Aktuality                       Starší příběhy a popisy najdete v sekci Starší "aktuality"
 



29.3.2020

Tak snad se focení pomaličku rozjíždí

a bude přibývat fotek podle mého gusta. I když ...
Sice jsem se byl během týdne dvakrát podívat za zvěří, možná mě nějaká i viděla, ale já ji ne. Musel jsem vzít zavděk skorci, ti nezklamou. A navíc už začali krmit, takže mají častější přílety k hnízdu. Rána byla v tu dobu docela mrazivá a tak se okolo vodopádu v propustku, kousek pod hnízdem, vytvořily na větvičkách stromů docela hezké rampouchy všeho druhu, ale bohužel skorci sedali všude jinde, jen k těm rampouchům ne. Ale zase sem tam problesklo i slunce, tak se nějaké fotky podařily. Ještě je párkrát navštívím.



Další výpravu za focením jsem podniknul do druhé mé daňčí lokality, je to stejný les, kam chodím i na psíky či jezevce a plašit prasata :-). Krásné ráno, krásně oranžový východ slunce a v lese snad milion ptáků, kteří se navzájem překřikovali. To byl takový rámus, že bych ani neslyšel, že nějaká zvěř přichází a to teda listí šustí dost.
Usadil jsem se ve vyšším javorovém lesíku, vím, že sem často daňci a srnčí chodí odpočívat. Čekám hodinku, nikde nic. Pak se jako duch objeví srna, míří z pole právě přes můj lesík kamsi dál. Vůbec o mě nevěděla, i když se v jednu chvíli dívala mým směrem. Klidně prošla dál do hustších smrčin. Ale mám na jedné fotce dvě :-).



Pak jsem kousek vlevo mezi stromy jen tak periferně registroval pohyb ... na starý pařez sednula káně nebo jestřáb. Ale než jsem se pomalu otočil, bylo to pryč. Nevadí. Ale snad za deset minut zase v tom místě registruji pohyb! Tentokrát je to chlupaté, malé a zrzavé. Veverka! Pěkně se usadila nahoře na pařezu, v tu chvíli jsem ji měl jen štěrbinou mezi kmeny. Plán je jasný - zákrytem kmenů se musím dostat blíž. Pomalu vstávám a přibližuji se, současně se sem tam vykloním a udělám, jak já říkám, zajišťovací fotku, kdyby už další nebyla. Ale veverka na pařezu evidentně podřimovala a dovolila mi přiblížit se docela blízko. Pak vyskočila ne vedlejší dub a na první silné větvi pokračovala v odpočinku. Naštěstí krásně na slunci a tak ještě pár fotek vzniklo. Jeden by řekl - jen veverka, ale já z ní mám radost, není to městská parková, zvyklá na lidi a užil jsem si to přiblížení. Ještě přihopkal zajíc, zastavil se jak jinak ZASE za kmenem, ale aspoň dokument.




Další den to samé místo, to samé sezení, jen mě to asi po půlhodince přestalo bavit a rozhodl se navštívit místo asi o sto metrů dál do lesa, kde jsou takové pruhy hustších mladších smrčin, tady zalehávají prasata a schovávají se daňci. V prvním pruhu jsem vyplašil asi osm daněl, jednu úplně bílou. Škoda, mohla být na fotce, ale to nešlo. Když tak stojím uprostřed toho smrkového pásu a rozhoduji se, kam dál, udělám krok do listí a najednou vlevo přede mnou, snad 20 metrů, rámus a asi tři čtyři prasata poklusem pryč. Doprčic, vůbec jsem je tam neviděl, ale není se co divit, na zemi je spousta suchých smrčků, byli v nich. A sotav si "odplivnu", zase rámus, tentokrát kousek vpravo v další hromadě klestí zase prasata! Mě snad picne! Jen jsem je sledoval, jak mizí do stráně.
Dobře, nedá se svítit, pokusím se ještě o ty uniknuvší daňky. A sotva ze smrčí vyjdu na takový chodníček (kamarád Martin by asi řekl linku :-)), vidím přes něj přecházet daněly. Jedna, druhá, třetí ... já foťák kdesi nepřipravený, honem to napravuji, ale je pozdě. Pak si všimnu bílého flíčku, který ještě přes chodník nepřešel. Jo jo, moje bílá paní! Tak jdi, neboj! Ještě bylo málo světla, čas relativně dlouhý a tak se mi hodně fotek nepovedlo, V podstatě ani jedna úplně dobrá, ale což, trochu se na ni snad dívat dá. Ještě jsem později zradil stádečko daněl, ale začalo docela foukat a dál nemělo smysl v lese zůstávat. Snad příště.





____________________________________________________________________________________________________________

15.3.2020

Další a další výpravy za zvěří a čímkoliv,

bohužel stále málo úspěšné.
Nejdříve jsem se zajel podívat na ledňáčky, už je pomalu čas na jejich první hnízdění. Nádrž je zaplněna vodou nebývale vysoko, takže klasická místa na jejich focení jsou asi metr pod vodou. Ale hnízdní nory ne, naštěstí je mají výš v březích. Od brzkého rána ledňáčci létali sem a tam, jen sedali na focení daleko. Ale je fajn, že zase jsou a zimu přežili. Příště se snad bude dařit víc.
Další focení proběhlo v muflono-daňčo-prasečí lokalitě. Ale opět bez fotek, jen pár kusů vyplašené zvěře. Tak nezbývalo, než si spravit náladu u skorců. Byli doma, moc se jim na hlídací stanoviště sedat nechtělo, ale nakonec pár fotek bylo. Škoda jen, že slunce ještě na jejich místa nesvítilo, ale nevadí. Při čekání na jejich přílet jsem si všiml zajímavé houbičky, jak její červená barva září v mechu.



Krátké video skorce je tady ....

Další návštěvou jsem poctil druhou mou lokalitu, tentokrát daňčo-srnčo-prasečí. Opět jsem vyplašil jak daňky, tak prasata, aj srnci by se našli. Při čekání nic nepřišlo a při šoulačce to listí tolik šustí, že není šance se přiblížit. A když přihopsal aspoň zajíc do dobré vzdálenosti, tak si sednul přímo za jediné roští! By mě trefilo. A cestou domů jsem se stavil na obou jezevčích lokalitách, zda jsou nory obydlené. Pomalu je čas fotit zase psíky mývalovité a snad i jezevce. U jedné nory probíhá značná stavební činnost, podle stop jezevčí. Takže tady asi letos psíci nebudou, jejich stopy jsem v čerstvě vyhrabaném písku neviděl (foceno mobile, tak kvalita do protisvětla mizérie). I druhá nora se zdá být obydlená, ale žádné hrabání. Možná tady bude větší šance na psíky, ale to ukáže až čas a fotopast.






____________________________________________________________________________________________________________

7.3.2020

Jaro se kvapem blíží a já se pokouším

dostat kamsi ven na konečně dobré pofocení. Ale jako na potvoru mi to s počasím nevychází. Když je krásné ráno, mám povinnosti, ale věřím, že to krásno vydrží i další den. Samozřejmě nevydrží, že.
To samé dneska, ale oblačno neoblačno, za východu slunce vyrážím do bukoviny. Ještě než jsem došel na kopec, dvakrát mi krátká přeprška nalomila sebevědomí a zvažoval jsem ústup. Ale když už jsem tady a dalo mi to skoro hodinu šlapání, nevzdám se.
Nejdříve, ještě cestou na kopec, se pokouším najít maskovací rukavice, které jsem tady někde nechal před třemi týdny na pařezu. Naštěstí po chvilce hledání se na mě usmály, zamávaly a já si je hned nasadil. Ušetřených pět stovek mě zahřálo,  i když jsem to po výstupu svahem ani nepotřeboval :-).
A hned na to zradím asi deset daněl, ale to jinak nešlo a nic si z toho nedělám. Nicméně je to fajn povzbuzení, protože poslední tři měsíce jsem tady o zvěř téměř nezavadil. Pomalu stoupám smrkovou pasekou na vršek bukoviny a procházím okolo míst, kde jsem posledně narazil na prasata. Tentokrát bylo ve smrčkách ticho. Vršek kopce je kousek přede mnou, jdu hodně pomalu a snad i potichu a nahlížím postupně na hranu kopce, nejednou jsem tady nachytal zvěř. Ale zdá se, že tentokrát mě posvícení nečeká. V kliku přejdu vršek a začínám scházet mezi buky, když v tom se cosi snad 30 metrů přede mnou pohne. A jééé, to jsem drobně zradil dva mladé daňky, byli schovaní za silnými kmeny buků a já je tím pádem neviděl. Naštěstí mi dali čas aspoň na pár fotek.



Tady už mi pšenka nepokvete, tak jdu na další lokalitu. V těch místech sem tam prochází mufloni, ale ani po hodině a půl čekání se nic nepohnulo. Tak zase pomalu zpátky. A zase se mi "daří" zradit dokonce dvě stádečka daněl, celkem asi 15 kusů. Tak to je fajn, že se už pomalu začínají objevovat na známých místech. Tak snad příště.
Cestou nazpátek mám zase naplánovánu návštěvu u skorců. Je to po cestě k autu, tak proč ne. A pan domácí je doma a docela vesele si vyzpěvuje. A není sám, kousek od něj se v kolenou (nebo to je u ptáků kotník?) typicky pro skorce pohupuje samička. Chvilku přemýšlím, kde bude nejlepší se zamaskovat, abych měl dobrý výhled na odsedací větvičku a volba padá na samou hranu břehu a vody. Voda je dnes o dost výš než jindy a tak se místo na břehu hodně scvrklo. Kameny na břichu a jinde docela tlačí, chvíli to snad vydržím. Nakonec z té chvilky byla hodina, ale stála za to. Skorci si na to něco ležícího pod maskovačkou docela rychle zvykli a sedali kousek od hnízda, které je přilepeno na zídce hned nad betonovým propustkem. Na stejném místě je tohle hnízdo minimálně patnáct roků. Bohužel ale sedli většinou za nějaké klacíky, větvičky či trávu. Nic moc pro detailní fotky. Ale samička už sedí na vajíčkách, samec jen sem tam nakouknul, ale nebyl do hnízda vpuštěn.



Jak tak ležím bokem k řece, která má opravdu dost vody a je zhruba 20 metrů široká, najednou kdesi vlevo slyším těžké šplouchnutí, až jsem se lekl! A další. Koutkem oka zahlédnu pohyb, otočím hlavu ..... to tři daněly naskákaly z protějšího břehu do řeky a pokouší se, jak by řekli vojáci, "o násilný přechod vodního toku". Voda byla docela hluboká, tak jejich skoky na druhou stranu byly asi dost na hraně, ale podařilo se. Snad 20 metrů za mnou vyskákaly na břeh a šikmou strmou pěšinou nahoru zdolaly svah do lesa. Podařilo (nebo spíš nepodařilo) se mi zkrouceně otočit a jen tak odhadem fotit, tak mám do sbírky další "moje první srnečky" :-). Ale zážitek to teda byl parádní! Naposledy jsem takto podobně před mnoha lety fotil divoká prasata.



Balím fidlátka a mizím na oběd.



____________________________________________________________________________________________________________

11.2.2020

Tak aby někdo neřekl, že se flákám,

vložím takový drobný přehled mých posledních focení.
Ale začnu historií - v roce 2005 na jednom fóru www.grafika.cz, kam se vkládaly fotky a vedla se k nim diskuze , vzniklo vlákno nesoucí hrdý název Moje první srnečka. Ano, první fotkou byla opravdu srnečka, totálně nepovedená, mázlá, rozostřená. Okamžitě se tohle vlákno ujalo, přispěvatelé sem vkládali své "srnečky" a obšírně jsme k nim diskutovali. Bylo to naprosto nádherné vlákno, perfektně nepovedené fotky a mohu říct, že mi ze smíchy kolikrát hrkly slzy do očí. A zrovna i teď, jen to je z nostalgie. Na jiném fotoserveru je podobné vlákno, kam přispívají i dávní přispěvatelé původní srnečky, také zde jsou sem tam naprosto dokonalé fotky. http://wildlifefotoforum.cz/viewtopic.php?f=26&t=27&start=72

Tohle fotka na ukázku, kde autor s přezdívkou Jirula předvedl svou dokonalou práci s letovkou straky.



Já mám sem tam také podobný úspěch, takže nyní, když nemám "běžné" fotky, dávám na ukázku svých pár "srneček", i když, pravda, zdaleka nejsou tak dokonalé, jako ty v historických dobách. Ale budu se dál snažit!






____________________________________________________________________________________________________________

7.1.2020

Zvířecí trápení přetrvává

a podobné je to je i s focením káňat či krkavců. Co já už tuto zimu proseděl hodin a nakoupil kuřecích skeletů na újeď. Bez sebemenšího úspěchu. Sníh stále není a tak si káňata v klidu loví ještě kdesi na loukách či u silnic. Ale nevyrazit do lesů by bylo na zbláznění. Takže zkouším. Zrovna jako dneska. Dvě hodiny v krytu, stůl prostřený, ale nikde ani pírko, ani pípnutí. Jen jednou kdesi hodně daleko kníkla káně.
Natahuji ztuhlá kolena a nemotorně se zvedám. Balím dodatečné maskování a fotovýbavu do batohu a rozhoduji se, kam dál. Napadá mě, že se zajdu podívat na tři lesní rybníčky, asi budou zamrzlé, ale aspoň projdu kus lesa a třeba něco bude. šlapu si to středně vzrostlým bukovo-javorovým lesem, vidím v něm docela daleko a tak mi neunikne odlet dvou káňat kdesi od země. Hned mě napadá, že tam něco musí být, nějaká mršina. A taky že jo. Za chvilku vidím v malém dolíku hromadu rezavých chlupů, kopýtka, docela mohutné kosti se zbytky masa a nakonec kus lebky s rohama. Opravdu s rohama! Jsou to zbytky kozla, téměř celá kostra i s kůží, chybí jen žebra. Tak to bych téměř uprostřed lesa fakt nečekal. No jo, lidé jsou různí a zbavit se takto zbytků po kozlí zabíjačce je jednoduché. Ale co, aspoň mají ptáci co zobat.
Napadá mě, že chvíli počkám, třeba budu mít kliku a dravci se vrátí. Sedám asi 10 metrů do kozla pod malý smrček a nezbývá, než čekat. Asi po hodině začalo být v okolí docela živo. Nejdříve se objevilo hejno sýkorek a vrhlo se na lůj na kostře. Ale byla s nimi legrace, sedaly mi na objektiv, dokonce na hlavu, na kolena, bylo to legrační a hned se zase vracely k zobání. Seděl jsem pod maskovačkou, tak si asi myslely, že jsem smrček.



Pak přiletěl strakapoud, chvilku se obezřetně díval po okolí, ale nakonec sedl k páteři a také ozobával zbytky. Moc se nezdržel, ale na pár fotek to stačilo. A po chvilce ještě přiletěly sojky, o zbytky ale nejevily vůbec zájem, v dubovém listí hledaly žaludy. Jedna byla úspěšná, chvilku mi zapózovala a byly zase pryč. Nemělo smysl dál čekat, dravci nikde, ale určitě se sem někdy brzy ráno ještě stavím, tohle je dobré místo.


____________________________________________________________________________________________________________

17.12.2019

Jarní teploty v půlce prosince

nejsou zas až tak obvyklé, 12 stupňů i v úbočí Smrku je dost.
V noci hvězdy, ráno zataženo, vítr, takže lov zvěře se odkládá. Ale mám náhradní plán, pojedu do Beskyd, do úbočí Smrku na Bučací potok. Je na něm i dobrý vodopád, tedy několik vodopádů, jen nejsou moc dostupné, strmý zářez i svah je docela nebezpečný. Na stromech žádné listí, naopak na zemi ho bude dost a spolu s kameny a vydatnou vodou se může nějaký snímek podařit. Zataženo nevadí, aspoň se nebudu muset prát s přepaly.
Ale ouha, už dole pod kopcem si všímám, že vody v potoce je strašně málo! Tak to jsem nečekal, vždyť nahoře musel být nějaký sníh a teď hodně taje. Trochu mi to sráží elán, ale říkám si, že třeba budou nějaká zajímavá místa i bez vody. Rozhoduji se jít přímo korytem potoka nahoru, je tvořeno strmým zářezem, ale dno je poměrně široké s množstvím velkých kamenů. A to je docela problém, protože moře bukového listí zasypalo všechny díry mezi kameny a já se sem tak propadnu nohou i šedesát sedmdesát čísel hluboko. A když ji vyndám, je po kotník mokrá :-).



Ale je to fajn, nikam nespěchám, pomalu stoupám a vybírám si zajímavá místa k focení. Ty závěje listí jsou opravdu super, ve většině míst není ani voda vidět, jen sem tam ta mokrá bota prozrazuje vodu kdesi pod listím. A sem tam je vidět malý pramínek, který z listí vytéká a zase se do něj po chvilce noří. Teče odnikud nikam.
Ještě mi zbývá pár desítek metrů strmého srázu a jsem pod vodopády. V nich je sice vody také málo, ale přece jen teče. Nemám odvahu vystoupat až pod ty největší kamenné lavice a nejkrásnější vodu, ale snad nějaká fotka bude. Svah v zářezu je pod listím kluzký, mokrý, nevím, kam šlapu a dávám si opravdu pozor. Ale co, raději odejít zdravý, než potlučený.




Cestou dolů si ještě vyfotím starý most, pilíře z kamenů obrostlých mechem. Jen ten most už není a zbylo z něj jen pár téměř shnilých klád. Pamatuji si, že jsme kdysi dávno po něm ještě chodili, ale to je už pár desítek roků zpět, raději ani nebudu říkat, že padesát.



No a na zvěř či dravce to snad příště už vyjde.


____________________________________________________________________________________________________________

2.12.2019

Podzim je dávno pryč a fotky zvěře či ftáků žádné,

i když jsem nezahálel. Několik návštěv u újedi pro dravé ptáky nepřineslo vůbec nic, přeci jen budu muset počkat až na sníh.
Takže jsem se pro změnu zase vrátil ke krajinkám a jiným "neživým" fotkám. Víkendová předpověď slibovala na poslední listopadové dny docela fajn počasí a tak slovo dalo slovo a s dalšími kamarády jsem vyrazil do Jeseníků. Cesta nás zavedla do oblasti bývalé chaty Alfrédka a další den na počátek hlavního jesenického hřebene. Část cesty po značkách, část jen tak lesem, kudy nás nohy vedly. Teplota mírně pod nulou nedávala blátu šanci, naopak jinovatka a drobný sněhový poprašek zkrášlil les a na hřebeni vytvořil nádhernou podívanou. Jen maličko škoda sem tam nízkých mraků, které nedovolily čisté výhledy, ale i tak bylo fajn.
V úbočí Ostružné jsme míjeli jednu loveckou chatu jménem Junačka. Pěkná, malinká, kamenná. Potkali jsme tam návštěvníka chaty, zajímavě si povykládali, do každé nohy dali jedno štamprle rumu a pokračovali dál.



Další zastávka byla u Alfrédky, na slunci v závětří a pak již sestup podél Podolského potoka. Ještě v docela velké nadmořské výšce 1000 metrů jsme se zašli podívat na bývalou přehrádku, nyní již nefunkční, která sloužila nejspíš jako zásobárna vody k plavení dřeva.




Druhý den opět jasná obloha, slunce zlatě olizuje vršky smrků a my šlapeme na Ztracené kameny. Očekáváme krásné výhledy a v podstatě se nám to i splnilo. Jen sem tam se přes hřeben převalil nějaký mráček a v nížinách se ukázala inverzní oblačnost. Ojíněné borůvčí, nízké smrky i kleč krásně navodily pravou zimní náladu. Chvíli fotíme, pak stoupáme ještě kousek výš, na Pec a Pecný. To je ale bod návratu, v poledne máme už jiné plány. Tož fajn to bylo! 



____________________________________________________________________________________________________________

29.10.2019

Přeci jen mi to nedalo a znovu jsem se pokusil

ještě párkrát navštívit daňky. Byla to dvě rána v bukovém, šustivém lese. Nedalo se za zvěří vůbec chodit, šustil jsem celým lesem a vše živé zdárně utíkalo. Tož jsem si našel místečko ve svahu, kde mám odkoukány nějaké zvěří cestičky a kde daňky či muflony sem tam potkávám. Sednul jsem si mezi mladé ožrané doubky, opřený o kmen mohutného zlomeného buku a čekal na šustění. Stejně jako já, tak i zvěř prostě šustit musela, jinak to ve vrstvě listí nešlo.
Za chvíli slyším kdesi zespod typický šustot kráčející zvěře, jen jsem nevěděl, jestli to bude daněk či muflon. A byl to daněk, slušného paroží, mířil téměř okolo mne nahoru do březového háje (viz minulé setkání s daňky). Prošel snad 30 metrů daleko (blízko?) ode mne, nevěnoval mi ani pohled a zašel do břízek. Pár fotek snad bude. Za pár minut se situace opakovala, jen daněk byl slabší, ale zato mám jeho krásnou fotku průhledem větvemi.



Další návštěvu jsme směroval do stejného místa, ale narozdíl od minula jako první prošla početná skupina muflonů. Bohužel jsem ale ještě nestihnul se na místě usadit, tak mám jen pár fotek a ne takové, jaké bych si představoval. Nevadí.
O chvíli později zase šustění, tentokrát z druhé strany. Pak se mezi kmenu objevil daněk, mířil přímo mým směrem, měl jsem dost času se na něj nachystat. Ale nějak se furt motal mezi kmeny, nedařilo se mi jej vyfotit čistě. Dostal se tak na dvacet metrů, to už mě zradil vítr a bylo vystaráno. Ale pěkná dvě rána to byla a pokud počasí vydrží, snad ještě něco přidám.





____________________________________________________________________________________________________________

21.10.2019

Podzim u horských potoků

je pokaždé krásný. Samozřejmě obzvlášť v období zlátnoucího listí javorů a doruda zbarvených buků. V Jeseníkách je takových potoků nepřeberné množství a jsou úplně jiné, než v Beskydách. Zdají se mi takové dravější, často zaříznuté v úzkých korytech, s množstvím peřejí a malých vodopádů.
Každý rok se vydávám jednou dvakrát na Skalní potok, určitě na podzim a když to vyjde, tak i v zimě či na jaře. Počasí teď je několik dnů nádherné, s modrou oblohou a tak jsem neodolal. V horách je už většina listí na zemi, okolo potoka je všude vrstva sytě rezavě zářícího listí. Je to až neskutečná barva a když do toho ještě probleskne sluneční paprsek, je na co se dívat a já se kochám. Nevím, které místo si vybrat, ke kterému splávku či peřejím zajít a jak se popasovat s fotkou. Nejsem žádný expert, fotím pro své potěšení, ale i tak je to náročné. Jdu proti proudu potoka ve vrstvě listí, musím dávat pozor na zasypané kameny či díry mezi nimi, sem tam se bota na kameni smekne na jakémsi slizu, sem tam uklouznu na skryté větvi. Kdyby mě někdo sledoval zpovzdálí, asi by si myslel, že jsem namol. Mnohá místa už mám nafocené několikrát, ale přejděte jen tak kolem, to se nedá. Peru se s nastavením foťáku, kontrasty mezi sluncem nasvíceným listím a stinnými kouty u kamenů jsou velké a dynamika foťáku to samozřejmě nezvládá dokonale. A do toho jiskřivá sněhobílá voda ... Téměř dvě hodiny uplynuly jako voda v potoce a já jsem si zavelel k návratu. Ale nechtělo se mi.
Tož snad se sem dostanu i v zimě, na zamrzlé peřeje či ledy v kaskádách, bude to zajímavé!


____________________________________________________________________________________________________________

15.10.2019

Daňčí říje jistě kdesi probíhá,

ale v "mém" rajónu ne tak docela. Nalákán na dobré daňčí setkání z počátku října jsem tajně doufal v mnoho dobrých fotek z právě probíhající říje. Několikrát jsem za brzkého rána spěchal do kopců a poslouchal, odkud uslyším typické rochání daňků. Sem tam se mi zdálo, že z dálky se něco ozývá, ale neměl jsem šanci tak daleko zajít, navíc přes strmé údolí.



Najednou jsem ale zaslechl rochání docela blízko, a ne jednoho daňka! Podle směru vím, kde daňci budou, Vítr mám dobrý, včera popršelo, takže listí je namoklé a moc nešustí. Je to má šance. Přicházím bukovo-javorovým lesem k takové březové  
houštině, je docela velká, odhaduji 100x50 metrů, jenže opravdu dost hustá. A odhaduji, že v ní je tak 6 daňků! Dva velcí rochají, další jen očumují a parohy doslova mlátí do kmínků bříz. Marně vymýšlím, kudy se k nim lépe dostat a do toho houští se fotit nedá. Rochání pomalu ustává, až je úplné ticho. Daňci se vytratili a já si začínám zoufat. Pak uslyším kousek dál ze svahu typický ostrý klapavý zvuk - daňčí paroží o sebe naráží. Trvá mi ale snad 5 minut, než se mi podaří přesně lokalizovat místo a pak se přiblížit na dobrou vzdálenost. Byl jsem mírně nad daňky, byli dva a o kousek dál další dva, ty jsem jen slyšel, ale kvůli větvím buků jsem je neviděl. Mí dva daňci se chvíli pošťuchovali, pak chvíli cosi žrali u padlého a rozkládajícího se kmene, aby se zase pustili do pošťuchování. Jako mezihru si jeden z nich hrál s pořádným kusem spadlé větve a pak opět vyzval kamaráda k hrátkám. Sledoval jsem je snad třicet minut, pak odešli kamsi lesem a já je nenásledoval.



Kdybych jen tušil, že to jsou zatím mí poslední daňci! Ale já bláhový doufal v další perfektní dny strávené s daňky. Jenže se zatím nic dalšího nekonalo, jen pár muflonů se mi podařilo v brzkém ránu našoulat. Byl jsem docela blízko, snad 30 metrů a chovali se naprosto přirozeně, jeden beran si dokonce lehnul přímo přede mne. Vítr však byl proti a bleskově ukončil tohle příjemné setkání. Fotky sice na vysoké ISO, nic moc, ale lepší, než nic.




Jen ti daňci zatrolení ....

Krátké video daňků je tady ....


____________________________________________________________________________________________________________

1.10.2019

Jelení říje je v nejlepším,

ale já jsem ji nechytnul v ten správný den. A opravdu jsem se snažil, nekecám :-). Tři brzká, ještě temná rána, tři namáhavé výstupy, abych byl při východu slunce již na místě a tři nepovedené "lovy". Jen poslední den jsem aspoň něco viděl, i když jeleni netroubili. Jedno krátké setkání s jelenem, jedno nečekané s kamzíkem a to bylo vše. A hned na to začalo pršet, mlha, vítr. Nemělo smysl zůstávat nahoře a tak jsem letošní říji nejspíš odtroubil místo jelenů já.



Po víkendu se počasí zlepšilo a tak jsem jako náplast použil focení v lokalitě muflonů a daňků. Bukové a smíšené lesy mě přivítaly už začínajícími podzimními barvami, do toho ostré, sotva vykulené slunce .. co si přát víc! Ale já vím co si přát, konečně pár kvalitních fotek! Pomalu procházím svými místy a nezbývá mi, než vzpomínat, co jsem kde fotil. Protože jsem za první hodinku a půl nepotkal ani chlup. No nic, jde se na další místo, říkám mu "u klády", protože to je padlý buk a já u něj sedávám a čekám, co přijde. Je to větší místo vlastně na plochém vršku, porostlé mohutnými buky a docela "průhledné". Takže už z dálky vidím, co přichází, to však neplatí z jednoho směru. A když si tak v poklidu svačím, oči přilepené k rohlíku se sýrem, něco mě donutí zvednou oči. A sakra! Snad 40 metrů přede mnou se právě z toho blbého směru vyloupla daněla! A za ní další a ještě několik včetně mladých. Vůbec jsem je samozřejmě neslyšel a naštěstí ani ony o mně neví. Jdou tak šikmo okolo mne, sem tam jsou za kmeny buků, sem tam je vidím mezi kmeny, ale bohužel do toho svítí to ostré slunce, je mi jasné, že budou nějaké přepaly na jejich světlých místech srsti. Zajímavé je, že i když je "sem tam to blbé slunce", musím fotit na ISO 3200 a časy tak 1/125 i delší. To zas toho bude mázlého ... Daněly prošly okolo a pomalu se vzdalovaly do protisvětla, tím hůř, tož nemohu mít, kruci, někdy lepší podmínky? No tak asi teda ne.



Zastavily se tak 150 metrů daleko a daly se do očisty těla. Chvíli přemýšlím, jak na ně. Pokusím se posunout blíž pomocí zákrytu silných buků, bohužel kvůli větru se nedostanu mimo protisvětlo. Popojdu asi deset metrů a zaujme mne nějaký malý pohyb kousek vedle daněl ... podívám se skrz teleobjektiv a hele HO! On to daněk a na místní poměry docela slušný! Musel tam být už před příchodem daněl, ty přesně věděly, kde mají svého pána. Pořizuji pár zajišťovacích fotek a tajně doufám v lepší, až budu blíž. Daňčí říje ještě v podstatě nezačala, ale daněk už pomalu obeznává daněly, flémuje a nervózně pochází od jedné k druhé. Nicméně snad pár dnů, týden a daňci začnou rochat.
Ale zpátky k mým daňkům. Než jsem se rozhodnul pro další postup mezi kmeny, daněk se vydal po úplně stejné cestě, po které přišly daněly. To ale znamená, že půjde blízko okolo mne! Stojím za kmenem buku a pokouším se o nějaké fotky přicházejícího paroháče. Časy závěrky mě však straší, přece MUSÍ aspoň něco vyjít. Neměl jsem odvahu zvednou ISO, možná by se projevil šum a to jsem nechtěl. Bohužel daněk šel docela svižným krokem, nic moc z toho nebude. Pak se zastavil u kořenů velikého buku, chvíli postál, očichal všechno okolo a opět svižně pokračoval okolo mne dál za horizont kopce. Za chvíli jej následovala jedna daněla s mládětem a tím celé divadlo skončilo.



Tak tohle byla fakt klika! Víc jsem si snad ani nemohl přát a už jsem opravdu natěšený, až se sem vrátím v plné daňčí říji. Balím fidlátka, mám to hodinku lesem k autu. Příští návštěva už bude i s krásným, barevným podzimem. Těším se, fakt.

____________________________________________________________________________________________________________

16.9.2019

Podzim znamená výšlapy do hor,

alespoň tedy u mě. Nemaje v blízkosti svého bydliště příležitost fotit jelení zvěř čí kamzíky, musím za nimi do jesenických kopců. A podzim má na horách nejen krásnou barvu a ostrý ranní vzduch, ale také například troubení jelenů a větší pohyb zvěře. Je tam prosté fajn.
Zhruba před měsícem jsem se na má oblíbená místa byl podívat poprvé, nyní to tedy byla návštěva druhá. A měl jsem tentokrát docela velká očekávání. První "lození" proběhlo v pozdním odpoledni, v slunečném dni a byla to vlastně příprava na další den, kdy jsem chtěl vyrazit ještě za šera.
Procházím po sotva znatelném chodníku na rozhraní vyššího lesa a rozvolněných smrčin. Pomalu, krok za krokem, rozhlížím se okolo, protože za každým smrčkem mohu narazit na vysokou či kamzíky. Daleko před sebou vidím hnědou skvrnku a pohledem do teleobjektivu odhaluji pasoucího se jelínka kousek pod chodníkem. Musím vymyslet, jak na něj, abych se neprozradil. Ale jinak než dál chodníkem to nejde, takže si snad zapamatuji, za kterými smrčky je. Asi po dvě stě metrech bych jej měl pod sebou vidět. Mezi travou a borůvčím objevím tmavě hnědou skvrnu ... to přece není jelen, ten byl daleko světlejší ... a teleobjektiv prozrazuje ležícího koloucha! Přemýšlím, jestli se dostanu níž a blíž, ale není šance. Pořizuji pár fotek, snad se podaří zaostřit a foťák se nebude chytat okolních trav a větví. Samozřejmě se chytal, takže kloudnou fotku nemám. V tom se vlevo od kolouška za smrčkem něco pohnulo, přišla se na něj podívat mamka. Úplně v klidu si lehla vedle koloucha a společně podřimovali. Pár fotek už snad vyšlo. Neměl jsem odvahu popojít kousek dál, snad bych toho jelínka ještě kdesi stihnul. Ale tajně jsem doufal, že se přidá k rodince. Kdybych si dřepnul či sednul, dolů na laň bych neviděl a tak stojím a čekám asi hodinu v podstatě bez pohnutí a začínam pociťovat kolena. Jelen ale nikde. Pak laň nastraží uši a já vidím, že kousek dál přichází jelínek! Jen to nebyl ten "můj" s pěkným parožím, ale loňský mládenec s "parožím". Bohužel jde za borůvčím a já vidím jen hřbet a kousek hlavy. Pak mě asi zradí vítr a divadlo končí.



Ale nevadí, ještě mám dvě hodiny šoulání před sebou. Vycházím strmým svahem kousek výš, kde mám větší šanci na kamzíky. Rozhled je dobrý, vidím tak kilometr úbočím, ale nikde nic. Najdu si místo pod smrčkem a čekám asi hodinku. Ale jen párek krkavců mi sem tam proletí nad hlavou. Pak zahlédnu hodně daleko hnědou tečku a rozhoduji se k ní přiblížit. Snad jelínek, snad laň, nedá se to zjistit. Vítr mám dobrý a za chvíli znovu objevuji tu hnědou skvrnku kousek před sebou. Je to srneček, kterého jsem potkal v těchto místech i před měsícem. Asi je tam doma. Ale čas nazrál, slunce je již jen kousek nad obzorem a tak sestupuji zpátky na chodník. Kousek nad ním zase cosi rezavého mezi smrčky. Ale! To je překvapení! Je to stejná tlupa vysoké, co jsem fotil před nedávnem. Vůbec o mně neví a pomalu stoupají mým směrem. Kleknu do trávy a čekám, za kterými smrčky se objeví. První jde laň, pak dva mladí jelínci a nakonec koloušek. Pasou se na trávě a pomalu stoupají snad 40 metrů ode mne. Pořizuji nějaké snímky, světla už moc není, snad něco vyjde. Nakonec mne laň odhalí, přece jenom nejsem vůbec krytý a tak pro jistotu volně odbíhají do smrčin. Na zpáteční cestě, naproti ve svahu přes hluboký zářez, troubí mohutně dva jeleni, jsou asi sto metrů od sebe. Chvíli jen tak stojím a poslouchám ...







Druhý den ráno je všude mlha. Předpověď ale deště nehlásí a tak riskuji a vyrážím do stejných včerejších míst. Cestou nahoru slyším kdesi nad sebou troubit nesměle jelena, pak utichá a já pokračuji v chůzi. Lámání ve smrčinách mi jelena prozradí, stojí a dívá se mým směrem. Mezi větvemi vidím i kousek paroží, ale žádná sláva to není. Stoupám dál mokrou travou, goretex negoretex, za chvíli mám boty i kalhoty "durch". Mlha se naštěstí rozfoukala, jen sem tam vítr přižene její cáry. Na východě se již slunce chystá probouzet, snad pár monut a vykulí se nad obzor. Pak nachytám srnu, jak vychází z mlází přes lesní cestu, v kapičkách bohaté rosy to vypadá fajn ... tož dobrý začátek rána.






Procházím dál do míst, kde by měli být konečně mí první letošní kamzíci. Ale ať se rozhlížím jak se rozhlížím, všude je zase úplně prázdno! To snad není možné, přeci neodejdu s prázdnou! Vymýšlím nějakou strategii ... no, zkusím vyjít ještě víc nahoru, kde se již svah vyrovnává, třeba bude klika. A najednou na obzoru plachta bílá ... tedy vlastně hnědý hřbet! A jen asi sto metrů přede mnou. Okamžitě poznávám kamzíka a určitě nebude sám. Pomalu vystoupám ještě pár metrů a ano, je jich tam asi osm. Žerou borůvčí, trávu, jsou jako sekačky, jak říká kamarád Martin u muflonů. Naštěstí tyhle sekačky sem tam hlavu zvednou a zahledí se kamsi do dálky. A opět připomenu Martina - jeho častým slovem při popisování podmínek k focení je slovo prekérka. A to já mám teď také. Nízké slunce svítí téměř přímo do objektivu, zpočátku fotím jen siluety proti světlému nebi, pak se kamzíci naštěstí kousek posunou a mně se daří dostat se kousek bokem z dostřelu slunce a k některým jedincům tak na padesát metrů. Takže sice furt prekérka, ale sem tam by mohlo něco vyjít. Je zajímavé, jak se mění barva srsti kamzíků podle jejich postavení k slunci. Od hnědé po téměř šedou. Raději bych tu hnědou, ale to je dnes jen málokdy. Najednou kamzíci zbystří, kamzice hlídač zavelí a v tu ránu odbíhají ode mne kamsi do dálky. Tak tohle jsem nezavinil já! Otáčím se, abych našel důvod a je to jasné, odhaduji tak kilometr daleko se na staré cestě vynořil starý traktor s vlekem! Zajímavé, jak na něj kamzíci reagovali.



Já to tím pádem pro dnešek balím a horským lesem se vracím. Ještě jsem zahlédnul ležícího jelena se slušným parožím, ale byl ve tmě, daleko, mezi smrky. Když se zvednul, následovaly ho i čtyři laně. Kdo ví, třeba to byl jeden z těch včerejších trubačů.



____________________________________________________________________________________________________________

1.9.2019

Vedro, vedro, vedro ....

takže téměř ani nemá smysl jít kamsi za zvěří. Ta zatahuje velmi brzy do chladnějších míst lesů a houštin, šance na dobrou fotku moc není. Takovou vyfotí teď jen kamarád Martin pro svůj web www.martinzatka.com :-).

Já se šel po měsíci a půl zchladit k vodě. Slunce bylo ještě za obzorem, vybíral jsem si místo, kam se sednu pod maskovačku, když pár metrů nad vodou se z dálky přímo ke mně blíží majestátný pták. Z minula už vím, kdo to je - orel mořský. Nade mnou udělal pomalou otočku a odlétá zpátky. Foťák ještě samozřejmě v batohu :-). Fajn ranní přivítání! Teplota okolo čtrnácti stupňů, nad vodou se vznáší mlhavý opar, ale kdyby bylo blízko něco k focení, byla by fajn fotka. Bezva ranní atmosféra. Tajně jsem doufal ve volavky bílé, které tady v tomto období loni v docela hojném počtu lovily. Dneska ani peříčko. Ve skrytu duše doufám, že přiletí za nějakou tu hodinku. Usedám pod malé vrbičky a netrvá dlouho a přiletí několik bekasín. Sedají do mělké vody dost daleko ode mne a ne a ne se přiblížit. Jen chodí dokola a dlouhými zobáčky hledají v blátě potravu. Tak aspoň pár dokumentů, na web to snad s velkým výřezem stačit bude.



V tom se ozve zleva známé písknutí a za vteřinu kolem mne proletí těsně nad vodou modrý blesk. Tak stále jsou ledňáčci tady, tohle mi pokaždé vydatně pozvedne náladu. Je neuvěřitelné, jaké zatáčky jsou schopni v tom rychlém letu zvládat, když vlétávají z otevřené vody do ústí potoka a pak kličkují v jeho meandrech. Na vodě se stále nic neděje, ale trpělivě čekám. Asi za dvacet minut letí ledňáček zpátky k přítoku a za chvíli za ním další! Mám nápad, píchnu do bláta k vodě nějaký klacek, třeba si sedne na chvíli a já budu mít místo volavek ledňáčka. Jak vymyšleno, tak uděláno. Neuplynula snad ani půlhodinka a ledňáček je na mé větvi, mladá letošní samička! Slunce je ještě docela nízko, mírně v oparu a tak je krásné světlo. Fotím klasického ledňáčka "na klacku", ale nevadí mi to. Najednou se ledňáček přikrčí, našponuje krk a já vím, co se děje - kdesi blízko je druhý ledňáček. Slyším písknutí, můj model zaujímá bojový postoj, v hledáčku nevidím, co se okolo děje, jen doufám, že něco bude. Pak vetřelec proletí těsně nad mým ledňáčkem, ten zvedne krátce letky nad hlavu .... a já fotím! Tohle musí vyjít! Za další vteřinu je větev prázdná a já nemám ani odvahu se podívat na displej foťáku, co se povedlo a co ne. Nakonec v rychlosti zmáčknu příslušný čudlík a i bez brýlí vidím, že by na kartě něco mohlo být.




Sedím ještě asi hodinku, ale nikde nic. Začíná být vedro a tak se rozhoduji podívat se do meandrů přítoku. Vody je teď docela málo, s mými vysokými gumovými "botami" mohu jít potokem. Jinak tady bývá tak metr a půl vody, to bych nezvládnul. Asi za čtvrtou zatáčkou vzlétne mezi vrbičky ledňáček, vzpomínám si, že posledně tady byl také. Takže usedám na břeh do vysoké trávy, výhled na odsedací pařízky a větve mám, už chybí jen ledňáček. Během asi hodiny mi proletí několikrát metr dva vedle nohou, ale míří dál proti proudu. Sem tam mi při čekání spadnou víčka, tak na deset vteřin, pak se donutím je otevřít .... a ledňáček sedí kousek přede mnou na pařízku! Já jeho přílet normálně zaspal. Než na něj stihnu namířit objektiv, ledňáček vyletí asi 3 metry nahoru do vrbiček. Už je to dost daleko, dobrá fotka z toho nebude. Jak jej tak sleduji skrz hledáček, začíná pomalu otvírat zobáček, jakoby se dávil a já tuším, co přijde, jednou už jsem tohle zažil. Fotím sérií a nakonec to docela vyšlo. Vývržek nestrávených zbytků rybiček ve formě bílé kuličky plesknul do vody. Bohužel se mi v té změti listí a větviček nepodařilo rychle dobře zaostřit, ale jako dokument to stačí. Jsem spokojen, balím. Volám do města Martinovi, jestli nezajdeme před obědem na kafe. Byl pro a tak jsme si na chvíli sedli do stínu před kavárničkou, on povykládal, jak bylo v horách, já zase, jak bylo v údolí :-).





____________________________________________________________________________________________________________