9.5.2010
Počasí si s námi docela hraje, nemyslíte? A když už se zdá, že by mohlo být trochu jinak, než déšť, stejně pršet nakonec bude. Stejný scénář byl v Jeseníkách nachystán i pro tento víkend.
Moc času nebylo a tak jsem pro své toulky zvolil menší oblast jižně od Zlatých Hor, kde jsou nejen pěkné Hornické skály, ale k vidění bohatě zbytků důlní činností z dob dávno minulých i dob relativně nedávných.
Z protějších kopců zde vídávám hromady žlutorezavě zbarvených odvalů a vždy mne lákalo alespoň nahlédnout do starých štol. Nejsem ale žádný speleolog, určitě bych nikam do nebezpečných míst nelezl, ale barvy rudných hornin jsou zde krásně barevné, fotogenické a právě to mne láká. Kousek od silnice přicházím k ohromné propadlině, jejíž šířka je přes 100 metrů a hloubka neuvěřitelných snad 30 metrů, možná víc. A působí opravdu impozantně! Jmenuje se Na Žebračce, vznikla propadnutím ohromné vydolované těžební komory v relativně nedávné době, snad počátkem devadesátých let..


Když stojím nahoře, je to ohromné, ale není moc s čím srovnávat velikost. Teprve, když je dole člověk a shora vypadá jak mravenec (na jedné fotce označen červeným kroužkem), uvědomím si celou mohutnost propadliny. Všude v jejích stěnách jsou vidět zbytky štol i zbytků pod různé důlní činnosti - opravdu zajímavé místo!

 

Ale čeká mne další cesta, takže opouštím tohle místo a stoupám vzhůru k prvním skalkám, které jsou rozesety po stoupajícím úbočí kopce a končí Hornickými skalami. Nejsou moc vysoké, jen několik metrů, ale i tak svou barevnou strukturou s množstvím křemene oživují mladý les. V jednom místě se rozlévá úbočím docela velké suťovisko, tady by jej člověk opravdu nehledal. Všude okolo v mladém smrčí a mezi skalkami jsou vidět důkazy pobytu a pohybu četných kusů různé spárkaté zvěře.

Stoupám výš, zastavuji se téměř na každé skalce, ale výhledy jsou tentokrát schovány v mlze a nízké oblačnosti. Sem tam několik dešťových kapek a nesmělé vzdálené hřmění jakoby mne chtělo upozornit na něco horšího. Ale zatím se nic neděje a tak postupně "navštěvuji" další a další skalní útvary. Ty poslední, až téměř na vrcholu
 
kopce, jsou také největší a nejvyšší. Ale příroda mi moc času na jejich focení nedá. Začíná pršet víc a víc a drobný déšť se během minuty mění na solidní průtrž. Ani si téměř nestíhám obléct pončo proti dešti, když se mezi hektolitry vody začíná blýskat a hřmění oznamuje hodně blízkou bouřku. A to je to poslední, co bych v kopcích chtěl zažít. Takže honem dolů do bezpečí, naštěstí je to z kopce a ne tak daleko k místu, kde mám zaparkováno auto.

19.4.2010
Nejen po kopcích jsem o víkendu brouzdal. Jedno ráno jsem věnoval "své" louce, kterou sem tam navštěvuji a na které se docela pravidelně setkávám se srnčí zvěří, zajíci a sem tam i liškou. Nejlépe je zajít zde hodně brzy ráno, ještě před svítáním. Slunce vychází přímo naproti mírně přikloněné louky, sousedící s lesem mladého smrčí a tak opravdu úplně ty první paprsky nového dne osvítí zvířata, která se zde pasou na zelených dobrotách.
Problém je ale v tom, že přístup k louce je dost otevřený a tak není úplně jednoduché se přiblížit, aby se dalo fotografovat. A projít přes nízký smrkový les také není možné, okamžitě by mě praskání větviček prozradilo. Naštěstí v jedné části přiléhá k louce také smíšený lesík, který je v tuto dobu díky polehlé trávě prostupný. Tak jsem to zkusil tudy také proto, že směr větru byl z této strany příznivý. Skrz větvě stromků vidím na louce stádečko asi deseti kusů srnčí. Pomaličku krok za krokem, tedy spíš koleno za kolenem a ruka za rukou, se mi podařilo nepozorovaně se usadit na okraji lesa. Ani jsem nemohl použít maskování, jakýkoliv další pohyb by snad 50 metrů vzdálenou skupinku stoprocentně vyplašil, takže jsem v kleče postavil stativ s foťákem a vybíral si scénu. Jednou dvakrát se přišla podívat docela blízko vůdčí srna, to jsem ani nemrkal, ale nakonec vždy uklidněna odešla za svými věrnými.
Slunce bylo ještě za obzorem a jinovatka na trávě dávala všemu stříbřitý nádech. Pomaličku se ale vše začínalo barvit z fádních bledých barev do žlutočervena a první paprsky nasvítily scénu. Nádherné světlo dodávalo všemu krásnou zlatavou barvu, opravdu nádherná podívaná, kterou ten, co vidí jen "denní" slunce, vlastně nezná.
Ve stádečku byli dva srnci, mladší a starší, ti se neustále buď pošťuchovali nebo vzájemně olizovali či zkoumali vůni všeho možného. Taková fajn nerozlučná dvojka :-). Asi 15 minut

dovádění a pobíhání ukončil nějaký pohyb nebo zvuk kdesi na druhé straně, o kterém já neměl ani tušení, ale ostré zvířecí smysly byly neomylné. Zůstala jen jedna srna, která asi po 10 minutách postávání a sledování okolí zalehla na chvíli v trávě. Ale krátkou chvilku klidu ukončila odběhnutím

do úkrytu smrčin a já zůstal v divadle sám. Opona jde dolů, balím své vybavení a vracím se "na základnu" k horkému čaji a vydatné snídani.

18.4.2010
Jesenické skály a skalky mě přitahují víc a víc. Líbí se jejich rozeklané a zároveň zvlněné vrásy, barevné plástve různých minerálů a třpytivé nerosty v křemenných žílách. Nacházejí se na  mnoha svazích i vrcholcích kopců, často skryté v mladém smrčí nebo v bučinách prudkých svahů. V létě moc vidět nejsou, ale jakmile spadne listí, odhalí se v plné kráse.
Tentokrát padla volba na skály, které vídávám vždy, když navštívím Žárový vrch kousek nad Vrbnem. Při pohledu z něj směrem na Praděd je vidět holý, jen řídce zalesněný kopec s několika skalními bloky na jeho vrcholu. Cesty okolo něj prošlapané mám, ale na samotném vršku, zvaném Sokol, jsem ještě nebyl.
Nejlepší světlo bývá zrána nebo večer, tentokrát jsem se však vydal nahoru v pozdějších hodinách, současně totiž "probíhal" výlet ještě s rodinnými příslušníky a ty jsem z postele ve čtyři ráno vytáhnout nemohl. Teda mohl, ale asi by mi ten den odpuštěno nebylo :-).
Výchozím bodem byla vesnička Vidly, odkud vede modrá značka na Švýcárnu. Po ní jsme stoupali až k Jiřího chatě (ale na ní bylo napsáno Silonova chata) s odbočkou na Kamzičí vrch. Slunce na modré obloze prohřívalo jak skály kousek pod ním, tak loňskou suchou trávu v závětří skal a doslova nabádalo k chvilce zdřímnutí.

Ale náš cíl byl o nějaký kilometr dál na protějším kopci. Na lesní cestě ještě sníh neroztál a tak byla chůze trošku náročnější, naštěstí ale ne dlouhá. Oba kopce mají cca 1170 metrů, ale protože jsme z Kamzičího trošku sestoupili, na Sokolí musíme zase nahoru, opět míříme způsobem přímo do kopce, nejkratší cestou. Nejprve je vidět jen malá skalka před vrcholkem, teprve u ní se objeví poměrně rozsáhlá skalní stěna, rozeklaná, roztříštěná, krásná. Všude okolo jsou rozházené zbytky starých smrků jako vybělené velrybí kosti, na strmých stěnách skal se zuby nehty drží několik stromů a bojují o holý život. Naproti se majestátně tyčí věž vysílače na Pradědu, je to opravdu jen kousíček, člověk by si řekl, že za 15 minut chůze je tam, ale zdání klame. I když vzdušnou čarou je to jen asi 2 kilometry. Dalekohledem prohlížím vzdálené kopce a chvíli hledám Žárový vrch, přeci jen ten opačný pohled neznám.


A opět v závětří chvíle odpočinku, káva z termosky přijde vhod. Pokračujeme dál po plochém vrcholu kopce, hřbet přeběhne z jedné strany na druhou pěkný kamzík. Přicházíme k další skupině dvou vysokých skal, padajících strmou stěnou do údolí. Pár snímků "do alba" a sestupujeme k výchozímu bodu naší cesty.

Určitě se sem ještě párkrát vrátím, je to nádherné místo. A bude to určitě brzy ráno, snímky východu slunce budou jistě nezapomenutelné.
 

5.4.2010
Dlouhá doba uplynula od posledního příspěvku na mých stránkách. Ale tak nějak se stále nedařilo najít dohromady volný čas, vhodné počasí a lokalitu.
Ale v posledních několika dnech jsem se dostal jak na hory, tentokrát beskydské, tak k vodě a lesům. Každým rokem v jeho počátcích vyrážím postupně na některé nejvyšší beskydské vrcholy (Kněhyni a Smrk najdete níže v článcích aktualit), tentokrát přišel na řadu Travný. V nižších polohách již jaro začalo a tak jsem prošel po lesní silničce i jednou z rezervací na jeho úbočí. Fascinují mě staré zetlelé zbytky pařezů stromů - velikánů, které rostly před desítkami let na svazích hory nebo jejich padlé mohutné kmeny, porostlé jasně zelenými mechy, které kontrastují s tmavě hnědočerveným zbarveních loňského bukového listí.

Také další z mých oblíbených míst, Slezská Harta, čekala na mou návštěvu mnoho zimních měsíců. Led je již několik dnů úplně pryč a tak jsem neodolal a vypravil se podívat, co v tuhle dobu na přehradě žije a hlavně se podívat, zda přežili krutou zimu ledňáčci. Jako vždy vyjíždím ještě téměř za tmy, abych byl na místě ještě před východem slunce. Co mne tentokrát opravdu překvapilo, byl vysoký stav vody, jaký jsem tam v tuhle dobu pár let nezažil. Vysoko zatopeno bylo nejen ústí vtékající říčky, ale také její břehy, v kterých hnízdili ledňáčci. Hladina musela být alespoň o 2 metry vyšší, než bývá obvyklé (tedy aspoň jak ji znám já při svých návštěvách). Naštěstí dál proti proudu jsem bylo jedno místo stále nad vodou, tak snad se najdou ledňáčci, kteří zde zahnízdí.
Nad hladinou nádrže se usadila řídká mlha, díky vysoké hladině zmizely některé tradiční možnosti úkrytů a tak jsem vzal zavděk okrajem mladého smrkového lesíka, asi 15 metrů od břehu. Slunce se pomalu vykulilo nad nízký kopec protějšího břehu a snažilo se porazit mlhu. Ani nevím kdy, ale vlevo ode mne se objevila neslyšným rychlým přistáním volavka popelavá a zimomřivě se usadila na břehu. Po chvíli přistála vedle ní i druhá, která se však vydala pomalým, opatrným krokem podél břehu a ostřížím zrakem (nebo volavkovým? mají jej mimochodem také výborný :-)) vyhlížela možnou kořist. Malé rybky všude okolo vyskakovaly nad hladinu, takže bylo jen otázkou času, kdy přijde úspěch. A také že ano, ale dvě malé několikacentimetrové rybky určitě nenasytily. Volavky se nezdržely dlouho a za chvíli volným plavným letem změnily stanoviště kdesi na dalším místě břehu.


Ale co mne hodně zklamalo - za celou tříhodinovou dobu mého pobytu jsem neviděl a ani neslyšel jediného ledňáčka!!! A to v místech, kde jsem je několik let vídával velmi pravidelně, často v docela velkých počtech. Možná lovili jinde, určitě jsou i v jiných místech nádrže, ale tady ani pípnutí. Doufám, že se jim podařilo přežít a že je příště zase uvidím, jak sedí někde na větvi a jen tak mimochodem šipkou do vody uloví mrskající se rybku. Nebo jen tak písknou na větvi a rychlostí blesku proletí těsně nad hladinou a usednou na vyčnívající pařez nebo vrbovou větvičku ....

Poslední den opět v brzkém ránu jsem zašel na "svou" srnčí louku, spíš se jen tak posadit a zjistit, co nového. V tuto jarní dobu, kdy pod horami sotva slezl sníh, ještě není na stromech ani náznak listí, tráva neroste a tak je obtížné najít nějaké smysluplné krytí. Opatrně jsem vycházel z mladého smrčí, jen tak, abych mezi větvemi viděl na louku. V paprscích vycházejícího slunce se zde páslo snad 20 kusů srnčí zvěře a asi 5 zajíců hopkalo mezi nimi. Jenže to bylo daleko, musel jsem si najít lepší stanoviště. To s sebou ale neslo reálné nebezpečí, že je všechny vyplaším a navíc to bylo místo proti slunci, jenže vybírat jsem si tentokrát nemohl. No a dopadlo to, jak jsem tušil. Kromě 4 kusů, dvou srn a dvou srnců, všechno v trapu :-) Rozhodl jsem se počkat, zda se skupinka nepřiblíží, ale měli asi jiný názor a zvolna, pasouce se na malých stoncích nové trávy, odcházeli ode mne. Mladší srnec měl již vytlučeno, starší ještě parůžky v lýčí a právě takové ještě nemám nafocené, ale asi budu muset počkat až na další rok, letos to asi nestihnu. Pořídil jsem pro klid duše pár dokumentačních snímků, příště snad budu úspěšnější.

6.3.2010
Tak už to chvíli vypadalo, že je jaro tady, ale příroda se prozatím rozhodla jinak. Ke konci týdne se docela ochladilo a sem tam se snesla i nějaká ta sněhová vločka. Ale u nás ve městě se naštěstí dlouho neudržely, přeci jen má již slunce docela sílu.
Sobotní ráno nachystalo asi -7, jemný poprašek sněhu a nad ním krásnou modrou oblohu. Za zvěří jsem měl v plánu se vydat až další den a tak jsem vyrazil do beskydských kopců, tentokrát na zimní Smrk (byl jsem zde již na podzim 22.11., viz níže). Byl to spíš turistický výlet, od kterého jsem neočekával nějaké konkrétní foto výstupy. Ale jen tak ze zvědavosti mě začátek cesty zavedl k Bučacímu potoku, konkrétně k jeho známým vodopádům, které bývají v zimě krásně zaledněné. Problém ale často bývá i v jejich zasněžení, takže krása ledu nebývá vždy dobře vidět. A jak se ukázalo, i tentokrát tomu nebylo jinak. Se stoupající výškou přibývalo čerstvého sněhu, v okolí vodopádu jej bylo již asi 10 centimetrů a většina ledu tak byla schována pod hebkou jiskřivou přikrývkou.

Stoupám panenským sněhem strmě nahoru k hlavním dvěma vodopádům, jestli tam nenajdu něco zajímavého, ale vrstva prašanu skryla většinu ledové krásy. Pořizuji alespoň dokumentační fotografie, s podmínkami, které jsem měl v prosinci 2007 (viz. Krajiny) se to vůbec srovnávat nedá, tehdy sníh téměř nebyl a neuvěřitelných ledových tvarů bylo plné koryto potoka.
Červená značka mě již vede tradiční cestou do sedla a následně na vrchol Smrku. Sem tam vykoukne slunce, sem tam docela silně chumelí, výhledy nejsou moc čisté, vše je jakoby v oparu a většinou skryto v mracích. Na hřebenu je asi 15 centimetrů jemného čerstvého prašanu, je to

krása, když každým krokem rozvířím načechrané vločky, aniž pocítím jakýkoliv odpor.
Na vrcholu Smrku je zataženo, nesmělé slunce jako bílý terč v chuchvalcích tmavě šedých mraků hledá, kudy by se podívalo na zem. Zpáteční cesta byla již jen rychlým sestupem, vše podstatné mám pro dnešek za sebou. Snad již příště bude zase něco živého, poslední úlovky jsem měl naposledy v listopadu, srnčí má již nasazeno na nové parůžky, jaro je za dveřmi ....

21.2.2010
Zamrzlé potoky navštěvuji každou zimu, ale tato zima mi zatím neposkytla moc příležitostí. S pomalu nastupujícím jarem se počet vhodných příležitostí dramaticky snižuje a tak jsem se, i přes nepříznivé počasí, vydal s mým bratrem na návštěvu Jeseníků. Cílem sobotní akce bylo okolí Skalního potoka nedaleko Vrbna, kde ve svazích nad potokem četné skalky, větší skály a různé skalní výchozy slibují možné ledopády, velké rampouchy a vůbec různou ledovou krásu.
Bohužel však předchozí teplejší týden zřejmě i zde v horách zanechal své stopy. Ale tím jsme se nenechali odradit, nachystali vše potřebné a ráno vyjeli. Auto se nám kvůli bariérám sněhu okolo cesty podařilo zaparkovat až asi kilometr od plánovaného vstupu do lesů a cesta po silnici moc zajímavá nebyla. Ale proti tomu, co nás mělo potkat, to byla procházka rajskou zahradou. Hned při vstupu na lesní cestu vedoucí kolem potoka, která bývala v minulých letech docela pravidelně protáhnuta kvůli těžbě dřeva, nás místo snadného rychlého postupu přivítala půlmetrem vlhkého sněhu. No nic, obouváme sněžnice a šlapeme podél vody údolím nahoru. Měli jsme v plánu jít asi 1,5km touto cestou a pak odbočit přímo svahem pod první skály, které zde tvoří jakousi otevřenou podkovu. Cesta nám ubíhala překvapivě dobře, střídali jsme se v prošlapávání stopy a vůbec jsme si neuvědomili, že už toho máme daleko víc za sebou a že jsme "odbočku" minuli o dost velký kus.
No nic, nad mapou jsme si naplánovali "obchvat zleva" a vyrazili podél malého potůčku nahoru docela strmým svahem. Sníh v lese byl hluboký, mokrý a tím pádem těžký. Navíc letos v těchto místech zřejmě sníh během zimy nezměknu, následně nezmrznul a tím pádem se nevytvořila žádná pevnější vrstva. Proto jsme se i ve sněžnicích propadali hodně hluboko, navíc se těžký sníh sesypával nahoru na sněžnice a tak byla chůze hodně náročná. Tím, že jsme si zpočátku zašli, prodloužili jsme si cestu ke skalám asi o hodinu těžké dřiny. Ale pomyšlení na ledové krásy nás udržovalo při vědomí :-).
Ke skalám jsme konečně došli a hned zpočátku byly vidět i nějaké rampouchy a ledy, plazící se po skalách. Bohužel nic moc světlo nebylo, tak berte fotky spíš jako dokumentační. Také týden teplot lehce nad nulou dalo ledům zabrat, ale mohli jsme trochu odhadnout, že musely mít aspoň

dvojnásobnou velikost. A to ty, které zůstaly, byly často docela mohutné, i několik metrů vysoké a pár desítek cm široké. Mohla to být tak před deseti dny nádherná podívaná.
Ale my postupujeme podle jednotlivých skal, chceme se dostat pod tu nejvyšší a nejmohutnější, její výšku odhaduji až na 25 metrů, šířku celého bloku možná na 60 metrů, kde bývá ledopád opravdu veliký. Mezi stromy jej sem tam zahlédneme, ale i zdálky je vidět, že tentokrát bude výrazně menší. Konečně jsme pod skalou, snažíme se najít nejlepší výhled na ledopád, který i přes nepříznivé podmínky má délku zhruba 4 metry, současně nacházíme několik menších v nižších částech skály.

Pár fotek tedy máme a nabíráme zpáteční směr, stále sledujeme řadu skal, sem tam ještě nějaký snímek ledů. Cestou nacházíme malou jeskyni, v které stropem prosakující voda utvořila zajímavé ledy a muselo to být před táním také asi hodně zajímavé. Sestupujeme prudkým svahem a jako poslední skálu míjíme zajímavý útvar, kde eroze vytvořila ve skále parádní, asi 2,5 metru vysoký tunel, uprostřed s odlomených sklaním blokem. Ale tím naše cesta končí, za chvíli jsme opět na silničce a

k autu zbývá jen asi ten poslední kilometr. Dali jsme si do těla opravdu dost, 5 hodin šlapání v náročném kopcovitém terénu a hlubokém sněhu nás trochu utahalo, ale pocit "z dobře vykonané práce" to všechno vynahradil.

29.1.2010
V hlavičce stránky jsem doplnil sekci "Odkazy", najdete zde stránky několika mých spřízněných fotografických duší a pár jiných stránek, jejichž obsah sem tam využívám. A sem tam zde i přidám další.

24.1.2010
Mrzne, že když řekneš voda, dopadne na zem kus ledu. Aspoň tak nějak to říkal kdysi Vlasta Burian a tento víkend by měl pravdu. V údolích -16 a mlhavo, nahoře na kopcích okolo -7 až -10, krásně jasno, tohle platilo jak pro Beskydy, tak pro Jeseníky. Jenže jsem tentokrát nevyrážel do kopců brzy ráno jako před týdnem, ale byl v plánu rodinný výlet v "normálním" čase na jeden z nejvyšších beskydských kopců - Kněhyni.
Výstup začal z Čeladné po červené značce a naštěstí, protože bylo asi 40 centimetrů sněhu, někdo pár dnů před námi prošlápnul cestu. Na první kilometry tedy máme vystaráno, sněžnice nebudou nutné. I tak se začalo po chvíli silně oteplovat :-), ale s tím se musí počítat. Nádherné pohledy na zasněžené a omrzlé stromy, jejichž korunami prosvítala zářivě modrá obloha, nám zpříjemňovaly jinak poměrně dlouhý a ne atraktivní výstup. Sníh v takových teplotách doslova vrže pod nohama. Jak jsme však stoupali výš a výš, sem tam se mezi stromy ukázal krásný výhled na okolní kopce - Malou a Velkou Stolovou, trochu v mlhách na Skalku a Ondřejník. Jen Kněhyně zatím vidět nebyla, teprve asi 2 kilometry před cílem jsme zahlédli její strmý a sluncem krásně osvícený vršek.
Je poledne a zbývá posledních pár set metrů výstupu. Kousek před vrcholem se otvírají pohledy západním směrem na Radhošť, Tanečnici, Nořičí horu a v dálce na Velký Javorník, na severu se zase trochu z mlžných oparů vyloupnul Ondřejník a Skalka.
 

Tady už žádná poslední dobou prošlápnutá stopa není, naštěstí je prašan, takže chůze v tomto jedinečném šustivém skupenství vody není až tak náročná. Zanecháváme za sebou klikatou řádku stop. Posledních pár metrů a jsme na vrcholku u kamenné mohyly s křížem. Téměř nefouká, je úplné ticho, nikde ani živáčka, na slunci je i teplo.
Dáváme si krátkou přestávku, nazouváme sněžnice a pokračujeme přes vrchol na druhou stranu směr údolí. Po pravé straně sem tam mezi homolemi zasněžených smrků vykoukne jejich jmenovec Smrk a vedle něj v dálce celý masiv Lysé hory. Samozřejmě nezapomínám fotit, takové výhledy a počasí mi zase tak často nevyjdou. Sestupujeme hodně strmým svahem porostlým jen sem tam smrky, takže je dobře vidět na Velkou a Malou Stolovou, které jsou přeci jen nižší a opět na Lysou horu, na celé údolí pod ní. Vpravo uzavírá nádherné panoráma mohutný masiv Smrku. Cestou potkáváme jednoho také nadšence s fotoaparátem v ruce a za chvíli i skupinku mladých mužů mířících k odpoledním rozhledům.

Po chvíli vstupujeme do vysokého lesa, výhledy již nebudou, ale my spokojeni s tím, co nám hory nachystaly v uplynulých několika hodinách, šlapeme "nudných" 6 kilometrů k výchozímu bodu dnešního výletu.

17.1.2010
Celý týden jsem s napětím sledoval vývoj počasí, jesenické a beskydské kamery na internetu byly několikrát denně kontrolovány. A proč? Protože inverzní počasí předvádělo nádherné podívání  - mraky byly do výšky cca 1200 metrů, nad nimi krásná modř a na zemi asi půl metru čerstvého sněhu. Co víc si přát? Ale jak už se mi párkrát stalo, s víkendem přišla i změna počasí a všechny mé plány se ocitly v troskách.
S kolegou Kordíkem jsme se domluvili na sobotu a vybírali dvě lokality - Praděd nebo Ztracené kameny. Po chvíli uvažování jsme zvolili "ztracence", protože zimní Praděd máme z loňska nafocený a také z toho důvodu, že bychom nestihli svítání. Spíš jsme tehdy fotili okolí Petrových kamenů a byli jsme tam téměř na den stejně. Slunce tentokrát vycházelo v 7:52 a první kyvadlo na Ovčárnu dojíždí v 7:20. A za půl hodiny se dostat v tom sněhu někam na kopec, najít zajímavá místa a nachystat se na focení, to příliš velká rychlovka s nejistým výsledkem.
Takže jako výchozí bod bylo zvoleno parkoviště na Skřítku, odkud je to na Ztracené kameny jen asi 3,5 km.
Večer před odjezdem to znamená nachystat vše potřebné fotovybavení - objektivy, filtry, stativ, dobít baterie, náhradní kartu, brašnu. Samozřejmě nesmí chybět v batohu rezervní oblečení, protože pohybovat se 3-4 hodiny na hřebenu ve výstupem propocených věcech není úplně ideální. Nesmíme zapomenout na sněžnice, bez nichž by byl pohyb v tom množství sněhu hodně namáhavý a také teleskopické turistické hůlky. A samozřejmě termosku s čajem včetně něčeho k jídlu. Celkem všech věcí není zrovna málo, ale raději táhnu nahoru něco navíc než pak hořekovat nebo mít nějaké problémy.
Jenže stíhat východ slunce znamená dát budíka na 2:45! Moc se mi vstávat nechce, ale při představě snad zajímavých zážitků to zas tak zlé není. V půl čtvrté odjíždíme směr Jeseníky. Cesta je překvapivě docela v pohodě, až na posledních asi 20 kilometrů, kdy byly mlhy, naštěstí ne moc husté. Je čtvrt na šest, když parkujeme na Skřítku a pár minut na to vyrážíme za svitu čelovek do kopců. Cesta je první 2 kilometry upravena rolbou pro běžkaře, jde se dobře i když kopec to samozřejmě je docela strmý. Na Ztracené kameny musíme překonat asi 400 výškových metrů na 3,5 kilometrech a moc flákat se nemůžeme. Na poslední kilometr a půl, kdy již je prošlápnutá běžkaři jen úzká pěšinka, obouváme sněžnice a s nimi to jde bez problémů i v hlubším sněhu. Kousek před Ztracenými kameny jsou již na černé obloze vidět hvězdy, takže se nemůžeme dočkat, až ke kamenům dorazíme. Asi v půl sedmé jsme pod nimi. Je ještě docela tma, na východě je sice již obloha červeno-fialová, ale Ztracené kameny nad sebou ve tmě spíš tušíme. Vybalujeme nádobíčko a pořizujeme první snímky, k ostření si musíme přisvítit baterkou nebo fotíme "na nekonečno", jinak to zatím nejde.


Zdoláváme posledních padesát metrů a jsme nahoře. Světla pomalu přibývá a my doslova pobíháme všude okolo a snažíme se najít pro nás nekrásnější scenérie a pohledy. Kam oko dohlédne, je asi 80-100 výškových metrů pod námi všude krásná hustá inverzní oblačnost! Z ní vykukuje jen Mravenečník s přečerpávačkou a úplně vzadu na obzoru Králický Sněžník. Spěcháme, protože odtud východ slunce neuvidíme, divadlo by se odehrávalo někde za vrcholky okolních stromů a tak musíme až na Pec. Nestíháme fotit, člověk by chtěl být na pěti místech současné, všude jsou krásné pohledy a barvy, nemůžeme se toho nabažit.
Ale čas je náš nepřítel, takže stoupáme dál. Světla je víc a víc a skoro se bojíme, že nenajdeme včas vhodné místo, kde přivítáme další den. A na cestě mezi Pecí a Pecným se čas naplnil. Zastavujeme, stavíme stativy v místech, odkud může být zajímavý snímek. Nejdříve se objeví jen malinký jasně oranžový srpek, který se docela rychle zvětšuje, neuplynou snad ani dvě minuty a slunce se vykulí nad mraky. Všechno kolem je rázem nasvíceno zajímavým oranžovo-filaovým světlem.


Karta foťáku se plní, ale rádi bychom se podívali i za Pecný, směrem na Praděd a Mravenečník.
Tak ještě kousek popojdeme a v okolí Pecného pořizujeme další snímky. Je asi půl deváté, když nás míjí první běžkař. Pomalu se vracíme zpátky na Ztracené kameny, cestou fotíme a na kamenech, které jsou již v plném slunci, ještě doplňujeme sbírku. To nás již minulo asi 30 turistů na běžkách a několik opěšalých, někteří i s fotovýbavou, jak míří nejspíš směrem na 


Petrovy kameny a Ovčárnu. Ale my víme své, nejlepší podmínky k focení jsou již pryč.
Kousek pod kameny se opět noříme do mraků a cestou na Skřítek probíráme dnešní ráno. Určitě to stálo za vstávání i dalekou cestu a spřádáme pomalu další plány na nějakou výpravu za krásnými zážitky v horách.

A poslední snímek je jen dokumentační, navazuje na níže uvedené povídání o krmení "divokého dravého" ptactva. Pro představu, jak to na krmítku vypadá.

10.1.2010
Tak zima je tu! A docela pořádná. Původně jsem měl některý z víkendových dnů vyhrazen focení, ale člověk míní a počasí mění. Již v pátek začalo docela vydatně sněžit, přidala se k tomu sobotní ledovka  bylo vystaráno. V tom množství sněhu, na ledu a v neustálém sněžení jsem nešel nikam a tak jsem se věnoval krmení ptáčků :-) A to doslova. Na balkónovém krmítku velikosti cca 60x40cm jsem za víkend spotřeboval asi kilo slunečnice a ořechů!
Okolní stromy byly krásně zasněžené a na nich posedávalo docela početné hejno zvonků, odhaduji tak minimálně 100 jedinců a ti pořádali pravidelné nájezdy. Sypal jsem jim nejen do krmítka, ale i na jeho mírně šikmou stříšku, takže se najednou krmilo snad 40 zvonků! Bylo tam opravdu velmi husto.
Sem tam přilétnul s velkým kraválem kos s kosicí a hejnko prchlo zpátky na stromy, sem tam proletěl okolo nějaký dravec (kdysi tady býval krahujec a podle letu jsem dravce neidentifikoval) a nastal všeobecný úprk všech ptáků, překvapivě i havranů!
Ale stačilo pár minut a všichni se vrátili. Než jsem si uvědomil, že bych mohl pořídit pár fotek toho všeho dění, bylo již dost pozdě odpoledne a tak to nejlepší zachyceno nemám. Chce to dopolední hodiny, kdy je opravdu rušno, dostanu se k tomu snad zase další víkend.


A ještě jedna noční fotka toho mého krmítka a vůbec místa, kde se v okolních stromech všichni ti ptáci vyskytují.
A úplně nakonec zajímavost pro ty, kteří chtějí mít na svém monitoru live přenos zimního života na dvou krmelištích v Estonsku. Je to opravdu zajímavé, přes celý den je zde možno spatřit různá zvířata, přes den srnčí, lišku, různé ptáky, ale nejčileji je k večeru a pak večer, kdy sem chodí losi a divoká prasata. Mívám "promítání" puštěno docela často a je to zajímavé sledovat :-)
mms://tv.eenet.ee/siga
mms://tv.eenet.ee/siga2
Takových stránek je ve světě hodně, ale tyhle mi dlouhé zimní večery pěkně zpříjemní. Tak zajímavé pokoukání!

3.1.2010
Takový nějaký divný byl poslední měsíc roku 2009. Tedy hlavně z mého pohledu fotografického. Počasí se střídalo tak rychle a tak neodhadnutelně, že jsem měl jen málo příležitostí si někam zajít ať již za živou nebo neživou přírodou.
Posledních pár dnů jsem trávil v Jeseníkách v jednom z hezkých dnů jsem se vydal na má oblíbená místa kousek od Vrbna, do okolí Medvědího vrchu. Sněhu bylo jen málo, ale výhledy daleké, dokonce byly vidět i Krkonoše! S "širokáčem" to však bylo bohužel nefotitelné a tak sem dávám jen pár náladovek focených právě z Medvědího vrchu.
První směrem na Vozku, Keprník a Šerák, druhá na vedlejší vrchol Orlík.


První sobota nového roku 2010 mě zase vylákala k návštěvě beskydské Lysé hory. Nečekal jsem žádné zázraky, spíš šlo o to, protáhnout kosti a pomaličku začít odebírat z tukových vrstev, které se během posledních 14 dnů začaly nebezpečně nabalovat. Maličko jsem doufal, že se mlha může nahoře i protrhnout, což se ale nestalo. Nicméně i snímky mlžné mají své místo a mě se ta místa zdála zajímavá. A protože bylo asi 9 pod nulou, začínala se na větvičkách objevovat i pěkná jinovatka, jen by to chtělo ještě den takového počasí, aby jehličky mrazu byly delší a ještě pěknější.