9.5.2010
Počasí si s námi docela hraje, nemyslíte? A když už se zdá, že by
mohlo být trochu jinak, než déšť, stejně pršet nakonec bude. Stejný scénář
byl v Jeseníkách nachystán i pro tento víkend.
Moc času nebylo a tak jsem pro své toulky zvolil menší oblast jižně od
Zlatých Hor, kde jsou nejen pěkné Hornické skály, ale k vidění bohatě
zbytků důlní činností z dob dávno minulých i dob relativně nedávných.
Z protějších kopců zde vídávám hromady žlutorezavě zbarvených odvalů a
vždy mne lákalo alespoň nahlédnout do starých štol. Nejsem ale žádný
speleolog, určitě bych nikam do nebezpečných míst nelezl, ale barvy
rudných hornin jsou zde krásně barevné, fotogenické a právě to mne láká.
Kousek od silnice přicházím k ohromné propadlině, jejíž šířka je přes 100
metrů a hloubka neuvěřitelných snad 30 metrů, možná víc. A působí opravdu
impozantně! Jmenuje se Na Žebračce, vznikla propadnutím ohromné vydolované
těžební komory v relativně nedávné době, snad počátkem devadesátých let..

 
Když stojím nahoře, je to ohromné, ale není moc s čím srovnávat velikost.
Teprve, když je dole člověk
a shora vypadá jak mravenec (na jedné fotce označen červeným kroužkem),
uvědomím si celou mohutnost propadliny. Všude v jejích stěnách jsou vidět
zbytky štol i zbytků pod různé důlní činnosti - opravdu zajímavé místo!
Ale čeká mne další cesta,
takže opouštím tohle místo a stoupám vzhůru k prvním skalkám, které jsou
rozesety po stoupajícím úbočí kopce a končí Hornickými skalami. Nejsou moc
vysoké, jen několik metrů, ale i tak svou barevnou strukturou s
množstvím
křemene oživují mladý les. V jednom místě se rozlévá úbočím docela velké
suťovisko, tady by jej člověk opravdu nehledal. Všude okolo v mladém smrčí
a mezi skalkami jsou vidět důkazy pobytu a pohybu četných kusů různé
spárkaté zvěře.
Stoupám výš, zastavuji se téměř na každé skalce, ale výhledy jsou
tentokrát schovány v mlze a nízké oblačnosti. Sem tam několik dešťových
kapek a nesmělé vzdálené hřmění jakoby mne chtělo upozornit na něco
horšího. Ale zatím se nic neděje a tak postupně "navštěvuji" další a další
skalní útvary. Ty poslední, až téměř na vrcholu

kopce,
jsou také největší a nejvyšší. Ale příroda mi moc času na jejich focení
nedá. Začíná pršet víc a víc a drobný déšť se během minuty mění na solidní
průtrž. Ani si téměř nestíhám obléct pončo proti dešti, když se mezi
hektolitry vody začíná blýskat a hřmění oznamuje hodně blízkou bouřku. A
to je to poslední, co bych v kopcích chtěl zažít. Takže honem dolů do
bezpečí, naštěstí je to z kopce a ne tak daleko k místu, kde mám
zaparkováno auto.
19.4.2010
Nejen po kopcích jsem o víkendu brouzdal. Jedno ráno jsem věnoval
"své" louce, kterou sem tam navštěvuji a na které se docela pravidelně
setkávám se srnčí zvěří, zajíci a sem tam i liškou. Nejlépe je zajít zde
hodně brzy ráno, ještě před svítáním. Slunce vychází přímo naproti mírně
přikloněné louky, sousedící s lesem mladého smrčí a tak opravdu úplně ty
první paprsky nového dne osvítí zvířata, která se zde pasou na zelených
dobrotách.
Problém je ale v tom, že přístup k louce je dost otevřený a tak není úplně
jednoduché se přiblížit, aby se dalo fotografovat. A projít přes nízký
smrkový les také není možné, okamžitě by mě praskání větviček prozradilo.
Naštěstí v jedné části přiléhá k louce také smíšený lesík, který je v tuto
dobu díky polehlé trávě prostupný. Tak jsem to zkusil tudy také proto, že
směr větru byl z této strany příznivý. Skrz větvě stromků vidím na louce
stádečko asi deseti kusů srnčí. Pomaličku krok za krokem, tedy spíš koleno
za kolenem a ruka za rukou, se mi podařilo nepozorovaně se usadit na
okraji lesa. Ani jsem nemohl použít maskování, jakýkoliv další pohyb by
snad 50 metrů vzdálenou skupinku stoprocentně vyplašil, takže jsem v kleče
postavil stativ s foťákem a vybíral si scénu. Jednou dvakrát se přišla
podívat docela blízko vůdčí srna, to jsem ani nemrkal, ale nakonec vždy
uklidněna odešla za svými věrnými.
Slunce bylo ještě za obzorem a jinovatka na trávě dávala všemu stříbřitý
nádech. Pomaličku se ale vše začínalo barvit z fádních bledých barev do
žlutočervena a první paprsky nasvítily scénu. Nádherné světlo dodávalo
všemu krásnou zlatavou barvu, opravdu nádherná podívaná, kterou ten, co
vidí jen "denní" slunce, vlastně nezná.
Ve stádečku byli dva srnci, mladší a starší, ti se neustále buď
pošťuchovali nebo vzájemně olizovali či zkoumali vůni všeho možného.
Taková fajn nerozlučná dvojka :-). Asi 15 minut

dovádění a pobíhání ukončil nějaký pohyb nebo zvuk kdesi na druhé straně,
o kterém já neměl ani tušení, ale ostré zvířecí smysly byly neomylné.
Zůstala jen jedna srna, která asi po 10 minutách postávání a sledování
okolí zalehla na chvíli v trávě. Ale krátkou chvilku klidu ukončila
odběhnutím

do úkrytu smrčin a já zůstal v divadle sám. Opona jde dolů, balím své
vybavení a vracím se "na základnu" k horkému čaji a vydatné snídani.
18.4.2010
Jesenické skály a skalky mě přitahují víc a víc. Líbí se jejich
rozeklané a zároveň zvlněné vrásy, barevné plástve různých minerálů a
třpytivé nerosty v křemenných žílách. Nacházejí se na mnoha svazích
i vrcholcích kopců, často skryté v mladém smrčí nebo v bučinách prudkých
svahů. V létě moc vidět nejsou, ale jakmile spadne listí, odhalí se v plné
kráse.
Tentokrát padla volba na skály, které vídávám vždy, když navštívím Žárový
vrch kousek nad Vrbnem. Při pohledu z něj směrem na Praděd je vidět holý,
jen řídce zalesněný kopec s několika skalními bloky na jeho vrcholu. Cesty
okolo něj prošlapané mám, ale na samotném vršku, zvaném Sokol, jsem ještě
nebyl.
Nejlepší světlo bývá zrána nebo večer, tentokrát jsem se však vydal nahoru
v pozdějších hodinách, současně totiž "probíhal" výlet ještě s rodinnými
příslušníky a ty jsem z postele ve čtyři ráno vytáhnout nemohl. Teda mohl,
ale asi by mi ten den odpuštěno nebylo :-).
Výchozím bodem byla vesnička Vidly, odkud vede modrá značka na Švýcárnu.
Po ní jsme stoupali až k Jiřího chatě (ale na ní bylo napsáno Silonova
chata) s odbočkou na Kamzičí vrch. Slunce na modré obloze prohřívalo jak
skály kousek pod ním, tak loňskou suchou trávu v závětří skal a doslova
nabádalo k chvilce zdřímnutí.

Ale náš cíl byl o nějaký kilometr dál na protějším kopci. Na lesní cestě
ještě sníh neroztál a tak byla chůze trošku náročnější, naštěstí ale ne
dlouhá. Oba kopce mají cca 1170 metrů, ale protože jsme z Kamzičího trošku
sestoupili, na Sokolí musíme zase nahoru, opět míříme způsobem přímo do
kopce, nejkratší cestou. Nejprve je vidět jen malá skalka před vrcholkem,
teprve u ní se objeví poměrně rozsáhlá skalní stěna, rozeklaná,
roztříštěná, krásná. Všude okolo jsou rozházené zbytky starých smrků jako
vybělené velrybí kosti, na strmých stěnách skal se zuby nehty drží několik
stromů a bojují o holý život. Naproti se majestátně tyčí věž vysílače na
Pradědu, je to opravdu jen kousíček, člověk by si řekl, že za 15 minut
chůze je tam, ale zdání klame. I když vzdušnou čarou je to jen asi 2
kilometry. Dalekohledem prohlížím vzdálené kopce a chvíli hledám Žárový
vrch, přeci jen ten opačný pohled neznám.

A opět v závětří chvíle odpočinku, káva z termosky přijde vhod.
Pokračujeme dál po plochém vrcholu kopce, hřbet přeběhne z jedné strany na
druhou pěkný kamzík. Přicházíme k další skupině dvou vysokých skal,
padajících strmou stěnou do údolí. Pár snímků "do alba" a sestupujeme k
výchozímu bodu naší cesty.

Určitě se sem ještě párkrát vrátím, je to nádherné místo. A bude to určitě
brzy ráno, snímky východu slunce budou jistě nezapomenutelné.
5.4.2010
Dlouhá doba uplynula od posledního příspěvku na mých stránkách. Ale
tak nějak se stále nedařilo najít dohromady volný čas, vhodné počasí a
lokalitu.
Ale v posledních několika dnech jsem se dostal jak na hory, tentokrát
beskydské, tak k vodě a lesům. Každým rokem v jeho počátcích vyrážím
postupně na některé nejvyšší beskydské vrcholy (Kněhyni a Smrk najdete
níže v článcích aktualit), tentokrát přišel na řadu Travný. V nižších
polohách již jaro začalo a tak jsem prošel po lesní silničce i jednou z
rezervací na jeho úbočí. Fascinují mě staré zetlelé zbytky pařezů stromů -
velikánů, které rostly před desítkami let na svazích hory nebo jejich
padlé mohutné kmeny, porostlé jasně zelenými mechy, které kontrastují s
tmavě hnědočerveným zbarveních loňského bukového listí.

Také další z mých oblíbených míst, Slezská Harta, čekala na mou návštěvu
mnoho zimních měsíců. Led je již několik dnů úplně pryč a tak jsem
neodolal a vypravil se podívat, co v tuhle dobu na přehradě žije a hlavně
se podívat, zda přežili krutou zimu ledňáčci. Jako vždy vyjíždím ještě
téměř za tmy, abych byl na místě ještě před východem slunce. Co mne
tentokrát opravdu překvapilo, byl vysoký stav vody, jaký jsem tam v tuhle
dobu pár let nezažil. Vysoko zatopeno bylo nejen ústí vtékající říčky, ale
také její břehy, v kterých hnízdili ledňáčci. Hladina musela být alespoň o
2 metry vyšší, než bývá obvyklé (tedy aspoň jak ji znám já při svých
návštěvách). Naštěstí dál proti proudu jsem bylo jedno místo stále nad
vodou, tak snad se najdou ledňáčci, kteří zde zahnízdí.
Nad hladinou nádrže se usadila řídká mlha, díky vysoké hladině zmizely
některé tradiční možnosti úkrytů a tak jsem vzal zavděk okrajem mladého
smrkového lesíka, asi 15 metrů od břehu. Slunce se pomalu vykulilo nad
nízký kopec protějšího břehu a snažilo se porazit mlhu. Ani nevím kdy, ale
vlevo ode mne se objevila neslyšným rychlým přistáním volavka popelavá a
zimomřivě se usadila na břehu. Po chvíli přistála vedle ní i druhá, která
se však vydala pomalým, opatrným krokem podél břehu a ostřížím zrakem
(nebo volavkovým? mají jej mimochodem také výborný :-)) vyhlížela možnou
kořist. Malé rybky všude okolo vyskakovaly nad hladinu, takže bylo jen
otázkou času, kdy přijde úspěch. A také že ano, ale dvě malé
několikacentimetrové rybky určitě nenasytily. Volavky se nezdržely dlouho
a za chvíli volným plavným letem změnily stanoviště kdesi na dalším místě
břehu.


Ale co mne hodně zklamalo - za celou tříhodinovou dobu mého pobytu jsem
neviděl a ani neslyšel jediného ledňáčka!!! A to v místech, kde jsem je
několik let vídával velmi pravidelně, často v docela velkých počtech.
Možná lovili jinde, určitě jsou i v jiných místech nádrže, ale tady ani
pípnutí. Doufám, že se jim podařilo přežít a že je příště zase uvidím, jak
sedí někde na větvi a jen tak mimochodem šipkou do vody uloví mrskající se
rybku. Nebo jen tak písknou na větvi a rychlostí blesku proletí těsně nad
hladinou a usednou na vyčnívající pařez nebo vrbovou větvičku ....
Poslední den opět v brzkém ránu jsem zašel na "svou" srnčí louku, spíš se
jen tak posadit a zjistit, co nového. V tuto jarní dobu, kdy pod horami
sotva slezl sníh, ještě není na stromech ani náznak listí, tráva neroste a
tak je obtížné najít nějaké smysluplné krytí. Opatrně jsem vycházel z
mladého smrčí, jen tak, abych mezi větvemi viděl na louku. V paprscích
vycházejícího slunce se zde páslo snad 20 kusů srnčí zvěře a asi 5 zajíců
hopkalo mezi nimi. Jenže to bylo daleko, musel jsem si najít lepší
stanoviště. To s sebou ale neslo reálné nebezpečí, že je všechny vyplaším
a navíc to bylo místo proti slunci, jenže vybírat jsem si tentokrát
nemohl. No a dopadlo to, jak jsem tušil. Kromě 4 kusů, dvou srn a dvou
srnců, všechno v trapu :-) Rozhodl jsem se počkat, zda se skupinka
nepřiblíží, ale měli asi jiný názor a zvolna, pasouce se na malých
stoncích nové trávy, odcházeli ode mne. Mladší srnec měl již vytlučeno,
starší ještě parůžky v lýčí a právě takové ještě nemám nafocené, ale asi
budu muset počkat až na další rok, letos to asi nestihnu. Pořídil jsem pro
klid duše pár dokumentačních snímků, příště snad budu úspěšnější.

6.3.2010
Tak už to chvíli vypadalo, že je jaro tady, ale příroda se prozatím
rozhodla jinak. Ke konci týdne se docela ochladilo a sem tam se snesla i
nějaká ta sněhová vločka. Ale u nás ve městě se naštěstí dlouho neudržely,
přeci jen má již slunce docela sílu.
Sobotní ráno nachystalo asi -7, jemný poprašek sněhu a nad ním krásnou
modrou oblohu. Za zvěří jsem měl v plánu se vydat až další den a tak jsem
vyrazil do beskydských kopců, tentokrát na zimní Smrk (byl jsem zde již na
podzim 22.11., viz níže). Byl to spíš turistický výlet, od kterého jsem
neočekával nějaké konkrétní foto výstupy. Ale jen tak ze zvědavosti mě
začátek cesty zavedl k Bučacímu potoku, konkrétně k jeho známým vodopádům,
které bývají v zimě krásně zaledněné. Problém ale často bývá i v jejich
zasněžení, takže krása ledu nebývá vždy dobře vidět. A jak se ukázalo, i
tentokrát tomu nebylo jinak. Se stoupající výškou přibývalo čerstvého
sněhu, v okolí vodopádu jej bylo již asi 10 centimetrů a většina ledu tak
byla schována pod hebkou jiskřivou přikrývkou.

Stoupám panenským sněhem strmě nahoru k hlavním dvěma vodopádům, jestli
tam nenajdu něco zajímavého, ale vrstva prašanu skryla většinu ledové
krásy. Pořizuji alespoň dokumentační fotografie, s podmínkami, které jsem
měl v prosinci 2007 (viz. Krajiny) se to vůbec srovnávat nedá, tehdy sníh
téměř nebyl a neuvěřitelných ledových tvarů bylo plné koryto potoka.
Červená značka mě již vede tradiční cestou do sedla a následně na vrchol
Smrku. Sem tam vykoukne slunce, sem tam docela silně chumelí, výhledy
nejsou moc čisté, vše je jakoby v oparu a většinou skryto v mracích. Na
hřebenu je asi 15 centimetrů jemného čerstvého prašanu, je to

krása, když každým krokem rozvířím načechrané vločky, aniž pocítím
jakýkoliv odpor.
Na vrcholu Smrku je zataženo, nesmělé slunce jako
bílý terč v chuchvalcích tmavě šedých mraků hledá, kudy by se podívalo na
zem. Zpáteční cesta byla již jen
rychlým sestupem, vše podstatné mám pro dnešek za sebou. Snad již příště
bude zase něco živého, poslední úlovky jsem měl naposledy v listopadu,
srnčí má již nasazeno na nové parůžky, jaro je za dveřmi ....
21.2.2010
Zamrzlé potoky navštěvuji každou zimu, ale tato zima mi zatím
neposkytla moc příležitostí. S pomalu nastupujícím jarem se počet vhodných
příležitostí dramaticky snižuje a tak jsem se, i přes nepříznivé počasí,
vydal s mým bratrem na návštěvu Jeseníků. Cílem sobotní akce bylo okolí
Skalního potoka nedaleko Vrbna, kde ve svazích nad potokem četné skalky, větší skály a různé
skalní výchozy slibují možné ledopády, velké rampouchy a vůbec různou
ledovou krásu.
Bohužel však předchozí teplejší týden zřejmě i zde v horách zanechal své
stopy. Ale tím jsme se nenechali odradit, nachystali vše potřebné a ráno
vyjeli. Auto se nám kvůli bariérám sněhu okolo cesty podařilo
zaparkovat až asi kilometr od plánovaného vstupu do lesů a cesta po
silnici moc zajímavá nebyla. Ale proti tomu, co nás mělo potkat, to byla
procházka rajskou zahradou. Hned při vstupu na lesní cestu vedoucí kolem
potoka, která bývala v minulých letech docela pravidelně protáhnuta kvůli
těžbě dřeva, nás místo snadného rychlého postupu přivítala půlmetrem
vlhkého sněhu. No nic, obouváme sněžnice a šlapeme podél vody údolím
nahoru. Měli jsme v plánu jít asi 1,5km touto cestou a pak odbočit přímo
svahem pod první skály, které zde tvoří jakousi otevřenou podkovu. Cesta
nám ubíhala překvapivě dobře, střídali jsme se v prošlapávání stopy a
vůbec jsme si neuvědomili, že už toho máme daleko víc za sebou a že jsme
"odbočku" minuli o dost velký kus.
No nic, nad mapou jsme si naplánovali "obchvat zleva" a vyrazili podél
malého potůčku nahoru docela strmým svahem. Sníh v lese byl hluboký, mokrý
a tím pádem těžký. Navíc letos v těchto místech zřejmě sníh během zimy
nezměknu, následně nezmrznul a tím pádem se nevytvořila žádná pevnější vrstva. Proto jsme se
i ve sněžnicích propadali hodně hluboko, navíc se těžký sníh sesypával
nahoru na sněžnice a tak byla chůze hodně náročná. Tím, že jsme si
zpočátku zašli, prodloužili jsme si cestu ke skalám asi o hodinu těžké
dřiny. Ale pomyšlení na ledové krásy nás udržovalo při vědomí :-).
Ke skalám jsme konečně došli a hned zpočátku byly vidět i nějaké rampouchy
a ledy, plazící se po skalách. Bohužel nic moc světlo nebylo, tak berte
fotky spíš jako dokumentační. Také týden teplot lehce nad nulou dalo ledům
zabrat, ale mohli jsme trochu odhadnout, že musely mít aspoň

dvojnásobnou velikost. A to ty, které zůstaly, byly často docela mohutné,
i několik metrů vysoké a pár desítek cm široké. Mohla to být tak před
deseti dny nádherná podívaná.
Ale my postupujeme podle jednotlivých skal, chceme se dostat pod tu
nejvyšší a nejmohutnější, její výšku odhaduji až na 25 metrů, šířku celého
bloku možná na 60 metrů, kde bývá ledopád opravdu veliký. Mezi stromy jej
sem tam zahlédneme, ale i zdálky je vidět, že tentokrát bude výrazně
menší. Konečně jsme pod skalou, snažíme se najít nejlepší výhled na ledopád,
který i přes nepříznivé podmínky má délku zhruba 4 metry,
současně nacházíme několik menších v nižších částech skály.

Pár fotek tedy máme a nabíráme zpáteční směr, stále sledujeme řadu skal,
sem tam ještě nějaký snímek ledů. Cestou nacházíme malou jeskyni, v které stropem
prosakující voda utvořila zajímavé ledy a muselo to být před táním také
asi hodně zajímavé. Sestupujeme prudkým svahem a jako poslední skálu
míjíme zajímavý útvar, kde eroze vytvořila ve skále parádní, asi 2,5
metru vysoký tunel, uprostřed s odlomených sklaním blokem. Ale tím naše
cesta končí, za chvíli jsme opět na silničce a

k autu zbývá jen asi ten poslední kilometr. Dali jsme si do těla opravdu
dost, 5 hodin šlapání v náročném kopcovitém terénu a hlubokém sněhu nás
trochu utahalo, ale pocit "z dobře vykonané práce" to všechno vynahradil.
29.1.2010
V hlavičce stránky jsem doplnil sekci "Odkazy", najdete zde stránky
několika mých spřízněných fotografických duší a pár jiných stránek,
jejichž obsah sem tam využívám. A sem tam zde i přidám další.
24.1.2010
Mrzne, že když řekneš voda, dopadne na zem kus ledu. Aspoň tak nějak
to říkal kdysi Vlasta Burian a tento víkend by měl pravdu. V údolích -16 a
mlhavo, nahoře na kopcích okolo -7 až -10, krásně jasno, tohle platilo jak
pro Beskydy, tak pro Jeseníky. Jenže jsem tentokrát nevyrážel do kopců
brzy ráno jako před týdnem, ale byl v plánu rodinný výlet v "normálním"
čase na jeden z
nejvyšších beskydských kopců - Kněhyni.
Výstup začal z Čeladné po červené značce a naštěstí, protože bylo asi 40
centimetrů sněhu, někdo pár dnů před námi prošlápnul cestu. Na první
kilometry tedy máme vystaráno, sněžnice nebudou nutné. I tak se
začalo po chvíli silně oteplovat :-), ale s tím se musí počítat. Nádherné
pohledy na zasněžené a omrzlé stromy, jejichž korunami prosvítala zářivě
modrá obloha, nám zpříjemňovaly jinak poměrně dlouhý a ne atraktivní
výstup. Sníh v takových teplotách doslova vrže pod nohama. Jak jsme však
stoupali výš a výš, sem tam se mezi stromy ukázal krásný výhled na okolní
kopce - Malou a Velkou Stolovou, trochu v mlhách na Skalku a Ondřejník.
Jen Kněhyně zatím vidět nebyla, teprve asi 2 kilometry před cílem jsme
zahlédli její strmý a sluncem krásně osvícený vršek.
Je poledne a zbývá posledních pár set metrů výstupu. Kousek před vrcholem
se otvírají pohledy západním směrem na Radhošť, Tanečnici, Nořičí horu a v dálce na
Velký Javorník, na severu se zase trochu z mlžných oparů vyloupnul Ondřejník a
Skalka.

Tady už žádná poslední dobou prošlápnutá stopa
není, naštěstí je prašan, takže chůze v tomto jedinečném šustivém
skupenství vody není až tak náročná. Zanecháváme za sebou klikatou řádku stop. Posledních pár metrů a jsme na
vrcholku u kamenné mohyly s křížem. Téměř nefouká, je úplné ticho, nikde
ani živáčka, na slunci je i teplo.
Dáváme si krátkou přestávku, nazouváme sněžnice a pokračujeme přes vrchol
na druhou stranu směr údolí. Po pravé straně sem tam mezi homolemi
zasněžených smrků vykoukne jejich jmenovec Smrk a vedle něj v dálce celý
masiv Lysé hory. Samozřejmě nezapomínám fotit, takové výhledy a počasí mi
zase tak často nevyjdou. Sestupujeme hodně strmým svahem porostlým jen sem
tam smrky, takže je dobře vidět na Velkou a Malou Stolovou, které jsou
přeci jen nižší a opět na Lysou horu, na celé údolí pod ní. Vpravo uzavírá
nádherné panoráma mohutný masiv Smrku. Cestou potkáváme jednoho také
nadšence s fotoaparátem v ruce a za chvíli i skupinku mladých mužů mířících
k odpoledním rozhledům.

Po chvíli vstupujeme do vysokého lesa, výhledy již nebudou, ale my
spokojeni s tím, co nám hory nachystaly v uplynulých několika hodinách,
šlapeme "nudných" 6 kilometrů k výchozímu bodu dnešního výletu.
17.1.2010
Celý týden jsem s napětím sledoval vývoj počasí, jesenické a beskydské
kamery na internetu byly několikrát denně kontrolovány. A proč? Protože
inverzní počasí předvádělo nádherné podívání - mraky byly do výšky
cca 1200 metrů, nad nimi krásná modř a na zemi asi půl metru čerstvého
sněhu. Co víc si přát? Ale jak už se mi párkrát stalo, s víkendem přišla i
změna počasí a všechny mé plány se ocitly v troskách.
S kolegou Kordíkem jsme se domluvili na sobotu a vybírali dvě lokality -
Praděd nebo Ztracené kameny. Po chvíli uvažování jsme zvolili "ztracence",
protože zimní Praděd máme z loňska nafocený a také z toho důvodu, že
bychom nestihli svítání. Spíš jsme tehdy fotili okolí Petrových kamenů a
byli jsme tam téměř na den stejně. Slunce tentokrát vycházelo v 7:52 a
první kyvadlo na Ovčárnu dojíždí v 7:20. A za půl hodiny se dostat v tom
sněhu někam na kopec, najít zajímavá místa a nachystat se na focení, to
příliš velká rychlovka s nejistým výsledkem.
Takže jako výchozí bod bylo zvoleno parkoviště na Skřítku, odkud je to na
Ztracené kameny jen asi 3,5 km.
Večer před odjezdem to znamená nachystat vše potřebné fotovybavení -
objektivy, filtry, stativ, dobít baterie, náhradní kartu, brašnu.
Samozřejmě nesmí chybět v batohu rezervní oblečení, protože pohybovat se
3-4 hodiny na hřebenu ve výstupem propocených věcech není úplně ideální.
Nesmíme zapomenout na sněžnice, bez nichž by byl pohyb v tom množství
sněhu hodně namáhavý a také teleskopické turistické hůlky. A samozřejmě
termosku s čajem včetně něčeho k jídlu. Celkem všech věcí není zrovna
málo, ale raději táhnu nahoru něco navíc než pak hořekovat nebo mít nějaké
problémy.
Jenže stíhat východ slunce znamená dát budíka na 2:45! Moc se mi vstávat nechce, ale při
představě snad zajímavých zážitků to zas tak zlé není. V půl čtvrté
odjíždíme směr Jeseníky. Cesta je překvapivě docela v pohodě, až na
posledních asi 20 kilometrů, kdy byly mlhy, naštěstí ne moc husté. Je
čtvrt na šest, když parkujeme na Skřítku a pár minut na to vyrážíme za
svitu čelovek do kopců. Cesta je první 2 kilometry upravena rolbou pro
běžkaře, jde se dobře i když kopec to samozřejmě je docela strmý. Na
Ztracené kameny musíme překonat asi 400 výškových metrů na 3,5 kilometrech
a moc flákat se nemůžeme. Na poslední kilometr a půl, kdy již je
prošlápnutá běžkaři jen úzká pěšinka, obouváme sněžnice a s nimi to jde
bez problémů i v hlubším sněhu. Kousek před Ztracenými kameny jsou již
na černé obloze vidět hvězdy, takže se nemůžeme dočkat, až ke kamenům dorazíme. Asi v půl sedmé
jsme pod nimi. Je ještě docela tma, na východě je sice již obloha červeno-fialová,
ale Ztracené kameny nad sebou ve tmě spíš tušíme. Vybalujeme nádobíčko a
pořizujeme první snímky, k ostření si musíme přisvítit baterkou nebo
fotíme "na nekonečno", jinak to zatím nejde.

Zdoláváme posledních padesát metrů a jsme nahoře. Světla pomalu přibývá a
my doslova pobíháme všude okolo a snažíme se najít pro nás nekrásnější
scenérie a pohledy. Kam oko dohlédne, je asi 80-100 výškových metrů pod
námi všude krásná hustá inverzní oblačnost! Z ní vykukuje jen Mravenečník
s přečerpávačkou a úplně vzadu na obzoru Králický Sněžník. Spěcháme,
protože odtud východ slunce neuvidíme, divadlo by se odehrávalo někde za
vrcholky okolních stromů a tak musíme až na Pec. Nestíháme fotit, člověk
by chtěl být na pěti místech současné, všude jsou krásné pohledy a barvy,
nemůžeme se toho nabažit.
Ale čas je náš nepřítel, takže stoupáme dál. Světla je víc a víc a skoro
se bojíme, že nenajdeme včas vhodné místo, kde přivítáme další den. A na cestě
mezi Pecí a Pecným se čas naplnil. Zastavujeme, stavíme stativy v místech,
odkud může být zajímavý snímek. Nejdříve se objeví jen malinký jasně
oranžový srpek, který se docela rychle zvětšuje, neuplynou snad ani dvě
minuty a slunce se vykulí nad mraky. Všechno kolem je rázem nasvíceno zajímavým oranžovo-filaovým světlem.

Karta foťáku se plní, ale rádi bychom se podívali i za Pecný, směrem
na Praděd a Mravenečník.
Tak ještě kousek popojdeme a v okolí Pecného pořizujeme další snímky. Je
asi půl deváté, když nás míjí první běžkař. Pomalu se vracíme zpátky na
Ztracené kameny, cestou fotíme a na kamenech, které jsou již v plném
slunci, ještě doplňujeme sbírku. To nás již minulo asi 30 turistů na
běžkách a několik opěšalých, někteří i s fotovýbavou, jak míří nejspíš
směrem na

Petrovy kameny a Ovčárnu. Ale my víme své, nejlepší podmínky k focení jsou
již pryč.
Kousek pod kameny se opět noříme do mraků a cestou na Skřítek probíráme
dnešní ráno. Určitě to stálo za vstávání i dalekou cestu a spřádáme pomalu
další plány na nějakou výpravu za krásnými zážitky v horách.
A poslední snímek je jen dokumentační, navazuje na níže uvedené povídání o
krmení "divokého dravého" ptactva. Pro představu, jak to na krmítku
vypadá.

10.1.2010
Tak zima je tu! A docela pořádná. Původně jsem měl některý z
víkendových dnů vyhrazen focení, ale člověk míní a počasí mění. Již v
pátek začalo docela vydatně sněžit, přidala se k tomu sobotní ledovka
bylo vystaráno. V tom množství sněhu, na ledu a v neustálém sněžení jsem
nešel nikam a tak jsem se věnoval krmení ptáčků :-) A to doslova. Na
balkónovém krmítku velikosti cca 60x40cm jsem za víkend spotřeboval asi
kilo slunečnice a ořechů!
Okolní stromy byly krásně zasněžené a na nich posedávalo docela početné
hejno zvonků, odhaduji tak minimálně 100 jedinců a ti pořádali pravidelné
nájezdy. Sypal jsem jim nejen do krmítka, ale i na jeho mírně šikmou
stříšku, takže se najednou krmilo snad 40 zvonků! Bylo tam opravdu velmi
husto.
Sem tam přilétnul s velkým kraválem kos s kosicí a hejnko prchlo zpátky na
stromy, sem tam proletěl okolo nějaký dravec (kdysi tady býval krahujec a
podle letu jsem dravce neidentifikoval) a nastal všeobecný úprk všech
ptáků, překvapivě i havranů!
Ale stačilo pár minut a všichni se vrátili. Než jsem si uvědomil, že bych
mohl pořídit pár fotek toho všeho dění, bylo již dost pozdě odpoledne a
tak to nejlepší zachyceno nemám. Chce to dopolední hodiny, kdy je opravdu
rušno, dostanu se k tomu snad zase další víkend.


A ještě jedna noční fotka
toho mého krmítka a vůbec místa, kde se v okolních stromech všichni ti
ptáci vyskytují.

A úplně nakonec zajímavost pro ty, kteří chtějí mít na svém monitoru live
přenos zimního života na dvou krmelištích v Estonsku. Je to opravdu
zajímavé, přes celý den je zde možno spatřit různá zvířata, přes den
srnčí, lišku, různé ptáky, ale nejčileji je k večeru a pak večer, kdy sem
chodí losi a divoká prasata. Mívám "promítání" puštěno docela často a je
to zajímavé sledovat :-)
mms://tv.eenet.ee/siga
mms://tv.eenet.ee/siga2
Takových stránek je ve světě
hodně, ale tyhle mi dlouhé zimní večery pěkně zpříjemní. Tak zajímavé
pokoukání!

3.1.2010
Takový nějaký divný byl poslední měsíc roku 2009. Tedy hlavně z mého
pohledu fotografického. Počasí se střídalo tak rychle a tak
neodhadnutelně, že jsem měl jen málo příležitostí si někam zajít ať již za
živou nebo neživou přírodou.
Posledních pár dnů jsem trávil v Jeseníkách v jednom z hezkých dnů jsem se
vydal na má oblíbená místa kousek od Vrbna, do okolí Medvědího vrchu.
Sněhu bylo jen málo, ale výhledy daleké, dokonce byly vidět i Krkonoše! S
"širokáčem" to však bylo bohužel nefotitelné a tak sem dávám jen pár
náladovek focených právě z Medvědího vrchu.
První směrem na Vozku, Keprník a Šerák, druhá na vedlejší vrchol Orlík.

První sobota nového roku 2010 mě zase vylákala k návštěvě beskydské
Lysé hory. Nečekal jsem žádné zázraky, spíš šlo o to, protáhnout kosti a
pomaličku začít odebírat z tukových vrstev, které se během posledních 14
dnů začaly nebezpečně nabalovat. Maličko jsem doufal, že se mlha může
nahoře i protrhnout, což se ale nestalo. Nicméně i snímky mlžné mají své
místo a mě se ta místa zdála zajímavá. A protože bylo asi 9 pod nulou,
začínala se na větvičkách objevovat i pěkná jinovatka, jen by to chtělo
ještě den takového počasí, aby jehličky mrazu byly delší a ještě pěknější.

|