Aktuality

11.12.2012

Pořádná zima začala i na našich moravských horách. Blížil se víkend a netrpělivě jsem sledoval vývoj počasí na kopcích v Beskydách. Což o to, kousek od hor bylo krásně, ale na horách většinou ve vyšších polohách mlhavo a já tajně doufal v inverzní oblačnost. Neměl jsem v úmyslu být nahoře za svítání, nemusel jsem vstávat až tak brzy a měl jsem tak více času na rozmyšlení zda a kam jet.
Ráno bylo takové neurčité, i na kamerách Lysé hory nic moc, ale nakonec jsem sbalil fidlátka s tím, že si aspoň nafotím nějaké zamrzlé potůčky v úbočí Smrku. Foťák, tři objektivy, stativ, litr horkého čaje, sváča, turistické hůlky a věci na převlečení daly dohromady nějaké to kilo v batohu. Ale co, zadarmo není nic a trocha potu ze stoupání podél potoků mě nezabije. Když dojíždím do Čeladné, teploměr v autě ukazuje -13, hodinky asi půl desáté. Dívám se do mapy, kudy to bude nejlepší k prvnímu potoku a vyšlo mi to téměř přímo nahoru :-). Zpočátku se mi zdá, že se srdce přestěhovalo do krku, ale po pár minutách ostrého stoupání si zvyklo, dalo si říct a vrátilo se na původní místo. Asi po půlhodince jsem došel do ostrého zářezu prvního potůčku, ale vody bylo strašně málo a tak se nekonala ani žádná ledová nádhera. Trochu zklamání. Dalo se tedy očekávat, že to bude podobné i druhého potoka, který byl v plánu.
Kousek dál jsem skrz stromy zahlédl zářivý vrchol Kněhyně, zrovna krásně osvícený sluncem. A v ten okamžik bylo rozhodnuto o dalším postupu! Potoky dnes nechám jejich osudu a vyšlápnu si na Smrk. Tedy ne až na samotný vrchol, který je fotograficky nezajímavý, ale kousek pod něj, kde dávná vichřice společně s emisemi způsobila rozsáhlou paseku, kde stojí mezi vývraty holé kmeny smrků. Odtud jsou směrem na Kněhyni fajn výhledy a pokud bude přát počasí, tak i směrem na Slovensko, na Rozsutec a Stoh v Malé Fatře.
Prašanu je tak 15 centimetrů, někdo už přede mnou šel a tak se mi šlape dobře. Okolo půl dvanácté přicházím k chatě Hubertka, která je asi 300 metrů od "mého" místa. Dávám si jen krátký odpočinek, protože nádherně modrá obloha a jiskřící sníh společně s námrazami na stromech mne žene dál. Stoupám již jen pár minut, zastavuji se a hledím na tu nádheru okolo sebe. Před sebou nádherně namrzlé stromy, na pravé straně v dálce slovenské hory, za zády vrchol Kněhyně. Vyndávám Canona, kontroluji nastavení a pak už jen fotím. Pobíhám po úbočí sem tam, nacházím krásnější a krásnější místa i pohledy. Vršek Smrku i Kněhyně sem tam zacloní mráček, silná námraza šustí pod nohama a řádka jeleních stop směruje od jednoho vyhrabaného trsu trávy k druhému.

Opravdu nevím, který pohled je lepší. Měním širokáč za ještě větší širokáč, snažím se zachytit tu nádheru. Musíte mi prominout, že některé fotky jsou si podobné, ale neodolal jsem. Zima mi není, na sluníčku je příjemně a i to moje pobíhání nějakou energii vydá. Vcházím i do mladého smrčí, chci trošku jiný pohled na Kněhyni, ale místo snímku dělám krááásný parakotoul :-). Možná se vám to už také stalo, že chcete udělat krok, ale špička boty se zachytí o větev a ne a ne se uvolnit i když se fakt snažíte. Těžiště těla je už dávno jinde, než má být a vy padáte přímo na .... obličej. Foťák zapichuji objektivem do sněhu, následuje kotrmelec a zaklení :-). Ale sněhová peřina je přívětivá a měkká. Naštěstí je takový mráz, že stačí tu sněhovou kouli z Canona a přední čočky objektivu odfouknout a je to v pohodě, téměř žádná voda nikde není.

Asi po hodině a půl se vracím k Hubertce, dávám si tatranku, čaj a vyrážím dolů. Beru to přímo svahem, je to o mnoho rychlejší a sníh mi pomáhá brzdit. Odjíždím nadmíru spokojen, i když se na kartě foťáku nenachází ty snímky, kvůli kterým jsem přijel.

25.11.2012

14 dnů uplynulo rychleji než voda, tak jsem využil toho, že slunce vyšlo :-), i když je po celý den schováno pod mraky. Zašel jsem na místa v okolí Žimrovic, kam většinou chodívám na muflony a daňky. Neočekával jsem žádný pěkný úlovek, počasí tomu nenahrávalo, také se zvednul docela silný vítr, který zahnal zvěř do houštin a také se stala hodně obezřetná.
Šlapu ještě za šera silničkou v bukovém lese, 100 metrů přede mnou stejným směrem poklusávala liška, ani rychleji, ani pomaleji, Vydrželo jí to tak 2 minuty, než odbočila do šustivého listí lesa. Potom stoupám lesní cestou až na vršek kopce, do starého bukového lesa. Vybaluji teleobjektiv, stativ a foťák, nastavuji na něm ISO 1250. I tak vychází při cloně 5,6 čas na 1/200. Mizérie. Pomalu procházím lesem a sleduji, jestli se někde přede mnou něco nehýbá, v těchto místech sem tam natrefím na muflony. Ale kromě lomozu holých větví v korunách buků nikde nic.
Čekám vždy tak asi hodinu na jednom místě, jestli něco neprotáhne okolo, pak jdu na další lokalitu. V "lesíku" několika mladších smrčků zvednu daňka, ale v okamžiku stisknutí spouště odskočil, takže co jiného než šmouha. Kousek dál mezi kmeny zahlédnu muflona, je

nefotitelný. Vracím se stejnou cestou zpět, pokračuji dál do takového úzkého malého zaříznutého údolíčka, kde v protější stráni vyplaším srnčí. Také jen dokumentační rychlocvak.
Ale kousek vedle, v houštince mladých buků se něco pohnulo - pár kroků z ní udělal docela statný divočák! Opět honem jeden snímek a divočák je zpět. Nebyla šance přiblížit se.
Pomalu přecházím starou vrstevnicovou cestou k místu, odkud většinou scházím do údolí. Ale nahoře nade mnou zahlédnu na konci lesa siluetu muflona. Pokouším se dostat blíž, ale strmé stoupání ve volném kamení, navíc přikryté listím, není nehlučné a tak muflon záhy odbíhá. Při sestupu ještě nachytám daněly, tak ještě jeden máznutý snímek a tím to pro dnešek končí. Nebo ne? Na jednom z javorů zahlédnu nenápadný pohyb, šoupálek tady hledá drobný hmyz ukrytý v odchlipující kůře.

Nu co, fotky do kalendáře se tentokrát nepovedly, většinu jsem fotil z ruky a všechny jsou máznuté, ale na druhou stranu jsem zase vyfotil téměř všechny druhy zvěře, na které je tady možné narazit. Jen ta ranní liška v seznamu chybí.

12.11.2012

Podzim je takový nějaký divný. Plánů na focení hodně, ale skutek utek. Jelení říje nula, daňčí říje nula, pomalu začínají mufloni. A už téměř tu nulu taky vidím :-). Do nějakých hlubších lesů s nadějí fotek zvěře jsem se již měsíc ani nepodíval. A protože abstinenční příznaky jsou těžko ovladatelné, musel jsem vytáhnout teleobjektiv a cvaknout několik fotek opeřenců, kteří si na zahradě nenechávají ujít výtečná slunečnicová semínka. Někdy je docela živo a v sousedním hlohu štěbetá snad 20 ptáčků najednou. Je legrační je sledovat, jak se vylekají příletu brhlíka nebo strakapouda a jak se poperou o výhodné místo po jejich odletu.

Ale ani ten les snad nepřijde zkrátka a podaří se mi pár fotek, které si řeknou o místo v chystaném kalendáři na příští rok.

22.10.2012

Minule jsem ohlašoval poslední pěkný podzimní víkend, ale příroda mě naštěstí neposlechla a tento víkend byl snad ještě krásnější. Nebyl sice čas na to, abych vyrazil za zvěří, ale aspoň na chvíli jsem se dostal do barevných Jeseníků.

Panorámko je foceno z 9 fotek a poznáte, odkud? Tak úplně vzadu na posledním kopci vpravo jsem minule fotil v suťoviscích. Takže dole pode mnou je v údolí Drakov a kopce se jmenují ........ vlevo Medvědí vrch a uprostřed Orlík a napravo Stará hora.

8.10.2012

Nejspíš poslední teplý podzimní víkend jsem chtěl využít k návštěvě dvou lokalit a z dvou důvodů. Pomalu začíná daňčí říje a zároveň končí říje jelení. Před rokem, konkrétně 16.10., jsem byl v daňčím revíru svědkem říje, což byla naprosto úchvatná záležitost. A tak jsem nechtěl tento čas letos promeškat.
Bylo krásné ráno, bezmračná obloha, ale docela teplo, což nebylo ideální. Ranní slunce se sotva vyhouplo nad obzor, když jsem vcházel do bukového lesa a zlatě nasvítilo kmeny. K spokojenosti mi chybí už jen ten daněk. Pomaličku usedám pod mohutný buk před jakousi mýtinou, abych měl výhled, kde se co šustne. Naslouchám, zda někde neuslyším i hlas počátku říje. Ale všude okolo úplné ticho, až neskutečné. Po chvíli kdesi na lesní cestě zavrčel motor "lakatoše" a já spatřil na druhé straně mýtiny dvě hlavy mufloních beranů, které zvednul. Vítr jsem měl příznivý, nevěděli o mě, tak jsem se pokusil o přiblížení. Ale byli dost daleko a mazali si to svým směrem, pro mne ovšem nesprávným. Aspoň jedna fotka trošinky vyšla, i když v přítmí lesa na ISO 1250. Ale to bylo toho dopoledne vše. Ještě jsem vyplašil tři daněly, nicméně říje ještě evidentně nezačala, pokusím se za týden.

V sobotu očekávala předpověď stejně krásné počasí. Tentokrát jsem se vrátil do míst, kde jsem před necelým měsícem vyfotil laň s kolouchem a pak se potuloval po suťovisku. Tehdy bylo většinou zamračeno a podzim ještě nezačal. A také se mi třeba dnes podaří nafotit nějakou zvěř. Opět jsem plánoval čas tak, abych byl při východu na místě. Ráno obloha bez mráčku, ale stále až moc teplo, když spěchám do kopců. Pomalu se blížím k "těm" místům, když mě dojede nějaký Ford kombík, evidentně na houby a supí po lesní cestě nahoru! To by člověk nevěřil, kam si ti lidé dovezou svůj zadek a ještě k tomu mají za sklem povolenku vjezdu. Ale tím pádem bylo veškeré moje snažení to tam, vytočený motor jistě odehnal vše živé v širokém okolí. Nedá se nic dělat, zvěř nebude. Tak jsem se začal věnovat focení krásných skalek a sutí, které v rozloze několika hektarů pokrývají jihovýchodní svah kopce ve výšce okolo tisíce metrů. Je to krásné místo, balvany tmavé i světlé, sem tam prorostlé křemeny, sem tam zarostlé mladým smrčím či břízkami, které se již zbarvily v ranních slunečních paprscích do třpytivých zlatých penízků. Nádherné kontrasty barev! Do toho nízké boční slunce ve výjimečně čistém vzduchu oranžově nasvěcuje jednotlivé kameny. Nevím, kam skočit dřív, co dřív fotit! Ale je tak větrno, že mám někdy v poryvech problémy stát, sem tam pro jistotu přidržuji i stativ. Pružné břízky přežívají ohnutí bez

problémů, ale větší smrky se ozývají sem tam zlověstným zapraskáním a tak si dávám pozor, abych byl od nich dostatečně daleko. Naštěstí rostou jen na okrajích sutí, takže uvnitř jsem v bezpečí. Všude mezi kameny, kde je trochu půdy, je vidět množství stop různé zvěře včetně liščích ťapek, sutě jsou protkány snad stovkami vyšlapaných pěšinek. Nacházím i několik míst, kde zvěř tráví odpočinek v úkrytu, je cítit typický pach. Tady musí být v noci či brzy ráno opravdu hodně živo! Ale já štěstí neměl, ani jsem to v tom větru už neočekával. Několikrát se usadím v závětří pod nějakým velkým kamenem a vyhřívám se na slunci. Je to ale náročné skákání po kamenech, v docela prudkém svahu, to mě zas bude ráno bolet celý člověk :-). Pomalu se blíží poledne, je čas na návrat, i když nejraději bych tady byl až do večera.

Když jsem ráno stoupal do kopců, šel jsem podél menšího potoka jménem Slučí. Je to typický horský potok, sem tam v úzkém zářezu, jindy v širším korytu, skáče přes mechové kameny a zbytky padlých stromů, sem tam jsou malé kaskády splávků a vodopádů. Takže cestou dolů byla volba jasná - fotit se bude i tady. Vybral jsem si k focení jen pár míst, i tak jsem u něj strávil asi hodinu.

Mám rád taková místa v horách, kameny, skalky, mechy, potoky i jejich peřeje, za slunce i mlhy, za oranžových svítání i při rudých západech slunce. Rád je neuměle fotím a hlavně si při pozdějším prohlížení fotek vzpomenu, jak to tam vypadalo, jak bylo fajn, jak to bylo nádherné a pak mne to pohání zase se tam někam do kopců vydat. Nekonečný koloběh :-)

17.9.2012

Dnešní povídání je rozděleno na dvě části. Ta první je z oblasti hlavního jesenického hřebene, kde bohužel počasí bylo nahoře mlhavé, ale i tohle do hor samozřejmě patří. A když nebyla mlha, tak nad hlavou táhla šedivá olověná obloha. Ztracené kameny měly právě takovou kulisu a tak jsem na nich ani nefotil. Zato Pecný o kousek výš a kousek dál, ten už byl v mlze. Když vystupoval z mlhy, působilo to docela zajímavě, jen takové tušení, že tam něco velkého je. Kousek dál jsem v kleči viděl odrásané kmínky, to nejspíš jeleni si zde zkoušeli své paroží před nadcházejícím bojem o nová stáda laní. A množství borůvek připomínalo jejich letní žně v nižších polohách. Stačilo sejít o nějakých 100 výškových metrů a po mlze ani památky. Takže Medvědí skály, speciálně focené pro Štěpána :-), už jsou "normální". Jsou to sice menší, ale docela zajímavé skalky na malém hřbetu klesajícím z Ostružné.

Druhá část povídání je z oblasti Medvědího vrchu a Orlíku. Po mnoha mých návštěvách těchto 1200 metrů vysokých kopců a jejich svahů jsem věděl, že o vysokou tady nouze není. Ne, že bych jeleny potkával na každém kroku, ale pobytových znaků je tam dost a dost. Navíc mne lákalo jedno nedaleké docela velké suťové pole, sice nesouvislé a často porostlé mladými břízkami, smrčky i jeřáby, ale nadějné pro focení.
Tentokrát jsem nepřijel pod kopec za tmy, ale i tak ještě před východem slunce, které ale mělo po téměř celé dopoledne zůstat za mraky. Po asi 50 minutovém ostrém pochodu se dostávám na místa, kde by něco být mohlo. Vzápětí v mladším smrčí nedaleko lesní cesty zrazuji vysokou, jen opravdu ďábelský praskot dolních suchých větví dává tušit jelena v úprku. No jo, jinak to ale nešlo. Nicméně za další zatáčkou opatrně vykukuji ...... jo, sice trochu daleko, ale přeci jen! Objektivem zjišťuji, že to je laň s letošním kolouchem. Každá na jedné straně cesty. Pokouším se po cestě podél lesa dostat trochu blíž, ale nebude to jednoduché, je to jen krok za krokem, pomaličku. Pokaždé, když laň zvedne hlavu se zastavím. V tom zaslechnu asi 30 metrů vpravo ode mne zabroukání jelena! Ne zatroubení, opravdu jen takové jakoby nesmělé brouknutí. A tím má cesta za laněmi skončila, už raději ani krok. A zase! Podle toho broukání se zdá, že jelen míří k cestě! Tak kdyby se objevil na okraji docela hustého smrčí, to by byla klika! Pokaždé, když se jelen ozval, laně zpozorněly a za pár minut v klidu odešly kamsi do houští. A bohužel totéž udělal i jelen. Jen jsem poslouchal, jak se pomalu vzdaluje. A je zase ticho. Čekám ještě asi 15 minut, ale je to konec představení. Kdo neslyšel troubení jelena na vlastní uši, neví, co to je za zvláštní, podmanivý, dunivý a hluboký zvuk, který pak toužíte slyšet každý podzim.

Nakonec vystoupám až k sutím, to už se maličko i slunce prodralo mraky. Na suťovisku asi hodinku sedím jen tak, nechávám se v chladném vzduchu ohřívat sluncem. Při sestupu ještě uvidím mihnout se v borůvčí mezi bílými kameny krásný huňatý chvost kmotry lišky, chyběly mi dvě vteřiny a byla by "na kartě". Smůla. Nevadí, i tak to všechno bylo fajn.

2.9.2012
Nejen focením přírody pro svou potěchu, ale párkrát do roka i s se svými přáteli trávím chvíle volného času. Naše přátelství trvá již téměř 45 roků, což málo není. Do Odkazů jsem tedy vložil další řádek, možná se podíváte .......

1.9.2012
Nový měsíc sice začal, ale nové snímky mi na kartu Canonu nepřibyly. Ne, že bych se nesnažil, jen se prostě nedaří. Takže alespoň vkládám pár fotek z jedné potulky v Jeseníkách. Jsou to skalky v okolí vrchu Sokol, pro mne neznámá žabka z výšky 1200 metrů a kostra mladého jelínka.

12.8.2012
V jesenické Karlově Studánce jsem byl loni v září v Hudebním pavilonu proto, abych pomohl s "likvidací" výstavy mých WL kamarádů-fotografů, kterou tam předchozí měsíc měli možnost návštěvníci shlédnout. Rok s rokem se sešel a já mám to štěstí, že mohu v Karlově Studánce vystavovat své fotografie také spolu s fotografiemi mým kamarádů - Honzy Ovesného, Martina Žatky a Radima Kalivody.!
Velké poděkování si zaslouží ing. Ota Bouzek, výborný spisovatel příběhů s lesů, který se nejvíce zasloužil o to, že 4.8. mohla proběhnout vernisáž naší výstavy i s jeho výborným úvodem.. Instalace fotografií si vyžádala dost umu i času, ale nakonec jsme vše stíhali a chvíli před začátkem bylo hotovo. Výstava je přístupná v odpoledních hodinách v zajímavém prostředí Hudebního pavilonu do konce srpna.

9.8.2012
Slezská Harta bývala mým častým "lovištěm", protože v jednom místě bylo možné nejen spatřit, ale i nafotit poměrně hodně druhů vodních ptáků. A především ledňáčka, na toho jsem trochu zatížený, právě na Hartě jsem jej fotil poprvé. Takže srdeční záležitost. Ale bývalo ...
Před měsícem jsem ji navštívil letos poprvé, takže tahle byla teprve letošní druhá. Jako vždy přicházím ještě před východem slunce, ráno je naštěstí ještě trošku chladněji, za pár hodin to už budou tropy. Vyplaším asi 6 volavek, ale nevadí mi to, vím, že pokud se dobře zamaskuji, za hodinu nebo dvě jsou zpátky. Maskování tady musí být dost kvalitní, potvůrky volavky jsou hodně plaché a hodně dobře vidí na velkou vzdálenost. Stačí i menší pohyb teleobjektivem a volavka i 100 metrů daleko jej registruje a pro jistotu odlétá. A nestačí jek krytí zpředu nebo na boku, je potřeba se maskovat i shora, volavky si nejdříve místo přistání moc dobře prohlédnou. Vody je trochu málo, břehy zarostlé bujnou vegetací, ale voda je čistá a navíc se v ní míhají tělíčka tisíců malých rybiček, ideální potravy pro ledňáčky.
Sedím asi hodinu, nikde nic, jen hlasité šplouchání větších ryb (netuším druh) ruší jinak úplně tiché ráno. Konečně se ozývá skřek volavky. Ani se nepohnu, volavka zakrouží nade mnou a krkolomným zalomením bleskově přistává ve vrbičkách u břehu. Není to zrovna ideální vzdálenost, počítal jsem s bližším přistáním v místě, odkud předtím vzlétly. Nedá se ale nic dělat, budu muset v počítač trochu řezat. Za chvíli přistává druhá, třetí, čtvrtá.
Snažím se je vyfotit v netradičních polohách, postojích nebo v pěkném prostředí kytiček, ale moc se mi to nedaří. Takže většina fotek jsou takové normální "Hartovní volavkovky" :-). Většina volavek se krmila malými rybkami, tak do jednoho zubu, ale jedné se podařil úlovek o hodně větší. Vůbec si s ním nevěděla rady, spěchala na břeh, kde se pokoušela rybu polknout. Bohužel hodně daleko, tak se můžete podívat jen dokumentační fotku, je to ta poslední.
Zajímavý volavčí lov velkých ryb jsem fotil před několika lety, kdy volavky ulovily za krátký čas snad 15 pěkných macků. Také je nedokázaly polknout, ale aby se jim ryby nemrskaly, tak je přímo zobákem napichovaly! Úplně skrz naskrz! Byla to hodně zajímavá podívaná, můžete se mrknout tady ...
Ale v duchu stále čekám na to typické písknutí, rychlý, nízký let azurově modrého krasavce. Letos se jej asi nedočkám, snad si nějaký mlaďoch najde tenhle kout a obsadí jej pro další roky jako své nové teritorium.

6.8.2012
Srnčí říje se mi minulý rok docela povedla, několik pěkných fotek jsem nafotil i vytisknul. Ale letošní říje je tam v mém lovišti jakási divná. Nic moc se nekoná, aspoň prozatím. Nicméně jsem se toulal a pokoušel uspět s jinými než srnčími úlovky. Asi před 14 dny jsem nachytal na okraji louky trojici odrostlých liščat, samozřejmě mne to táhlo opět i do těch míst. Co kdyby .....
Před východem slunce si buduji úkryt na okraji louky ve vysoké trávě. Lišky jsem na louce nikde neviděl, takže šance, že teprve přijdou, byla docela vysoká. Ležím asi půl hodinky, slunce se vykulilo nad nízký kopec a svým oranžovým světlem nasvítilo scénu. Jenže přibývalo i tepla a tak jsem co chvíli spustil víčka na doraz. Trochu to se mnou cuklo, otevřel jsem oči .... a safra, málem jsem propásl svou chvíli! První liška vyšla z jakéhosi průlezu v křoví na sluncem osvícenou louku. Zdržela se jen chvíli a už si to mazala kousek dál. Ale něco se jí nezdálo, snad se trochu točil jemný větřík, zastavila se, posadila, pak vpravo v bok a pomalu zpět do průlezu v křoví.
Bylo to sice jen pár desítek vteřin, ale moc moc mne potěšila!

Další lokalita na řadě byla Slezská Harta, ale o tom zase příště.

23.7.2012
Na mých podhorských lovištích se pomalu blíží čas srnčí říje. A také bylo potřeba po nějaké době provětrat přední čočku čtyřstovky. Tož jsem brzy ráno vyrazil na louku a pole pod lesem, podívat se, co kde je možné uvidět či nachytat "na švestkách". Neočekával jsem žádné zázraky, opravdu to byl jen průzkum. Nejdříve, ještě když se sluneční kotouč teprve chystal vyjuknout nad horizont, proletěla nedaleko káně. Tady bývá často, na posečených lukách nachází dostatek potravy. A na stejných lukách loví i místní lišky. Letos jsem zatím vždy viděl jen rezavý blesk, jak kdesi daleko míří z louky k lesu. Tentokrát však nahoře na louce byly lišky dokonce tři, ale také docela daleko, bez možnosti se přiblížit pro pořádný snímek. Byla to liščata, již dost odrostlá, ale stále hravá a bezstarostná. Chvilku jsem musel počkat, až první sluneční paprsky osvítí scénu. Máma hlídala v kraji vysoké trávy a tak mne samozřejmě spatřila. No nic, projdu se okolo ječmene, třeba už srnčí začíná trojčit. Ale nikde nic, jen v dálce dvě skvrnky, nic fotitelného. Jen zajíce jsem potkal, takový sám voják v poli, hopkal však úplně jiným směrem. Nevadí, za pár dnů jsem tady znovu!

8.7.2012
Tak další kalendářní měsíc začal a vypadá to, že to tady na stránkách nějak flinkám. Ale pravda tak docela to není, pokouším se ulovit něco k focení často, ať živého či neživého, ale nějak se nedaří. Nicméně nastává pravý letní čas, který je například spojen se srnčí říjí, nicméně doufám, že se mi podaří nafotit i jiná zajímavá témata.
Brzy na jaře jsem žehral na to, že nádrž Harta je zaplněna vodou až po okraj a vysokou hladinou byla zaplavena krásná místa k focení ptáků. Ale před několika dny jsem dostal echo od kamaráda Martina, že už je to na Hartě lepší a mohlo by se něco podařit. Takže jsem neváhal, jeden den využil k její návštěvě a moc jsem se těšil hlavně na ledňáččí pískot. Na jaře po něm nebylo ani vidu ani slechu a bylo mi z toho divně na duši.
Slunce je asi hodinku nad obzorem, když přicházím k známým místům, chvíli se prodírám vysokými bylinami a usedám na vyšší břeh za malý vrbový keřík. Ani se nemaskuji, tentokrát mi jde hlavně o zjištění stavu "vody na českých tocích", volně přeloženo - co kde lítá, loví, plave, píská, skáče, žere. Pár desítek metrů daleko na hladině sedí volavka na starém pařezu, typický obrázek tohoto místa. Jinak je klid, jen sem tam pípnutí kdesi ve vrbách a šplouchnutí ryb v mělčině. Čekám, kdy se ozve dvojí či trojí typické písknutí letícího drahokamu. Zatím nic. Koutkem oka zahlédnu kdesi vlevo v sytě zelené vysoké trávě pohyb hnědé šmouhy. Je mi to jasné, srnčí je tu! Mezi ním a mnou je ostrůvek mladých vrbiček, jen si přeji, aby srna či srnec prošla ke mě na druhou stranu. Uběhlo asi 5 minut a najednou z mlází rychlým krokem vychází srna téměř přesně v místech, kde jsem si to představoval. Udělám jednu fotku, druhou .... teprve pak zahlédnu další pohyb! Její letošní srnče ji následuje v malém odstupu. Naštěstí nemají ani tušení o mé přítomnosti a na zvuk závěrky nereagují. Docela rychle míří okolo mne do míst, kde vyrůstají malé vrby přímo z vody, bohužel trochu do skrytu. Málem šlápnou na lovící volavku, kterou mezi vrbičkami téměř nebylo vidět. Nic se nedá dělat, nezbývá než fotit, co mi nabídnou, aspoň to budou fotky ukazující jejich životní prostředí. Před několika lety jsem takto na Hartě fotil srnčí minisouboj ve vodě, zajímavé to tenkrát bylo. A přesně na stejném místě!
Postupují po břehu, sem tam zaběhnou kousíček do vody a neustále ukusují mladé vrbové lístky, jakoby se měly nacpat na týden dopředu. Za chvíli se obloučkem vrací a míří na druhou stranu mokřadu, do vysokých ostrých travin. Tak ještě honem pár fotek, fajn, aspoň něco budu dneska na kartě mít.

Ale hned zase naslouchám, zase čekám na to čarovné písknutí. Ale čas utíká, ani dvě hodiny nestačily ...... nic. Možná jsem měl jen smůlu, ale spíš si myslím, že tento rok opravdu žádný ledňáček v těchto místech neloví. Před několika lety jich zde v tuto dobu bylo snad 10! Nevím důvod, snad krutá letošní zima, snad vysoká voda v nádrži, snad prudký jarní proud strhal hnízdní břehy ..... Je to smutné a nezbývá mi, než věřit, že snad za rok či dva je tady zase uvidím.