29.9.2015

Od svých kamarádů teď slýchávám - troubili tam 4 jeleni ... tady zase dva ... málem mě převálcovali .... a někteří zveřejňují i nádherné snímky vysoké. Já ale letos neměl čas na několikadenní noční vstávání, čekání či šoulání za jeleními úlovky. Takže se spokojím jen s krátkými návštěvami lesa a jsem vděčný za téměř jakoukoliv fotku.
V pátek odpoledne jsem se vydal do míst, kde jsem před několika lety fotil skupinku mladých jelenů. Počasí je fajn, jen trochu tepleji, ale to mi nevadí a vyrážím na kopec poblíž mé jesenické chaty. Na jeho svazích i nahoře je několik pěkných pasek, řidší vzrostlý smrkový les i smrkové mladiny. Docela dobré místo. Procházím paseky a zrazuji laň, slunce hřeje, sem tam se zastavím, lehnu do trávy a kochám se pohledem na celé Jeseníky s jehlou na nejvyšším kopci, na Pradědu.
Dvě hodinky uběhly jako voda a já scházím druhou stranou kopce do údolí. V jednom místě docela pravidelně vídávám srnčí, tak se snažím být připraven. Ale jako téměř pokaždé jsem až ten druhý, který něco vidí :-). Srneček mi vyskakuje téměř pod nohama, zastavuje se a dívá směrem ke mě. Ale jakoby hleděl skrz, téměř mě nevnímá a v klidu pomalu odchází. Byli jsem sobě docela blízko a tak mám pár fotek zblízka.

Druhá možnost fotit srnčí se mi nabízí až téměř dole, na další pasece, která vznikla po silném loňském větru. Dole vidím pastvící se srnu, vítr je dobrý, mám šanci. Pomalu scházím vysokou travou, vítr je trochu silnější a tak mé kroky zanikají ve všeobecném šustění všeho okolo. Napadá mě, že srna asi nebude sama, ale ani podrobné hledání mi neodhalilo její družky. Tak pokračuji v sestupu, když vtom lámání a zpoza vývratu asi 10 metrů přede mnou vyráží další dvě srny! Tak tady jste byly, proto jsem vás neviděl! Na vteřinku se zastaví, dvakrát cvakne závěrka a vše je u konce. Za dalších 15 minut jsem již doma a hodnotím fajn výlet.

13.9.2015

Jelení říje již někde pomalu začíná, minulý týden v Jeseníkách už byl jelen trochu slyšet a tak jsem se vydal do Beskyd zjistit, jak to vypadá tam. Ne, že bych byl znalec jelení zvěře, ale zvukové projevy jelenů bych od zurčícího potůčku a šumění listí poznat mohl.
Cílem bylo okolí Malé Stolové, kde jsme vídával mnoho stop vysoké a musel jsem být nahoře ještě za tmy. Stoupání po žluté značce je docela kruté, není dlouhé, o to ale strmější, dostat se do tisíce metrů vyžaduje trochu potu :-). Čelovka osvětluje jen úzký chodník, ale není to problém. Ještě za tmy se dostávám nahoru a hned zrazuji vysokou. Jen dva páry svítících očí (tak dobře, světel) prozrazují majitele. To na začátek nevypadá špatně! Ještě kousek stoupání po hřbetu a jsem na vrcholu. Kousíček vedle je docela slušná paseka as malými smrčky, okousanými bučinami a také odřené mladé jedle. Dobré místo. Všude je ale úplné ticho, neslyšel jsem nic ani při stoupání na Stolovou a to zase není moc dobré. Po delším čekání se nikde ani lísteček nepohnul. No nic, jdu jinam. Mířím na druhou stranu, do traverzové lesní cesty, která se loni na podzim jevila jako dobré místo s množstvím stop. Tak uvidím. A zrovna, když na ni z lesní silničky odbočuji, zahlédnu známé tvary - prasata. Ryjí v měkkých drnech lesní cesty. Bohužel jsou docela daleko, přiblížení nemá moc šancí na úspěch, ale zkouším to. Co mě však zradí, je vítr a do prasat jako když střelí. To jsem ale nevěděl, že to je úplně vše, na co ten den narazím. Po několika hodinách sestupuji trochu zklamán, ale takové to prostě bývá.

Další den jsem si chtěl trochu spravit náladu a tak vyrážím na místa, která mě tak často nezklamou. Tedy to jsem si myslel :-). V té lokalitě žijí srnci, mufloni, daňci, prasata, lišky, kuny .... lidi moc ne. Takže opět noční výjezd, do oběda musím být doma, tož je potřeba využít čas jak nejlépe. Na to správné  místo to je téměř hodinka pochodu, ale cesta začíná opět dobrým náznakem - odskakující stín identifikuji jako srnčí. A kus dál, to je již vidět, zase srna. Pak stoupám strmým svahem bučin na lesní cestu a sotva na ni vylezu, hned za cestou v hustých mladých bucích se ozve hluboký bublavý zvuk. Je to jasné, to mě varuje bachyně se svou tlupou. V těchto místech ji potkávám docela pravidelně. Ujdu po cestě sotva 30 metrů a situace se opakuje, jen s jinou grupou, dnes je tu nějak husto! :-) Podél lesní cesty ještě slyším lámání ještě asi 4x, takže živo tady je. Za chvíli se maskuji v místech, kde jsem posledně zradil docela velkou tlup muflonů při dopolední siestě. Tentokrát tady nejsou, je na ně brzy, a tak věřím v úspěch.
Ale minuty, čtvrthodiny, půlhodiny i hodiny utíkají a nikde nic. Jen docela daleko proběhne jedno prase, přede mnou přehopsá nefotitelná kuna a vpředu asi 150 metrů mezi stromy se motá jeden mladý muflon. Najednou se přímo proti mě vyřítí z bučiny daněla, zabrzdí asi 10 metrů přede mnou a je pryč. Bohužel byla sama. Pak kousek vedle mne, ve vysoké trávě vychází muflonka s mladým muflonem. Neví o mě, ale jsou tak špatně za boučky, že kloudnou fotku neudělám. Nakonec mne zradí točící se vítr. Pak ještě procházím docela velké okolí, ale ani dvě hodiny šoulání již nic nového nepřinesly. Zajímavé, poslední dobou se zvěř kamsi vytratila, bývalo tu docela husto, snad to za měsíc, při daňčí říji, bude jiné.


 

7.9.2015

Tak zase v horách a zase na kamzičí zvěř či vše, co se připlete do cesty :-). Nějak mi to nedává spát, je to jako adrenalin - čím častěji je vidím, tím víc je chci zase potkat a pokusit se vyfotit.
Opět ještě za tmy, tentokrát s kamarádem Martinem, stoupáme pomaličku nahoru. Po pár stech metrech se zastavujeme, sedneme do trávy a díváme se na masiv Pradědu. Oba jsme potichu a čekáme na jediné - troubení jelenů. Zpočátku se neděje nic, je úplné ticho, ale pak jakoby brouknutí ..... nezdálo se nám to? A zase, po chvíli opět! Je to jelen, kdesi nad Barborkou. Ale není to silné troubení, jen krátký zvuk, opakoval se asi 5x a pak vše opět utichlo. Dáváme se do pohybu a pokračujeme nahoru do míst, kde můžeme vysokou spatřit. Ale dlouho nikde nic, v tom Martin sykne, vlevo mírně nahoře je kolouch a kdesi poblíž by mohla být laň. Pokoušíme se o focení, v té "tmě" to bude jen dokument. Vítr se trochu točí a pak zaslechneme (teda jen Martin, já mám zalehlo :-)) jen dusot kopýtek ..... je vystaráno :-). Jo, na druhé fotce není jelen ..... je to Martin ...

Jdeme dál, pomalu se rozednívá a tak hledáme kdesi před sebou rezavé skvrnky zvěře. Kamzíky vidíme, ale hodně daleko na protějším úbočí, jsou nedostižitelní. V tom si všimnu ještě dalších, sice kus před námi, ale pokusíme se k nim dostat blíž. Docela se nám to daří a tak již za slušných světelných podmínek přibude na kartě pár fotek. Kamzíci jsou docela pohodáři, v klidu a tak je i necháme a po focení se vzdálíme k dalším úlovkům.


Po chvíli pochodu vidíme docela slušné stádečko asi 10-ti kusů. Daří se nám, kryti smrčky, přiblížit docela blízko, jen si musíme počkat, jaké mají oni plány. Mohli by kolem nás sestoupit kamsi níž, to by bylo parádní focení z několika metrů. Sedíme maskováni téměř hodinu, kamzíci se paství nad námi, někteří i zalehnou do vysoké, suché trávy a odpočívají. Úplná idylka. Jen na focení jsou trochu dál, než bychom chtěli. Ještě jedna skupinka je kdesi za hrbkem před námi, k té se ale nemáme šanci přiblížit. V tom "naši" kamzíci zbystří, vyskočí a dávají se do klusu, bohužel od nás. Nejsme to my, kdo je příčinou! Kdesi zleva přibíhají další a další kamzíci a míří šikmo dál od nás ke skalkám ve srázu. Je to jak kavalerie, minimálně 20 kusů zvěře! Nejsou ale úplně vyplašení, cestou se zastavují, poskakují a dovádějí jako děti, nádherná podívaná! Po chvíli zmizí za hranou u skalek a my se pokoušíme k nim dostat, třeba bude co fotit. Spíš než k focení to však bylo na podívání, jak mladí kamzíci dovádí na kamenech, lezou po všem možném i nemožném, někteří chtějí i na suché stromky, jiní téměř válejí sudy ze svahu ....

Náš čas se však krátí a zbývá nám jen návrat. Cestou potkáváme asi 5 dalších kamzíků, daří se nám přiblížit docela na dostřel. Nejsou na přímém slunci, což je moc dobře a my s nimi pořizujeme pár opravdu vydařených fotek. Jeden z kamzíků se pyšní i krásnou trofejí, kdo ví, zda ta nebude příčinou jeho odlovu. Po chvíli je necháváme v klidu, dívají se za námi, jakoby nevěřili, že už nám to stačilo :-) a míříme zpátky na základnu.
Nádherné zážitky!

30.8.2015

Sotva vidím na cestu, když stoupám orosenou travou k místu mého fotolovu. Slunce ještě ani nevykouklo nad horizont a jen oranžově nasvícené mraky dávají tušit, kde se vykulí. Na opačné straně oblohy svítí jak studené rybí oko nádherný úplněk. Je docela chladno, což po mnoha horkých tropických nocích není k uvěření. Ale tím lépe, to je přesně to, co potřebuji. Nespěchám, jdu jen krok za krokem, na focení je ještě tma.

Pečlivě sleduji prostor mezi rozvolněnými smrčky, jsem v místech, kde by se dala zahlédnout vysoká. Nebyla by žádná fotka, ale i jen je potkat a vidět je nádherný zážitek. V jenom místě vidím něco oblého, je to daleko, vidím jen hřbet, paství se tam vysoká! Sednu do trávy a čekám, co se bude dít. Vítr mám dobrý, neví o mě a tak mohu mít štěstí, že projde okolo mne dolů do hustších lesů. Je to více kusů, ale vydávají se podél mne a tuším, jak asi půjdou. Jsou stále dost daleko, jakoby mne obchází, ale míří k "mé" cestě, jen ji přesadí asi 100 metrů ode mne. I přes slabé světlo si nachystám foťák a čekám na příležitost. A už jsou tady. Dvě laně a hodně mladý jelínek. Pořizuji pár fotek na 1/15, třeba budou aspoň jako dokument.

Pomalu stoupám dál a za dalším smrčkem zradím laň s kolouchem. Nedalo se jinak, všichni jsme se lekli :-). Docela daleko zahlédnu ve svahu před sebou hnědou skvrnu - vysoká? Kamzík? Vítr je stále na mé straně, navíc smrčky, rozeseté sem tam v horské trávě, přímo vybízejí k úspěšnému přiblížení. Jdu na to! Bohužel je stále docela šero, ale za pokus to stojí. Daří se mi dostat se blíž a blíž, poznávám laň, je sama. Pomalu zatahuje mírným svahem dolů do vysokého lesa. Jdu s ní a současně se přibližuji. Pořizuji několik fotek, než zmizí v hustých smrčinách. Tož uvidím, co z nich vyjde.

Hlavním cílem jsou ale dnes kamzíci, které bych rád nafotil po dlouhých dvou letech. A tak traverzuji širokou kotlinu do míst, kde bych měl výhled na obě strany a byl v místech, kde by mohli kamzíci přecházet. Slunce se již vyhouplo nad obzor, ale na mé straně ještě bude minimálně hodinku stín. Snad 200 metrů před sebou vidím jednoho kamzíka, jak poskakuje u malého kamenného pole, je legrační jej sledovat. Vím, že šanci na přiblížení nemám a kamzík sám odbíhá někam dolů a ztrácí se ve smrčinách. Ale u skalek je místo, kde bych mohl zbudovat "tábor", vypadá to dobře. A tak za chvíli sedím maskován pod jedním smrčkem, vítr v zádech a rozhled vlevo i vpravo. Nic nemůže uniknout :-) a já doufám, že kamzíci přijdou právě zezadu. Špičky smrčků se začínají zlatit paprsky slunce, jak se pomaličku posunuje nad hřeben a víc a víc prosvětluje svahy. Vlevo, ale ZASE daleko, objevuji kamzíka. Chvíli se paství a pak i on míří kamsi dolů za hranu svahu. Zahlédnu pohyb křídel, nejspíš moták prolétává kolem zlomu stráně, kopíruje nízkým letem terén a mizí v dálce.

Hodinka čekání uplynula, ale nic se nikde nehýbe. Jen tam mne ale napadne podívat se za sebe. Pomaličku se nakloním kolem větví smrčku a bác ho! Asi 50 metrů ode mne je kamzík! Je už ve slunečním světle, v klidu, neví o mě! Musím posunout stativ, otočit objektiv o 180 stupňů, snad mi to projde. Daří se, ale kamzík pomalu odchází .......... naštěstí jen kousek, objevuje se druhý a vrací se na původní místo. Paráda! Závěrka začíná klapat, kamzíci nereagují, jen pomalu postupují také dolů svahem. Ještě chvilku a jsou pryč. Rozhoduji se dál čekat, zda nepřijdou další. Ale hodinka uběhla rychle a nikde nic. Jen další moták proletěl úplně stejnou trasou, jako ten první, jen tohle je samice. Pěkná podívaná!

Čas se naplnil, další čekání již nemá smysl. Sice pár snímků na kartě foťáku mám, ale nedá se to nazvat pořádným pofocením. Přeci jen jsem si sliboval trošku více příležitostí.
Ale co už, ráno to bylo NÁDHERNÉ!

17.8.2015

Poslední teplý den byl v předpovědi plánován na neděli. A i když mohly hrozit bouřky, risknul jsem to a ještě za tmy se vydal s kamarádem Martinem do jesenických hor.
Měli jsme v úmyslu projít některá místa na rozhraní souvislého lesa a malých smrčin, přecházející postupně v horské louky. Ideální místo pro vysokou i kamzíky. Ještě za šera jsme na místě, fotit se téměř nedá a vlastně ani není co. Ale vysoko na hraně hřebene uvidíme známou siluetu, osamělý kamzík se popásá na něčem dobrém. Je úplně v klidu, proč by ne, nás z té dálky nevnímá. Jen tak si pořídím dokumentační fotku. Hledáme další členy tlupy, ale je opravdu sám.

Kamzík se ztrácí za terénní vlnou a my jej pomalu následujeme. Je nám jasné, že nám nedovolí se přiblížit, ale nevadí nám to, třeba najdeme další vhodný "cíl". Asi kilometr jdeme podél značky, pak odbočíme kousek pod hřeben, abychom viděli do úbočí okolních svahů. Nikde nic, jen po chvíli vidíme asi 600 metrů daleko ležícího kamzíka, je to ten ranní. Za chvíli se zvedá a sestupuje ještě níž na hranici lesa. Chvíli sedíme a kocháme se krásným ránem a probouzející se přírodou. Zalétne k nám párek poštolek a předvádí svá vrcholná akrobatická čísla. Je to fajn.

Zvedáme se a pokračujeme úbočím, snad kdesi něco zahlédneme. Opět docela daleko vidíme hnědou skvrnku ve svahu. Je to další kamzík, opět osamocený. A na jeho úrovni blíž u lesa se paství laň. Zhodnotíme situaci a vydáme se pomalu za kamzíkem. Opět víme, jak to asi dopadne, ale za pokus to stojí.
Cestou se k nám na chvíli přidá strakapoud, v nízkém slunci se pěkně vyjímá. Jdeme sice opatrně, ale i tak se nám nepodaří kamzíka nezradit. Jen tak pro jistotu nás oběhne, chvíli se zastaví a pak mizí mezi smrčky.
Končíme a pomalu se vracíme z krásného, i když lovecky neúspěšného rána.

PS: fotky berte jen jako dokumentační, jsou to fakt brutální výřezy ....... :-)
 

12.7.2015

Pro "velký" úspěch z 22.6. jsem se vrátil na stejnou lokalitu, tentokrát ale k večeru, kdy jsem doufal, že nějaká zvěř vyjde z lesů na paseky. Počasí docela přálo, žádné horko, slunce ...
Co mi však nepřálo, byli herci při mém fotolovu. Poslední dobou se mi to stává pravidlem a je to docela ubíjející. No, srnčí říje se pomalu blíží, tak snad se aspoň trochu štěstěna přikloní.
Čekání na pasekách ani procházení lesa nic nepřineslo, vlastně ano, jednu zrazenou danělu. Teprve při úplném návratu jsem ve vysoké trávě nachytal daňče, ale zaostřit byl docela problém, furt se to chytalo všeho možného, jen né hlavy. Moc času na fotku nebylo, vznikly dvě a jen jedna trošku použitelná. Ale vložit ji musím, aby mi ta moje úvodní stránka nezačala zahnívat :-).


 

6.7.2015

Tak konečně zase v Jeseníkách! Teprve podruhé v letošním roce. Naskytla se chvilka volna, tak jsem nedělní horké ráno věnoval okolí nad Vidly. Bylo mi už předem jasné, že kromě toho, že se pořádně zapotím, nebude asi nic k focení. Ale už jsem se potřeboval vyvětrat, tak jsem to "peklo" podstoupil. :-)
Ještě za šera stoupám strmou svážnou mezi mladými smrčky, nechci se loudat, svítání bude za pár desítek minut a to již chci být kdesi nahoře. Vím, že to bude tak 50 minut v záběru i s těžkým batohem, dneska táhnu i dva objektivy navíc, co kdyby bylo i něco přírodního, neživého ... a nejsou to fakt žádní drobečci a také téměř dva litry vody. Po cestě si připomenu místo, kde jsem před mnoha lety zahlédnul slepici jeřábka s mladými, ale nepodařilo se mi je vyfotit. Bylo to už na sestupu a teleobjektiv byl kde? ....... v batohu :-).
Procházím kolem skalek na starý, ale průchodný lovecký chodník. Kdysi jsem na něm viděl spoustu stop vysoké zvěře a vítr mám dobrý, takže malá naděje by snad byla. Ale nikde nic, ani šustnutí, odskočení. Přicházím k malému potůčku, u kterého jsem doufal v pár fotek, ale nemá téměř žádnou vodu, mech na kamenech je proschlý .... to nemá cenu. Stoupám dál horskými smrčinami až k místu, kde les přechází v řidší, nikde nic.  Jsem trochu zklamán, že jsem ani nic neviděl. Nedá se nic dělat, stejnou cestou se vracím zpátky. Jen kousek od strmého sestupu u skalek odbočuji do průseku mezi smrčím, mírnějším svahem, třeba tady v průhledech něco uvidím. Asi po dvaceti metrech zvednu z trávy jeřábka! Odběhne jen pod první větvě a tak se zastavuji a čekám, třeba se ještě objeví. Asi po pěti minutách z místa odběhnutí slípky vyletí tři hnědé kuličky a sednou v hustých větvích mladých smrčků. Tak o mladých jsem nevěděl, tráva byla vysoká. Ale já si chvilku počkám. Po pár minutách se jeden mlaďoch odvážil vystrčit nos a podívat, co je to za střapatého blázna s rourou. Ale mám problém - je tam tma, musím fotit z ruky a tak je naděje na úspěch minimální. Ale to poznám až doma. Mezitím slípka přeletěla na druhou stranu průseku a hned za ní její zlatíčka. Nechávám je na pokoji a sestupuji na "dno".
Doma nedočkavě sedám k počítači a mám jasno. Ostrá není ani jedna fotka z dvaceti, i když jsem fotil v sérii a doufal aspoň v jeden dva snímky. Ale jeden šel maličko upravit, tak snad se někomu bude líbit. No, na tisk to není, škoda.

22.6.2015

Kombinace špatného počasí, deště a nedostatku času je vražedná kombinace, protože když je zrovna chvilka času na focení, je zrovna právě to špatné počasí. V neděli v noci však sem tam vykoukly hvězdy a tak bylo nastavení budíku na 3:30 snad správné rozhodnutí.
Jako jindy s časem východu stoupám pod vršek kopce, na jehož úbočí je poměrně rozsáhlá paseka, na níž "přírodně" vyrůstají mladé smrčky a sem tam jsou dosázeny maličké buky. Je porostlá pěknou travou s porůznu roztroušenými skupinkami krásně kvetoucích náprstníků. Docela často tady narazím na nějakou zvěř, ať je to daněk, srnčí, mufloni nebo prasata. No nebyla by to fajn fotka s takovým srncem nebo daňkem? Ráno bylo chladné a tak jsem očekával docela živo. Ale ouha, nikde nic, dokonce jsem ani cestou nic nezradil. To mi to nezačíná moc dobře. POmaličku stoupám nahoru pasekou, jsem téměř nahoře a nikde nic. V tom mi zpod nohy z husté zelené trávy odskočí něco malého hnědého a kousek dál se to schová za mladý hustý buk. No jo, asi srneček :-). Říkám asi, protože si nejsem jist, nejsem až takový znalec. Klidně to může být i daňče (to je můj tip).

Chvíli jsme na sebe hleděli, vítr jsem měl dobrý a snad i maskování. Ale nejistota mláděti doporučila odběhnout dál mezi smrčky. Já se posadil pod jeden z nich a asi hodinu čekal, zda se něco neobjeví. Ale kromě zafunění nejspíš muflona za mými zády nic. Tak aspoň fotka náprstníku přijde vhod.
Pomalu obcházím celé "své" území, je to asi na dvě hodiny, ale potkávám jen malou skupinku muflonek s dvěma mláďaty, bohužel jsou nefotitelní. Ještě udělám poslední zastávku na další malé pasece a najednou se v ní něco pohne ..... liška! .... ne, to není liška, to se ve vysoké trávě pohnul hřbet daněly. Pokouším se jít trochu blíž, ale nemám asi nejlepší vítr. Danělka mi dopřála tři fotky, bohužel s trávou přes světla, nic s tím nenadělám.

Vracím se dolů a na obvyklém místě, kousek od lesní silničky, sbalím vybavení do batohu. Tady už nic nebude. Ale ouha! Po snad 50 metrech vlevo ode mne v malé světlince krásný srnec! To by byla parádní fotka! Není si mnou jist a já zkamením. Jenže batoh na zádech! Pomaličku se pokouším jej sundat na zem, ale už nemám čas vyndat foťák, srnec to nevydržel a odběhl do mlází. No nic, dobře mi tak, mám balit až úplně dole, jako bych to nevěděl :-). Tož třeba něco příště bude.

 

31.5.2015

Čas letí, jaro končí a snad nastanou teplejší letní dny. Nedělní ráno slibovalo slunce a tak jsem se po delší době vydal do relativně blízkého okolí, kam chodívám na daňčí zvěř, sem tam srnčí a sem tam divočáky.
Procházím krásnou lipovou alejí právě v okamžiku, když na polem vychází krvavé slunce. Asi 100 metrů za mnou najednou slyším kvílení brzd kola. To nějaký nadšený fotograf brzdí a fotí ten krvavý štibec slunce nad obzorem. Má mé sympatie :-). Ale já pokračuji dál do lesů. Na rozhraní polí a lesa vidím srnčí i daňky, už pomalu zatahují, snad je najdu i v lese. Na jedné z lesních cest, bohatě smáčených rosou, potkávám bažanta královského, kterého chovají v nedaleké bažantnici. Není si jist, co jsem zač, tak chvíli s odletem otálí. Kousek dál slyším známý křik mláďat strakapouda, trochu mne to překvapuje, myslel jsme že už jsou z dutin venku. Jejich křik mne navádí a za chvíli vidím hnízdní otvor, ne moc vysoko v kmínku javoru. Bohužel sem ještě slunce nesvítí, na focení je tma a tak se sem vrátím za hodinku, dvě. Mezitím zasednu kus dál, posledně jsem tady fotil pěkného srnce, třeba bude zas. A byl! Jenže co čert nechtěl, při příchodu jsme se vzájemně neviděli, o to větší překvapení! Srnec odběhl trochu zmaten a já doufal, že se vrátí. Ale ani po hodině a půl nic, jen kus dál, na starém dubovém listí proběhla kuna. Tak aspoň jsem se podíval :-).
Slunce je již výš a tak jsem se vrátil k strakoší dutině. Mladé lístky sice pořád stínily, ale lepší to už nebude. Sednul jsem si asi tak 8 metrů od dutiny ve chvíli, kdy rodiče odlétli za potravou. Snad asi za 5 minut byla mamka zpátky, jen minutu jsem ji připadal podezřelý, pak se dala do krmení. Taťka byl ostražitější, snad 5 minut poletoval s velkým křikem okolo, ale i on se uklidnil a již nic nebránilo krmení. Mladí již byli velcí, jen jen vylétnout! Sem tam dokonce zobáky odháněli rodiče píchnutím do hrudi, bylo legrační sledovat, jak se perou :-). Bohužel stále vycházel hodně dlouhý čas a hlavičky rodičů i mláďat kmitaly opravdu rychle. Takže ostrý je buď rodič nebo mládě, najednou to téměř nešlo. Ale jo, pár fotek je, mohu jít dál.
Tak nejdříve mamka

a pak taťka

Přecházím pár set metrů na jiné místo, do volnějšího lesa, kde je světla víc a vedou jím chodníčky zvěře. Několikrát jsem tady byl na podzim úspěšný. Ale ani po dvou hodinách nikde nic. Jakoby se po zvěři zem slehla. Vtom za mnou jakýsi šustot a praskání suchých větviček, to srnec zahání srnu! Srna je hned pryč, srnec zůstává a já doufám, že půjde správným směrem. Ano, plus minus ano, ale hlavu neustále skloněnou procházel nějakými bylinami, takže mám jen fotky jakéhosi lesního ducha :-).

Nastal čas návratu. Kousek dál vedle lesní cesty spatřím pasoucí se srnu, neví o mně. Daří se mi udělat pár snímků a já vidím, že je nějaká pohublá. Jen jednou reaguje na mé zašustění, pak jde pomalu dál a zalehává v bylinách a vysoké trávě. Letargická nebyla, vypadala docela čile, tak snad dopadne dobře. Možná čerstvě porodila a zalehla u potomka.

 

26.4.2015

Krásný, bezmračný a téměř letní den mne vylákal podívat se do kopců beskydských. Rád se toulám po jižním úbočí Smrku, takhle na jaře tam už není sníh a prosluněné svahy ještě bezlistých bukových porostů přímo vybízejí k zdřímnutí :-).
Samozřejmě jsem si vzal i fotovýbavu, co kdybych potkal něco zajímavého. Brzké ráno mne zastihlo při docela strmém stoupání, mám rád, když naberu výšku co nejdříve i když to stojí něco potu. Mám v plánu projít jednu vrstevnicovou lesní cestu v tisícimetrové výšce, ale ta je ještě vysněžená, ani teplé jarní slunce nedokázalo vysokou vrstvu sněhu zvládnout. Nedá se nic dělat, musím jít trochu níž, však je i tam všude množství pěšin i lesních cest. Asi 4 hodiny procházím    krásná místa, hledám stopy zvěře a doufám, že bude i úlovek. Ale narozdíl od stop, kterých bylo poměrně dost, nic jsem nepotkal. Tak musím vzít zavděk jedním utíkajícím a neostrým srncem, ani nevím, kdo se víc lekl :-).
Cestou domů podél říčky Čeladenky jsem si vzpomněl na skorce, kterého jsem se loni marně pokoušel vyfotit. Třeba bude letos více štěstí. Skorec nezklamal, je na oblíbených kamenech a jistě krmí mladé. Maskuji se těsně u břehu pod několika velkými kameny. Ani ne do pěti minut je skorec tady, 4 metry ode mne! Pár klapnutí zrcátka kanonu a je pryč. I se samičkou létají sem a tam, do hnízda a na loviště, ale ne a ne si sednout někde poblíž. Ve vodě jsou vidět stovky, možná tisíce larev chrostíků, o potravu mají skorci postaráno. Ještě se na kameni objevuje konipas horský, počkal si, až jej vyfotím a odlétl za svým druhem.

Pro dnešek končím, krásný den to byl, i když fotek málo :-)

19.4.2015

Nemám v tyto dny moc času, abych stíhal zajít na fotolovy do míst, která mne po zimní přestávce lákají. A tak jsem se vypravil jen kousek za město, ale do fajn  smíšeného lesa, kde se dá fotit především brzy na jaře nebo později na podzim, kdy již není listí. Jinak je pod těmi velikány docela tma. A bylo mi v podstatě jedno, co přijde, beru všechno, slonem počínaje a žížalou konče :-).
Nicméně jako první se přišla podívat fajn střapatá srna, zdržela se jen chvíli, vyplašil ji další pár srnčí, který prosvištěl nedaleko. Nevadí, něco se ještě objeví. Asi po půlhodině jsem mezi stromy

zahlédl 3 daňky, pastvili se na čerstvé trávě rostoucí mezi mladšími duby. Jen byli dost daleko a nakonec si to zamířili jiným směrem. Pár dokumentačních fotek nemá ani cenu zpracovávat. Jakýsi jedenáctý smysl mi nařídil, abys se podíval přes pravé rameno a ejhle! Srneček si to žene téměř přímo ke mě! Míjí mne tak ve 40 metrech, to je fajn vzdálenost, mohou být fotky na tisk. Docela spěchá, ale stejně se co chvíli zastavuje u nějaké větve, kmínku, pařezu a zřejmě si značkuje revír. Bohužel jako tradičně míří ode mne, takže jsou to fotky zadovky. Co mi ale vadí víc je, že jen pár fotek je ostrých! Ne kvůli dlouhého času, ale je špatně zaostřeno! Pokusím se to dohnat v počítači. Vypadá to,

že kousek dopředu. Hm, tohle se mi dříve nestávalo, posledních pár týdnů to ale sem tam pozoruji. Netuším, kde je chyba, budu se někdy muset pokusit o seřízení mikroposuvem. Pokud ovšem tímto půjde problém vyřešit.
Ještě chvíli čekám, ale kromě veverky hledající staré žaludy, nikde nic. Cestou zpátky ještě fotím bažanty, ale také jsou neostří!! Něco je špatně, jsem rozladěn a docela mne to zlobí. Uvidím, co s tím, do příště to musím vyřešit.

 

13.4.2015

Dnešní povídání bude rozděleno na dvě části - první a druhou :-).Tak dobrá, první se bude zabývat opeřenci, druhá srstnatými tvory.
Pokaždé, když jdu "lovit" muflony či daňky, procházím okolo takového většího propustku, který ústí do Moravice a u jehož peřeje každým rokem hnízdí skorci. Fotil jsem je již před třemi týdny (viz 22.3.), to ještě seděli na snůšce. A tak jsem byl docela zvědavý, zda již krmí a zda nebude šance na další fotky. Jenže ouha! Již z dálky vidím nad propustkem úplně u kraje zaparkované auto, u něj stoleček a u stolečku nějaký chlapík s velkým razítkem. Jak jsem zjistil, je to nějaká turistická akce, pochod někoho odněkud někam. Říkám si, z focení nic nebude, protože příchody turistů budou skorce rušit, od řeky nejsou nijak kryti.
Ale nakonec jsem přemohl nechuť, v okamžiku, kdy byl skorec na lovu, jsem slezl dolů těsně k řece, posadil se pod kmínky jívy a zamaskoval 3D bundou. Skorec při návratu chvíli poletoval v povzdálí, ale když se ujistil, že nebezpečí nehrozí, věnoval se práci. A bylo se na co dívat!Během asi hodinky jsem pořídil dost snímků, podařilo se nafotit i krmení, i když malí byli schovaní v hnízdě a ven prozatím nevykoukli. Rodiče jen sem tam odlétli, když turisté nahoře přišli až k zábradlí.

Odpolední focení jsem si zopakoval o pár dnů později, krásně při večerním slunci, takže mám teď přeskorcováno :-).


Druhá část povídání je o srstnatých tvorech ve stejné lokalitě. Prvotně jsem vyrazil za muflony, letos mi stále unikají a popravdě jsem na ně letos téměř nenarazil, natož abych je mohl fotit. Jenže jak už to bývá, všechno je nakonec jinak. Žádný muflon v dostřelu, tak jsem prochodil pár kilometrů a hledal. Nakonec jsem skončil na svažující se rozlehlé pasece porostlé malými smrčky. Slunce se klonilo k západu, už také bylo okolo šesté večer, já stál na vršku paseky a dole jsem uviděl dvě tmavé skvrny. Hodně daleko, tak 250 metrů. Jasně, prasata ...a hned vedle i daňci! Vytříbená společnost! Můj úkol je jasný, pokusit se dostat na vzdálenost, z které budou fotky aspoň trochu použitelné, i když vím, že v suché vysoké trávě to lehké nebude. Vítr mám dobrý, jen nízké slunce v "protisměru" není ideální. Uvidím.
Scházím pomalu dolů a přes hledáček kontroluji, zda je už reálné něco cvaknout. Sem tam pořizuji zajišťovací snímky, kdyby to byly ty poslední, ať aspoň dokumentační mám. Ale herci moc nespolupracují. Pomalu ale vytrvale odchází směrem ode mne a navíc mají hlavy neustále schované v trávě. Navíc už daňci něco tuší a mizí ve smrčkách, naštěstí prasata zůstávají. Tak ještě 30 metrů .... v tom zjišťuji, že kolem bachyně pobíhá asi deset pruhovaných blesků a většinou tak, že jsou mezi mnou a jí. To není ideální pro případ, že by měla chutě bránit potomstvo. Tak je ještě kousek následuji, ale nakonec to vzdávám, dochází mi světlo i odvaha :-). Vracím se na kopec a z něj druhou cestou dolů. V mladé bučině vedle cesty, pár metrů ode mne, ještě zaslechnu mručení další bachyně a varovné cvakání zubů. Ale nemám zrovna chuť se podívat, kolik malých tam má :-).

Setkání to bylo všeobecně úspěšné, i když u fotek chlupáčů až tolik ne, přeci jen "na zeď" je musím vyfotit lépe. Nicméně jsem si po dlouhé době užil krásný teplý podvečer a hodně viděl.
 

6.4.2015

Velikonoce prodloužily víkend a tak by byl hřích nevyužít volno navíc.
I když se mi zdaleka nepodařilo to, co jsem měl v úmyslu, nakonec musím uznat, že to byly docela plodné dvě dopoledne, které jsem focení věnoval. V sobotu byli v plánu mufloni, z kterých se nakonec vyloupli skorci :-). Ale o tom příště. Teď bych se chtěl podělit o nevšední zážitek z jiné lokality, kam také sem tam rád zajdu, naposledy jsem tam před měsícem fotil mimo jiné prasátka.
A do přesně stejného místa jsem ráno zasednul. Při příchodu do lesa jsem nic nezradil, což bylo docela divné, to se stává málokdy. Ne, že bych zvěř přelstil, to ani náhodou, ale prostě tam vůbec nebyla. No nic, doufám, že něco přijde. A asi po půlhodině něco přišlo! Byl to zelené, s flintou a nějakým vořechem. Prošli asi 20 metrů ode mne dál lesem směrem k vesnici, ale bylo mi jasné, že se již vrací a tedy brzy ráno všechno z "mého" místa odehnali. Nemá cenu tady sedět dál, přemisťuji se jinam, do březového lesíku, kam se sem tam chodí pást srnčí i daňci. A tráva již pomalu roste. Sedím celkem asi hodinu a za tu dobu se objevil jen jeden zajíc a mezi stromy jedna srna. Ale také jsem za u dobu absolvoval asi 3 pořádné chumelenice :-).

No nic, je čas podívat se jinam, čekají mě asi 2 kilometry šoulání na další lokalitu. Procházím okolo mého dnešního prvního zasednutí do mladšího bukového lesíku a najednou se proti mě doslova cik cak vyřítí něco malého. Nestíhám to něco chytit do hledáčku, natož vyfotit! Najednou brzda asi 3 metry přede mnou, jenže to už nestíhá objektiv, tak blízko nezaostří. Jeden snímek (dá-li se to tak nazvat) a následuje další cik cak sprint někam do lesa. Určitě poznáte, co to bylo :-).

Pokračuji dál měkkou vyšlapanou zvířecí pěšinou, jsou na ní desítky otisků kopýtek, evidentně je tu živo, ale ne přes den. Vtom zahlédnu přes bezlisté větve mladého stromku na kraji smrkového lesíku něco známého - je to silueta daňka. Pomaličku si dřepnu, abych si mohl postavit na zem napůl zasunutý stativ a zároveň se dostal pohledem pod větve listnáč. A není to jeden daněk, ale dva a ještě s parožím! V první chvíli mi nedochází, že je něco jinak. Ale jakmile se trochu pohnou, je mi to jasné! Jsou zamotaní do jakési sítě! Lomcují, přetlačují se, je slyšet třeskot paroží, ale síť je pevná. Zdá se, že jeden paroh je již shozený, ale stále zapletený v síti. Vypadá to na síť jako od fotbalové branky. Je to docela možné, hřiště je tak 2km daleko, kousek od lesa a daňci tam někdy chodí do okolí na pastvu. Celý "souboj" trval asi minutu, pak se jim podařilo se jaksi srovnat vedle sebe a zaběhli hlouběji do lesa, ale stále pevně spojeni. Jdu jejich směrem, snad je ještě někde potkám a uvidím, jestli byli úspěšní. Doufám, že shodí paroží dřív, než podlehnou hladu a žízni nebo se nějak vzájemně zraní.

Daňky jsem již ale neviděl, na jednom ohromném dubu vidím káněcí hnízdo, vyplaším samičku, sedící na vejcích. Ta se ale rychle vrací, jakmile pár metrů odejdu. Ještě potkávám několik bažantů, kteří tady byli zřejmě na podzim vysazeni z nedalekého chovu. A toť vše, vydávám se nejkratší cestou k autu a k obědu :-)