Aktuality

10.6.2012
Tento víkend moc času na focení nebylo, spíš jsem se věnoval pracím zahradním a drobně stavebním. Ale přeci jen jsem sem tam juknul, co se děje na krmítku :-)
Poslední dobou k němu zalétali strakapoudi, krmení mladých dá určitě zabrat. Ale tentokrát se jejich křik ozýval z okolních stromů podezřele často. Ale na krmení létala jen samice, pak s plným zobákem odlétala pryč. Krmítko mám u takového košatého hlohu, aby se měli kam ptáci schovávat a najednou nevěřím svým očím! Ve větvích hlohu šplhají další dva strakapoudi, mladý samec a samička! Takže přiletěli za mámou. V koruně hlohu moc světla nebylo, ale přeci jen jsem stihnul jedno krmení na větvi. Pak se mladý sameček odvážil i na odsedací větev krmítka a tam se nechal opět nakrmit. Na pár vteřin se přiletěl podívat i rehek zahradní, ale upaloval dál za svými hmyzáky.

Ranní vycházka na louky pod lesem nepřinesla úlovek žádný, tak aspoň opeřenci udělali trošku radosti.

29.5.2012
Znáte zámek v Linhartovech? Možná se ptáte - Kde? Jaký zámek? Proč?
Zámek se nachází v malinké vesničce Linhartovy v podhůří Jeseníků. Dnes je již moc pěkný, díky mnoha obětavým lidem, kastelánu panu Jaroslava Hrubému, přispění obce i nedalekého Města Albrechtice. Dříve sklad zdravotnického materiálu v dezolátních prostorách, nyní nádherný zámeček, v kterém se konají různé výstavy, koncerty, akce jak pro děti tak pro dospělé a mnoho dalšího. Různá večerní či přímo noční představení mají kouzelnou atmosféru.

Tak právě tady v sobotu 26.5. proběhlo otevření letošní sezóny. Na chodbách i v místnostech dvou pater si můžete prohlédnout staré šicí stroje, "historické" sklo ze sklárny ve Vrbně, figurky Jana Kutálka, obrazy Tomáše Pačese, vycpaná a preparované zvířata jak z naší, tak africké přírody, lovecké trofeje a v neposlední řadě fotografie, které zde vystavuji společně s brněnským kamarádem Radimem Kalivodou. Výstava potrvá zhruba do konce června.

Níže uvedené fotografie snad aspoň trochu nastíní příjemnou atmosféru vernisáže a třeba vám maličko pomohou v rozhodování, jak strávit příjemný den. Na zámecké stránky se podívejte zde ... a stavte se někdy, stojí to za to!

20.5.2012
Týden utekl jako voda, počasí parádní, tak proč sedět doma. Delší dobu jsem se coural po Beskydách, tak zas na chvíli Jeseníky. Nebyl to speciální výlet s jasným cílem určeným pro focení, ale canon samozřejmě ve výbavě nemohl chybět. Vydal jsem se z Bílého Potoka u Vrbna do pásma skalek, kde jsem kdysi (říjen 2010) fotil naši nejmenší sovičku kulíška nejmenšího. Slunce bylo již docela vysoko, tak mi bylo jasné, že skalky i všechno ostatní bude hodně kontrastní a fotky budou spíš jen dokumentační. Ale musím je sem dát, přítel Štěpán by mi to neodpustil :-). Jesenické skály mne opravdu fascinují, jejich barvy a rozmanitost se mi líbí, často jsou prorostlé křemennými žílami neskutečných barev. Moc pěkně se na ně dívá. Mnoho z nich je skryto ve vzrostlém lese, jindy zase aspoň kousek vyčnívají nad špičky smrků a poskytují nádherné výhledy. V kombinaci se zářivou zelení mladých bukových a borůvkových lístků vytváření barevný svět divokých Jeseníků.

Druhý den bylo ve 4 ráno jen 5 nad nulou, ale opět úplně čistá obloha. To mi zrovna zvonil budík, ale jinak to nešlo, vždyť slunce vychází v 5:10 a v tu dobu už musím být na "své" oblíbené louce. Letos jsem ji ještě nenavštívil a tak nevím, co se za humny děje, kolik je hlav srnčí zvěře, kolik lišek, zda vůbec .....
Slunce je ještě schováno za zvlněnými obrysy krajiny, když pomaličku vykukuji z mladého smrčí na kraji louky. A nestačím se divit, jak je tady už živo! Snad 20 kusů srnčí! Samozřejmě různě nefotitelně daleko - je potřeba se dostat o hodně blíž. Uprostřed srnců a srnek loví mezi odkvetlými pampeliškami liška, určitě se má již co ohánět, aby nakrmila drobotinu. Pomaličku, jen co noha nohu mine se blížím vyšší travou k okraji louky, musím se dostat blíž. Naštěstí se mi to docela daří, mírný větřík vane tím správným směrem, ani se nemusím maskovat. Blížím se k mladému srnci a i když o mě ví, nebezpečí si prostě nepřipouští. Daří se mi dostat tak na 40 metrů, dál raději nejdu, pomaličku se usazuji a fotím.
Slunce je stále ještě za obzorem, ale už chybí jen vteřiny, kdy žlutooranžové paprsky nasvítí scénu. Ú plně jsem si připomněl, že jsem podobnou fotku, ale se srnou, pořídil v roce 2008. Takže čekám asi 2 minuty - a je to tady! Na tyhle fotky mám jen pár minut, pak se barva světla změní na "normální". Srneček chvíli pózoval, pak jej něco vyrušilo a rozběhl se směrem ke mě! Nestačil jsem ani ostřit, zastavil se pár metrů ode mne! Ale to už bylo blízko i na něj, tak čelem vzad a odklusal zase kousek dál. Škoda, že se všechno odehrálo v protisvětle, ale i takové snímky mají své kouzlo a já je mám rád. Z dálky to všechno pozoroval další srnec a několik dalších kusů srnčí. Čekám ještě asi půl hodiny, jestli nebude ještě příležitost a pak pomaličku couvám zpátky do lesa.

12.5.2012
Před několika lety jsem náhodou procházel úbočím jednoho kopce v Beskydách, kde v prudkém svahu smíšeného, většinou bukového lesa, rostly ohromné jedle, ohromné javory a buky a na spadaném listí leželi již bývalí velikáni, kterým ale ani poloha ležmo neubrala vůbec nic na jejich majestátnosti. Právě naopak, člověk si aspoň lépe uvědomil jejich mohutnost, průměr kmene, který byl často přes metr i ohromující délku kmene. Opravdu nevšední podívaná. Ale po pořádku.
V Čechách škaredě, ale tady na Moravě ještě nádherné ranní počasí mě vyhnalo z postele docela brzy. Vím, že musím stoupat minimálně hodinu a půl, než budu na místě, ale na focení tam jsem se opravdu těšil. Na přilehlém svahu u lesní silničky co chvíli něco šustlo v listí. To malé myšky

hledaly bezpečí svých úkrytů. Nebylo jednoduché je odchytit, chtělo do dost času, ale alespoň dva snímky mi dovolily. Na stejných svazích rostly i jarní kytky, ani nevím, co to bylo za druhy, v tomhle se nevyznám. Dokonce jsem našel jednu docela pěknou houbu, ale ani tu neznám jménem :-), byť ji občas vídávám.
To ještě slunce svítilo a prozařovalo mladé bukové listí, které tak jasně světlezelenou barvou zpestřovalo tmavé smrčiny. Konečně jsem na místě. Mokré tričko musí do batohu, oblékám se do suchého, pohodlí je pohodlí. A vím, že tady ve svahu strávím i dvě hodiny. Svah je docela strmý a není jednoduché se v něm pohybovat, pod listím jsou nastraženy spadané větvě, které příšerně kloužou. Na ploše asi 150x300 metrů je nespočet starých stromů, stojících i padlých, starých pařezů - tak za tohle ta námaha stála! Musím si nejdříve udělat trochu jakýsi plán, pak drobná sváča, ale za chvíli již vyndavám stativ, foťák i objektivy a vybírám první kompozice. Není to jednoduché, vše je buď strmě do kopce nebo naopak s kopce, někdy bych pro nadhled potřeboval štafle.
Ani jsem si při přípravě nevšiml, že se zatáhlo. Ale má to své výhody, stejně jako při focení vody v potocích není slunce nejlepším přítelem, tak i tady by způsobovalo velké kontrasty a vůbec by nevyniklo tajemno a strašidelnost tohoto místa. Najednou začalo docela silně foukat, do lesa na chvíli natáhly mraky, ale jasná zeleň bukových listů dávala té mlze moc zajímavý zelený nádech. Nemohl jsem se vynadívat a snad se mi podařilo to zachytit i na kartu foťáku.

Jako mávnutím ale zase byl za chvilku vzduch čistý. Šplhal jsem nahoru a dolů, bylo hodně zajímavé vidět, jak čas pomalu mění ty padlé majestáty a vrací je zpátky do koloběhu. Nebude trvat až zas tak dlouho a nezbude z nich vůbec nic. Několik těch mohutných stromů ještě stojí, některé jsou napůl odumřelé, některé již úplně suché. Ale následníky nemají. Jedli jsem viděl snad jen jednu malinkou, javory nějaké relativně mladé, nejvíce je buků, ale i u těch potrvá tak 80 let, než alespoň částečně nahradí své předky. No, možná se sem za 113 roků
zase podívám :-)

Blíží se poledne, prošel jsem část toho krásného místa a snad se mi podařilo trochu jeho atmosféru zachytit. Uvidím až doma v počítači. Zrovna, když se vydávám na zpáteční cestu, dohnal mě déšť, který naštěstí nevěděl o předpovědích meteorologů a tak se pár hodin zdržel. Umožnil mi tak zažít hezké dopoledne v lese, z kterého se mi těžko odcházelo. Taková místa mne prostě fascinují.

21.4.2012
Poslední dobou sleduji u svých přátel fotografů, že se jim poslední dobou daří vyfotit muflony. Ne, že bych je také neměl z dřívějška vyfocené, ale je to jen pár spíš náhodných fotek. Ne a ne je pořádně odchytit. Takže sobotní program byl jasný - jde se na muflony.
V šest ráno stoupám po lesní cestě do mé oblíbené lokality zvané Kaluža, je to sice jen necelých 300 výškových metrů, ale výbava v batohu není nejlehčí. Kousek před vrškem kopce nasazuji teleobjektiv a stativ, který v polovysunutém stavu používám jako 70cm monopod s rychlou možností roztáhnout na trojnožku. Vím, že asi 150 metrů přede mnou je místo, kde jsem na takové malé světlince loni fotil například bílého daňka a kdysi v mlze i muflony. Všude pod nohama je vrstva loňského listí, naštěstí je noční deštík trochu promáčel, takže tolik nešustí.
Pomalu, půlkrok za půlkrokem šoulám ke světlince, co chvíli se zatavuji a pozoruji, kde se co šustne. A opravdu, mezi padlými stromy zahlédnu pohyb něčeho hnědého - muflonka! Kde je jedna, bude i zbytek. A opravdu, všude v okolí se najednou něco hýbe! Dostal jsem se téměř mezi ně! Vítr, je ideální, stojím za velikým bukem, který mne celého kryje a jen tak bokem mám možnost vyhlédnout a fotit. Nějaký můj drobný pohyb zahlédla i jejich šéfka, přišla se podívat

dost blízko, ale nakonec se vrátila k tlupě. Pomalu se začali objevovat i berani, jejich tmavě hnědá srst i s bílými znaky vypadala pěkně. Tlupa táhne přede mnou zleva doprava, takže za chvíli nevím, z které strany stromu mám fotit a na které se ukrývat. Pak jsem v hledáčku zahlédnul jiný pohyb a jinou siluetu. Je do daněk, pasoucí se mezi muflony na čerstvých výhoncích jarní trávy. Okolo něj se motalo jedno muflonče i s mámou, daněk se ale rušit nenechal.

Uplynulo asi 15 minut, tlupa se stále přesunovala bokem a umožnila pořídit pár fajn záběrů. Bohužel, i když jsou stromy ještě bez listí, mi zatažená obloha moc šancí nedala a musel jsem používat vyšší ISO. Nevadí, na tohle já až tak nehledím. Nakonec mne tlupa i s daňkem v klidu míjí a ztrácí se kousek dál za horizontem. Uf, paráda! Projíždím si pořízené snímky na displeji foťáku, vypadá to dobře, něco z toho bude.

Přesunuji se postupně na další místa, ale daří se mi jen nachytat dva mufloní berany v protisvahu. Nevadí, ještě mám další místa v záloze. Přicházím k místu, kde je na kraji světliny vyvráceno několik velkých stromů, naštěstí zůstaly ležet a nikdo je nezpracoval, vypadá to divoce a hezky. Kousek před sebou opět zahlédnu pohyb. Je to jasné, kuna lesní prolézá právě ony padlé stromy! Ale světla málo, obloha trochu ztemněla, takže se spíš jen rychle pokouším z ruky zachytit její krásně hnědý kožíšek. Ale všimla si mne, jen vykoukla zpoza paty kmene buku a zmizela. Fotky jsou neostré, jen dokumentační, ale je to moje první focená kuna, i když setkání mám víc. Pro jistotu jsem se posadil pod další strom, co kdyby ještě přišla zvědavě se podívat.

Pak zaslechnu krátké beknutí - zase mufloni! Přichází přes světlinu přímo ke mě! Ani nedýchám a čekám, jak blízko se dostanou. Ale zůstali trochu dál, jen jeden beran přišel blíž a zalehnul mezi stromy. Přímo mezi ním a mnou na půl cesty je veliký buk, beran mne nevidí, takže se mohu přiblížit. Pomaličku, jen co noha nohu mine, tak, aby kmen buku byl neustále mezi námi. Jsem u kmene, dál už to nejde, jsem asi 30 metrů od něj. Vykouknu opatrně okolo kmene, beran leží zády ke mně. Párkrát cvakne závěrka, beran nic. No jo, ale já bych jej rád fotil zpředu! Párkrát se sebe vyloudím neurčitý zvuk jakéhosi zapískání, beran reaguje pohnutím slechů. Opakuji zvuk a to už beran vstává a dívá se mým směrem. Je to sice mezi kmeny, ale vykloněním od stromu se mi daří najít dostatečnou mezeru a tak honem dva tři snímky. Samozřejmě to už beran věděl, která bije a volně odklusal do bezpečí lesa.

Jo, jsem spokojen. Nejméně do zítřka :-)

14.4.2012
Měsíc uplynul jak voda, ale nic moc fotoúlovků nepřinesl. Né, že bych se nesnažil, ale prostě ne všechno vyšlo.
Poslední, pro mne zajímavé "zvířecí" focení, bylo minule v oblíbeném nedalekém lese 18.3. To ale neznamená, že jsem tam od té doby nebyl. Jedno nádherné ráno před týdnem jsem se tam také podíval, tak se aspoň drobně pokusím ukázat, v jaké to lokalitě fotím. Aleje starých dubů, kaštanů, buků i staré solitéry dávají zvěři dostatek potravy pro zimní čas. Takové brzké ráno v tomhle krásnu je opravdový balzám na duši. Kdo to nezná a nezažil, přichází o hodně. Můžete zde jít hodiny po různých cestičkách a nemáte šanci poznat všechno. A neustále se objevují nová krásná zákoutí, skupiny stromů či ostré zářezy potůčků. Pěkné to tam ráno je ....
Bohužel i zde již zasáhla chtivost a pomalu začíná kácení obrovských mnohasetletých dubů. Přitom se jedná o naprosto zdravé stromy! Nechápu to, přitom hned vedle rostou sice stromy mladší, ale také v "jateční" velikosti, tak proč neponechat ty velikány na dalších klidně 200 let.

No a dnes zase na kopce, úbočí Lysé hory je v tuto dobu hezké, protože bučiny jsou bez listí a lze tak vidět mnoho zajímavého. První na řadě je vrchol hory, odkud byly parádní výhledy. To, co nabízím, je panoramatický výhled směrem na sever. Všimněte si zasněžených Jeseníků v dálce :-). Naštěstí o kousek níž je již celkem slušně a strmá úbočí Kobylíku a Jatného potoka, protkané starými loveckými pěšinami, vybízejí k objevování zajímavých míst. Procházím okolo padlých starých práchnivějících buků, javorů a obřích jedlí. Jedle ještě sem tam nějaká roste a jsou to opravdoví velikáni, metr nad zemí mohou mít v průměru snad metr třicet, je to jako byste stáli pod obřími sekvojemi.

Jatný potok začíná hodně strmým zářezem, v tuto dobu je v něm dost vody a tak lze nalézt i pěkná místa s peřejemi. A také tady jsem fotil zvěř. Jen v docela jiné situaci, než obvykle. Na jedné z cest, již skoro v údolí, najednou leží něco chlupatého - uhynulý divočák! Bylo zřejmé, že tam leží již nějaký čas, snad kruté zimní podmínky (v těch místech muselo být přes metr sněhu), snad nemoc .... těžko říct, co ukončilo jeho život. Dostal poslední hryz na svou cestu .....

18.3.2012
KONEČNĚ JARO! Víkendové počasí bylo přímo neuvěřitelné - bezmračná obloha, v poledne téměř 20 nad nulou. Jeden den jsem tedy opravdu musel věnovat přírodě. Zvažoval jsem hory nebo daňčí les. Nakonec volba padla opět na les, protože na horách jsou ještě hromady sněhu, teď už rozměklého a to mě teď neláká.
Slunce se sotva vykulilo nad obzor, když jsem vcházel do lesa. Tentokrát ale ne ztichlého, jak tomu bylo v zimě, ale plného ptačího zpěvu a bubnování strakapoudů. Mířil jsem do míst, kde jsem posledně narazil na divočáky, k pruhu mladého smrčí. Usadil jsem se k patě ohromného dubu tak, abych měl na jednu stranu výhled do bukového lesa a na druhou právě k tomu smrčí, kde byly pod několika dalšími duby pobytové znaky divočáků a v měkké hlíně snad tisíce stop spárkaté zvěře.
Nízké slunce už maličko hřálo a po nějaké době se mi začínaly zavírat oči. Byl to stav takového klimbání, ale dobře jsem vnímal všechny okolní zvuky. Jenže asi ne úplně dobře - znáte ten pocit, že vás někdo sleduje. Vpravo nic, tak pomalu otáčím hlavu vlevo ... a safra! Málem jsem jsem je zaspal! Tři srnci, malé parůžku v lýčí, jeden za druhým procházeli bukovinou okolo mne! Pomaličku přemísťuji stativ a snažím se je ulovit mezi kmeny, kdy na ně sem tam zasvítí ranní slunce. Není to jednoduché, buď vidím hlavu nebo zadek :-), ale v kuse ani jednou. Ale nakonec i celý srnec se podařil. Ale byli blízko, ani se mi skoro nevešli do hledáčku ....

Asi po hodně a půl jsem se rozhodl přesunout na jiné místo. Tuhle situaci znám až moc dobře, když se balím, určitě se kdesi něco objeví. A taky že jo! Ale byl jsem připraven. Dva krásní daňci pomaličku a hodně obezřetně procházeli za stěnou stromů, bohužel i za jakýmsi křovím. Kruci, to by byly parádní fotky. Snažím se najít lepší výhled, ale nedaří se. Tak aspoň jedna fotka a daňci odcházejí. Nemá smysl je sledovat, ve spadaném listí se pohybuji v tichu lesa hodně nahlas. Mířím tedy na další lokalitu, ale ani po delším sezení nikde nic. Jen sýkorky mi sem tam sedly na maskovačku, šoupálci hledali na kmenech něco k snědku a kdesi se hádali strakapoudi. Vtom jeden z nich slétnul poměrně blízko mne k patě buku. Pak povylétnul o pár metrů výš tak začal hodovat na vytékající míze! Bylo zajímavé jej sledovat, jak odloupne kousek kůry a pak se zavřenýma očima s hlavou na boku líže jazýčkem mízu.

Cestou zpátky mne ještě na staré lípě pozdravila veverka, dovolila mi udělat pár snímků a zmizela ve výšce. Ještě jsem viděl několik kusů daňel, ale nebyly k focení, takže končím dopoledne krátkým posezením nad lesním rybníčkem. Je překvapivě ještě zamrzlý docela silným ledem, ale to se určitě rychle změní.

Moc fajn dopoledne to bylo .......

17.3.2012
Proč se trochu nepochlubit, že :-)
Letos poprvé jsem se zúčastnil soutěže, kterou již pátým rokem pořádá Správa CHKO Jeseníky pod názvem "Jak vidím Jeseníky". Dověděl jsem se o ní na poslední chvíli, ale problémem nebyl ani tak výběr fotek, jako jejich tisk. Bohužel jsem měl jen jeden rychlý "pokus" tisku, který se ale jisté firmě moc nevydařil. Přitom předchozí tisky desítek jiných mých snímků byly v pořádku, tentokrát jsem se nechal přemluvit na "kvalitní tisk na kvalitní papír" ........ No, je to částečně i má chyba.
Nedávno proběhlo vyhlášení výsledků soutěže a k mému příjemnému překvapení jsem našel své jméno mezi vyhodnocenými účastníky.

Získal jsem dvě umístění:

V kategorii Rostliny a živočichové
2. místo za sérii fotografií srnčí zvěře - Mezi klasy, Vodník a V letní louce

a navíc zvláštní cenu PRO-BIO za fotografii Mezi klasy

Mé fotky jste už viděli tady na stránkách, ale pro připomenutí ....

Kdo máte zájem, podívejte se tady na článek informující o této soutěži a také o výsledcích jednotlivých kategorií. Všem vyhodnoceným patří moje velká gratulace a organizátorům poděkování.

4.3.2012
Opět se u nás počasí vydařilo, až neuvěřitelně. Oba dny svítilo slunce, sice trochu zubaté, ale bylo hodně optimistické, jarní.
Nedělní dopoledne "padlo" na návštěvu Harty, už jsem byl hodně nedočkavý, jak to tam vypadá. Navíc jsem měl tip od kamaráda fotografa, tak jsem to musel prověřit :-). Kolik je vody, jestli je zamrzlá, co kde lítá .......... třeba skorci, ledňáci. Ale k vidění nic moc nebylo, přítoková voda kalná a divoká, na rozmrzlé vodě jen divoké kačeny. Ale kdybych tam nezajel, asi bych z toho nespal :-)
Tak jsem si musel trochu spravit náladu a v neděli ráno zajel do daňčího revíru. Trochu mám zase smůlu, ráno je sice azuro, ale dva pod nulou, což znamená zmrazky na lesních cestách, které křížem krážem řežou les pravidelnou sítí. Vznikají tak docela zajímavé průhledy a sem tam je na nich něco vidět. Ale vidět neznamená vždy i vyfotit. Někdy překáží větve, stromky nebo suché

stvoly bylin, jindy je zvěř hodně daleko nebo zaniká v pozadí. Ale srnčí, daňky, divočáky i jezdce na koni jsem viděl. Takže docela pestrá zvířena :-). S těmi divočáky to bylo zajímavé. Narazil jsem na ně, když byli schovaní v malých smrčcích. Já byl asi 10 metrů od nich, nevěděli o mě, dělil nás zamrzlý vodní příkop, ale právě výše zmiňovaný kůň je zřejmě vyplašil. To už jsem byl přikrčený a čekal, jestli se odváží příkop přeskočit. Nakonec to vzdali, běželi ještě kus pásem toho smrčí, pak jsem viděl, jak kdesi dál příkop přeběhli a kolečkem o průměru asi 200 metrů se vraceli ke mě! Jejich černá těla se jen míhala mezi kmeny buků. Nakonec je ale další příkop přeci jen odvedl jinam. Škoda, mohl to být fajn úlovek!

Zavděk jsem vzal aspoň třemi srnami, které si přišly kousek ode mne odpočinout. Bylo to opět fajn dopoledne, i když se nepovedla "jedničková" fotka pro vystavení kdesi na fotoportálu. Ale příště!!! :-))

26.2.2012
Kruté mrazy posledních 4 týdnů mi nedovolily moc fotolovů, ale ani výletů do hor. Tam je zase sněhu až po krk a to doslova! Nicméně volný víkend, předpověď slušného počasí a trochu obleva mě už do kopců vyhnala. Tentokrát nešlo ani tak moc o focení, ale o protáhnutí si kostí a kdyby náááhodou něco živého vylezlo zpoza buku, tak to i vyfotit.
Do batohu tak putoval jen foťák s 17-50 a polarizák, na batoh sněžnice. Zvolil jsem si klasickou cestu na vrchol Kněhyně, což je 1257 metrů vysoký kopec v Beskydech, naštěstí bez jakékoliv chaty či jiného civilizačního doteku. Naposledy jsem na něm byl 20.11., viz článek o něco níž. Myslel jsem si, že nebudu první, kdo přede mnou na kopec půjde a že bude aspoň trochu stopa prošlápnutá, ale omyl. Takže sněžnice jsem nasadil hned na začátku a nesundal až zase před nasednutím do auta. Sníh byl dost vlhký, ale jakékoliv stoupnutí bez sněžnic znamenalo zapíchnout se nohou až po zadek a ještě nebylo dno :-)
Cestou nahoru jsem ve žlabu potoka vyrušil mladého jelínka, naštěstí jakoby věděl, že pro mě není kořistí a já jej nechal v klidu pomalu odejít kousek dál. Asi po dvou kilometrech stoupání vysněženou lesní cestou si všimnu vedle ve svahu klikatou řádku stop. Na vysokou jsou příliš blízko sebe, na lišku jsou zase o dost větší ..... šplhám asi 10 metrů do strmého svahu a uviděl jsem stopy rysa! Aspoň myslím, nedovedu si totiž představit jinou šelmu s takovými stopami včetně otisků špiček zatažitelných kočičích drápů. Vím, že se tady vyskytují a stejné stopy jsem kdysi viděl i v divočejších úbočích vedlejšího Smrku. Nebyly čerstvé, odhaduji tak dva dny, už byly odtáté a před třemi dny ještě mrzlo. Snad mám pravdu, tohle setkání mě potěšilo, i když bylo jen virtuální. Při sestupu zpátky na cestu jsem si vyzkoušel parakotoul ve sněžnicích a nebylo jednoduché se pak vyhrabat :-)

Posledních 100 výškových metrů bylo do hodně strmého kopce náročných, ale nakonec jsem posvačil u mohylky na vršku Kněhyně, kde bylo určitě tak 170cm sněhu. Křížek, který je jindy vysoko nade mnou, jsem měl v úrovni očí. Cesta dolů už byla jednodušší, díky sněžnicím se dalo jít přímo dolů. Ještě před vstupem do lesů jsem "blejsknul" dvě panorámátka, jsou si podobná, nevěděl jsem, které vybrat, tak jsou tu obě. Kopec v popředí vlevo je Velká Stolová, vpravo od ní Malá Stolová a na druhé fotce to malé úúúúplně vzadu Lysá hora.

Nahoře to již nebyla zafujaná zima, ale aspoň něco. Trochu problémů se sestupem byly asi od poloviny cesty, ze sněhu se stala taková mokrá kaše, kdy ani sněžnice nebyly ideální. Ale nakonec jsem u auta, s hekáním sněžnice sundávám a odjíždím se zrekreovat :-)

2.2.2012
Dnešní aktualita není z přírodního focení. Je z vernisáže výstavy, kterou pořádá kamarád, velmi dobrý fotograf přírody, především zvěře a ptáků a jehož fotky jsou pro mne nedostižné. Snímky
kamzíků, jelení zvěře, vzácných i těch běžných ptáků .... radost pohledět :-). Jesenická divočina, především v okolí hlavního hřebene, ale i jinde, je protkána stezkami jeho kroků.
A nejen to, jeho další aktivity jsou docela mimořádné, ať již s vlastní kapelou či různými akcemi spojenými s přírodou či s jeho zaměstnáním. Štěpáne, klobouk dolů!

Vernisáže se účastnil i velmi známý fotograf Prof. Mgr. Jindřich Štreit, dokumentarista, pedagog a především vynikající fotograf!

Výstava probíhá do poloviny února v bruntálském zámku, takže kdo máte možnost, stavte se! A pro toho, kdo se tam nedostane, jsem pár fotek nachystal.