27.6.2010
Tento týden nedošlo k žádným zajímavým úlovkům, čas jsem věnoval spíše jiným aktivitám, tak jen nedělní hodně brzká ranní procházka při východu slunce mi přihrála do cesty mladého srnečka, potkal jsem jej na travnaté lesní cestě, kde na svazích rostly nádherné náprstníky.


 

20.6.2010
Další týden je za námi a tak je zase trochu času věnovat se svým koníčkům. Jedním z nich je  focení, které mě přivádí doprostřed dění v naší krásné přírodě. A každý den je zde jiný, každý den lze zažít nějaké překvapení, každý den je balzámem na duši. I když počasí právě nepřeje. Sobotní den byl ve znamení oblačné oblohy, ale sem tam se slunce prodralo a přeci jen trochu přispělo k vyšším teplotám. Jenže tento den jsem focení v plánu bohužel neměl, čas jsem si na něj vyhradil až v neděli. A to už byl trochu s počasím zase problém, jak je letos nedobrým zvykem.
Budík mne probudil do hodně zamračené oblohy, která nedávala žádnou naději na něco lepšího. Ale neváhal jsem ani minutu a vydal se na mou známou "srnčí" louku, která je poprvé pokosena. A když se bude aspoň trochu dařit, opět nafotím lovící lišku. Před východem slunce (tedy teoretickým, ověřit v praxi to nešlo) sedím na okraji louky a sleduji několik kusů srnčí zvěře, bohužel v poměrně velké, tedy nefotitelné vzdálenosti. Také liška běhá po louce, ale stejně tak daleko. Čekám, jestli je náhodou něco nepřivede před hledáček, ale tentokrát štěstí nemám.
Po dvou marných hodinách se rozhoduji ukončit lov, olověná obloha hrozí deštěm. Cestou zpět jsem si řekl, že ještě zkusím štěstí na okraji řepkového pole, tentokrát již odkvetlého, kde jsem před 14 dny zažil neočekávané a skvělé chvíle s lovící liškou. Maskuji se na stejném místě a čekám tak 20 minut, když se z lesa na polní cestu "vyloupne" asi 20 metrů ode mne mladý srneček! Na cestě se na chvíli zastaví, podívá se doleva, pak doprava a volně vejde do řepky. Mačkám spoušť, snad z fotky něco bude, přece jen tmavé ráno neskýtá ideální podmínky. Srnec ještě chvíli vyhledává v řepce to nejlepší krmení a pomalu odchází z dohledu. Také já balím uspokojen aspoň těmito snímky, jsem rád, že neodcházím s prázdnou.

K polednímu začíná sem tam drobně pršet, nicméně se pokouším využít alespoň svého zahradního velkokrmítka, na které po celý rok přilétají různí ptáci získat bezpracnou dobrotu. Přilétá mladá sýkorka a zvonek, ty fotím, dlaska, pěnkavu, konipase, rehka se vyfotit tentokrát nedaří. No, nevadí, příště třeba budu úspěšný. Ještě nacházím v jabloni hnízdo nějakého ptáčka, utkané z jakýchsi snad hliníkových pásků! Co je to za druh netuším, nejsem ornitolog, snad některý Z kolegů či návštěvníků poradí. To už začíná pršet docela vytrvale, takže končím a balím.

13.6.2010
Naposledy jsem byl fotit u vody někdy počátkem dubna, takže dva měsíce stačily na to, abych už byl zase nedočkavý a přemýšlel, jak to tam vypadá. A nejen vypadá, ale samozřejmě jaký život se kde usídlil, kde co lítá, loví, zpívá, plave, potápí se a zda se objeví oblíbený ledňáček.
Sobota na počasí parádní, v noci na neděli bouřky jedna za druhou a to znamenalo zvýšené hladiny potoků a hlavně kalná voda v nich. A ta zakalí i plytká místa, kam se do nádrže vlévají a kde mnoho ptačích druhů hledá ve vodě potravu.
Slunce vychází zatraceně brzy a tak musím být i já zatraceně brzy na místě a to znamená zatraceně brzy vstávat :-) Ale naštěstí mi tohle nevadí. Horší je hodně nízká oblačnost a mlhavo, takže očekávat slunce asi nemá smysl, ale snad nebude aspoň pršet.
Když jsem se blížil k místu, z něhož jsem chtěl fotit, viděl jsem v mokřadech lovit snad 10 volavek a k mé velké radosti i několik čápů černých! Černé čápy jsem posledně vyrušil na jiném místě a fotku jsem nestíhal, tak že by tentokrát příležitost? Ale také mi bylo jasné, že všech ty ptáky nejdříve vyplaším, než se zamaskuji na vhodném místě. Nedá se ale nic dělat, pokud půjde vše podle plánu, zase se časem objeví.
Úkryt jsem zvolil asi 20 metrů od mokřadu v řadě mladého smrčí s mírným nadhledem, samozřejmě všichni ptáci v trapu. Čekání si krátím poslechem mnoha různých zpěvných ptáků, kteří se střídají v okolních keřích a stromech. Sem tam přeletí nad hladinou párek kachen, sem tam vysoko krkavci. A také sem tam ve výšce nějaká volavka sleduje, zda už je bezpečno. Několik takových přeletů asi během dvou hodin je snad ujistilo, že je všechno v pořádku a první z nich se snesla mezi traviny, po chvíli druhá. Volavky jsem ale nefotil, těch mám zatím dost, spíš jsem sledoval jejich způsob lovu. Je to takové docela dlouhé čekání na jednom místě, sem tam malý krok a velmi

často nepovedený útok. V tom proletěl kousek nad vodou čáp. Konečně! Ale ještě byl nedůvěřivý a přistál na břehu potoka docela daleko ode mne. A téměř hned se dal do lovu. Ten byl ale úplně jiný, než předváděly volavky. Neustále zobákem šmátral ve vodě a v trávě při břehu. Docela legračně pobíhal, ale taky byl docela úspěšný! Dokonce ulovil během krátké chvíle v mokřadech i dvě užovky, ty ale bohužel spořádal zacloněn travou, takže se fotit nedalo.
Ale pak přiletěl trochu blíž na druhý břeh a postupně přicházel blíž a blíž, až jsem měl obavy, že se mi nevejde do hledáčku. Po chvíli zakroužil na mokřadem ještě jeden, pak druhý, třetí a

posedali kousek od sebe. Měl jsem je jak na dlani, jen sem tam překážely při focení vysoké stvoly trav. A jako na potvoru vždy ve chvíli, kdy by záběr byl zajímavý. Asi po dvaceti minutách se něčeho lekli, možná jsem se neopatrností prozradil, odlétli někam na jiné místo a já si sbalil fidlátka. Ale i tak to bylo vydařené ráno a čáp černý obohatí mou sbírku fotek.

6.6.2010
Konečně!!! A o co jde? Snad teprve letošní druhý slunečný víkend mě vyhnal opět do přírody, kde si vše živé užívá teplých paprsků. Netradičně k večeru jsem se podíval na řepkové pole z minulého týdne (viz 30.5.) z jednoho prostého důvodu - směr světla. Řepkové pole je od lesa odděleno polní cestou a na jeho začátku jsou sem tam větší, řídce zarostlá místa, na kterých lze "odchytit" živé tvory dříve, než zmizí v husté spleti rostlin. A ráno tady musím fotit v podstatě do protisvětla, jinou možnost prostě nemám, takže proto jsem volil večerní posezení.

Tušil jsem, že bych zde mohl přistihnout lišku, zajíce i srnčí a kdyby se obzvlášť dařilo, i divočáky. Zamaskoval jsem se již do stínu na okraji lesa, také cesta již byla zastíněná stromy, ale řepkové pole zatím ve slunci svítilo žlutými kvítky. Nečekal jsem moc dlouho a z řepky na mě vykoukla mladá liška, projela zrakem okolí a zase zmizela. A tím začalo večerní a hlavně ranní liščí dobrodružství. Ale po pořádku.
Za chvíli ze strany přihopkal zajíc, bohužel ve stínu, ale zato docela blízko, skoro se mi nevešel

do objektivu. Pomalu hopkal na slunné místo a usadil se v nízkých rostlinkách. V tu chvíli se opět objevila na scéně liška, všimla si zajíce a pokusila se přiblížit obchvatem. Za chvíli vykoukla asi 3 metry za zajícem (viz snímek), ten si jí však všimnul a beze spěchu odhopkal do bezpečné 

vzdálenosti. Chvíli jsem ještě čekal, ale pak jsem také ukončil focení s tím, že se ráno vrátím.
Budík zvoní ve čtyři hodiny ráno, ani nesnídám a o půl páté již sedím zamaskován na včerejším místě. Je mi jasné, že většina fotek bude asi v protisvětle, ale říkám si, raději podařené siluety a zajímavé zážitky, než nic. Uběhla asi půlhodinka a koutkem oka zahlédnu pohyb - liška vyběhla z lesa na cestu a drobným klusem směřuje do hustého pole, v hubě drží něco dobrého pro své potomky. Nevím, jestli není nakažená prašivinou, ale její ocas je vlastně jen taková řídce ochlupená "tyčka". Ani ne za dvě minuty vybíhá zpět na hlínu, zamíří k cestě a kousek po ní běží.
 


Ale zastavuje se - něco upoutá její pozornost v řepce, chvíli napjatě čeká a pak skokem mizí uvnitř. Jestli měla štěstí na úlovek, nevím. Ale co vím je, že slyším motor auta, které si to míří polní cestou zezadu ke mě. Řidič mě těsně míjí, aniž si mne všimne a zastavuje asi 100 metrů dál u posedu. Za chvíli otáčí a stejnou cestou kolem mne se vrací. Sedím od cesty snad metr, mířím na něj teleobjektivem a ani tentokrát si mne nevšimne. Aspoň mám jeho fotku.

Uvažuji, jestli má smysl ještě čekat, jestli není všechno v trapu. Uběhne téměř další půlhodinka, kdesi na kostele odbíjí šestá ranní. A liška opět vyráží na lov! Kluše směr cesta a les, skokem mizí v trávě u lesa, když si všimnu, že za ní běží ještě jedna, ta mladá ze včerejšího večera! Obě mizí v lese a tak nezbývá než čekat. Přesně za 13 minut se na cestě objevuje něco opravdu zajímavého. V první vteřině nechápu, o co jde, ale vzápětí poznávám mladou lišku a nese si něco velkého v hubě! Mířím na ni teleobjektivem a v tom poznávám její kořist, malé srnče mělo smůlu, že se jí připletlo do cesty! Tak tohle jsem opravdu vůbec nečekal. Srnče muselo vážit minimálně tolik, co liška. Však se také musela v běhu párkrát zastavit, aby si kořist znovu uchopila. Během krátké chvilky mizí mezi hustými zelenými stvoly řepky. Sedím v úkrytu, tep 150 a nevěřícně si scénu opakuji na displeji foťáku. Nevím, zda se ještě něco bude dít, jedna liška ještě v lese zůstala. Po chvíli čekání se rozhoduji ukončit dnešní lov. Však i příští víkend budu mít snad možnost sledovat, co nového se tady stane. Ale takové divadlo už asi v životě neuvidím.




 

30.5.2010
Beskydy byly posledně, na řadu přišly opět Jeseníky. A to tak, že částečně živá příroda a částečně neživá. Nedělní ráno se probudilo do polojasného počasí, slunce bylo ještě za obzorem, když jsem si chystal věci, abych vyrazil na několik oblíbených lokalit. Ráno bylo ale trochu vlhké a mlžné, bohatá rosa na trávě slibovala mokré kalhoty až po zadek.
Louka, na které se často pase srnčí a loví lišky, byla tentokrát prázdná, jen možná 60 centimetrů mokré šťavnaté trávy dávalo tušit, proč tomu tak je. Nicméně jsem se rozhodl chvíli počkat, snad první ranní paprsky slunce přitáhnou teplým dotekem něco živého. Ale nikde nic, jen docela v dálce jsem zahlédnul dvě srnčí hlavy, jak míří jako periskopy ponorky v moři trávy do bezpečí lesních houštin. Chvíli nato zase liška spěchala z louky domů a vyskakovala při běhu až nad vršky trávy. Vypadalo to docela legračně - vždy 2 metry nic, pak se vynořila liška plavným skokem nad travou, zase chvíli nic, opět skok .... a poslední byl mezi stromy. Tohle se ale odehrávalo ve velké vzdálenosti, nemělo smysl cokoliv fotit.
Sbalil jsem vybavení a podél lesa se vracel na silničku. Polní cesta vedla podél jasně žlutě kvetoucího řepkového pole. Nastává pomalu čas "srnčích hlav", tak si pro sebe nazývám období, kdy je obilí již vysoké a srnčí zvěři z něj vykukuje jen hlava. Řepka je ale již docela vysoká, vyšší než srnčí a tak jsem ani nedoufal v nějaký úlovek. Ale dvě hlavy jsem přece jen objevil a stačil vyfotit dřív, než zmizely v žluté záplavě. Kousek dál jsem vyplašil čápa černého, i jeho jsem "trefil", takže úplně s prázdnou jsem se přeci jen nevracel.

Jenže to bylo teprve kolem osmé hodiny ranní a tak ještě celý den přede mnou. Domluvil jsem se tedy s kolegou, slovo dalo slovo a jedeme fotit jeden z potoků, které pramení v masivu Pradědu a jmenuje se Sokolí. Počasí se ale pomalu zhoršuje - to, že nebude svítit slunce je jen dobře, je to dokonce ideální pro focení vody, ale nemuselo by pršet, to zase je pro focení obtížné, přeci jen voda technice dobře nedělá.
Musíme dojít až k horní části potoka, kde je sevřen úzkým zářezem a šumivá voda se proplétá kameny a balvany. Stoupáme docela rychle a asi za hodinu jsem na místě. Vody je docela dost, neustálé deště doplňují úžlabí potoka novou a novou dávkou a tak potok suchem netrpí ani náhodou. Bohužel suchem netrpíme ani my, snad každých 10 minut přichází silný déšť, naštěstí vždy na chvíli ustane a tak se můžeme věnovat krásným mechům různých barev, kterými jsou kameny i kmeny v potoce úplně zakryté. Barvy vody, mechů, kamenů, dřeva, trav i hlíny - to všechno tvoří neuvěřitelnou škálu krásna. Je to tak nádherné, že nevíme, co fotit dříve a snažíme se zachytit každý kout, každou peřej, jen abychom na něco nezapomněli. Dáváme si ale zároveň pozor, abychom někde neporušili svou neopatrností mechovou krásu a ponechali přírodě její parádní dílo v nezměněné podobě. Náš čas se ale pomalu plní, stejně jako paměťová karta foťáků a tak se loučíme s krásou Sokolího potoka, který nám připravil opravdu přenádherné podívání.




Jednu smutnou příhodu jsme po cestě zažili. Na lesní silničce jsme našli zastřelého holuba, snad z nějakého chovu, snad poštovního, soutěžního letce, který skončil svůj život v jesenických lesích rukou někoho neznámého. Co k tomuto činu toho člověka vedlo nevím a nechápu takové jednání. Holub měl na noze identifikační kroužek, snad se mi povede dohledat majitele a říct mu, kde jeho opeřený přítel skončil.

16.5.2010
Týden je pryč, ale špatné počasí ne. Možná se stále opakuji, ale příroda mi nedává moc šancí psát jinak. Víkendová předpověď nebyla během týdne vůbec dobrá, ba naopak, slibovala téměř katastrofický průběh. Naštěstí jak se víkend blížil, upřesnění meteorologů slibovalo na sobotu malou přestávku mezi deštěm a lijákem.
Vybaven všemi protidešťovými zábranami, včetně nafukovacího člunu, jídla na 14 dní, červenými světlicemi a dalším podle návodu Bear Gryllse v seriálu Nutné k přežití, jsem tentokrát zamířil na jiné moravské kopce, do Beskyd. Mám je o něco blíž než Jeseníky a také zde se najdou stále divoká údolí, pralesní oblasti i strmé a téměř neprostupné svahy kopců. Jen rozlohou "divočiny" jsou menší a skalních oblastí je také méně.
Asi před rokem jsem počátkem května navštívil oblast jižních svahů Smrku (viz zde 3.5.2009). Zdála se mi i tentokrát vhodná pro jarní výlet za hodně nejistého počasí, není nutné chodit jen v terénu a přesto se dostanu do zajímavých míst. Cílem nebylo focení zvěře nebo živých tvorů všeobecně, ale prostě a jednoduše jen protáhnutí kostí a třeba sem tam něco náhodně vyfotit.
První kroky vedly stoupáním podél Desčanského potoka, zprvu po zablácené, traktory rozježděné cestě, v druhé polovině pak špatně prostupným terénem kvůli desítkám padlých stromů, částečně díky loňskému říjnovému sněhu, částečně diky rozmočeným prudkým svahům nad potokem. Vystoupal jsem až na na lesní silničku, která obkrouží jižní svahy Smrku ve výšce okolo 900 metrů. Prochází několika rezervacemi, kde jsou k vidění zbytky starých bukových porostů, s množstvím padlých velikánů, bohatě porostlých mechem, torza ohromných pařezů dávají tušit, jaké stromy tady kdysi rostly. Sem tam ještě některý z nich žije a svou mohutností dalece převyšuje ty okolní. Ale bude to trvat nejméně dalších 100 let, než se jim ty současné aspoň trochu přiblíží, pokud ovšem přežijí nájezdy dřevorubců. V lese je ale bohužel viděl také poměrně velké množství polomů a spadlých ulomených vršků stromů, převážně smrkových. Je to následek již výše zmiňovaného loňského říjnového sněhu.
Cesta po silničce ubíhá docela rychle, ale je stále se na co dívat. Najednou asi 10 metrů přede mnou vzlétne z mladého smrčku na kraji cesty velký pták a nehlučným letem zmizí na druhé straně mezi smrky. To jsem probudil sovu, ale který druh konkrétně si nejsem jist, nejspíš hnědá forma puštíka bělavého, který je u nás docela vzácný, ale v této oblasti se vyskytuje. Zkouším ji v korunách smrků najít, nakonec se mi to sice povedlo, ale k focení to není, tak jen dokumentační snímek, že tam opravdu byla. A navíc to je moje první "ulovená" sova :-)
Po několika kilometrech je čas sejít zase zpět do údolí. Vybírám si k tomu zářez potoka Kyčerov, protože jeho strmé svahy slibují i zajímavé peřeje v jeho nyní bohatě vodou zásobeném korytu. A opravdu jsem zklamán nebyl. Zdá se mi, že bohatě "omechované" kameny vydají trochu jinak, než ty jesenické, že celý potok je prostě jakýsi jiný. Ale možná je to jen zdání. Neměl jsem s sebou stativ, zapomněl jsem polarizační filtr, takže focení bylo maličko problematické, ale snad aspoň něco se povedlo. Po několika stech metrů začíná hezká travnatá cesta vedoucí několik metrů nad potokem, podle stop v měkkém terénu je hojně navštěvována zvěří. Však také pár metrů přede mnou přebíhají cestu dva kusy vysoké, jsou to krásná zvířata ....
Po chvíli se povrch cesty mění na "standardní" lesní asfalt a to už se blížím k civilizaci. Jak na to, že celé dny před a určitě i po této sobotě bude pršet, se procházka horskou přírodou docela vydařila a na den dva uspokojila mé stále přetrvávající fotografické abstinenční příznaky :-)