18.10.2025

Daňčí říje stále probíhá, ale je to bída. A hodně smůly navíc ...

Jo, letos to zatím dobré furt není. Ráno většinou prší a je hodně pod mrakem, takže na focení v lese tma. Okolo poledne už je slušně, ale to zase jsou daňci zalezlí. Jsem z toho nějaký rozvrkočený :-).

A když už se za nimi vydám, není je slyšet, není se podle čeho orientovat, když je hledám a je to o náhodě.
Na jedno z míst jezdím i na kole, ty tři kilometry na jejich říjiště se nemusím do kopce tolik trmácet, staré elektrokolo to zvládne. Pak dávám kolo do takového hustého smrkového remízku, vybalím foťák, 3D blůzu a vydávám se do terénu. Jenže tentokrát, sotva položím kolo, slyším kdesi mimo remízek, v smíšeném lese asi sto metrů ode mne, rochat daňka! Tuším, kde si je. Tak honem všechno vybalit, nachystat .... mezitím daněk podle síly rochání přišel blíž, možná tak na 40-50 metrů. A já stále ve smrčkách! Jenže daněk se otáčí, rochání slábne a je mi jasné, že odchází. Pokouším se jít za ním, už ho nevidím ani neslyším, dál to nemá cenu. První smůla.
Jdu tedy na druhou stranu do míst, kde jsem loni zažil a fotil parádní daňčí souboj. I když se odtud žádné rochání neozývá, doufám, že na daňky natrefím. Pomalu procházím listnatým lesem, je do něj hluboko vidět, ale nikde nic. Pak daleko zahlédnu daňka, ale odchází ode mne .. nebo ne? Daněk se otáčí a pomalu míří ke mně! Nemám čas schovat se za nějaký kmen, jen si kleknu a čekám, co se bude dít. Mezi kmeny se daněk špatně fotí, stále něco zavazí. Přijde hodně blízko, tak třicet metrů a všimne si toho něčeho, co na něj míří teleobjektivem. Vítr je dobrý, zatím daněk netuší, co jsem zač. Tak fotím a daněk mne začne obcházet, stále tak třicet metrů ode mne. Jde si pro vítr. A já se ho snažím vyfotit tak, aby kmeny stromů nepřekážely. Nakonec skončil úplně na druhé straně, já vytočený do šroubovice, abych na něj objektivem dosáhnul. Pak daněk odchází. Tak super! Pár fotek už mám, i když to nebyl žádný kapitální daněk, ale je. Ten den už jsem na nic živého nenarazil, snad příště.



Ale rochání jsem přece jen slyšel. Téměř pokaždé se krásně ozývá z protějšího kopce, přes údolí a přes řeku. Tam nemám šanci se z tohoto místa dostat. A tak se rozhoduji, že příště to zkusím na tom jiném kopci.
První návštěva za ranního mrholení nic nepřinesla, jen jedno krátké zarochání (jak jinak,žejo) a pak ticho. Daňky jsem neviděl, ale jejich pobytových stop hromadu. Zajímavé místo, nejsem tady naposled.
Jenže zase tři dny ranních dešťů a tmy. Až dneska to jde. Jsem opět na místě, na tom protějším kopci, kde neustále krásně rochají. Jenže ne, když tam jsem já :-). Je docela chladno, sem tam dokonce slunce, ideální podmínky. Jdu na takový malý kopec, kde jsem posledně slyšel to slabé zarochání, třeba budou. Vycházím nahoru, je to taková malá světlina se staršími stromy, jinak všude okolo hodně mladé bučiny, kmínky tak osm centimetrů, dá se mezi nimi trochu chodit.  A právě z nich se najednou ozvalo rochání! Daněk není daleko, odhaduji sto padesát metrů, nevidím ho skrz to mlází. Pomalu se snažím přiblížit ..... a už vidím paroží, jak se hýbe mezi větvemi. A okolo něj jsou dva mladí daňci a daněla. A to je problém, přiblížení nebude jednoduché. Rochající daněk přechází sem a tam, zarochá, zase se otočí, ale ne a ne vyjít na volnější místo! A přitom má nádherné paroží, to byla fotka! Ale asi za deset minut mých pokusů nic pořádného. Pak se daněk rozhodně ukončit divadlo a odchází vrstevnicí. Daněla a mladí jsou opačných směrem, odhalili mě, ale jedna fotka se trošku povedla.



Usedám ke kmeni stromu nahoře na té světlince, prohlížím si vyfocené snímky, jestli z toho něco bude a vocapem si píšu s kamarádem Martinem, jak se mi nedaří. Tajně doufám, že by na tu světlinu mohlo něco vyjít. Sedím asi čtyřicet pět minut, nikde nic, tak pomalu balím. Stále v sedě se u kmene otočím, napiju se, vezmu foťák a začínám vstávat. A v tom se snad pět sedm metrů za mnou, přímo za tím mým kmenem pohne daněk a s nádherným parožím! Musel přijít potichu a já jej vůbec neslyšel a on neviděl za kmenem mě! Jasně, že se leknul a překvapivě pomalu odskočil zpátky do bučin. Podle paroží bych si to tipnul na toho, co jsem ho před chvíli naháněl.
A tohle tedy byla druhá smůla. Kdybych seděl trochu jinde, byl by na fotce. Nojo, tak to chodí. Balím, odcházím. Naštěstí jsem ještě potkal mladého, stačil jsem dvě tři fotky, beztak to byl ten, co byl před hodinou u rochajícího.