11.12.2012
Pořádná zima začala i na našich moravských horách. Blížil se víkend a
netrpělivě jsem sledoval vývoj počasí na kopcích v Beskydách. Což o to,
kousek od hor bylo krásně, ale na horách většinou ve vyšších polohách
mlhavo a já tajně doufal v inverzní oblačnost. Neměl jsem v úmyslu být
nahoře za svítání, nemusel jsem vstávat až tak brzy a měl jsem tak více
času na rozmyšlení zda a kam jet.
Ráno bylo takové neurčité, i na kamerách Lysé hory nic moc, ale nakonec
jsem sbalil fidlátka s tím, že si aspoň nafotím nějaké zamrzlé potůčky v
úbočí Smrku. Foťák, tři objektivy, stativ, litr horkého čaje, sváča,
turistické hůlky a věci na převlečení daly dohromady nějaké to kilo v
batohu. Ale co, zadarmo není nic a trocha potu ze stoupání podél potoků mě
nezabije. Když dojíždím do Čeladné, teploměr v autě ukazuje -13, hodinky
asi půl desáté. Dívám se do mapy, kudy to bude nejlepší k prvnímu potoku a
vyšlo mi to téměř přímo nahoru :-). Zpočátku se mi zdá, že se srdce
přestěhovalo do krku, ale po pár minutách ostrého stoupání si zvyklo, dalo
si říct a vrátilo se na původní místo. Asi po půlhodince jsem došel do
ostrého zářezu prvního potůčku, ale vody bylo strašně málo a tak se
nekonala ani žádná ledová nádhera. Trochu zklamání. Dalo se tedy očekávat,
že to bude podobné i druhého potoka, který byl v plánu.
Kousek dál jsem skrz stromy zahlédl zářivý vrchol Kněhyně, zrovna krásně
osvícený sluncem. A v ten okamžik bylo rozhodnuto o dalším postupu! Potoky
dnes nechám jejich osudu a vyšlápnu si na Smrk. Tedy ne až na samotný
vrchol, který je fotograficky nezajímavý, ale kousek pod něj, kde dávná
vichřice společně s emisemi způsobila rozsáhlou paseku, kde stojí mezi
vývraty holé kmeny smrků. Odtud jsou směrem na Kněhyni fajn výhledy a
pokud bude přát počasí, tak i směrem na Slovensko, na Rozsutec a Stoh v
Malé Fatře.
Prašanu je tak 15 centimetrů, někdo už přede mnou šel a tak se mi šlape
dobře. Okolo půl dvanácté přicházím k chatě Hubertka, která je asi 300
metrů od "mého" místa. Dávám si jen krátký odpočinek, protože nádherně
modrá obloha a jiskřící sníh společně s námrazami na stromech mne žene
dál. Stoupám již jen pár minut, zastavuji se a hledím na tu nádheru okolo
sebe. Před sebou nádherně namrzlé stromy, na pravé straně v dálce
slovenské hory, za zády vrchol Kněhyně. Vyndávám Canona, kontroluji
nastavení a pak už jen fotím. Pobíhám po úbočí sem tam, nacházím krásnější
a krásnější místa i pohledy. Vršek Smrku i Kněhyně sem tam zacloní mráček,
silná námraza šustí pod nohama a řádka jeleních stop směruje od jednoho
vyhrabaného trsu trávy k druhému.

Opravdu nevím, který pohled je lepší. Měním širokáč za ještě větší širokáč,
snažím se zachytit tu nádheru. Musíte mi prominout, že některé fotky jsou
si podobné, ale neodolal jsem. Zima mi není, na sluníčku je příjemně a i
to moje pobíhání nějakou energii vydá. Vcházím i do mladého smrčí, chci
trošku jiný pohled na Kněhyni, ale místo snímku dělám krááásný parakotoul
:-). Možná se vám to už také stalo, že chcete udělat krok, ale špička boty
se zachytí o větev a ne a ne se uvolnit i když se fakt snažíte. Těžiště
těla je už dávno jinde, než má být a vy padáte přímo na ....
obličej. Foťák zapichuji objektivem do sněhu, následuje kotrmelec a
zaklení :-). Ale sněhová peřina je přívětivá a měkká. Naštěstí je takový
mráz, že stačí tu sněhovou kouli z Canona a přední čočky objektivu
odfouknout a je to v pohodě, téměř žádná voda nikde není.

Asi po hodině a půl se vracím k Hubertce, dávám si tatranku, čaj a vyrážím
dolů. Beru to přímo svahem, je to o mnoho rychlejší a sníh mi pomáhá
brzdit. Odjíždím nadmíru spokojen, i když se na kartě foťáku nenachází ty
snímky, kvůli kterým jsem přijel.
25.11.2012
14 dnů uplynulo rychleji než voda, tak jsem využil toho, že slunce
vyšlo :-), i když je po celý den schováno pod mraky. Zašel jsem na místa v
okolí Žimrovic, kam většinou chodívám na muflony a daňky. Neočekával jsem
žádný pěkný úlovek, počasí tomu nenahrávalo, také se zvednul docela silný
vítr, který zahnal zvěř do houštin a také se stala hodně obezřetná.
Šlapu ještě za šera silničkou v bukovém lese, 100 metrů přede mnou stejným
směrem poklusávala liška, ani rychleji, ani pomaleji, Vydrželo jí to tak 2
minuty, než odbočila do šustivého listí lesa. Potom stoupám lesní cestou
až na vršek kopce, do starého bukového lesa. Vybaluji teleobjektiv, stativ
a foťák, nastavuji na něm ISO 1250. I tak vychází při cloně 5,6 čas na
1/200. Mizérie. Pomalu procházím lesem a sleduji, jestli se někde přede
mnou něco nehýbá, v těchto místech sem tam natrefím na muflony. Ale kromě
lomozu holých větví v korunách buků nikde nic.
Čekám vždy tak asi hodinu na jednom místě, jestli něco neprotáhne okolo,
pak jdu na další lokalitu. V "lesíku" několika mladších smrčků zvednu
daňka, ale v okamžiku stisknutí spouště odskočil, takže co jiného než
šmouha. Kousek dál mezi kmeny zahlédnu muflona, je

nefotitelný. Vracím se stejnou cestou zpět, pokračuji dál do takového
úzkého malého zaříznutého údolíčka, kde v protější stráni vyplaším srnčí.
Také jen dokumentační rychlocvak.
Ale kousek vedle, v houštince mladých buků se něco pohnulo - pár kroků z
ní udělal docela statný divočák! Opět honem jeden snímek a divočák je
zpět. Nebyla šance přiblížit se.
Pomalu přecházím starou vrstevnicovou cestou k místu, odkud většinou
scházím do údolí. Ale nahoře nade mnou zahlédnu na konci lesa siluetu
muflona. Pokouším se dostat blíž, ale strmé stoupání ve volném kamení,
navíc přikryté listím, není nehlučné a tak muflon záhy odbíhá. Při sestupu
ještě nachytám daněly, tak ještě jeden máznutý snímek a tím to pro dnešek
končí. Nebo ne? Na jednom z javorů zahlédnu nenápadný pohyb, šoupálek tady
hledá drobný hmyz ukrytý v odchlipující kůře.

Nu co, fotky do kalendáře se tentokrát nepovedly, většinu jsem fotil z
ruky a všechny jsou máznuté, ale na druhou stranu
jsem zase vyfotil téměř všechny druhy zvěře, na které je tady možné
narazit. Jen ta ranní liška v seznamu chybí.
12.11.2012
Podzim je takový nějaký divný. Plánů na focení hodně, ale skutek utek.
Jelení říje nula, daňčí říje nula, pomalu začínají mufloni. A už téměř tu
nulu taky vidím :-). Do nějakých hlubších lesů s nadějí fotek zvěře jsem
se již měsíc ani nepodíval. A protože abstinenční příznaky jsou těžko
ovladatelné, musel jsem vytáhnout teleobjektiv a cvaknout několik fotek
opeřenců, kteří si na zahradě nenechávají ujít výtečná slunečnicová
semínka. Někdy je docela živo a v sousedním hlohu štěbetá snad 20 ptáčků
najednou. Je legrační je sledovat, jak se vylekají příletu brhlíka nebo
strakapouda a jak se poperou o výhodné místo po jejich odletu.


Ale ani ten les snad
nepřijde zkrátka a podaří se mi pár fotek, které si řeknou o místo v
chystaném kalendáři na příští rok.
22.10.2012
Minule jsem ohlašoval poslední pěkný podzimní víkend, ale příroda mě
naštěstí neposlechla a tento víkend byl snad ještě krásnější. Nebyl sice
čas na to, abych vyrazil za zvěří, ale aspoň na chvíli jsem se dostal do
barevných Jeseníků.

Panorámko je foceno z 9 fotek a poznáte, odkud? Tak úplně vzadu na
posledním kopci vpravo jsem minule fotil v suťoviscích. Takže dole pode
mnou je v údolí Drakov a kopce se jmenují ........ vlevo Medvědí vrch a
uprostřed Orlík a napravo Stará hora.

8.10.2012
Nejspíš poslední teplý podzimní víkend jsem chtěl využít k návštěvě
dvou lokalit a z dvou důvodů. Pomalu začíná daňčí říje a zároveň končí
říje jelení. Před rokem, konkrétně 16.10., jsem byl v daňčím revíru
svědkem říje, což byla naprosto úchvatná záležitost. A tak jsem nechtěl
tento čas letos promeškat.
Bylo krásné ráno, bezmračná obloha, ale docela teplo, což nebylo ideální.
Ranní slunce se sotva vyhouplo nad obzor, když jsem vcházel do bukového
lesa a zlatě nasvítilo kmeny. K spokojenosti mi chybí už jen ten daněk.
Pomaličku usedám pod mohutný buk před jakousi mýtinou, abych měl výhled,
kde se co šustne. Naslouchám, zda někde neuslyším i hlas počátku říje. Ale
všude okolo úplné ticho, až neskutečné. Po chvíli kdesi na lesní cestě
zavrčel motor "lakatoše" a já spatřil na druhé straně mýtiny dvě hlavy
mufloních beranů, které zvednul. Vítr jsem měl příznivý, nevěděli o mě,
tak jsem se pokusil o přiblížení. Ale byli dost daleko a mazali si to svým
směrem, pro mne ovšem nesprávným. Aspoň jedna fotka trošinky vyšla, i když
v přítmí lesa na ISO 1250. Ale to bylo toho dopoledne vše. Ještě jsem
vyplašil tři daněly, nicméně říje ještě evidentně nezačala, pokusím se za
týden.

V sobotu očekávala předpověď stejně krásné počasí. Tentokrát jsem se
vrátil do míst, kde jsem před necelým měsícem vyfotil laň s kolouchem a
pak se potuloval po suťovisku. Tehdy bylo většinou zamračeno a podzim
ještě nezačal. A také se mi třeba dnes podaří nafotit nějakou zvěř. Opět
jsem plánoval čas tak, abych byl při východu na místě. Ráno obloha bez
mráčku, ale stále až moc teplo, když spěchám do kopců. Pomalu se blížím k
"těm" místům, když mě dojede nějaký Ford kombík, evidentně na houby a supí
po lesní cestě nahoru! To by člověk nevěřil, kam si ti lidé dovezou svůj
zadek a ještě k tomu mají za sklem povolenku vjezdu. Ale tím pádem bylo
veškeré moje snažení to tam, vytočený motor jistě odehnal vše živé v
širokém okolí. Nedá se nic dělat, zvěř nebude. Tak jsem se začal věnovat
focení krásných skalek a sutí, které v rozloze několika hektarů pokrývají
jihovýchodní svah kopce ve výšce okolo tisíce metrů. Je to krásné místo,
balvany tmavé i světlé, sem tam prorostlé křemeny, sem tam zarostlé mladým
smrčím či břízkami, které se již zbarvily v ranních slunečních paprscích
do třpytivých zlatých penízků. Nádherné kontrasty barev! Do toho nízké
boční slunce ve výjimečně čistém vzduchu oranžově nasvěcuje jednotlivé
kameny. Nevím, kam skočit dřív, co dřív fotit! Ale je tak větrno, že mám
někdy v poryvech problémy stát, sem tam pro jistotu přidržuji i stativ.
Pružné břízky přežívají ohnutí bez

problémů, ale větší smrky se ozývají sem tam zlověstným zapraskáním a tak
si dávám pozor, abych byl od nich dostatečně daleko. Naštěstí rostou jen
na okrajích sutí, takže uvnitř jsem v bezpečí. Všude mezi kameny, kde je
trochu půdy, je vidět množství stop různé zvěře včetně liščích ťapek, sutě
jsou protkány snad stovkami vyšlapaných pěšinek. Nacházím i několik míst,
kde zvěř tráví odpočinek v úkrytu, je cítit typický pach. Tady musí být v
noci či brzy ráno opravdu hodně živo! Ale já štěstí neměl, ani jsem to v
tom větru už neočekával. Několikrát se usadím v závětří pod nějakým velkým
kamenem a vyhřívám se na slunci. Je to ale náročné skákání po kamenech, v
docela prudkém svahu, to mě zas bude ráno bolet celý člověk :-). Pomalu se
blíží poledne, je čas na návrat, i když nejraději bych tady byl až do
večera.

Když jsem ráno stoupal do kopců, šel jsem podél menšího potoka jménem
Slučí. Je to typický horský potok, sem tam v úzkém zářezu, jindy v širším
korytu, skáče přes mechové kameny a zbytky padlých stromů, sem tam jsou
malé kaskády splávků a vodopádů. Takže cestou dolů byla volba jasná -
fotit se bude i tady. Vybral jsem si k focení jen pár míst, i tak
jsem u něj strávil asi hodinu.

Mám rád taková místa v horách, kameny, skalky, mechy, potoky i jejich
peřeje, za slunce i mlhy, za oranžových svítání i při rudých západech
slunce. Rád je neuměle fotím a hlavně si při pozdějším prohlížení fotek
vzpomenu, jak to tam vypadalo, jak bylo fajn, jak to bylo nádherné a pak
mne to pohání zase se tam někam do kopců vydat. Nekonečný koloběh :-)
17.9.2012
Dnešní povídání je rozděleno na dvě části. Ta první je z oblasti
hlavního jesenického hřebene, kde bohužel počasí bylo nahoře mlhavé, ale i
tohle do hor samozřejmě patří. A když nebyla mlha, tak nad hlavou táhla
šedivá olověná obloha. Ztracené kameny měly právě takovou kulisu a tak
jsem na nich ani nefotil. Zato Pecný o kousek výš a kousek dál, ten už byl
v mlze. Když vystupoval z mlhy, působilo to docela zajímavě, jen takové
tušení, že tam něco velkého je. Kousek dál jsem v kleči viděl odrásané
kmínky, to nejspíš jeleni si zde zkoušeli své paroží před nadcházejícím
bojem o nová stáda laní. A množství borůvek připomínalo jejich letní žně v
nižších polohách. Stačilo sejít o nějakých 100 výškových metrů a po mlze
ani památky. Takže Medvědí skály, speciálně focené pro Štěpána :-), už
jsou "normální". Jsou to sice menší, ale docela zajímavé skalky na malém
hřbetu klesajícím z Ostružné.

Druhá část povídání je z oblasti Medvědího vrchu a Orlíku. Po mnoha mých
návštěvách těchto 1200 metrů vysokých kopců a jejich svahů jsem věděl, že
o vysokou tady nouze není. Ne, že bych jeleny potkával na každém kroku,
ale pobytových znaků je tam dost a dost. Navíc mne lákalo jedno nedaleké
docela velké suťové pole, sice nesouvislé a často porostlé mladými
břízkami, smrčky i jeřáby, ale nadějné pro focení.
Tentokrát jsem nepřijel pod kopec za tmy, ale i tak ještě před východem
slunce, které ale mělo po téměř celé dopoledne zůstat za mraky. Po asi 50
minutovém ostrém pochodu se dostávám na místa, kde by něco být mohlo.
Vzápětí v mladším smrčí nedaleko lesní cesty zrazuji vysokou, jen opravdu
ďábelský praskot dolních suchých větví dává tušit jelena v úprku. No jo,
jinak to ale nešlo. Nicméně za další zatáčkou opatrně vykukuji ...... jo,
sice trochu daleko, ale přeci jen! Objektivem zjišťuji, že to je laň s
letošním kolouchem. Každá na jedné straně cesty. Pokouším se po cestě
podél lesa dostat trochu blíž, ale nebude to jednoduché, je to jen krok za
krokem, pomaličku. Pokaždé, když laň zvedne hlavu se zastavím. V tom
zaslechnu asi 30 metrů vpravo ode mne zabroukání jelena! Ne zatroubení,
opravdu jen takové jakoby nesmělé brouknutí. A tím má cesta za laněmi
skončila, už raději ani krok. A zase! Podle toho broukání se zdá, že jelen
míří k cestě! Tak kdyby se objevil na okraji docela hustého smrčí, to by
byla klika! Pokaždé, když se jelen ozval, laně zpozorněly a za pár minut v
klidu odešly kamsi do houští. A bohužel totéž udělal i jelen. Jen jsem
poslouchal, jak se pomalu vzdaluje. A je zase ticho. Čekám ještě asi 15
minut, ale je to konec představení. Kdo neslyšel troubení jelena na
vlastní uši, neví, co to je za zvláštní, podmanivý, dunivý a hluboký zvuk,
který pak toužíte slyšet každý podzim.

Nakonec vystoupám až k sutím, to už se maličko i slunce prodralo mraky. Na
suťovisku asi hodinku sedím jen tak, nechávám se v chladném vzduchu
ohřívat sluncem. Při sestupu ještě uvidím mihnout se v borůvčí mezi bílými
kameny krásný huňatý chvost kmotry lišky, chyběly mi dvě vteřiny a byla by
"na kartě". Smůla. Nevadí, i tak to všechno bylo fajn.
2.9.2012
Nejen focením přírody pro svou potěchu, ale párkrát do roka i s se
svými přáteli trávím chvíle volného času. Naše přátelství trvá již téměř
45 roků, což málo není. Do Odkazů jsem tedy vložil další řádek, možná se
podíváte .......
1.9.2012
Nový měsíc sice začal, ale nové snímky mi na kartu Canonu nepřibyly.
Ne, že bych se nesnažil, jen se prostě nedaří. Takže alespoň vkládám pár
fotek z jedné potulky v Jeseníkách. Jsou to skalky v okolí vrchu Sokol,
pro mne neznámá žabka z výšky 1200 metrů a kostra mladého jelínka.


12.8.2012
V jesenické Karlově Studánce jsem byl loni v září v Hudebním pavilonu
proto, abych pomohl s "likvidací" výstavy mých WL kamarádů-fotografů,
kterou tam předchozí měsíc měli možnost návštěvníci shlédnout. Rok s rokem
se sešel a já mám to štěstí, že mohu v Karlově Studánce vystavovat své
fotografie také spolu s fotografiemi mým kamarádů - Honzy Ovesného,
Martina Žatky a Radima Kalivody.!
Velké poděkování si zaslouží ing. Ota Bouzek, výborný spisovatel příběhů s
lesů, který se nejvíce zasloužil o to, že 4.8. mohla proběhnout vernisáž
naší výstavy i s jeho výborným úvodem.. Instalace fotografií si vyžádala
dost umu i času, ale nakonec jsme vše stíhali a chvíli před začátkem bylo
hotovo. Výstava je přístupná v odpoledních hodinách v zajímavém prostředí
Hudebního pavilonu do konce srpna.

9.8.2012
Slezská Harta bývala mým častým "lovištěm", protože v jednom místě
bylo možné nejen spatřit, ale i nafotit poměrně hodně druhů vodních ptáků.
A především ledňáčka, na toho jsem trochu zatížený, právě na Hartě jsem
jej fotil poprvé. Takže srdeční záležitost. Ale bývalo ...
Před měsícem jsem ji navštívil letos poprvé, takže tahle byla teprve
letošní druhá. Jako vždy přicházím ještě před východem slunce, ráno je
naštěstí ještě trošku chladněji, za pár hodin to už budou tropy. Vyplaším
asi 6 volavek, ale nevadí mi to, vím, že pokud se dobře zamaskuji, za
hodinu nebo dvě jsou zpátky. Maskování tady musí být dost kvalitní,
potvůrky volavky jsou hodně plaché a hodně dobře vidí na velkou
vzdálenost. Stačí i menší pohyb teleobjektivem a volavka i 100 metrů
daleko jej registruje a pro jistotu odlétá. A nestačí jek krytí zpředu
nebo na boku, je potřeba se maskovat i shora, volavky si nejdříve místo
přistání moc dobře prohlédnou. Vody je trochu málo, břehy zarostlé
bujnou vegetací, ale voda je čistá a navíc se v ní míhají tělíčka tisíců
malých rybiček, ideální potravy pro ledňáčky.
Sedím asi hodinu, nikde nic, jen hlasité šplouchání větších ryb (netuším
druh) ruší jinak úplně tiché ráno. Konečně se ozývá skřek volavky. Ani se
nepohnu, volavka zakrouží nade mnou a krkolomným zalomením bleskově
přistává ve vrbičkách u břehu. Není to zrovna ideální vzdálenost, počítal
jsem s bližším přistáním v místě, odkud předtím vzlétly. Nedá se ale nic
dělat, budu muset v počítač trochu řezat. Za chvíli přistává druhá, třetí,
čtvrtá.
Snažím se je vyfotit v netradičních polohách, postojích nebo v pěkném
prostředí kytiček, ale moc se mi
to nedaří. Takže většina fotek jsou takové normální "Hartovní
volavkovky" :-). Většina volavek se krmila malými rybkami, tak do jednoho
zubu, ale jedné se podařil úlovek o hodně větší. Vůbec si s ním nevěděla
rady, spěchala na břeh, kde se pokoušela rybu polknout. Bohužel hodně
daleko, tak se můžete podívat jen dokumentační fotku, je to ta poslední.
Zajímavý volavčí lov velkých ryb jsem fotil před několika lety, kdy
volavky ulovily za krátký čas snad 15 pěkných macků. Také je nedokázaly
polknout, ale aby se jim ryby nemrskaly, tak je přímo zobákem napichovaly!
Úplně skrz naskrz! Byla to hodně zajímavá podívaná,
můžete se mrknout tady ...
Ale v duchu stále čekám na
to typické písknutí, rychlý, nízký let azurově modrého krasavce. Letos se
jej asi nedočkám, snad si nějaký mlaďoch najde tenhle kout a
obsadí jej pro další roky jako své nové teritorium.

6.8.2012
Srnčí říje se mi minulý rok docela povedla, několik pěkných fotek jsem
nafotil i vytisknul. Ale letošní říje je tam v mém lovišti jakási divná.
Nic moc se nekoná, aspoň prozatím. Nicméně jsem se toulal a pokoušel uspět
s jinými než srnčími úlovky. Asi před 14 dny jsem nachytal na okraji louky
trojici odrostlých liščat, samozřejmě mne to táhlo opět i do těch míst. Co
kdyby .....
Před východem slunce si buduji úkryt na okraji louky ve vysoké trávě.
Lišky jsem na louce nikde neviděl, takže šance, že teprve přijdou, byla
docela vysoká. Ležím asi půl hodinky, slunce se vykulilo nad nízký kopec a
svým oranžovým světlem nasvítilo scénu. Jenže přibývalo i tepla a tak jsem
co chvíli spustil víčka na doraz. Trochu to se mnou cuklo, otevřel jsem
oči .... a safra, málem jsem propásl svou chvíli! První liška vyšla z
jakéhosi průlezu v křoví na sluncem osvícenou louku. Zdržela se jen chvíli
a už si to mazala kousek dál. Ale něco se jí nezdálo, snad se trochu točil
jemný větřík, zastavila se, posadila, pak vpravo v bok a pomalu zpět do
průlezu v křoví.
Bylo to sice jen pár desítek vteřin, ale moc moc mne potěšila!


Další lokalita na řadě byla Slezská Harta, ale o tom zase příště.
23.7.2012
Na mých podhorských lovištích se pomalu blíží čas srnčí říje. A také
bylo potřeba po nějaké době provětrat přední čočku čtyřstovky. Tož jsem
brzy ráno vyrazil na louku a pole pod lesem, podívat se, co kde je možné
uvidět či nachytat "na švestkách". Neočekával jsem žádné zázraky, opravdu
to byl jen průzkum. Nejdříve, ještě když se sluneční kotouč teprve chystal
vyjuknout nad horizont, proletěla nedaleko káně. Tady bývá často, na
posečených lukách nachází dostatek potravy. A na stejných lukách loví i
místní lišky. Letos jsem zatím vždy viděl jen rezavý blesk, jak kdesi
daleko míří z louky k lesu. Tentokrát však nahoře na louce byly lišky
dokonce tři, ale také docela daleko, bez možnosti se přiblížit pro pořádný
snímek. Byla to liščata, již dost odrostlá, ale stále hravá a
bezstarostná. Chvilku jsem musel počkat, až první sluneční paprsky osvítí
scénu. Máma hlídala v kraji vysoké trávy a tak mne samozřejmě
spatřila. No nic, projdu se okolo ječmene, třeba už srnčí začíná trojčit.
Ale nikde nic, jen v dálce dvě skvrnky, nic fotitelného. Jen zajíce jsem
potkal, takový sám voják v poli, hopkal však úplně jiným směrem. Nevadí,
za pár dnů jsem tady znovu!

8.7.2012
Tak další kalendářní měsíc začal a vypadá to, že to tady na stránkách
nějak flinkám. Ale pravda tak docela to není, pokouším se ulovit něco k
focení často, ať živého či neživého, ale nějak se nedaří. Nicméně
nastává pravý letní čas, který je například spojen se srnčí říjí, nicméně
doufám, že se mi podaří nafotit i jiná zajímavá témata.
Brzy na jaře jsem žehral na to, že nádrž Harta je zaplněna vodou až po
okraj a vysokou hladinou byla zaplavena krásná místa k focení ptáků. Ale
před několika dny jsem dostal echo od kamaráda Martina, že už je to na
Hartě lepší a mohlo by se něco podařit. Takže jsem neváhal, jeden den
využil k její návštěvě a moc jsem se těšil hlavně na ledňáččí pískot. Na
jaře po něm nebylo ani vidu ani slechu a bylo mi z toho divně na duši.
Slunce je asi hodinku nad obzorem, když přicházím k známým místům, chvíli
se prodírám vysokými bylinami a usedám na vyšší břeh za malý vrbový keřík.
Ani se nemaskuji, tentokrát mi jde hlavně o zjištění stavu "vody na
českých tocích", volně přeloženo - co kde lítá, loví, plave, píská, skáče,
žere. Pár desítek metrů daleko na hladině sedí volavka na starém pařezu,
typický obrázek tohoto místa. Jinak je klid, jen sem tam pípnutí kdesi ve vrbách
a šplouchnutí ryb v mělčině. Čekám, kdy se ozve dvojí či trojí typické
písknutí letícího drahokamu. Zatím nic. Koutkem oka zahlédnu kdesi vlevo v
sytě zelené vysoké trávě pohyb hnědé šmouhy. Je mi to jasné, srnčí je tu!
Mezi ním a mnou je ostrůvek mladých vrbiček, jen si přeji, aby srna či
srnec prošla ke mě na druhou stranu. Uběhlo asi 5 minut a najednou z mlází
rychlým krokem vychází srna téměř přesně v místech, kde jsem si to
představoval. Udělám jednu fotku, druhou .... teprve pak zahlédnu další
pohyb! Její letošní srnče ji následuje v malém odstupu. Naštěstí nemají
ani tušení o mé přítomnosti a na zvuk závěrky nereagují. Docela rychle
míří okolo mne do míst, kde vyrůstají malé vrby přímo z vody, bohužel
trochu do skrytu. Málem šlápnou na lovící volavku, kterou mezi vrbičkami
téměř nebylo vidět. Nic se nedá dělat, nezbývá než fotit, co mi nabídnou,
aspoň to budou fotky ukazující jejich životní prostředí. Před několika
lety jsem takto na Hartě fotil srnčí minisouboj ve vodě, zajímavé to
tenkrát bylo. A přesně na stejném místě!
Postupují po břehu, sem tam zaběhnou kousíček do vody a neustále ukusují
mladé vrbové lístky, jakoby se měly nacpat na týden dopředu. Za chvíli se
obloučkem vrací a míří na druhou stranu mokřadu, do vysokých ostrých
travin. Tak ještě honem pár fotek, fajn, aspoň něco budu dneska na kartě
mít.

Ale hned zase naslouchám, zase čekám na to čarovné písknutí. Ale čas
utíká, ani dvě hodiny nestačily ...... nic. Možná jsem měl jen smůlu, ale
spíš si myslím, že tento rok opravdu žádný ledňáček v těchto místech
neloví. Před několika lety jich zde v tuto dobu bylo snad 10! Nevím důvod,
snad krutá letošní zima, snad vysoká voda v nádrži, snad prudký jarní
proud strhal hnízdní břehy ..... Je to smutné a nezbývá mi, než věřit, že
snad za rok či dva je tady zase uvidím.
|