27.2.2011
Zima se nějak nechce vzdát. Moc v oblibě ji nemám, ale to neznamená, že se není pěkná. Alespoň tehdy, když se počasí vydaří tak, jako o tomto víkendu v horách beskydských. V Ostravě byla již několik dnů vyhlášena smogová situace, mlhavo, zima, vlezlo. Naštěstí se stačilo podívat na meteokameru na Lysé hoře a bylo to jasné. Na kopcích byla parádní zima s čerstvým sněhem a krásnou modrou oblohou! Vím, že nejlepší světlo bývá ráno a v podvečer, ale tentokrát dostal přednost rodinný výlet, takže čas příjezdu pod kopec zvaný Smrk nebyl před svítáním. Slunce již ozařovalo vrcholky kopců, sníh tam měl zlatavou zářící barvu, tak honem "do sedel", ať z toho něco máme!
Kdo zná výstup na tuto horu ví, že výhledy jsou v podstatě jen na jeden další kopec, na Lysou horu. Ta je již trochu fotograficky "profláknutá", ale nevadí, i já se nechám strhnout a sem tak přibude na kartě nějaký snímek. Pro ne, je hezky. Na stromech visí závoje čerstvého prašanu a zajímavé je, že se drží v množství bohatém i na listnáčích. Nejprve na nich vznikla z mlhy bohatá námraza a následně připadlo asi 10cm prašanu. Vypadá to božsky! Tam, kde na zasypané větve svítí slunce, vzniká zajímavá hra světla.

Sníh na stromech drží jen silou vůle, stačí, když pod nimi jen projdeme a shora se sype závoj prašanu, který strhává lavinu dalších. Na vrcholu kopce dáváme krátkou pauzu, údolí hluboko pod námi maličko kryje mlžný opar, vršky kopců jsou však docela čisté. Pěkné podívání!
Cestou dolů procházíme okolo vodopádů Bučacího potoka, jsou celé zaledňené a zasypané sněhem, není co fotit, ale bukové lesy okolo nám to vynahrazují hrou barev slunce. Marně vzpomínám, kdy naposledy jsem viděl takto zasněžené a navíc sluncem prozářené listnaté lesy.







Druhý den, pod dojmem předchozího, jsem se vydal do úbočí právě té hory, kterou jsem trochu výše tak pomluvil. Měl jsem v úmyslu podívat se na místa, kde byl jakýsi předpoklad výskytu lišek a projít se okolo potoku mazák, který bývá docela pěkně zamrzlý. Se zátěží téměř kompletního fotovybavení jsem stoupal docela svižně, tak nějak se mi šlo v pohodě a docela brzy jsem nad Lukšincem odbočil na starý lovecký chodník. Vede podél rezervace, kde pocestného ještě pozdraví staleté stromy, buky, javory i jedle. Na zemi leží jejich předkové, v slunečních paprscích, na již vyhřátých svazích bez sněhu. Sytá barva mechů a tlejícího dřeva je parádní. Na svazích je množství skalek a kamenů, dovedu si živě představit, jak mezi nimi loví liška nebo na vyvýšeném místě sleduje okolí rys. Kéž by tomu tak bylo.

Opouštím tohle místo a sestupuji strmým svahem podél potoka. Na svazích strže, kde již není sníh, zůstává díky nočním mrazům množství zamrzlých pramenů a vývěrů. Zajímavé to je. Dole, kde již teče potůček okolo lesní silničky, ještě fotím pár posledních "ledových" snímků. Tak tuto zimu to je snad naposledy! Za chvíli začne devětsil nadzvedávat staré listí a suchou trávu a jako jeden z prvních průzkumníků oznámí jaro.

20.2.2011
Dnes jen krátce, asi stejně, jako trvalo mé nedělní kouknutí v bývalé bažantnici. Drobně sněží, 8 pod nulou, světlo "žádné", ale sedět doma neumím, táhne mě to ven. Naposledy jsem tady byl před více než rokem a tak mě zajímalo, co je nového.
Vydal jsem se do míst, která jsem v bažantnici ještě nenavštívil, taky je docela rozlehlá, zhruba 3,5 x 3,5 km, s množstvím malých potůčků a strží, s obrovskými duby a buky i s hustými mladými listnáči. Právě ale díky té hustotě porostu to není vždy ideální prostředí k focení zvěře. Nevadí, i tak budu mít třeba štěstí. Procházím okolo malého potůčku, je vidět množství stop různých zvířat, ale trochu jsou již pod sněhem, takže to dohaduji na noční dobu. Přicházím k mladým smrčkům, odkud vybíhá několik kusů dančí. Nejsou ale vyplašení, tak se na chvíli usadím a doufám, že se vrátí. Taky, že ano. Asi za 30 minut je vidím přicházet houštinou mladých javorů, ale bohužel je asi kdosi vyplašil, takže proběhli snad 30 metrů kolem mne a moc času na focení mi teda nedali. Později jsem zjistil, že se tam motal nějaký člověk se psem.


Při návratu se na jednom místě motalo několik šoupálků, sbírali potravu u paty stromů, ale nějak kloudně vyfotit se mi je nepodařilo. Tak mám jen jednu fotku, na které není vidět skoro nic :-).

14.2.2011
Tentokrát mě sice slunečné, ale docela "zubaté" počasí nalákalo na průzkum jedné nové lokality relativně blízko mého bydliště. Trošku jsem doufal, že si po sérii krajinářských snímků vyfotím něco živého. Nová místa vypadají docela zajímavě, především asi budou vhodná na focení srnčí zvěře a snad, alespoň podle četných pobytových znaků, i divočáků.
Našel jsem docela pěknou a relativně čistou paseku porostlou sem tam vysokou travou a přivrácenou ke slunci. Při příchodu jsem zradil několik kusů srnčí, ale spíš odešli než utekli a tak jsem doufal, že se za chvíli vrátí. Usadil jsem se pod malým hustým smrčkem a stačilo asi 45 minut počkat a na druhé straně paseky se něco hnulo. Jo jo, je to skupina srn a jeden srnec s parůžky v lýčí. Byli ještě docela daleko, tak jsem udělal pár "zajišťovacích" fotek, co kdy byly poslední. Ani jsem v tu chvíli netušil, že budu mít pravdu! Kdesi nahoře nad pasekou se ozvaly


hlasy dětí a srnčí samozřejmě zmizelo. Čekal jsem ještě asi hodinu, ale už se nepohnulo nikde nic. Nevadí, mám další místo v seznamu a dneska šlo opravdu jen o protáhnutí se přírodou. Ještě jsem se jen tak prošel docela pěkným lesem, překvapivě i docela čistým a uklizeným, zahlédl nějaké další obyvatele lesa a spokojen se vrátil do tepla k domácími krbu :-)

1.2.2011
Byl nejvyšší čas někam v novém roce vyrazit. Počasí bylo již párkrát na focení docela fajn, ne sice na fotky zvířecí, ale krajinářské snímky se daly nějaké pořídit. Jenže to chce být ve správný čas na správném místě a to také není jednoduché, zvláště, když se musí i vydělávat.
Předpověď na nedělní den však slibovala krásně slunečno a mrazivo, což pro můj plán focení zaledněných potůčků bylo to pravé ořechové. Vybral jsem si dva docela strmé potůčky (Medvědí a bezejmenný) pramenící na úbočí jednoho z nejvyšších beskydských kopců - Travném, jehož úbočí mám už docela prošmejděné, ale nejčastěji na jaře nebo na podzim, kdy už nebo ještě není sníh. Od potoků jsem očekával množství roztodivných ledových útvarů, které se vytvářejí vodou dopadající z výšky kamenných stupňů. Bývá to často zajímavá podívaná!
Parkuji pod kopcem poměrně blízko prvního údolíčka tak, abych měl do vyšších poloh Medvědího potoka co nejblíže. Přeci jen stoupat delší dobu s batohem vybavení a v 15 centimetrech čerstvého sněhu do docela strmého kopce dá zabrat. Pomalu krok za krokem nabírám výšku, kroky tlumí čerstvý sníh, jen sem tam cinkne špička hůlky o schovaný kámen. Sleduji okolí, jestli náhodou někde neuvidím i něco živého, ale v ranním lese je úplný klid. Jen šňůrky stop prozrazují noční přítomnost lišek a sem tak prochází po vrstevnici stezka jelení zvěře. Může tu být i docela živo! Ale já štěstí nemám, stejně jsem nevzal čtyřstovku, takže by to bylo jen setkání na "podívanou".
K místu prvního focení to je jen asi 2 kilometry, ale v těchto podmínkách mi stoupání přeci jen zabralo téměř hodinku a propocené tričko navíc. V místě, kde potůček křižuje lesní silničku, je napůl přirozená a napůl umělá kaskáda malých peřejí, splávků a mechových kamenů. Prostě správné místo pro mé dovádění se stativem :-) Je -10, naštěstí nefouká a slunce nesvítí přímo na peřeje, takže přepalů snad nebude moc. Oblékám si rukavice bez špiček prstů, přeci jen potřebuji foťák ovládat. Když jsem u rukavic - opravdu vřele je doporučuji, jsou k nezaplacení a i v téhle zimě mi prsty nezábly a přitom jsem mohl nastavovat na čudlíkách foťáku vše potřebné. Kdyby jste je chtěli, jejich zimní levná nekvalitní verze je k dostání v army šopech za 150,-, kvalitní verze v loveckých oděvech za cca 250,-. Navíc mají takovou "záklopku", která se dá jednoduše přes špičky prstů překlopit a tím se z nich stanou palčáky. Jo, je to pohoda!
Rozkládám stativ, nasazuji dvoustovku a polarizák a hledám nejvhodnější místa. Asi hodinku

pobíhám okolo, sem tak uklouznu na ledu, sem tam se mi něco povede, jsem spokojen. Ještě vyměňuji objektiv za 17-50 a zkouším jiné pohledy. Čas letí a ještě mi zbývá navštívit druhý potůček, který je asi kilometr dál úbočím. Balím fidlátka a "spěchám" po vrstevnici. Ono to spěchání je docela pomalé, musím si prošlapávat cestu, v panenském sněhu zůstává moje klikatá stopa.


Konečně jsem na místě, ale tentokrát jsem maličko zklamán, ledy nejsou takové, jaké jsem očekával. Ale co, pokouším se aspoň něco z toho "vydolovat". Nakonec se vzdávám, nezdar zažene horký čaj a tatranka. Před cestou zpátky se rozhoduji ještě kousek vystoupat k oblasti, kde jsem kdysi na podzim fotil bývalé staré lesní velikány, teď již padlé na zem a rozpadající se v nekonečném koloběhu. I takhle v zimě, pod sněhem, mají své kouzlo a já je mám moc rád. Jejich ležící torza vypadají, a nejen vypadají, mohutně, vznešeně, nádherně a jaksi neporazitelně. Rezavá, rudohnědá barva tlejících pařezů je v krásném kontrastu s čistě bílým sněhem. Padlé


kmeny porostlé jasně zeleným mechem se nenechávají zahanbit. Chodil bych tady a díval se ještě dlouho. Ale čas se naplnil. Sestupují nejkratší cestou k autu, spíš tedy kloužu a balancuji blízko pádu, svah je hodně strmý a pod sněhem se skrývá nejedno překvapení v podobě větve nebo pařezu. Ale to je přesně to, co potřebuji a co mě baví.
Tak zase někdy příště!

31.12.2010
Zima není pro mé focení úplně ideální, přeci jen je podstatně obtížnější pořídit dobré snímky zvířat i ptáků v jejich přirozeném prostředí. Ano, rád fotím i krajinu, potoky a jiné přírodní scenérie, ale fauna má přeci jen trochu přednost. Letošní zima je docela krutá, sněhu hodně, mrazů ještě víc a tak i samotný dlouhodobý pobyt venku přináší hodně komplikací. A když už se dostanu někam do přírody, fotky jsou většinou jen takové nic moc, spíš dokumentační a nestojí za vystavení. To vše je důvodem toho, že jsem zde již víc než měsíc nevložil žádný příběh a ni snímek.
Poslední prosincové dny trávím pravidelně v Jeseníkách a tak jsem maličko doufal, že se mi povede pár snímků, které mne na pár dalších dnů uspokojí. Dva tři dny věnuji výletům po okolních kopcích, mám již každoroční tradiční trasy, které prostě nesmím vynechat. Sice mrzlo až praštělo, ale dokud je člověk v pohybu, jde to přežít :-).
Jedna z těchto tras vede z Heřmanovic přes Rejvíz a rozhlednu Zlatý Chlum do Jeseníku. Moc hezká cesta, dlouhá asi 18 kilometrů, ale ne moc náročná. Ranní autobus mě "vysype" na rozcestí v Heřmanovicích ještě před východem slunce. Jasná obloha a teplota -12 dává tušit nádherný den. Stoupám po zafoukané silničce na rozhledové místo Prameny Opavice, chci stihnout východ slunce. Ve sněhu to však nejde tak rychle a tak mne oranžový kotouč nového dne zastihne ještě na úbočí. Ale i tak se naskýtají nádherné pohledy na žlutooranžovým světlem nasvícený sníh a ojíněné stromy. Barvy jsou to neskutečné a i když jsem tohle viděl již mnohokrát, neustále se nemohu nabažit té krásy, těch barev a neustále bych jen fotil a fotil, abych si uchoval to krásno napořád.


Tahle fotka kostela v Horním Údolí je také pro mého kamaráda Radima, tenhle pohled kdysi také vyfotil, ale co si tak matně vzpomínám, bylo to snad na podzim ..

Cesta není prošlapaná, v hlubším sněhu se nejde moc dobře, ale Rejvíz je po dvou hodinách již v dohledu. Na Zlatý Chlum je odtud asi 5 kilometrů, tam v malé chatě pod kamennou rozhlednou poskytuje jeden starší člověk občerstvení, je to příjemná zastávka v útulném prostředí, vždy je dobře vytopeno, klobáska i kafe nebo čaj chutná dvojnásob. Myslel jsem, že aspoň z Rejvízu bude cesta prošlápnutá, ale nee. Navíc se jde v podstatě po hřebenu, sníh je tady nafoukaný a není ho málo, o to obtížnější cesta je. Kousek před posledním výšvihem k rozhledně se otvírají nádherné pohledy na celý hlavní jesenický hřeben, vlevo počínaje Pradědem přes Červenou horu, Vozku, Keprník a Šerák až po vzadu vykukující Kralický Sněžník. Hlad se začíná ozývat, už se těším na klobásku. Ale ouha, chata je zavřená! Tak tohle se mi tady v tuto dobu za mnoho posledních let ještě nestalo! Cedulka na dveřích hlásá, že otevřeno bude až od 30.12. a dnes je 29. Mám smůlu, společně se mnou i mnoho dalších turistů, kteří však přišli z Jeseníku nebo z jen 2 kilometry vzdáleného parkoviště u Křížového vrchu. Nedá se nic dělat, pokračuji dolů do Jeseníku, odkud mne autobus odveze zpátky.
Dvě rána a část dopoledne jsem chtěl věnovat i focení zvěře, v okolí je jí mnoho, ale ani na jednom z mých tradičních "lovišť" jsem úspěch neměl. Problém byl hlavně v tom, že pod čerstvých sněhem byla díky několika teplým dnům před vánoci taková zmrzlá krusta, která se při každém kroku propadla a vydala hodně hlasitý křupavý zvuk. Což samozřejmě zvěři moc nevonělo a tak jsem vždy viděl jen utíkající srnčí. A i když jsem někde vydržel v mraze čekat hodinku dvě poblíž chodníčků zvěře, neměl jsem prostě úspěch. Pár fotek samozřejmě vzniklo, ale jak píšu na začátku, jsou z kategorie dokumentačních.

Ale aspoň mám důvod zase někam vyrazit, v těchto mrazech jsou jistě potůčky pěkně zaledněné, inverze s pěknými mraky se nějaká také ještě najde .... no, těším se!
 

17.11.2010
Téměř tři týdny a nic jsem za tu dobu nevložil. Ono ani nebylo co, sice jsem se do přírody sem tam vydal, ale na focení nebyly vhodné podmínky. Naštěstí úterý přineslo do našeho kraje inverzní počasí, město a okolí se dusilo v mlze a smradu, na horách bylo docela čisto, i když s vysokou oblačností. A protože bylo ve středu volno, teda v práci, sledoval jsem každou hodinu, jak se počasí vyvíjí a webové kamery na beskydské Lysé hoře byly častým návštěvníkem mého monitoru. Pro středeční focení jsem si vybral tentokrát Smrk, jeden z nejvyšších
beskydských vrcholů, protože Lysá hora je už docela fotograficky "projetá" a já
chtěl mít něco jiného.
Budík ve středu zvoní už před pátou hodinou, přeci jen než dojedu pod kopec, než na něj vyběhnu .... Ale ještě než vyjedu, zapínám počítač a kouknu na kamery - JO, inverze je stále!! Vlastní východ slunce jsem fotit nechtěl, z místa, které jsem si vybral, to není žádná sláva. Ale pohled západním směrem je jiná káva. Pod kopci je mlha, že by se dala krájet, sem tam jedu jen třicítkou, ale nevadí, tentokrát nespěchám. Na Smrk vycházím od hotelu Srdce Beskyd, monstrózní hotel vypadá už léta hodně opuštěně, jen nápis Radegast svítí do začínajícího svítání. Odtud je ale cesta na mé místo nejkratší, jenže tím pádem nejstrmější, na 4 kilometrech 500 výškových metrů. Stále v mlze vycházím v ostrém tempu, mnohakilový batoh s vybavením je docela zátěž, ale co, dám si aspoň do těla. Zhruba v 850 metrech mlha řídne a nad hlavou sem

tam matně prosvítí modrá obloha. Tak to je paráda, nahoře bude slunečno! Dalších snad 20 výškových metrů a jsem nad mlhou. Slunce ještě nevyšlo, ale krásně sytě oranžově zbarvená východní obloha dává tušit ranní nádheru. Pomerančová barva je až neskutečná, ale opravdová. Ti, kteří například na Fotoaparátu někdy tyhle barvy kritizují jako nereálné, by se měli někdy takhle dostat do kopců a zažít tu nádheru na vlastní oči. Většinou je to však jen dílo okamžiku, stačí i deset dvacet minut a všechno je pryč.
Na lovecké chatě Hubertce si dopřávám pár minut oddychu, ale zase vyrážím nahoru, to mi zbývá jen asi 300 metrů na takovou holinu s polámanými stromy, odkud je výhled jižním a

západním směrem. Na vršek Smrku ale nejdu, byť je to jen kousek. Jako vždycky pobíhám všude okolo a hledám výhledy, které se mi líbí. Jak jinak, že. A protože mám s sebou i teleobjektiv, pokouším se o zachycení detailů inverze. Asi hodinku věnuji focení, zase si pořídím i jedno panorámko.

Ale když už jsem tady nahoře a mám teleobjektiv, pokusím se najít i něco živého. Ale kromě jednoho (pro mne neidentifikovatelného) ptáčka na vršku větve na nic dalšího cestou dolů nenatrefím. To už potkávám asi deset turistů, kteří také míří nahoru, ale takovou ranní podívanou, jako jsem zažil, dnes již neuvidí. Opět vcházím do mlhy a vlezlého chladu, ale hřeje mě krásně prožité dopoledne. Odjíždím  a těším se další takové příležitosti.

31.10.2010
Krásné poslední říjnové dny se trefily na prodloužený víkend a jeden den dovolené. Takže 4 dny jsem mohl aspoň z části věnovat fotografování. Podařilo se mi fotit na čtyřech různých místech, i když je pravda, že ne vždy úplně tak, jak jsem si představoval. Ale co, důležité je být venku a vydařená fotka je vlastně bonbónek navíc. Ale příjemný :-)
První volný den byl na řadě můj žimrovický "revír", protože se mi stále nedaří vyfotit si daňky tak, abych byl spokojen. Všechno byly zatím fotky spíš dokumentační. A tak mě mrazivé ráno přivítalo v zlatem oděných bukových lesích. Cestou na známá místa jsem zahlédl několik muflonů, jejich

říje začíná a tak jsou berani docela aktivní a křižují sem tam lesem. Bohužel to všechno ale byly vzdálenosti nefotitelné. Usadil jsem se na místě, kde jsem předpokládal, že by se mohli daňci objevit a možná i nějaký muflon se nachomýtne. Asi po půl hodince jsem koutkem oka zahlédl něco, co do lesa svým zbarvením moc nepatří, jakási bílá skrvnka mezi listím mladých bučin. Otočím se pomalu tím směrem a srdce se mi rozbušilo. Okolo mne prochází krásný úplně bílý daněk! Už jednou asi před měsícem jsem jej jen letmo zahlédl, tentokrát byl docela blízko, ale bohužel odcházel směrem ode mne. Pořizuji několik snímků, bílý přelud pomalu mizí mezi silnými kmeny buků. Ještě chvíli čekám, pak se se pokouším něco objevit šouláním na jiném místě, kde se daňci zdržují v mladém smrčí. A mám trochu štěstí v neštěstí, potkávám krásného daňka, bohužel mezi námi je množství suchých smrkových větviček a tak jen tuším tu nádheru jeho paroží. Jeden snímek a loučíme se.

Další den jsem naplánoval výšlap na Medvědí vrch a Orlík v Jeseníkách. Oba kopce patří k mým oblíbencům, jsou z nich pěkné rozhledy a uprostřed mezi nimi, na malém sedýlku, stojí Heřmanovická chata. Kdysi byla obklopena vysokým smrkovým lesem, který neodolal náporů vichřice a tak zůstala chata osamocena. Naštěstí již všude okolo vyrůstá mladý les. Nejrychleji se nahoru dostanu přímou cestou a tak stoupám směrem k vrcholu Medvědího za krásnými rozhledy. Nahoře mě čeká nádherně modrá obloha, zasněžený Praděd, hřeben Vozky, Keprníku a Šeráku, na který v mlžné dálavě navazují Krkonoše a všude okolo sluncem nasvícená žlutá tráva, z které jasně září šedobílou barvou torza smrků a pařezů. Procházím okolo chaty a krátkým stoupáním přecházím Orlík. Dál vede má cesta na kopec, na kterém vždy vídávám suťová pole, ale ještě nikdy jsem tam nebyl. Jdu jen tak lesem po hřbetu kopce. Vlevo asi 20 metrů ode mne uslyším praskot větví, krásný jelen s nádherným parožím si razí během cestu okolo mne, proběhne snad 30 metrů přede mnou a praskot lámaných větví se za chvíli ozývá již jen slabě kdesi dole ve svahu. Přicházím na suťovisko, v poledním slunci krásně svítí bílými balvany křemene i barvou mechů a lišejníků. O kousek dál a níž je další suť, tentokrát ale zřejmě z jiné horniny, kameny jsou šedé a úplně jiné, než v tom prvním. Zajímavé, geolog by jistě znal důvody.

Třetí den je ve znamení ptačím. Několik hodin chci věnovat skorcům, kteří na Černé Opavě hledají něco k snědku. Jenže se mi vůbec nedařilo. Ne, že bych skorce neviděl, ale nedařilo se mi je nachytat někde v místech, kde se k nim dá přiblížit na rozumnou vzdálenost. Trochu rozladěn se vracím okolo řeky. Nízké slunce sem tam prosvítí vysoké smrky a ukáže na nějaký kámen ve vodě. Stačí minuta a kámen je opět ve stínu, aby si slunce užil na chvíli ten vedlejší. Pokouším

se teleobjektivem zachytit tyto chvilky, docela se mi to líbí. Šramot na kůře smrku napovídá, kdo je toho příčinou. Malá černá veverka nervózně pokukuje po narušiteli, ale dovolí mi udělat snímek.

Poslední dějství volných dnů se odehrává na zahradě, kde mám u malého hlohu krmítko, které nezapomínám již v tuto dobu plnit semínky slunečnice. A ptačí drobotina se mi odvděčuje často legračními hrátkami. Tentokrát jsem však přilákal i dva druhy, které jsem asi ještě na návštěvě neměl. Sešlo se malé hejnko vrabců polních a dvě pěnkavy jikavci. Pěkní ptáčci to jsou. Ale aby se nažrali, museli bojovat s početnou skupinou sýkorek, zvonků a brhlíků. Ale takový je život.


 

18.10.2010
Minulý víkend ještě krásně slunečno, přes týden v jesenických i beskydských horách krásná inverze, ale v sobotu už podzimně. Opět byly na řadě Jeseníky, má návštěva Žárového vrchu se odehrává minimálně 2x ročně, většinou na jaře a na podzim. Je to jeden z mých oblíbených kopců, 1100 metrů vysoko jsou na plochém vršku krásné skály ukryté v mladém smrčí, jen jejich nejvyšší vrcholky jsou nad nimi a je z nich nádherný výhled na okolní masivy kopců včetně Pradědu.
Cestu k nim jsem začínal na sedle zvaném Kóta, které je na půlce silničky z Videl do Karlovy Studánky, je již poměrně vysoko a tak si ušetřím hodně výškových metrů. Na Žárový vrch lze dojít několika cestami, já volil, jak jinak, tu náročnější, která vede neznačenou pěšinou přes stejně vysoký kopec zvaný Lyra. Cestou na Lyru se stavuji na drobných skalkách, jen tak pro zajímavost a na jednu z nich vylézám. Což se ale neobešlo bez "veselé historky z natáčení".
Na skalku vysokou asi 6 metrů byl výstup trochu náročnější, ale očekával jsem na ní jakýsi výhled na Praděd, takže proč ne. V jednom místě jsem se musel vyšvihnout na jakýsi skalní stupeň, když v tom se zablesklo a krátce zatmělo! I trochu jiskřiček se asi objevilo :-). To jsem hlavou narazil na skalní výstupek nade mnou, kterého, čumě dolů pod nohy, jsem si nevšimnul. Na výčnělku zůstal chumáček vlasů a na hlavě přibyla v mé sbírce další krvavá díra. Naštěstí krve v té zimě moc nebylo, ani pro barváře by to nestačilo.







Další skálou v pořadí už byla Lyra, kde jsou v podstatě dvě skály, jedna jako hřebínek na hřebeni, druhá o málo níže je takový hezký solitér, nahoře rozčísnutý na dvě půlky. Tou průrvou se dá projít skrz, ale pozor, cesta tam končí 15 metry prázdna!

Sestupuji pak do sedýlka k Sedlové boudě, zrovna je obsazena trochu rozjařenými mládežníky. Po hřbetu kopce zase nabírám výšku, je otázka pár desítek minut a jsem na Žárovém vrchu. Je tady krásně, jak jinak! Jen je trochu škoda, že podzimní barvy krásně zbarvených bučin na svazích
okolních kopců nejsou aspoň trochu osvíceny nízkým podzimním sluncem. V některých údolích je mlha, někde se přelévají mraky mezi kopci, Praděd je sem tam v mracích a sem tam se vyloupne televizní věž. Hledám pohledy, které

jsem ještě nefotil, pobíhám ze skály na skálu, pobíhám mezi skalami. Na jedné z nich jsem našel zajímavé misky vzniklé zvětráváním a které zachycují dešťovou vodu. I proto je využívají drobní ptáci, kteří se ještě sem tam proletí jinak ztichlou krajinou.

Času mám ještě poměrně dost, tak se vydávám dál po hřebeni, na skály zvané Plošina. Teď, když není sníh, je to cesta docela jednoduchá, mezi mladým smrčím se proplétá stezka vychozená turisty i zvěří, jejíž pobytové znaky jsou všude okolo. Ale v zimě to tak jednoduché není, všechno je zasypáno metrovou vrstvou sněhu a není vůbec jednoduché určit ten správný směr. A v mlze je to ještě horší. Ale tentokrát naštěstí ještě sníh není. Cesta mě vede zase kousek dolů, procházím okolo krásně vybarveného buku, kterého takto vidím a fotím již po mnoho let, mezi zelenými smrky se krásně vyjímá! Další mírné stoupání již vede k Plošině. Kromě několika solitérních skal je na jednom okraji výchozu krásná skála, shora přístupná, dvě plošiny kousek nad sebou dávají v případě hezkého počasí neskutečné výhledy. Tentokrát je však zataženo a kopce naproti jen na chvíli a vždy na malý kousek dovolí nahlédnout do svých lesů. Obcházím skálu a procházím ji celou v jejím úpatí. Je opravdu docela mohutná, snad 30 metrů vysoká, snad 100 metrů dlouhá ..... Na jejích úbočích, přímo do skal vrostlé, se snaží přežít pokřivené a docela silné kmeny jeřabin. Z protější skalky se pokouším ji nějak zachytit "na film", škoda, že není s čím její mohutnost porovnávat. Zajímavé místo ....

Obracím se o 180 stupňů a mířím zpět. Původně jsem chtěl sestoupit až na silničku vedoucí okolo celého masivu kopce, ale narazil jsem na starý lovecký chodník a cesta po něm byla balzámem jak na duši, tak na nohy. Dovedl mě zpět až k Sedlovce, nicméně mě ještě pár kilometrů po asfaltu čekalo.
A kam to bude příště? To se uvidí ...... ale jestli nevíte, kam se vydat, vřele tuhle trasu doporučuji, není náročná a jsou na ní opravdu nádherná místa!