11.10.2010
Neděle hodně brzy ráno zvoní budík, dívám se ven, jestli je inverze nebo ne. Chystal jsem se totiž na hory fotit a inverze by se mi šikla. Ale bohužel, hvězdy svítily jakoby je za to někdo platil. Takže jsem musel použít variantu B, což byla další návštěva Žimrovic, přeci jen včerejší den nebyl na daňky úspěšný a slunečný den sliboval i pěkné podzimní barvy v bučinách, které se již krásně zabarvují.
Slunce se vykulilo na sousední kopec v okamžiku, kdy jsem již mířil na včerejší místa. Cestou vyměňuji teleobjektiv za širokáč, nemohu vynechat nádherně prosvícené bukové listí, zářící jasnými barvami podzimu. Jen se modlím, aby v tu chvíli něco neběželo okolo, tímto objektivem

by to byla jen tečka v lese. Ale nic se naštěstí nestalo a tak usedám opět na čekanou s teleobjektivem na stativu. V lese je úplné ticho, jen vánek sem tam prohrábne listí. Ani po dvou hodinách jsem nezahlédnul nic živého, žádné jemné šustění opatrných kroků zvěře. Je čas se pohnout a najít si nějaké jiné místo. Přicházím na okraj svahu, kde je jakýsi zářez a paseka, takže na ni vidím trochu shora, jakoby do protisvahu. Je docela hustě porostlá mladými břízkami, ale sem tam jsou i zatravněná místa. Kdysi jsem tady fotil danělu, možná se něco povede i teď. Najednou slyším zvuk, na který čekám již dlouho a který mi rozbušil srdce - rochání daňka! Nejprve slabě, pak silněji. Snažím se určit, odkud zvuk přichází. Zdá se ale, že je to z druhé strany paseky, minimálně 100 metrů daleko, zahlédnul jsem tam mezi břízkami nepatrný pohyb. Rochání daňka se ozývá častěji a je to opravdu zážitek, silný dunivý zvuk se odráží od hradby stromů. Je zajímavé, jak relativně malý daněk dokáže vyloudit tak silný zvuk. Rochání se ozývá neustále v několikaminutových intervalech, ale stále nic nevidím. A nemám šanci se dostat někam blíž, třeba se daněk pohne a já budu mít příležitost. Jednou se mi zdálo, že mu odpověděl jiný daněk a asi jsem se nemýlil, protože se za chvíli ozýval třesk paroží, trvalo to snad minutu. Jaká škoda, že se tohle všechno odehrávalo za neprůhlednou stěnou jemných lístků mladých břízek!
Pak se ale daněk trochu pohnul, měl jsem na fotku jen pár vteřin, ale hned zatáhnul do hustších porostů maliní a stromků. Jakýsi pohyb na půlce vzdálenosti k daňkovi mě opět navnadil. Dvě

daněly a jeden potomek se rozhodli, že si poblíž mne na něčem dobrém pochutnají. Jedna byla máma a druhá teta, mladej se ale měl k oběma stejně, jen od mámy si ještě bral mléko. Bohužel zase ty potvory břízky hatily dobrou fotku a tak lze jen tušit, jak se u mámy krmí. Postupně


 

trojice procházela okolo mne a tak se snad pár fotek podaří. Pokusil jsem se přijít ještě blíž, neměl jsem co ztratit. Nakonec se to podařilo a skryt za silným bukem jsem ještě pár fotek stihnul, to už se mi skoro nevešli ani do hledáčku. Ale všechno má svůj konec a tak jsem se opět potichu vzdálil a nechal tu krásnou trojku svému osudu. Snad je tady někde najdu i příští rok.

Cestou zpět procházím kolem řeky Moravice, slunce prozařuje místy klidnou vodu a nad kameny loví pstruzi. Pokouším se jednoho vyfotit i s podzimním listím, které sem tam plave na hladině. Tak patnáct pokusů a snad aspoň jeden snímek bude. Zajímavé bylo sledovat, jak loví i nějaké můrky letící těsně nad hladinou, fotka lovy se však nevydařila.

Tak zas něco příště :-)

9.10.2010
Zase je tady víkend a meteo slibovalo krásné počasí. No ale asi jak kde. Několik dnů před víkendem byla vždy ráno a dopoledne hodně silná inverze, takže sluníčku se podařilo probojovat na zem až někdy okolo poledne. Ale doufal jsem, že snad přeci jen předpověď vyjde. Nestalo se a tak vstávání do silné mlhy mě moc netěšilo.
Měl jsem v plánu navštívit kopečky na Žimrovicemi, stále tam mám dluh v nafocení daňků, muflonů i divočáků. A protože daňčí říje snad již pomalu začíná, tajně jsem doufal v krásné lopatáče. Při východu slunce jsem byl již v lese, ale samozřejmě jak jinak, mlha by se dala krájet. Ale měla aspoň jednu výhodu, tlumila mé kroky ve spadaném bukovém listí. Dohlednost tak 50 metrů, pomaličku mířím na místo, kudy zvěř chodí a kde snad mám šanci. Spíš tušením než zrakem jsem zahlédl před sebou divně zakroucenou větev, ještě dva kroky a je to jasné - z mlhy na mě kouká muflon "jak prase". Ale taky toho asi moc nevidí, vítr mi přeje, takže mám čas jej vyfotit. Pokouším se dostat maličko blíž, ale muflon odskakuje asi 20 metrů dál, zastavuje se a opět na mne hledí. Tak ještě jedna fotka. Je mi jasné, že jsou jen dokumentační, ISO 1600, čas 1/80, ale aspoň máte představu, jak to tam vypadalo. Ale doma v počítači překvapení, nebyl tam jeden, ale dva krásní samci! V té mlze jsem druhého vůbec neviděl, ale foťák si poradil. Na mé místo mi zbývalo ještě asi 50 metrů, ale to bylo na muflony už příliš a pomalu se za nimi mlha zavřela.

Maskuji se u paty mohutného buku a začíná dlouhé studené čekání. Je asi 6 nad nulou, vlhko, slabý větřík, navlíkám veškeré oblečení.
Dlouho se nic neděje, takže měním objektiv za širokáč a dělám pár fotek mlžného lesa. V tom zaslechnu za sebou šustění listí. Pomalu se otočím a dívám se na danělu s mládětem asi 30 metrů ode mne! Nemají o mně ani tušení. No jo, ale problém, stativ je natočen na opačnou stranu! Pomalu jej zvedám i s maskovací sítí a daří se mi jej vytočit do správného směru. Mezitím stačí daněla popojít na mou úroveň, fotím rychle dva snímky. Jenže na tuto vzdálenost by musela být hluchá, sice neví, co jsem zač, ale pro jistotu odkluše s bekáním do bezpečí. No, zatím to vypadá dobře.

Sedím několik desítek minut a rozhoduji se, že změním stanoviště. Začínám sklízet vybavení a  okamžitě se projevuje efekt balení - asi 20 metrů přede mnou se zničehonic objevuje z mlhy srnec! Naštěstí netuší, že není sám, ale je tak blízko, že se do hledáčku skoro nevejde. Klapnutí závěrky jej vůbec nevzrušovalo a mlha jej vzápětí pohltila.

Nicméně pomalu procházím na další místa, kde bych mohl na daňky narazit. A opravdu, asi po 15 minutách je vyplaším na docela pěkném místě mezi krásnými buky, je tady i maličko menší mlha tím pádem i víc světla. Opět se maskuji u paty stromu a další čekání začíná. Mám vysledováno, že se asi po hodince vrací na původní místo, takže to zkusím. Ale nic se neděje, hodinka a půl je pryč. Pomalu se mlha rozptyluje a sluneční paprsky sem tam šlehnou do čerstvého žlutorudého listí. No nic, opět balím, ale nevzdávám se a procházím lesem, jestli náhodou nejsou někde jinde. Asi 50 metrů před sebou zahlédnu mezi kmeny stromů pohyb. To srnčí mrská ušima na okraji malého palouku! Pomaličku, skryt trochu kmeny se přibližuji na dostřel. Pořizuji první fotku, když v tom si všimnu, že vlevo je ještě další. Pro jistotu zkontroluji větší okolí a opravdu, je tam celá tlupa! Naštěstí mě jejich stráž neviděla. Ale dostat se blíž, to už šanci nemám. Navíc napůl dřepím, napůl klečím v docela divné pozici, začínají se mi z toho po chvíli klepat nohy. Je legrační, když to nejde ani zastavit :-), tak volím raději kombinaci s kratším časem. Pár fotek teda mám.


A jsou i s příběhem - jde se nakoupit a taťkovi se evidentně nechce. "Tak kde furt jste?". "Co zas? Dyť už jdem!" a mladá je drzá, vyplazuje na taťku jazyk.

V tom vlevo kousek dál, asi 80 metrů mezi stromy prochází daňci. Ale bohužel tam nejsou ti správní s parádními lopatami, je to jen jejich harém s mladými. Ale jsou daleko a navíc jdou jiným směrem. Pořizuji jeden dva snímky, když vtom slyším něco běžet z druhé strany. Kouknu a co nevidím! Tři daňely tryskem běží k té "mojí" skupince a je mezi nimi albín! Snažím se mezi stromy něco cvaknout, ale není šance. Jakmile "tryskáči" míjejí skupinku, dělají čelem vzad a stejným tryskem mizí v místě, odkud se vynořili. Tak to jsem fakt nepochopil :-). Ale tímto divadlem se naplnil i můj čas, takže definitivně scházím do údolí. Bylo to dneska fajn.

4.10.2010
Konečně se vydařil den!
Sobotní noc slibovala pěkné ráno, obloha posetá tisíci hvězdami společně s přízemními mrazíky dávala tušit, že minimálně dopoledne bude na horách překrásně. A tak jsem naplánoval výlet do jesenických kopců, tentokrát do oblasti západně od Vrbna. Parkuji v Bílém Potoce, odkud stoupám po silničce mířící k skalním stěnkám nad Skalním potokem. U nich jsem byl naposledy v zimě fotit rampouchové krásy. I když je docela chladno, stoupáním se přeci jen trochu zapotím, ale to nevadí, výhledy mi to jistě vynahradí. Ze silničky odbočuji na zmíněné skalky, jsou z nich pěkné výhledy na masiv Pradědu i do údolí Vrbna. Podzim sice teprve začíná, ale i tak se již některé stromy halí paletou podzimních barev. I přes hřejivé sluneční paprsku zůstává ve stínu

na rezavých lístcích borůvčí jinovatka, dokonce i na odkloněných skalních plošinkách je ledovato, takže musím dávat pozor, kam stoupám, kluzké to je hodně. Pořizuji pár fotek a mířím dál, lehkým stoupáním se chci dostat na vrch zvaný Karliny kameny.

Jak napovídá název, je na něm krásné uskupení velice fotogenických skalek, navíc se otvírají rozhledy směrem severním, na masiv Medvědího vrchu a Orlíku. I Heřmanovická chata v sedle mezi nimi je vidět úplně jasně. Ale ještě tam nejsem. Napojuji se na téměř neznatelnou stezku vedoucí po širším zalesněném hřebeni, cestička je co chvíli přerušena skalkami, na které neopomenu vylézt. Všude jsou krásné výhledy, nemohu se jich nabažit. Pokračuji ale nahoru a za chvíli mám před sebou Karliny kameny. Tady je již skála oschlá, takže neklouže a není žádný problém vylézt téměř kamkoliv. Slunce v závětří pálí jako v létě, moc příjemně se odpočívá.

Vylézám na některé skály a jako na rozhledně se otáčím všemi směry, snažím se poznat jednotlivé kopce a připomenout si, kudy jsem na který z nich šel. Karliny kameny tvoří vlastně jakousi kamennou páteř na vrcholu kopce a jsou moc fotogenické. Zkouším vyfotit z ruky  stoosmdesátistupňový panoramatický snímek složený z devíti fotek od Černého vrchu po svahy nad Vrbnem. Snad se

aspoň trochu povede. Kdo se chcete podívat na podstatně větší verzi než kliknutím na obrázek, podívejte se zde ..... Doslova pobíhám po skalkách a hledám, odkud to bude hezčí. A taková zajímavost - v jedné štěrbině skály na vrcholu jsem našel pečlivě zabalené pudlo s ubrousky na čištění monitorů :-), takže asi nějaký fotograf tam chodí častěji.
Chystám se již odejít, když si všimnu na jedné větvi jeřabiny, asi 80 metrů daleko, jakéhosi pohybu. Podívám se dalekohledem a vidím, že tam sedí kulíšek! Což je naše nejmenší sovička, vlastním jménem kulíšek nejmenší. Vyměňuji objektiv za čtyřstovku a hledám, kudy se k němu dostat blíž. Nebude to jednoduché, strom roste na okraji skal, takže to bude možné jen odspodu, jenže to zase budu fotit proti obloze, což není vůbec dobré, navíc i slunce bude mírně zpředu. Ale nedá se jinak a tak se pomaličku přibližuji, sem tam skryt za skalkami, sem tam za malým smrčkem, nakonec se plazím borůvčím. Pokaždé, když získám kousek vzdálenosti, pořizuji pár fotek, co kdyby byly zrovna poslední :-). Daří se mi dostat se docela blízko, sovička vyplňuje téměř celý hledáček. Bohužel je ale otočena zády, ale jsem vděčný i za tohle. Otáčí hlavičku téměř dokola a tak snad nějaká fotka s jejími kukadly bude. Potom se už na sebe snažím upozornit různými zvuky, ale moc mě "nebere". Nakonec se na mě doslova vyp ... a šipkou sletí pod skálu. Jsem rád, že dnes nebudou jen krajinářské fotky.

Pokračuji dál stoupáním na Černý vrch a Jelení loučky, kde jsou vidět stopy jelení zvěře (jak jinak, že :-)), jejich četné pobytové znaky jsou nepřehlédnutelné. Není se co divit, že se to tady mysliveckými posedy jen hemží. Možná, že za rok se sem v září podívám. Cesta zpět je docela dlouhá, ale den byl krásný, fotky mám a tak to už nějak přežiji.

29.9.2010
Jelení říje je pomalu u konce a předsevzetí, které si dávám každým rokem v létě, jsem zase nedodržel. Takže nic, focení jelenů (pokud bych je ale vůbec viděl) se odkládá na další podzim.
Ale přeci jen jsem se k jelenům i dalším zvířatům volně žijícím dostal aspoň přeneseně.
V sobotu večer tři mí kolegové a kamarádi fotografové - Honza, Radim a Martin - otvírali ve Vrbně svou výstavu fotografií přírody "Napříč Moravou".
Vernisáž byla opravdu fajn, sešlo se na tři desítky zvědavců, celou akcí vtipně provázel Ota Bouzek, spisovatel a malíř mysliveckých motivů. Mimochodem, od Martina jsem před nedávnem dostal jeho knížku "Když ještě troubili jeleni". Je to skvěle napsané čtení, navíc často odehrávající se v Jeseníkách v místech, která znám a párkrát je v poslední době navštívil.
Ještě se vrátím k výstavě, k vidění bylo snad 50 krásných fotografií, z nichž některé znám z webových stránek autorů, některé byly pro mne úplně nové.
Dovolím si použít jednu z fotek, kterou pořídila organizátorka výstavy.

Kdo budete projíždět Vrbnem, stavte se podívat na fajn fotky do Střechy! A na webovky vystavovatelů se můžete podívat zde ...

12.9.2010
Vozka. Na tomto jesenickém kopci, vysokém 1377 metrů, jsem byl prozatím jen asi třikrát. Naposledy před pěti lety a to byla mlha, že by se dala krájet. Na Vozkovi jsou krásné skály a já se na ně opravdu těším, jesenické skalky jsou mými oblíbenci.
Víkend sliboval na horách docela pěkné počasí, takže nebylo o čem přemýšlet. Auto parkuji ve Filipovicích, odkud stoupá zelená značka opravdu hodně strmě. Prvním kopcem je však Točník, kde několik zajímavých skalek nabízí krásný, i když dnes mírně v dálkách zamlžený výhled na město Jeseník. Skála je divoce rozeklaná a je úplně jiná než v jiných částech Jeseníků. Zvětrává v takový jakoby deskách, je poměrně křehká. Na některých skalách jsou nahoře jakési misky, dnes plné vody zřejmě po nočním dešti.

Další stoupání již není tak strmé, zbývá asi dva kilometry a budu na rozcestí nesoucí jméno Sedlo pod Vřesovkou. Dá se odtud dojít na Červenohorské sedlo, není daleko, ale já se vydávám opačným směrem, po zelené značce na Vozku. Zprvu vede cesta docela podmáčenou pěšinkou, ale nádherný vysokohorský les mne provází všude okolo, nestačím se dívat. V měkké hlíně napůl vyschlých kaluží zanechaly své otisky králové těchto lesů, jeleni. I vyšlapané pěšinky svědčí o jejich časté přítomnosti, ale v tuto dobu, kdy jsou cesty plné turistů, nemám šanci je ani v dálce zahlédnout. Ale za jeleny jsem nepřijel, takže jsem v klidu. Po chvíli přicházím k zářezu, kterým protéká malý potůček, který se však o pár kilometrů níž promění v neposednou říčku, Hučivou Desnou. Tady, pár set metrů od jejích pramenů, má voda krásný hnědý nádech, barva se dobře doplňuje se světlými kameny, které zde nejsou porostlé mechy.  Mraky sem tam prosvítí sluneční paprsky a zažehnou rezavý oheň na hřebenech kapradí. Pěkné pokoukání. Ale musím jít, zbývá mi ještě asi 100 výškových metrů k cíli dnešní cesty. Prudký výstup se pozvolna mění v lehké stoupání a mezi nízkými smrky již sem tam zahlédnu skalní masiv.

Uskupení skal je na Vozkovi poměrně rozsáhlé, ale hlavně zajímavé! Skály jsou také hodně zvětralé, odlamují se v relativně tenkých deskách, mnoho z nich je uvolněno, takže musím dávat pozor. Obcházím celý masiv, sem tam zasvítí slunce, sem tam se přižene temný mrak, stačí chvíli počkat a můžu si vybrat oblohu do pozadí snímku. Hlavní masiv Vozky je docela rozsáhlý, nejvhodnější je pořídit malé panoráma.

Okolo něj je však množství neméně zajímavých skalek, různě velkých, různě členitých a různě porostlých mechy, borůvčím, jehož lístky se začínají oblékat typickým rezavým podzimním šatem. Fotím, fotím, fotím. Je teplo, mírný větřík tak akorát ochlazuje tělo po náročnějším výstupu.

Zpáteční cesta mě vede téměř po stejné trase, jen sestupuji kousek pod hřeben na lesní dřevařskou silničku, ta sice vede nad Filipovice, ale ne až tam a tak se vydávám přímo dolů vysokým bukovým lesem. Měkce došlapuji v neuvěřitelném množství loňského listí, opravdu
to připomíná chůzi po peřině :-). Unaven, ale spokojen sedám do auta a trochu mne mrzí, že z té nádhery musím odjet.

5.9.2010
Dnes je to spíš o příběhu, než o focení.
A je to stále dokola - počasí, počasí, počasí. Letošní rok není tak ani o tom, co a kde budu fotit, ale kdy mi to počasí umožní. Snažím se využít každé chvilky, abych se pokusil své plány uskutečnit. Stejně tomu bylo i při poslením pobytu v přírodě, navíc okořeněno lidovým "šel na lišku, trefil Maryšku" :-). I když namítnete, že jsem přece lišku trefil, není to tak docela.
Vydal jsem se hlavně na daňky, kteří mi od předloňské říje nedají spát a stále mi chybí nějaká jejich pěkná fotka. Opět tedy brzké vstávání, opět zadýchaný výstup do strmého kopce s batohem výbavy. Hned těsně pod vrcholkem kopce, když vystupuji z takového hlubšího zářezu, vyplaším danělu. Ale jinak to nešlo, byla přímo naproti mě a já neměl šanci to předem zjistit. Ale i tak to bylo dobré znamení, možná tady jsou a budu mít úspěch.

Oklikou, abych šel proti větru, jsem došel do míst, kde se daňci na rozhraní paseky a nízkého smrčí sem tam vyskytují. Maskuji se vedle velkého pařezu a začíná čas čekání. Asi po hodince a půl jsem si řekl, že bych možná měl změnit místo. A nastává chvíle, kterou jistě každý fotograf zvěře zná - začnete balit a v tom se naskytne dlouho očekávaná příležitost a stihne vás naprosto nepřipraveného! V okamžiku, když jsem balil maskovačku a sedačku do batohu, z lesíku asi 20 metrů přede mnou vyběhla liška a šupem travou přímo ke mě. Foťák sice na stativu, ale vypnutý, takže honem zapnout a z podřepu fotit z ruky s "podvěšeným" stativem. Jenže jsem nestíhal v té trávě zaostřit na rychle se blížící lišku, která mne vůbec nebrala na vědomí. Nakonec si mne všimla, když byla asi 3 metry ode mne, tak čelem vzad a odběhla na 15 metrů. Tam se nerozhodně zastavila a otočila se zpět -  "čeho jsem si to vlastně všimla?". Párkrát na mne mrkla a zase se rozběhla ke mě! Zastavila se asi půl metru!!!  vedle mne, chvíli na mne od země takovým legračním pohledem koukala a kolem odběhla kousek dál za hromadu větví, spoza které vystrkovala jen zvědavé oči. A pak pokračovala lehkým klusem vysokou travou mimo mé vidění. To bylo opravdu krásné setkání, tak blízko byla ..........


Dneska už snad další smůla nebude! Vydal jsem se skrz ten malý smrkový lesík na jeho druhou stranu, snad budu mít štěstí tam. Mladé smrkové stromky měly spodní patro bez větví, bylo vidět poměrně daleko i mimo lesík, tak jsem se usadil uprostřed na kraji malé mýtinky s docela dobrým výhledem. Čekám asi hodinku a stále nikde nic, jen asi 150 metrů daleko ve vyšším lese jsem zahlédl nějaký pohyb, snad srnčí, snad daněk ...., ale zatím jinak nikde nic. Bylo docela teplo a tak se mi začínaly zavírat oči a na židličce bylo pohodlně ......... no jo, sem tam při čekání nějakou vteřinku prodřímu, ale jsou to opravdu jen vteřinky. Ale tentokrát ....... najednou mě NĚCO probudilo, zvednu pomalu hlavu a asi 20 metrů přede mnou stojí pod větvemi smrčí mladá daněla! Krásná, bíle tečkovaná, vypadala tak hebká, sem tam na ni dopadne paprsek slunce ....  Nejistě přešlapuje a dívá se na mě. Pomaličku jsem se snažil otočit objektiv jejím směrem, ale šance nebyla. Snad vítr přinesl můj pach, snad malý pohyb objektivu a rychlý odskok do vysoké trávy ukončil divadlo. DRUHÁ  promarněná příležitost, tentokrát závěrka ani necvakla.

No nic, sedím dál, kdy náhodou ještě něco. Sem tam zaslechnu někde za sebou jakési slabé praskání větviček a šustění listí. Ale je to za horizontem, nevěnuji tomu velkou pozornost. O nějakou chvíli později zahlédnu jakýsi pohyb na rozhraní smrčí a paseky, je to rodinka divokých prasat. Vypadá to na vodící bachyni s napůl dorostlou drobotinou! Ale vzdálenost je velká, navíc ve stínu a přiblížit se nedá. Zkouším fotit pod větvemi, čas vychází na 1/20 i při ISO 1000, špatně se ostří ....No nic, aspoň jedna dokumentační snad bude. A opět mě zřejmě zradil vítr, který se na vršku kopce točil všelijak.

To ale již musím ukončil lov a i když maličko rozladěn, přeci jen uspokojen aspoň zážitky se vracím do civilizace. A daňci na mne stále čekají ..............

31.8.2010
Jedním z říček, které jsem doposud nefotil, byla Černá Opava, pramenící nedaleko jesenického Rejvízu. V počátku jejího toku do ní přitéká bezejmenný potůček, rodící se v močálech Velkého mechového jezírka a to mu dodává krásnou tmavě hnědou barvu, nicméně krásně čirou, žádná špindíra to není. A tak i Opava má v místě u Drakova stále vodu zbarvenou, i když je již "naředěna" různými přítoky. V paprscích slunce působí kameny v ní až neskutečně, od hnědé po světle žlutou barvu, v kontrastu k ní jsou svěže zelené mechové kameny či břehy jemným pohlazením pro oči. V místech, kde teče Opava lesem, zase paprsky slunce jako bodové reflektory nasvítí trs trávy, jeden kámen nebo kousek klidné vody, kde je na dně skrz vlnící se vodní hladinu vidět žlutohnědé valounky křemenů. Opravdu moc pěkní místo.
Tentokrát jsem nemusel vstávat s kokrháním (stejně si kohouti nedají pokoj ani ve tři ráno:-)), ale stejně jsem tam chtěl zajít poměrně brzy, aby bylo to správné zlaté světlo nízkého slunce. Parkuji v Drakově a zdaleka nejsem první, množství houbařů je tady asi od svítání. Mám v plánu projít proti toku řeky až k místu, kde se do Opavy vlévá potůček mechových jezírek. Ale již po prvních krocích kolem vody je mi jasné, že plán nedodržím. Tolik pěkných míst, tolik zákoutí, tolik kamenů, peřejí a mechů .....


Vody naštěstí není moc a tak i v pohorkách mohu sem tam přejít na přes řeku nebo postavit stativ doprostřed proudu, 10 centimetrů vody ještě vrchem nenateče :-) Pomalu postupuji proti proudu a hledám místa, kde bych mohl ukázat barvu řeky co nejlépe.

Kousek proti vodě vyplaším skorce. Říkám si, že by nebylo marné si jej vyfotit, letos při jejich hnízdění se mi to nepodařilo. Beru jeho přítomnost na vědomí a dále se věnuji řece. Ale asi po kilometru se dostávám do míst, kde je řeka z jedné strany sevřena skalisky a v řečišti začínají přibývat velké kameny. Jenže bohužel ubývá světla, stromy jsou zde hustší a k vodě se jen sem tam prodere tenký kužel slunce.
Opět jsem vyplašil skorce, tentokrát byli dva, ale stačil jsem si všimnout, že usedli asi 30 metrů proti proudu mezi kameny. Přemýšlím, jak na ně, abych je dál nevyplašil a nacházím vhodnou cestu lesem, jde podél břehu, ale přece jen je mezi ní a řekou malý val, který mě dostatečně skryje. Těch 30 metrů tedy absolvuji v podřepu a pomaličku vylézám na břeh. Zahlédnu skorce naproti u břehu, jak loví ve stínu v malé tůňce. Problém je, že i když se dostanu až ke břehu, bude stále docela daleko a světla moc nebude, takže kvalita fotek také nebude žádná sláva. Ale co, jinou příležitost asi mít nebudu. Podaří se mi dostat se kousek od břehu za kmen smrku, ani se nemusím maskovat, skorec je tak zaujat lovem, že mě na vědomí nebere. A já mám tak možnost sledovat, jak se umí vydovádět! Lovit jej v proudu, kdy se sem tam ponoří na krátkou chvilku, to už jsem viděl mockrát. Ale potápět se na takovou dobu a přitom plavat v tůňce asi 30 centimetrů pod vodou na vzdálenost snad metr a půl, to tedy neznám! To šedé ve vodě je potápěč :-)


 A byla to opravdu zábava, jen bohužel málo světla nepřálo ostrým snímkům.


 Asi po 20 minutách, kdy ulovil několik larev chrostíků, jej potápění přestalo bavit, posadil se na blízkou větev a chvíli se věnoval hygieně. Po pár minutách vzal nohy na ramena (nebo křídla?) a zmizel kdesi v zátočinách řeky. Nevadí, aspoň vím, že jich je tady dost a příště se pokusím vylepšit svou sérii fotek skorců.
Je čas se vrátit, cestou ještě potkávám střízlíka, ale poskakuje jen mezi hustými mladými stromky a tak vychází aspoň jedna siluetka.