Aktuality
                      Starší příběhy a popisy najdete v sekci Starší "aktuality"



 

 


13.11.2017

Na Slučím potoce

Podzimní čas je pro mne signálem nejen k focení zvěře, která prožívá své období rozmnožování, ale také k návštěvám různých potoků a bystřin, které jsou v čase zlatého či rudého listí nádherné. Samozřejmě ne vždy se dostanu tam, kam bych rád, ať je příčinou nedostatek času nebo počasí. A co je na takovém focení fajn? Že konečně nemusím vstávat ještě za hluboké tmy! :-)

Nicméně právě u fotek "potočních" není počasí bez slunce úplně k zahození, protože sluneční paprsky mnohdy velmi ostře nasvítí místa, která pak v kombinaci s tmavšími místy u potoka neladí. A přesně takové počasí bylo v neděli, kdy jsem se vydal v Jeseníkách na Slučí potok, pramenící Kousek pod Heřmanovickou chatou mezi Medvědím vrchem a Orlíkem. Slunce olizovalo horní větve mohutných smrků a prvním sněhem pocukrované vršky kopců, do zářezu potoka nakouklo jen chvílemi. Ano, byl jsem u něj už snad 10x, ale mám taková místa rád a stále je co objevovat. Vody bylo v potoce tak akorát a hlavně byla úplně čirá. Pomalu stoupám proti proudu a hledám zajímavá místa. U mě je to už fajn v tom, že si nepamatuji, kdy a v kterých místech jsem jej fotil posledně, ale pozdější zkouknutí doma v počítači řeklo, že to bylo v roce 2014. Hledám drobné i větší peřeje, splávky či zákruty .... aha, tyhle kameny jsem už kdysi fotil, jo jo .... a tenhle kmen také. Ale našel jsem i nová pěkná místa, například starý dřevěný most, který spojoval kdysi oba břehy s dosud patrnou, šikmou lesní cestou. Jen si tak matně vzpomínám, že kdysi dávno měl ještě oba konce na břehu. Také přibylo něco málo padlých stromů a některé další se téměř rozpadly. No jo, vždyť sem chodím už pár desítek let, i když tehdy ještě bez fotoaparátu.

První část toku Slučího potoka je dlouhá asi tři kilometry, pak jej u lovecké chaty Na Devítce překlene malý mostek a druhá část již vede divočejším terénem, ostrým zářezem, s mnohými mladými bučinami či smrčím. Už není tak fotogenický a tak se po krátkém odpočinku vydávám zpět.


7.11.2017

Mufloni letos dvakrát .... (nebo ne?)

Mufloní říje právě probíhá a já si ji nechtěl nechat ujít. Chodím muflony fotit jen na jednu lokalitu, do krásných, většinou starých bukových lesů.
Zhruba v půlce října jsem vyrazil do stejné lokality na říji daňčí, daňky jsem sice neviděl ani neslyšel, ale narazil jsem na muflony. Teda spíš na maminy s dětmi. Bylo zataženo a hodně brzy ráno, pro focení žádná sláva, ale poslední dobou to jinačí není. Mezi kmínky mladých stromků jsem zahlédl něco hnědého .... jo jo, muflonky! Byly tři a každá měla jedno prtě, nejspíš z jarní říje, byli krásně malinkatí, sem tam se ještě napili matčina mléka, ale tuhle fotku nemám. A stále se motali mezi kmínky, kloudná fotka nevyšla snad ani jedna, ale co, je to jejich prostředí, tak se musím snažit. Po chvíli je má přítomnost přestala bavit a přeběhli za vršek kopce.



Já se tím pádem mohu posunout kousek dál, do míst, kde jsem fotil krásné dva berany posledně. Zasednu pod padlý kmen a počkám, co se okolo šustne. Asi půl hodiny se neděje nic, rozhlížím se neustále okolo, abych nepropásl něco podobného, jako posledně divočáky. A málem se to zase povedlo! Sotva jsem otočil hlavu do normálního směru, vidím berana, jak si to štráduje ke mně! Sem tam se naštěstí zastaví, mohu fotit, dokonce se podívá mým směrem, ale neví o mně. Paráda! Když je přede mnou opravdu snad jen 30 metrů, už se mu něco nezdá a dlouze se zadívá. Já sice udělám pár fotek, ale jinak ani nedýchám, ani prstíčkem nepohnu, jen abych se neprozradil. Muflon vykročí maličko jiným směrem a pomalu mne obloukem obchází, ale stále je hodně blízko. Co chvíli po mně hodí okem, zastaví se, pak pokračuje. Snaží se rozluštit tu příšeru u kmene. Ale je v pohodě, nachází zase svůj směr, zamíří z mírného kopce a za chvíli se mi ztratí mezi kmeny, jen slabý šustot jeho kroků v listí jej prozrazuje.
Nic lepšího jsem si fakt nemohl přát!



Týden uplynul jako voda a stejný les mne ve stejnou ranní dobu opět vítá. Jenže jako na potvoru je na kopci mlha a ne malá. Ale co, však "mlhovky" jsou taky fajn, moc jich nemám a navíc mají zajímavou atmo. A třeba mi pomůže být zvěři blíž. Přeci jen trošku tlumí mé kroky v listí. Přicházím na placatý vršek kopce a snažím se prohlédnout skrz mlhu, abych viděl zvěř dříve já než ona mě. A povedlo se. Nejdříve jsme myslel, že to jsou nějaké lodyhy rostlin, co se u země hýbou slabým větrem, ale omyl, jsou to daňčí parohy! Popásal se v klidu na zbytcích trávy. Musím ale kousek blíž, risknout i točící se vítr. První fotku mám .... a smůla. Vítr se asi opravdu zatočil, daněk mne ucítil a zmizel v mlze.

Nedá se nic dělat, ale začátek slibný. Nacházím si místo v patě mladšího buku tak, abych měl rozhled snad 270 stupňů, sedám mezi kořeny proti větru a čekám. Času mám dost, hodinka, dvě nejsou žádná míra. (jen poznámka - čas v exifu fotek je posunutý o dvě hodiny dopředu, nějak jsem to v nastavení foťáku nezvládl :-)). Sedím snad patnáct minut, ohlédnu se doleva a na horizontu kopce, krásně odpíchnuté od mlhy, si to šinou mufloní rohy, nic jiného vidět není. Ale vím, že jde správným směrem a já si na něj počkám. Taky, že ano. Jedna fotka, druhá ... je docela blízko, slyší klapnutí zrcátka a závěrky, otáčí se po zvuku, ale jen na chvíli. Pokračuje rychlým krokem ve svém směru a za chvilku mizí v houští mladých boučků. Jasně, je potřeba najít muflonky. No, to nám to dobře pokračuje!



Mlha je chvíli hustá jako mlíko, chvíli téměř není, aby se zase přivalila a přebarvila vše na šedo. Neuplynulo ani pět minut a přímo proti sobě tuším pohyb. Musím se pořádně zahledět, abych poznal dalšího berana, jde přímo na mě. Vyplazuje jazyk, flémuje, hledá partnerky a stále se přibližuje. Už nefotím, jen se dívám, jak mne míjí snad z patnácti metrů a ztrácí se kdesi za mnou. Tohle jsou okamžiky, které se nedají ničím nahradit.



Uplyne snad jen dalších pět minut a slyším šustění kroků, z třetího směru, tentokrát je to zpředu zprava. Jenže tím směrem je dost stromů a tak mi kmeny buků moc nedovolí. Vidím zase berana, mladšího než minulý a zase jde na mne! Sedím snad na nějaké křižovatce? Hlavu má u země, neustále sbírá pachy. Ale nedostane se tak blízko, jako předešlý, vítr mne zrazuje. Párkrát frkne a legračně, hodně nejistě cik cak poklusem odběhne. Ještě chvíli sedím, pak si obejdu takové své kolečko, abych zjistil, co se kde ještě hýbá a velím k návratu. Chvilku strávím u řeky, je tam fajn místo na skorce, ale asi byl kdesi na lovu.
No a pomalu začíná zimní čas, je potřeba chystat něco na focení dravců a krkavců. Loňské místo snad i letos poskytne dobré příležitosti.


24.10.2017

Daňčí říje - druhý pokus

Tentokrát jiná lokalita, jiné počasí a jiný výsledek. I když zdaleka ne takový, jaký jsem si představoval.
Brzy ráno, ještě vlastně za tmy, byly na obloze hvězdy. Honem jsem se podíval na radar, jestli počasí vydrží, ale samozřejmě tohle byla jen díra v mracích. Nevadí, jedu. Pak půlhodinka rychlé chůze a jsem téměř na místě. Jenže je úplné ticho, nikde nic není slyšet, jen slabý severní vítr šustí ve zbytcích listí. Nevadí, zajdu se podívat na loňské říjiště, třeba se něco připlete. A opravdu, zaslechl jsem rochání! Nebylo moc silné, ale je tam. Zkouším vítr, zdá se, že se docela točí. Musím si trochu nadejít a pak se už pomalu přibližuji ke zvěři. Rochání je silnější, ze správného směru. Ozývá se z takového řidšího lesa s vysokými olšemi, sem tam javor, bohužel narozdíl od loňska, kdy u země bylo docela holo, je nyní víc vysokých kopřiv a nějakých bylin. To není ideální a později jsem s tím měl problém. Snažím se mezi kmeny zahlédnout nějaké hnědé tělo nebo pohyb .... jo! Tam se hýbe paroží, kousek vedle daněla, druhá, třetí a ještě jeden daněk! Mezi mnou a zvěří je opravdu statný strom, má snad metr v průměru a já jej využívám jako krytí při přesunu. Daří se, stojím za stromem a hledám svůj cíl. Daňci jsou sice ještě trochu dál, než bych chtěl, ale udělám pár "zajišťovacích" fotek a pak se pokusím dostat blíž. Jenže co to? Najednou je ve stádečku neklid a už to fičí ode mne! Jeden daněk, druhý a asi 15 daněl mizí obloukem ode mne kdesi v lese. Je to jasné, vítr se trochu stočil a prozradil mne. Nemám ani snímek!
Přemýšlím, jestli nemám jít za nimi, třeba se kdesi zastavili. Ale pak se rozhoduji zůstat u říjiště. Nacházím si místo tak, aby mne již vítr neměl šanci prozradit a usedám k patě javoru. Za chviličku slyším kousek za sebou jakoby šustění v listí ..... ale to se mi asi jen zdá. Nezdá!! Během další vteřiny proběhne klusem okolo mne prase! Jen jsem se za ním lítostivě podíval. To je v poslední době už třetí setkání a ani jedna fotka! Ale já věřím, že můj čas ještě přijde. Za deset minut zahlédnu před sebou pohyb, ještě docela daleko, ale vím, že to je daněk. Míří na říjiště, jenže prochází právě těmi kopřivami, téměř mezi nimi schován, ještě k tomu kmeny stromů jej neustále zakrývají. Dojde do míst, kde byly předtím daněly, čumák u země, sem tam zvedne hlavu a poslouchá, motá se téměř na místě, ale stále za stromy nebo kopřivami. Jen sem tam mi poskytne příležitost k jakési fotce. Na rozhrabanou zem a nízkou trávu nevyjde. Mám aspoň snímek jeho flémování, dobře cení zuby :-). Pak se asi



nabažil vůně daněl a rychlou chůzí zmizel. Noo, tak něco mám, to je dobře, už nevyjdu naprázdno. Ještě dobře, že jsem zůstal. Neuplynulo ani pět minut a z trochu jiného směru jde další daněk! Přesně z míst, odkud mi loni vyšli také. Taky je to mladý kus, stejně jako ten minulý. Lopatáči byli ráno. A taky tenhle míří přesně neomylně do míst, kde byly ráno daněly. I on se ale bohužel zase motal na jednom místě, tak mám taky jen pár fotek.



V tom se kdesi zleva docela daleko ozvalo rochání. Mladej nelenil a odklusal za hlasem jistojistě silnějšího daňka. Sedím na místě ještě asi hodinu, ale už je klid. Jen ten daněk na boku stále sem tam zarochá. Nu což, půjdu to zkusit, je to proti větru, třeba budu mít kliku. Dostal jsem se na dostřel, snad padesát šedesát metrů, nad houštinami bylin jsem viděl paroží, jak se při rochání hýbe nahoru a dolů a jak daněk prochází sem tam. Ale dál jsem se nedostal, rochání sláblo a daněk v poklidu odcházel houštinami ode mne. Nemá cenu jej sledovat, nemám šanci. Vracím se lesem, co kdyby něco. Jenže už jsem nic neviděl ani neslyšel, jen krkavci mi létali nad hlavou s tím jejich typickým klokotáním a já si připomněl, že za chvíli začne zima a bude potřeba nachystat si místo na focení právě krkavců a káňat. Už se na to těším.

 


18.10.2017

Trocha štěstí, o dost víc smůly.

Tak by se daly nazvat dva dny věnované daňčí říji. A nejlegračnější je, že jsem se k daňků vůbec nedostal.
Nádherné ráno, slibující modrou oblohu, nízké zlaté slunce a v bukovině miliony barev. Tohle všechno jsem měl nachystáno, když jsem vyrážel na daňčí říji do jedné z mých fotolokalit. Vycházející slunce probleskovalo mezi kmeny a já pomalu stoupal lesní cestou do mírného svahu. Zpočátku bylo slyšet jen šustění mých kroků v rudozlatém listí, naštěstí se za chvíli přidal i mírný vítr. Kdesi hodně daleko jsem zaslechl rochání daňka. Ale v mém blízkém okolí ticho, nikde ani hlásek. A přitom to v těchto místech loni i dříve docela žilo. Zvláštní, uvidíme ještě. Ale fajn, už to asi začalo, půjdu se po daňkovi podívat. Jenže jak sestupuji svahem, jeho hlas sice pomalu zesiluje, takže se přibližuji, ale v zápětí zjistím, že rochá v úbočí na druhé straně údolí, navíc přes řeku. Za chvíli se z podobného místa ozývá i další. Tak za nimi se opravdu nyní nedostanu. Zkouším štěstí na své straně, procházím po rozlehlém hřbetu kopce, v nádherném, starém bukovém lese. Kousek jakoby za horizontem, snad 150 metrů přede mnou, vidím míhat se dvě tři hlavy muflonek. Fajn, jde se za nimi! Vítr mi přeje, ale muflonky s mladými mají své plány a pomalu začínají scházet dolů. Nejsou vyplašené, jen prostě mají jiný směr, než bych si já představoval. Pokouším se je následovat, využívám krytí mohutných kmenů a téměř se mi daří se dostatečně přiblížit. Nicméně nepořídím ani snímek, nic by z toho nebylo.
Stojím a medituji nad rozlitým mlékem, když v tom mě cosi donutí otočit hlavu. A safra! Snad sto metrů přede mnou sem míří dva mufloni! Evidentně sledují muflonky. Vůbec o mně neví, vítr je v pohodě. Pomalu "rychle" si dřepnu, postavím stativ a začínám fotit. No jo, i když je už les relativně prosvětlen a dokonce i sem tam zasvítí sluncem zapálené listí na zemi, musím fotit na vysoké iso a čas okolo 1/80. To je bída, je mi jasné, že hodně fotek bude k nepotřebě. Mufloni jsou docela dobří řízci, přibližují se a závěrka cvaká. Míří maličko bokem, ale to nevadí, i tak jsou dostatečně blízko. Slyší závěrku a sem tam zastaví, zbystří a podívají se mým směrem. To je má šance na ostřejší fotku. Jeden muflon sklání hlavu k zemi, hýbá s ní nahoru a dolů a snaží se mě "přečíst", je to docela legrační :-). Je vidět, že to je asi pěkný bitkař, má šrámy na nadočnicových obloucích a docela slušné toulce mu sluší. Pak se zase vydává za svým, oba mne míjí, sem tam se ještě zastaví a podívají se za mnou. Nakonec chytí můj pach, jeden z nich frkne a jsou v trapu. Paráda!



Na chvíli se zastavuji u padlého stromu, měním objektiv a pořizuji nějaké fotky toho krásna, které je všude okolo v nepřeberném množství. Fotím asi pět minut a opět mne něco donutí se rozhlédnout. Opravdu si nevymýšlím, je to takový zvláštní pocit, že se někde něco okolo děje. A opravdu! Snad sto metrů ode mne jsou tři prasata! Téměř na slunci, mezi buky, ve vrstvě listí ..... to budou parádní snímky! Ale problém ....... musím vyměnit objektiv! Hypnotizuji prasata, mluvím k nim opravdu vlídně, téměř žádná nepublikovatelná slova, po hmatu nacvakávám teleobjektiv ... a jsou pryč. Vzaly to sprintem okolo mě, takovým fajn obloukem, jen jsem stačil zamávat.



Sedám si k padlému kmeni a rozhoduji se, že ještě počkám, evidentně tudy zvěř přechází a ještě není tak pozdě, aby nebyla šance. Asi po půlhodince vidím daleko bokem muflonku, běží lesem docela rychle, evidentně má naspěch. Uvažuji, co ji mohlo vyplašit, berani by to nebyli. Pak slyším třesknutí. To znám, to vypadá jako náraz mufloních rohů na sebe! A pak ještě jednou o něco blíž! Chystám foťák správným směrem .... a objevilo se auto! To třesknutí bylo zlomení větví pod koly, motor téměř není slyšet, jede krokem po staré, zarostlé lesní cestě přímo ke mně. Co ten tady chce? Zvěčním si ho na památku, auto projíždí asi 20 metrů přede mnou a já balím. Tady už nebude nic. Navíc se vzápětí za autem objevuje nějaký člověk, jde stejným směrem. Tak si fotím i jeho.
Zbývá mi asi hodinka času, tak ještě procházím místy, kde jsme kdysi měl štěstí na zvěř, ale už nic dalšího se mi do hledáčku nedostalo.




***************************
Je další den, další nádherné ráno a stejné místo na focení zvěře. Sedám si hned k včerejšímu kmenu, dnes prostě musí mít trošku štěstí, budu čekat. Vítr proti včerejšku dost zesílil, jeho poryvy setřásají hustý déšť listí, je to pěkné, jak sem tam blýsknou v ranním slunci. Ale jinak je v lese klid. Jen za chvíli proběhne o kus dál liška, téměř ji její rezavý košich dokonale skryje proti stejně zbarvenému listí, jen bílý konec oháňky jakoby běžel lesem.
Uplynula další hodinka, stále nic, dokonce i vzdálené rochání včerejších daňků umlklo. A hele! Okolo přebíhá pár daněl, tak pořizuji pár fotek, je to rychlovka, snad bude aspoň jeden publikovatelný snímek. Až doma zjišťuji, že jedna daněla byla kluk :-). Rozhoduji se změnit místo, ale nějak tuším, že dneska už nebude nic. Kdesi relativně blízko třeskne výstřel. A hned mne cosi napadá - před několika lety se mi stalo totéž a za pár minut už kolem mě přebíhalo snad 10 divočáků různého stáří a velikosti, jak se snažili ukrýt před střelcem do hustých mladých bučin za mnou. Mám z toho setkání jen pár mázlých fotek. Takže i teď čekám, snad tři, čtyři minuty, už by tu něco mohlo být .... jéžiš, kdo mi píše TEĎ esemesku? Nevím proč, ale napadlo mě hned odpovědět, tak klikám na písmenka, mimoděk zvednu oči .... a mamka prase s třemi mladými valí okolo mne! Telefon letí do listí a já se snažím zachránit, co se dá. Čtyři fotky a je ticho. Je mi jasné, že to budou snímky typu "moje první srnečka" :-). Ale co už, když su blbé ....




Vracím se, procházím jen tak bučinami, sem tam v hlubokém listí, šustím, ani se nesnažím být nějak potichu, tady už žádná šance stejně není .... hrklo ve mně jak ve starých hodinách! Asi patnáct metrů ode mne, kousek od místa, kudy jsem zrovna prošel, se zvedla skříň! Zafuněla a zmizela mezi stromy! Až na displeji foťáku jsem zjistil, že to byl kanec :-), užíval si tepla v dolíku v listí. Ale fakt pořádný! A navíc při svém útěku zvednul čtyři daněly, které byly kousek od něj ve vysoké trávě. Ty už jsem nestíhal vůbec.



Tož tím jsem skončil, trochu na sebe naštván, ale nádherné ráno mi vynahradilo dnešní neúspěch.

 


2.10.2017

Třikrát a dost (?)

   
   bylo nakonec to správné rozhodnutí. Je čas jelení říje a tak jsem využil příležitosti volných dnů. Konečně se počasí docela umoudřilo, ochlazení se dostavilo a přesně tohle je ideální pro roztoužené paroháče. Čtyřnohé. Ne, že bych ještě nikdy jelena nevyfotil, ale mé příležitosti buď zůstaly nevyužity nebo se jelen nedostavil.
Budu vyrážet z chaty v Jeseníkách a vím, že místní jeleni nejsou zrovna moc nakloněni blízkým setkáním. Na říjišti musím být hodně brzy ráno, nejlépe ještě téměř za tmy. A čeká mne docela strmý výstup, skoro hodinový, ale za tu námahu to snad bude stát. Sotva vystoupím z auta na malém parkovišti, slyším troubit jelena. Sice daleko, ale troubí. Tak to je dobrý začátek! Vše jde jako na drátkách a tak chvíli před východem slunce připravuji teleobjektiv a foťák. Zatím jsem ve vysokém lese, ale o pár desítek metrů výš již začínají rozvolněné plochy s remízky smrčin, borůvčím a horskou trávou. Postupuji pomalu a snažím se využívat chodníčků zvěře, naštěstí je jich tady celkem dost. Slabý vítr jde přímo proti mě a nese s sebou vzdálené troubení dvou nebo tří jelenů. Jsou ještě daleko, určitě pár set metrů, ale pro mne to je jako magnet. Po chvíli zahlédnu na kraji vyšších smrků, s větvemi až k zemi, jakýsi pohyb. Není o čem pochybovat, je to jelen! Jenže jde krajem smrčin a já jej spíš jen tuším. Pak se na chvíli objeví, ale vidím jen paroží, jak se nese nad borůvčím.



Pak jen na chviličku zvedne hlavu, závěrka cvakne a já mám na kartě první fotku! Jelen opět mizí ve smrčí, mně se zdá, že jde dál dolů, takže pokračuji i já. V tom další pohyb v místech zmizení jelena a to jsou jeho laně! Jsou tři, jdou ode mne, ale k focení byl jen kolouch, který se na chvilku zastavil, než jej opět skryly husté větve. Nevadí, pokračuji za nimi a za troubením jelenů. Jen se mi zdá, že jdou trubadúři stejným směrem a že se k nim vůbec nepřibližuji! Nakonec jsem ale mezi nimi, okolo troubí snad čtyři jeleni, ale ani jeden se neukáže a nemá smysl jít za nimi, špatně by to asi dopadlo. Koncert pomalu utichá, rozhoduji se chvíli počkat.
Objevuje se kamzík, snad osmdesát metrů ode mne. Chvíli se paství a pak zalehne. Nechci jej rušit, doufám, že se za chvíli zvedne a dá mi příležitost k focení. Po čtyřiceti pěti minutách se zvedá a odchází. Jak jinak, než ode mne. Je mi jasné, že pro dnešek nic víc nebude, ale jsem rozhodnut zajít se také zítra.



Je druhý den, stejný scénář ranních činností, jen s tím rozdílem, že jsme přizval svého kamaráda Martina, ať si také užije. A třeba budeme mít o něco více štěstí, než já sám včera. Tentokrát nás jelení troubení zastaví hned nahoře, ještě za šera. Chvíli se ujišťujeme o jeho směru a vzdálenosti, zvažujeme, jestli za ním jít. Jen chvíli čekáme, jestli se neobjeví na nějaké světlině. Nakonec ale pokračujeme na stejná místa, kde já byl včera. Slyšíme troubení asi docela silného jelena a rozhodujeme se jej najít. Stůj co stůj. Všimnu si pohybu v houštině nad námi, syknu na Martina, hned ví, o co jde. Dřepíme pod nízkými větvemi smrků a čekáme, co bude. Jelen přechází sem a tam, zatroubí, pak chvíli ticho, kdesi dál mu odpoví další jelen. Mezi větvemi vidím, že je jelen zase v pohybu a tentokrát jde dolů k nám. Martine, jde vpravo! Napjatě čekáme, prsty na spoušti. Slyším, jak Martin fotí v sérii, jednou, podruhé, potřetí .... a já jelena nevidím! No jo, jelen vyšel s houštiny jen kousek směrem na Martinovu stranu, aby zkontroloval okolí a pak se vydal i s laněmi kamsi nahoru. Martin jen oddechuje a honem se dívá na displej. Jo, asi nějaká fotka vyjde, je to slušný dvanácterák! Tak konečně, tohoto jelena si Martin zasloužil. Ještě chvíli se pokoušíme najít další jeleny podle troubení, ale ti jakoby si s námi hráli na schovávanou, jen sem tam trochu zatroubí a než je najdeme, troubí o kus dál. Nakonec utichá i poslední jelen a my obracíme k návratu. I když dnes nemám ani jednu fotku, jsem spokojen, hlavně kvůli Martina, že jsem ho nevytáhnul na ten kopec zbytečně.

Je třetí den, o pár stupínků chladněji, jiskřivé hvězdy dávají tušit nádherné ráno. Vše ostatní je jako přes kopírák včerejšího dne, jen stoupám kamenitou cestou sám. Mám poslední příležitost a nějak tuším, že by to mohlo klapnout. Hned nahoře se opět ozývá známý jelen, jen ho pozdravím a mířím dál, na včerejší říjiště, kde měl Martin svůj úspěšný lov. Nesmím promarnit ani minutu, celé ranní představení trvá maximálně hodinu. Fouká docela slušný vítr, ale stále ze správného směru, jdu přímo proti němu. Naštěstí vítr může aspoň trochu přehlušit mé kroky a já snad budu mít větší šanci se přiblížit ke zvěři. Ale tentokrát neslyším žádné troubení! Že by dneska bylo všechno mé snažení marné? Ale ne .... už se ozval jeden jelen .... za chvíli slyším druhého o něco níž ...a ozývá se i třetí! Jdu po jejich hlase a je jasné, že tentokrát zůstávají na místě. Blížím se zřejmě k hlavnímu jelenu, má silný, hodně hluboce posazený hlas. Nejsem až tak znalý jelenů, ale snad se nepletu. Jednou dvakrát silně zatroubí, pak párkrát jen krátce a nakonec jen tak brblá. Je přímo přede mnou, snad čtyřicet metrů, rozhodně ne dál, maličko výš, za skupinou smrčků. Kousek níž mu odpovídá další jelen, jak jinak, také ve smrčí. Jednou sice vyběhne, aby vrátil odběhnuvší laň, ale nestačil jsem reagovat, pak se vrací na své místo. Klečím pod nízkou větví smrčku, před sebou trs borůvek a čekám, co se bude dít. Najednou dolní jelen s troubením vyběhl na malou mýtinku a vyhrožuje tomu hlavnímu nade mnou. Fotím, co se na kartu vleze, něco přece MUSÍ vyjít! Jelen se otáčí mým směrem a neustále troubí. Pak si teprve všímám, že má v paroží zamotanou krásnou suchou větev, rozhodně mu tedy sluší :-). Jeho výpad netrvá dlouho, hlavní jelen jej rázně utne rychlým výpadem a poražený se raději věnuje své lani.



Šéf se vrací na své místo a opět o sobě dává vědět. Vidím, že nervózně pobíhá sem a tam a za chvilku je mi jasné proč. Kousek od sebe vyhání dalšího jelena, rozhodně mladšího a slabšího. Ten se ale zastavuje nedaleko, kousek nade mnou a nevěřícně se dívá na všechny strany. Pak zamíří přímo mým směrem! Už si chystám odzumování, pořizuji pár fotek. Jelen se vrací k šéfovi a troufale jde dovnitř do smrčí.



To neměl dělat, rachot ve větvích dává tušit, co se asi děje! Pak tryskem vyrazí z houštiny a za ním hlavní jelen. Ten slabší odbíhá asi třicet metrů, ale hlavní jde ihned zpět, ani nemám šanci na kloudnou fotku. To přece nemůže být konec! Naštěstí si to jelen rozmyslel, ještě jednou vykouknul z hradby smrčků a rozhlédnul se okolo. To byla má příležitost! Pár fotek pořizuji na zhruba 350mm, z jelena se vejde v podstatě jen krk a hlava s parožím, nemám odvahu sáhnout na zoom, pak přejdu na 250mm a fotím s větším okolím. Za pár vteřin jelen zatáhnul a popošel kousek dál. Šel jsem



za ním a za dalšími hlasy jelenů, ale již jsem neměl štěstí, jen jsem jej zahlédnul v mezeře mezi stromy. Sice se pak vracel i s laní, ale byli skryti za muldami s borůvčím a smrčkami a já viděl jen sem tam hnědý hřbet. Prošli kamsi dál. A najednou, snad během pěti minut, vše postupně utichá. Jen sem tam někde v dálce zaslechnu brouknutí, mně stačilo to, co jsem zažil a nemám důvod jít dál. Nemám slov, to divadlo, trvající snad půl hodiny, prostě nezapomenu a doposud jsem nic podobného nezažil. Prozatím jsem tohle prožíval jen v knížkách od přítele Oty Bouzka (mimochodem jako vynikající vypravěč) a jen snil o tom, co kdybych se toho jako divák někdy zúčastnil.... Kdo ví, zda budu mít ještě někdy takovou příležitost. Děkuji, Jeseníky!!!



19.9.2017


Mlhavé ráno

   
   mě neodradilo od procházky v lese. V noci opět hvězdy, ale zazvonění budíku mi prozradilo aktuální stav - mlha, jako ... no ... mlíko :-).
Opět jsem se byl podívat do míst, kde jsem před týdnem ulovil mufloní stádečko. V duchu jsem se utěšoval, že zase po nějaké době budu mít fotky mlhovky, nu což, také mají své kouzlo. Hlavně, aby bylo co fotit! A stejně jako posledně - vlhko, mokro,
to vše tlumilo mé kroky. Ale zase téměř úplné bezvětří .... je to dobrá kombinace? Musím věřit, že ano. Nejdříve zaběhnu do míst, kde jsem posledně vyplašil muflonky, ale nikde nic. Vracím se po svých stopách zpátky a na světlině, v oparu mlhy, se něco pohnulo ..... daněk! A není až tak daleko. Stačím jen kleknout na kraj travnaté lesní cesty, pod mladé stromky už to nestíhám. Snad daňka obelstím. Po chvíli se daněk rozhodne zajít ze světliny do lesa a přímo mým směrem! Posledně tak šli mufloni, nyní lopatáč. Nespěchá, jde v klidu, ale přeci jen se mu něco nezdá a neustále pošilhává po tom něčem zeleném na kraji cesty. Odvažuje se docela blízko, odhaduji to na 40 metrů, pak zastaví a dlouhé vteřiny si hledíme do očí. Daněk pro jistotu poposkočí kousek bokem, pokouší se jít pro vítr, ale postupně se vzdaluje. Věnuje mi ještě jeden přemýšlivý pohled a pak mizí za horizontem.



Tak tohle bylo docela fajn! I paroží vypadalo docela dobře, žádný úplně mladý kus to nebyl. Mám z něj opravdu radost, i kdyby už dnes nic dalšího, pro tohle stálo za to vstávat.



Procházím bukovým lesem, jde se krásně měkce ve vrstvě loňského listí, mlha se sem tam protrhává, už není tak hustá, ale nepotkávám už nic čtyřnohého. Ještě chvíli čekám v napůl rozpadlých kmenech buků, společnost mi dělá červenka, která poskakuje mezi kmeny a vyzobává svačinku ve vrstvě listí. Sem tam dokonce prosvitne slunce a já se přistihnu, že téměř spím :-). Ale je čas návratu, takže balím vyklízím bitevní pole.

 


19.9.2017

Konečně úspěch,

   
    na který jsem čekal celý tento rok. Již od počátku jara chodím pravidelně do "své" mufloní lokality, ale po této zvěři jakoby se slehla zem. Ano, sem tam jsem vyplašil jeden dva kusy, ale většinou hodně daleko a ne a ne najít místo, kde se vyskytují. Těch promarněných dnů a hodin už bylo docela dost.



Dnes v noci jsem kontroloval oblohu, hvězdy svítily přes slabý opar a tak jsem vstal brzy, připraven vyzkoušet štěstí. Pro jistotu zapínám internet a dívám se na radar, ano, na jihu prší a pomalu se déšť sune na sever, ale dopoledne by mohlo vyjít. Vyrážím, abych byl za východu slunce na místě. Les je silně promáčený, což je dobře, protože nebudou mé kroky v listí a větvičkách tak slyšet. Mám několik míst, která zpočátku jen projdu a několik míst, kde chvíli, tak hodinku, posedím na čekané. První dvě místa neposloužila, nikde nic, dokonce po včerejším dešti nebyly ani vidět stopy zvěře v blátě. To není dobré znamení. A tak přecházím na třetí lokalitu, jdu po úbočí kopce, nechci ztrácet výšku stejně jako zvěř, jejíž pěšinek zhusta využívám. Mezi kmeny buků je vidět docela daleko přede mne, ale nikde se nic nehýbe. Přicházím na lesní cestu a pokračuji po ní na maličkou vyvýšeninku. Jdu hodně opatrně a pomalu, tady jsem kdysi také potkávat muflony .... stůj!! Něco jsem zahlédl před sebou vpravo od cesty, mezi mladými boučky ... muflonka! Neví o mně a jde šikmo přede mne na cestu! Nezbývá mi, než si jen rychle dřepnout, stačím ještě roztáhnout nohy stativu a už vychází na cestu. Uprostřed se zastaví, pohlédne vpravo vlevo (tady jsem já, ale naštěstí asi maskování funguje, věnuje mi jen letmý pohled) a mizí na druhé straně ve vysokém bukovém lese. A za ní další muflonka, pak následuje mladší, i když docela dobře obdařený muflon a nakonec s malým zpožděním přichází na scénu šéf. Také on se uprostřed cesty zastavuje, chvíli se rozhlíží, nezapomene mi věnovat pohled ale najednou odskočí a celá tlupa pádí do lesa. Co se stalo? Vítr dobrý, nehýbal jsem se .... a už to vidím! Přede mnou na cestě, ještě docela daleko se objevuje cyklista. Kde ten se tady bere. Muflonům to stačilo a vzali roha. Tak snad mi nějaké fotky vyjdou. Pak se ještě asi na hodinku posadím s výhledem do řidšího bukového lesa, ale tuším, že již nebude nic.



Udělám čelem vzad a mířím zpět. A neprozřetelně, tady přece už nic nemůže být, asi 100 metrů před příchodem na silničku vedoucí z lesa, balím foťák do batohu. Sotva hodím batoh na záda, vyplaším snad 30 metrů od sebe ve vyšší trávě dvě muflonky a hodně mladého muflona. Možná by to na fotku ani nebylo, ale třeba jo. No nic, opona definitivně padla a já netrpělivě čekám na kouknutí do počítače. Displej na foťáku někdy trošku klame. Ale snad se něco povedlo, ostatně posuďte sami.


10.9.2017

Před jelení říjí

   
    jsem zašel na průzkum jedné z mých oblíbených lokalit v jednom z masívů Jeseníků. Noční hvězdy slibovaly krásné ráno, ale docela silný vítr dával tušit malou šanci na úspěch. Nevadí, musím využít každé příležitosti!
Zhruba tři kilometry strmého výstupu ještě za ranního šera a s docela těžkým batohem propotily co se dalo. Ale tak to je, v batohu si nesu téměř kompletní převlečení a tak po výstupu a převléknutí se už saze bylo příjemné, suché pohodlí.
Byl jsem přesně na rozhraní mlhy a nemlhy, kdesi na obzoru se dalo vytušit vycházející slunce. Vítr okolo mne sem tam protáhl šedé chuchvalce, pak se zase docela vyčistilo a hned zase mlhavo. Ale ten vítr .... Na jednu stranu hukot větru ve větvích zakrývá mé kroky a šustění borůvčí, na druhou stranu bude zvěř spíš kdesi v závětří, v hustším mlází či přímo zalehlá, aniž budu mít šanci ji spatřit. Nedá se nic dělat. Nejdříve jdu chodníkem jedním směrem, ale tady vítr spíš zesiluje a přes hřeben to je hučí. Vydávám se tedy na druhou stranu, je tam přeci jen víc stromů a terén je trošku chráněn vyšším hřebenem. Jdu krok za krokem, nyní je o to důležitější spatřit zvěř co nejdříve a mít možnost vymyslet "postup práce" tak, aby vítr spolupracoval. Nicméně i přesto vyplaším srnku, rychle se zvedne z borůvčí a neslyšně odskočí. Procházím okolo většího keře kleče, udělám krok, dva ... a je ze mě solný sloup. Snad 30 metrů ode mne vidím zadek vysoké! Blahořečím za ten svistot větru a jeho správný směr, bez něj by už tady nebylo nic. Udělám zase tři pomaloučké kroky zpátky, dřepnu a chystám foťák. Ne, že bych jej neměl už připravený, ale mám nazumováno na 400mm a to bych tam měl jen hlavu. A taky honem vymyslet, co dál. Mám fotit už teď? Nebo počkat, co bude dál? Takhle zezadu skrz větve kleče vidím, že to je jelen, ale není to podle paroží :-). Udělám jeden snímek, pak jelínek kousek popojde se skloněnou hlavou v orosené trávě a hledá něco k snědku pod vyvráceným, suchým smrkem. Paroží stále nevidím. Uplyne asi minuta, dvě, než si jelen vzpomene, že by mohl zvednout hlavu. A hele! Už vím, proč parohy nevidím! Nevadí, jelen to je a já jsem za něj rád. Chvíli si mne prohlíží, jak tak dřepím na chodníčku, díváme se na sebe snad 15 vteřin, pak se jelínek v klidu otočí a zatáhne pod další smrčky. Bezva setkání! I kdybych dneska už nic nevyfotil, nevadí, tento úlovek se taky počítá. Kdo fotí zvěř, tak ví, kolik hodin "stojí" i jedna fotka.



Ale já jdu dál, procházím po chodníku další hodinu, pak zajdu mezi rozvolněné smrčky, mezi borůvčí a šustivou trávu. Courám se další hodinku na cestě zpátky, vidím množství pobytových znaků zvěře, ale to je vše. Sedám do trávy, dívám se dolů do prosluněného údolí, které mlha sem tam odhalí a dopřávám si svačinu. Kdesi za mnou slyším poplašné cvrlikání červenky a chvíli se přesvědčuji, že bych mohl zkusit i takový úlovek. Hledám ji po hlase, ale ne a ne ji uvidět. Musím jít kousek blíž a už ji mám! Schovává se mezi kmínky a suchými větvičkami padlých smrčků. Daří se mi přiblížit se docela blízko, jsem schovaný pod větvemi dalšího smrčku. Červenka je zvědavá a sem tam vylétne na obhlídku, zda nebezpečí ještě trvá. Ale po chvíli je už zase "jako doma", šmejdí po celém kmínku, mezi větvičkami a hledá potravu. Za chvíli se k ní přidává i potomek, ještě nevybarvený. Sedá přímo proti mě a chvíli se věnuje zkrášlování svého vzhledu. Pak odlétá kamsi mezi smrčky, já se zvedám, samozřejmě k nelibosti mamky červenky a pokračuji v pátrání po větších úlovcích. Jenže čas letí, na nic dalšího nepřicházím a tak velím k ústupu. Naštěstí už cesta vede jen dolů.




Tak dobré ráno, přírodo!


28.8.2017

Ptačí víkend

   
    Srnčí říje pro mne skončila téměř naprostým neúspěchem, ale tak to někdy při focení přírody bývá. Desítky hodin věnovaných hledáním úlovku a výsledek žádný.

A než nastane říje jelení, je čas se poohlédnou po něčem, co je spojeno s vodou. V jedné přehradě konečně ubylo něco vody a odhalený bahnitý přítok jistě přiláká různé druhy ptactva. Nízká hladina, drobné rybky, červíci a různý hmyz v bahně - to je prostřený stůl! A tak za svítání (jak jinak) scházím k břehu, abych úspěšně vyplašil asi deset volavek a současně se podíval, které místo bude k zamaskování nejvhodnější. Fotit ptactvo tady není žádný med, dokonalé maskování je nutností, především volavky mají ostříží zrak a kdejaký pohyb i stovky metrů daleko může znamenat konec jejich focení. Ale nepřišel jsme jen na volavky. Především drobní dlouhokřídlí ptáci hledají potravy v bahně nádrže a za těmi jsme přijel. Samozřejmě kdyby bylo i něco dalšího, nebudu se zlobit.

Sotva jsem se usadil ve vrbičkovém mlází, jasné pískání prozradilo přilétající ptáky. Sedají i do plytké vody, pobíhají sem a tam, není snadné je ještě za slabého světla vyfotit bez pohybu. Ale snažím se :-). V tom uslyším docela daleko ještě jiné písknutí .... slyšel jsme dobře? Tuším, ale nevěřím ... otáčím se po zvuku a hledám typickou siluetu ledňáčka! Sedí sice docela daleko, ale je tady! Několikrát jsem byl letos u stejné vody a zdálo se, že po kruté letošní zimě nepřežil ani jeden. Možná, že opravdu ne a tenhle odněkud přiletěl do uvolněného teritoria. Důležité je, zda přežije zimu a podaří se mu příští rok najít partnerku a vyvedou mladé. Nicméně je to příslib a to je fajn. Škoda by bylo tohoto nádherného ptáčka! A tak pořizuji aspoň jeden dokumentační snímek, opravdu mě ledňáček pohladil na duši.



Sleduji cvrkot okolo vody a rozhoduji se přemístit na druhý břeh, zdá se mi, že je tam přeci jen živěji. Nacházím místo těsně u přítoku malého potoka, z vody u protějšího břehu trčí pařízky, na které kdysi dávno ledňáčci téměř hromadně sedávali. Třeba budu mít štěstí i dnes. A opět - sotva se zamaskuji, písk písk a ledňáček si to letí těsně nad vodou, kopíruje meandry potoka, přelétává volnou vodu a sedá do míst, kde jsem před dvaceti minutami seděl :-). Nedá se nic dělat, počkám a uvidím. Po chvíli ledňáček pískne a letí kus dál na pařez. Je zajímavé jej pak sledovat, jak velké teritorium si hlídá. Najednou zase písk ... a sedí na krásném pařízku přímo naproti mě. Honem pět šest fotek, zase písknutí a je pryč.



Čekám ještě asi patnáct minut, okolo létají volavky, jedna si sedá nade mne na strom, pár dalších krouží nad vodou, evidentně dělají průzkum. Po chvíli sedá jedna, druhá, docela v dostřelu .... ale moment, tohle není volavka! Je to čáp a černý k tomu! Není moc daleko, pokud se zdrží, snad se povede i nějaká fotka. Na druhé straně vody se objevují cyklisté, to je povel pro volavky, které se svými šílenými skřeky odlétají. Naštěstí čáp je tak zabrán do lovu, že jej nějací cyklisté nemohou vyrušit. Pobíhá jakoby zmateně sem tam, pak rychle skloní hlavu a zobákem pročísne vodu. Jednou, podruhé ... a rybka je jeho. A pak znovu a znovu. Už sice tak úspěšný není, ale jeho lovecké kreace jsou fajn a tak trochu legračně nemotorné. Bohužel je docela rychlý a "prostorově" velký, takže mnoho fotek je prostě zaostřeno jinam, než na hlavu. Nedá se nic dělat. Stráví se mnou asi pět šest minut, pak se zvedá, krouživě nabírá výšku a odlétá.



Tož fajn dopoledne :-).
 


31.7.2017

Okurková sezona

   
    snad nenastala, ale povinnosti mně neumožnily věnovat se zatím srnčí říji naplno. Sice jsem se pokusil o nějaké "lovecké" ráno, ale byla to spíš z nouze ctnost. Tak jsem se věnoval focení i dalších, příležitostných témat.
Nejdříve je to mladý lejsek (asi), zřejmě technického nadání, který se usadil na kapotě auta. Samice poletovala okolo a sem tam ptáče nakrmila. Pak společně "odletěli" do křovin na zahradě.



Dalším ptáčkem na řadě byl sameček hýla. Toho jsem ještě nikdy nevyfotil, i když pozorování bylo docela dost. Takže tenhle je na krmítku.



Ale došlo i na nějaké srnčí. Jejich říje probíhala zatím jaksi opatrně. Nejdříve jsem za prvních slunečních paprsků uviděl mladého srnce, jak provokoval staršího, ukrytého v obilí. A dostalo se mu řádného provětrání srsti. Starší srnec pak zase důstojně odkráčel mezi klasy.



Na vedlejší louce zase jedna hodně dravá šelma číhala na něco k snědku. Srnec byl ale naštěstí daleko. A pak jsem aspoň nachytal zase jednu srnčí hlavu, docela blízko.
 
No a ještě jsem se, zatím ne moc úspěšně, pokoušel vyfotit jezevce. Mám sice fajn místo, ale dost zastíněné a ta potvůrka za světla nevyleze. Takže zatím jen jedna kloudná fotka, teprve má druhá tohoto druhu. První byla jen mázlá šmouha přede asi deseti lety.


Nicméně nevzdávám jedno ani druhé či třetí, tak snad ....

 


17.7.2017

Příprava na srnčí říji

   
    se každým rokem odehrává stejně. Měsíc před ní se už nemohu dočkat a procházím si místa, kam se chci později vypravit. Je dobré vědět aspoň trochu, kdy a odkud srnčí vychází, najít si dobrá místa na focení. Tentokrát je místo kukuřice zaseto podél lesa obilí, které dál navazuje na velkou, zatím podruhé neposečenou louku. Bude lepší fotit na louce? Nebude za 14 dnů přerostlá?. Nebo se věnovat obilí, které je vysoké už teď a pokud nebude sklizeno, uvidím toho málo.
Tak na rozhodnutí mám ještě chvíli. Právě ale nastává určité období, já mu říkám čas srnčích hlav. Néé, nejsou to hlavy uřezané, jsou to hlavy srnek a srnců, jak plují kousek nad obilím. Je to taková legrační podívaná. Když se zadívám na docela velký lán a chvíli čekám, uvidím několik tmavých skvrn, to je právě procházející zvěř. Jsou většinou kus od sebe, jen tak po sobě pokukují a opravdu jakoby hlava s ušima jen plula zlatými klasy. Přiblížit "na dostřel" se moc nedá, obilí vydává hlasité šustivé zvuky, ale někdy se aspoň maličko podaří. Většinou pak ale následuje úprk :-). Takže si večer pořizuji pár fotek, jen takové dokumenty, ale proč ne.



Krmítko mám na zahradě po celý rok, takové trošku větší, ne jen pro jednoho dva ptáčky. Jo, vím, odborníci říkají, že se v létě krmit nemá, ale já je takhle krmím už hodně let, je fajn jen tak sedět kousek dál s hrnkem kafe a sledovat ten čurbes, často i deseti ptáků najednou. Zrovna nedávno přilétala celá rodinka sýkorek, vyvedli mladé, to bylo kraválu. Střídá se mi tam pár druhů docela pravidelně - zvonci, různé sýkorky, dlasci, brhlíci, pěnkavy, sem tam stehlíci, 2x denně párek hýlů .... a pravidelně také strakapoudi. Ti si nejdříve udělají na krmítku pořádek, vyženou všecko pernaté a pak se dají do louskání. Teda spíš roztloukání. V době, kdy vylétnou mladí, přilétá často celá jejich rodinka, prima pokoukání to je. Svůj přílet již z dálky oznamují typickým zvukem, postupně sedají na bližší stromy, pak je najednou ticho a následuje přízemní let, končící strmým stoupáním na krmítko. To je asi metr šedesát nad zemí, aby na něj nemohly kočky.



Tak snad příště už ta srnčí říje vypukne v plné parádě.

 


11.7.2017

Toulání jesenickým ránem

   
    mělo své pokračování. Jeleny jsem opustil (tedy spíš oni opustili mě :-)) a pomalu jsem se přesouval k místům, kam chodím fotit kamzíky. Je to má první letošní cesta za krásnými horskými kozlíky. Jdu velmi, velmi pomalu, za každým smrčkem, na každé světlince něco může být .... znáte ten pocit, jako že vás někdo pozoruje? Takže přesně tenhle pocit jsem měl i já a musel jsme se ohlédnout přes rameno dozadu. A okamžitě jsem viděl asi 50 metrů nade mnou, mezi větvemi smrčků a proti obloze, nádhernou siluetu jelení hlavy s parožím. Skoro by se dalo říct, že jen ta zapálená svíčka mezi parožím chybí. Asi 5 vteřin jsme na sebe zírali, pak stačilo mrknout a obraz byl pryč. Nádhera! Zrakem projíždím horní hranu svahu, proti obloze, a hele ho, kamzíka! Jen přecházel a byl docela daleko, ale pro začátek ....
Slunce je již maličko nad obzorem, ale "můj" svah je stále ve stínu a navíc se na něj odspodu nasouvá mlha. Ne moc, ale pro focení z větší vzdálenosti to dobré není a pro mlžné fotky jsem si dneska tedy opravdu nepřijel. Jenže přírodě neporučím. Pokračuji v plánovaném směru a dívám se skrz řídkou mlhu, asi 300 metrů ode mne jsou malé skalky, oblíbené místo kamzíků. Je tam cosi živého rezavého nebo je to suchá smrková větev? Ne ne, je to opravdu kamzík ... a další a ještě tři. Jsou roztroušeni okolo skalky a pasou se. Musím se dostat blíž, kryji se malými smrčky, jdu cik cak podle nich, vítr je dobrý, snad i tam mlha trošku pomůže. Kamzíci se ale po chvíli začali pomalu přesunovat dál ode mne, nezbylo, než je následovat. Slunce se přehouplo přes okraj svahu a s prvními paprsky se naštěstí mlha rozplynula. Sleduji kamzíky v uctivé vzdálenost, ale pomaličku se vzdálenost zkracuje. Jsou neustále v pohybu ode mne, snad mi nezmizí. Vzadu za nimi vidím přibíhat další skupinku, ta ale míří kamsi dolů. Nevadí, zatím mám ty svoje. Naštěstí si kamzíci řekli, že si odpočinou a zdřímnou u hustší skupinky smrčků a naštěstí z druhé strany. A to je má příležitost, musím se dostat blíž! V tom tichu rána to není jednoduché, byť se snažím, mé kroky jsou docela slyšet. Ale podařilo se, raději blíž nejdu, stejně tam chybí smrčky a kamzíci by mě ihned odhalili. Lehám si k patě smrčku a nezbývá, než čekat. Kamzíci se



ještě chvíli courají sem tam, takže pár fotek mám, pak uléhají a vydatně přežvykují. Ani po půlhodince se nic neděje, ani po hodině. Jen sem tam některý stoupne a lehne si trošku jinak. Pak hodně v dálce za nimi vidím jednoho kamzíka, jde po vrstevnici přímo na mé kamzíky. Tajně si přeji, aby prošel okolo nich a tím pádem by mířil přímo na mě. Nevím, kdo mě slyšel a pomohl, ale stalo se! Kamzík se jen na pár vteřin zastavil u mé skupinky, bleskově prohnal jednoho kozlíka a pokračoval dál.

Pořizuji pár fotek, když se na vteřinku zastaví, aby ukousnul borůvčí a trávu. Stále se blíží. Řekl jsem si, že tentokrát nechám objektiv na 400mm, že si třeba udělám jeho portrét, fotek s prostředím mám již víc. A je blíž a blíž, už snad jen 50 metrů. Zřejmě slyší zvuk závěrky, protože se pak chvíli dívá mým směrem, ale uklidní se a pokračuje dál .... snad jen 35 metrů .... už se mi skoro nevejde do hledáčku. Tak pojď ještě! Ne, něco se mu nezdá a tak mě pro jistotu v oblouku míjí neustále se otáčejíc. Nepanikaří, jen prostě pro jistotu kontroluje to něco pod smrčkem. Pak již projde okolo a mizí za terénní vlnou. Tak to zas bylo!



Má skupinka se po několika dalších minutách zvedá a pomalu odchází. Ještě mi naposledy zapózují na skalkách a také mizí za oblinou svahu.
Lov končí, jsem nadmíru spokojen. Co víc jsem si mohl dneska ještě přát?


9.7.2017

Nečekané setkání

   
    Dlouho jsem se nebyl podívat za kamzíky. Nebylo moc času, nebylo počasí a spousta dalších výmluv. Bouřky z předešlého dne již snad odešly, ale pro jistotu jsem hodně brzy ráno zkontroloval radar na webu hydrometeorologického ústavu. Nikde nic, takže balím a rychle vyrážím. Čeká mne docela dlouhá cesta autem a pak ještě pěšky, abych byl ještě za tmy na místě.
Do východu slunce zbývá ještě hodina, když pomalu stoupám lesní cestou na svá místa. Měsíc je právě v úplňku, kousek nad obzorem a tak jsou okolní kopce trošku nasvíceny jeho studeným svitem, který se pomalu poddává svítání. Pomaličku vycházím na planinu, řídce porostlou nízkými horskými smrčinami. I když je ještě hodně málo světla, foťák mám již připraven. Postupně se přede mnou objevuje víc a víc planiny a já hledám něco, co není smrček nebo trs trávy. Zdá se mi to? Asi 200 metrů daleko je hodně tmavá skvrnka, maličko vystupuje nad horizont a proti světlající obloze se prozrazuje něco živého. Ještě nevím, zda je to srnčí, kamzík či vysoká. Ale za chvíli mám jasno, to když laň maličko zvedne hlavu a já vidím dlouhá ušiska. Ještě je vše černobílé a já se rozhoduji počkat, co se bude dít. Po několika minutách je zase maličko světleji a já rozeznávám další účastníky, jak roztroušeni snídají mokrou, šťavnatou trávu. Rozeznávám další laň a pak ..... proti obloze se vztyčí hlava s pěkným parožím! Nádhera, jelen! A kousek vedle další! Celkem 6 kusů jelení zvěře, to jsem tedy nečekal ani náhodou. Je úplné ticho, jen slabý vítr fouká pro mne dobrým směrem. Již nemohu měnit stanoviště, prozradil bych se a tak mi nezbývá, než dál čekat. Obě laně po chvíli mizí za hranou planiny, ale jeleni zůstávají. A co víc, pomalu jdou mým směrem! Pokouším se o fotky, netuším, co z toho vyjde, je docela oříšek, půlka snímku je proti relativně světlé obloze, zbytek v hlubokém stínu. Jeleni jsou tři - dva starší, jeden mladý, neustále sledují okolí a stále se přibližují. První fotky pořizuji ohniskem 400mm, ale pak musím ohnisko měnit, nakonec mám 250mm. Ještě, že mám zoomový objektiv, u mé starší čtyřstovky bych měl problém. Jeleni se chvíli motají sem tam, nakonec mne uvidí, ale i když jsem jen v podřepu za stativem bez dalšího krytí, za hrozbu mě nepovažují. Nicméně po několika dalších minutách pro jistotu plavným poklusem seběhnou kamsi do údolí.


Rychle prohlížím na displeji, zda jsou některé fotky použitelné .... snad ano, uvidím až v počítači. Pokračuji svým původním směrem a kus dál vidím v šeru další skupinu vysoké, odhaduji zase tak 5-6 kusů, k té se ale nemám šanci přiblížit. Pak v dálce na horizontu další, opět asi stejný počet. Jdou roztahaní přímo po horizontu, je to zajímavá podívaná, ale jsou hoodně daleko. Pokouším se dostat blíž, tuším, kam asi míří a snažím se jim "nadběhnout". Zatím vše vypadá nadějně, i světla je zase víc. Ale zrazený srnec vše rázně ukončuje, když s dlouhým bekáním prozrazuje mou polohu. Ještě za chvíli zahlédnu mezi smrčky jednoho odcházejícího jelínka a to je vše.
Možná si někdo řekne - to je toho, jeleni za tmy, nic není vidět ... Jenže tihle horští jsou jako duchové a vidět je a vyfotit za dne kdesi na světle, je téměř nemožné. Ano, znám fotografy, kteří to dokáží. Sem tam. :-)
I kdybych už nic dalšího nevyfotil, ranní vstávání stálo za to!


4.6.2017

Lov


    Víkend jsem věnoval Jeseníkům a a hned při příjezdu na mé "tábořiště" jsem si všimnul, že jsou některé louky posekány a zabaleny do úhledných bílých balíků. Takže by i ta moje lokalita, vééélká louka kousek od chaty, mohla být posekána. A to slibovalo jediné - lišky.
Nemohl jsem se dočkat rána. Vše mám nachystáno, se zvěří jsem domluven, co mají dělat a jak se chovat :-) a tak ještě za ranního šera stoupám polní cestou okolo lesa. Z obilného pole se ozývá chřástal a sem tam tuším siluetu srny nebo srnce. Ještě nevýrazná, ale úplně čistě vymetená obloha slibuje krásné ráno. Na mírně svažitou louku přicházím shora, s dobrým větrem, pod sebou vidím pár desítek bílých balíků roztroušených po louce a mezi nimi několik kusů srnčí zvěře. Ti ale docela rychle zatahují v úplně jiném místě, než jsem já, ale tak to prostě bývá.







Ale co je pro mne důležitější, hodně v dálce vidím lišku, jak kousek popojde, poslouchá, popojde, popoběhne .... a pár desítek metrů od ní je druhá! Tak fajn, lišky tady stále ještě nějaké žijí a nejsou vystřílené místními "lovci". Aspoň prozatím. Ale Hjůstne, mám problém :-). Nějak se k liškám musím za každou cenu dostat, protože pochybuji, že těch, snad 300 metrů, přijdou samy blíž. Možnost je jediná, chci využít právě velkých balíků trávy k přiblížení. Teoreticky by to mohlo vyjít, jen si musím ohlídat obě lišky a popojít jen v okamžiku, kdy jsou obě za nějakým balíkem. Čekám asi 10 minut ..... teď! Honem desítku metrů, než zase liška vyjde spoza balíku ..... a zase ..... a znovu. Kdyby mě někdo sledoval, asi by zavolal Chocholouška. Ale co je důležitější, daří se mi dostat liškám na dostřel, úplný zázrak!

Choulím se za jedním balíkem a sleduji obě lišky, každá je na jiném místě. Jedna z nich po chvíli uloví nějakého hryzce a míří s ním směrem ke mě. Po chvíli ale mění směr a drobným klusem míří k vzdálenému lesu, nese snídani svým liščatům.










Druhá liška pobíhá docela daleko, ale najednou i ona mění směr, míří mezi nedaleké balíky a stále se přibližuje. Jen trnu, jestli mne ucítí, protože vítr vane zhruba jejím směrem. Naštěstí se včas zastavuje a začíná lovit. Pomalu postupuje, krůček po krůčku, naslouchá k zemi, všelijak naklání a nakrucuje hlavu, aby přesně našla místo, kde je hryzec schovaný pod trávou. Je zajímavé ji sledovat, její taktiku lovu, která je překvapivě docela úspěšná. Najednou ztuhne, strnule se dívá na jedno místo a je vidět, jak má všechny svaly napnuté a jen čeká na vhodný okamžik. Já ji sleduji v hledáčku fotoaparátu a doufám, že ten správný okamžik skoku nepropásnu. Liška sebou párkrát cukne, nemůže se rozhodnout .... a najednou skok! Mačkám spoušť a snad jsem se trefil. Liška ještě chvíli tlamou i předními běhy ryje v hlíně, ale nakonec vítězoslavně zvedá hlavu, pár skousnutí a je po všem. Spokojeně se rozhlíží kolem, dívá se i přímo na mne, ale neregistruje mne jako hrozbu. Kousek popojde a v tom asi vítr přinese můj pach, liška vystřelí a kličkujíc míří do lesa. Ještě, že ten závan nepřišel o minutku dříve, neměl bych nic!


Jen sedím, zády opřený o balík a v mysli si přehrávám liščí lov. Doufám, že se nějaké snímky povedly, po delší době zase fajn příležitost. Na zpáteční cestě procházím okolo velkého hnojiště, tak pořizuji jednu ptačí fotku a k dokreslení začínajícího léta i zlatohlávka na kopretině.


22.5.2017

Na "mé" louce


    Letos jsem se sice už jednou na louku pod lesem vydal, ale to je již dva měsíce, hodně dávno. A tak mne to tam táhlo opět, snad se podaří nějaké srnčí a snad i liška. Slunce je ještě za kopcem, úplně čistá obloha je příslibem krásného rána. Tedy aspoň počasím. Vítr mám dobrý a tak se pomalu blížím ke kraji lesa a přede mnou je snad desetihektarová, mírně se svažující louka. Bývá pravidelně kosena, ráda na ni vychází srnčí zvěř a v nízké trávě se dobře loví liškám. I zajíce se dá nachytat.
Tentokrát je v louce asi 6 kusů srnců a srnek, usazuji se na mezi ve vyšší trávě a čekám, co bude. Srnčí zatahuje poměrně brzy, jen si pokaždé najde jinou cestu do lesa. Snad budu mít tentokrát štěstí. Nemám šanci se jim vydat naproti, jsou to potvůrky mazané a cokoliv se v louce objeví je nepřítel a následuje zběsilý úprk. Asi po půlhodině se blíží srna se srncem, jenže kus přede mnou odbočují k lesu a ladným skokem se ztratí ve stěně smrčků. Tak aspoň jedna fotka proti světlu.


Na louce už je vidět jen pár kusů hooodně daleko, ti blíž nepřijdou a tak se vydávám zpátky podél pole a lesa. Letos je na poli zaseto nějaké obilí, takže po letech řepky možná konečně zase bude v srpnu fajn srnčí říje v obilí. Bude snad šance na pár pěkných fotek. Na hraně terénní vlny obilného pole zahlédnu míhající se ušiska srny a míří skoro ke mně! Musím kousek popojít, abych byl trošku blíž, už dál nesmím ... zakleknu, stativ před sebou a čekám ...... Srna se vyloupne z obilí, chvíli postojí na polní cestě, rozhlédne se .... má legračně zkřížené nohy ... prohlédne si mě, pak ještě jednou a v klidu hopne do lesa. Už se chystám zvednout, když zase ušiska. Ale tentokrát mezi nimi pár parůžků! Srnec jde v šlépějích srny, tož si počkám i na něj. Situace se opakuje, srnec na polňačce zastaví, rozhlíží se vlevo vpravo a jde za srnou. Dnešní setkání je u konce a já se těším na zítra, zajdu zase.

A opět brzké ráno, opět louka plná zvěře, opět čekám, co se bude dít. Kousek pod lesem vidím v trávě lovící lišku, tráva je vyšší a tak se jen sem tam mihne rezavý chvost. Najednou liška zbystří a tryskem do lesa! Ale proč? A už reaguje i srnčí, najednou je v pohyby snad dvanáct patnáct kusů! A už také vím proč. Spoza rohu lesa, asi 200 metrů ode mne, vychází člověk, pušku na rameni, dalekohled v ruce a dívá se za utíkající zvěří. Ta je již naštěstí mimo dostřel a mizí v lese. Muž s puškou ještě chvíli brouzdá naproti v malém svahu, chvíli se kamsi dívá dalekohledem, pak přikrčený absolvuje asi 50 metrů, aby se zase zvednul, podíval se dalekohledem a šel zpět. V tom okamžiku se k němu přidává další chlap, tentokrát bez pušky, ale zato se psem. Opravdu fajn dvojka. A po zvěři ani památka. Je mi jasné, že jsem tady dneska skončil. Jdu do lesa na takovou zarostlou lesní cestu, mířím domů, ale třeba na téhle cestě něco potkám. A taky, že jo. Sice málo světla, ale srnčí pár mi udělal radost.


Třetí den již na louky nejdu, hodně fouká a tak jen brouzdám v blízkém okolí. Potkávám krásně obtěžkanou srnu, šlape po silnici přede mnou snad celých 50 metrů, než si mne všimne a odskočí. Pak ještě nacházím strakapoudí dutinu v suchém modřínu, je jakž takž fotitelná a tak si sedám poblíž, maskovaný několika lipovými větvemi. Snad bude co fotit. Ale podezřívavým rodičům trvá snad půl hodiny, než si na mne zvyknou. Pak již začínají pravidelně krmit, ale ne moc často a je mi zřejmé, že mláďata jsou ještě trochu menší a ani nevykukují z otvoru. Furt nevím, jestli mám fotit na výšku nebo naležato. Ale pár fotek už mám a tak nechávám rodiče povinnostem a mizím.