13.6.2025 Letošní první návrat do vyšších horských lokalit mi zvednul náladu. Chtěl jsem to stihnout ještě před prázdninami, pak už bude všude mraky turistů a zvěř bude ostražitější. Především jsem cíli na kamzíky a vysokou. V minulosti jsem v těchto "mých" místech potkával hodně zvěře, téměř bylo z čeho vybírat a hlavně se zvěř objevovala k večeru ještě za světla nebo od brzkého rána déle dopoledne. Ale kde jsou ty časy. Poslední dva tři roky aby je člověk hledal jako jehlu v kupě sena. V podstatě teď žije zvěř velmi skrytě, z hlubokých lesů a strží vychází na pastvu až v noci a také ještě za tmy zatahuje. Jen sem tam se najdou nějaké "zapomenuté" kusy a dá opravdu docela dřinu je najít, přiblížit se a kloudně vyfotit. Do terénu vyrážím později odpoledne, abych byl na místě nějakou hodinu před setměním a měl čas projít a prohledat větší oblast. Je docela chladno, což je dobře a jasno, což je také dobře pro focení. Pomalu procházím neznatelným chodníkem na rozhraní lesa a horských smrčků a na každé světlině hledám hnědou či rezavou skvrnu, značící zvěř. Stop je v mokré hlíně docela dost, v noci to tu asi žije. Ale ani po více než hodině nevidím nic. Pak mě napadne prozkoumat ještě okolí nějakých skalek, mohl by tam být kamzík či kamzíci. A jak prostupuji přes několik nízkých smrčků, samozřejmě trochu "šustím". A vtom se asi 40 metrů přede mou zvedne od skalek kamzík! Já se ani nepohnu, navzájem se pozorujeme a pomalu zvedám foťák k oku. Daří se, kamzík to ustojí a tak pořizuji pár snímků. Kamzík popojde několik metr, otáčí se ke mně a já fotím a za chvíli zase. Vítr však byl proti mně a kamzík odkluše za horizont. Ale mám ho! Chvíli sedím mezi skalkami, jestli se neobjeví ještě něco, pak velím k návratu. Mám v záloze ještě jedno místo, kde jsem již několikrát fotil vysokou, jak jeleny, tak laně. Doufám, že se mi to dneska také povede. Jenže je to zase víc než hodina lopotění po klikatící se uzounké kamenité stezce, musím dávat pozor, kam šlapu, mokrý i s botama, až nad kolena a propocená košile. Když se blížím k místům dřívějších setkání s vysokou, zpomalím a prohlížím svah lesa pod sebou. Vysoký smrkový les s krásně zeleným borůvčím, osvětlený nízkým sluncem přece musí lákat jeleny :-). Pak zahlédnu v borůvčí rezavou skvrnu ... jo, je to zadek vysoké! A je to jelínek, s mladým parožím v lýčí. A před sebou má ještě jednoho jelena a laň. Pořizuji nějaké fotky, ale není to snadné, jelen má hlavu stále zanořenou do borůvčí, zvedne se jen na chviličku a navíc se podívá úplně špatným směrem. Ale cosi na kartě bude. Pak celé stádečko schází svahem k zářezu potoka, za nimi nemohu, nemá to smysl, prozradil bych se. Kousek dál zradím laň v takovém hustším mladším smrčí, já ji neviděl, ona mě ano. A o dalších deset kroků dál, snad metr přede mnou, se zvedne z borůvčí pěkně světle puntíkovaný kolouch, zhruba velikosti srny, odskočí a odbíhá šikmo dolů! Já ho prostě přehlédnul! Škoda, byla by to supr fotka. A ta zrazená laň byla asi jeho máma. A tím celé mé "lovení" končí, slunce zapadá za hřebeny kopců, balím fidlátka. Byl to ale krásný podvečer, vydařilo se i focení, bude se mi dobře spát. Po brufenu :-)