Aktuality

29.11.2009
Při svých toulkách za focením se snažím zachytit všechny možné pohledy jak na živou, tak na neživou přírodu. Jednou je čas, počasí a další podmínky vhodnější pro focení zvěře, jindy pro krajinky, stromy a potůčky. A právě posledně jmenované potůčky přišly na řadu tento víkend. Abych byl přesnější, tak potůček. Jmenuje Rudná, pramení v Jeseníkách pod kopcem zvaným Medvědí vrch a po pár kilometrech toku se vlévá do Černé Opavy. Je maličko prudší, než oba potoky (Sokolí a Slučí), které jsem již v této oblasti fotil, takže kaskád, splávků a peřejí je víc. A když se k tomu přidá i víc vody, je o zábavu postaráno.
Stoupal jsem podél jeho toku asi 2 kilometry a hledal něco zajímavého k záběru. V lese i v potoce samém bylo docela velké množství větví a zlomených vršků smrků, pozůstatek říjnový sněhů. A mnoho hezkých peřejí a kaskád bylo zasypáno těmito větvemi, takže se fotit nedalo. Ale na tom zbytku volného toku často krásně kontrastovala svěží zelená barva mechů, stále červenohnědých bukových lístků a docela tmavých potočních kamenů s bílými peřejemi vody.
Na několik mých výtvorů z tohoto fotovýletu se tedy můžete podívat, možná se některé z nich zalíbí a když ne, pokusím se příště polepšit :-)

Na východ slunce se dívám docela často a docela rád, protože tak krásné barvy, které se mění doslova každých několik vteřin, nedokáže snad nikdo namíchat.
Předchozí potoční fotky jsou ze sobotního dopoledne. V neděli ráno jsem ještě před východem slunce vyhlédnul z okna a celá východní obloha je nádherně zlatorudá, za přispění bohatě řasených mraků. Na obzoru je vidět velký kus hřebene Beskyd, na panorámku je vpravo Lysá hora, před tím vším celá Ostrava. Tohle jsem si nemohl nechat ujít, takže honem vytáhnout Canona a cvaknout několik snímků. Za 10 minut bylo po všem, obloha zesvětlela, barvy zmizely a již nic nepřipomínalo nedávné "čertovské" malování.

22.11.2009
Víkend mívá u nás dva dny :-), takže nevyužít toho by byla škoda. Zase bylo na řadě hóódně brzké vstávání, skoro jako v létě, když chci fotit při východu slunce. A to jsem chtěl i dnes, jenže na horách, kam musím jet asi 45 minut a pak navíc téměř dvě hodiny na vrchol jednoho z nejvyšších beskydských kopců. A museli jsme být nahoře před sedmou hodinou. Počasí totiž mělo být docela inverzní, což slibovalo přízemní vydatné mlhy a nahoře krásně.
Takže budík v 3:30, rychlá snídaně, juknout na web, jak je právě na Lysé Hoře (v tuhle dobu skoro 9 stupňů nad nulou!!), stavit se pro kolegu (www.potucky.com) a vyrážíme. Celou cestu k horám byla docela slušná mlha a asi 3 stupně. Něco po páté parkujeme pod kopcem a za svitu čelovek se noříme do lesa po tradiční červené značce. Aha, já nějak neřekl, kam že jsme se vydali. Tak tedy na kopec jménem Malý Smrk (1173m), což je vedlejší vrchol známého Smrku(1276m). Slibovali jsme si z něj netradiční a málo známý pohled na masiv Lysé Hory i na okolní kopce. Sem tam, když nám světlo sklouzlo vedle do lesa, zasvítily páry očí lesní zvěře, naštěstí to nebyl medvěd :-), ale nějaké srnčí. Cesta nahoru je lemována bohužel již docela vysokým mladým smrčím, ale v jedné vracečce se otvírá okno směrem k Frýdlantu. Ještě je úplná tma, v dálce svítí městečko a spousta dalších světýlek. Tak si pořizujeme několik snímků, uvidíme, co se podaří a zase pokračujeme. K sedýlku pod vrcholy zbývá asi kilometr, pomalu se již jasní a poprvé vidíme Lysou. Celý masiv je tmavý, jen nahoře svítí červené světla na vysílači a na východní obloze se pomalu rodí den. Všechno je tak

zvláštně zbarveno trochu do fialova, trochu do oranžova, zajímavé podívání .. Na plánované místo dorážíme kolem sedmé, teď jen vybrat místo, odkud jsou nějaké výhledy a to není jednoduché. Celý vrcholek kopce je také porostlý mladým smrčím, které svou výškou dosahuje 2-3 metry. Před 15 lety to tu ještě nebylo!! :-). Ale nakonec jsme úspěšní, našli jsme i posed, který jsme také využili k získání výšky. Inverze byla bohužel jen na okraji hor směrem do nížin, zřejmě díky docela silnému větru, který zamíchal různě teplými vrstvami vzduchu.
Nedá se nic dělat, musíme brát i tohle. Asi hodinku fotíme, karta se úspěšně plní. Světlo se stalo

"normálním", takže nic dalšího a lepšího v tuto chvíli nevymyslíme, vracíme se zpět. Cestou se ještě stavíme podívat se na Bučací potok (ten jsme fotili předloni v zimě), má tentokrát dost vody, ale samozřejmě sníh ani led zde zatím není. Tak pořizujeme jen pár snímků a říkáme si - už aby mrzlo.

21.11.2009
Dnešní focení bylo opět spíš o příběhu, který jej provázel, než o kvalitě snímků. Takže omluvte místy dost neostré fotky, jsou zde k dokreslení.
Tentokrát mělo být bylo ráno slunečné, takže mě čekalo brzké vstávání. Naštěstí není léto, takže brzké vstávání je půl šesté, rád bych byl na místě "lovu" chvíli před východem slunce. Mám s daňky nevyřízený účet a tak směr byla jasný - Žimrovice. Tady žijí v bukových lesích volně a divoce žijící skupinky daňčí zvěře, divoká prasata (jako všude), mufloni a srnčí.
Mám již danou trasu, takže ji postupně obcházím. Ale jak to bylo poslední dobou několikrát, na mnoha místech těží dřevo i v sobotu, staré a napadnuté smrky, takže první místo nevyšlo. Na dalším místě mají myslivci vybudován takový hrad, kde mají krmelce, krmení a posed snad s ústředním topením. Jenže už z dálky jsem viděl nějaké auto na příjezdové cestě, takže raději jsem zahnul úplně jiným směrem za hřbet kopce, kam snad kulky střelců nezahnou.
Scházím mírným svahem pěkným bukovým lesem, samozřejmě dost šustím v listí, i když se snažím o hluk co nejmenší, a tak v malém smrkovém remízku uprostřed buků plaším skupinku daňků. Žádného s parožím jsem nezahlédl, ti jsou určitě někde v hustém podrostu jinde. Ale říkám si, že to může být dobré místo, že se sem možná někteří vrátí. Maskuji se asi 50 metrů od remízku a v již prvním paprscích slunce čekám na cokoliv. Ani ne za půl hodinky slyším pravidelné šustění kroků kdesi mezi stromy, ale nic nevidím. V tom zahlédnu běžícího daňka, směr má správný k remízku a po cestě několik dobrých míst k focení. Jenže to by se musel aspoň na chvíli zastavit. Ale to nééé, to by bylo zdržení a v remízku určitě čekají kámošky. Takže zabrzdil až mezi smrčky a nevěřícně se díval - jak to, že tu nikdo není???? Chvíli postává, přechází ze strany na stranu a hledí okolo. Nikde nic.

V tom zpoza kopce bouchnou dvě rány, asi z "hradu". Říkám si, jaké zvíře mělo asi smůlu. Ale taky mě napadlo, že by výstřely mohly něco vyplašit a to něco se mohlo objevit u mě. A ono to opravdu zafungovalo! Asi 40 vteřin po výstřelech bylo zase slyšet šustění a lámání větví. Bohužel ze směru za remízkem, takže tam nebylo přímo vidět a možnost fotit. Podle rachotu to byla nějaká větší skupina. A taky, že jo. Objevilo se asi 7 divočáků a běží k remízku! Chudák daněk nevěděl, co má dělat a tak odběhl pár metrů bokem jen se díval na tu kavalerii. Divočáci proběhli remízkem a přímo běží na mě! Všechno se to seběhlo v několika vteřinách, nestačím přepnout způsob ostření, tak jen rychle mačkám spoušť a doufám, že něco vyjde. A proto, že běželi směrem ke mě, jsem moc nevěřil. Překonání těch padesáti metrů od remízku bylo bleskem, prasata mě minula asi o 3 metry!! a zmizela za mými zády. Uf, to byla teda horká chvilka! To byste nevěřili, jak se zvedne adrenalin.

Mladý daněk se vrátil zpátky do remízku a asi po další minutě znovu šustění ze směru, odkud přiběhla prasata. Tentokrát to však byly dvě danělky, které přiběhly do remízku za výrostkem. To bylo radosti! Legrační bylo, že se zdravili oťukáváním hlav! Ale hodně rychle se uklidnily a všichni zalehli do svých dolíčků. Bohužel nic moc k focení. Asi po 15 minutách je něco vyrušilo, takže chvíli sledovali okolí aby nakonec odběhly mezi stromy.

Celé divadlo skončilo a že se bylo na co dívat! Ještě jsem seděl asi hodinu namístě, jestli náhodou nebude další dějství, ale to bylo vše. Takže jsem se sbalil a pro tento den ukončil krásné dopoledne v lese.

16.11.2009
Od posledního mého focení uplynuly již tři týdny, je to docela dlouhá doba. Příroda se mění každým dnem a zima pomalu začíná. Deštivé víkendy mi nedávaly moc šancí zachytit podzim v takových barvách, jak jsem měl plánováno a tak jsem téměř na 100 procent využil nabídnuté šance tohoto víkendu a nádherného počasí v Jeseníkách. Ranní mírná inverze napovídala, že v horách budou jasné výhledy a tak jsem také naplánoval sobotní turistiku.
A zamířil jsem do míst, kde jsem byl naposledy v tuhé zimě a kam se vracím docela rád - Žárový vrch v Jeseníkách, kousek nad Vrbnem. Je to místo divokých skalek, roztroušených na takové malé náhorní plošině mezi mladým smrčím. Jsou z nich krásné výhledy všemi směry, Praděd je "na dostřel" a na jedné straně jsou odtud vidět téměř všechny hlavní vrcholy Jeseníků, na druhé straně Medvědí vrch, Orlík, Jelení loučky a mnoho dalších, směrem na východ zase výhledy až na Beskydy.
Slunce se opíralo do skal, téměř bezvětří a snad 10 nad nulou - to by se usínalo :-)! Ale zase tolik času nebylo, přeci jen byla túra docela dlouhá a slunce zapadá již brzy.

Jedno ráno jsem se také věnoval živým tvorům, zrovna jako naschvál však bylo docela zamračeno, takže jsem ani neočekával nic podařeného, i kdyby byla příležitost. Obešel jsem jedno z oblíbených míst, ale zvěři se asi moc vstávat nechtělo. Vzal jsem zavděk alespoň srně s dvěmi dorostenci, kteří se pustili klusem loukou přímo proti mě. Asi 30 metrů přede mnou "hodili kotvu" a odběhli kousek bokem za vyšší trávu. Bylo ještě dost šero, kvalita snímků tím samozřejmě trpí. Na zpáteční cestě ještě veverka sbírala semínka javorů a taky jukla do objektivu.

Nic moc úlovky, ale na to, aby mě trochu přestaly svrbět ruce z nedostatku focení, to stačilo.

25.10.2009
Krásné barvy podzimu se mi jaksi letos vyhýbají. Když je hezky, není čas fotit, když je čas fotit, je škaredě. Navíc to mnohde vypadá, že listí ani nestačí zežloutnout a zmrzlé spadnou. Tento víkend byl tady u nás také typicky "dušičkový", mlhavo, nízká oblačnost, mrholení. Naštěstí se v neděli k poledni mlha rozplynula a modrá obloha se sluncem mě vyhnala aspoň na chvíli ven. A protože se čas posunul na zimní, moc času odpoledne už není, tak jsem hledal k focení něco v blízkém okolí. Volba padla na polanecké rybníky.
Balím si pár objektivů a kolem jedné jsem na místě. Procházím různými místy kolem Odry i kolem rybníků, ale jaksi nemohu nalézt nic, coby se mi líbilo a stálo za vyfocení. Nějak jakoby všude byl jen nepořádek křovin, různých bylin a mladých náletových stromků. Chodil jsem snad dvě hodiny a jen sem tam jsem vyfotil něco, s čím by se snad dalo pracovat, potřebuji doplnit zásobu podzimních fotek pro nové kalendáře na příští rok. Trochu zklamán jsem odjížděl, ale aspoň jsem na chvíli zahnal abstinenční foto příznaky. Příští týden jsou na řadě zase Jeseníky, snad se dostanu i do zajímavých míst.

11.10.2009
Podzimní plískanice jsou tady a s nimi i dny, které nemám moc v oblibě. Focení je pro mne v podmínkách slabého světla, mlh a deště nepříjemné, zvěř v lesích fotit téměř nejde a tak nezbývá, než se toulat krajinou a tam hledat něco zajímavého.
Sobotní ráno bylo hned od počátku deštivé, ale to mě od beskydského výletu do okolí Lysé hory neodradilo, dobré oblečení dokáže dělat divy. Jen při focení jsem párkrát své nádobíčko otestoval dešťovou vodou, naštěstí vše dopadlo dobře. Přes kopce se převalovala docela hustá mlha a ne a ne trochu ustoupit, jen sem tam se objevily vzdálené svahy a úbočí okolních kopců. Podzimní barvy pomalu začínají oživovat pohledy, zatím jen ve vyšších polohách a v chladných úzkých údolích. Tak aspoň něco, snad budou příští dny fotogeničtější.

28.9.2009
Týden utekl jako voda a můj předchozí jesenický výlet na Ztracené kameny mi dodal elánu na další focení, tentokráte zvířecí. Od jednoho kolegy fotografa jménem Radim jsem dostal tip na kamzíky i jelení zvěř (těm začínala říje), tak jsem brzy ráno vyrazil na určité místo do oblasti masívu Praděda. Ale vůbec se nedařilo, nikde ani chlup. Byl jsem trochu zklamán, ale takto to chodí, jít tam třeba druhý den, mohlo být lépe. Ale zase tolik času nemám, tak jsem musel počkat na následující prodloužený víkend.
Pro zajímavost - Radim a další dva fotografové Martin a Honza strávili víkend na chatě Barborka kousek pod Pradědem, tak jsem zvědav, jak se dařilo jim.
Já se vydal ve sváteční pondělí brzy ráno na svou oblíbenou "srnčí louku", dorazil jsem na ni ještě před východem slunce. To již vychází docela pozdě, takže brzké ranní vstávání není
tak zlé :-). Slunce se vykulilo nad protější kopec v nádherně rudém provedení! Jen jsem stál a hleděl na to parádní divadlo, teprve po chvíli jsem si uvědomil, že mám foťák a tak honem pár snímků, než bude sluneční kotouč příliš jasný.
Teprve potom se vydávám kolem lesa vysokou travou na "srnčí louku". Ale tentokrát srnčí nikde, jen dole na konci louky vidím nějakého člověka se psem, vrací se z procházky do vesnice. Tím pádem všechno uteklo a moc nedoufám, že budu mít úspěch. Maskuji se na okraji a čekám vlastně na cokoliv. Asi po 45 minutách vidím hodně daleko na louce lišku, jak loví myši. Jsem trochu naštvaný, že je tak daleko, ale pak si všímám, že směřuje postupně ke mě a tak stačí jen čekat. Trvalo to asi další půlhodinku, než byla na "dostřel", ale to co předváděla, bylo jak
divadlo. Neustálé výskoky, hrabání, číhání- docela se činila! A také byla úspěšná, celkem během

mého sledování chytila snad 5-7 tučných kousků. Když nešlo chytit myš skokem, tak si ji prostě vyhrabala. Nakonec byla tak blízko, že jsem slyšel, jak ji chutná. Pobíhala loukou sem tam kolem mne, bohužel často v protisvětle a mne si moc nevšímala.

Pak se jednou rozběhla poklusem přímo ke mě a teprve snad 8 metrů přede mnou zjistila, že něco není v pořádku, zastavila se, podívala se na mne, následoval povel "čelém vzad!" a pomalým kusem zmizela pro jistotu v lese. Čas se mi krátil, takže balím a konečně spokojen s pěkným úlovkem mířím domů.

19.9.2009
Podzimní počasí je prozatím výborné, slunečné dny přímo vyzývají k focení. Podlehl jsem tomu i já a tak se s kolegou domlouváme na výjezd do Jeseníků, konkrétně na Ztracené kameny. Je to taková hromada skal a kamení s možná hektarem kamenné sutě. Zajímavé a pěkné místo.
A protože ráno při svítání jsou podmínky pro focení velmi vhodné, museli jsme vstávat docela brzy a tak o půl čtvrté ráno vyrážíme. Ze Skřítku, kde jsme nechali auto, vycházíme za svitu čelovky na tříkilometrový výstup. Ranní citelný chlad se rychle mění, jaksi se víc a víc
otepluje :-). Ale musíme spěchat, chceme-li být nahoře kolem šesté hodiny, což se daří. Obloha začíná blednout, je téměř bez mráčků, jen zrovna na východě je bohužel sem tam nějaký cár.

Světla sice ještě moc není, ale zkoušíme udělat pár snímků a tak se motáme po skalách a kamnech nahoře. Jen tak náhodou pohlédnu dolů do suťoviště a co tam nevidím, liška si to asi ve vzdálenosti 30 metrů hopká z kamene na kámen, sem tam nám věnuje letmý pohled, nenechává se vyrušit a po chvíli mizí pěšinkou v rezavorudém podzimním borůvčí. Měl jsem zrovna nasazen širokáč, výměna za teleobjektiv už možná nebyla a tak ji na snímku nemám.
Dívám se, jestli ji náhodou ještě někde nezahlédnu, ale zahlédl jsem místo lišky o kousek níž nějakou postavu, jak stoupá směrem k nám. Vidím, že má v ruce stativ, na něm foťák s teleobjektivem, oblečena je do maskovací blůzy a kalhot. Nějak se mi zdál ten člověk povědomý! Ještě asi 20 metrů a je to jasné - můj známý a kolega fotograf jménem Franta! To bylo překvapení! Potkáváme se sem tam náhodně na Hartě při focení ptáků a docela pravidelně na netu například na http://forum.photomecan.eu/ pod přezdívkou Krafra. Takže dá se říct starý známý. Chvíli jsme si povídali o jelenech, říji, o Hartě a asi po deseti minutách jsem se rozešli, Franta šel dál na hřeben se podívat, zda se nepodaří něco ulovit, já s kolegou jsem čekali na slunce.
Konečně! Slunce se vyhouplo nad kopec, bohužel ale za řídkými mraky, takže osvětlení skal i okolních kopců nebylo takové, jaké jsme si představovali. Nedá se nic dělat, fotíme i za těchto podmínek, ale asi za hodinku jdeme trochu dál na hřeben na vrch Pecný, abychom z něj viděli

masiv Pradědu, případně i nějakou inverzní oblačnost. Na Pecném začíná i slunce svítit trošku ostřeji, pořizujeme snímky různých výhledů. Podzimní barvy se již začínají projevovat v plné síle, začínající žloutnutí stromů i trávy je v kontrastu s tmavě rezavě zbarveným borůvčím a kameny s prorostlým křemenem. Čas ale běží rychle, slunce stoupá a tak je čas na návrat. Cestou zpět ještě spásáme bohaté pastviny borůvek, pořizujeme několik snímků znovu ze Ztracených kamenů a míříme na Skřítek na brzký oběd.

Bylo to opravdu krásné dopoledne.

6.9.2009
Za posledních pár dnů se neodehrálo v mém fotografickém světě nic moc nového. Chvilku volna a vhodný směr mé cesty jsem využil k dopolední návštěvě Harty (už ZASE).
Zastavím autem na "svém" parkovišti, beru batoh s výbavou, maskovačku a tašku s atomkeckami. Mimochodem, kdo zažil vojnu před dříve než deseti lety, tak si je asi pamatuje. Jsou součástí celého obleku, pojmenovaného PGHOJ, vyrobeny z pogumovaného plátna, opravdu velice pevné, dosahují do rozkroku a jedna z jejich ohromných výhod je, že se dají obout i na pohorky a jsou stoprocentně pro vodu nepropustné. Koupil jsem je na netu za 150,- korun, no nevemte to :-)
Přelezu svodidla silnice a scházím vyšší travou k jezeru. Jsem skoro dole a vidím, že asi 30 metrů přede mnou jdu ještě jednou já :-). Ne, nebyl jsem to já, ale podobně vybavený fotograf, navíc měl karimatku pro pohodlné ležení a šel na stejné místo, které jsem si před 14 dny vyhlédl. Vůbec nevěděl, že jdu za ním, v okamžiku, kdy ... si odložil věci na břeh, jsem jej došel a šetrně jsem zavolal, ať se neleká, že jdu za ním. No, není to k smíchu, mám už takovou zkušenost, že jsem podobným způsobem překvapil jednoho myslivce (šel v době jelení říje do posedu na lov, navíc to bylo za tmy) a chudák měl z toho docela šok.
Přijdu k němu, pozdravíme se a zjišťujeme, kdo je kdo :-) Já jsem Mouka, já jsem Štěpán, těší mne, tak to se známe!! Příjemné setkání s někým, s kým si píšu vzkazy :-) Ještě jednou ahoj Štěpáne!
Rozdělíme si tedy pole působnosti (ať si "nelezem do zelí", tady spíš do bláta) a rozcházíme se do svých úkrytů.
Celé ráno i dopoledne ale zase bylo jakési takové divné, nic moc se mi nedařilo, naštěstí k polednímu jsem udělal pár fotek ledňáčka a hlavně jsem jej pozoroval i v místech, kde se sice fotit nedalo, ale bylo se na co dívat. Byli to asi většinou mladí jedinci, sem tam řádili jak smyslů zbavení, lítali tři nebo čtyři těsně za sebou za velkého kraválu, společně se koupali a hráli na schovávanou. Fajn to bylo.
Takže dávám ke shlédnutí několik fotek právě ledňáčků, ne všechny jsou "klasické", jsou prostě z jejich života a prostředí na Hartě.

Takže to vezmeme zleva
- "Musím tu vodu z ucha přece dostat!"
- "Máma říkala - pořádně praštit o větev ...... nakonec mi stejně spadla do vody :-("
- "Tak tady nejčastěji sedávám"
- "Mamíííí, máme hlááád!, kde jsíííí"

- "Co nestrávím, musí ven!" (je to vývržek, taková bílá kulička a jde to ven rychle,
nestačila 1/600)
- "Taková moje klasika, sedím a dívám se ..."
- "Zrovna jsem vylezl z vany ....."
- "Osušku nemám, musím na to tedy jinak"

- "A takhle lovím ..... jen jestli jsem se dost nadechnul ....."
- "..... asi ne, honem ven!"

29.8.2009
Slezská Harta je mým oblíbeným místem k focení všeho možného, počínaje srnčí zvěří, přes volavky a různé bahňáky až po překrásné, pro mne naprosto dokonalé ledňáčky. Samozřejmě ale jen v takové míře, abych v žádném případě nerušil jejich hnízdění nebo jiným způsobem nezasahoval do života. Letošní rok jsem byl v této lokalitě snad 6x a určitě se tam ještě podívám.
Většinou přijíždím docela brzy ráno, ještě před východem slunce, abych si našel místo pro zamaskování, s dobrým výhledem dříve, než se všechno probudí. Docela často bývá v okolí nádrže nízká mlha, která na okolních loukách vytváří krásná zákoutí, která zvláště při východu slunce působí až neskutečně.

U hladiny nádrže pak bývá mlha tak do výše dvou metrů, někdy řidší, někdy hustší, postupně se však s přibývajícím dnem ztrácí a odhaluje zarostlé kamenité ostrůvky nebo docela mohutné pařezy starých stromů, které vybělené vodou vyčnívají nad hladinu. Když k tomu všemu pak uvidíte volavky sedící na pařezech nebo v nízké vodě, vypadají jak duchové sem tam vystupující z mlhy a to vše působí docela tajemně.

S přibývajícím světlem přibývá také množství ptáků, kteří se zde slétají za potravou, sem tam se mihne těsně nad vodou i ledňáček se svým typickým radostným pískáním. To jsem pak jak v sedmém nebi a je jen málo podobných okamžiků, které mohou tyhle chvíle nahradit. Nynějších pár snímků z Harty tedy věnuji právě takovým chvílím a také všem, kteří zažívají podobné pocity při svých fotolovech.

Naposledy jsem tam byl minulou sobotu, chtěl jsem se věnovat ledňáčkům, ale vůbec nic se mi nepodařilo vyfotit! Teda podařilo, ale zvíře ani pták to nebyl. Když tak sedím v krytu snad dvě hodiny a okolo nebylo téměř slyšet ani pípnutí, začalo mi to být divné. Jen přiletělo pár volavek do blízké mělčiny, ale byly k focení daleko a já o ně ani zájem neměl. Asi po půl hodince se se svými typickými skřeky zvedly a to jsem věděl, že je nablízku homo sapiens. Podívám se k protějšímu břehu a ejhle, travou si to k vodě míří nějaký člověk, teleobjektivem vidím, že má na krku mohutný dalekohled, Zastavil se asi 10 metrů od břehu a jal se pozorovat okolí. Samozřejmě, že už nebylo co pozorovat, všechno je dávno pryč. Posadil se téměř na kraj vody a stále vyhlížel svou "kořist" a sem tam zabrousil dalekohledem i mým směrem. Působil tam jak ..., no prostě o něm vše živé vědělo a tím pádem pro něj nebyla žádná šance něco pořádně uvidět. Tak jsem si aspoň pořídil na dálku jeho fotku, obličej je úmyslně neostrý (Kdo s vás to byl? Přiznejte se :-)).

A pak jsem zjistil, proč bylo dneska tak mrtvo. Na obloze blízko mého místa kroužil poměrně nízko nad vodou dravec, nejspíš luňák hnědý. Takže jsem se po tomto zjištění sbalil, dále nemělo smysl čekat, snad budu mít příště víc štěstí.

Někdy příště sem také vystavím "ledňáčkový speciál".

24.8.2009
Při jedné z nefotografických vycházek jsem v takovém docela odlehlém místě, vlastně v zářezu horského potoka, vyplašil několik kusů jelení zvěře. Jelikož to vypadalo, že tam v poledne odpočívali, byla zde jistá naděje, že je v tom místě zastihnu
i se svým vybavením a snad se povede udělat nějaký zajímavý snímek. O několik dnů později jsem se tedy brzy ráno vrátil a zamaskován, s dobrým větrem, očekávám, co se kde objeví. Ale dlouho se nic nedělo, slunce již bylo docela vysoko a tak se rozhlížím kolem, jestli jsem něco nepropásl.
A přímo za sebou jsem zahlédl ve vyšším smrkovém lese jakýsi pohyb. Vykroutím si krk ještě víc a vidím, že nízko při zemi mezi silnými kmeny stromů běží cosi černého s bílým pruhem na boku. Musím chvíli počkat, až se to "něco" dostane na kraj lesa ke korytu potoka a on to čáp černý! To bylo překvapení! Byl asi 20 metrů ode mne a vůbec o mě nevěděl. Zřejmě přiběhl docela hustým lesem z místa, kam mohl přistát.
Ale než jsem otočil celý stativ, původně namířený na opačnou stranu, rozhodl se popoletět kolem mne trochu níž proudem potoka. A byl to krásný majestátný let širokých křídel, bohužel nemám ani snímek.
Ale když jsem se díval, jak odlétá, přímo pode mnou, snad 30 metrů, stála na takové holině krásná srna. Prostě najednou tam je. Chvíli jen tak postává, pak se olíže, podrbe a dá se do ochutnávání všeho zeleného okolo - tráva, kapradí, bukové lístky, všechno jí docela "jelo". Asi za 10 minut ale prošla malým houštím dál do lesa a bylo hotovo.

Ten den již nic dalšího nedorazilo a tak jsem se vrátil alespoň s tímto úlovkem.