsem kdysi viděl i 8 jedinců a nafotil množství fajn fotek. Tak pořizuji pár fotek z velké dálky, jen jako dokument. Lovit měl ale co, snad 6 lovů a 5 úspěchů!

Najednou však volavky s křikem vzlétly, ani nevím, kdo je vyplašil, ale využil jsem toho, sbalil si fidlátka a ukončil lov. Ještě jsem se chvíli pokoušel na jednom místě vyčkat na ledňáčka, nicméně už jsem úspěch neměl. I tak jsem ale nadmíru spokojen a určitě se sem co nejdříve vrátím.

6.8.2013

Podhorské louky a pole jsem tentokrát nechal za sebou a vyrazil do vyšších poloh za chládkem. I když tohle slovo znamenalo místo 35 "jen" asi 28 stupňů. Cílem jsou Karliny kameny, kousek od Vrbna, které ve výšce 1080 metrů tvoří pás skalek s jedním výraznějším vrcholkem. Na tato místa chodím jednou, dvakrát ročně, ale prozatím vždy jen v rámci turistického výletu. Tentokrát byl můj plán jiný - měl jsem jakousi představu, co fotit a za jakých podmínek. A tak nezbývalo, než být nahoře v podvečer, v noci a brzy ráno a ještě navíc s projasněnou oblohou. Naštěstí alespoň v tomhle bylo počasí shovívavé a připravilo mi docela slušné podmínky.
Cesta s batohem po slušně stoupající lesní silničce byla téměř očistcem, ale koupel ve vlastním potu byla nahoře nahrazena nádhernými výhledy na všechny možné kopce v širokém okolí. Na jedné straně pohled do údolí na Vrbno a dál do polských rovin, kousek vedle je mohutné pásmo pradědských kopců i s mým oblíbencem Sokolem a naproti známý Medvědí vrch a Orlík. Jen výhled na Keprník a Šerák mi zakrývá blízký Černý vrch. Je asi půl páté odpoledne, slunce má k západu ještě daleko a tak obcházím skalky ze všech stran, lezu po nich nahoru a dolů a vybírám příhodná místa pro focení. Najde se i pár borůvek. Nevím, z jakého kamene skalky jsou, ale erodují v zajímavých deskách, i velmi tenkých, které na poklep jakoby "zvoní". V některých místech skalky zvětrávají do "hodin", známých spíš z pískovců .... zajímavé místo!
Čas ubíhá a slunce se kloní k západu přesně uprostřed Černého vrchu. Čekám na chvíli, kdy bude těsně nad kopcem a osvítí jednotlivé skály oranžovo-žlutým svitem západu. Právě na tuto chvíli čekám! Spodní skalky jsou již v poměrně hlubokém stínu, ale vršky skal nádherně barví nízké slunce. Na vyfocení všech možných kombinací "skorotmy" a zlatých kamenů bych potřeboval buď ještě dva fotografy nebo 4x delší západ slunce :-). Nedá se nic dělat, všechno nestíhám, ale i tak si těch pár minut náležitě užívám.

A je konec jedné části představení, slunce je za kopcem, nebývá mi, než čekat na další dějství. Tím je úplná a totální tma, jen s milionem hvězd nad hlavou a s tichými horami okolo sebe. V mezičase si nacházím místečko na přespání. Bouřky nehrozí a tak si schrupnu hned vedle skalek. Jako první se rudě rozsvítí světla vysílače na Pradědu, pak následují v rychlém sledu hvězdy. Na slušnou tmu ale musím počkat do deseti hodin a tak sedím na jedné skalce a poslouchám, jak asi 20 metrů na svahu pode mnou hrabe nejspíš jezevec v patě smrku, je slyšet typický zvuk trhání drápy kořínků pod vrstvou jehličí, ale baterkou jsem ho neodhalil.
Hodina "H" udeřila. Je téměř bezvětří, což je jen dobře. Stavím stativ na to správné místo a asi půl hodiny zkouším různé expozice a nastavení foťáku. A pak již jen fotím, expozice dávám asi 10-15 minut dlouhé, abych kromě čárování hvězd zachytil i něco málo okolí. Člověk by neřekl, o kolik se celá obloha za pár minut pohne. Při posledním snímku nasvěcuji baterkou skalky přede mnou, je to jen několik tahů kulatého světla, snad výsledek k něčemu bude. Do "postele" se dostávám něco před půlnocí, budíka na půl páté.

Ráno je docela chladno, ale to bude trvat jen do doby, kdy první paprsky slunce vyrazí za svým úkolem. Již připraven čekám na okamžik, na těch pár vteřin, kdy se oranžový bod vyloupne nad obzor. Stíhám jen pár fotek. A pak zase v poklusu klopýtám přes kameny a hledám vhodná, ranním sluncem nasvícená místa nejvyšších skal. Je opět nádherně ....... Za pár minut se ranní světlo mění na "standardní", tož pomalu balím a v rychle se zvyšující teplotě vzduchu sestupuji do údolí.

....... no, v zimě to tady vůbec nemusí být špatné pro námrazy a inverzní oblačnost ...... :-)

4.8.2013

Téměř dva měsíce, to je docela dlouhá doba. Ne vždy je to letos podle mých představ a už mne ty dloooouhé přestávky bez pořádných úlovků nebaví. Snad se ale postupně začíná vyjasňovat a sem tam i něco cvaknu.
Letos jsem se chystal opět na srnčí říji do míst, kde se mi předloni podařilo zažít spoustu pěkných chvil v blízkosti srnčí zvěře. Jenže letošní vedra srnčímu národu moc nepřála. Sem tam jsem sice viděl i zajímavé věci, ale k focení téměř nic. Slunce ještě nad obzorem nebylo, světla málo, dole na louce ještě cáry mlhy. Na "mé" louce ještě nebylo posečeno a tak vysoká tráva a bohaté luční kvítí téměř výškou přesahovalo i parůžky nejvyššího srnce :-) a tak, aby se vůbec všichni našli, museli si pořádně povyskočit. Jen jednou se ale do mé blízkosti zatoulala srna a málem jsem ji propásl! Ostřit přes ty všechny byliny, kdy se AF chytal všeho možného, jen ne srny, bylo nad sílu Canona. Přepnul jsem na manuál a snažil se v té "tmě" zaostřit, u několika fotek se mi to naštěstí podařilo.

A tím pro mne v podstatě srnčí říje skončila, pracovní povinnosti jsou důležitější, i když zdaleka ne tak uspokojující.

16.6.2013

Zatímco dva mí kamarádi fotografové, Honza a Radim, brouzdali v Jeseníkách kdesi v okolí Pradědu, já se vydal na úbočí jiného jesenického kopce - Staré hory. Na jejím vrcholu jsem byl naposledy v krásném loňském podzimu. I tentokrát mířím na sutě, které jsou na horních svazích kopce v míře více než dostatečné. Tahle skalní místa mě neustále přitahují, připadají mi divoká, tajemná, krásná. Je to něco jiného, než jen samé skály ve vyšších polohách, například v Tatrách. Kombinace suchých stromů, padlých vichřicí či věkem a vypadající jako ježci, jejich vybělené větvě či napůl rozpadlé kmeny .... prostě nemohu odolat .
Tento letní čas má však jedno úskalí - slunce vychází zatraceně brzy :-) a já chtěl být nahoře co nejdříve, kdy je ještě čirý vzduch a snad i nějaká zvěř ještě mimo husté lesy. Chvilku před pátou hodinou jsem již na místě a se mnou i slunce, které ozařuje nedaleký Medvědí vrch a zatím stále svěží světle zelené lesy. Pobíhám s "širokáčem" podél jednoho ze suťových polí a snažím se

nějak zachytit krásu kamene a stromů. Moc se mi to ale nedaří, nějak neumím vyfotit to, co očima vidím. Postupuji k dalšíma dalším kamenným nádherám. Jsou to zajímavá místa, jen kameny, mladé stromky a pak už jen sytě zelené borůvčí. A žádná tráva. Vystupuji nahoru takovými vysekanými pásy uzounkou klikatící se cestičkou, po které snad chodí jen zvěř. A její stopy toho hodně napoví. Od malých kopýtek srnčí až po mohutné otisky jelenů. Tady na chvíli zastavím, až se budu vracet.

Procházím suťová moře, kde vrstvy kamenů nejsou úplně stabilní a suchý třesk o sebe narážejících kamenných "lupenů" při mé chůzi je někdy nepříjemně hlasitý. Asi dvě hodiny chodím, kam mne oči (a po nich i nohy :-)) zanesou. Nejraději bych tu i na chvíli zdřímnul ...je tu krásně.

Ale čas je neúprosný a já chci ještě někde chvíli počkat na něco živého. Usedám pod malý smrček v jednom z těch vykácených pásů a objektivem mířím na zvířecí stezku, která se ztrácí kdesi desítky metrů pode mnou. Asi před rokem jsem tady zahlédl i lišku, pěkně by se vyjímala v těch světlých kamenech. Ale beru cokoliv :-). Asi po půlhodině zahlédnu 100 metrů ode mne pohyb, to laň přesadí travnatý pás, ani nestačím zaostřit. Nevadí, kde je jedna, bude i druhá. Ale jako druhá nebyla laň, ale srna! Stoupala cik cak klikatící se pěšinou. A tentokrát jsem byl nachystán. Bylo legrační ji sledovat, jak bere zatáčky pěšiny a přitom se mi blíží víc a víc. Sem tam ukousla pár lístků mladých břízek či osik. Pomalu jsem si říkal, jak asi svou pevnou čtyřstovku odzoomuji :-), asi to bude na portrét. Ale snad 30 metrů přede mnou zaslechla srna zvuk závěrky a zbystřila. Chvíli dělala, jako že se toho moc nestalo, ale pak si to rozmyslela a pomalu v klidu odbočila do hustého smrčí. Čekám ještě pár minut, ale už nic nepřichází, "jen" včelojed přiletěl zkontrolovat svůj revír (za jeho určení děkuji kolegům fotografům!).

Cestou zpátky se chci stavit na Slučí potok, má teď docela hodně vody a peřeje budou nádherné. K jeho korytu sestupuji u lovecké chaty Na Devítce, tady je ještě relativně úzký, peřeje divočejší a níže po proudu už je jeho běh klidnější. Ale ouha! Zapomněl jsem si polarizák! Přeci jen asi nějaké nežádoucí odlesky budou. Ale na druhou stranu se aspoň trochu zatáhlo, není nic horšího, než slunce, které pak vytváří velmi projasněná místa jak ve vodě, tak na březích potoka a fotí se opravdu špatně. Nacházím si pár peřejí, snažím se najít zajímavé pohledy. Slučí potok jsem už jednou či dvakrát fotil, ale to bylo na podzim, kdy už nebylo zeleno a čerstvě spadané bukové listí bylo krásně žluto rudé.

A to bylo pro tentokrát vše.

9.6.2013

Neprší! Na rozdíl od minulého týdne, kdy jsem navštívil Beskydy, byly na pořadu víkendu Jeseníky. Jenže víkend byl zaměřen silně pracovně na úpravách chalupy, takže na focení jsem našel čas jen v sobotu večer. Bylo po páté hodině odpoledne, polojasno, takže slunce sem tam vysvitlo již letní silou. Vyrazil jsem do mé foto lokality, kterou jsem si nazval "slepičárna". Ale jen proto, že musím okolo ní projít na jednu docela velkou louku u lesa, kam chodím fotit především srnčí. A sem tam lišky nebo jeleny :-). Ale to nebylo tentokrát v plánu.
Stěna lesa na rozhraní louky byla již ve stínu, na louku samotnou ale sem tam ještě nízké slunce dosáhlo. Bohužel asi před 14 dny louku posekali, jinak by byla krásně rozkvetlá vším možným kvítím. No nic, fotky budou teda takové asi trochu sterilní. Pokud tedy vůbec nějaké budou. Zalehávám ve vysoké trávě na okraji tak, abych měl výhled na les, odkud srnčí vychází na pastvu. Maskuji se jen přehozením maskovačky přes hlavu, snad to bude stačit. Asi po půl hodince zaslechnu prasknutí větičky na okraji lesa .... a už vidím srnčí ušiska mezi bylinami! Srna moc neváhala a vyběhla několika skoky na louku, teprve pak se rozhlédla. A samozřejmě si našla nějaký divný hrbol v trávě :-) Následovalo několik tanečních kroků, pak mě oběhla v půlkruhu, došla si pro vítr a s bekáním odběhla. Ale pár fotek vyšlo. Po dalším, asi hodinovém čekání, přiběhly tak nějak hravě další dvě srny kdesi z druhé strany louky. Asi pět minut se pásly v dostřelu a stejným způsobem, jako se zjevily, tak rychle odběhly zpět. Ale pěkně to vypadalo v tom nízkém slunci!

Ale teď se krátce vrátím ještě k minulému upršenému víkendu. Kromě lišky jsem druhý den náhodou našel strakapoudí hnízdo. Ono ani moc přehlédnout (nebo spíš přeslechnout) nešlo. Mladí o sobě dávali hodně nahlas vědět. A nebylo moc vysoko, asi 2,5 metru. Jenže bohužel docela ve stínu a tak ISO 1250, čas 1/30-50. Vzal jsem si kromě čtyřstovku i dvoustovku objektiv, co kdybych se dostal blízko. Taky jsem to zkoušel a dopadlo to tak, že mne bez problémů akceptovali tak na 5 metrů, jenže to už jsem musel fotit čtyřstovkou. Ale mamka i taťka se snažili, neustále nosili mravence nebo nějaký hmyz. Jenže ty časy focení byly příliš dlouhé na to, jak byli neposední. Ani sériové focení moc nepomohlo. Ale což, pár fotek mám a třeba to příští rok bude lepší :-)

2.6.2013

Prší. Naštěstí tady na Moravě to zatím není tak špatné, jako v Čechách. Nicméně prší často a tak skloubit dohromady čas na focení a ještě k tomu slušné počasí se snad ani nedá. V sobotu ráno hodně zataženo, temno, déšť. Dívám se na dešťový radar a vidím, že tak okolo desáté by mohlo na chvíli přestat pršet. A taky že jo, pomaličku se rozjasňuje, už neprší. Bleskově balím 4 objektivy, stativ a vyrážím. Mám v plánu zajet na úbočí beskydské Lysé Hory, do okolí potoka Velký Kobylík. Už jsem ta jednou byl, v srpnu 2010. A líbilo se mi tam.
Po jedenácté vyrážím na kopec, je to nejdříve dva kilometry po lesní silničce, ale pak hodně strmě do kopce podél potoka. Naštěstí z minula vím, že se ta námaha vyplatí. Kobylík se nahoře ve výšce asi 700 metrů rozvětvuje do několika ramen, která jsou ve smíšeném, převážně bukovém lese, ostře zaříznuta do nestabilního svahu. Ale docela jsem byl překvapen, že je hodně

málo vody, i když stále prší. Nevadí, tentokrát mi jde spíš o jiné, než vodní fotky. Snažím se fotit tu fajn atmosféru lesa, kdy je cítit mokré bukové listí, takový fajn houbový čuch, listí a kapradí je ještě krásně svěže zelené. A v listí docela často nacházím mloky, je jich tady opravdu hodně, desítky a desítky kusů!
Beskydy jsou docela chudé na nějaké skalky, na rozdíl od Jeseníků. Tady jsou aspoň v menší míře velké balvany, kamenné lavice. Ale ve strmém, mokrém svahu jsou docela nestabilní. Taky jsem párkrát sjel po zadku pár metrů, když uklouznu na bukové větvi, ukryté pod listím nebo na mazlavé hlíně. Kousek dál začíná drobet typického pralesa, jaký se na okolních kopcích sem tam vyskytuje. Staré ohromné jedle i buky už mají svůj čas za sebou a postupně se rozpadají. Stále neprší, dokonce sem tam vysvitne slunce. Ale to pro lesní focení nepotřebuji.

Asi po dvou hodinách si zavelím k návratu. Sestupuji menšími svahy, musím si dávat pozor a dívat se pod nohy, abych zbytečně nešlápnul na mloky. Asi 30 metrů přede mnou začíná taková malá louka ve svahu, ani ne půl hektaru, obklopená lesem. Rychle ji přehlížím, jestli tam nááááhodou není srnčí, ale nikde nic. Tak balím vybavení do batohu a vcházím na louku. Když jsem asi v půlce, koutkem oka zahlédnu vlevo, asi 20 metrů ode mne, cosi .... a hele! Liška! Z nějakého důvodu mě zatím neviděla, asi je zaujatá hledáním něčeho v trávě. Mezi mnou a liškou je taková asi půl metru vysoká terénní vlna, takže to je má jediná šance. Pomalu si lehám na bok do promáčené trávy, sundávám batoh, musím jej otevřít ... vyndavám stativ (je docela šero), z foťáku sundavám širokáč, vybaluji čtyřstovku tele a vše kompletuji, nasazuji kulku, kontroluji nastavení. Jsou to dobré bojové podmínky. A to ani netuším, jestli mě liška nezmerčila a nevzala do zaječích (nebo liščích?). Když mám všechno sestaveno, pomaličku si "stoupnu" na kolena ........... liška je stále tady! Pořizují pár fotek, liška už o mě ví, ale zatím nereaguje. Ale pak se přeci jen rozmyslí a jde se na mne podívat, co to tam vyčuhuje z trávy. Skoro nestíhám sledovat kompozici a ostření. Liška se zastaví asi 5 metrů přede mnou, chvíli kouká, pak čelem vzad a pomalým klusem zabíhá do lesa. Sedám do trávy ..... uf, to teda bylo štěstí! A ani nebudu muset fotky ořezávat, jak to bylo blízko!
Pak už jen rychlý sestup lesem, několik dalších uklouznutí a jsem zpátky na silničce. Posledních třicet minut chůze už prší, ale nevadí, hřeje mě dobře vykonaná práce :-)

28.5.2013

Už se mi zdá, že stále jen brečím, jak je venku nehezky, jak se nedaří nic dobře nafotit. Ale ona je to téměř pravda. Když už najdu čas někam vyrazit do hor, na 99 procent nevyjde počasí. Stejně tomu bylo i v sobotu, jesenické kopce zůstaly zahaleny těžkými mraky, naštěstí téměř nekráplo. Mé kroky směřovaly tentokrát z osady Bílý potok silničkou okolo Solné chaty pod Medvědí vrch, pak přímo nahoru na vrcholek 1216 metrů vysokého kopce, z kterého jsou sem tam nádherné výhledy na Praděd a celý hřeben až po Šerák a v dálce vykukuje oblina Králického Sněžníku. Tentokrát však žádná sláva.
Nevadí, taková trošku divočejší příroda v okolí "Medvěda", kdy suché kmeny smrků jsou střídány skalkami, působí dobře na duši. Cestou dolů míjím v lese plno různých skalních útvarů, jsou však často mezi stromy a plechová obloha moc kvalitě fotek také nepřidá. Tak jen pár snímků, abych aspoň něco donesl domů.

16.5.2013

Konečně se sešlo počasí a chvilka volného času a dokonce i nějaký, byť malý, úlovek. Ty měsíční prodlevy ve focení mne trochu deptají. Ale nedá se nic dělat, ne vždy se věci dějí tak, jak bych rád.
Je asi půl páté odpoledne a já balím batoh s vybavením a vyjíždím na dvě hodinky do nedalekého lesa, kde jsem fotil své poslední dvě akce. Všechno už je krásně zelené, stromy mají svěží listí, ale má to svou nevýhodu, v lese je už na focení tma. Snad by to šlo v poledne, když je slunečný den, ale za nízkého večerního slunce to nejde. A tak se usazuji na začátku takového asi šestimetrového průseku mezi mladým smrčím. Podle stop v hlíně tudy protahují daňci i prasata, tak snad budu mít navečer štěstí. Téměř po hodině a půl se neobjevil ani chlup, takže se rozhoduji podívat za roh lesa na jeho rozhraní s řepkovým polem. Třeba bude něco tam. Vítr je dobrý, čerstvá tráva nešustí. Sotva vyjdu za ostrou zatáčku lesa, vidím kus před sebou čtyři daňky! Bohužel se zdá, že kráčí pomalu směrem ode mne, vidím jen jejich prdelky. Neváhám a

docela rychle se k nim pokouším dostat. Jen když zvednou hlavu, strnu, ale vše jde dobře. Nakonec se k nim dostávám na dostřel a pořizuji pár fotek, než daňci zamíří do tmavých stínů starého lesa. Nízké slunce osvětluje řepku, která tak září ostrou žlutou. Docela pěkné. Ještě chvíli čekám na okraji lesa, jestli někde něco nebude, ale pak již zamířím zpět. To již slunce téměř zapadlo. Ještě potkávám zajíčka při večeři, tak poslední fotka a jedu domů.
Ale jo, docela jsem spokojen.

7.4.2013

Zima se své vlády nechce vzdát. Nemá smysl snažit se zajít do hor a tam ulovit nějakou zvěř. Ani na fotky krajinek, potoků či jiných přírodnin to není. Zataženo mlha, plechová obloha. Nedělní ráno sice také nebylo slunečné, ale předpověď aspoň trošku jakousi naději dávala.
Vstávat se do takových rán také nechce, takže jsem odjížděl až okolo osmé. Cílem byla stejná lokalita jako minule, je totiž dopravně dobrá a za nějakých 45 minut čistého času jsem přímo uprostřed dění. Ale sněhu bylo o hodně víc, 20-25 centimetrů mokrého. Hned při vstupu zrazuji skupinku daňků, asi 6 kousků, včetně dvou samců, pomalu odklusalo kamsi za smrkové remízky. Vyhrabávali si něco k snědku pod korunami vzrostlých dubů. Pomalu sestupuji mírným svahem takovým "průsekem" mezi smrčí omladinou na jedné straně a vzrostlým bukovým lesem na straně druhé. Moc potichu to nejde, mokrý sníh vydává při došlápnutí takové chrupnutí. Ale co, stejně se někam zabuduji, na šoulačku to tentokrát není. A navíc je takové vlhké mlžno, dokonce jsem se díval na objektiv a hledáček, jestli není zarosený :-)
Stanoviště volím kousek dál právě na okraji bukového lesa, výhled mám na obě strany průseku. Poprvé jsem využil k vystavění stanoviště vysoké vrstvy mokrého sněhu, za 10 minut mám okolo sebe u paty velkého buku uplácanou vysokou hradbu ze sněhu :-). Zvenku výborně slpývá s okolím, nad vršek vyčuhuje je objektiv. Asi hodinku se nic neděje, jen sojky v korunách vydávají naprosto děsivé a šílené zvuky, až se tomu fakt musím zasmát. Pomalu uvažuji, že změním stanoviště, když jsem si koutkem oka všimnul, že asi 30 metrů ode mne, pod větvemi pásu mladých smrčků, se něco pohnulo. Hned je mi jasné, co to je - prasata! Minule se přehnala okolo mne, bez šance na slušný snímek. Tak snad dneska něco bude. Jenže se jim s houští nechtělo, i když ve sněhu byly vidět relativně čerstvé stopy, jak křižují skrz "mou" bučinu. Asi 5 minut se početná tlupa motala na místě, pak se divočáci vydali podél bučiny pruhem smrčků. Bylo mi jasné kam - asi 80 metrů dá chtěli přesadit bučinu do dalšího smrčí a zrovna tam to bylo nejblíž. Sotva jsem

se stačil z krytu vybourat, abych se honem pokusil přiblížit, už si to štrádovali bučinou na druhou stranu. První, druhé, třetí, .....desáté ..... Ani jsem je nestihl počítat. Na druhé straně se zastavili, jakoby nevěděli, kam dál a motali se kolem sebe. Chvíli jsem myslel, že se vydají směrem k mému stanovišti, ale nakonec vedoucí bachyně zavelela jiný směr a tak se ztratili kousek dál za horizontem. Škoda, že byli v protisvětle, ale vybírat jsem si nemohl. Ještě přišel srnec, už začal vytloukat a měnit srst, tak vypadal jaksi rozcuchaně :-).
Daňci se tentokrát nevrátili, tak už jsem se ani nepokoušel je najít, nemělo to v tom sněhu šanci na úspěch. Takže hurá na dobrý oběd!

24.3.2013

Dnešní příspěvek začnu podobně, jako posledně - letošní způsob jara se zdá být poněkud nešťastný. Několik teplých dnů na přelomu února a března nás navnadilo, ale zima se ne a ne vzdát. Noční teploty pod -10, přes den jen o něco lépe. Ale krásné ráno s modrou oblohou mě vylákalo ven mrznout. Nevstával jsem tak, abych byl v lese na svítání, přeci jen, když slunce kousek popojde, bude o pár stupínků blíže k nule a nezmrznu tak v první půlhodině.
Parkuji v 8 hodin asi kilometr od lesa, kam chodím na daňky a kde se dá při trošce štěstí "nasbírat" i jiné obyvatele lesa. Ten kilometr musím pěcho polní cestou až k hradbě lesa. Sotva zabouchnu dveře a pípne zabezpečení, vidím asi 200 metrů před sebou na kraji řepkového pole docela početné stádečko daňků! To nemám ještě ani vybalené nářadí z batohu! Jdu volným krokem dál, daňci mne zmerčili, ale že bych jim dělal nějaké starosti, to ne. Relativně pomalu to vzali nejkratší cestou k lesu. To mi to dobře začíná! Hned mám lepší náladu, protože tuším, že na ně dneska ještě natrefím. Za chvíli jsem na kraji lesa a pomalu se nořím mezi vzrostlé buky a majestátné duby, prostřídané mladinou smíšeného lesa. Zmrzlé zbytky sněhu a mokrého starého listí sem tak křupnou pod nohama. Na "své" místo procházím hlubokým vyschlým korytem potoka, až pár metrů nade mnou je jakási planina. Za jednou zátočinou nachytám první kořist - mladý srnec se pase na suché trávě. Pár fotek pořídím, spíš jako dokument, je docela daleko.

Za chvíli pomalu vystupuji příkrým svahem z koryta potoka a mířím k malé světlince, která díky několika mohutným stromům není moc zarostlá. Usazuji se pod mladými stromky s výhledem na světlinku. Vítr fouká dobrým směrem a

tak mohu nachytat srnu, která projde jako duch téměř kolem mne kamsi ven z lesa na pole. Mé bílé maskování dělá divy :-). Kousek dál je i srnec, je však schován v mladých doubcích. Asi po 60 minutách přichází na "dostřel " první daněk, je to úplný mladík, zalehává na slunce asi 30 metrů ode mne pod větší dub. Zrovna, když jej chci vyfotit ležícího spícího, zbystří, postaví se a dívá se kamsi mezi stromy. Je mi jasné, že se něco chystá. V tom z toho směru peláší zajíc, zastaví se snad 10metrů ode mne - tak honem fotka! - a peláší dál. Evidentně jej něco vyplašilo, tak hlídám, coby to mohlo být. A v tom vyjukne na horizontu nerovnosti divočák! Ale je docela daleko a bohužel po větru. Asi mě ucítil, takže vlevo v bok úprkem úprk :-). Vím, že určitě nebude sám a jestli chtějí dál do lesů, musí kdesi kolem mne. To je má šance. Takže čekám na místě.
Sedím ještě chvíli, ale pak usoudím, že už nic nepřijde a chci popojít jinam. Pomalu kráčím po rozhraní vyššího bukového lesíku a hustého houští mladých doubků. Najednou jakési lámání a praskot větví, podívám se tím směrem a jen kulím oči! Asi 10 metrů přede mnou to zarazil kanec jako prase! A za ním další tři!! Je mi to jasné, to je ta skupinka, která před chvílí udělala vlevo v bok. Není čas, rychle otáčím foťák, ale tenhle pohyb mne zrazuje a prasata okamžitě mění směr. Stíhám jen jednu rychlou fotku, jak přebíhají pěšinu, ale je bohužel mázlá. Nevadí, zážitek to byl nádherný a hladina adrenalinu krásně stoupla :-). Ale byly to opravdu pořádné kusy.

Říkám si, tady je dneska živo! Tak se rozhoduji vrátit na původní místo a sotva usednu, ještě ani nemám nachystaný stativ a zahlédnu, jak z pole skrz les míří početná daňčí grupa přímo k mé světlince! Ale bohužel to vzali trochu šikmo, takže končí v tom dubovém houští. Je to snad 6 krásných paroháčů! Asi 20 minut úporně bojují s mladými kmínky, asi se už pomalu snaží zbavit své okrasy, no jo, jejich čas nastává. A já je jen prosím, ať se zajdou podívat i na tu moji světlinku, protože v houští je nevyfotím. Naštěstí jeden daněk mé prosby vyslyšel a aspoň na okraj pomalu vyšel. Zdržel se chvíli, na pár fotek to ale stačilo. Asi po půl hodince daňci mlází opustili volným krokem kamsi na druhou stranu. Ještě chvíli sedím, přichází mladý srneček a zastavuje se snad 4 metry vedle mne! Neví o mě, hledí zasněně někam do lesů. A já nemohu ten nádherný portrét fotit! Mám natočený objektiv úplně jinam a jakýkoliv pohyb by skončil úprkem. Tak jej asi minutu pozoruji, než se srnec odhodlá jít dál a prochází asi metr za mými zády! Nekecám!! Byl to fajn pocit :-) Ještě jedna srna se pak na mne přijde podívat. A já si balím fidlátka a hodně spokojen kráčím k autu.

16.3.2013

Letošní způsob zimy se zdá být poněkud nešťastný. Alespoň pro mé focení. Po horách jsem se toulal, i na zvěř jsem si zašel, ale vše bez úspěchu. Tedy ne, že bych něco neviděl, ale mlhavé podmínky nedovolily nic kloudně nafotit a než sem dát nějaké snímky osmnáctiprocentní šedé :-), to raději nic.
Naštěstí se sem tam konají akce, kde můžeme spatřit nádherné fotografie zvířat a naladit se na blížící se jaro. Tentokrát byla takovou akcí vernisáž výstavy, která má připomenout 100 let kamzíků v krásných jesenických horách. Štěpán Mikulka (www.ordinaryangels.net) z Bruntálu, autor výstavy, se těmto krásným tvorům věnoval intenzivněji celé tři roky a pořídil množství fotografického i filmového materiálu. U příležitosti výročí vydal svou krásně psanou publikaci, doplněnou parádními fotkami. Před dokončením je také jeho film o kamzících v Jeseníkách. A jak znám autora a viděl kousek filmu, tak se máme na co těšit. Spolu se Štěpánem vystavovali své fotografie kamzíků také Petr Šaj, známý fotograf především perfektními snímky ptáků a Tomáš Pospíšil.
Na výstavu se můžete zajet podívat do bruntálského zámku až do poloviny dubna. Stojí to za to!

2.1.2013

Dlouho, předlouho jsem nebyl někde v lese na fotolovy, dlouho předlouho nebylo co vkládat. Už jsem uvažoval, že sem dám nějaké retro. Ale dnes naštěstí ráno nepršelo, i když plechová obloha neslibovala nic extra podmínky a rozbředlý sníh na kopcích taky ne.
Nebyl čas zajet někam dál, takže jsem chvíli po astronomickém východu slunce parkoval v Žimrovicích. Když bude trochu štěstí, možná něco aspoň zahlédnu. Okolo řeky sníh téměř nebyl, ale kousek výš v kopcích už asi 15 cm starého mokrého sněhu bylo a na něm zledovatělá krusta. Což nebylo dobré, mou chůzi tak bylo slyšet asi hodně daleko. Nu co, někam se zabuduji a počkám. Nejdříve jsem vyrušil čtyřčlennou skupinku daněl, ale v klidu odešly mimo "dostřel". Tak jsem asi hodinku z pod vývratu vyhlížel nějaký pohyb v bukovém lese, ale nikde nic.
Tady nahoře trochu foukalo, takže následoval přesun do strmého, od větru chráněného svahu. A opět jsem při příchodu zradil danělu a dvě srny. Což bylo ale i dobré znamení, že by něco přijít mohlo. Bylo tam i méně sněhu a měl jsem docela přehled. Zase jsem se zabudoval pod kořeny vývratu, maskován bílým pončem. Sedím asi hodinku, začíná mi být trochu chladno, přeci jen se vítr sem tam dostane až ke mě. Hledím okolo sebe, ale nic se nehýbe. Pomalu se začínám sem tam klepat zimou :-). Nevím, proč mne to napadlo, ale otočím se hodně vpravo, vykouknu mimo vývrat a co nevidím! Asi 60 metrů ode mne mezi stromy je asi 5-6 daněl! A v klidu hrabou ve sněhu a okusují větvičky mladých buků! Kdo ví, jak dlouho tam už jsou!
Ale musím se hodně vyklonit, spíš posunout mimo vývrat, přenáším stativ. Naštěstí bílé maskování funguje skvěle a daňci mi nevěnují pozornost. Bohužel se stále pohybují za stromy a větvemi, nejsou v dobré pozici. Ale nic s tím neudělám, tak fotím, co mohu. Jsem vděčný i za takové fotky, které aspoň ukazují, v jakém prostředí tady žijí. A začíná pršet ........