26.8.2010
A zase jsou na řadě Jeseníky. Tentokrát mě nohy a mapa zavedly do oblasti okolo Karlovy Studánky, inspiraci mi dal kolega fotograf Štěpán, milovník jesenické přírody a pisatel krásných příběhů (viz Odkazy).
Bělokamenný potok jsem ještě neprošel, i když jsem se v jeho blízkosti pohybuji každý rok, jenže to je na horském kole při přejezdu Jeseníků a to není čas na "hlouposti" :-) Již jen podle jeho názvu to může být zajímavá lokalita. No uvidíme. Nejdříve ale jsem se stavil podívat na jinou zajímavost - několik století staré důlní dílo, kde se kdysi, snad do roku 1860, těžila železná ruda - štoly pod Jelení cestou. Několik vzájemně propojených dolů tvoří nyní četné propadliny v místech, kde se zřítily stropy, sem tam je ještě vidět i vchod do některých slojí a šachet, které jsou i docela hluboké. Uvádí se, že celková délka chodeb je okolo 600 metrů a vše je hojně využíváno mnoha druhy netopýrů. Teplota uvnitř se pohybuje mezi nulou a šesti stupni. Zajímavé.

Vstup do chodeb a šachet je zakázán, ale mě by ani nenapadlo tam lézt, na to se mám docela rád. Nicméně alespoň pár fotek jsem pořídil, z takových míst na mě dýchá historie i příběhy lidí, kteří tady museli pracovat. Působí to všechno tak tajemně, ponuře, člověk si představí úzké a nízké chodby, neustálé kapání prosakující vody, zimu  a vlhko ..... Jen je škoda, že nikde není žádná informační tabule, která by popisovala, co to je, kdy to bylo, co se těžilo, prostě naprosto chybí informace. To je podle mne škoda. Dávat na ohrazení cedulky zákazu vstupu je hodně zjednodušující.


Po obhlídce tohoto opravdu zajímavého místa sestupuji kousek níž, odkud slyším šumění potoka. Po jeho okraji stoupám docela pozvolna, prohlížím si peřeje a vybírám nějaká pěkná místa k focení. V této části ještě není potok nijak prudký, lze najít i klidnější místa, ale postupně se jeho tok stává dravější. Moc vody v něm ale v tuto dobu není, nicméně se najdou i divočejší peřeje, které jsou jako bodovými reflektory prosvětlovány slunečními paprsky. To však není ideální pro focení, velké kontrasty lze zachytit jen velmi obtížně, mnohdy je to nemožné. Ale několik fotek se snad podaří. Dostávám se ale do míst, kde jsou břehy potoka hodně strmé a co je horší, je plný popadaných zbytků stromů, větví a klád. I když je vidět, že lesní dělníci tuto spoušť postupně odstraňují, zatím je to problém.

Vycházím tedy na cestu, která vede nad potokem. Po chvíli křižuji Kapitánskou cestu, stoupám stále podél potoka, který se mění v malý bublající potůček, protékající mechovými kameny a starými práchnivějícími zbytky stromů. Určitě by bylo co fotit, ale mám dnes i další plány, určitě tady nejsem naposledy. Přicházím na Jelení cestu a pokračuji po ní směrem k Hradečné. Asi po jednom kilometru pěkné vrstevnice míjím po obou stranách cesty několik rozlehlejších pasek a představuji si ta krásná místa v době jelení říje ......... Jenže množství posedů dává tušit, co se tady v tu dobu asi děje.
Po chvíli ale odbočuji a stoupám k bílým kamenům, které prosvítají na kopci mezi stromy. Jsou to suťová pole, kamenné moře, jak je uváděno v mapách. Neskutečné množství krásných bílých balvanů, poházených na stovkách metrů po svahu. V některých místech vyrůstá mladé smrčí, které se společně s trsy borůvčí a travou krásně doplňuje s barvou kamenů. V horní části suťě vyčnívá drsně a dravě nad okolí několik silně rozeklaných skalisek, z kterých jsou krásné výhledy
 
zvlášť v takovém počasí, jaké právě panuje. Blankytná, sytě modrá obloha a po ní sem tam pluje chomáček bílých mráčků - úplná kýčovka! Ale mě to nevadí, je to nádherné, divoké, drsné, snové .... Sedím na místě mnoho minut a jen se tak dívám .... Je škoda odejít, čas však pokročil

a je potřeba se vrátit. Okolo vrchu Hradečná sestupuji opět do údolí Bělokamenného potoka, částečně po staré lovecké stezce, částečně jen tak dolů svahem a za chvíli jsem ve výchozím bodu cesty. Byl to hezký den .....

21.8.2010
Po několika toulkách v krásných Jeseníkách, jsem se vydal na neméně hezké Beskydy. Sobotní brzké ráno však ukázalo svou horší tvář ve formě deště a tak jsem chtě nechtě musel odjezd odložit. Naštěstí po pár hodinách se obloha postupně vyčistila a slunce se prodralo skrz protrhané mraky. Takže padlo rozhodnutí vyjet. Moc času však nebylo, jen chvíli odpoledne a tak jsem pátral v mapě, kam se vydat. Vzpomněl jsem si, že již před rokem jsem měl v úmyslu se podívat na dva potoky - Kobylík a Jatný, které se vlévají do přehrady Šance nedalo Masarykova údolí.
Hodlal jsem vystoupat kolem Kobylíku a sestoupit kolem Jatného. Bylo docela horko, stoupání bylo prudší a prudší a za pár minut jsem byl promáčen potem. Zprvu jakýsi náznak cesty kopíroval tok Kobylíku, avšak cesta končila u nedalekého posedu. Dál již následuje jen terén místy hodně špatně prostupný. Nenechávám se odradit a pomalu se dostávám do míst, kde již není tolik spadlých stromů a větví. Koryto potoka je ale dost zaneseno, takže focení nějakých zajímavých míst zatím nepřichází v úvahu. Stále stoupám okolo koryta, do kterého se potok více a více zařezává. Ale nic se nemění, větví a spadaných stromů je stále hodně. Opouštím tedy potok a vydávám se po vrstevnici starým loveckým chodníkem. A dobře jsem udělal, vstupuji do bukovo-smrkového lesa a nestačím se dívat. Všude okolo je množství opravdu starých a


 mohutných spadlých stromů, většinou jsou již hodně zetlelé, porostlé mechy, kapradím i malými stromky. Některé z nich mají téměř metr v průměru, jsou to opravdoví velikáni, kteří již toho museli zažít a vidět víc, než kdokoliv z nás. Temně žlutorudé zetlelé dřevo nádherně kontrastuje s mechy, na některých z nich vyrůstají různé druhy hub, vše dokresluje loňské červenohnědé bukové listí. Korunami stromů sem tam probleskne sluneční paprsek, který nasvítí jednou trs kapradí, podruhé zetlelé dřevo velikého pařezu a sklouzne po listí, aby se zastavil na malých listnáčích, které vyrůstají pod ochranou svých předků. Opravdu kouzelné místo.


Pokračuji dál a přicházím k dalšímu hlubokému zářezu, je to jeden z přítoků Kobylího potoka. A je také docela zajímavý. Lovecký chodník jej křižuje v místě, kde ze země vystupuje široká a vysoká lavice břidlice, která strmě dolů pokračuje v desítkách stupňů snad 10 metrů hluboko. Jen vody zde teče hodně málo, ale je vidět, že potůček zažívá i dobré časy. Na první fotce jsou dva poměrně silné stupně, pro představu - každý má asi jeden metr na výšku. Pořizuji několik fotek a rozhoduji se vystoupat ještě více nahoru, kde koryto potoka jako most překlenul padlý velikán. Také on má v průměru snad 70 centimetrů a kousek nad ním je další mohutný skalní stupeň. Během vydatnějších dešťů to může být zajímavé místo!


Čas neúprosně ukrajuje minuty a hodiny, musím se vrátit a tak Jatný potok zůstane na některý další den. Nevadí, i tak jsem viděl krásná zákoutí hor v místech, kam se mnoho lidí nepodívá a mám tak možnost nabídnout pohledy na kousky přírody, kterých je bohužel okolo nás méně a méně, ale stále naštěstí ještě jsou.
 

18.8.2010
Focení u vody je čtvrtým a poslední dovolenkovým zastavením.
Letos potřetí jsem byl navštívit mou oblíbenou vodní nádrž, u které vždy strávím několik hodin naprosté pohody. Přijíždím brzy ráno tak, abych byl na místě ještě před východem slunce. Hladina je i tentokrát úplně klidná a do výšky několika metrů zahalena do závoje mlhy, v které lze spíše tušit než vidět volavky, které sedávají na starých pařezech uprostřed vody, dostatečně daleko od břehu. Jsou hodně ostražité a při jakémkoliv vyrušení odlétají.
Pomalu scházím k vodě, chci se zamaskovat kousek od břehu, poblíž několika vrbiček, kde často vídávám i fotím jednoho z nejkrásnějších našich ptáků. Možná tušíte, o kterém mluvím, však je to můj oblíbenec ledňáček. Při předchozích návštěvách jsem na něj štěstí neměl, tam, kde jich bývalo několik, jsem spatřil jen jednoho a tak tajně doufám, že potomky vyvedli i letos. Jak se prodírám mladými smrčky a pak houštinou náletových stromků, vidím u břehu zamaskovaného fotografa. Už mě také zaslechl. Ani se nemusí otáčet a je mi jasné, koho potkávám! Kdybychom si tady dávali schůzky, tak se asi tak často nesejdeme, jako při těchto náhodných setkáních :-). Potkávám jej docela pravidelně, snad již 7x během posledních dvou roků a je úplně jedno, jestli se rozhodnu zajet k vodě přes týden nebo o víkendu, prostě na sebe trefíme. Krátce se pozdravíme a deset minut věnujeme klábosení. Co je u koho nového, co kdo kde fotil, co tady u vody, že je letos strašně málo volavek i ledňáčků, že je hodně vody a tím pádem nemají ptáci bahňáci kde lovit, že kousek odtud se vychází pravidelně pastvit srnec ..... bylo by toho na povídání hodně, ale je čas zaujmout místo k focení. Maskuji se asi 10 metrů od kolegy a oba čekáme především na ledňáčky.
Hodinka uplynula jako voda, trochu dál přiletěla volavka a je slyšet klapot závěrky sousedova Canona. U mě nic, na volavku výhled nemám. V tom zaslechnu známé písknutí! Až mi srdce radostí poskočilo, protože to znamená, že ty malé a rychlé modré diamanty zimu přežily! Nejdříve se ledňáček zdržoval na vrbičkách asi 30 metrů daleko, ale pak zalétnul do větví vrby, kterou jsem měl snad 5 metrů před sebou. Tohle je jejich přirozené prostředí a ve vrbičkách se hodně často zdržují. Byl to mladý jedinec a bylo zřejmé, že se teprve učí co a jak. Čepýření, probírání

 pírek a protahování by mu už šlo, ale lov, to je něco jiného. Mnohokrát se pokoušel ulovit střemhlavou šipkou do vody nějakou rybku, ale na 10 pokusů jedna maličká rybka, tedy nic moc. Ale určitě se to naučí stejně dobře, jako jeho rodiče.

Slunce bylo ještě nízko, mlha se již dávno rozplynula a tak jeho paprsky byly ostré jako břitva. Ledňáčkovi se na slunci evidentně líbilo. V tom zase písknutí a nedaleko přistál další! Bylo vidět, že to jsou sourozenci, nejraději by si sedli těsně vedle sebe, ale instinkty již fungují a je potřeba toho druhého odehnat do patřičných mezí - tak půl metru je ta správná vzdálenost. Na výhoncích vrbiček nedaleko přistáli další dva mladí a to je již jistota, že se má celá rodinka

opravdu k světu. Hodně se nám ulevilo, že jej budeme vídávat v těchto místech i letos, že přežijí zimu  a v roce příštím jich zase přibude. A jejich focení a pozorování mne snad nikdy neomrzí.
Téměř hodinu trvá jejich dovádění v okolních vrbách, koupou se, loví, vzájemně se vyhánějí ze svých teritorií - je to pěkná podívaná. Když s všeobecným pískáním odletí kamsi mezi stromy u potoka, končíme své lovy beze zbraní. Balíme si věci a loučíme se s přáním dalšího náhodného setkání.
Já se ještě chvíli motám okolo potoka, který je přítokem nádrže, co kdyby bylo něco zajímavého k focení. Na jednom místě je oblázkový břeh, na něm vidím létat motýla batolce duhového. Stačí chvilku počkat a motýl si sedá kousek ode mne. Jak se otáčí na slunci, jeho hnědá barva křídel se mění na krásně fialovou a kovově modrou. Tohle "umí" jen samečci. Sosáčkem saje mezi kameny, možná vodu, možná nějaké minerály k doplnění své stravy.
Na smrčku u vody poletuje motýlice a sem tam sedne na větvičku - také příležitost k focení. Motýlice docela spolupracuje, takže pár snímků by mohlo vyjít.

Cestou k autu ještě fotím párek perleťovců při rozmnožovacích hrátkách, i tady je tak zajištěna budoucnost druhu. Spokojen s dnešním dnem odjíždím a moc se těším na další návštěvu tohoto zajímavého místa.

 

12.8.2010
Třetím zastavením je focení večerní.
Částečně se odehrává vysoko v jesenických horách, ale většina fotek pochází z mé dobře známé lokality - řepkového pole.
Tak nejdříve k vyšším nadmořským výškám. Do okolí Pradědu jsem se vydal se svými dvěma kamarády jedno sobotní odpoledne tak, abych mohl využít večerního focení, kdy by mohla zvěř vycházet na volnější nezalesněná místa.  Ale k večeru se zatáhlo, začalo docela foukat a tak nebyly úplně ideální podmínky. Nicméně jsme se vypravili do různých míst, co když se něco povede. Ale bohužel nám štěstěna nepřála, jen fotka kamzíka a lindušky již za soumraku nebylo to, co by nás úplně uspokojilo. Ale nevadí, i pobyt v tak krásné přírodě a pozorování života okolo dokáže pohladit duši. Se setměním přišla bouřka snad ze všech směrů. Pěkné bylo sledovat, jak mraky různých odstínů šedé doslova přetékaly Praděd a vlévaly se do hlubokých údolí. Blesky byly naštěstí jen v mracích, ale jejich četnost byla vysoká,  krásně nám svítily na cestu a hřmění nám trhalo slova od úst. Tak tak jsme stíhali schovat se před silným lijákem do chaty.

Další den ráno jsme se probudili do mlhavého počasí, déšť naštěstí ustal snad hodinu před rozedněním. Vstáváme brzy a brzy se také vydáváme do míst, kde jsme měli naději na setkání s vysokou nebo kamzíky. Potichu a pomalu jdeme lesem, mlha tlumí naše kroky a mokrá tráva nám brzy dává pocítit chlad vody v botách a na kalhotách. Ale nám to nevadí, vůbec nevnímáme tuhle malou drobnost a zkoumáme pohledy každé místo pod stromy a snažíme se proniknout mlhou tak, abychom uviděli zvěř dříve, než ona nás. Ale stále nic. Teprve po dlouhé době, kdy již troubíme k ústupu, zahlédneme prchajícího kamzíka a o chvíli později překvapíme kamzici. Jen jednomu z nás se ale podařil opravdu dobrý snímek, já ji vyfotil až tehdy, kdy od nás odbíhala a mlha společně s tmavým lesem ke kvalitě nepřispěl. Mám aspoň dokument, že tam byla.

Řepkové pole jsem navštívil také večer, ale za úplně jiného počasí. Slunce sklánějící se k obzoru vyrobilo společně s modrou oblohou krásné světlo. Cestou na své "lovecké" stanoviště jsem na louce překvapil srnce, který měl pochroumanou levou zadní nohu a docela silně kulhal. Snad se uzdraví a přežije, škoda je každého živého tvora.

Zamaskován jsem čekal na okraji pole, co se bude dít, naposledy mě poctili svým představení mladí zajíci. Nemusel jsem čekat dlouho a objevila se mladá liška, zřejmě jedna ze dvou, které jsem fotil nedávno. Byla ještě asi 40 metrů daleko, ale její kroky směřovaly přímo na kraj pole do míst, kde jsem čekal. Ale něco se mi na ní nezdálo - šla trochu nejistě, často se zastavovala a sledovala okolí. Zastavila se pár metrů přede mnou, ani se nevešla do hledáčku a teprve teď jsem si všimnul, že má zřejmě prašivinu a téměř nevidí. Tak proto bylo její chování takové zvláštní. Na chvilku si sedla a pak odešla zpět do hustých stvolů řepky.
Uběhlo pár desítek minut a na scénu přišla její sestra. Nejdříve se uvelebila na hlíně osvícené zapadajícím sluncem, chvíli se vyhřívala, čistila si kožich a užívala teplého večera. Po chvíli ji lenošení přestalo bavit, protáhla se, zívla. Chtělo by to něco na hraní, že. Tak co takhle ten divně zabodnutý klacek? Tak jo, musím ho přeci zahryznout!


Po chvíli, když i tato liška zaběhla zpět do pole, jsem na zpáteční cestě uviděl srnu, večeřela na louce a vybírala si pečlivě co kde utrhne. A o pár metrů dál v řepce zase srnec zbystřil, když mne uviděl. Ani nebyl zneklidněn a volným krokem zmizel v poli, které se za ním zavřelo jako opona.  A posledním úlovkem byla srna, skákající přes pruhy posečené trávy, vždy jakoby zmrazena v čase.

9.8.2010
Druhým zastavením je focení zahradní.
Jsou dny, kdy se nechce nikam za focením chodit nebo i když by se někam chtělo, zase není tolik času. Ale na zahradě chaty je také ledasco k vidění, jak jsem psal na počátku července. A nemusím sedět několik hodin v krytu nebo šoulat lesem a doufat v dobrý úlovek. Stále ještě kvete zimolez, stále kvetou půpalky. Mimochodem půpalka je to docela zajímavá květina, která rozkvétá jasně žlutými velkými květy vždy v podvečer. To je ještě, řekněme, normální. Ale co není úplně normální, je čas, za jaký se květ rozvine. Od prvního odloupnutí prvních lístků do úplného rozkvětu je to je pár desítek vteřin! Je zajímavé sledovat rozvíjející se květ, jakoby natočen rychlostní kamerou. A na květy těchto rostlin se stále ještě slétávají různí lišajové. Opět jsem fotil lišaje šeříkového a nově lišaje vrbkového (aspoň myslím, že je to on).

Při tom se mi motal kolem nohou Macek, což je naše kočka chatová a dožadoval se nějaké své fotky, že prý potřebuje na řidičák. Tak jsem dvě pořídil, má na nich dokonce rozsvícená světla.

V budce na javoru se letos špačci neusadili a tak si ji později vyhlédla k zahnízdění sýkorka. Několik dnů jsme na našimi hlavami slyšeli jen pískání mláďat, dožadujících se krmení a rodiče létali pravidelnou linkou mezi mým velkoprostrovým krmítkem a javorem. Až jednoho rána bylo něco jinak - rodiče nelétali, jen pípali na okolních větvích. A pak se v otvoru budky objevil malý, ještě žlutý zobáček a za ním mladá sýkorka. Chvíle otálení a pak už let na nejbližší místo v dosahu, což byl okap na střeše chaty. A hned za ním následuje druhé mládě a stejné mezipřistání, pak třetí a nakonec čtvrtý prcek opustil bezpečí budky. Chvíli se zdrželi na okapu, ale pak za velkého křiku odlétli s rodiči kamsi mezi stromy. Ještě chvíli poletovali v okolí, než si našli nové území.

Hned vedle, na odkvetlém jasmínu (on to není pravý jasmín, jen teď nevím, jak se keř jmenuje) vidím, jak nějaký ptáček krmí potomka. Z dálky vypadá, že je zbarven dočervena. Chvíli trvá, než se dostanu "na dostřel" a než si ptáci zvyknou, zjišťuji, že je to konopka obecná. Ale o to zajímavější je pak zblízka sledovat jejich počínání. Jenže neustále poletují a tak se mi nepodařilo zachytit vlastní krmení. Ten červenavý je dospělý jedince, ten hnědý je mlaďoch.

Okolo téhož keře s křikem poletuje další obyvatel zahrady a když se na chvíli vzdálím, zalétává do křoví, aby za chviličku zase vylétnul něco ulovit. Je to jasné - krmí potomka. Takže zase pomalý postup krok za krokem, žádný spěch. Za chvíli nalézám v hustém křoví mladého rehka zahradního, jenže je tam takové šero, že se lépe fotit nedalo. Aspoň, že sameček rehka byl trošku na světle.

Na druhé straně zahrady, trochu mezi větvemi ovocných stromků, poletuje z větve na větev, sem tam slétaje na vteřinku k zemi další opeřenec. Je to lejsek obecný. Focení se moc nebojí, stačí se přikrčit k nějakému keři a za chvíli jako bych nebyl. Dokonce si sedal tak blízko, že jsem nemohl ani zaostřit a párkrát si sednul na větvičku přímo nad mou hlavu. Jednou si na takový malý suchý kmínek, kam lejsek také sedával, sednul strakapoud a snažil se najít pod kůrou něco na zub. Teda na zobák. Lejsek o něm nevěděl, protože strakapoud byl na druhé straně kmínku, a nic zlého netuše chtěl přistát. To bylo leknutí na obou stranách! Oba dva zmateně zaplácali křídly a bleskem odlétli na jinou větev. Dokumentačně se mi podařilo je vyfotit.

Posledním dnešním zástupcem ptačí říše, který se ukázal na zahradě, je pěnice černohlavá. Mládežníci nedávno vylétli z hnízda a hledali, co kde k snědku. Rybíz na keřích právě dozrává a jeho kuličky poslouží docela dobře k zaplnění žaludku. Je zajímavé je sledovat, jak se s bravurou proplétají mezi větvičkami a listím a znaleckým okem hledají akorát tak zralou kuličku. Pak stačí ji utrhnout a jediným malým nadhozem polknout.

Jak na docela lidmi obývanou zahradu to nebylo málo návštěvníků! A zdaleka to nejsou všichni, jen se mi je zatím nepodařilo zvěčnit. Snad se povede jindy ...

 

2.8.2010
Jednou za čas je potřeba vzít si pár dnů volna, protáhnou se, propotit tričko i jinak než prací a věnovat se svým koníčkům. Takže i já jsem vyrazil do podhůří Jeseníků, do míst, kde trávím hodně svého času a kde také vzniká podstatná část mých fotografií. Ne, že by se nějak extrémně dařilo, ale přeci jen sem tam jsem "ulovil" pro mne něco zajímavého, takže se s mými čtenáři podělím postupně v několika zastaveních.
Začnu zaječím příběhem. Večerní čas byl v horkých dnech alespoň trochu úlevou, nejen pro lidi, ale i pro zvířata. Zajímalo mne, co že se asi děje na známém okraji řepkového pole (viz 6.6.2010). Asi v 18 hodin se maskuji na okraji cesty mezi lesem a polem a čekám na prvního návštěvníka. Mohl by to být srnec, liška, zajíc ...... bral jsem cokoliv. Řepka je v těch místech docela prořídlá, jsou v ní holá hliněná místa, tak akorát, aby se to mohlo líbit zvěři. Nečekám dlouho a z neprostupné části řepky, asi 30 metrů daleko, vyhopká opatrně mladý zajíc, slechy jak lopuchy a za

chvilku za ním další. Chvíli si dodávají odvahy a pak postupně hopkají blíž ke mě. Moje motlitba tedy zabrala :-) Sem tam uždibnou něčeho zeleného a neustále se přibližují. Dostanou se až na cestu a tak blízko, že už teleobjektiv nebyl schopen ostřit, takže asi 3,5 metru! Naštěstí jsem měl příznivý vítr a tak mlaďoši vůbec netušili, že jsem kousíček vedle. A tak fotím a fotím. Zajímavé

je, že ani z této vzdálenosti (nebo spíš blízkosti) je zvuk závěrky vůbec neruší. Z povzdálí je pak přišla povzbuzovat i mamka zaječice, ale jen na chvíli. Jeden z dorostenců se pak rozhodl podívat, co je vlastně na konci cesty, která mizí za horizontem a v dálce jsou vidět rozlehlá pole a louky s jistě šťavnatými pochoutkami. Mamka už v dohledu není, tak jdeme na to. Běžel až na horizont a ohromeně zíral do té neznámé krajiny ... v tom království musí být kráááásně ..... Ale všem pohádkám musím být konec a tak i v

téhle přišel a to docela rázně. Zpoza horizontu se vynořil člověk a pes, zajíc nečekal a bleskem zmizel i se svým bráchou hluboko v řepce.
Legrace byla, když jsem se odmaskoval, aby mě ten štěkající neposlušný hafan narušitele neroztrh vejpůl, jak se ten pán omlouval, že nerad ruší, že jen projde a půjde hned tak za 10 minut zpět ..... :-)) Tím pro mne focení skončilo, ale i přes tento "incident" jsem byl spokojen a má fotografická dušička se na nějaký den uspokojila .....teda aspoň do rána ......