24.6.2025

Tyhle chvilky oroseného čela zná asi každý fotograf zvěře.

Než se ale dostanu k popisu jednoho "pracovního dne", odskočím do Jeseníků, kam jsme si s bráchou zašli na jedno docela velké suťovisko. Objevil jsem jej úplnou náhodou při plánování výlet a hledání míst, kde jsme ještě nebyli. To místo se jmenuje se Borek u Domašova. Pěkné, strmé a z Videlského sedla docela náročná cesta.



A teď to orosené čelo :-)
Krásné chladné ráno mě zaválo k říčce Lubině, kam jezdívám na ledňáčky. Je to asi dvacet minut pěšky od auta, pak si sednu jen tak na břeh a čekám, kdy a kam proletí nějaký ledňáček, abych si pak našel to správné místo. Vybavení včetně foťáku mám stále v batohu, stejně teď fotit nebudu. Pak slyším na protějším břehu v křoví nějaké chroustání a přemýšlím, co by to mohlo být. Kdyby tak bobr, to by bylo zajímavé, ale skrz křoví stejně nic nevidím. A pak po chvilce ticha se u břehu zavlnila hladina a vyplaval opravdový, nefalšovaný bobr! No mě picne! Foťák hluboko v batohu! Začíná zmatené vytahování, jen se neprozradit .... ježíš, popruh se jaksi zamotal .... dělej, uplave .... už jen sundat krytku ... a bobr je v čudu!
No nic, nejraději bych si dál pár pohlavků. Za neustálého nadávání vybalím aspoň v klidu, sednu, foťák s teleobjektivem dám na monopod a hodím přes sebe maskovačku. Uplynulo jen pár minut a vlnění hladiny ve stejném místě se opakuje. Jo! Bobr zase v klidu plave na volnou hladinu a já fotím jak o dušu. Naštěstí jsem maličko v nadhledu a tak je docela dobře vidět i tělo a matně placatý ocas. Bobr je překvapivě dlouhý a fakt nevím, jak to udělat, abych ho dostal do záběru celého a nebyl prcek. Asi uprostřed potoka se potopil, byl snad pět metrů ode mne a už se neobjevil.



Jen pár minut potom mi sednul ledňáček nejdřív na protější břeh na nějaký keřík, pak přeletěl blíž na suchý, vyvrácený strom napůl ve vodě a já fotil. Snad z obou těchto akcí budou použitelné fotky. Už se těším k počítači, na displeji foťáku toho moc do detailu nevidím.



Ještě asi hodinku sedím a čekám, jestli něco, ale něco se nekonalo, tak se balím, vše dávám do batohu. Zpáteční cesta je po úzké silničce mezi loukami a poli, sem tam remízek a přes mostek nad dalším potokem k autu. Tady už nebude vůbec nic k focení, maximálně kdesi hodně v dálce pastvící se srna.
Jdu v klidu přes mostek, jsem asi v půlce, jen ze zvyku kouknu vpravo, nic, kouknu vlevo ... a sakra! Dyť tam je u vody odrostlé srnče! A foťák v batohu ... stejně už tady fotit nebudu!
Takže "bobří" opáčko. Naštěstí srnče nikam neodběhlo, nevědělo o mně, jen se asi chvilku marně snažilo dostat na strmý břeh. Nejspíš se šlo napít a pak honem nevědělo, kudy zpátky nahoru. Pár fotek mám, udělalo mi to setkání fakt radost.



Tak to jsou ty horké chvilky oroseného čela, které se mně a asi nejen mně sem tam stávají :-). Kolik pěkných fotek mi takto uteklo.
Ale snažím se :-).