Aktuality                       Starší příběhy a popisy najdete v sekci Starší "aktuality"
 




25.11.2018

Začíná zimní čas,

kdy není až tak jednoduché fotit zvěř či ptáky. Nicméně právě v tuto dobu se pokouším fotit káňata, krkavce, sojky, vrány, protože se dají nalákat něčím dobrým na zub. Nebo na zobák.
Poprvé jsme se vydal na malou loučku uprostřed lesa zhruba před týdnem, jen tak se podívat, opravit kryt s loňska a donést ptákům něco k oždibování. Pár smrkových větví, něco suché trávy a bylin dokonale kryt "utěsnilo", jen otvor pro teleobjektiv prozrazuje účel. Letos je na loučce trochu vyšší tráva, ale snad to až tak vadit nebude. Také jsem nedaloko nachystal odsedací větev a kus starého pařezu, tam ptáci rádi sedají, než se dají do žrádla nebo sednou, až se nažerou.
Času mám dost, zkusím na chvíli zalézt do krytu, třeba se něco nachytá. Slunce krásně svítilo, okolo byly slyšet sojky a hned nade mnou, v mladých smrčcích, řádili tři čtyři strakapoudi, honili se ze stromu na strom a sem tam se pustili do šišek. Příjemná společnost :-). Sedím asi dvě hodiny, stále se nic neděje. Najednou se mihne stín kousek přede mnou. Není to káně, ale sojka se prolétla nad předloženým žrádlem. Není si jistá a tak párkrát proletí těsně okolo než se odváží sednout. Bezva! Je na pařezu! Zdrží se ale jen pár vteřin, stačím pořídit jen několik snímků. Pak si všimnu, že na druhém konci loučky vyšla do osvícené louky srna. Vítr mám dobrý, ale srna popošla jen kousek do trávy, tři fotky a míří zase zpět. Kdesi v dálce slyším pískat dvě tři káňata, ale já už balím a těším se další sezení.



Ráno vypadá zase na pěkné počasí, i při příchodu na "loviště" ještě slunce svítí, ale brzy se zatahuje, focení nebude dobré. Nedá se nic dělat, když už jsem přišel, tak to zkusím. Opět mi strakapoudi dělají společnost, opět slyším v okolí několik sojek, opět slyším sem tam písknout káně. Ale více než dvě hodiny se nic neděje. Pak jen sojka rychle proletí okolo újedi, ale nesedne. Je čím dál větší oblačnost a tím i tma, už bych musel fotit minimálně na setinu vteřiny, snad to půjde. Pak si všimnu, že na vysokém modřínu naproti sedí až úplně na vršku káně. Snažím se jej pomocí telepatie přemluvit, aby slétlo ke mně a ono to funguje! Snad po dvaceti vteřinách následuje rychlý slet a už káně sedí u újedi. Úplně vynechalo odsedací větev a jde rovnou na věc. Sem tam cvakne závěrka, to když káně zrovna není ve vyšší trávě nebo se natočí do zajímavé pozice. Bojuje s újedí a pořádně se nacpává. Trvá to hodinu! Pak už je zřejmé, že je až povrch, jen sedí, heká a odfukuje. A já čekám, že vyskočí na pařez či větev, tam se očistí, případně vykoná potřebu. A taky, že jo. Hup nahoru, párkrát se otočí, zůstane zadkem ke mě, následuje pomalý předklon a já zapínám sériové focení. Je jasné, co přijde a taky že jo :-). Snad nějaká fotka bude.
Káně se párkrát po větvi projde sem a tam a odlétá.



A kousek videa najdete tady ....


Tož už jsem ani nedoufal, že přiletí. Sice bylo jen jedno, ale zima je dlouhá a ještě mě čeká v krytu pár desítek hodin. Uvidím, co se povede.


____________________________________________________________________________________________________________


14.11.2018

Listí je již nenávratně na zemi,

ale stejně se krátce vrátím k podzimu plnému barev. Rád se na podzim toulám  po lesích, kopcích i kolem vody. Tam všude je nachystána nádherná paleta barev a když se k tomu přidá teplé, slunečné počasí, není v přírodě nic lepšího. Letošní teplý podzim udržel listí na stromech o něco déle a tak snad bylo i víc času sem tam něco vyfotit.
Tato série je z Jeseníků, z okolí Bílého Potoka, kde se střídají bukové i smrkové lesy, různé skalky a skály, skalní bradla i krásné potůčky.
Takže kdo se ven nedostal nebo mu bylo líno :-), třeba se podívá sem ...




____________________________________________________________________________________________________________

6.11.2018

Jedna říje končí, další začíná

a já se pokouším najít a vyfotit muflony. Věnoval jsem jim zatím dvě rána, ale ne a ne něco kloudně vyfotit.
Což o to, počasí vyšlo pokaždé skvěle, ale v tom nízkém, ostrém slunci mám nějak problém naštelovat expozici. Snímek zabírá jak tmavé stíny, tak hrozně světlá místa a dynamika čipu si s tím moc neporadí (s mým přispěním), takže to stále nejsou snímky na zeď na A2 :-). To raději fotím , když je maličko pod mrakem, tam tzv. přepaly téměř nehrozí.

První den jsem čekal na místě, kde se mi podařilo posledně fotit krásného daňka kousek od sebe, kukněte se na 21.10. Asi po deseti minutách jsem jej tentokrát zahlédl daleko v lese, šel ode mne. Já ale nějak tušil, že se někudy vrátí a nemýlil jsem se. Asi za půlhodinku se ozval kousek přímo za mnou šustot kopýtek. Opatrně jsem se podíval skrz plůtek malinké oplocenky okolo javoru, u které jsem seděl a byl to on! Nevěděl o mně, v klidu si vykračoval, minul mě zase tak o patnáct metrů, možná ani ne. Já se jen díval, otočit teleobjektiv nešlo, divadlo by bleskem skončilo. Musel jsem počkat, až přejde, pak jsem se nachystal a doufal, že se na chvíli zastaví, otočí. Jakoby mě slyšel, zůstal stát přesně v místě, kde na něj ranní slunce dosáhlo. Jenže to je právě ten zádrhel - daněk jako žárovka, vše ostatní ve stínu. Snažil jsem se, opravdu, ale mám aspoň dalšího daňka do sbírky. A podle paroží to je ten z minula.



Daněk sešel níž a zmizel za horizontem lesa. V lese se nepohnul ani lísteček, úplné ticho, jen sem tam zašustil bukový lístek spadlý na zem. A mezi tím jsem kdesi před sebou zase uslyšel šš..šš..šš..šš..šš. Něco jde! Kousíček vlevo ode mne, snad sedm metrů, vede stará úvozová cesta, zasypaná listím, zarostlá travou, ztrácela se přesně v místě toho šš. Bylo mi jasné, že něco přijde právě odtud. Nejdříve se objevily vršky rohů, pak hlava z rohama, pak půlka muflona. Šel docela rychle, hledal muflonku. Nefotil jsem, nic by z toho nebylo, navíc mi vadily v tom směru nízké větvičky okolních stromků. Prošel těsně kolem mne, skoro jsme si na něj mohl sáhnout, zmizel za mnou a zastavil se za tou mou oplocenkou! S napětím jsem čekal, co bude dál. Muflon zadem obešel oplocenku, z druhé strany se na mne podíval a s frknutím odběhl. Tak to bylo něco! I když nemám ani jednu fotku. Později jsem viděl kdesi daleko dalšího muflona, ale tím to končilo.
Na zpáteční cestě jsem se stavil ke skorcům dole u řeky, majitel úseku byl doma, tak jsem si udělal pár fotek.



Druhý den stejná oblast, jen jiné místo. A zase jen čekám, co půjde okolo, v šustícím listí nemá cenu chodit. První hodinku se nedělo nic, společnost mi aspoň dělaly dvě veverky, jedna černá, jedna rezavá. Skotačily v mladých smrčinách, stále ve stínu, jen na chvíli vyběhly ven, ale potvůrky se snad ani jednou nezastavily :-).



Pak jsem kus před sebou zahlédnul hřbet daňka a kousek vedle něj se objevil muflon! Daněk šel kamsi bokem, ale beran si to namířil přímo ke mně. Ale zase šel krajem smrčků, stále ve stínu, čas vycházel příliš dlouhý na dobrou fotku, zvláště, když se ne a ne zastavit. Jak se blížil, neustále jsem "zkracoval" zoom a když se muflon na chvilinku zastavil, byl jsem na 110 milimetrech. Byl hodně blízko. Jen se podíval plus minus mým směrem a pokračoval v chůzi okolo mne. Já se už jen díval, minul mne zase tak do deseti metrů (poslední dobou mám na tohle fakt štěstí) a zašel kamsi dozadu. Tam jsem neviděl, seděl jsem zády opřený o mohutný buk. Ale zážitek to byl nádherný, být takhle blízko té divoké zvěři je opravdu paráda. Chvíli jsem si prohlížel na displeji, jestli je aspoň jedna fotka dobrá .... tak snad jedna bude. A najednou jsem se skoro leknul! Muflon asi kousek za mnou udělal čelem vzad, vrátil se stejnou cestou, zase mne těsně minul bez pozdravení, zašel do smrčků a ztratil se mi z dohledu. Mezitím daněk kousek popošel a tak se mi jej podařilo aspoň jednou vyfotit na prosluněném pozadí.




Noo, tož nebylo to špatné ráno! Jen stále myslím na ty nepovedené fotky, ještě mám co napravovat. Však podzim ještě nekončí.



____________________________________________________________________________________________________________

21.10.2018

Daňčí říje, druhý pokus,

tentokrát v jiné lokalitě. Tohle podzimní focení má svá nesporná pozitiva, jedním z nich je pozdní východ slunce. To znamená, že nemusím vstávat třeba ve tři ráno :-). Takže úplně v klidu, bez budíku, následuje rychlá snídaně, kontrola batohu s vybavením a za další hodinku, už jsem uprostřed lesa. Na křižovatce lesních cest se rozhoduji, na které místo se vydat. Možností mám několik podle míst, kde sem tam něco potkávám a fotím. Zvažují směr větru a rozhoduji se první hodinku čekaní na jednom, pak se přesunout na další a počkat další plus minus hodinku. A pak se uvidí.

Dole v údolí byla mlha docela hustá, tady nahoře je řídká, dokonce sem tak i prokoukne kousíček modré oblohy. To by bylo fajn. Hledat zvěř šouláním nepřichází v listnatém lese do úvahy, byl bych slyšel na míle daleko, naštěstí noční deštík listí maličko smočil. Pomalu se blížím k místu, kde sem tam narazím na daňky či muflony. Zatím nikde nic nevidí, ani neslyším. To je také dobře, protože vyplašená zvěř už se málokdy vrátí. V tom se kus přede mnou ozve krátké daňčí rochání! no KONEČNĚ, je to první letošní! Chvíli v té drobné mlze daňka hledám, popojdu asi 30 metrů a čekám, zda se neozve. Ozval se! Docela blízko a hodně silně! Už ho i vidím, docela slušný kousek to je. Ale pomalu odchází svahem dolů ode mne. Tak to vůbec není ideální, ale pokusím se jej následovat. Ale daněk mi mizí za oblinou svahu. Tak nějak me napadá, že kde je rochající daněk, měli by být někde v okolí i mladí, očumující. Ale nic okolo. Udělám dva kroky a hele! Úplně vlevo ode mne, v malé pasece stojí dva mladí, snad 40 metrů daleko a dívají se přímo na mě! A jako třešnička na dortu, spíš teda na listí, je jeden z nich albín! Snažím se tělo otočit o 180 stupňů, abych mohl dobře fotit, ale jaksi to nejde :-). Fotím z komíhající se rukou, snad jedna dvě fotky vyjdou. Pak už to mladé přestává bavit a odkličkují za prvním daňkem. Uf uf, tak snad něco pro dnešek mám.



Nicméně se rozhoduji ještě na tomto místě počkat, co kdyby. Sedím necelou půlhodinku a na horizontu, mezi mohutnými stromy, zaregistruji pohyb. Daněk! Nejspíš ten, který mi před chvílí sešel dolů. Vrací se. Pomalu, hlavu u země, míří ke mně. Jsem připraven a jen čekám na vhodný okamžik, kdy bude mezi kmeny stromů vidět celý. Co chvíli cvakám snímky, daněk se stále blíží a nemá o mně ani tušení. Zastavuje se snad pětadvacet metrů ode mne, na malé světlině, tak mohu maličko snížit ISO. Chvilku se motá dokolečka, hrabe předními běhy a nakonec si lehne! Nepřehání to trochu? Bohužel jej jeden kmen javoru trošku cloní, ale nic nenadělám, já se pohnout nemohu. Daněk eviduje mou závěrku, asi přemýšlí, co to je, ale stále leží. Po pár minutách se ale zvedne, popojde kousek dopředu a stále se na mě dívá. Pak si asi něčeho divného všimne, odskočí zpět, ale hned se zastaví. Zase odskočí, zase se zastaví. A znovu! Je to legrační. Pak se v klidu zastaví, ještě jednou se na mne podívá a odchází do mlaziny.



Já jen s napětím přejíždím fotky na displeji canonu, některé vypadají dobře, pár fotek snad bude. Odcházím na své druhé plánované místo, ale mlha hodně zhoustla, tak sedím jen hodinku a vzdávám to. I kdyby něco přišlo, nemělo by ani cenu fotit. Ale já jsem spokojený a myslím na své kamarády fotografy Martina a Vaška, tohle by měli také zažít. Třeba se nám to někdy společně povede.

A kousek videa najdete tady ....

Dneska jsem zveřejnil trošku víc fotek, ale zase to má příběh :-).

____________________________________________________________________________________________________________

14.10.2018

Jedna říje střídá druhou,

tentokrát jsou na řadě daňci. Kdesi jsem zaslechl, že už pomalu rochají a tak jsem se rozhodl to zajít prověřit, jestli i tady "u mě" začali. Chodím na ně na dvě místa, jedno je ve Vítkovské vrchovině, druhé v bývalé honitbě Rostchildů. Na obou místech žijí volně, oborový chov to není a podle toho se také chovají. Žádná legrace s nimi není, ostražití a nedůvěřiví jsou až moc.
Tentokrát jsem navštívil Rotschildy a nemusel jsem se trmácet ještě za tmy, na daňky v lese potřebuji světlo. Rotschildové doma nebyli, ranní čaj se tentokrát nekonal a tak jsem po necelé hodince již seděl u kořenů vyvrácené břízy a díval se do dubovo-olšového lesa, do míst, kde pod velkými dubisky není spodní patro porostu tak husté a je vidět, že sem zvěř hodně chodí. Však se mi na těchto místech loni i předloni docela dařilo. Není to úplně ideální  místo s čistým výhledem, furt překáží nějaké kmeny, ale dá se. Při příchodu zradím asi pět kousků daňků, jinak to nejde, to je daň. Poblíž mého sezení jsou vidět dvě tři stezky, po kterých daňci protahují, takže určitě šance je.
Nečekám snad ani pět minut a asi dvě stě metrů mezi stromy zahlédnu hnědý hřbet. Teleobjektivem se podívám, o co jde ... a je to daněk! Pomaličku jde mým směrem, sem tam utrhne kus trávy a opravdu se blíží! Musím počkat, až se dostane blíž a někam aspoň trochu mezi kmeny. Už je docela blízko, slyší cvakání závěrky, ale vůbec není znepokojený. Rozhlíží se okolo, pak pokračuje dál, ale to už trochu nabere vítr a cik cak zvolna odbíhá.



Tak paráda! I kdyby už dneska nic dalšího nebylo, jsem spokojen. A zajímavé paroží měl. Ale jsem teprve na začátku "lovu", času je stále dost. V celém lese je slyšet hlasité ťukání, když vítr maličko zesílí, hustota ťukání zesílí také, je to až komické. To ale jen žaludy neodolaly zemské přitažlivosti. Pohledem sleduji mezery mezi kmeny, jestli kdesi v dálce zase nezahlédnu pohyb. Ale stále nikde  nic, jen to neustálé ťut ťuk ťuk ....  Pak najednou hodně daleko registruji zase pohyb! A zase daňci! Jen je jich tentokrát asi šest a opět pomaličku, po téměř neviditelné stezce míří přímo na mne. Slunce je stále ještě nízko a jeho zlaté paprsky prosvěcují spodní patro porostu, jsou to až neskutečné, syté barvy. A daňci se blíží, už je mohu fotit, první kusy jsou trochu v porostu vidět. Za chvíli je mi jasné, že musí projít těsně vedle mne, vítr je dobrý, to musí vyjít! Kus za kusem prochází snad 15 metrů ode mne, hledám si "oběti" a někdy musím fotit i jen na sto milimetrů, abych měl daňka i s nohama. Sem tam některý z nich na mne pohlédne, ale jako bych tam nebyl, kráčí dál. Nádherná podívaní, nádherný zážitek. Zastavují se asi padesát metrů za mnou, ještě se otáčí, pak odchází do mladšího, "neprůhledného" lesa.



Tak to bylo něco. Na první den s daňky až neskutečný zážitek, kdo ví, zda se mi podaří ještě něco víc, než dnes. Ještě sedím asi půl hodiny, prohlížím si fotky na kartě canona. Jasně, něco se nepovedlo, něco snad vypadá dobře, ale tak to prostě je. Balím, odcházím a těším se další setkání ...




____________________________________________________________________________________________________________

1.10.2018

Prodloužený víkend s jeleny,

tak by se daly nazvat mé předešlé tři dny v Jeseníkách. Na toto období roku jsem se těšil od loňského září, kdy se mi podařilo zažít jelení říji přímo mezi nimi. Tehdy byla říje hodně silná, jeleni troubili a sto šest (a možná i sedm) a bylo nádherné být uprostřed dění.
Na první den jsem se domluvil s kamarádem Martinem. Dali jsme si sraz ještě za hluboké tmy na jednom "parkovišti" uprostřed lesů a zrovna když na něj odbočuji, z protisměru odbočuje Martin. Vyšlo nám to doslova na vteřinu a to máme oba tak čtyřicet minut cesty. Takže zatím se daří :-).
Je čistá obloha, měsíc jako rybí oko, jen maličko tepleji, než bychom si přáli. Čeká nás docela strmé stoupání asi 300 výškových metrů na necelých dvou kilometrech, než se dostaneme do míst, kde si převlékneme propocená trika a nachystáme vybavení. Noříme se do lesa, tady už mohou být jeleni slyšet, aspoň loni tomu tak bylo. Ale okolo je ticho, ani hlásek. Pokračujeme v rozvolněných smrčinách, kudy jsme již v minulosti několikrát prošli, tak víme, co se dá kde očekávat. Není snadné jít v borůvčí i suché trávě tak, abychom nedělali téměř žádný hluk. Vítr máme dobrý, ale vysoká může být za každou skupinou smrčin, za každým smrčkem. Uši máme našpicované, zda se nějaký jelen neozve ..... a pak jednoho slyšíme. Zdá se být nedaleko, ale kdo ví, spíš jen vítr nám z dálky donesl jeho krátké troubení. Vydáváme se jeho směrem, třeba budeme mít štěstí. Jelen se však už neozval a pomalu se blíží čas, kdy tady nahoře přestávají i v dobrých dnech jeleni troubit. V tom Martin sykne .... ani nemusí ukazovat směr a okamžitě zaregistruji hnědý hřbet asi 50 metrů daleko, vše další je schováno za terénní vlnou. Vysoká nás tím pádem také nevidí a my se můžeme pomaličku dostat blíž. Daří se a pořizujeme první snímky. A je to JELEN!, jen on o tom ještě skoro neví :-). Úplný mladíček se poklidně pásl, ale zvuk závěrek je maličko vyrušil. Díval se naším směrem a my vesele fotili. Jelínek znejistěl, popošel pár kroků k nám, pak zpátky, odběhl kousek, aby se hned vrátil ... tož kdo to tam je? Nakonec přeci jen jeho odvaha vymizela a on odklusal kamsi bokem.



Pokračujeme pomalu dál, podaří se mi zahlédnout o kus níž mezi hustými větvemi smrk jelení hlavu se slušným parožím. Martinovi se daří udělat aspoň dokument, já na jelena skrz větve ale téměř nevidím. Jelen schází kamsi dolů, chvíli se pokoušíme jej následovat, ale marně. Usedáme na chvíli na místo s rozhledem do okolních hor, pak se již vydáváme zpět.
Nebylo to ideální "lovecké" ráno, ale tak to tady často chodívá. Ale co, jelínka máme, musíme být spokojeni.

Jenže tento "neúspěch" mě žene hned další den ráno na stejná místa. Ale tentokrát je zataženo, fouká docela silný vítr. Nenechávám se odradit, musím se pokusit! Jenže ouha, nahoře fouká ještě víc, navíc je mlha, sem tam ji sice vítr rozfoukne a nahoře probleskne modrá obloha, jenže to je na dobré focení málo. A evidentně to nejde k duhu ani zvěři. Po dvouhodinovém hledání čehokoliv živého zahlédnu obrysy laně s kolouchem a pokouším se k nim přiblížit. Nedaří se, sestupují kamsi do údolí a já je nestíhám. Tak to pro dnešek odpískám a na závěr jen zradím dva kamzíky už ve vysokém lese.

Večer netrpělivě sleduji vývoj počasí a vypadá to slibně. Modrá obloha, má se ochladit a dokonce i vítr ustává. Nemohu skoro spát, v hlavě si promítám, kam půjdu, přemýšlím, co bude lepší ...
"Ráno" je ještě za tmy vymeteno, hvězdy na horách svítí, jakoby je za to platili, měsíc jako velká LEDka, ani si nemusím pod nohy svítit baterkou. Mrazík obarvil jinovatkou vše na bílo, dobrá zpráva pro jeleny a snad i pro mne. Ale nahoře je opět podezřelé ticho. Kdesi vlevo broukne jelen, daleko, já musím navíc jít na opačnou stranu. Vše mi hraje do karet, i vítr spolupracuje, jen jelenům se moc nechce. Projdu cik cak nahoru dolů snad kilometr, není to jednoduché v tom množství prohlubní, borůvčí, kamenů či padlých kmenů. Ale nikde nic. Pak uslyším kousek dál a nahoře jelena! Odhaduji to tak na 150 metrů. Vím, že tyhle odhady jsou zrádné a tak postupuji hodně pomalu, neustále hledám náznak hnědé srsti. Pak vidím na kraji smrčin laň, chystá se vyjít na palouk, udělá krok dva, otáčí se. Evidentně na něco čeká ... jelen? Ne, jde za ní kolouch, vcházejí na palouk a pasou se. Snažím se fotit, ale ostré nízké slunce mi moc šancí nedává, vše je strašně kontrastní a rozdíl mezi stínem a světlem je doslova šílený. To nemůže čip na foťáku zvládnout! "Omluvte zhoršenou kvalitu vysílání, závada není ve Vašem přijímači". .......
Kde je laň, měl by být jelen! Brouknutí ve smrčinách mi dává za pravdu, jelen pomaličku vystupuje z větví, krátce zatroubí a také on vchází na světlinku. Jde si pro neposlušnou laň, která se podle něj až příliš vzdálila z jeho teritoria. Zahání laň i koloucha zpátky a sám se ještě chvíli po světlince motá, než zajde do smrčin. Podle dalšího brouknutí ale jdou kamsi dál, pokouším se je sledovat, ale bez úspěchu.



Ale o kousek výš slyším dalšího jelena! Jdu za hlasem, když za malým hrbkem borůvčí kousek před sebou uvidím dva hřbety! Popojdu metr dva, abych trochu viděl ... dva jelínci se pošťuchují! Museli tu být i před chvílí, jen jsem o nich ještě nevěděl. Tady mám docela šanci si je "vychutnat", pokud se mi podaří dostat se ještě maličko výš, pak je budu mít tak na třicet čtyřicet metrů! Stále vidím, jak se jejich hřbety hýbou ....a najednou zmizí. Doslova, jako pára nad hrncem. Jsem si jist, že já je nezradil. A najednou kousek výš vybíhá ze smrčin ten druhý jelen a míří šikmo dolů! Mohl by proklusat okolo mne! Já jsem nachystaný, ale jelen udělá malinkou korekci směru a po jakési hraně, za kterou vidím jen jeho parohy, mne míjí kamsi vlevo. Nadávám si, že jsem nebyl pohotovější nebo si honem nenašel lepší místo. Tři jeleni hodně blízko a žádná fotka!
Usedám pod malý smrček s výhledem na světlinu a několik průhledů mezi smrčky, doufám, že se ještě něco objeví, když je tady tak živo. Foťák mám namířen šikmo nahoru, do míst, odkud se jeleni objevili a kam zašel ten s laní. Najednou ve mně hrkne jak ve starých hodinách .... za sebou zaslechnu spoza mého smrčku dusot kopýtek a asi 7 metrů ode mne rychle projde jelen! Nemohu se ani pohnout, vidím jej naprosto do detailu, jeho mokrou srst, oči, paroží, mohutné tělo, ..... nemohu otočit foťák .... Jelen se na chvíli zastavuje ve stínu smrků, asi 30 metrů ode mne. Pořizuji pár snímků, ale je mi jasné, že to bude spíš silueta s pozadím jasně světlé trávy. Jelen pomalu odchází. Určitě je to ten, který šel před chvílí opačným směrem.



Uf, to tedy byl opravdu adrenalin! Prohlížím si v rychlosti displej foťáku, snad se něco povedlo. Jen ten zážitek se bohužel nedá nafotit, ale zůstane ve mně hodně dlouho. Můj čas pro dnešek vypršel, vracím se s myšlenou na další víkend a alespoň jednu návštěvu za "mými" jesenickými jeleny. Letos asi poslední.



____________________________________________________________________________________________________________

23.9.2018

Konec září mne táhne vysoko do hor,

až k hranici souvislého lesa, kde les přechází v husté borůvčí a rozvolněné skupiny nízkých, ale letitých smrků. To je přesně místo, kde se v tuto dobu ozývá jelení troubení. Kdo jelena ještě neslyšel, neví, co to je za zážitek, kdo slyšel, nedokáže zapomenout.
I to je jeden z důvodů, proč se trmácím ještě za hluboké tmy do strmého kopce místy hodně kamenitou lesní cestou. I kdyby bylo dvacet pod nulou, stejně bych měl všechno propoceno, opravdu docela náročné stoupání. Tam, kde se cesta mírně sklápí, odbočuji na neznatelnou lesní pěšinku, ještě tak deset minut a jsem v místech, kde již mohu na jelení zvěř narazit. Ale nespěchám, ještě se slunce nad obzor nevykulilo, takže i kdybych jeleny viděl, nemohl bych fotit. Převlečen do suchého sedím ve svahu, dívám se na oranžovou záři za nedalekým kopcem a poslouchám, zda neuslyším troubení. Zatím je úplně ticho, jen vítr prohrabuje větvě smrků. Je poměrně teplo, asi i tohle bude příčinou malé aktivity jelenů. Ostré slunce se vykulilo nad stromy a sem tam ozařuje "můj" svah. Je čas vyrazit. Zdolávám posledních pár výškových metrů, snažím se jít potichu a pátrám, zda neuvidím někde hnědý hřbet jelenů či laní. Vtom asi třicet metrů vlevo se ozve zapraštění suchých větví, to zalehlý jelen vyskočil a doslova si probil cestu z pod smrku. Do poslední chvíle jsme o sobě nevěděli.
Tak fajn, snad tohle nebyl poslední! Procházím pěšinkami v borůvčí či ve vyšší trávě, snažím se vidět i za roh, za každou skupinku smrčků, často se zastavuji a poslouchám. Po chvíli zahlédnu kousek nad sebou hnědý hřbet v borůvčí! Jsou to dvě pasoucí se laně a já přemýšlím, jak se dostat k dobrému snímku. Jenže vtom se ozve tak 100 metrů dál nesmělé zatroubení. Je rozhodnuto, nechávám laně být a jdu po jelením hlasu. Ale jelen se dlouho neozval, až snad po pěti deseti minutách a zdá se mi, že se vzdaluje. Normálka :-). Jdu za ním, slyším druhého, silnějšího jelena ještě o kus dál. Jsem napnutý, snažím se nepřehlédnou ani kousek něčeho hnědého. Mám jakousi zkušenost, že hlas jelena se zdá být dál, než ve skutečnosti je. Po chvíli vidím laň, musí být někde poblíž toho prvního jelena. Fotím ji jen jednou skrz větve, na ostrém slunci, nic moc to nebude. Víc nestíhám, nevšiml jsem si druhé laně hned vedle "za bukem", tak 10 metrů ode mne. Takže je vymalováno i s jelenem.
Kdesi vpředu se stále jeden ozývá, i když pojmenování slovem troubení je teda hodně odvážné. Spíš jen takové brumlání. Asi po tří stovce metrů jej koutkem oka zahlédnu ve svahu nad sebou, jde opačným směrem než já, snad jen 30 metrů ode mne. Vidím jen krásné paroží, kousek hlavy a hřbetu. Fotit nemá cenu, mezi větvemi by nic kloudného nebylo. Ale přímo za jelenem nemohu, za chvíli by byl po větru. Nevadí, sejdu maličko níž, vrátím se obloukem, nadejdu si jej a počkám, až dojde. Stalo se, ale jelen nikde! Jakoby se vypařil Asi si to namířil výš do kopce, aniž jsem si toho všiml.
Čekám v tom místě téměř hodinu, zda se jelen neozve, nebo někde nějaký jiný, ale je úplně ticho. Vracím se zpátky podobnou cestou, rád bych měl alespoň jednu kloudnou fotku. Vtom opět "zatroubení" kdesi pár desítek metrů přede mnou! Zatroubení tedy ani náhodou, jen zase takové zamrmlání, ale adrenalin vyskočil na maximum. Přibližuji se k jelenovi, ještě nevím, kde přesně je. Najednou kousek přede mnou se záhadně pohnou smrkové větve, a znovu! Mladý jelínek prochází větvemi a buší do nich parožím. Jde směrem ke mně! Klečím v borůvčí, ostřím a série snímků je na kartě. Jelínek jde stále blíž, musím odzoomovat, pak se stáčí bokem, neustále čeří parožím větve a vychází ze smrčí. Nádherná podívaná! Najednou se zvláštním rykem jelen vyrazil šikmo svahem a vedle něj se objevil další jelen! Ani ve snu mě  nenapadlo, že snad deset metrů vpravo ode mne, na druhé straně skupinky smrčků, je ještě jeden! Byl úplně potichu, tak proto. Stačil jsem si všimnout jen koruny na jeho paroží, než společně vyběhli kamsi nahoru. Nemělo cenu je následovat a tak sedím, prohlížím si na displeji foťáku těch pár fotek a modlím se, aby se alespoň nějaká dala použít. Přeci jen to bylo jen pár desítek vteřin a moc času nebylo. Ale jo, vypadá to dobře, fotky jsou.



Vracím se, jdu pomalu, nespěchám a vychutnávám si nádherného, ještě letního dne. Je mi jasné, že se sem ještě letos několikrát vrátím.


____________________________________________________________________________________________________________

26.8.2018

Jednou za čas mě to vyžene

za kamzíky do jesenických kopců. No a ten čas právě nastal. Abych se nahoře na kopcích nebál :-), pozval jsem i kamaráda Martina.
Místo, kam chodíme kamzíky fotit již několik roků, známe téměř dokonale a tak již docela přesně víme, na co kde můžeme narazit. Nejdříve to je vysoká, která se paství na volnějších loukách ještě i za svítání. Bohužel ale zatahuje do lesů hodně brzy, málokdy bývá dobré světlo na dobrou fotku. Nejinak tomu bylo i tentokrát, potkali jsme mladého jelínka a skupinku laní, já štěstí neměl a nevyšla mi ani jedna fotka. Nevadí, na jeleny mám ještě času dost, jejich hlavní sezóna je až na konci září.
Slunce se posunulo nad horizont a my míříme dál, do míst, kde již mohou být nějací kamzíci. A brzy je vidím kus dál ve svahu, je to skupina asi deseti kusů. Jsou nicméně hodně daleko, zatím jen takové hnědé skvrnky v zeleném moři luk a smrčků. Ale máme jakýsi plán, jak se dostat nepozorovaně blíž. Problém ale je, že je ztrácíme z dohledu, oni i my jsme kryti smrčinami a tak jen odhadujeme, kde mohou být. Kamzičí tlupa se ale rozdělila na tři skupinky a každá míří někam jinam! A včil babo raď. Nakonec jsme se rozhodli jednu z nich následovat, vítr nám přeje a můžeme postupovat  traverzem. Daří se nám dostávat se kamzíkům na "dostřel" a fotíme. Musíme být hodně opatrní, aby nás jejich hlídka nespatřila, to byl asi konec focení. Takže




sem tam strneme v půlce kroku a nesmíme se třeba dvě minuty ani pohnout, dokud se kamzík neujistí, že je vše v pořádku. Sem tam se na chvíli zastavíme, abychom jim dali čas na uklidnění a pak pokračujeme. Tato taktika se nám vyplácí, nakonec najdeme pár kusů kousek pod námi, za takovým terénním zlomem. Kamzíci nás nevidí, snad jen sem tam naše hlavy a objektivy, jak vyčuhují nad terénem. Pro nás nesporná výhoda. Kamzíci sice něco tuší, ale jsou v klidu a stejně tak i kamzice, která má za úkol hlídat.



Já si naneštěstí omylem přetočil o kousek nastavení expozice, takže fotky, kdy byli kamzíci na slunci, jsou ve světlých místech přepálené. Začátečnická chyba, nevšiml jsem si toho docela dlouho. Hodně fotek tak šlo do koše. Fotíme snad pět minut, než se kamzíci rozhodnou jít kamsi dál. Jen tak sedíme, tlumeně si povídáme, co jsme zrovna prožili, na displeji foťáku prohlížíme úlovky. Nastal čas návratu, balíme. Ale jsem rozhodnut navštívit tahle místa ještě jednou, než mi veškerý čas zabere jelení říje.

____________________________________________________________________________________________________________

13.8.2018

Cíleně na volavky bílé

jsem se vydal na stejné místo, kde jsem je skoro neúspěšně fotil před týdnem.  Tentokrát se vrátím na bahnité dno, jen trošku změním místo úkrytu, abych byl blíž a se sluncem v zádech. Ale ono se to dobře naplánuje, ale skutečnost může být úplně jiná. Pro jistotu přicházím ještě téměř za tmy, čím míň volavek při příchodu vyplaším, tím líp. Vidím jen neurčité stíny vrbových keřů, trávy a bláta. Ale i tak mě ty potvory volavky vidí a zvedám jich postupně snad patnáct. Nepoznám, která je popelka a která bílá. Neodlétají ale s křikem, jak tomu bývá ve dne, ale chvíli krouží, aby pomalu kamsi odlétly. Tak snad se i brzy vrátí!
Hledám si místo k zamaskování, musí být pro volavky důkladně nečitelné, mají oči lepší než ostříž. Vybírám si asi dvoumetrový keř vrbiček, ale mám problém .... není tady jen bláto, ale i zhruba patnáct centimetrů vody! Celkem tedy i s blátem tak odhadem třicet centimetrů nepoužitelné vrstvy. A co teď? Moje malá rybářská stolička  má na výšku asi třiatřicet cenťáků, takže i když budu sedět v klidu a nevrtět se, což opravdu nepřipadá v úvahu, tak se asi sem tam namočím odspodu. Nakonec to "řeším" igelitovou taškou (mám v ní gumové boty) a v ní všechno ostatní, co jsem v batohu našel. Celkovou výšku posezení se mi podařilo navýšit asi o pět centimetrů, což by mohlo stačit.
Maskování mám dokončeno, sedím těsně nad vodou myslím si, že by volavky nemusely mít nějaké problémy. Sedím už hodinu a stále se vůbec nic neděje, jen letka bahňáků a kachen se potuluje kdesi daleko. Pak uslyším známé pískání ledňáčka, jak křižuje těsně nad vodou, sedá si na dost vzdálenou vrbičku, pořizuji fotku jen tak pro sebe, prostě neodolám.
 Téměř po další hodině nehnutého čekání přilétá konečně první volavka. Sice "jen" popelavá, ale aspoň mám možnost prověřit své maskování. Volavka volným krokem dostává docela blízko, chvíli hledá něco k zobnutí, pak odlétá kousek dál na travnatý břeh. O půlhodinku později přilétají těsně za sebou čtyři volavky bílé! Bohužel právě na tu stranu, kde je volavka popelavá, tedy docela daleko. Ale narozdíl od popelavých, tyhle více aktivně hledají potravu a dost se u toho nachodí, případně popolétnou o pár metrů. I tyhle se fajn producírují, jen stále dost daleko. Sem tam se jedna z nich dostane i blíž, ale ne blízko. Nepřijdou do míst, kam chodily před týdnem, jenže to já seděl jinde. Vždy se zdrží jen minutu, dvě a zase se vrací. Jakoby jim cosi neštymovalo v mém maskování. Nedá se nic dělat, musím čekat.



Volavky jsou docela aktivní, ale ulovit něco se jim podaří málokdy. Jednou ulovila jedna z nich jakousi větší rybu, ale než ji stačila nasoukat do sebe, přiletěla druhá a vrhly se do boje. Předváděly krásné baletní prvky, jenže už nebylo o co bojovat, ryba byla dávno pryč. Volavky doslova pobíhaly a posedávaly naproti, ale stále daleko, takže jsme se spíš snažil udělat nějakou fotku s více volavkami najednou, i s popelavou.  Nevím, jestli bude něco použitelné. Jedna bílá ulovila opět nějakou větší rybku, ale než mít problém s ostatními, rozhodla se zaletět kamsi jinam. Stihl jsem ji kousek nad sebou jen tak tak. Shodou okolností jsem v




hledáčku sledoval jinou volavku, když ta najednou zapíchla zobák do vody a vytáhla další rybu! Párkrát si ji nadhodila, natočila, dokonce namočila úmyslně ve vodě, aby ji pak slupla bleskem jak malinu. Tak to bylo parádní a mám i fotky!
Najednou jsme zaslechl kus na svahu nad vodou silné lámání větví. Kdo to sem jde? Evidentně šel někdo dolů k vodě, pak lámání utichlo a začalo se ozývat jakési nesmělé halekání a pískání. Marně jsem hledal "narušitele", bál jsem se, aby volavky neodletěly. Najednou mi pískla esemeska, pak další, nakonec jich přišlo najednou pět! ... Kde jsi?... Měl jsi podat raport! ... Proč mi to nebereš?  ... To se po mně sháněl kamarád Martin!
U vody totiž téměř není signál a tak jsem ani nevěděl, že se po mně sháněl! Zavolal jsem mu hned přes jiného operátora, měl o mě trochu strach, že jsem se ráno neozval, jak to tady vypadá. Tak se šel podívat, jestli nejsem někde zapíchnutý v bahně a nemožu ven! Za chvíli jsme se potkali už na suchém břehu a já byl fakt rád, že se šel podívat, jestli nemám nějaký problém, i když jsem byl v pohodě. Jenže to nevěděl. Dík Martine, cením si to fest!!


_______________________________________________________________________________________________________________