29.11.2009
Při svých toulkách za focením se snažím zachytit všechny možné pohledy
jak na živou, tak na neživou přírodu. Jednou je čas, počasí a další
podmínky vhodnější pro focení zvěře, jindy pro krajinky, stromy a potůčky.
A právě posledně jmenované potůčky přišly na řadu tento víkend. Abych byl
přesnější, tak potůček. Jmenuje Rudná, pramení v Jeseníkách pod kopcem
zvaným Medvědí vrch a po pár kilometrech toku se vlévá do Černé Opavy. Je
maličko prudší, než oba potoky (Sokolí a Slučí), které jsem již v této
oblasti fotil, takže kaskád, splávků a peřejí je víc. A když se k tomu
přidá i víc vody, je o zábavu postaráno.
Stoupal jsem podél jeho toku asi 2 kilometry a hledal něco zajímavého k
záběru. V lese i v potoce samém bylo docela velké množství větví a
zlomených vršků smrků, pozůstatek říjnový sněhů. A mnoho hezkých
peřejí a kaskád bylo zasypáno těmito větvemi, takže se fotit nedalo. Ale
na tom zbytku volného toku často krásně kontrastovala svěží zelená barva
mechů, stále červenohnědých bukových lístků a docela tmavých potočních
kamenů s bílými peřejemi vody.
Na několik mých výtvorů z tohoto fotovýletu se tedy můžete podívat, možná
se některé z nich zalíbí a když ne, pokusím se příště polepšit :-)


Na východ slunce se dívám docela často a docela rád, protože tak krásné
barvy, které se mění doslova každých několik vteřin, nedokáže snad nikdo
namíchat.
Předchozí potoční fotky jsou ze sobotního dopoledne. V neděli ráno jsem ještě před
východem slunce vyhlédnul z okna a celá východní obloha je nádherně
zlatorudá, za přispění bohatě řasených mraků. Na obzoru je vidět velký kus
hřebene Beskyd, na panorámku je vpravo Lysá hora, před tím vším celá
Ostrava. Tohle jsem si nemohl nechat ujít, takže honem vytáhnout Canona a
cvaknout několik snímků. Za 10 minut bylo po všem, obloha zesvětlela, barvy
zmizely a již nic nepřipomínalo nedávné "čertovské" malování.

22.11.2009
Víkend mívá u nás dva dny :-), takže nevyužít toho by byla škoda. Zase
bylo na řadě hóódně brzké vstávání, skoro jako v létě, když chci fotit při
východu slunce. A to jsem chtěl i dnes, jenže na horách, kam musím jet asi
45 minut a pak navíc téměř dvě hodiny na vrchol jednoho z nejvyšších
beskydských kopců. A museli jsme být nahoře před sedmou hodinou. Počasí totiž
mělo být docela inverzní, což slibovalo přízemní vydatné mlhy a nahoře
krásně.
Takže budík v 3:30, rychlá snídaně, juknout na web, jak je právě na Lysé
Hoře (v tuhle dobu skoro 9 stupňů nad nulou!!), stavit se pro kolegu (www.potucky.com)
a vyrážíme. Celou cestu k horám byla docela slušná mlha a asi 3
stupně. Něco
po páté parkujeme pod kopcem a za svitu čelovek se noříme do lesa po
tradiční červené značce. Aha, já nějak neřekl, kam že jsme se vydali. Tak
tedy na kopec jménem Malý Smrk (1173m), což je vedlejší vrchol známého
Smrku(1276m). Slibovali jsme si z něj netradiční a málo známý pohled na
masiv Lysé Hory i na okolní kopce. Sem tam, když nám světlo sklouzlo vedle
do lesa, zasvítily páry očí lesní zvěře, naštěstí to nebyl
medvěd
:-), ale nějaké srnčí. Cesta nahoru je lemována bohužel již docela vysokým
mladým smrčím, ale v jedné vracečce se otvírá okno směrem k Frýdlantu.
Ještě je úplná tma, v dálce svítí městečko a spousta dalších světýlek. Tak
si pořizujeme několik snímků, uvidíme, co se podaří a zase pokračujeme. K
sedýlku pod vrcholy zbývá asi kilometr, pomalu se již jasní a poprvé
vidíme Lysou. Celý masiv je tmavý, jen nahoře svítí červené světla na
vysílači a na východní obloze se pomalu rodí den. Všechno je tak

zvláštně zbarveno trochu do fialova, trochu do oranžova, zajímavé podívání
.. Na plánované místo dorážíme kolem sedmé, teď jen vybrat místo, odkud
jsou nějaké výhledy a to není jednoduché. Celý vrcholek kopce je také porostlý
mladým smrčím, které svou výškou dosahuje 2-3 metry. Před 15 lety to tu
ještě nebylo!! :-). Ale nakonec jsme úspěšní, našli jsme i posed, který
jsme také využili k získání výšky. Inverze byla bohužel jen na okraji hor
směrem do nížin,
zřejmě díky docela silnému větru, který zamíchal různě teplými vrstvami
vzduchu.
Nedá se nic dělat, musíme brát i tohle. Asi hodinku fotíme, karta se
úspěšně plní. Světlo se stalo

"normálním", takže nic dalšího a lepšího v tuto chvíli nevymyslíme,
vracíme se zpět. Cestou se ještě stavíme podívat se na Bučací potok (ten
jsme fotili předloni v zimě), má tentokrát dost vody, ale
samozřejmě sníh ani led zde zatím není. Tak pořizujeme jen pár snímků a
říkáme si - už aby mrzlo.

21.11.2009
Dnešní focení bylo opět spíš o příběhu, který jej provázel, než o
kvalitě snímků. Takže omluvte místy dost neostré fotky, jsou zde k
dokreslení.
Tentokrát mělo být bylo ráno slunečné, takže mě čekalo brzké vstávání.
Naštěstí není léto, takže brzké vstávání je půl šesté, rád bych byl na
místě "lovu" chvíli před východem slunce. Mám s daňky nevyřízený účet a
tak směr byla jasný - Žimrovice. Tady žijí v bukových lesích volně a
divoce žijící skupinky daňčí zvěře, divoká prasata (jako všude), mufloni a
srnčí.
Mám již danou trasu, takže ji postupně obcházím. Ale jak to bylo poslední
dobou několikrát, na mnoha místech těží dřevo i v sobotu, staré a
napadnuté smrky, takže první místo nevyšlo. Na dalším místě mají myslivci
vybudován takový hrad, kde mají krmelce, krmení a posed snad s ústředním
topením. Jenže už z dálky jsem viděl nějaké auto na příjezdové cestě,
takže raději jsem zahnul úplně jiným směrem za hřbet kopce, kam snad kulky
střelců nezahnou.
Scházím mírným svahem pěkným bukovým lesem, samozřejmě dost šustím v
listí, i když se snažím o hluk co nejmenší, a tak v malém smrkovém remízku
uprostřed buků plaším skupinku daňků. Žádného s parožím jsem nezahlédl, ti
jsou určitě někde v hustém podrostu jinde. Ale říkám si, že to může být
dobré místo, že se sem možná někteří vrátí. Maskuji se asi 50 metrů od
remízku a v již prvním paprscích slunce čekám na cokoliv. Ani ne za půl
hodinky slyším pravidelné šustění kroků kdesi mezi stromy, ale nic
nevidím. V tom zahlédnu běžícího daňka, směr má správný k remízku a po
cestě několik dobrých míst k focení. Jenže to by se musel aspoň na chvíli
zastavit. Ale to nééé, to by bylo zdržení a v remízku určitě čekají
kámošky. Takže zabrzdil až mezi smrčky a nevěřícně se díval - jak to, že
tu nikdo není???? Chvíli postává, přechází ze strany na stranu a hledí
okolo. Nikde nic.

V tom zpoza kopce bouchnou dvě rány, asi z "hradu". Říkám si, jaké zvíře
mělo asi smůlu. Ale taky mě napadlo, že by výstřely mohly něco vyplašit a
to něco se mohlo objevit u mě. A ono to opravdu zafungovalo! Asi 40 vteřin
po výstřelech bylo zase slyšet šustění a lámání větví. Bohužel ze směru za
remízkem, takže tam nebylo přímo vidět a možnost fotit. Podle rachotu to
byla nějaká větší skupina. A taky, že jo. Objevilo se asi 7 divočáků a
běží k remízku! Chudák daněk nevěděl, co má dělat a tak odběhl pár metrů
bokem jen se díval na tu kavalerii. Divočáci proběhli remízkem a přímo
běží na mě! Všechno se to seběhlo v několika vteřinách, nestačím přepnout
způsob ostření, tak jen rychle mačkám spoušť a doufám, že něco vyjde. A
proto, že běželi směrem ke mě, jsem moc nevěřil. Překonání těch padesáti
metrů od remízku bylo bleskem, prasata mě minula asi o 3 metry!! a zmizela
za mými zády. Uf, to byla teda horká chvilka! To byste nevěřili, jak se
zvedne adrenalin.

Mladý daněk se vrátil zpátky do remízku a asi po další minutě znovu
šustění ze směru, odkud přiběhla prasata. Tentokrát to však byly dvě
danělky, které přiběhly do remízku za výrostkem. To bylo radosti! Legrační
bylo, že se zdravili oťukáváním hlav! Ale hodně rychle se uklidnily a
všichni zalehli do svých dolíčků. Bohužel nic moc k focení. Asi po 15
minutách je něco vyrušilo, takže chvíli sledovali okolí aby nakonec
odběhly mezi stromy.

Celé divadlo skončilo a že se bylo na co dívat! Ještě jsem seděl asi
hodinu namístě, jestli náhodou nebude další dějství, ale to bylo vše.
Takže jsem se sbalil a pro tento den ukončil krásné dopoledne v lese.
16.11.2009
Od posledního mého focení uplynuly již tři týdny, je to docela dlouhá
doba. Příroda se mění každým dnem a zima pomalu začíná. Deštivé víkendy mi
nedávaly moc šancí zachytit podzim v takových barvách, jak jsem měl
plánováno a tak jsem téměř na 100 procent využil nabídnuté šance tohoto
víkendu a nádherného počasí v Jeseníkách. Ranní mírná inverze napovídala,
že v horách budou jasné výhledy a tak jsem také naplánoval sobotní
turistiku.
A
zamířil jsem do míst, kde jsem byl naposledy v tuhé zimě a kam se vracím
docela rád - Žárový vrch v Jeseníkách, kousek nad Vrbnem. Je to místo
divokých skalek, roztroušených na takové malé náhorní plošině mezi mladým
smrčím. Jsou z nich krásné výhledy všemi směry, Praděd je "na dostřel" a
na jedné straně jsou odtud vidět téměř všechny hlavní vrcholy Jeseníků, na
druhé straně Medvědí vrch, Orlík, Jelení loučky a mnoho dalších, směrem na
východ zase výhledy až na Beskydy.
Slunce se opíralo do skal, téměř bezvětří a snad 10 nad nulou - to by se
usínalo :-)! Ale zase tolik času nebylo, přeci jen byla túra docela dlouhá
a slunce zapadá již brzy.

Jedno ráno jsem se také věnoval živým tvorům, zrovna jako naschvál však
bylo docela zamračeno, takže jsem ani neočekával nic podařeného, i kdyby
byla příležitost. Obešel jsem jedno z oblíbených míst, ale zvěři se asi
moc vstávat nechtělo. Vzal jsem zavděk alespoň srně s dvěmi dorostenci,
kteří se pustili klusem loukou přímo proti mě. Asi 30 metrů přede mnou
"hodili
kotvu"
a odběhli kousek bokem za vyšší trávu. Bylo ještě dost šero, kvalita
snímků tím samozřejmě trpí. Na zpáteční cestě ještě veverka sbírala
semínka javorů a taky jukla do objektivu.
Nic moc úlovky, ale na to, aby mě trochu přestaly svrbět ruce z nedostatku
focení, to stačilo.

25.10.2009
Krásné barvy podzimu se mi jaksi letos vyhýbají. Když je hezky, není
čas fotit, když je čas fotit, je škaredě. Navíc to mnohde vypadá, že listí
ani nestačí zežloutnout a zmrzlé spadnou. Tento víkend byl tady u nás také
typicky "dušičkový", mlhavo, nízká oblačnost, mrholení. Naštěstí se v
neděli k poledni mlha rozplynula a modrá obloha se sluncem mě vyhnala
aspoň na chvíli ven. A protože se čas posunul na zimní, moc času odpoledne
už není, tak jsem hledal k focení něco v blízkém okolí. Volba padla na
polanecké rybníky.
Balím si pár objektivů a kolem jedné jsem na místě. Procházím různými
místy kolem Odry i kolem rybníků, ale jaksi nemohu nalézt nic, coby se mi
líbilo a stálo za vyfocení. Nějak jakoby všude byl jen nepořádek křovin,
různých bylin a mladých náletových stromků. Chodil jsem snad dvě hodiny a
jen sem tam jsem vyfotil něco, s čím by se snad dalo pracovat, potřebuji
doplnit zásobu podzimních fotek pro nové kalendáře na příští rok. Trochu
zklamán jsem odjížděl, ale aspoň jsem na chvíli zahnal abstinenční foto
příznaky. Příští týden jsou na řadě zase Jeseníky, snad se dostanu i do
zajímavých míst.

11.10.2009
Podzimní plískanice jsou tady a s nimi i dny, které nemám moc v
oblibě. Focení je pro mne v podmínkách slabého světla, mlh a deště
nepříjemné, zvěř v lesích fotit téměř nejde a tak nezbývá, než se toulat
krajinou a tam hledat něco zajímavého.
Sobotní ráno bylo hned od počátku deštivé, ale to mě od beskydského výletu
do okolí Lysé hory neodradilo, dobré oblečení dokáže dělat divy. Jen
při focení jsem párkrát své nádobíčko otestoval dešťovou vodou, naštěstí
vše dopadlo dobře. Přes kopce se převalovala docela hustá mlha a ne a ne
trochu ustoupit, jen sem tam se objevily vzdálené svahy a úbočí okolních
kopců. Podzimní barvy pomalu začínají oživovat pohledy, zatím jen ve
vyšších polohách a v chladných úzkých údolích. Tak aspoň něco, snad budou
příští dny fotogeničtější.

28.9.2009
Týden utekl jako voda a můj předchozí jesenický výlet na Ztracené
kameny mi dodal elánu na další focení, tentokráte zvířecí. Od jednoho
kolegy fotografa jménem Radim jsem dostal tip na kamzíky i jelení zvěř
(těm začínala říje), tak jsem brzy ráno vyrazil na určité místo do oblasti
masívu Praděda. Ale vůbec se nedařilo, nikde ani chlup. Byl jsem trochu
zklamán, ale takto to chodí, jít tam třeba druhý den, mohlo být lépe. Ale
zase tolik času nemám, tak jsem musel počkat na následující prodloužený
víkend.
Pro zajímavost - Radim a další dva fotografové Martin a Honza strávili
víkend na chatě Barborka kousek pod Pradědem, tak jsem zvědav, jak se
dařilo jim.
Já se vydal ve sváteční pondělí brzy ráno na svou oblíbenou "srnčí louku",
dorazil jsem na ni ještě před východem slunce. To již vychází docela
pozdě, takže brzké ranní vstávání není
tak zlé :-). Slunce se vykulilo nad protější kopec v nádherně rudém
provedení! Jen jsem stál a hleděl na to parádní divadlo, teprve po chvíli
jsem si uvědomil, že mám foťák a tak honem pár
snímků, než bude sluneční kotouč příliš jasný.
Teprve potom se vydávám kolem lesa vysokou travou na "srnčí louku". Ale
tentokrát srnčí nikde, jen dole na konci louky vidím nějakého člověka se
psem, vrací se z procházky do vesnice. Tím pádem všechno uteklo a moc
nedoufám, že budu mít úspěch. Maskuji se na okraji a čekám vlastně na
cokoliv. Asi po 45 minutách vidím hodně daleko na louce lišku, jak loví
myši. Jsem trochu naštvaný, že je tak daleko, ale pak si všímám, že
směřuje postupně ke mě a tak stačí jen čekat. Trvalo to asi další
půlhodinku, než byla na "dostřel", ale to co předváděla, bylo jak
divadlo. Neustálé výskoky, hrabání, číhání- docela se činila! A také byla
úspěšná, celkem během

mého sledování chytila snad 5-7 tučných kousků. Když nešlo chytit myš
skokem, tak si ji prostě vyhrabala. Nakonec byla tak blízko, že jsem
slyšel, jak ji chutná. Pobíhala loukou sem tam kolem mne, bohužel často v
protisvětle a mne si moc nevšímala.

Pak se jednou rozběhla poklusem přímo ke mě a teprve snad 8 metrů přede
mnou zjistila, že něco není v pořádku, zastavila se, podívala se na mne,
následoval povel "čelém vzad!" a pomalým kusem zmizela pro jistotu v lese.
Čas se mi krátil, takže balím a konečně spokojen s pěkným úlovkem mířím
domů.

19.9.2009
Podzimní počasí je prozatím výborné, slunečné dny přímo vyzývají k
focení. Podlehl jsem tomu i já a tak se s kolegou domlouváme na výjezd do
Jeseníků, konkrétně na Ztracené kameny. Je to taková hromada skal a kamení
s možná hektarem kamenné sutě. Zajímavé a pěkné místo.
A protože ráno při svítání jsou podmínky pro focení velmi vhodné, museli
jsme vstávat docela brzy a tak o půl čtvrté ráno vyrážíme. Ze Skřítku, kde
jsme nechali auto, vycházíme za svitu čelovky na tříkilometrový výstup.
Ranní citelný chlad se rychle mění, jaksi se víc a víc
otepluje :-). Ale musíme spěchat, chceme-li být nahoře kolem šesté hodiny,
což se daří. Obloha začíná blednout, je téměř bez mráčků, jen zrovna na
východě je bohužel sem tam nějaký cár.

Světla sice ještě moc není, ale zkoušíme udělat pár snímků a tak se motáme
po skalách a kamnech nahoře. Jen tak náhodou pohlédnu dolů do suťoviště a
co tam nevidím, liška si to asi ve vzdálenosti 30 metrů hopká z kamene na
kámen, sem tam nám věnuje letmý pohled, nenechává se vyrušit a po chvíli
mizí pěšinkou v rezavorudém podzimním borůvčí. Měl jsem zrovna nasazen
širokáč, výměna za teleobjektiv už možná nebyla a tak ji na snímku nemám.
Dívám se, jestli ji náhodou ještě někde nezahlédnu, ale zahlédl jsem místo
lišky o kousek níž nějakou postavu, jak stoupá směrem k nám. Vidím, že má
v ruce stativ, na něm foťák s teleobjektivem, oblečena je do maskovací
blůzy a kalhot. Nějak se mi zdál ten člověk povědomý! Ještě asi 20 metrů a
je to jasné - můj známý a kolega fotograf jménem Franta! To bylo
překvapení! Potkáváme se sem tam náhodně na Hartě při focení ptáků a
docela pravidelně na netu například na
http://forum.photomecan.eu/ pod přezdívkou Krafra. Takže dá se
říct starý známý. Chvíli jsme si povídali o jelenech, říji, o Hartě a asi
po deseti minutách jsem se rozešli, Franta šel dál na hřeben se podívat,
zda se nepodaří něco ulovit, já s kolegou jsem čekali na slunce.
Konečně! Slunce se vyhouplo nad kopec, bohužel ale za řídkými mraky, takže
osvětlení skal i okolních kopců nebylo takové, jaké jsme si představovali.
Nedá se nic dělat, fotíme i za těchto podmínek, ale asi za hodinku jdeme
trochu dál na hřeben na vrch Pecný, abychom z něj viděli

masiv Pradědu, případně i nějakou inverzní oblačnost. Na Pecném začíná i
slunce svítit trošku ostřeji, pořizujeme snímky různých výhledů. Podzimní
barvy se již začínají projevovat v plné síle, začínající žloutnutí stromů
i trávy je v kontrastu s tmavě rezavě zbarveným borůvčím a kameny s
prorostlým křemenem. Čas ale běží rychle, slunce stoupá a tak je čas na
návrat. Cestou zpět ještě spásáme bohaté pastviny borůvek, pořizujeme
několik snímků znovu ze Ztracených kamenů a míříme na Skřítek na brzký
oběd.

Bylo to opravdu krásné dopoledne.
6.9.2009
Za posledních pár dnů se neodehrálo v mém fotografickém světě nic moc
nového. Chvilku volna a vhodný směr mé cesty jsem využil k dopolední
návštěvě Harty (už ZASE).
Zastavím autem na "svém" parkovišti, beru batoh s výbavou, maskovačku a
tašku s atomkeckami. Mimochodem, kdo zažil vojnu před dříve než deseti
lety, tak si je asi pamatuje. Jsou součástí celého obleku, pojmenovaného
PGHOJ, vyrobeny z pogumovaného plátna, opravdu velice pevné, dosahují do
rozkroku a jedna z jejich ohromných výhod je, že se dají obout i na
pohorky a jsou stoprocentně pro vodu nepropustné. Koupil jsem je na netu
za 150,- korun, no nevemte to :-)
Přelezu svodidla silnice a scházím vyšší travou k jezeru. Jsem skoro dole
a vidím, že asi 30 metrů přede mnou jdu ještě jednou já :-). Ne, nebyl
jsem to já, ale podobně vybavený fotograf, navíc měl karimatku pro
pohodlné ležení a šel na stejné místo, které jsem si před 14 dny vyhlédl.
Vůbec nevěděl, že jdu za ním, v okamžiku, kdy ... si odložil věci na břeh,
jsem jej došel a šetrně jsem zavolal, ať se neleká, že jdu za ním. No,
není to k smíchu, mám už takovou zkušenost, že jsem podobným způsobem
překvapil jednoho myslivce (šel v době jelení říje do posedu na lov, navíc
to bylo za tmy) a chudák měl z toho docela šok.
Přijdu k němu, pozdravíme se a zjišťujeme, kdo je kdo :-) Já jsem Mouka,
já jsem Štěpán, těší mne, tak to se známe!! Příjemné setkání s někým, s
kým si píšu vzkazy :-) Ještě jednou ahoj Štěpáne!
Rozdělíme si tedy pole působnosti (ať si "nelezem do zelí", tady spíš do
bláta) a rozcházíme se do
svých úkrytů.
Celé ráno i dopoledne ale zase bylo jakési takové divné, nic moc se mi
nedařilo, naštěstí k polednímu jsem udělal pár fotek ledňáčka a hlavně
jsem jej pozoroval i v místech, kde se sice fotit nedalo, ale bylo
se na co dívat. Byli to asi většinou
mladí jedinci, sem tam řádili jak smyslů zbavení, lítali tři nebo čtyři
těsně za sebou za velkého kraválu, společně se koupali a hráli na
schovávanou. Fajn to bylo.
Takže dávám ke shlédnutí několik fotek právě ledňáčků, ne všechny jsou
"klasické", jsou prostě z jejich života a prostředí na Hartě.

Takže to vezmeme zleva
- "Musím tu vodu z ucha přece dostat!"
- "Máma říkala - pořádně praštit o větev ...... nakonec mi stejně
spadla do vody :-("
- "Tak tady nejčastěji sedávám"
- "Mamíííí, máme hlááád!, kde jsíííí"

- "Co nestrávím, musí ven!" (je to vývržek, taková bílá kulička a jde to
ven rychle,
nestačila 1/600)
- "Taková moje klasika, sedím a dívám se ..."
- "Zrovna jsem vylezl z vany ....."
- "Osušku nemám, musím na to tedy jinak"

- "A takhle lovím ..... jen jestli jsem se dost nadechnul ....."
- "..... asi ne, honem ven!"
29.8.2009
Slezská Harta je mým oblíbeným místem k focení všeho možného, počínaje
srnčí zvěří, přes volavky a různé bahňáky až po překrásné, pro mne
naprosto dokonalé ledňáčky. Samozřejmě ale jen v takové míře, abych v
žádném případě nerušil jejich hnízdění nebo jiným způsobem
nezasahoval do života. Letošní rok jsem byl v této lokalitě snad 6x a
určitě se tam ještě podívám.
Většinou přijíždím docela brzy ráno, ještě před východem slunce, abych si
našel místo pro zamaskování, s dobrým výhledem dříve, než se všechno
probudí. Docela často bývá v okolí nádrže nízká mlha, která na okolních
loukách vytváří krásná zákoutí, která zvláště při východu slunce působí až
neskutečně.

U hladiny nádrže pak bývá mlha tak do výše dvou metrů, někdy řidší, někdy
hustší, postupně se však s přibývajícím dnem ztrácí a odhaluje zarostlé
kamenité ostrůvky nebo docela mohutné pařezy starých stromů, které
vybělené vodou vyčnívají nad hladinu. Když k tomu všemu pak uvidíte
volavky sedící na pařezech nebo v nízké vodě, vypadají jak duchové sem tam
vystupující z mlhy a to vše působí docela tajemně.
S přibývajícím světlem přibývá také množství ptáků, kteří se zde slétají
za potravou, sem tam se mihne těsně nad vodou i ledňáček se svým
typickým radostným pískáním. To jsem pak jak v sedmém nebi a je jen málo
podobných okamžiků, které mohou tyhle chvíle nahradit. Nynějších pár
snímků z Harty tedy věnuji právě takovým chvílím a také všem, kteří
zažívají podobné pocity při svých fotolovech.
Naposledy jsem tam byl minulou sobotu, chtěl jsem se věnovat ledňáčkům,
ale vůbec nic se mi nepodařilo vyfotit! Teda podařilo, ale zvíře ani pták
to nebyl. Když tak sedím v krytu snad dvě hodiny a okolo nebylo téměř
slyšet ani pípnutí, začalo mi to být divné. Jen přiletělo pár volavek do
blízké mělčiny, ale byly k focení daleko a já o ně ani zájem neměl. Asi po
půl hodince se se svými typickými skřeky zvedly a to jsem věděl, že je
nablízku homo sapiens. Podívám se k protějšímu břehu a ejhle, travou si to
k vodě míří nějaký člověk, teleobjektivem vidím, že má na krku mohutný
dalekohled, Zastavil se asi 10 metrů od břehu a jal se pozorovat okolí.
Samozřejmě, že už nebylo co pozorovat, všechno je dávno pryč. Posadil se
téměř na kraj vody a stále vyhlížel svou "kořist" a sem tam
zabrousil dalekohledem i mým směrem. Působil tam jak ..., no prostě o něm
vše živé vědělo a tím pádem pro něj nebyla žádná šance něco pořádně
uvidět. Tak jsem si aspoň pořídil na dálku jeho fotku, obličej je úmyslně
neostrý (Kdo s vás to byl? Přiznejte se :-)).

A pak jsem zjistil, proč bylo dneska tak mrtvo. Na obloze blízko mého
místa kroužil poměrně nízko nad vodou dravec, nejspíš luňák hnědý.
Takže jsem se po tomto zjištění sbalil, dále nemělo smysl čekat, snad budu
mít příště víc štěstí.

Někdy příště sem také vystavím "ledňáčkový speciál".
24.8.2009
Při jedné z nefotografických vycházek jsem v takovém docela odlehlém
místě, vlastně v zářezu horského potoka, vyplašil několik kusů jelení
zvěře. Jelikož to vypadalo, že tam v poledne odpočívali, byla zde jistá
naděje, že je v tom místě zastihnu
i se svým vybavením a snad se povede udělat nějaký zajímavý snímek. O
několik dnů později jsem se tedy brzy ráno vrátil a zamaskován, s dobrým
větrem, očekávám, co se kde objeví. Ale dlouho se nic nedělo, slunce již
bylo docela vysoko a tak se rozhlížím kolem, jestli jsem něco nepropásl.
A přímo za sebou jsem zahlédl ve vyšším smrkovém lese jakýsi pohyb.
Vykroutím si krk ještě víc a vidím, že nízko při zemi mezi silnými kmeny
stromů běží cosi černého s bílým pruhem na boku. Musím chvíli počkat, až
se to "něco" dostane na kraj lesa ke korytu potoka a on to čáp černý! To
bylo překvapení! Byl asi 20 metrů ode mne a vůbec o mě nevěděl. Zřejmě
přiběhl docela hustým lesem z místa, kam mohl přistát.
Ale než jsem otočil celý stativ, původně namířený na opačnou stranu,
rozhodl se popoletět kolem mne trochu níž proudem potoka. A byl to krásný
majestátný let širokých křídel, bohužel nemám ani snímek.
Ale když jsem se díval, jak odlétá, přímo pode mnou, snad 30 metrů, stála
na takové holině krásná srna. Prostě najednou tam je. Chvíli jen tak
postává, pak se olíže, podrbe a dá se do ochutnávání všeho zeleného okolo
- tráva, kapradí, bukové lístky, všechno jí docela "jelo". Asi za 10 minut
ale prošla malým houštím dál do lesa a bylo hotovo.


Ten den již nic dalšího nedorazilo a tak jsem se vrátil alespoň s tímto
úlovkem.
|