Aktuality                       Starší příběhy a popisy najdete v sekci Starší "aktuality"
 



7.8.2020

Za sedmero horami, za sedmero lesy ...

žijí tvorové, mnou nazývaní kozlíci :-). Každý rok se za nimi vydávám, funíc do prudkých svahů, abych si pak vychutnával krásné výhledy či náladu vstávajícího nebo usínajícího dne. To je opravdu balzám na duši i na tělo.
Díky počasí, kdy je každý den jiná předpověď a každý den pak všechno úplně jinak, mi nějak nevyšel čas za nimi zajít. V dešti to není ono, za mlhy už vůbec ne a přece jen nemohu zajít z hodiny na hodinu podle aktuálního stavu počasí, nemám to ke kozlíkům deset minut. Ale pak se vše sešlo a já později odpoledne šlapal do kopců. Úplně jasná a sytě modrá horská obloha slibovala i krásný večer, bude-li nějaká fotka, je to jako bonus. Pomalu procházím horskou trávou mezi smrčinami a snažím se zachytit pohyb nebo hnědou skvrnku, znamenající zvěř. Jakoukoliv. Mohu zde narazit na jelení zvěř, na srnčí, na kamzíky. Najednou zaslechnu docela silné šustění, chvíli nedokážu najít jeho příčinu, pak se z trávy vynoří ježek! Tož toho jsem nečekal. A po chvíli slyším před sebou dupot kopýtek, je mi jasné, že jsem zradil vysokou. V mezerách mezi smrčky proběhne stádečko asi pěti kusů, včetně mladého jelínka s parožím v lýčí. Nevadí, že mám jen jednu fotku, určitě ještě bude příležitost.
Šlapu dál a po chvíli v protějším svahu vidím pár jednotlivých skvrnek, to jsou kamzíci! Jen se k nim nějak dostat na "dostřel".  Nakonec se blíž dostávám, ale kamzíci, nejspíš samci, jsou neustále v pohybu a není jednoduché s nimi držet krok. Nakonec se mi pár fotek daří, zapadající slunce dává krajině krásnou barvu Zvěř tady je a tak se těším na ráno.



Ještě za kuropění (no schválně, víte, která část rána to je? :-)), kdy kohouti opravdu nekokrhali, zase stoupám na místa zvěří políbená. V dálce na svahu objevím tři skupinky hnědých skvrnek, teleobjektiv mi poví, že to je vysoká! Snad celkem patnáct kusů, ale zatahuje do dolních pater lesa, nemám šanci se k nim dostat blíž. Tak snad nadejde můj čas při jejich říji. Pokračuji dál do míst, kde jsem včera viděl kamzíky a opravdu jich pár zahlédnu. Ale najednou se kamzíci dali do běhu, samozřejmě ode mne, ale nebyl jsem to já, kdo je vyplašil. Zmizeli v dálce za oblinou svahu a já se rozhodl se za nimi vydat, třeba budu mít štěstí. V místě, kde mi zmizeli, jsem se na nějakou dobu usadil pod malou skalkou, třeba ještě nějaký přijde nebo se vrátí. Ale ani za jednu hodinu nikde nic, ani za druhou. Vstávám, přemýšlím, co dál a rozhoduji se podívat ještě kousek dál po svahu. Projdu pomaličku tak dvě stě metrů a najednou vidím v borůvčí malé růžky! Jo, tam leží kamzík! Odhaduji to na sto metrů, musím se dostat blíž a využívám malé smrčky jako krytí. A pak najednou vidím těch růžků několik, pak i hnědé hřbety dalších kamzíků i tmavší srst kamzíčat! Je jich celkem snad dvacet, jsou úplně v klidu, popásají se na borůvčí, polehávají, kamzíčata sem tam dovádí. Parádní podívaná a já honem nevím, co fotit dřív. Má to sice malou chybičku, protože kamzíci mají většinu času hlavu zabořenou v borůvčí, nebo leží a je jim vidět jen růžky, ale pár fotek jistě bude. Je tady i jejich školka, kdy si pár samic hlídá dohromady asi deset kamzíčat, je radost je vidět. Užívám si to.



Kamzíci pomalu schází do vyššího lesa, já za nimi, naštěstí v mechu a trávě se dá jít docela tiše. Jen musím dávat pozor na staré kamzice, ty mají oči všude a okamžitě syknutím varují ostatní. To by byl konec focení. Procházím s nimi hezký kus svahu, nemohu se vynadívat. Nakonec si fotím kamzíka snad na dvacet metrů, v jasně zeleném borůvčí mu to sekne.
Ale doba mého návratu se neúprosně blíží, opouštím ty krásné horské tvory a fičím domů. Poslední návštěva k nim to letos určitě nebyla!

Krátké video s kamzíky je tady ....  je to trochu roztřesené, no jo no ....



____________________________________________________________________________________________________________

3.8.2020

Kometa Neowise mezi liškami ...

:-) zajímavý začátek, že? Ale jde o tři samostatné fotoakce - liška, kometa, liška.
Večer jsem si zašel na "svou" louku poblíž Města Albrechtice, jen tak se podívat, jestli je pokosená, jestli jsou na ní balíky. No jo, srnčí říje se blíží, je potřeba poznat podmínky na louce a podle toho si připravit kudy na louku přijít, abych byl úspěšný a čeho mohu využít. Na louce ani chlup, ale do západu slunce ještě nějaká hodinka chyběla, tak jsem si sednul do houští pod les, vím, že tudy přichází srnčí na večerní pastvu. Sotva jsem se zamaskoval, zasednul a dal foťák na stativ, všimnu si asi 50 metrů úplně vpravo jakéhosi pohybu. Něco hnědého, malého ... ježek? Zajíc? A hup, spoza travnaté muldy vyskočila liška a šupem mým směrem! Bleskově jsem sundal foťák ze stativu, vykroutil tělo o 88 stupňů a dal se do focení. Liška byla v klidu klusala stále ke mě, v tlamě cosi nesla, asi hraboše. Když mě tak v patnácti metrech uviděla, položila hraboše do trávy a šla zase blíž, aby si mě prohlédla. Vítr byl dobrý, došla možná tak na sedm osm metrů, chodila sem tam, pak to zkoušela těsně podél, houští, to byla ode mne tak čtyři metry, ale nakonec ji ostražitost přemohla a hopla do křoví. Tak to byl supr zážitek! A teprve u počítače jsem zjistil, že to nebyl hraboš, ale pravděpodobně kus zmije! Na té "podkově" je trošku vidět klikatá čára a barva také odpovídá.



O dva dny později se nebe večer krásně vyjasnilo, kdesi jsem četl, že kometa Neowise je ještě vidět, tak jsem se vypravil na kopec. Při již nočním příjezdu, kousek od místa focení, jsem na úzké silničce uviděl několik kličkujících jasných bodů kousek přede mnou. Zpomalil jsem na "krokovou" jízdu a pak jsem viděl tři liščata, jak se zoufale snaží zaběhnout mimo cestu to trávy. Nakonec se jim to povedlo, já mohl zaparkovat a fotit. Žádná sláva to ale nebyla, i když kometa byla vidět, já tohle fotit neumím, byl to jen pokus. Pak jsem se ji další den pokoušel fotit i přímo ve vesnici a na mé zahradě, také nic zajímavého, ale aspoň mohu dalších 6200 let říkat, že ji mám, než přiletí znovu. :-)



Večerní focení lišky jsem vystřídal ranním příchodem na louku, to jsem už doufal i v nějaké srnčí, přeci jen je říje na počátku. Na louce opravdu pár kusů bylo, ale hodně roztroušeně a nefotitelně. Chvíli čekám v kraji louky, co se bude dít, ale srnčí zatáhlo velmi brzy a louka se vyprázdnila. Pak jsem daleko na kraji louky pod lesem, zhruba v místech mého večerního focení, uviděl dvě hrající si liščata. Přemýšlím, jestli to za pokus stojí, ale liščata zaběhla za takovou bouli a zmizela mi z dohledu. To je moje příležitost! Těch dvě stě metrů k lesu do kopce jsem téměř vyběhl a pomaličku se šourám podél kraje lesa směrem, kterým lišky zmizely. Na tom hrbu louky se mi pomalu odkrývá, co se děje za ním a asi padesát metrů před sebou vidím liščí uši. Jsem ještě daleko na dobrou fotku, musím blíž! Dalších asi třicet metrů mi trvalo snad půl hodiny, vítr byl dobrý, ale praskot suchých stébel či šustění sena mě může snadno odhalit. Nakonec se s jednoho páru uší staly páry tři! Liščata ležela na pásu sena, kousek od lesa a evidentně si to užívala. Sem tam se posadila, podrbala, zívla, obešla malé kolečko, aby si zase lehla trošku jinak. I když se mým směrem některé z liščat podívalo, tu zelenou hroudu u lesa nepovažovalo za něco špatného. Jedno z liščat si dokonce zašlo ulovit hraboše, ale bylo přímo v protisvětle, výsledek focení nic moc. Někdy byly opravdu docela blízko a já si tu ranní chvíli na slunci opravdu užíval.



Pak jedno lišče přišlo tak na tři metry, ale to už mě odhalilo, možná nějaký můj nevhodný pohyb nebo se dostalo do větru, nevím. Ale do lišek jako když střelí a rázem je louka prázdná. Nevadí, mám je na kartě!

Krátké video lišek je tady ....


____________________________________________________________________________________________________________

26.7.2020

Tak vody už mám až po krk,

skoro né jen obrazně, i když ji fotím rád, což o to. Ale nějaké to zvíře by se šiklo.
Na jednom z webů, kde jsou k nahlédnutí parádní wild fotky, jsem od kolegy dostal tip na vypuštěný rybním v okolí Studénky. A to není od mého bydliště až tak daleko. Sliboval mi na něm čápy černé, nějaké brodivé ptáky, volavky a snad i ledňáčka. Ještě ten den později odpoledne obcházím doporučený rybník a při příchodu samozřejmě plaším několik čápů i volavek. Zvažuji, kam zasednout, všude je už jen blátivé dno s vyčnívající pařezy a jen při přítoku je ještě větší kaluž. Tož to zkusím tam. Sedám pod hranu břehu, téměř do bláta, maskuji se a vyčkávám. Asi milion komárů mi dělá společnost zhruba dvě hodiny, ale žádný z ptáků se již na rybník nevrátil. Začíná se šeřit, pomalu balím, ale rychle utíkám komárům. Zklamán nejsem, byla to jen průzkumná návštěva.

Další den zasedám u rybníka o něco dřív, ale na maličko jiném místě, kde budu mít i lepší světlo. Fouká trochu vítr a komáři sem tam nestíhají, což je jen dobře. Při příchodu opět plaším ptáky, ale tentokrát jen volavky popelavé, čápi se nedostavili. No jo, v přítoku už je opravdu málo vody a větší rybky jsou určitě vyloveny. Ale uvidím, co se bude dít. Opět hodinka čekání a pak se v rákosí na ostrůvku nedaleko cosi pohne. Mládě slípky zelenonohé se vydalo do bláta něco posbírat. Je to legrační střapec :-). Pomalu se přibližuje, ale zastavit nechce, je docela rychlé a tak nevím, co bude na fotkách. Nakonec projde tak 5 metrů přede mnou, snad pár fotek vyjde.



Vtom mě zaujme cosi hnědého placatého vmáčknutého do bahna na okraji dalšího ostrůvku. Jen chvilku tápu, než určím toho lezce. Vydra! Tak ty jsem tady nečekal, včera nebyly ani její stopy v blátě a najednou je tady. Klouzala na řídkém bahně, sem tam se pokoušela i popoběhnout a sem tam zabořila čumák do bláta. Nevím, co hledala, snad škeble, snad něco jiného. Bohužel byla ale hodně daleko, nevím, sto metrů? Ale stejně fotím, třeba i z výřezu fotky něco bude, o takový zážitek přece nemohu přijít! Mezi slípkami udělal docela paniku, běhaly sem a tam okolo vydry, není se co divit, v okolí měly svá mláďata. Vydra doklouzala asi padesát metrů od ostrůvku, pak čelem vzad a stejnou cestou zpátky. Ještě hodnou dobu byl z rákosí slyšet křik slípek.




Pak mi chvíli dělal společnost ledňáček, ale seděl na kůlu ve vodě trochu za rohem, nedalo se jej fotit. Za pár desítek minut přiletěly alespoň na chvíli dvě volavky, pár fotek a pak zase mazaly pryč. Ještě jsem čekal dlouho, ale změna žádná, takže domů.



Za pár dnů jsem se odstěhoval na chvíli na chatu v Jeseníkách, jsou prázdniny, takže mě potkaly dědečkovské povinnosti - hlídání. Vnuk se ještě neprobudil a já si jen tak sedím u ranního kafe na zahradě. Je krásné, slunečné ráno, pozoruji ptáky u krmítka, když vtom mě překvapí  cosi velkého, co na chvilku zastínilo slunce a sneslo se to úplně tiše na pahýl vysoké seříznuté břízy, co je v kraji zahrady. Čáp! Zakloní hlavu a klape zobákem. Vím, odkud je, asi 200 metrů daleko mají hnízdo. Je ode mne tak 30 metrů. Stihnu výběh pro foťák? Pomalu vstávám, pomalu se sunu do chaty a pomalu se usazuji zpět v křesílku. Čápa to evidentně nijak nerozhodilo a tak jej v poklidu fotím. Nevím, co měl s pahýlem v úmyslu, ale chvíli z něj loupal kůru, chvíli třásl větvemi a chvíli se jen tak rozhlížel a vydržel to deset minut. Tož dobré kafe!



Tentýž den večer se chystáme na kometu. Teda fotit, ne na ní jezdit. Ale o tom a dalších úlovcích na místních loukách příště :-)

Krátké video čápa je tady .... má to cca 1 minutu ...

____________________________________________________________________________________________________________

13.7.2020

Mé "potoční" období pokračuje

a není to jen proto, že se ve zvěři nedaří. Ale od začátku. Od mého kamaráda Ivoše jsem před nějakou dobou dostal mejl s odkazem na různé fotografie z Jeseníků. A jedna série fotek pojednávala o Rudohorském vodopádu. Já o něm do té doby neslyšel, tak jsem honem zapátral u strejdy Gůgla a podle fotek mě opravdu nadchnul! Nééé, strejda néé, vodopád. Takové krásné a velké vodopády má málokterý jesenický vodopád, pokud vůbec.
Takže už zbývalo jen naplánovat vhodný čas a čím dřív, tím líp, dokud je v horách dost vody. Vodopády se nachází v západním úbočí Keprníku, nevede k nim turistické značení, ale cesta není náročná, kousek po lesní cestě a kousek po silničce, která končí u Rudohorské chaty. Tak hodinka a něco z Filipovic.

Nastal den D, vycházím poměrně brzy a u Rudohorské chaty se na chvíli zastavuji, potřebuji doplnit živiny a za chvíli zase vyrážím bukovým lesem okolo Rudohorského potoka k vodopádů. Na potoce vidím krásné kaskády, na ty přijde řada až na zpáteční cestě při sestupu, prvořadé jsou vodopády. K vodopádům je to od chaty do kopce jen zhruba kilometr, ale s nákladem fototechniky funím slušně. Přicházím k další lesní silničce a sto metrů nad ní už vidím mezi stromy probleskující vodopád! Tak jestli jsem si myslel, že stoupání pod vodopády bylo dost strmé, tak k vodopádům je to ještě horší! Naštěstí ale jen kousek a už stojím pod prvním z nich, s uměle vytvořenou malou lagunou. Na objektiv dávám polarizák, vše dávám na stativ a hledám vhodná místa.





Slunce sem tam svítí, sem tam je na chvíli zakryto bílými mráčky a já se těžce rozhoduji, zda fotit se sluncem či bez, každá má své pro a proti. Tak fotím oboje. Jen musím dávat pozor, kam šlapu, všechny kameny jsou fest, ale opravdu fest kluzké a slizké. Krásný vodopád, určitě přes patnáct metrů dlouhý.



Tak, první vodopád mám za sebou. Krátký výšvih lesem a jsem nad vodopádem, u takové fajn šlajsny. Je mi jasné, že slizká řasa v tom hladkém korytu je zrádná a špatně stoupnout, tak jedu jako blesk se závěrečným skokem na vodopádu. Opravdu musím obezřetně. Ale mám se rád a vůbec neriskuji, i když by některé záběry přímo z vody byly bezva.



A od téhle šlajsny vidím další vodopád, který ostrým kamenným zářezem vtéká do malé laguny. Pořizuji jak fotky odspodu, tak shora pro představu, jak jsou vodopády opravdu strmé a velké. I tento musí mít minimálně deset metrů.  A jak jinak, zase je to slizoun.



A zase stoupám okolo vody k poslednímu vodopádu. Jako mezihra je nachystáno pár pěkných kaskád a za nimi už je vidět i slyšet podle mne ten nejkrásnější vodopád. Je opravdu majestátní, na fotce se to tak nezdá, není s čím moc porovnávat, ale opět si troufám na deset metrů dravé vody! Jen ten prostřední schod má na výšku tak tři metry. Voda se tříští o kameny a vytváří drobnou mlhu spolu s poryvy zvířeného vzduchu. Jsem úplně fascinován jeho velikostí, krásou i divokostí. Jen pobíhám po obou březích a fotím a fotím. Mám strach, abych měl aspoň pár slušných fotek, nevím, kdy bych se dostal na jeho další návštěvu a za jakých podmínek.
A pak už jen sedím, rozbaluji svačinu, jím, popíjím a kochám se.



Všechno jednou bohužel končí, velím si k návratu. Však ještě nějakou vodu pofotím při sestupu k Rudohorské chatě. Ale je to docela namáhavé focení, strmý zářez, hodně kamenů okolo potoka, pořád nahoru a dolů, neuklouznout ...




Tak tenhle výlet mě opravdu bavil a jsem maximálně spokojen. Není co dodat :-)

____________________________________________________________________________________________________________

27.6.2020

Děšťové přeháňky i docela vytrvalý déšť

mi bránil vyrážet někam za focením. Potoky i řeky hrozily vylitím z břehů a přiznám se dobrovolně, že v takové situaci jsem moc odvahy neměl.
Ale vše jednou skončí a tak když se ve čtvrtek ráno ukázala modrá obloha, musel jsem ven. A nejspíš jsou ideální podmínky na focení menších horských potoků, vody v nich bude dost. Ale kam do Beskyd zajít? Jako první mě napadla Satina a její "provařený" vodopád. A pak ještě potok Bučací, tekoucí z úbočí Smrku. Ten jsem fotil brzy na jaře, ale vody měl hodně málo.

Ráno jsem sice nevstal se sluncem, ale to nevadí, potoky tečou celý den a já věřím, že pod stromy u nich moc slunce nebude i během dopoledne. Na Satině jsem byl naposledy před dvanácti roky a v tu dobu v ní bylo vody málo. K satinskému vodopádu lze přijít proti proudu po obou březích a když bude potřeba, přebrodím se. Už cestou okolo vody bylo vidět úplně čisté koryto, bez nánosů, bez písku, odhalené kameny a holé kamenné břehy. Voda to tu asi v posledních týdnech musela docela pročistit. Ale to je jen dobře, potok vypadá tak nějak divočeji. Pár set metrů k vodopádu si prohlížím potok a hledám vhodná místa k focení při zpáteční cestě, v první řadě budu fotit vodopád a jeho blízké okolí.

Za chvíli jsem nad vodopádem, nedá se přeslechnout, voda v něm opravdu jen hučí a je jí dost! Vodopád vlastně "prorazil" takové skalnaté bradlo napříč korytem, tvoří v něm hluboký zářez. A levostranný potůček, který se před vodopádem napojuje na Satinu, je také krásně bohatý na vodu. Voda se na všech kaskádách tříští a tvoří jemný mlžný závoj, který v paprscích slunce vybadá nádherně. Ale dost snění, kloužu prudkým svahem k potoku a za chvíli jsem u vody. Jsem tu sám, nádherné pokoukání to je. Přemýšlím, co odkud fotit, pobíhám po břehu sem tam a hledám vhodnou kompozici. Vybaluji foťák, objektiv a stativ a začínám. Snímky na kartě přibývají a jednu stranu vodopádu mám "vyčerpánu"¨. Chtělo by to na druhý břeh, ale po kamenech se to nedá, na to je potok hodně plný. Takže boty a ponožky dolů, hodit na druhý břeh, abych tam opravdu musel a pak už brodím. Voda je tak pod kolena a překvapivě není moc studená, kameny nemají na sobě ten typický potoční sliz, nekloužou a jsou úplně čisté, snad pomohla ta velká voda. Po pár metrech už jsem zase na suchu a věnuji se pohledům z opačného břehu. Opravdu si to užívám!



Čas ubíhá strašně rychle a je mi jasné, že druhý potok už dneska nestihnu. Na zpáteční cestě jsem si "poznačil" ještě pár míst, která stojí za zastavení, to však znamená opět přebrodit. To už ale nejsem u vodopádu sám a mé druhé brodění dává inspiraci několika turistům. Sestupuji podél proudu, zastavuji se na těch vybraných místech, jednou stojím kvůli fotce snad patnáct minut po kolena ve vodě, chlad necítím, jen potom jsou nohy tak nějak do červena :-).



Tak dneska jsem po dlouhé době docela spokojen, potok s množstvím vody a pročištěný proudem mě mile překvapil. Jestli máte možnost, stojí to v tuhle dobu opravdu za návštěvu.


____________________________________________________________________________________________________________

7.6.2020

Vydal jsem se do ranního lesa vyfotit cokoliv,

není to můj první pokus v posledních týdnech, snad bude fotka či dvě. Na řadě byly smíšené lesy okolo Žimrovic, takže očekávám opravdu všechno možné.
Tenhle čas uprostřed nejdelších dnů v roce je šílený, protože musím vstávat tak o půl čtvrté ráno. A to mám některé lokality téměř "za rohem". Vstupuji do lesa s prvními paprsky slunce, v noci pršelo, mokré listí nešustí, les voní .... nádhera. Zkuste si to také někdy za úplného svítání, je to balzám! Ale něco tu přeci jen chybí - zvěř. Pamatuji roky, kdy jsem během hodiny potkal všechno možné a opravdu se to tady zvěří docela hemžilo, nebylo nezvyklé potkat třeba patnáctihlavé stádo daňků či muflonů. Dnes to je po celý rok o jednotlivých kusech. Ale s tím nic nenadělám, musím vzít, co je.
Sundávám batoh ze zad a vytahuji foto výbavu .... a sakra! Asi 50 metrů přede mnou se pohnul v malé pasece daněk, dokonce snad s parožím v lýčí. No jo viděl mě dřív, než já jeho. Nestačil jsem udělat nic. Nevadí, třeba je to znamení lepších setkání. Pomalu procházím lesem, zatím nikde nic dalšího. Usedám ve svahu, pod sebou malou paseku částečně porostlou mladými smrčky a současně plaším mladého mufloního beránka, ležel utajeně v listí kousek nade mnou! Tak to je už druhé mé selhání. Ale při pohledu do paseky vidím hnědý hřbet. Srna? Daněk? Těžko říct. Ale to něco je úplně v klidu a pomalu se vynořuje zpoza smrčku. Daněla! Naštěstí vyšla do malé světlinky a dala se do ožírání letošních smrkových přírůstků. Jo jo, ty chutnají dobře, jako mladí jsme si z nich dělali čaj. A krásně voní. Pár snímků se snad podařilo, pak daněla zatáhla do smrčí a byl konec.



Prošel jsem potom lesem snad další tři kilometry, ale nepotkal jsem už nic živého. Divné. Okolo jedné lesní cesty jsou po okrajích staré smrkové pařezy, hodně zarostlé travou a dost shnilé. A u jednoho pařezu je datel! Tak tebe musím dostat! Datlů tady vídávám i slýchávám dost, ale stále jen kdesi daleko a vysoko na kmenech. O hnízdní dutinu nezavadím. Takže opravdu musím! Když datel slétne ke kořenům do trávy, mám příležitost se o něco přiblížit. Z trávy okolo pařezu lítají třísky kus nad trávu, je to legrační, protože datla není vůbec vidět. Po několika takových pařezech jsem konečně dost blízko, aby to stálo za fotku. Naštěstí datel navíc přeletěl na další pařez, na který mám slušný výhled a je docela blízko. Fotím, závěrka cvaká, ale nejsem si jist ostřením, objektiv se chytá trávy okolo, snad něco vyjde.



Hodiny ubíhají a je čas návratu. Na zpáteční cestě jdu okolo pařezu, kde jsem posledně fotil srnu a hele! Srna je tam zase a tentokrát už úplně bez zimní srsti. Chvíli si mě prohlíží a dává mi čas na dvě fotky. Pak hopne do smrčí vedle.
Nu což, pár fotek mám, nejsem úplně nespokojen.



____________________________________________________________________________________________________________


25.5.2020

Měsíc je pryč, nicméně ne a ne se focení rozjet.

Jo jo, vím, furt si stěžuji, ale je to pravda, stále jen takové drobky, útržky a množství totálně nepovedených fotek.
Nicméně sem tam by alespoň náznak "opravdového" wild focení. Zabrousil jsem do jednoho bývalého loviště pánů Rotschildů, na cokoliv, co potkám. A potkal jsem daňky, byli zalehlí v již vyšší trávě, takže jsem zpočátku viděl jen jejich uši či sem tam hřbet. A mezi nimi jeden albín! Toho jsem fotil už někdy na konci března, takže opáčko. Už bylo dost ostré slunce, bylo mi jasné, že to nebude ono, ale třeba budu mít štěstí. Čekal jsem asi patnáct minut, daňci se zvedli a já doufal v dobré focení, ale hustý lesík javorů mi umožňoval focení jen  v průhledech mezi kmeny. Daňci pár minut jen tak postávali, pak ale odešli dál do lesů a bylo vystaráno.



Pak jsem se do stejné lokality vydal na jezevce, tedy spíš se jen podívat, jestli tam je a náhodou nevyleze ještě za světla. Jezevec vylezl, bohužel už nefotitelně, ale je fajn, že tam je a mohu se pokusit příště. Je to stejná nora, v které byli loni psíci. Ti tady ale nejsou a zatím jsem je jinde nenašel. Společnost při čekání mi na chvilku dělal zajíc, prohopkal dva metry okolo mě, pak se usadil v čerstvé trávě a chvilku si pochutnával.



Krátké zaječí video je zde ...


Další lesní návštěva byla do oblasti muflonů. To nebyl tak špatný den, viděl jsem hodně různé zvěře od muflonů, daňků až po prasata, ale fotka nevznikla žádná. Až při návratu jsem ve svahu nachytal srnu u obnaženého pařezu, kam zřejmě kdysi dávali myslivci sůl pro zvěř. Viděl jsem tam kdysi i daňky a divoká prasata.



Loni jsem v tomto čase fotil jezevce i s mladými, to se tehdy opravdu vydařilo. A tak jsem se byl na jezevčí nory podívat i teď, stále je vidět jejich aktivita při rozšiřování či úpravě nor. U jedné čerstvě vyhrabané jsem večer zasednul a čekal na ten jejich správný čas, ten je zhruba okolo půl deváté. Počasí vyšlo parádně, čistá obloha, slunce kousek na obzorem a osvětluje celé jezevčí bydlení. Ale v půl deváté už moc světla na focení není, snad se něco podaří, hlavně, aby vylezli! Dvě minuty po půl jsem se dočkal, ale byl vidět jen kousek hlavy a tak to zůstalo pár dalších minut, ale musím balit, světlo už není. Tak za nějaký den či týden nashle, jezevci!



A poslední fotovýprava byla k přehradě, na mou oblíbenou lokalitu pro focení ptáků. Tentokrát jsem chtěl vyfotit ledňáčky i s úlovkem, který nosí mladým v noře, vyhrabané v hlinitém břehu. Jenže přilétávali velmi řídce, často přímo do nory a na okolní větve sedali málo a jen na pár vteřin. Snažil jsem se, snažil, pár fotek mám, ale zase to není ideální. Snad bude víc příležitostí, až vyvedou mladé a bude tím pádem více ledňáčků v okolí. Jsou to krásní ptáčci a jejich typické pískání při příletu na větvičku  při letu těsně nad hladinou je nezaměnitelné.



A víc toho opravdu nemám.


____________________________________________________________________________________________________________

29.4.2020

Touláním po různých lokalitách jsem se k několika fotkám dostal,

ale je to zatím spíš takové náhodné setkání. A tam, kam jsem šel cíleně za něčím konkrétním, se nekonalo nic.
Jedna z cest mě zavedla do Beskyd, k potoku Stolovec, teče mezi tisícovkami Malá a Velká Stolová, bohužel v něm teď není moc vody, když jsem okolo něj šel turisticky někdy v únoru, bylo to o něčem jiném. Nevadí, pokusím se o pár fotek. V docela strmém zářezu je spousta mechových kamenů, splávků i malých tůněk, docela fajn potůček. Strmější stoupání a balancování na kamenech nevadí, mám hodně času, věnuji se jen potůčku.



Další toulání bylo v Černém lese, bývalém to lovišti Rotschildů. Sem chodím převážně za daňky, fotil jsem tady loni psíky i jezevce. Když jsem jen tak seděl pod obřími buky a oddával se zvukům lesa, přihopkala odkudsi veverka, chvíli mi dělala společnost, i když moc blízko se jí nechtělo. A to jsem ji fakt přemlouval! Další "posezení" bylo v břízkách a smrčí, kudy sem tam protahují daňci. Tentokrát jsem ale daňky vyplašil, místo nich se přišla podívat srna. Docela blízko, jen si mě prohlédla a dál mi nevěnovala pozornost.



Do třetice jsem si zašel na večerní louku, vychází sem nějaké srnčí, když se zadaří a zrovna nikdo z nedaleké vesnice nejde se psem. Neseděl jsem v kraji lesa ani dvacet minut a z hradby kvetoucích keřů doslova vyběhlo pět kusů srnčího. Bylo ale dost daleko, nicméně pokud se naplní scénáře předchozích návštěv, měli by se pomalu posunovat směrem ke mně. A taky, že jo. Pak starší srnec prohnal mladého, běželi přímo na mě, ani jsem nestačil ostřit. Myslel jsem, že mě snad porazí, ale jeden ostrý odskok toho pronásledovaného to napravil. Vítěz se na chvíli zastavil, pořídil jsem fotku a najednou do srnek jako když střelí. No jo, to se dole na louce, ale daleko, snad 800 metrů, objevil vesničan s velkým psem. Asi mají srny své zkušenosti. Tím vše skončilo, pak ještě na chvíli vytáhly daleko ode mne dvě srny, na pár minut a mohl jsem balit.



____________________________________________________________________________________________________________

18.4.2020

Tentokrát jsem se věnoval jen skorcům,

jednak jsou snadno doma k zastižení, při focení nenosí roušky a na návštěvy se tváří docela přívětivě. Ne, kafe ještě nevaří.
Podle mých předchozích pozorování, by už nějakou dobu měli krmit, takže je jakási šance vyfotit je s něčím dobrým v zobáčku. A jestli mají několik mladých, musí se opravdu docela ohánět. Při příchodu k hnízdu na ně shora ze stěny propustku pomaličku nahlédnu ... samozřejmě kterýsi rodič mě zbystřil a hned popoletěl, ale pak si všimnu dalšího skorce hned u vody pod splávkem propustku. Ale je jinak vybarvený, než dospělý jedinec. Takže je jasno, mladí jsou už venku! To mě docela překvapilo, čekal jsem to až tak za deset čtrnáct dnů. Nevadí, tím líp, pokusím se fotit mladé při krmení mimo hnízdo. Kousek bokem, abych skorce nerušil, si nachystám maskovačku, foťák a přírodní "stativ" z takové vidličky suché větve. A pak podél vody se pomaličku posunuji směrem ke skorcům. Mladý skorec je v klidu úplně, rodiče jen popolétli tak deset metrů, ale jsou také v pohodě, dokonce hledají pod vodou larvičky. Usazuji se, maskovačku přehazuji přes hlavu a jsem nachystán. Neuplyne snad ani pět minut a už přilétl kterýsi z rodičů s krmením. Ale jde to tak rychle, že nestíhám. Navíc nemohu použít krátký čas, takže snímky jsou dost neostré. Ale já mám čas, chce to víc pokusů.



Ale jenom jedno mládě? Sedí na mechových kamenech, které pod propustkem tvoří malou hrázku. Ale pak se cosi pohne pod kameny, kam moc nevidí ... druhé mládě! A za chvilku registruji v břehu třetí! Vůbec nebylo vidět, dokud se nepohnulo. Tak fajn, rodinka je docela početná a to je dobře. Mladí skorci šplhají po kamenech, sem tam sezobnou nějakou larvičku či červíka a sem tam přiletí rodičové s něčím větším. Ale stále nemám šanci krmení vyfotit. Tak se aspoň vyžívám s mladými. Ty jsem ještě vlastně nikdy nefotil, pokaždé jsem zatím fotil jen dospělce.



Na větvičku jívy přilétla červenka, krásně na sluníčko, je ode mne tak 3 metry. Naštěstí chvíli vydrží a mě se daří krásné fotky. Na slunci je červenka nádherně zbarvená. Pak se zase mohu věnovat skorcům. Ale najednou slyším těsně nad hlavou typické zašustění ptačích letek a něco mi přistálo na hlavě! Tedy na maskovačce, která je ale tenká a přímo na mé polopleši. Ani jsem se nehýbal a ten ptáček se úplně v klidu po mé hlavě procházel :-). A selfie jsem si udělat nemohl. Snad asi 20 vteřin poskakoval, než poodlétnul tak metr a já se podíval, kdože měl tu drzost - a on to konipas horský. Pak jsem si všimnul, že skorci mladé nekrmí, sice s potravou přilétli, ale mladí nic nedostali a skorci zase odletěli. Je to jasné, lákají je už mimo okolí hnízda. První odvážlivec vzápětí nízkým obloukem odlétá kamsi nad řekou. Dva další ještě asi půl hodiny odolávají a raději sami loví v místě, ale pak odlétá další mladý. Zůstal už jen jeden, já si sbalil věci a odporoučel se od hnízda.



Tak asi dvouhodinové setkání se skorci, které jsem nepravidelně sledoval několik týdnů, ukončilo zřejmě jejich letošní focení. Možná někdy v létě, až půjdu okolo za zvěří, se podívám, jestli kdesi loví. Jsou to vděční a docela hezcí ptáčci.

Krátké video skorce je tady .... má to cca 2 minuty ...


____________________________________________________________________________________________________________

14.4.2020

Kdy já už dostal kloudně před objektiv NĚCO

ani nepamatuji. I když tentokrát snad to NĚCO i vidět bylo, ale daleko, předaleko, za sedmero horami ....
Já vím, já vím, furt si stěžuji, ale je to tak. Pomaličku mě začíná z toho mého focení chytat frustrace neboli depka :-). Najdou se světlé výjimky, ale lépe by bylo, kdyby nebyly třeba až tak světlé a nebyly to výjimky. Ale dost brečení.

Jarní oteplení a krásné počasí mě vyhnalo do Jeseníků - v plánu byl ledňáček, srnčí, kamzík a cokoliv, co bude blízko, na dobrém světle, netradiční, se zajímavou akcí a uspokojí to mou fotografickou touhu. Takže v podstatě brnkačka :-).
První dopoledne jsem věnoval ledňáčkům, anžto (fajn slovo, žejo) to mám téměř po cestě na chalupu. Ledňáčci nejspíš ještě sedí, takže přílety s rybičkou asi nebudou, ale co kdyby. Při příchodu k vyššímu břehu nikde nic, tak rychle stavím maskovačku, sedám dovnitř a za dvě minuty jsem nachystán. Neuplynulo snad ani pět minut a doslova se přiřítili tři leďnáčci, lítali všude okolo, doráželi na sebe, ale fotit se nedalo. Za pár vteřin bylo zase ticho. Pak z nory vyletěla samička, sedla na naplavené roští kousek nad vodu a evidentně vyhlížela samečka. Ten sem tam přeletěl kousek od ní těsně nad vodou, samička se pokaždé natáhla a pečlivě jej sledovala. Když přeletěl, zajímavě se hrbila a skláněla, jakoby ji "natahovalo", netuším, co tohle chování znamená. A za chvíli zase byla v klidu, tedy do dalšího přeletu samce. Pak se vrátila do hnízda a já to po další půlhodince zabalil.



Později odpoledne jsem měl v plánu louku pod lesem, kam vychází k večeru srnčí na pastvu. Bohužel nedaleko se usadila rodinka (lidská) k večernímu rozjímání (to jsem tam viděl poprvé!) a tak z čekané sešlo. A co teď? Přebíral jsem v pamětí další vhodná místa .... jo, tam by to šlo, je tam i hodně pozdní slunce, jen tak se posadím pod les, celou stráň pod sebou, třeba se něco objeví. Tak si tak jdu polní silničkou a asi 50 metrů přede mnou vzlétne z asfaltu sojka, jen kousek popoletí a zase sedne. Sojka?? Nějaké divné peří v letkách! Okamžitě mě ale napadne jiný pták, kterého jsem nikdy na živo neviděl. Dudek! Tady?? Foťák ještě v batohu, tak honem ven ... vydrž, vydrž ... a pak první zajišťovací fotka. Pokouším se pomaličku dostat blíž, ale dudek docela rychle kráčí dál, sotva mu stačím a moc zrychlit nechci, to bych ho asi vyplašil. Dudek sem tam něco sebere na okraji v trávě a pokaždé, když se trochu přiblížím, poodletí. Stále si drží stejný odstup a to je DALEKO. Pak zabočí na polní cestu, já za ním. Dudka ale to moje dolézání za chvíli přestane bavit, poodlétne do houští stromků, jedna fotka a je pryč. Tak tohle setkání jsem opravdu nečekal, bavíme se o podhůří Jeseníků, škoda, že nešlo jít blíž, tyhle fotky jsou brutální výřezy. Pak si sedám na kraj louky pod mladé břízky, je krásně teplo, hodinka uběhla jako voda, slunce je půl metru na kopcem a tak se zvedám a vracím.



Prodírám se na silničku houštím trnek a narážím na něco chlupatého, co leží v křoví. Je to zdechlina jezevce, podle hmyzu tipuji tak 10-14 dnů stará. Není vidět žádné zranění, klackem ho otáčím a tady je jasně vidět krvavá skvrna a vstřel. Je to smutné, totéž našel kamarád Martin ve svém revíru a přitom se jezevci v tuto dobu střílet nesmí. Samozřejmě kousek dál hned dva posedy, takže je to jasné. A pak proč nejsou myslivci nebo takoví střelci mezi lidmi oblíbení. Je to smutné.
A na silničce opět setkání s dudkem! Ale tentokrát zaletěl kamsi za křoviny a já jej už nenásleduji. Takže tohle je asi jeho oblíbené místo, příště se sem zase podívám.



Další ráno už mě zastihlo na stoupavé cestě k mým oblíbeným skaliskům.  Potkávám tady kamzíky, teď jsou ještě v tmavé, zimní srsti. Už jsem skoro nahoře, v místech jejich výskytu, na rozhraní starého smrkového a bukového lesa. Kousek nade mnou najednou slyším typické šustění zvěře, cosi sbíhá mým směrem ... a najednou tak 50 metrů přede mnou tři kamzíci, během kříží mou cestu, za ní se na pět vteřin zastaví a obloukem se poklusem vrací nahoru. O mně neměli ani tušení, sledovali kdesi cosi jiného, ale já nemám ani fotku. Nevadí, třeba je to předzvěst něčeho lepšího. Dívám se nahoru svahem, kam kamzíci odběhli a vidím další, asi pětičlennou tlupu, jak nahoře přetahuje krajem mladšího smrčí. Ale je to hrozně daleko, snad 200 metrů, možná víc, takže opět "Omluvte sníženou kvalitu obrazu, porucha není ve vašem přijímači", je to brutální ořez. Nejdou mým směrem, zastavují se, rozhlíží a mizí kdesi v hustším lese. Pokouším se jim nadejít, ale už jsem je neviděl.



Chvíli na několika místech čekám, jestli se náhodou neobjeví, ale nic. Vracím se starým loveckých chodníkem, který vede snad kilometr pod skalními stěnami. Jsou teď, když je bučina bez listí, krásně vidět a jsou opravdu krásné, místy odhaduji i přes dvacet metrů vysoké, divoké, rozeklané .... Jen se moc díky stromům nedají fotit. A já si zapomněl širokáč :-).


____________________________________________________________________________________________________________

29.3.2020

Tak snad se focení pomaličku rozjíždí

a bude přibývat fotek podle mého gusta. I když ...
Sice jsem se byl během týdne dvakrát podívat za zvěří, možná mě nějaká i viděla, ale já ji ne. Musel jsem vzít zavděk skorci, ti nezklamou. A navíc už začali krmit, takže mají častější přílety k hnízdu. Rána byla v tu dobu docela mrazivá a tak se okolo vodopádu v propustku, kousek pod hnízdem, vytvořily na větvičkách stromů docela hezké rampouchy všeho druhu, ale bohužel skorci sedali všude jinde, jen k těm rampouchům ne. Ale zase sem tam problesklo i slunce, tak se nějaké fotky podařily. Ještě je párkrát navštívím.



Další výpravu za focením jsem podniknul do druhé mé daňčí lokality, je to stejný les, kam chodím i na psíky či jezevce a plašit prasata :-). Krásné ráno, krásně oranžový východ slunce a v lese snad milion ptáků, kteří se navzájem překřikovali. To byl takový rámus, že bych ani neslyšel, že nějaká zvěř přichází a to teda listí šustí dost.
Usadil jsem se ve vyšším javorovém lesíku, vím, že sem často daňci a srnčí chodí odpočívat. Čekám hodinku, nikde nic. Pak se jako duch objeví srna, míří z pole právě přes můj lesík kamsi dál. Vůbec o mě nevěděla, i když se v jednu chvíli dívala mým směrem. Klidně prošla dál do hustších smrčin. Ale mám na jedné fotce dvě :-).



Pak jsem kousek vlevo mezi stromy jen tak periferně registroval pohyb ... na starý pařez sednula káně nebo jestřáb. Ale než jsem se pomalu otočil, bylo to pryč. Nevadí. Ale snad za deset minut zase v tom místě registruji pohyb! Tentokrát je to chlupaté, malé a zrzavé. Veverka! Pěkně se usadila nahoře na pařezu, v tu chvíli jsem ji měl jen štěrbinou mezi kmeny. Plán je jasný - zákrytem kmenů se musím dostat blíž. Pomalu vstávám a přibližuji se, současně se sem tam vykloním a udělám, jak já říkám, zajišťovací fotku, kdyby už další nebyla. Ale veverka na pařezu evidentně podřimovala a dovolila mi přiblížit se docela blízko. Pak vyskočila ne vedlejší dub a na první silné větvi pokračovala v odpočinku. Naštěstí krásně na slunci a tak ještě pár fotek vzniklo. Jeden by řekl - jen veverka, ale já z ní mám radost, není to městská parková, zvyklá na lidi a užil jsem si to přiblížení. Ještě přihopkal zajíc, zastavil se jak jinak ZASE za kmenem, ale aspoň dokument.




Další den to samé místo, to samé sezení, jen mě to asi po půlhodince přestalo bavit a rozhodl se navštívit místo asi o sto metrů dál do lesa, kde jsou takové pruhy hustších mladších smrčin, tady zalehávají prasata a schovávají se daňci. V prvním pruhu jsem vyplašil asi osm daněl, jednu úplně bílou. Škoda, mohla být na fotce, ale to nešlo. Když tak stojím uprostřed toho smrkového pásu a rozhoduji se, kam dál, udělám krok do listí a najednou vlevo přede mnou, snad 20 metrů, rámus a asi tři čtyři prasata poklusem pryč. Doprčic, vůbec jsem je tam neviděl, ale není se co divit, na zemi je spousta suchých smrčků, byli v nich. A sotav si "odplivnu", zase rámus, tentokrát kousek vpravo v další hromadě klestí zase prasata! Mě snad picne! Jen jsem je sledoval, jak mizí do stráně.
Dobře, nedá se svítit, pokusím se ještě o ty uniknuvší daňky. A sotva ze smrčí vyjdu na takový chodníček (kamarád Martin by asi řekl linku :-)), vidím přes něj přecházet daněly. Jedna, druhá, třetí ... já foťák kdesi nepřipravený, honem to napravuji, ale je pozdě. Pak si všimnu bílého flíčku, který ještě přes chodník nepřešel. Jo jo, moje bílá paní! Tak jdi, neboj! Ještě bylo málo světla, čas relativně dlouhý a tak se mi hodně fotek nepovedlo, V podstatě ani jedna úplně dobrá, ale což, trochu se na ni snad dívat dá. Ještě jsem později zradil stádečko daněl, ale začalo docela foukat a dál nemělo smysl v lese zůstávat. Snad příště.





____________________________________________________________________________________________________________

15.3.2020

Další a další výpravy za zvěří a čímkoliv,

bohužel stále málo úspěšné.
Nejdříve jsem se zajel podívat na ledňáčky, už je pomalu čas na jejich první hnízdění. Nádrž je zaplněna vodou nebývale vysoko, takže klasická místa na jejich focení jsou asi metr pod vodou. Ale hnízdní nory ne, naštěstí je mají výš v březích. Od brzkého rána ledňáčci létali sem a tam, jen sedali na focení daleko. Ale je fajn, že zase jsou a zimu přežili. Příště se snad bude dařit víc.
Další focení proběhlo v muflono-daňčo-prasečí lokalitě. Ale opět bez fotek, jen pár kusů vyplašené zvěře. Tak nezbývalo, než si spravit náladu u skorců. Byli doma, moc se jim na hlídací stanoviště sedat nechtělo, ale nakonec pár fotek bylo. Škoda jen, že slunce ještě na jejich místa nesvítilo, ale nevadí. Při čekání na jejich přílet jsem si všiml zajímavé houbičky, jak její červená barva září v mechu.



Krátké video skorce je tady ....

Další návštěvou jsem poctil druhou mou lokalitu, tentokrát daňčo-srnčo-prasečí. Opět jsem vyplašil jak daňky, tak prasata, aj srnci by se našli. Při čekání nic nepřišlo a při šoulačce to listí tolik šustí, že není šance se přiblížit. A když přihopsal aspoň zajíc do dobré vzdálenosti, tak si sednul přímo za jediné roští! By mě trefilo. A cestou domů jsem se stavil na obou jezevčích lokalitách, zda jsou nory obydlené. Pomalu je čas fotit zase psíky mývalovité a snad i jezevce. U jedné nory probíhá značná stavební činnost, podle stop jezevčí. Takže tady asi letos psíci nebudou, jejich stopy jsem v čerstvě vyhrabaném písku neviděl (foceno mobile, tak kvalita do protisvětla mizérie). I druhá nora se zdá být obydlená, ale žádné hrabání. Možná tady bude větší šance na psíky, ale to ukáže až čas a fotopast.






____________________________________________________________________________________________________________

7.3.2020

Jaro se kvapem blíží a já se pokouším

dostat kamsi ven na konečně dobré pofocení. Ale jako na potvoru mi to s počasím nevychází. Když je krásné ráno, mám povinnosti, ale věřím, že to krásno vydrží i další den. Samozřejmě nevydrží, že.
To samé dneska, ale oblačno neoblačno, za východu slunce vyrážím do bukoviny. Ještě než jsem došel na kopec, dvakrát mi krátká přeprška nalomila sebevědomí a zvažoval jsem ústup. Ale když už jsem tady a dalo mi to skoro hodinu šlapání, nevzdám se.
Nejdříve, ještě cestou na kopec, se pokouším najít maskovací rukavice, které jsem tady někde nechal před třemi týdny na pařezu. Naštěstí po chvilce hledání se na mě usmály, zamávaly a já si je hned nasadil. Ušetřených pět stovek mě zahřálo,  i když jsem to po výstupu svahem ani nepotřeboval :-).
A hned na to zradím asi deset daněl, ale to jinak nešlo a nic si z toho nedělám. Nicméně je to fajn povzbuzení, protože poslední tři měsíce jsem tady o zvěř téměř nezavadil. Pomalu stoupám smrkovou pasekou na vršek bukoviny a procházím okolo míst, kde jsem posledně narazil na prasata. Tentokrát bylo ve smrčkách ticho. Vršek kopce je kousek přede mnou, jdu hodně pomalu a snad i potichu a nahlížím postupně na hranu kopce, nejednou jsem tady nachytal zvěř. Ale zdá se, že tentokrát mě posvícení nečeká. V kliku přejdu vršek a začínám scházet mezi buky, když v tom se cosi snad 30 metrů přede mnou pohne. A jééé, to jsem drobně zradil dva mladé daňky, byli schovaní za silnými kmeny buků a já je tím pádem neviděl. Naštěstí mi dali čas aspoň na pár fotek.



Tady už mi pšenka nepokvete, tak jdu na další lokalitu. V těch místech sem tam prochází mufloni, ale ani po hodině a půl čekání se nic nepohnulo. Tak zase pomalu zpátky. A zase se mi "daří" zradit dokonce dvě stádečka daněl, celkem asi 15 kusů. Tak to je fajn, že se už pomalu začínají objevovat na známých místech. Tak snad příště.
Cestou nazpátek mám zase naplánovánu návštěvu u skorců. Je to po cestě k autu, tak proč ne. A pan domácí je doma a docela vesele si vyzpěvuje. A není sám, kousek od něj se v kolenou (nebo to je u ptáků kotník?) typicky pro skorce pohupuje samička. Chvilku přemýšlím, kde bude nejlepší se zamaskovat, abych měl dobrý výhled na odsedací větvičku a volba padá na samou hranu břehu a vody. Voda je dnes o dost výš než jindy a tak se místo na břehu hodně scvrklo. Kameny na břichu a jinde docela tlačí, chvíli to snad vydržím. Nakonec z té chvilky byla hodina, ale stála za to. Skorci si na to něco ležícího pod maskovačkou docela rychle zvykli a sedali kousek od hnízda, které je přilepeno na zídce hned nad betonovým propustkem. Na stejném místě je tohle hnízdo minimálně patnáct roků. Bohužel ale sedli většinou za nějaké klacíky, větvičky či trávu. Nic moc pro detailní fotky. Ale samička už sedí na vajíčkách, samec jen sem tam nakouknul, ale nebyl do hnízda vpuštěn.



Jak tak ležím bokem k řece, která má opravdu dost vody a je zhruba 20 metrů široká, najednou kdesi vlevo slyším těžké šplouchnutí, až jsem se lekl! A další. Koutkem oka zahlédnu pohyb, otočím hlavu ..... to tři daněly naskákaly z protějšího břehu do řeky a pokouší se, jak by řekli vojáci, "o násilný přechod vodního toku". Voda byla docela hluboká, tak jejich skoky na druhou stranu byly asi dost na hraně, ale podařilo se. Snad 20 metrů za mnou vyskákaly na břeh a šikmou strmou pěšinou nahoru zdolaly svah do lesa. Podařilo (nebo spíš nepodařilo) se mi zkrouceně otočit a jen tak odhadem fotit, tak mám do sbírky další "moje první srnečky" :-). Ale zážitek to teda byl parádní! Naposledy jsem takto podobně před mnoha lety fotil divoká prasata.



Balím fidlátka a mizím na oběd.