Aktuality

29.1.2012
Deset pod nulou, to není úplně ideální teplota na nějaké delší sezení na číhané. No jo, ale volný den k focení není také každý druhý a tak bych zajel zase do šilheřovického lesa. Tady u nás je ale fajn inverzní a smogová poklička, takže slunce se moc ke slovu nedostane. Nevadí, jedu. Za půlhodinku vcházím do lesa, mám namířeno k jednomu krmelišti na cokoliv, co v okolí uvidím. Ale ouha, právě plus minus z toho směru se ozývá bouchání brokovnic! No jo, bažanti jsou na pořadu loveckého dopoledne. Tím pádem u toho krmeliště, které je docela blízko výstřelům, nebude ani noha. Vím, že se asi se snímky opakuji, ale v tento zimní čas není taková druhová pestrost zvěře ani ptáků. Ale i jen pobyt v přírodě je fajn.
Přemýšlím, kam se vydat, nakonec vítězí místo, kde jsem byl před 3 týdny. Není to přímo sázka na jistotu, ale velká šance ano. Celý les je protkán do čtverců na sebe kolmými lesními cestami, vzdálenými od sebe cca 200 metrů, které jsou zase často lemovány kaštany a duby. Tím pádem je vždy v jejich blízkosti něco k snědku a pro mne šance na úlovek. Pokaždé, když jsem na křižovatce, pomalu vyhlédnu jedním i druhým směrem, zda něco na cestě není. A docela často vidím blíž nebo dál nějakého čtyřnožce. Nejinak tomu bylo i tentokrát, na mlžné cestě stála daněla, kousek vedle v suchých stvolech ještě jedna. Registrovala jakýsi pohyb, chvíli se na mne dívala, ale mé bílé maskování a příznivý vítr ji nezradilo. Nicméně blíž jsem se dostat nemohl, ten mráz lesní cestu zmrazil a tak každý můj krok poctivě křupal :-). Kousek dál v dalším průhledu jsem nachytal celou skupinku daňků i s majitelem stáda. Tuhle fotku bych nazval "Pod svícnem je ťma" :-). Kousek dál na cestě jsem zahlédnul pohyb v mladém smrčí, odpočívalo tam na mdlém slunci vedle oplocenky stádečko daněl, tak mám jen dokumentační fotku.

Kousek dál na stejné cestě jsem málem šlápnul na srnečka, stačil jsem vyfotit jeho prdélku :-), byl schovaný za velkým dubiskem. Já nevěděl o něm, on o mě. Ale jen chvíli, asi zaslechnul křupnutí zmrazků, odskočil kousek dál, ale stále netušil, co jsem zač, tak si mě chtěl obejít pro vítr. Ale to se mu nepovedlo, tak pro jistotu odběhl asi 100 metrů mezi stromy.

Hodně v dálce na cestě jsem viděl nějakou skvrnku v oparu, ale bylo mi jasné, že je to další zvěř. Tak jsem se vydal tím směrem, bylo to snad 300 metrů. Věděl jsem, že mne ty zatracené zmrazky na cestě prozradí, ale za pokus to stálo. Moc blízko jsem se ale nedostal, možná na 80 metrů, vítr byl sice dobrý, ale dělal jsem docela hluk, takže jedno stádečko daňků pro jistotu přeběhlo cestu, mezi nimi i jeden daněk. Ale legrace byla, že na konci cesty asi o dalších 50 metrů se klidně pásla další skupinka a pobaveně sledovala, co že se to vpředu děje :-). Když jsem se ale přiblížil, přeci jen raději zatroubili na pomalý ústup. Ale jsem rád i za taková setkání, dobré bylo, že jsem žádnou zvěř nevyplašil tak, že by to vzala úprkem. Přeci jen je pro ně zima těžká.

8.1.2012
Další rok fotografických toulek je na počátku. Snad se povede stejně dobře, jako ten minulý, i když samozřejmě by se nějaká ta nesplněná přání našla.
Ale hned první víkend, který jsem věnoval přírodě, to tak moc nevypadlo. V sobotu počasí slibovalo drobné zlepšení, nemělo sněžit ani pršet a sem tam byla naděje na slunce. Brzy dopoledne jsem zašel s částí své rodiny do jednoho lesa poblíž Šilheřovic, kam často chodívám fotit. Ale jelikož to měla být je taková lehká procházka, nevzal jsem s sebou kanóna s čtyřstovkou, ale jen dalekohled. Zpočátku to také tak vypadalo, sem tak jsme zahlédli srnčí, sem tam zaslechli výstřel lovců. Kdo ví, co se v tuto dobu loví. Nízké slunce se opravdu sem tam prodralo z mraků a na zemi mezi mohutnými staletými duby i mladší výsadbou kreslilo v suché trávě a rudohnědým listím.
V jednom místě jsme se napojili na lesní cestu, krásnou přímku dlouhou snad 2 kilometry, lemovanou starými duby a kaštany. Nádherné stromy, vysazené snad před sto lety, zanechaly na zemi své podzimní plody a podle stop byla cesta často navštěvována všemi, kteří se jimi živili. Snad 300 metrů před námi jsme zpozorovali uprostřed cesty dvě daněly, dalekohledem se daly sledovat. Pomalu jsme se jim blížili a sem tam se podívali přes skla dalekohledu, až jsme byli tak 80 metrů od nich. To už jsem pomalu litoval, že nemám foťák. Ještě popojdeme kousek, v tom však zaběhly do kraje lesa mezi uschlé stvoly bylin. Ale nebyli jsme to my, kdo je vyplašil. Vzápětí ve stejném místě pomalu přeběhly další dvě daněly, pak dvě srny následovány krásným daňkem s parádním parožím. Pár vteřin klid a přes cestu se vrhlo stádečko divočáků, nejprve vedoucí matka rodu, těsně za ní asi 5 selat, to poslední strakaté. Parádní podívaná!
Ještě chvíli čekáme a zrovna, když chceme vykročit, kdesi zleva slyšíme šustění listí. Stále stojíme na cestě a čekáme, co se bude dít, že by ještě jedna skupinka?. A dělo se! Najednou stojí asi 5 metrů vedle nás mezi několika uschlými kopřivami asi 6 divočáků! A někteří jsou opravdoví macci. Díváme se vzájemně do očí, ani nedutáme! Vítr je příznivý, my se ani nepohneme, oni se ani nepohnou, hlavy trochu skloněné k zemi. Je to kdo z koho. Tohle trvalo asi 15 vteřin, pak vedoucí bachyně vydala povel k pomalému ústupu, ale ne k úprku. Bylo to jen pro jistotu, za chvíli zmizeli v suché trávě. Uf, naprosto skvělé! Ale jedna podstatná věc chyběla - můj foťák! Poslední kilometr procházky byl pak už jen o tomhle představení, zážitek náramný a asi neopakovatelný.
Druhý den ráno je škaredě, drobně prší, nízké mraky. Podívám se na internet a na radaru zjišťuji, jak to s tím deštěm je. Po včerejšku se nemohu dočkat, až zase vejdu do toho krásného lesa s vyhlídkou zajímavých setkání. Naštěstí se počasí maličko zlepšuje, takže balím a za 20 minut již chvátám lesem na místo včerejší podívané. Noční déšť však rozbahnil zem i lesní cesty a tak se čvachtání bláta ozývá lesem asi dost daleko. Nedaleko včerejšího pozorování si nacházím místo s docela pěkným přehledem po okolí, vítr je příznivý a tak začíná čekání. Ale po hodince ani náznak čehokoliv čtyřnohého, jen křik sojčího hlídače lesa sem tam proříznul ticho. No nic, půjdu na jiné místo, které jsem míjel cestou a kde zvěř přecházela na druhou stranu přes takový malý mostek, z obou stran cesty mladé smrčí. Moc přehledné místo to není, ale nadějné. Sedám si jen tak na batoh pod ohromný dub, minimálně 160cm na průměr a před sebe skládám pár spadaných větví se suchým listím. Uplynulo snad jen 20 minut a ve smrčí zaregistruji pohyb. Honem zkontroluji nastavení foťáku - je olověná obloha, docela tma, takže ISO 800, 1/125, 5,6. Snad se mi nebude třepat ruka. Ze smrčí vyjde daněla, kousek za ní letošní mládě, jsou ode mne snad 40 metrů, sotva se vejdou do hledáčku. Daněla vyšla z lesíku do suché trávy, vidí mne, registruje cosi, moc

pozornosti mi nevěnuje, ale je opatrná. Vítr mám já dobrý, ale ona si pro něj přeci jen chce zajít a pomalu mne obchází. Nakonec nevydrží to napětí a pomalu skáče kousek dál, následována svým potomkem. Jo! Mám asi 10 snímků a uvidím v počítači, jak se povedly.
A právě začíná drobně pršet, takže balím nádobíčko a pod ochranou deštníku se vracím k autu. Takže víkend tak 1:1 :-),ale já to beru.

20.11.2011
Čtrnáct dnů nebylo tady u nás počasí nic moc, inverze dávala zabrat snad všem. Podle web kamer byla i v Beskydech docela parádní, mraky a mlha končily asi v 800 metrech, takže kopců, které z té pokličky vykukovaly, bylo poměrně dost a navíc byly krásně osvíceny sluncem. Viditelnost až neskutečná i když ne úplně čistá. To všechno mě hnalo někam nahoru a tak jsem využil volného čtvrtečního dne. Nechtěl jsem na "profláknutou" Lysou, lákala mě Kněhyně a pohledy na stranu Radhoště a případně i opačně na údolí Kunčic a Čeladné.
Ale tentokrát jsem nechtěl jít brzy ráno, ale naopak odpoledne, abych byla nahoře nedlouho před západem slunce. Ale jako na potvoru - ten den začalo foukat a ta krásná inverzní oblačnost zmizela! No nic, stejně balím nádobíčko, chvíli po poledni se stavuji za kolegou a vyjíždíme, abychom byli nahoře tak o půl třetí. Slunce zapadá něco po čtvrté hodině, chvíli budu pobíhat nahoře a pokusím se zachytit usínání dne.
Vzali jsme to nahoru nejkratší, ale o to strmější cestou, potřebujeme získat čas. Proti nám sestupovalo poměrně dost turistů a překvapivě spíš mladších. To nebývalo obvyklé, snad se mladí naučili chodit do hor víc, než tomu bylo před 10 lety. Nabíráme výšku dost rychle a údolí pod námi se prohlubuje víc a víc. Ve stínu je stále pod nulou, ale my máme tak 40 nad :-). Konečně před sebou vidíme poslední strmý svah, kde již není smrkový les tak hustý. Slunce je již poměrně nízko a vše se začíná barvit tím zvláštním oranžovým nádechem. Jako první se nám ukazuje právě Lysá hora a Smrk, takže první snímky se zapisují na kartu foťáku. Dole pod námi

zůstávají zaoblené vrcholy Malé a Velké Stolové a před námi poslední výškové metry. Teplota je asi na mínus čtyřech, to je normální, ale začíná docela svěže foukat a to je docela nepříjemné. Zatím nám to nevadí, jsme rozehřátí výstupem, ale jak čas nahoře utíká, musíme na sebe navlékat víc vrstev.
Procházíme po celkem plochém vrcholu a hledáme vhodná místa, zajímavé pohledy, staré vybělené kmeny smrků. A stále nacházíme něco nového. Současně se slunce kloní níž a níž, dole v údolích se začíná objevovat mlžný opar, o to víc a kontrastněji vystupují tmavé hřbety kopců.

Slunce se dotklo okraje inverzní oblačnosti a během pár minut je po všem. Vracíme se stejnou cestou, tma přišla dost rychle a za chvíli zapínáme čelovky. Ještě, než vejdeme do lesů, se před námi otvírají úžasné pohledy tak neskutečných barev, že je snad ani nedokážeme zachytit. Na jedné straně sytě oranžová záře slunce již schovaného za obzor, na straně druhé temné stíny jen tušených kopců s čistou oblohou s nádechem do fialova. Nádherné! Kdyby nebyla taková kosa, vydržel bych sedět a jen se dívat snad hodinu.
Auto jsme měli zaparkováno hned vedle malé hospůdky, paprsek čelovky osvítil nápis "smažený hermelín 69,-Kč" :-) Chvíli jsem váhali, ale nakonec jsem dali přednost domácí večeři, ale celou cestu zpátky jsme si vykládali, jaký smažák je nejlepší :-)
PS: hned druhý den byla inverze zpátky!!!

Vložený volný den byl zpestřením, víkend je většinou pravidelným časem mých výprav za focením. Nejinak tomu bylo i tentokrát, na pořadu dne se ocitly opět Jeseníky. Nebyla to speciální fotoakce, ale rodinný výlet po trase, kterou jsem již párkrát absolvoval - Ovčárna, Divoký důl, údolí Desné, Františkova myslivna, nahoru na hřeben a zpět na Ovčárnu. na téhle trase uvidím téměř vše, co mohou Jeseníky nabídnout. Od vysokohorských luk a nízkých smrčin, přes divokou vodu strmého Divokého dolu, až po krásné výhledy z Františkovy myslivny či z úbočí Velkého Máje na Mravenečník, sem tam i nějaká ta skalka se najde (ano Štěpáne, vzpomněl jsem si :-))
Nahoře krásně jasno, dole poklička inverze kam až oko dohlédne. Ve stínu je pár stupínků pod nulou a tak se v úzkém zářezu potoka Divokého dolu sem tam najde i nějaký ten rampouch či
zajímavé ledové útvary. Ale je to zatím je začátek, ty pořádné ledy teprve přijdou.

Naopak nahoře kousek pod hřebenem hřeje slunce, dokonce nacházím i pár borůvek, již mrazem scrvklých, ale stále barví modře a huť je také borůvková.

Panorama ve velikosti 1700x něco zde ...

Trasa tentokrát nebyla dlouhá, moc jsem nefotil, ale snad pár snímků dokáže alespoň trochu přiblížit hory a jejich krásu.

6.11.2011
Krásný podzim stále přetrvává a tak se snažím každou volnou chvíli věnovat přírodě. Minule to byla flora, nyní fauna. Pomalu by měla začínat říje muflonů, takže volba byla jasná - opět Žimrovice. Listí na "dospělých" stromech je téměř spadané, tím pádem ani brzy ráno nebude v lese taková tma, jako posledně. Inverzní počasí slibuje na kopcích slunečný teplý den a u nás ve městě krásné východy slunce.

Abych se dostal pod ten správný kopec, musím jít asi kilometr okolo Moravice. Již posledně se nám s Martinem zdálo, že jsme zaslechli písknutí ledňáčka, ale nic jsem neviděli. Ani já jsem jej nikdy předtím nezaslechl. Až zase dnes, dokonce jsem jej zahlédl odletět kousek po proudu, ale k focení to nebylo, nicméně je to příjemné setkání. Letos jsem jich moc neviděl. Jako vždy jsem na místě na kopci v okamžiku, kdy vršky stromů osvítily první paprsky. Ale proti minulé návštěvě se mnoho změnilo. Zem nyní pokrývá souvislá vrstva krásného zlatého listí z mohutných buků, jen mladší stromky nestačily odhodit šustivé zlato a tvrdošíjně se tomu brání
Usazuji se v místě, kde jsem posledně vyplašil tlupu muflonů a doufám, že se někde poblíž zase objeví. Po hodince čekání ale nikde ani spárek, je vítr se proháněl v korunách a byl bohužel čím dál silnější.
Takže používám plán B, což je přemístění na jiné místo asi o 500 metrů. I tady jsem kdysi fotil daňky, ale ani po dalších téměř dvou hodinách nic. Jen vítr je stále silnější, snad i tohle je příčinou mého nezdaru. Ale v tom teplém vzduchu je aspoň fajně dřímalo :-). Na chvíli se na mě přišel podívat strakapoud, pár vteřin poskakoval na větvi nade mnou, tak aspoň toho jsem

"trefil". Na cestě zpět jsem mezi stromy zahlédl danělu, bohužel stála ve stínu, ale nevadí, rámována podzimními barvami vypadala dobře. A kousek vedle dokonce kvetl náprstník!

Cestou zpátky ještě ve svahu plaším daňka špičáka, ale mezi větvemi se fotit nedá. Hodně příjemné dopoledne to bylo, i když bez úlovků, jaké jsem si přál.

31.10.2011
Delší dobu jsem se soustředil spíš na focení živé přírody a neživou tak trochu flinkal. Naposledy byl cílem mého objektivu potůček kdesi pod Pradědem někdy v červnu. A tak jsem využil krásného nedělního dopoledne a vyrazil. Kam jinam, než opět do Jeseníků. Tentokrát přišel na řadu potok jménem Skalní, který pramení v úbočí Jeleních louček. Již při příjezdu k ústí potoka jsem obdivoval tu nádheru podél toku Střední Opavy. Bylo na co se dívat - modrá obloha kam oko dohlédlo, přímo předpisově zlatě zbarvené listí javorů, tmavě okrové buky, sem tam ještě bříza nebo modřín ....
Vydávám se kousek po silničce stoupající do údolí Skalního potoka a asi po půl kilometru sestupuji k bublající kráse. Další metry již překonávám po kamenech nebo šustícím listí podél vody a vybírám si zajímavá místa. Moc vody sice tentokrát v korytu není, ale nevadí, i tak se mohu "vydovádět". Tenhle potůček jsem již fotil před několika lety a překvapivě jsem i poznával některá místa na mých snímcích. Sem tam se zastavuji a přemýšlím nad kompozicí, pak pořizuji několik fotek z různých míst. Nejsem žádný profík a tak jsou možná mé pokusy trochu k smíchu, ale snažím se :-). Snad deset míst se mi docela zamlouvalo, ale jestli z toho něco bude, se uvidí až u počítače.

Podél vody jdu asi 2 kilometry až do míst, kde je potok zaneřáděný padlými stromy a větvemi z nějakých větrů před léty. Už není tak pěkný ... a navíc jsem nepřišel jen za fotkami potůčku. Mám v plánu vystoupat na vršek hřebene do míst, kde je jakési skalní bradlo. Miluji jesenické skály a skalky, působí na mne divoce, dobrodružně, krásně. Jsou mnohabarevné, zvrásněné, plné křemenných žil a pestrobarevných mechů a v kombinaci se zbytky starých stromů i podzimním listím na zakrslých stromcích jsou nádherné.
Pomalu se ale od západu nasouval jakýsi hřeben čehosi a mráčky začínaly plnit oblohu. Spěchám do kopce, je to docela mazec, ale nedá se nic dělat, jestli chci stíhat. Konečně jsem na začátku bradla, první skály, první zlaté listí. Musím nasadit opravdu širokáč, abych dokázal obsáhnout to všechno okolo. Problém je, že musím být docela blízko, hned vedle je hustší les a odstup od skal není téměř žádný. Ve stejných místech jsem fotil před dvěma roky skalní rampouchy. Často musím i deset minut čekat na trošku slunce, nevím, kam zaměřit objektiv dřív, kterou hru barev zachytit. Postupuji podél skal, sem tam na nějakou vylezu a hledám rozhled do údolí.

Z každé skály je alespoň trochu vidět Praděd a také to, jak se zpoza hlavního hřebene přelévají nízké mraky. Tam na druhé straně je škaredě. Shlížím do hlubokého údolí porostlého bučinami a pokouším se zachytit BARVY. Tak tady bych se vydržel dívat hodiny a stále by bylo na co. Ale slunce se

skrylo za řídké mraky, čas pokročil a já musím ukončit pobyt v té nádheře. Sbíhám přímo do údolí právě tou starou bučinou, jakoby lyžuji ve vrstvě listí, vůně podhoubí mne provází.
Bylo to fajn dopoledne.

16.10.2011
V pořadí asi pátá návštěva Žimrovic byla konečně ve znamení daňčí říje. Já vím, pořád to je jen o daňcích. Ale loni jsem poprvé slyšel jejich rochání a i když jsem daňka tehdy nevyfotil, zanechalo to ve mě docela silnou stopu. A tak jsem ani letos neodolal.
Minulý týden jsem se za daňky vypravil s Martinem (tady můžete kuknout na jeho stránky), ale bylo hodně špatné počasí, zima, déšť .... jen jsme vyplašili stádečko daněl a 3 muflony. Fotit nešlo nic, rochání ani náhodou.
A tak dnešní návštěva měla napravit všechny předešlé. Ráno obloha jak vymetená, stupínek pod nulou, půlka října - ideální čas pro říji. Slunce se vyhouplo nad obzor a ozářilo stále ještě zelené špičky mohutných buků v okamžiku, když jsem vystoupal na "daňčí" kopec. Mezi stromy však bylo ještě docela šero. Usedám do míst, kde jsem fotil posledně bílého daňka, doufám, že je to místo navštěvováno častěji. Sotva se zamaskuji, uslyším zvuk, na který jsem čekal rok! Rochání .... Ozývá se přesně z míst, kde jsem slyšel totéž před rokem a fotil jen paroží toho milovníka. Váhám jen chvíli, balím věci a vyrážím za hlasem říje. Pomaličku se přibližuji, není to jednoduché, listí a větvičky jsou v tuto chvíli mí nepřátelé. Už mi zbývá snad 80 metrů, v tom zrazuji trojici krásných muflonů! Parádní toulce, chlapi jak mají být. Jinak to nešlo, byli schovaní za mohutnou bukovou kládou ...... ale vyrazili přímo směrem k daňkovi! Tak teď je všechno v pytli, daněk přestává rochat. Ale nevzdávám se, pokračuji dál .... maličký pohyb mezi kmeny mě přimrazí k zemi. Namířím teleobjektiv a pořizuji první fotku. Jen tak, pro zajímavost. Fotím jednu z lopat krásného, v zimní srsti oděného daňka. Ten tuší, že není něco v pořádku a obezřetně se rozhlíží a postupuje šikmo na mě. Dřepnul jsem si k patě stromu, bez maskování ... daněk se mi už nevejde do hledáčku .... asi 6 fotek jsem stačil zmáčknout, když se otáčí a pomalu mizí v mlází mladých břízek. Uf. Nedočkavě se dívám na displej canonu, vypadá to dobře. Přeci jen ISO 1250 a čas 1/20 ....

Chvíli ještě čekám, slyším dalšího daňka asi 200 metrů vedle na kopečku a zatím jej vynechávám. Mířím do míst, kde mne posledně z dřímoty probudil krásný mlaďoch, viz minulý příběh kousek níž. Tam čekám asi 1,5 hodiny, ale nikde ani chlup. A jako je normální, když balím, prožene se okolo stádečko mladých daňků. Stihnul jsem jen jednu fotku, taková zdařilá siluetka z toho je :-)
Pak se do lesa (lesní cestou do rezervace) přihnala dvě auta, vyskákala křičící děcka a bylo vystaráno.

Doma mne ale čekalo nemilé překvapení, fotky nebyly ani zdaleka ostré :-( Jakž takž jsou použitelné jen dvě, plus siluetka. Škoda. Tohle se mi v takové míře nestalo ani nepamatuji. nedá se nic dělat, další říje bude až zase za rok, i když mne asi v Žimrovicích ještě letos před zimou uvidí :-)

28.9.2011
KONEČNĚ! Po několika návštěvách svých "loveckých" lokalit bez kloudného úspěchu jsem měl trochu štěstí. I když .... Ale nemá smysl hořekovat, jsem s výsledkem spokojen a tak týden vydržím bez abstinenčních příznaků :-)
A jak to tedy bylo? Opět přišla na řadu lokalita Žimrovice, tady volně v lesích žijí daňci, mufloni, černá zvěř i srnčí. Ale jsou to všechno potvory plaché, pohybují se v docela hustých smíšených a bukových lesích a tak není snadné je třeba šoulačkou najít, vrstva listí a větviček mě často prozradí. A pomalu začíná daňčí říje .....
Tradiční vstávání za tmy, příjezd pod kopce a pak téměř hodinový výstup s batohem fototechniky, sedačkou a maskovačkou. Nahoře na kopci vyměňuji propocené tričko a maskuji se na okraji jakési trochu prosvětlené mýtiny mezi kořeny ohromného buku. . Trošku fouká, což není moc dobré, zvěř je pak daleko obezřetnější. Navíc je zamračeno a musím nastavit ISO 1250, i přesto vychází čas okolo 1/100. Směr větru je příznivý a tak nezbývá než čekat, přesně na stejném místě jsem loni fotil bílého daňka. Sedím snad 30 minut, když cosi zaslechnu mimo úhel pohledu. Zpoza stromu, asi 30 metrů ode mne probíhá skupinka čtyř daňků a míří okolo, ale běží dál. Naštěstí se zakrátko zastavují a v klidu rozhlíží. A mezi nimi je zase albín!! To snad není možné, že by tentýž, co loni? Ale ne, není to samec. Něco se jí nezdálo a tak si mě přišla prohlédnout hodně zblízka. Přišla tak na 30 metrů a byla tak blízko, že se mi vůbec nevešla do hledáčku! Ale jak jsem později bohužel zjistil, nebyly správně zaostřeny. Nevadí mám několik dalších a v tuto chvíli jsem spokojen i kdybych už nic dalšího neměl. Pak udělalo stádečko čelem vzad a pokusem zmizelo za mými zády směrem, odkud přišlo.

Chvíli ještě čekám, ale pak se přesunuji na jiné místo. Je to takový mokřad mezi buky, snad malý pramen. Ale důležité je, že je tady vidět množství pobytových stop zvěře, kaliště i od bláta špinavé pařezy a kmeny. Podle stop se tady asi vystřídá všechno živé. Maskuji se na okraji větší světliny s ne tak hustým počtem buků tak, že sedím vedle kmene u kořenů mohutného vyvráceného buku a záda mám krytá. A jak zjistím za chvíli, má to svou výhodu. Při příchodu jsem zradil stádečko muflonů, ale odběhli v pohodě, spíš jen tak pro jistotu, snad se brzy vrátí. Čekám necelou hodinku, mezitím mraky odpluly kamsi jinam a slunce probleskuje mezi listím. Je docela teplo, bere mě dřímota :-) Co chvíli zavřu oči, abych se trhnutím probral. V jednom takovém mikrospánku zaslechnu za zády něco jako odfrknutí. Pomalu otočím hlavu a podívám se přes ten silný kmen co u něj sedím .... a ztuhnu. Snad 40 metrů ode mne hledá v listí spadlé bukvice krásný daněk! Sundavám foťák ze stativu a pokládám jej pomalu na kmen stromu. A teď už jen stisknout spoušť ve správnou chvíli. Ale tak jednoduché to zase není, půlka daňka je ve stínu, půlka v ostrém slunci, chvíli má hlavu za stromem .... ne a ne se to všechno sejít správně. Tep mám zrychlený, někdy to přece musí vyjít! Naštěstí se pár fotek daří, cvakání závěrky si ani nevšímá. Pak jej cosi vyruší kdesi na druhé straně v hloubi lesa a tak pro jistotu popoběhne .... ale směrem okolo "mého" kmene a je rázem na slunci asi 15 metrů ode mne!! Ale tohle vyfotit nemám šanci, objektiv je nasměrován o 180 stupňů jinam a jakýkoliv pohyb by byl kritický. Stojí asi 5 vteřin, pak odbíhá dolů svahem .... parádní podíváná!

Stále se dívám mezi stromy a hledám příčinu jeho vyrušení. V dálce mezi stromy zaznamenám pohyb, kontrola přes teleobjektiv prozrazuje stádečko muflonů, totéž, které na počátku odběhlo při mém příchodu. Jen jako dokument udělám jednu fotku hodně z dálky, tlupa míří jiným směrem. Čekám dalších asi 30 minut, jestli náhodou něco, ale pak balím a procházím okolo mýtiny hlouběji do lesa. A zase zahlédnu pohyb mezi stromy. To snad není pravda! Je to stejná skupinka daňků, kterou jsem fotil ráno a je v ní ten bílý daněk! A jako na potvoru míří směrem, kde jsem před pěti minutami seděl a navíc do světliny, takže jsou na chvíli krásně na slunci. Fotit se nic moc nedalo, všude samý strom a větve, tak aspoň fotím jednoho mladého ve stínu a odcházející stádo.

Poslední zastávku udělám jako vždy na místě kousek od mého sestupového místa, kudy procházím, když končím lov. Narážím na tři mladé daňky, neví o mě a tak se daří zase pár fotek, že se ani nevejdou do hledáčku. A to je vše, pohádky je konec :-) Naštěstí to pohádka nebyla, ale hodně příjemně prožité dopoledne, v jaké jsem jen tajně doufal několik týdnů. Zajímavé bylo, že jsem všude narážel jen na mladé kusy, jakoby starší sbírali síly na nadcházející říji. A chtěl bych být u toho.

19.9.2011
Předlouhá doba uplynula od mého posledního příspěvku. Ale co se dá dělat, když nejsou úlovky, není co psát. Všechno mé snažení se vždy změnilo jen v jakési paběrkování - což o to, viděl jsem toho docela dost, ale ne vždy co je vidět, lze i fotit. Navštívil jsem srnčí louku, daňčí bukovinu, i mufloni měli být ..... A naposledy začátek jelení říje.
To jsem se vydal na jeden kopec v Jeseníkách, kde jsem kdysi dávno v tuto dobu vyfotil docela pěkného jelínka. Plán byl jasný - začíná říje, tak by se dalo něco ulovit nebo aspoň se zaposlouchat do dunivých hrdelních hlasů krásné zvěře. Brzy odpoledne jsem se vydal asi na hodinové stoupání zatížen batohem s fotovýzbrojí, spacákem, teplým oblečením a samozřejmě něčím k snědku. Měl jsme v úmyslu strávit na kopci pozdní odpoledne, noc a kus dopoledne. Okolo půl páté jsem se ubytoval v celkem dobře chráněném posedu, v dohledu solisko a s rozhledem na snad 2 hektary horské louky ve svahu, obehnané nízkým smrčím. Ale k večeru nastávaly trochu drobné problémy. Začal se zvedat vítr a teplota ne a ne klesnout, stále se držela docela vysoko, což také není ideální. S přibývajícími minutami mi začínalo být jasné, že tentokrát štěstí mít nebudu. Ale nechtěl jsem se vzdávat, letos mi čas asi nedovolí druhý pokus. Slunce se klonilo za blízké kopce, obloha se začala barvit krásnou oranžovou září. Ale všude
ticho, ani pípnutí. A je tma. Měsíc by měl vycházet na bezmračné obloze okolo půl desáté, než zalehnu, tak si na něj počkám a pokusím se udělat nějakou noční fotku. Ještě chvíli a půlka měsíce je už kousek nad obzorem, vše je zvláštně nasvíceno. Třicetivteřinová expozice mě docela překvapila, žádné stříbrné měsíční světlo, ale docela svěží barvy! Na jedné z fotek je vidět krásný stín posedu, z kterého pořizuji snímky, n kopci zvaném Prostřední vrch září červená

výstraha. Druhou fotku směřuji na polský Prudnik, vlevo na kopci zase pro změnu varuje bílé světýlko Biskupské kupy. Rozostřené trávy a větve stromů způsobuje již docela silný vítr.
Noc je dlouhá, ráno slunečné, ale nikde ani chlup! Asi hodinu po svítání balím a sestupuji k autu. Zklamán? Ano, trochu ano. Ale již jsem si zvyknul na neúspěchy nesnadných lovů, vím, že někdy příště budu mít zase štěstí.

A ještě dám přídavek, tentokrát ze starší akce, taky bez úlovků, ale s krásnou atmosférou doplněnou fajn kamarády :-)
Jelení říje byla ještě daleko, ale místa, kde má vysoká své teritorium, jsou lákavá stále. Navíc, když se k nim přidá i možnost "ulovit" kamzíky - ideální kombinace pro návštěvu!
Odpolední příjezd na chatu, spolu s přáteli stejného fotografického postižení Martinem, Honzou a Radimem, pod příkrovem těžkých dešťových mraků a chuchvalců mlhy nesliboval nic dobrého. Padal sice jemný, o to ale hustější déšť. Nemělo smysl za každou cenu vyrazit do terénu a tak jsme chvíli klábosili o svých zážitcích posledních týdnů. Na kartách foťáků a jejich displejích byly stále ještě nesmazané snímky posledních úlovků, mnohé z nich byly vynikající, ale všechny společně skrývaly a pak vyprávěly příběhy, kvůli kterým tohle všechno rádi podstupujeme.
Počasí se maličko umoudřilo, nicméně řídká mlha a jemný deštík ne a ne skončit. Oblékáme vše, co by nám mohlo pomoci proti promoknutí, ale je nám jasné, že za chvíli budeme stejně jak vodníci a suché zůstanou jen foťáky. Tedy snad :-). Vydáváme se mezi nízké horské smrky, krok za krokem, pomalu a obezřetně. Snažíme se zrakem proniknout mlhu co nejdále, uvidět zvěř jako první je velká výhoda. Ale nedaří se, laň s kolouchem již byla téměř "v dostřelu", ale zrazena pomalu vyklizuje pole. Ve stejný okamžik má druhá naše skupinka více štěstí, Honzovi se daří vyfotit pár snímků dvou laní s kolouchem, v mlžném pojetí jsou zajímavé.
Postupujeme dále, stále doufáme, že nám bude štěstěna nakloněna, ale nikde nic. Asi po dvou hodinách velíme k ústupu, těšíme se na suché oblečení a tak čvachtáme směr chata. Horký grok, pivo i kafe přijdou vhod, hodinku si znovu přehráváme prožité odpoledne v lese. Trochu závidíme Honzovi, který jediný vyfotil zvěř, zatímco na našich kartách přibyly jen naše vzájemné fotky. Ale je to závidění jen tak na oko, Honza opravdu umí, ne nadarmo jej letos "potkalo" několik kvalitních umístění ve WL soutěžích. A my zas víme, že i na nás se usměje štěstí zase někdy jindy a třeba bude na oplátku Honza závidět :-)

Tradiční pozdní večerní turnaj v pinesu přinesl mnohá překvapení a dobře nás unavil. Spali jsme jak dudci, dokonce snad ani nikdo nechrápal :-)
Budím se těsně před budíkem, kuknu z okna, ale ani to nemusím dělat. Na plechovou střechu hlasitě dopadají dešťové kapky, prší hustě a vydatně. Ani ostatní nebudím, za hodinu se uvidí. Ale ani po hodině, ani po dvou déšť neustává. Vzdáváme se, nikam již nepůjdeme, v tomhle počasí by to byla zbytečná námaha. Dáváme ještě rychlou partičku ping pongu, balíme a jedeme. Cestou se stavíme do hudebního pavilonu v Karlově Studánce, kde kolegové balí svou končící vydařenou výstavu plnou parádních fotek živé přírody.
Loučíme se, rozjíždíme každý svým směrem, snad se potkáme ještě letos. Ještě nás čeká druhá půlka srnčí říje a následně jelení i daňčí říje, snad se bude dařit o něco víc.

Nakonec přiložím ještě dvě fotky, které vznikly tak nějak "bokem" a nejsou spojeny s žádným příběhem, ale snad sem patří .....

21.8.2011
Tentokrát bude mé vyprávění věnováno opeřencům.
V deštivé polovině prvního měsíce prázdnin mi odpolední výlet nachystal zajímavé překvapení. I když procházka nebyla primárně určena k focení, teleobjektiv v batohu nechyběl. Co kdyby. Šel jsem po hlavní silnici v horské vesničce Rejvíz a už jen tak ze zvyku se dívám okolo sebe, kde se co hýbe a co by se případně dalo vyfotit. Ve vysoké nekosené horské louce mě cosi zaujalo, jakýsi neurčitý pohyb. Srnčí to není, vysoká také ne, spíš nějaký větší pták. V první chvíli si říkám - volavka. Ale na takové louce? Tu bych spíš čekal na pokosené! Takže teleobjektiv z batohu a dívám se skrz něj. Ptáci jsou sice dost daleko, možná 180 metrů, neustále se sklání do trávy. Ale pak vidím hlavu .... ne jednu, hned dvě! ..... pokouším se zaostřit, v té trávě to není snadné, světlo žádné. Stejně to bude jen dokumentační snímek. Jsou větší než volavky a navíc na hlavách rozeznávám typickou červenou čepičku! Je to jasné, jsou to jeřábi popelaví! Tak v těchto místech bych je nečekal ani náhodou. Za pár vteřin odchází za horizont, nechci je následovat, ať mají klid.

Chvilky relativně dobrého počasí jsem využil také k návštěvě mé oblíbené vodní lokality, i když je letos v nádrži málo vody, což snížilo možnost vhodných lovišť pro mnohé druhy ptáků. Tajně jsem očekával, že alespoň uslyším písknutí ledňáčka, kterého jsem letos ještě nevyfotil. Ale vůbec nic, úplné ticho.
Jen věřím, že se přestěhovali do výhodnějších částí nádrže a že se s nimi ještě později setkám. Stopy vyder v korytu potoka mi potvrdily jejich jarní pozorování. Pokusím se je najít a vyfotit, bude to chtít ale asi spoustu času, snad jsem si nedal úplně nesplnitelný úkol. V jedné zátočině jsem překvapil mladou volavku, vyfotit jsem ale mohl jen její hlavu, i tak mne brzy odhalila a odlétla kamsi nad stromy.

Párkrát přilétly volavky na jinak potopené pařezy, ale nedržely se nikdy dlouho, jakoby i ony byly nesvé z prostředí, které jim vodohosdpodáři letos připravili. Jen bleskově jednou proletěl okolo nějaký vodouš, také on rád lovil v plytkých bahnitých březích, které jsou nyní zarostlé svěžími
rostlinami. Na listech jakési vodomilné rostliny se ve svitu ranního slunce zalesklo tělo tesaříka pižmového, bylo ještě docela chladno a tak čekal na jeho teplé paprsky. Kousek vedle, v malém, okřehkem zarostlém rybníčku, se prohánělo několik malých kačen, zatímco je mámy sledovaly z plovoucího kmene.
Po chvíli však mraky předpovídaly brzký déšť, takže balím. I taková malá procházka je fajn.

Na hromadě dříví.
Na zahradě chalupy jsem již fotil docela hodně různých druhů ptáků, většinou na velkokrmítku, ale i tak to je zajímavé. Tentokrát jsem se chvíli věnoval hromadě dřeva, nachystané na zimní topení. Je složeno pod větvemi velkého javoru, ve stínu. Všimnul jsem si, že se hromada stala samoobsluhou pro několik ptáčků a tak jsem poblíž postavil malý maskovaný kryt, který pro takové příležitosti používám. Ještě tentýž den bylo vidět, že si na něj ptáci naprosto bez problémů zvykli a nic tak nebránilo focení. Ale zase úplně jednoduché to nebylo - ptáci tam sbírali hmyz jen v určitých částech dne, v poměrně dlouhých intervalech, někteří tam zalétli jednou, dvakrát za den a tak jsem v krytu prožil po částech několik dlouhých hodin.
Nejčastějším návštěvníkem je mládě rehka domácího, které již obratně prolézá mezi kusy dřeva, chvíli neposedí, sem tam vykoukne z díry mezi poleny.

Dalším častým ptáčkem je jeho mamka, která jej však již nekrmí a stará se jen o své. Sem tam zalétne na polena i sameček pěnice černohlavé, dokonce se s rehkem i sem tam poperou o místo na polenu :-). Možná mám vyfocenu i samičku pěnice, ale jist určením si nejsem, v těchto
drobných ptáčcích se moc nevyznám. Nejméně častým hostem je sameček rehka domácího, jemu stačí návštěva jen jednou dvakrát za
den, takže nebylo snadné jej ulovit. Navíc je to docela čipera, na chvíli na místě neposedí. Jednou se sem podíval po nějakém soustu i brhlík, jeho prolézání poleny bylo až legrační.
Docela často zavítala na polena i červenka, předpokládám, že to byli všechno mladí jedinci, kteří současně s rehky hledali na polenech dobroty. Bylo fajn je sledovat z bezprostřední blízkosti.

14.8.2011
Příběhy srnčí říje.
Asi to bude delší povídání, ale musím se vypovídat, tolik zážitků bylo.
Je konec počátek srpna a po týdnu konečně přestává v Jeseníkách pršet. Čas srnčí říje se nezadržitelně krátí, nesmím promeškat ani hodinku. K večeru se vydávám na "svou" louku nad městečkem, snad budu mít štěstí. Ale něco je trochu jinak, než bych si přál. Všimnul jsem si toho letos již několikrát - v místech, kde vycházelo z lesa mnoho kusů srnčí zvěře, klidně i 6-8 a nezáleželo na ročním období, tentokrát maximálně dva kusy a to ještě mám štěstí. Ano, v dozrávající pšenici jistě jsou, ale v polích tady jsou vždy. Ani lišku jsem zde lovit nezahlédl, dříve po několik let to nebyl problém. Že by zaúřadovaly kulovnice?
Čekám pod lesem marně skoro dvě hodiny. Daleko dole na louce vidím srnu se srncem, pro mne jsou nedostižní. Také se tam slétává na večeři snad deset volavek. Všechno je daleko. Před osmou hodinou balím, je pod mrakem a světla hodně ubývá. Vracím se cestou okolo pšeničného pole, teleobjektiv s kanónem v pohotovostní poloze. Všimnu si pohybu v obilí, jak jinak, srnčí hlava :-) (kdysi jsem si přejmenoval tento čas obdobím srnčích hlav). Ale kouká na mě z polehlé brázdy v obilí, kudy projížděl traktor. Pokouším se dostat maličko blíž, srna si není jistá a tak čeká, co se bude dít. Dívá se na mne tak šibalsky, skrz několik stébel klasů. Nakonec se otáčí a pomalu odchází. Za terénní vlnou mne obchází a pokouší se zjistit, co jsem zač. Nakonec ale mizí v lese na okraji pole.
Další den ráno je obloha bez mráčku. Slunce ještě nevyšlo, když kráčím po stejné cestě na stejnou louku jako včera. V poli zahlédnu srnčí hlavu, není moc blízko, pokouším se dostat blíž, je to srnec hlídající si revír. Ale na louce stejný obrázek - nikde nic. Maskuji se ve vysoké trávě na jejím okraji a čekám, zda srnčí přijde z lesa stezkami, kterými jsem jej viděl kdysi vycházet. Ani po hodině nikde ani živáčka. A opět dole na louce přistávají volavky, opět tam vidím srnce se srnou. Situace se však vyvíjí trošku jinak. Srnec se rozhodl srnu pronásledovat a tak tryskem běhají dole po louce. Abyste ale byli v obraze - louka má snad 500x400 metrů, možná víc. Najednou srna nabere směr přímo na mne! A srnec za ní! Chystám se k focení, když srna najednou v mé úrovni, snad 50 metrů daleko, udělá obrat o 180 stupňů. Proč to? A už je mi to jasné. Z lesa kousek ode mne se vyřítil srnec, vůbec jsem jej tam předtím neviděl, musel čekat hned za první řadou keřů. A tradá za srnou. Za pár veřin bylo po všem, zmizeli mi za horizontem aniž jsem stihnul udělat jedinou fotku. Teda jednu jsem stihnul, ale rozmazanou :-).
Ještě chvíli čekám, ale je mi jasné, že marně. Cestou zpět fotím teleobjektivem docela fajn pavučinu rozvěšenou mezi klasy obilí. Znáte ten pocit, že vás někdo pozoruje? Tak přesně takový jsem měl i já. Otočím hlavu .... a sakra! Z asi 40 metrů si mne prohlíží srnec krasavec! Je to ten z rána, jsem u něj doma. Ale Hjůstne, mám problém. Stativ s foťákem je nasměrován na pavučinu! Nechci jej obcházet, srnec by to jistě neprominul, tak se snažím vymotat stativ ze sevření pšeničných stvolů a posunout před sebe. Vteřiny utíkají jak Bolt. Srnec otáčí hlavou sem tam, zvedá běh, přemýšlí, parádní předtavení! Stíhám jediný snímek těsně před tím, než srnec odskočí do obilí, ale vyplašený není, jen zajde za malou vyvýšeninku a vrací se kousek dál. Na horizontu pole vypadá jak rozhledna :-) Vychází opět na cestu, opět si mne prohlíží, stále si není jistý, co to v poli trčí. Přitom jsem jen stál, nemaskován, snadný terč. Po pár vteřinách zachází do houštiny keřů, ještě jej slyším, jak mne obchází a nakonec s tichým beknutím mizí. Malou chvíli čekám, ale představení je konec. Jen hlasy (snad) mladých ťuhýků na větvích dubu mne vyhánějí s lesa.
Nevadí, zítra je taky den a já si na něj opět počkám.
A opět stoupám po polní cestě okolo obilí, tentokrát předem vzdávám známou louku a raději se budu věnovat poli. Slunce právě vychází přímo proti mě tmavě rudým kotoučem, zatím je částečně skryto oblinou pole. Kousek přede mnou vidím vykukovat srnce, neví o mně, kráčí pomalu k horizontu. Jen tajím dech, zachytit je tak oba současně .... Už jsem myslel, že ze snímku nebude nic, srnec se ztratil na chvíli v nějakém dolíku, aby znovu vyšel přesně na horizontu! Musím udělat několik rychlých kroků do strany, abych dostal do záběru oba účastníky představení, ale stihnul jsem to! Jen jediná fotka, ale i kdyby byla dnes jen tahle, jsem hodně spokojen. Srnec zachází za horizont a já pokračuji po cestě. Kousek dál potkávám svého starého známého ze včerejška, vede si svou vyhlédnutou, je však dál v poli, tak pořizuji pár siluet. Někdo možná namítne, že nemají žádnou kresbu, ale já mám tyhle snímky rád a poměrně často toho u srnčí zvěře využívám, protože podmínky brzy ráno bývají na světlo hodně skoupé. A má to svou tajemnou atmosféru, v divácích podporující fantazii.
Srnec se svou vyvolenou odběhl dál do pole, ale hned na jeho místo přiskočil mladý junák, větřil, otáčel hlavu ... dostal se snad 6 metrů ode mne, jenže mezi námi byla taková hustě zarostlá mez a neměl jsem šanci jej vyfotit. Škoda, byl by určitě zajímavý portrét!
Dnes se rozhoduji pro jinou strategii - jdu do pole. Sedám si kus do pšenice tak, abych měl před sebou okraj lesa a současně měl přehled i o velké ploše pole. Snad něco přijde. Čekám asi hodinu a půl, nikde nic, je mi to divné, tahle část pole byla v posledních dnech docela rušná. Vzdávám čekání, balím a odcházím. Teprve teď zjišťuji příčinu toho klidu - asi 100 metrů ode mne za horizontem cesty parkuje auto, ráno tam nebylo a jeho osazenstvo je určitě důvodem nepřítomnosti srnčího obyvatelstva. Nevadí, svou dnešní fotku již mám!
A opět stoupám po polní cestě okolo obilí ....... Ano, srnčí říje mi nedá spát. Nejdříve fotím srnu, která zatahuje z pole do mladého lesíka. Dole v poli pak sleduji asi 5 srnců, jak si vymezují své pole působnosti, zatímco jediná srna se jen dívá, jak to všechno dopadne. Kousek bokem a mnohem blíž zahlédnu parůžky srnce, dívá se zaujatě na to představení pod sebou a já mám snad šanci se přiblížit. Fouká docela svěží vítr správným směrem, šustí klasy obilí a tohle mi pomáhá se k srnci přiblížit. Nasvicen nízkým sluncem vypadá nádherně, špičky parůžků září jako zlatá korunka ... viděl mne, ale nevylekal se a klidným krokem odešel. Ještě chvíli hledám nějakou oběť, ale nakonec vycházím na cestu a na konci pole nachytám ještě jeden pár, jedna fotka musí stačit, ať si jdou za svými zážitky. Tak za rok zase!

4.7.2011
Již dva dny vytrvalé deště zkrápějí severní Moravu. Což o to, příroda vláhu potřebovala jak sůl, ale vyrazit si ven na focení nebylo úplně jednoduché. Původně jsem byl domluven s kolegou Honzou, že jej vezmu v pondělí ráno do mého "revíru" na daňky a cokoliv jiného srstnatého. Ale déšť nám udělal čáru přes rozpočet a akci jsme v neděli odvolali. Pro jistotu ale vstávám v pondělí brzy, nicméně pohled z okna nevěstí nic dobrého. No, asi tentokrát nic. Ale snad za hodnu se začaly v jednolitých marcích dělat díry a dokonce přestalo pršet! Dívám se na meteo radar a opravdu, v širším okolí neprší!
Sbaleno mám snad za 5 minut, totéž se snídaní a honem na cestu! Je to asi 35 minut jízdy a k tomu asi 40 minut pěšky, tak si musím pospíšit, abych stihnul ranní hemžení lesa.
Honzo, promiň, bylo to hodně narychlo a jak se později ukázalo, tak jen na dvě hodiny, nemohl jsem Tě k nám hnát tu dálku s nejistým výsledkem. Jsem Tvým dlužníkem! Píšu tyhle řádky a venku zase leje a leje ....
Takže za chvíli stoupám známým příkrým svahem bukového lesa na vrstevnicovou cestu, kterou již pár let využívám k nástupu na loviště. Je čerstvě po dešti a každá vysoká tráva na sobě drží snad litr vody. Za 3 minuty jsem totálně promočený až k pasu, kdybych brodil řeku, nebylo by to horší :-) Vím ale, že mě další výstup rozehřeje a snad postupně trochu oschnu. Blížím se k zatáčce, za kterou se otevírá pohled přes úvoz na protější stráň, před třemi týdny jsem tady

nachytal pasoucí se srnu. Pomalu, musím pomalu! Zastavuji se a zkoumám stráň ..... asi tentokrát nic ....ale přece! Zpoza malinového keře vyšel srnec! Je ještě docela daleko a bohužel míří ode mne nahoru. Ale zdá se, že telepatie funguje :-), srnec se otáčí a postupně začíná sestupovat svahem a dostává se na dostřel. Všude kolem mne kvetou náprstníky, jsou i na protějším svahu, kdyby se tak povedla fotka spolu se srncem .... aspoň maličko ....
Pořizuji několik "zajišťovacích" snímků a čekám. Srnec opravdu míří správným směrem, nespěchá, je úplně klidný, mne nevidí, i když dřepím s již dřevěnýma nohama naproti ve stráni. Mačkám spoušť a postupně dokumentuji celou jeho cestu dolů, čím níž je, tím blíž ke mě.

Pomalu míjí pařezy i kmeny složených smrků, prochází a doslova očichává skupinky náprstníků. Sem tam ukousne lístek maliníku, aby se pak zastavil pod malým bukem a chvíli se věnoval očistě. Opět se dává na cestu, to už je vlastně výškově kousek pode mnou a stále častěji hledí strnule pod sebe do dna úvozu. Tuším, že tam musí být další zvěř, ale ze své pozice nevidím nic. Pak seskočil na do zářezu a ztratil jsem jej z očí. Počkám, třeba se ještě někde objeví. Mám možnost si trochu narovnat pokroucené nohy, když v tom okamžiku asi 50 metrů ode mne vyskočí tanečním krokem na takovou malou vyvýšeninku daněla! A doslova jen tak jakoby mimochodem hopsá přes trsy náprstníků pryč. Trochu mě mrzí, že jsem ji nestíhal, ale byly to vteřiny, zážitek zůstává. Rozhoduji se, že popojdu na další místo, víc nahoru, na hřebínek kopce.

V tom asi 20 metrů ode mne zašustí tráva a maliní, nevidím nic, ale je mi jasné, že jsem zradil srnčí. Naproti do svahu vykluše srna a za ní můj srnec. Tak na ni se díval! Stále mě nevidí, jen něco tuší, ale pro jistotu vybíhají nahoru a mizí mezi stromy.
Tak a mám vystaráno. I kdybych nic dalšího neulovil, dnešní den jsem již naplnil svůj plán na 100 procent. Mraky jsou stále nevyzpytatelné, může začít pršet každou chvíli, ale riskuji to, pončo mám s sebou v batohu. Snažím se postupovat svahem potichu, ale je to legrační, každý můj krok vydává čvachtavé zvuky pohorek plných vody až po okraj :-), snad je slyším jen já. Chvíli rozvažuji, kterým směrem se vydat, možností je více, nakonec se rozhoduji pro další vyvýšené místo s výhledem do protisvahu, posledně jsem zde fotil v trávě srnce. Předchozí deště mají výhodu v tom, že staré listí na zemi i malé větvičky jsou promáčené a při chůzi moc nešustí a nepraskají. Usazuji se na malém starém posedu, vidím na téměř celou travnatou stráňku s břízkami a také na svah dolů lesem, kudy vede zvěří pěšinka.
Přeletím očima stráň, nikde nic není vidět. Ale v tom se očima vrátím kousek zpět ... to je suchá větev? Nebo kořen malého vývratu? Zamířím objektiv ... ani jedno ani druhé, je to kousek hlavy s ušima! Daněla! Leží zády ke mě, jen kousek hlavy jej jí vidět. Musím se maličko posunout, snad bude lépe vidět .... jo, už vidím i její hřbet. Opět jeden zajišťovací snímek, ale musím počkat až

se zvedne. V tom se kousíček od ní něco pohnulo! Mládě! Leželo v trávě asi půl metru vedle, vidět nebylo vůbec. Tak to mám opravdu štěstí, posledně, když jsem je fotil s mláďaty, bylo to v protisvětle, nebyl jsem maskován a nedopadlo to moc dobře. A teď mám další šanci. Po pár minutách se mládě zvedlo, s ním i mamka a začaly se naprosto bezstarostně očichávat, drbat,

provádět hygienu ..... mládě legračně poskakovalo kolem takovými ještě nemotornými výskoky, sem tam přiběhlo k mámě a sem tam se neúspěšně pokoušelo napít. Na chvíli se k nim přidala i teta, ale jen prošla kolem a zamířila mezi stromy.

No jo, zatím mám jen samé daněly, samce žádného. Ti jsou asi někde v jiných místech, budu muset pohledat. Náhodou jsem se podíval dolů mezi stromy na stezku a co nevidím, jde po ní mládě muflona! Někde musí být i máma, ale vidět ji není. Začíná docela hodně pršet. To se nelíbí i daňkům, nechávám je odejít, i malou rodinku v trávě. Tím končí dnešní focení, bylo to parádní, jedeme domů.