20.6.2011
Tak, jako byla pauza od půlky května do půlky června, tak nyní fotím zase nadmíru, že ani nestačím "vyvolávat" film.
Nejdříve se drobně vrátím k životu na zahradě, někteří ptáci již vyvedli mladé, někteří právě krmí. V jedné z budek se usadil špaček, co jsem vysledoval, tak krmil dvě mláďata. Snímky jsem pořídil
jen dokumentační, byla zábava je sledovat, i když byli hodně opatrní.









Dalším, kdo v tuto chvíli ještě krmí v druhé budce, je rehek zahradní. Krásně zbarveného samečka jsem tentokrát nevyfotil, jen samička zalétla blíž. Jako krytu jsem použil auto, fotil jsem přes pootevřené zadní dveře :-).

A na krmítku, kde je po celý rok stále vyprodáno mnoha druhy, zalétá i párek strakapoudů. Tenhle kluk (dík Martine :-)) je vyfocený z pohodlného křesílka u kafe asi 15 metrů od krmítka dálkovou spouští. No jo, proč si na zahradě nezalenošit :-)





No a dalším hostem dnešního pořadu je další mládě, tentokrát konipase horského. To je ale již jiná historie, na zahradě to foceno není. Nedělní den měl být podle předpovědi trošku méně

deštivý a zamračený než sobota. Ale ve čtyři ráno ještě v podhůří Jeseníků pršelo. Naštěstí se počasí aspoň trochu do rána umoudřilo a tak jsem mohl vyrazit na jeden potok, který jsem si fotil před rokem, tehdy za deště. A tehdy jsem si slíbil, že se vrátím za příznivějších podmínek, protože jeho nádhera mi vzala dech.
Batoh zatěžkaný téměř kompletní výzbrojí vážil docela dost a výstup s ním téměř k vrcholu Pradědu nebyl zadarmo. Ale stačila hodina ostré chůze, jedno propocené tričko a díval jsem se na první kameny, první místa, která jsem si rok jen představoval. Po kamenech poskakovali a přelétali konipasi horští a protože jsem měl i čtyřstovku teleobjektiv, neváhal jsem a posadil se na batoh ke kraji vody pod hustý trs jasně zelného kapradí. Nečekal jsem dlouho, když slyším pískání blízko mne. Pak teprve si všimnu, že asi 2 metry sedí na kameni v mechu mládě konipase. No jo, ale čtyřstovka ostří až od 4 metrů!! V batohu, na kterém sedím, je ještě 70-200, ale to znamená se nadzvednout, popaměti našmátrat pouzdro, vyndat je, vycvaknout čtyřstovku, nasadit dvoustovku - a to vše tak, abych mládě nevyplašil. Povedlo a tak cca 6 fotek skončilo na kartě (a jedna z nich je nahoře). Pak mlaďoch odfrčel za svými rodiči. Déle jsem již nečekal, přišel jsem za něčím jiným a konipasy si snad ještě někdy nafotím, teď jim dám pokoj.
Takže opět vyměňuji objektiv, tentokrát za 17-50, polarizák, stativ, do kapsy ještě Tokinu 10-16 a jde se na to. Čeká mne asi 150 metrů proti proudu potůčku, v kterém je o něco méně vody, než před rokem. Ale krása neskutečně barevných mechů, kluzkých kamenů, brčálově zelených

kapradin i trsů trav a starých kmenů je opravdová. Pomalu stoupám, obdivuji oblé tvary mechů nasáklých vodou, barevné křemeny zarostlé ve skále, zurčící splávky a vodopády a hledám

nejvhodnější záběry. Přestávám vnímat čas. Tady bych vydržel dlouhé hodiny jen se tak dívat, poslouchat a sledovat, jak sem tam sluneční paprsek zajiskří v tříšti kapek nebo nasvítí oblinku mechu. V jednom místě protíná potůček stezka zvěře, vysoká nechala v jednom mechovém polštáři své stopy .....


Ani nevím, kdy jsem došel až nahoru, jen plná karta fotek mne usvědčuje. Cestou zpět přemýšlím, kdy sem zase zajít, možná na podzim, abych viděl potůček v podzimním šatu. A těším se k počítači, vybírat fotky sem na mé stránky nebude jednoduché, který dát, který ne, nejraději všechny  ...... je jich dneska trošku víc ...... ale snad se mi to podařilo aspoň trošku.
 

16.6.2011
Podívanou, která se tak často nevidí, jsem si nemohl nechat ujít. Asi tušíte co - úplné zatmění měsíce.
Den před zatměním jsem si alespoň trochu vyzkoušel, jak se připravit a jak exponovat, abych pak v tu pravou chvíli nemusel moc laborovat. Měsíc vycházel o něco dříve, takže okolo desáté hodiny byl již krásně zářící, ale stále zajímavě oranžovožlutý. Asi 15 cvičných snímků stačilo, abych získal jakýsi přehled. Sem tam mráček dotvořil trošku dramatickou atmosféru, docela se mi to líbilo :-)

Druhý den ještě před devátou večerní jsem již seděl spolu s kolegou "potůčkářem" na mezi na okraji pole, na malém kopečku kousek za městem a sledoval obzor. Bohužel štěstěna nebyla tentokrát příliš nakloněna, právě na východní straně se táhl kousek nad obzor pás docela hustých mraků. Nezbývalo než věřit, že se mraky rozpustí. V devět hodin, tedy v čas východu měsíce nebylo nic vidět. Ale asi 10 minut po deváté jsme zahlédli maličký, nevýrazný srpek
oranžové barvy, mraky více nedovolily. I ten se ale zakrátko skryl v mracích a tak nastalo

čekání. Z dlouhé chvíle jsem fotil všechno možné, co trošku svítilo, velkoměsto bylo ozářené docela hezky. Nakonec ale zvítězila věž vysílače, už jen díky červené hvězdičce na konci stožáru :-)
Uplynula hodina a stále nebylo měsíc za mraky vidět. Pak se maličko mraky rozpustily a tmavě oranžový měsíční talíř se dal alespoň trochu tušit. No nic, balíme, nemá to cenu. Zřejmě stanice ISS nám přeletěla na rozloučenou téměř nad hlavami, i to byla zajímavá podívaná. V půl jedenácté, to už jsem byl doma na balkonu, se však mraky přeci jen umoudřily a poskytly mi parádní podívanou. Nejdříve krásné tmavě oranžové kolo, nasvícené maličko více z levé strany,

postupně světlejší a světlejší, až zářivě jasný srpek vlevo na měsíci oznámil konec podívané. Slunce postupně osvětlovalo měsíc víc a víc a o půlnoci opět vládl nebi parádní úplněk.

Sedám k počítači a v rychlosti upravuji několik fotek. Třeba jste nebyli přímými svědky, tak se aspoň můžete podívat, o co jste přišli a příště, což bude snad v roce 2015, si nenechejte tuhle podívanou ujít :-)
Dobrou noc!
 

12.6.2011
Téměř měsíc jsem na stránky nic neumístil. Ne, že bych vůbec nefotil, ale moc se stále nedaří a když něco "ulovím", je to takové roztříštěné nesourodé focení, cvak sem, cvak tam. Je to poslední dobou nějaké takové divné ....
Ale tuto sobotu jsem si našel chvíli času a zastavil se na dopoledne v Žimrovicích, kam chodím na daňky, muflony a na vše, co se kde šustne. Tajně jsem doufal v trochu loveckého štěstí.
Slunce již bylo asi půl hodinky vzhůru, když jsem bohatou rosou procházel ve vysoké trávě starou cestou ve svahu kopce. Téměř přesně před rokem jsem tady vyfotil srnu s krásnými náprstníky poblíž ní. Pomalu jsem postupoval táhlou zatáčkou, každou chvíli se v ní mohla objevit

srna nebo daněk. Ale nikde nic. Pak jsem v úvozu na konci cesty zahlédl v maliní pasoucí se srnu. Byla ještě dost daleko, já nebyl nijak maskován, ale za pokus dostat se k ní blíž to stálo. Pomalu krok za krokem, mokrý skoro do pasu, téměř v dřepu jsem se travou posunoval bliž a snažil se dostat do záběru srnu i náprstníky. Vítr byl příznivý, takže záleželo jen a jen na mě. Opět pořizuji pár zajišťovacích fotek, co kdyby, že :-). Ale posunuji se dál, nakonec jsem se v téměř nechráněném prostoru dostal "na dostřel". Srna se pokojně pásla na šťavnatých malinových lístcích a jen chvílemi přestala a sledovala okolí. Tak honem pár fotek! Cvakání závěrky mi v naprostém ranním tichu připadalo jako práskání bičem. Naštěstí jen připadalo. Ale nemohl jsem u srny dřepět delší dobu, čekalo mne snad i něco dalšího. Dal jsem jí trochu najevo, že jsem tam, ale jen tak abych ji nevylekal. Popoběhla asi o 10 metrů do svahu, odkud na mě chvíli "štěkala", pak pomalu traverzovala svahem a zmizela za rohem.


 
Další zastávka byla v místě, kde jsem loni sledoval daňčí říji, je to travnatý svah porostlý mladými břízkami. Doufal jsem, že snad se nějaký daněk objeví. Čekám asi 30 minut, v tom se
probudím :-) (to štěbetání ptáků a šumění listí se krásně uspává) a jen zahlédnu danělu, jak mizí v houští! Safra, tu jsem teda dobře prošvihnul! Byla jedna, bude i druhá - ale omyl. Delší dobu nic, jen kdesi z břízek se ozvalo bekání srnce. Říkám si, co kdyby vylez? A taky, že ano. Sice jen na chvilku, stačilo to na tři fotky, ale naštěstí vešel aspoň na pár vteřin do paprsků slunce. Vypadal krásně zlatě ....

Procházím starým bukovým lesem, klenba korun téměř nepustí slunce do loňského listí. Hledám skupinky daňků, kteří by se měli sem tam kdesi procházet, snad zahlédnu i muflony a pak se pokusím něco vymyslet. Ale kromě kosů, kteří šustí v listí a hledají něco na zub (nebo na zobák? :-)), nikde nic. Takže končím "okružní jízdu" a zastavuji se v místech, kam chodí daňčí zvěř někdy odpočívat, do hustého mladého smrčí, které má větvě až asi metr vysoko, takže je průhledné skrz. Což mi moc nevyhovuje, přeci jen já mám oči výš a tak se snadno prozradím dokonalým daňčím kukadlům. Sedám si asi 20 metrů před tuhle skupinku smrků, ke kmeni statného buku. Nemaskuji se, nemám čím, nějak jsem doma zapomněl maskovačku, jen maskáčová bunda mne ukryje. No jo, stalo se, snad aspoň na chvíli někoho obelstím. Po půlhodince se probudím (už zase!!!:-)) a naštěstí zahlédnu danělu ještě včas, stojí ve stínu pod větvemi, tak tak se mi vejde do hledáčku. Hodně pomalu natáčím objektiv, vědom si své nemaskovanosti a jeden snímek je na kartě. Neviděla mne, i když se mým směrem podívala a pomalu odkráčela mezi smrčí.

Říkám si, kde je jedna, může být i druhá. Tentokrát se bráním snům o plných lesích krásné královské daňčí zvěře a vyplácí se mi to. Po stejné pěšince se blíží další daněla! A jaké překvapení - za ní hopsá letošní potomek! Míří šikmo mým směrem, problém je v tom, že jdou téměř neustále ve stínu krajem stromů a za nimi je prosvícený prostor, což je na exponování snad to nejhorší. Pár snímků snad bude. Došli do stejného místa, jako teta před nimi, pak se jim na mě něco nezdálo a tak odklusali kousek dál tím svým legračním skákavým klusem, kdy se odrážejí všemi čtyřmi najednou.

Uf, to jsem měl tedy štěstí. Ještě je na návrat domů brzy a tak chvíli počkám, kde je druhá může být i třetí :-) Tentokrát jsem ve střehu a sleduji místo, kde se vynořila zpoza kopce roztomilá dvojka naposledy. A zase se něco hýbe a opět je to samice s mladým! To snad není pravda! A situace jak přes kopírák - dojdou až ke mě, pak jeden pohled na "to něco" a skáčeme dál ..... Chvíli jen tak sedím a přetáčím si znovu film zážitků. Jsem spokojen, i když kvalita fotek asi nebude nic moc, něco bude tmavé, něco rozmazané z dlouhých časů, uvidím. Ale konečně po dlouhé době něco, co mne uspokojilo minimálně tím, že jsem BYL U TOHO.

15.5.2011
Je to 3 měsíce, kdy jsem byl někde na horách tak, aby se daly pořídit snímky, které by se daly na webu vystavit. Počasí mi prostě nepřálo. Tahle sobota slibovala slunečno a tak v batohu nesměl chybět kanón a patřičný objektiv. Prioritní byl sice výšlap, ale co kdyby, že. Cesta mě tentokrát vedla do míst v Jeseníkách, kde jsem byl již několikrát, ale tak jednou do roka neškodí se sem vracet. V okolí Jeleních louček a Orlíku je krásně pořád.
Onehdá, když jsem si posteskl, že nemám nic moc nafoceno, tak mě kolega Štěpán "peskoval", že se mi skály urazí, když je budu zanedbávat :-) Takže jsem honem musel nějakou fotku udělat a tyhle věnuji právě jemu. Obloha byla v době focení už téměř "olověná", ale Kamzičí skála stála za zvěčnění. Je to menší kámen s malým suťoviskem, dobře zasazený do svahu, s pěkným výhledem na Vozku, Keprník a Šerák. Nejkratší cesta k němu vede z Videlského sedla po žluté a modré značce je to asi 6,5km.

V neděli brzy ráno to chvíli opět vypadalo na slušný den, zašel jsem na louky pro nějaké srnčí, ale pobyl jsem jen asi hodinku, zatáhlo se a hustý déšť mě vyhnal. Škoda, srnčí v odkvetlých pampeliškách vypadalo dobře, i když jsem musel fotit na vysoké ISO.

A nakonec přiložím pár fotek, které nemají nějaký příběh, vznikly v zahradě, kde žije překvapivě velké množství různých druhů ptactva, dokonce i dravci se sem tam objeví.
Starost o potomstvo je fakt dřina.

 

8.5.2011
Safra safra, ten čas letí! Květen už je dávno tady, příroda je vzhůru již pár týdnů, ale mě se nějak letos nedaří nafotit snímky, které by mě opravdu uspokojily. Snad kromě skorčí série zhruba před měsícem.
Sobotní ráno slibovalo bezmračnou oblohu, bezvětří, chladné ráno - co víc si přát, podmínky ideální. Vyrazil jsem do staré bažantnice, zamykal jsem auto právě ve chvíli, kdy vycházelo slunce. Vybalil jsem foťák, upevnil jej na stativ a schovávám do batohu klíče od auta, když si koutkem oka všimnu na kraji obilného pole asi 30 metrů ode mne jakýsi rychlý pohyb. Jezevec kluše přímo ke mě! Krucipísek! Nemám ještě nic nastaveno, honem odhadem zvýším ISO, vykouknu zpoza auta, jezevec je už v kopřivách vedle cesty asi na 12 metrů, cvaknu snímek ... a mizí otočkou o 180 stupňů v křoví. Dívám se, jak se podařilo, ale nic moc, ISO bylo jen 800 a tím vycházel čas na 1/30, z ruky, v rychlosti .......... nebudu napínat, je to hodně rozostřené. Ale zážitek skvělý, začátek je dobrý :-)

Neměl jsem žádný konkrétní plán, kam zajít, obora je značně rozlehlá a tak jsem se spíš toulal rovinatými lesy, kde se střídají nádherné duby a buky se skupinami mladšího smrčí. Má to ale jednu nevýhodu - je lesem vidět dost daleko a není jednoduché se přiblížit k případnému cíli. Asi 200 metrů přes pole na kraji lesa vidím skupinku daňků, musím se k nim dostat lesem. Snažím se jít obezřetně, ale zároveň rychle. Najednou vidím mezi stromy, zhruba v místech, kde jsem je očekával, jak daňci v řadě za sebou kráčejí do hloubi lesa. Nevěděli o mě a tak se mi podařilo pořídit pár snímků v okamžiku, kdy prováděli "násilný přechod vodního toku". Ti, kdo byli na vojně, ví, o co jde :-) Samcům se již klubou parohy, zatím vypadají legračně, ale jednou to snad budou krásné lopaty. Ale opět všechno ve tmě, ISO 1200 a čas vycházel na 1/50.


Vycházím na kraj lesa a podél něj se dostávám do míst, kde se poměrně často pase srnčí. Ale tentokrát nic moc, Jen jsem  v dálce viděl jednu ušatou hlavu zalehlé srny, pokusil jsem se přiblížit a trošku se mi to i podařilo. Tak mám do sbírky další ranním sluncem nasvícenou srnečku. Jenže jsem nechal vysoké ISO z předchozí fotky! Čas sice vyšel krásný, 1/1000, ale šumu je dost. Bych se ... stává se vám to taky?

Vešel jsem do lesů - chladný vzduch, prosvítající paprsky slunce, ptáci neuvěřitelně řvou :-), tráva je až brčálově zelená, totéž mladé lístky na stromech ..... jen ne a ne narazit na nějaké lesní obyvatele. Asi hodinku a půl se procházím a opět se dostávám na kraj lesa. V dálce na poli vidím asi 8 zajíců, jak pobíhají sem tam. Ale je to hódně daleko, nicméně se posadím na kraj pole a ejhle, asi za 3 minuty se zajíci rozprskli a jeden z nich přeběhl kousíček okolo. Aspoň tak,

Bažantnice je protkána množstvím lesních cest, které jsou v rovnoběžkách, nekonečně dlouhé, lemovány většinou starými duby. Na jedné takové jsem v krásném orámování zahledl v dálce daňka. Jen přecházel přes cestu a mířil na kraj lesa, na pole s mladým obilím. Nevěděl o mě, takže byl v klidu. Jakmile zmizel na druhé straně, rychle jsem i já stejnou cestou zamířil na místo, kde vyšel z lesa a pomaličku, krok za krokem na měkké cestě jsem se k němu blížil. Bylo mi jasné, že se k přes mladé smrčky na okraji lesa nedostanu aniž bych jej vyplašil. Doufal jsem aspoň v malý průhled. Daněk pomaličku kráčel podél lesa, sem tam ukousnul mladé lístky obilí a já jej v jeho úrovni následoval po cestě. Naštěstí se dostal do míst, kde byl na chvíli trochu lépe vidět. Tak honem pár fotek, byť ne dokonalých, ale pro mne mají své kouzlo.

Snad příště budu mít víc štěstí a konečně se mi podaří FOTKA. Ale i kdyby ne, mezi stromy, mezi ptáky i zvířaty je fajn :-)

25.4.2011
Tenhle příběh není ani tak o skvělých fotkách (ostatně to není téměř nikdy), ale spíš jako dokument jednoho dopoledne na břehu přehrady.
Necelé tři týdny uplynuly od poslední "přehradní" návštěvy a jsem zase ještě za tmy na cestě do stejných míst. Jaro je v plném proudu a tak se stále děje hodně nového v živočišné říši. Odpoledne den předtím bylo téměř 20 stupňů a dnešní den měl být podobný. Já se však nedal předpovědí obelstít a vzal si teplé spodní prádlo :-) a dobře jsem udělal, u hladiny nádrže bylo kolem nuly, na trávě šustila jinovatka. A sedět pod maskovačkou hodinku, dvě nebo tři v takovém teplotě není jednoduché. Slunce má k vykulení ještě asi 15 minut a já stojím na břehu, ale ouha, vody je tak o 75cm méně než posledně a to je tedy dost málo. Všude okolo jsou vidět jen blátivé plytčiny, sem tak zapomenutá kaluž a pořádná voda je o hodné dál. Hned mi bylo jasné, že dneska tady asi ledňáčky nenafotím, všude do míst, kde by mohli lovit, bylo od břehu daleko a popravdě, do bláta po kolena se mi tedy nechtělo.
Procházím kolem břehu a hledám nejvhodnější místo k focení, kde je jakási pravděpodobnost výskytu čehokoliv. Vyplašil jsem srnu, překvapeni jsme byli oba, ale utekla jen ona :-). V řídkém bahýnku vidím množství vydřích stop, vypadají hodně čerstvé, mezi nimi stopy lišky a jednoho divočáka, stopy volavek a kačen. Opravdu rozmanití návštěvníci. Tak si tady na malém ostrůvku na něco počkám. Uplynula hodinka a nic. Uplynula půlhodinka .......a nic. VŮBEC NIKDE NIC. Ani volavka, ani vydra, ani ondatra, ani ledňáček, ani vodouš .... vlastně jen jeden konipas přišel sezobnout nějaký hmyz ....



Další část příběhu bych klidně nazval "Pařezovka", uvidíte proč.
Vydávám se tedy dál podél vody. Mezi starým listím jakéhosi stromku zahlédnu v dálce pařez a na něm kormorána. Tak toho ještě ve sbírce nemám! Pořizuji několik snímků, spíš jako pojistku, ať

mám alespoň něco, je sice v protisvětle, ale nevadí. Odhaduji, jak je asi daleko, nadejdu si jej smrčím po břehu, aby jej měl po slunci a přeci jen blíž. Odhad byl správný, mírně vlevo vidím kormorána i jeho pařez. Pomalu se snažím proplížit smrčím až na jeho okraj, což je takových 25 metrů od pařezu, daří sel ale kormorán se rozhodl lovit dřív, než jsem mohl fotit. Pod vodou odplaval docela daleko a vylezl na jiný pařez. To už jsem usazen a zamaskován a opět, i když zdálky, fotím kormorána sušícího si peří. Podle světlejší přední části těla by to měl být mladý kus.

Ale jeho původní pařez zůstal neobsazen. Toho okamžitě využil párek kačen, který se chvíli motal okolo, pak se kačky společně usadily na kamení kousek vedle a společně se synchronně věnovaly úpravě zevnějšku. Bylo to místy legrační.

Najednou se na zemi mihnul stín a docela velký, tipoval bych to tak metr dvacet dlouhý. Nebo spíš široký. Vzhlédnu a vidím dva mohutné racky, jak krouží nad vodou. Kruhy se zmenšují právě

okolo pařezu, kde měly siestu kačeny. Stačilo několik nalétnutí, kachny se daly na ústup a vedlejší pařez byl jejich. Velikost racků mě trochu překvapila, obyčejný chechtavý to rozhodně není. Já svým laickým pohledem je odhadnul na racka stříbřitého, ale nechá si poradit od znalejších. Samec si držel své místo nahoře a docela tvrdě odrážel snahu své partnerky. Posezení na výsluní jim ale vydrželo jen chvíli.


Okolo mne proletěla volavka a zamířila si to k jednomu vzdálenějšímu pařezu. Ale ouha, na něm už někdo sedí - kormorán! Ten se nedal a zostra na volavku zaútočil, nezbývalo jí, než hledat štěstí jinde. A to štěstí našla na pařezu racčím! Tedy ne přímo na něm, ale těsně vedle na

kamenech, kde půl hodiny předtím seděly kachny. Chvíli se vykrucovala, ale něco ji zaujalo na druhém břehu, takže nashle! Pak již jen vodouš docela daleko na břehu pospíchal s hledáním potravy, snímky jsou výřez, tak buďte shovívaví ....
Čas letí jako voda, musím opustit zajímavé okamžiky. Cestou zpět se pokouším dostat blíž ke kormoránovi, který vydržel snad 3 hodiny seděl na jednom místě, jak jinak než na pařezu. Společnost mu dělal jen párek potápek roháč. Ale snad toho hemžení pernatců bylo nakonec dost, i když bych rád viděl i jiné (po)tvory .....

Procházím zpět okolo říčky, hledám a poslouchám - za celou dobu jsem neviděl "modrý drahokam", neslyšel jeho písknutí! Mrzí mě to hodně, spíš je mi to líto. Snad jej při některé z pozdějších návštěv zase potkám a neznamená to konec na jeho krásných lovištích.
 

17.4.2011
Černá Opava je zajímavá říčka. Pramení kousek pod jesenickým vrchem Orlík. Tady má však normální barvu vody, ale o několik kilometrů dál se do ní vlévá zřejmě bezejmenný potůček pramenící v močálech mechových jezírek v Rejvízu. A právě tento potůček přemaluje její vody do nádherné barvy bronzu, kterou přebírají i kameny v ní. A když to vody ještě zasvítí slunce, je to

pastva pro oči. V této říčce jsem loni fotil skorce, ale ať jsem se snažil sebevíc, fotky za moc nestály. Stále jsem to bral jako dluh a docela často jsem přemýšlel, kam se na skorce vydat. Před týdnem jsem si zajel do Beskyd, ale kromě jednoho splávku na Čeladence jsem štěstí opět neměl.

Ale tento víkend byly v plánu opět Jeseníky a tak dozrál plán i na jedno dopoledne věnované právě skorcům na Černé Opavě. Ráno jsem nemusel vstával brzy, naopak, potřeboval jsem trochu slunce, které by prosvítilo zákruty říčky. Jel jsem do Drakova, odkud je to pěšky k mým vyhlédnutým místům asi 2 kilometry. Kopce ještě pokrýval sníh z čerstvé nadílky, i v údolí Opavy se ještě v lesích sem tam našel, ale to nebylo na závadu.
Okolo deváté vycházím silničkou podél vody. V jarním sněhu je množství čerstvých stop srnčí i vysoké zvěře, která v místech nízkých břehů protahuje na druhou stranu vody. Zajímavá místa, ale tentokrát mám políčeno na opeřence. Mířím do míst, kde jsem skorce fotil loni. Ale jak postupuji opatrně proti proudu, nevyplaším tam žádného skorce. Rozhoduji se nečekat na tomhle místě, ale pokračovat dál proti proudu a čekat, zda někde nějakého nezahlédnu nebo nevyplaším. Pak je šance. Musel jsem jít skoro další kilometr, než jsem zahlédnul na kameni známou bílou náprsenku. Skorce jsem snad ani nevyplašil, jen poodlétl asi 50 metrů výš. To byla moje šance, tušil jsem, že se na to místo může vrátit. Vhodné místo k zamaskování však bylo na druhém břehu a vody bylo z tajícího sněhu docela dost. Nevadí, boty dolů, kalhoty vyhrnout a násilné překonání vodního toku se podařilo, těch 5 metrů ledové vody se dalo přežít.
Maskuji se přibližně u místa, odkud skorec odletěl, pod strmým srázem na kamenech těsně u vody. Okolo byly jen kameny a hlína svahu, uvidíme co maskovačka SvedTeam dokáže. Sedím na "podprdelníku" z karimatky, na zbytcích sněhu, ale docela pohodlně. Slunce prosvítá smrky, sem tam osvítí zčeřenou hladinu a dává vyniknout krásným barvám říčních kamenu a odrazů protějšího svahu jasně zeleného mladého smrčí. Je to úžasná podívaná odlesků. Očekávám, že skorec by se mohl dostavit tak za dvacet třicet minut, takové má většinou intervaly svých zastávek, pokud není vyrušen. Ale čekám snad jen deset minut, s písknutím proletí okolo mne a usedne na kámen asi 8 metrů daleko doprostřed říčky. Jenže já měl celé posezení i stativ namířen trochu jinam! Chvíli uvažuji, zda mám risknout celé otočení a přesun stativu. Nejdříve se zkroutím jak vývrtka, pořídím pár zajišťovacích fotek - skorec nic. Takže pomalu otočím stativ i sebe - skorec zase nic a vesele šmejdí po vodě. To už jsem si mohl odechnout, maskování funguje skvěle! Pak už se v řece odehrává naprosto skvělé představení. Skorec prochází vodou, sem tam

strčí hlavu pod hladinu, sem tam se potápí, aby se vynořil o metr jinde. Pak na chvíli usedne na kámen, pohupuje se a odpočívá. A opět do vody. Docela silný proud se přes něj převaluje, nevadí mu to, je ve svém živlu. Dostává se ke mě na hodně krátkou vzdálenost, objektiv je téměř na hranici ostření. V kadeřích svižně proudící vody se mění odlesky slunce, modré oblohy,



zlatých kamenů i zelené barvy nasvícených smrčků. Když se dívám přes hledáček, jen se mi tají dech z obavy, abych něco nepromeškal, aby se mi tu krásu podařilo aspoň trochu zachytit. Je mi jasné, že tohle se hned tak opakovat nebude.
Skorec mi věnoval snad 20 minut, kdy mi dovolil nahlédnout do svého života. Nezapomenutelných, nádherných, šumících, barevných. Balím vybavení a dávám se na zpáteční cestu, stále si promítám celé představení. Těším se k počítači, až stáhnu kartu a pustím se do zpracování fotek. Snad se budou líbit i vám.

5.4.2011
Nemohl jsem se už dočkat, kdy se ledy na vodních hladinách rozpustí. I když je jaro ještě v plenkách a ne všichni ptáci již přiletěli na letní byt, musel jsem se vydat na známou přehradu, kam chodím relaxovat spolu s mnoha ptačími i zvířecími druhy. Prostě zkontrolovat, co všechno tam žije. Měl jsem na to jen dopoledne, tak se musím činit.
Slunce ještě nevyšlo a já již šel po staré silničce k starému mostu. V těchto místech často vídávám skorce, třeba se nějaký povede. Také zde bývají k vidění ledňáčci, většinou jak přelétají tryskem nad říčkou kamsi dál. Asi hodinu jsem zamaskován čekal na skorce, kterého jsem svým příchodem vyplašil, ale nevrátil se. Stará maskovací síť zavěšená na břehu asi potvrzovala jeho častější výskyt, snad měl můj předchůdce více štěstí.
Pak jsem se vydal po proudu potoka směrem k nádrži, šlo to docela dobře, stará vysoká tráva byla polehlá. Cestou okolo mě proletěl ledňáček, takže fajn, některý z nich zimu přežil. Moc se na ně zase těším. Bažina u ústí potoka mě málem svlékla z bot, ale nakonec jsem se dostal na svá místa, kde jsem prožil zamaskován za poslední roky mnoho desítek hodin. Hladina nádrže byla tentokrát přiměřeně nízko, mělčiny i bahnitá místa okolo jen čekala na své návštěvníky. Na strmém břehu jsem si našel místo za mechovým pařezem, postavil stativ a zamaskoval se, hladina vody byla asi metr padesát přímo pode mnou. Skoro jsem měl obavy, že bych mohl techniku utopit. To již slunce pomaličku rozpouštělo ranní mlhu, spíš to byl takový náznak, ale zářící kotouč byl neúprosný. Asi po půl hodince se v ústí potoka objevil malý člun s typickou příďovou vlnkou - ondatra plavala směrem ke mě shánět něco na zub nebo na vystlání doupěte. Vylezla řídkým bahýnkem na pevnější povrch a uždibovala stvoly starých rostlin. Pak zase odplavala k sobě domů, aby se asi za 15 minut znovu objevila.

V nízké vodě sem tam šplouchnul hřbet nějaké ryby. Stejné takové šplouchnutí se ozvalo vpravo kousek ode mne, jen jsem se otočil po zvuku, aniž jsem čekal nějaké překvapení. Ale ono opravdu bylo! To se dvě vydry blížily ke mě takovým jejich typickým ladným zanořováním, vždy nádech a pak 3-4 metry pod hladinou. Jedna z nich proplula pode mnou k dalším pařezům ve vodě, druhá však zakotvila přímo pode mnou! Díval jsem se na ni dolů, nevěděla o mě a já ji

nemohl nafotit! Jednak jsem měl foťák na stativu, druhak bych stejně na tu blízku nezaostřil. Po několika vteřinách se vydala za svým druhem a zmizeli kousek dál pod hladinou. Mám vyfocený jen jeden snímek, na něm bohužel skoro vydra není vidět, ale pro mě je důležitý zážitek a možnost, že na ně budu mít štěstí někdy jindy.
Po nějakém čase přiletěly i volavky, ale čilý provoz na nedaleké silnici je vždy vyplašil. Tak mám jen dvě ptačí "pařezovky". Můj čas se pomalu naplnil, sbalil jsem si fidlátka a vydal se domů. Při

návratu se ještě dívám na malý rybníček, kde si někdo máčí vrbové pruty, no jo,Velikonoce se blíží :-). No a na těch prutech se vyhřívaly na slunci a dávaly na odiv své svaly nějaké žáby, druh nevím. Cestou jsem už ale přemýšlel, kdy se sem vrátím.

13.3.2011
Zhruba před měsícem jsem, zlákán sluncem, zašel do bývalé bažantnice. Tehdy bylo skoro deset pod nulou, tak to bylo spíš jen takové protáhnutí se. Ale dnes se zde dopolední teplota vyšplhala k 15 stupňům, což bylo hodně příjemné. Rozhodl jsem se prozkoumat takový potůček pramenící v jedné části bažantnice a protékající asi 500 metrů dlouhým, úzce zaříznutým a docela hlubokým klikatícím se zářezem. Byla tu jakási možnost překvapit schovávající se zvěř. Půda byla docela měkká a tak se v ní otisklo opravdu docela velké množství kopýtek různých velikostí. Malé úzké patří srnčí zvěři, o něco větší a kulatější jsou od daňků a nejvíce jich v rozblácených březích je od divočáků.
Pomalu procházím nad korytem potoka a sleduji, zda se někde přede mnou něco nepohne. Na protějším břehu uvidím drobný pohyb, pase se tam srnec, je trochu v protisvětle a parůžky porostlé lýčím září ve slunci. Určitě nebude sám. A taky že ne, dole u vody jsou dvě srny. Snažím se dostat co nejblíže, abych se vyhnul focení skrz spoustu mladých stromků. Pro jistotu pořizuji "zajišťovací" snímky srnce a v kleče se kousek po kousnu sunu blíž. Ještě jedna fotka ... a srnec

s doprovodem pomalu odbíhá dál do lesů. Nevím, co ho vyplašilo, já měl vítr příznivý a vůbec o mně nevěděl. Procházím dál podél vody a opět se něco vpředu pohne. Veverka se snaží najít něco na zub ve starém bukovém a dubovém listí. Chvíli hledá a šustí v listí, pak se rozhodne přeběhnout na druhou stranu vody zrovna v místě, kde je široká a jen částečně zamrzlá. Ale podařilo se.


Vycházím od potoka do lesa a o kousek dál vyplaším stádečko daňků. Jinak se nedalo, překvapili jsme se navzájem a šustot listí mě prozradil. Ale konečně jsem našel místo, kde se zdržují i samci! Zatím jsem potkával jen samice s mladými. Chvíli jsem se usadil opodál, třeba se na toto místo vrátí. Asi po půlhodince se ozvalo kdesi dál za mnou šustění listí, něco běží směrem ke mě! Otočím se a vidím úplně malé selátko jak tryskem běží ke mě. Ani jsem nestačil zamířit, proběhlo kolem mne a bylo pryč. Když jsem tak dumal, proč a kam samo běželo, ozvalo se opět zezadu slabé kvičení. To už jsem neváhal a rychle se otočil i se stativem. A opět přibíhalo malé sele, tentokrát ale kvičelo, jako by jej na nože brali. Proběhlo jako střela asi 5 metrů ode mne, neustále kvičelo pádilo ve stopách toho prvního. Ani ostřit jsem nestačil, takže jsem pořídil jen

jednu dokumentační fotku. A pak už nebylo nic. Zajímavé, proč a kam selátka běžela, velká prasata v dohledu nebyla.
Ale objevil jsem zajímavá místa, snad slibující dobré úlovky při dalších návštěvách.

6.3.2011
Slunce alespoň přes den ukázalo, že by snad mohlo nad zimou zvítězit. Ale když jsem se ráno před svítáním chystal "do terénu", bylo ještě zatraceně mrazivo. Vrstev oblečení jsem na sobě měl víc než cibule, ale protože jsem věděl, že budu spíš někde ležet než chodit do kopců, tak to bylo akorát. Neočekával jsem nic moc úlovky, spíš taková rekognoskace míst, kam vyrazím později na jaře. Slunce se ještě zdaleka nevykulilo nad obzorem a já už ležel zakryt maskovačkou na jinovatkou postříbřené mezi. Trochu jsem doufal, že na mou oblíbenou louku vyjdou srnci s parůžky v hebkém lýčí, možná i liška se pokusí ulovit něco na zub. Sotva jsem se uvelebil, aby mě nic netlačilo, asi 150 metrů ode mne volně vyběhla přes terénní vlnu liška. Mířila šikmo ke mě, doufal jsem, že proběhne někde blízko, ale zamířila na okraj do vysoké trávy. Tak aspoň dva snímky, že tam opravdu byla. ISO 1200 a trochu šera nedávalo šanci na kvalitu, ale nevadí.

Pak již jen v dálce na ozimech hodovalo stádečko srnčí zvěře, také tady to vypadalo, že se pomalu přibližují, mohlo by to vyjít, ale zemědělci byli jiného názoru a tři obří stroje s nákladem jakéhosi krmiva vyplašily všechno. Takže pro tento den konec.

Druhý den mělo být již oblačno, naštěstí tomu tak nebylo, ale zase nemělo být moc teplo. A navíc předpokládaný, docela silný vítr, mohl znamenat to, že zvěř nebude vycházet ze svých úkrytů. No, uvidím. Za šera mířím směrem do Žimrovic, kde se pravidelně pokouším nafotit divoce žijící daňky a muflony. Zatím ale nic moc. Cestou kolem řeky fotím černou veverku, moc nespolupracuje a navíc ještě moc světla není, veverka je černá .... ale je to fajn začátek. Pak musím vystoupat do strmého kopce, naštěstí ne moc vysoko, ale k tepu 120 a propocenému tričku to stačí. Cestou vyplaším danělu s potomkem, třeba je ještě někde potkám. Usazuji se nahoře v bukovém lese na takovém zlomu, vidím stráň lesa pod sebou a vedle malou paseku. Vítr je naštěstí ještě minimální a fouká dobrým směrem. Opět stačí 20 minut a asi 100 metrů vpravo se objevuje mufloní beran. Dlouho prohlíží les před sebou, než se odvažuje pomalým krokem dál. Stoupá šikmo nahoru, vypadá to, že projde tak 40 metrů pode mnou, kudy vede málo znatelná stezka vyšlapaná stovkami kopýtek. Moc světla není, slunce je hodně nízko a na tenhle odvrácený svah se nedostane. Setina asi na pohybujícího se berana nebude ideální. Daří se mi v mezerách mezi buky ukořistit několik snímků než mě mine a šustícími kroky zamíří do hloubi lesa. Zajímavé, kdysi jsem je vídával ve skupinkách nebo alespoň dva berany spolu ....
Ještě chvíli čekám, jestli se neobjeví další, ale nic. Vydávám se dál po hřebeni, po cestičce, stále v krásných bučinách. Sem tam i slunce zabojuje a prosvítí mezery, stále ještě rudohnědé listí se na zemi zbarví sytými barvami. Opět vyplaším stádečko daněl s mladými, ale jinak to nejde, všude šustí listí a i když se hodně snažím být co nejtišší, přeci jen je jejich sluch hodně dobrý. Ale říkám si, kde jsou jedni, budou i druzí. Sedám si mezi kořeny buku a čekám. A zase mám docela štěstí! Ani ne za 10 minut šustot listí kdesi vlevo prozrazuje blížící se zvíře. Zpoza hradby stromů vykukuje daněla. Mě nevidí, takže uklidněna vyklusává směrem kousek ode mne a za ní se jako nezbedníci objevují dvě odrostlá mláďata. Je legrace je pozorovat! Daněla se na mé úrovni zastavuje a znovu se rozhlíží. Tentokrát mě postřehne, sedím bez jakéhokoliv maskování a na vzdálenost snad 20 metrů jsem proste cosi podezřelého :-). Odfrkne a lehce a pomalu odkluše

svým směrem aniž se vyplašila. Za ní poskakují ti dva, takovým legračním, jakoby tanečním krokem. Mezi stromy je obtížné je odchytit, ale cosi mám. Ještě chvíli je sleduji, jak mizí vpravo na travou zarostlé pasece a vydávám se na další cestu, mířím pomalu zpátky, les je zase prosvícen sluncem, je krásně. Začíná ale docela silně foukat, dokonce ze stromů padají sem tam i kusy suchých větví, moc zvěře už asi dnes neuvidím. Ale v dálce mezi stromy se něco pohnulo, hele, je to můj známý mufloní beran! Tak si ho ještě zvěčním, než odběhne.


Poslední kousek cesty než sejdu dolů, mě vede po staré, vysokou travou zarostlé pěšině. Loni v létě jsem na ní vyfotil docela fajn srnce s kytičkou náprstníku v popředí. A nezklamala mě ani teď, ale nevím, kdo se víc za jednou zatáčkou lekl, asi jsem to byl já. Srnec jen odskočil kousek bokem, podíval se na mě a jakoby říkal něco o šílencích :-)) Pak se otočil a seběhl dolů. Jsem

spokojen, fajn prožité dopoledne to bylo. A co bude příště? To sám teď ještě nevím, ale něco vymyslím.